Rocenka 2004 - Jizersko-ještědský horský spolek

RočenkaJizersko-ještědskéhohorského spolku2004JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝHORSKÝSPOLEK

JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝRočenkaJizersko-ještědskéhohorského spolku2004HORSKÝSPOLEK

RočenkaJizersko-ještědskéhohorského spolkuRedigovalPavel Schneiderpředseda JJHSTŘETÍ ROČNÍK2004JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝHORSKÝSPOLEKLiberec 2005Ve vlastním nákladu a pro potřeby svých členůvydal Jizersko-ještědský horský spolekTechnicky zpracovaloNakladatelství Petr Polda, LiberecPETR POLDA – NAKLADATEL

Ing. Pavel Schneiderpředseda Jizersko-ještědského horského spolkuLiberec 2005ISBN 80-903252-4-6ISSN 1214-1585

Slovo předsedyspolkuVážení členové Jizersko-ještědského horského spolku, vážení čtenáři,držíte v ruce v pořadí již třetí Ročenku Jizersko-ještědského horského spolku. Opět tumůžete nalézt množství zajímavých článků o přírodě, o historických a jiných zajímavostechnašeho regionu a samozřejmě také o činnosti našeho Horského spolku. Jsme velicepotěšeni, že předchozí dva ročníky ročenky zaznamenaly tak pronikavý úspěch a proautory se již stává uveřejnění článků v Ročence Jizersko-ještědského horského spolkujakousi prestižní záležitostí. Zájem ze strany autorů o publikování v ročence je velký,i přesto, že za příspěvky se nevyplácejí žádné honoráře. Ročenka však bohužel není nafukovacía redakční rada rozhodla, že budoucí ročenky by v žádném případě již nemělypřekročit rozsah Ročenky JJHS 2003. Bylo tedy bohužel nutno některé články vyřadit,případně po dohodě s autory redakčně upravit. Při výběru článků jsme se řídili nejenkvalitou, ale také tím, aby obsah ročenky byl pestrý a vyvážený. V ročence by měly býtv rovnováze články o přírodě a o vlastivědě a historii. Tímto se samozřejmě omlouvámeautorům, jejichž články se v ročence z kapacitních důvodů nemohly objevit, nicménědoufáme, že to pochopí.Přednost pochopitelně dostávají články, které se – ať už přímo, nebo nepřímo – vážouk samotné činnosti JJHS. Rok 2004 byl bezpochyby pro Horský spolek po mnoha stránkáchrokem historicky nejúspěšnějším. Stačí se pouze podívat na čísla ve zprávě o hospodaření.Nejen že se roční obrat spolku již blíží 2 milionům korun, ale hospodaření JJHS letos takédosáhlo rekordního zisku. Bylo by však samozřejmě špatné, kdyby se úspěch našehospolku řídil pouze tím, jestli vydělal peníze a kolik. Jsme nezisková organizace, a tudíž tunejsme proto, abychom hromadili peníze nebo si za ně případně kupovali auta a drahévybavení. Veškeré finanční prostředky získané výdělečnou činností jdou v souladu sestanovami spolku na pokrytí nákladů na činnosti směřující k dosažení programových cílůspolku, tedy především na ochranu přírody a krajiny, prosazování principu trvale udržitelnéhorozvoje, podporu a rozvoj ekologicky optimálních rekreačních a sportovních aktivitv oblasti, ochranu kulturního bohatství, krajinného rázu, péči o historické památky, péčio kulturní tradice, osvětovou a propagační činnost apod.Míra úspěchu se jistě musí řídit množstvím a rozmanitostí aktivit, které JJHS provozujek dosažení výše zmíněných programových cílů. A pokud se podíváte na zprávu o činnostiJJHS uvedenou v této ročence, tak mi snad dáte za pravdu, že činnost v roce 2004 bylaopravdu bohatá a různorodá. Daří se nám zúročovat dnes již několikaleté zkušenosti, kterénaši členové získali v průběhu devítiletého fungování spolku, a JJHS je tak dnes dle méhonázoru jedním z nejdynamičtěji se rozvíjejících sdružení svého typu v našem regionu.5

Se svým na jednu stranu širokým, nicméně velice zřetelným a jasným zaměřením dokážeoslovit velké množství lidí různého věku, profese, vzdělání, pohlaví apod. Členy Horskéhospolku jsou tak možná na první pohled velice rozdílní lidé, které však spojuje společnýzájem, tedy především láska k našim horám a zájem o to, aby jejich stav byl co možnánejlepší. A právě tito lidé vytvářejí vlastní podstatnou činnost spolku. JJHS dělá to, co jsouschopni a ochotni jeho členové dělat. Jsme sdružením dobrovolným, a tak každý zesoučasných třech stovek členů se do činnosti spolku zapojuje dle svých možností,schopností a vůle.Výbor, který spolek řídí, je složen ze členů, kteří tyto funkce vykonávají dobrovolněve svém volném čase bez nároku na odměnu. Naše možnosti jsou tak pochopitelně trochuomezené vzhledem k tomu, že každý z nás má své zaměstnání a případně další aktivity.I přesto se však spolku daří rozvíjet a rozšiřovat svou činnost, především díky poctivé prácimnoha svých členů. Namátkou je možno jmenovat Petra Ferdyše Poldu, který se s velkýmúsilím a odhodláním věnuje práci v propagační sekci, nebo Pavla Voničku, díky němužspolek v prosinci 2004 vydal krásnou publikaci Jizerskohorská rašeliniště. Rekordníhoobjemu prací a také rozšíření do CHKO Český ráj dosáhla sekce ochrany přírody díkyspolehlivé práci Leoše Vašiny. Těžko by samozřejmě mohlo něco ve spolku fungovat bez ténejdůležitější osoby v celé organizaci, hospodáře. Tuto opravdu extrémně těžkou funkcivzal na sebe v tomto volebním období Aleš Kočí a je třeba mu za jeho dobře vykonanoupráci, navíc ve velmi složité době, složit poklonu. Vyjmenováváním dalších zasloužilýchčlenů bych jistě dokázal popsat spoustu dalších stránek, ale věřím, že mi ti, jež jsem tunezmínil, odpustí. Stejně si myslím, že tou největší odměnou pro většinu aktivních členů je,stejně tak jako pro mě, to, že mohou udělat něco pro spolek a jeho poslání.Pro to, aby se mohl spolek dále rozvíjet a rozšiřovat svoje aktivity, je potřeba, aby se takérozšířil okruh lidí, kteří ve spolku opravdu aktivně pracují. Výbor spolku tedy samozřejměrád uvítá každého s dobrým nápadem a ochotou k něčemu přispět.Já přeji Jizersko-ještědskému horskému spolku, ať je v roce 2005 alespoň tak úspěšnýjako v roce loňském. A za sebe mohu slíbit, že se pro to pokusím udělat maximum.Pavel Schneider6

Dcera prosečskýchHorSvatopluk Koudela, hostinský U ŠámalůProseč pod Ještědem7

Bývá u nás na Horách 1 v Ještědě doopravdy krásný podzim, zvláště pak ten časný. A stihneš-lise probudit za rozbřesku, kdy ten tajuplný a životadárný kotouč ti dává tušit, kde asivynoří svůj první oranžovočervený okraj, vypadající jako nezkrotný kus rozžhavené okuje,kterou máš chuť tvarovat na pradávné kovadlině pod mocnými údery těžkých perlíkůstřídajících se v pravidelném rytmu tepu tvého srdce, rytmu života. Ta chuť trvá pár desítekvteřin, než se ti objeví v celé své jednoduché kráse. Oranžovozlatý kotouč se právě vynořil,nabývá pomalu na síle, ale ještě tě neoslňuje. Spodním okrajem se dotýká Krkonoš a svýmiprvními loučemi nesměle ohmatává Zlaté návrší, Kozí hřbety, Vysoké kolo, Violík, Sněžnéjámy, Kotel, Sněžku… Připadá ti docela bojácné, jako kdyby tady vycházelo poprvé. Veskutečnosti zná svoji krajinu a celodenní pouť tak dokonale, že se nikdy nesplete, natožaby zabloudilo. Podíváš-li se za sebe, zjistíš, že za sebou máš ještě na pár minut půlnočníkrálovství. Osečná s morovým sloupem, tyčícím se na malebném náměstíčku, Družcovse svojí robustně vyhlížející kapličkou a zarostlým hřbitovem, Kotel s prastarými vykotlanýmilipami, Janův Důl skrývající v houštinách prameny právě zrozené Ploučnicea hamerské rybníky, v jejichž hladinách se ještě nezhlédneš. Ten stále ještě tmavý koutčeká, až ho ty laskavé paprsky také pohladí a dají mu znát, že na něj nezapomněly,a za poledne, kdy už dávno uschly krůpěje rosy, ještědské perly zářící na pavučinách,šípkových keřích, hložinách a pravém trnkoví, na suchých, odkvetlých stéblech trávy, kteréjiž svůj úkol ten rok podruhé, ne-li potřetí splnily, kdy to oslnivé, rozzářené kolo visí přímonad hospodou U Šámalů, nehledáš kupodivu stín. Není už úmorné parno na omdlení,nýbrž svěží větřík, zvěstující, že už i babí léto se s tebou rozloučilo, ti přináší vůni podzimuz jižních svahů končících hluboko pod tebou u Domaslavic, Bílé, Javorníku a StaréhoDubu.Sneseš na sobě i starý huňatý svetr a pozoruješ stádo jalůvčat, spásajících tu starou,nekalou horskou souchotinu, do kerý pranic už néni. Přebíhají z místa na místo, abysnad našla ještě něco šťavnatějšího, ale dobře vědí, že na tom místě byla toho dne užmnohokrát. Kolikrát za odpoledne k tobě dolehne tolik charakteristické šumění z nebea nespleteš se ani o metr, když se podíváš nad Rašovské sedlo, kde jako vystřelený šíp si razícestu oblohou hejno divokých hus. Rok co rok tudy putují naprosto přesně stejnou trasou.Tu a tam si vymění pozice za hlasitého štěbetání, aby zdolaly každoroční pouť do svýchzimovišť. Ani osamělí krkavci nejsou na ještědské podzimní obloze výjimkou. Sluncese kloní k obzoru a najednou pocítíš, že je babí léto opravdu nenávratně pryč, a chladno těpřiměje vzít si na sebe ještě jeden svršek. To chladno tě kupodivu nedonutí, abys šel domůse ohřát. Něco tě stále drží venku. V podvědomí víš, co to je – jsou to poslední paprskyojedinělého dne, kdy se ten žhnoucí skvost pomalu, s rozvahou a vážnou důstojností nořído oparu a snad i slyšíš a cítíš, jak syčí ten ohnivý dukát, potápějící se v pomyslném moři.Naposledy ozáří hřbet Krkonoš celou škálou červených barev, a když se ukryje za Bukovouhoru, zvýrazní až neuvěřitelně ostře horizont Českého středohoří s majestátným, královskýmRalskem, v pozadí Milešovkou a Klíčem. V tem moment se obloha roztančív neuvěřitelných barvách a předvede ti kouzla obdivuhodná, jako by ti chtěla poděkovat zato, že jsi vydržel v tom stále chladnějším večeru a dávno jsi se už nešel ohřát do světnice.Podíváš-li se za sebe, zjistíš, že za tebou se rozprostírá půlnoční království. Jablonec,1 Jako prosečská Hora (resp. Hory) je tradičně označována nejvýše položená část obce Proseč pod Ještědem,nachá zející se ve výšce cca 700 m n. m. na jižních svazích Hlubocko-rašovského hřebene.8

Tanvald, Černá Studnice, Rychnov, Jizerské hory a Krkonoše se topí ve tmě. Jak dlouho sipočkají na znovuzrození podzimního dne? Životadárný kotouč to ví naprosto přesně!Je večer. Ani list se nepohne. Chlad ti prostupuje vším, co máš na sobě, ale domů nejdeš.Najednou si uvědomíš, že to velkolepé drama nepozoruješ sám. Za ohradou u lesa rozpoznášobrysy srnčí, která si vyšla z houští na pastvu, na horizontu louky před tebou pozornětrčí zaječí uši, nálety netopýra na tebe vypadají občas až příliš nebezpečně. I ta sova pálená,která léta bydlí ve vikýři hospodského zádveří, se probudila a předvádí ti v měsíčním svitulet hodný tance horské víly. A když si posvítíš baterkou do větví jasanů, lemujících prastaroutrhovou cestu z Duba do Liberka, určitě spatříš pohádkově rozsvícené oči kuny lesní,9

která za dlouhých nocí běhá po půdě se starou prkennou podlahou, a ty nemůžeš usnout.Z protějšího kopce, „v zadní vsi“, slyšíš bečení stáda muflonů. Jsou už blíž, pár set metrů odtebe. Ty víš, že se pasou na Míňákovy louce. Kolikrát za svůj život asi pozorovala Božena„Míňákova“ 2 to přírodní divadlo z mostek před svou chalupou, která stávala o pár desítekmetrů výše než hospoda U Šámalů? Ano, vzpomínám si docela přesně, jak jsem se toulalsnad coby desetiletý kluk Horama a najednou jsem stanul na okraji lesa, odkud byl výhleddo celého kraje. Vím docela přesně, že už tenkrát mi učaroval západ slunce tam kdesi v dália pocit, že jsem v tu chvíli výš, než je zapadající slunce, byl pro mne ohromující. Dychtivějsem pátral dětskýma očima a cítil jsem, jak se mi vlívá do paměti ten obraz. Pode mnou setu a tam rozsvítily lampy po vsích. V tu chvíli mně proletěla hlavou slova, která jsem častodoma slýchával, nejčastěji od babičky – Koubšovy Vlasty: „Rány bóží, dítě! Depaks ty setoulal? Samej večír se táhneš domů, to zasejcs vymet samej kout, že jů? A snads sesnetlouk něde kolem Míňačky? Hošičku, jen si dej dobrej pozor, aby tě něde neouškla.Dyť vona čaruje, abys pak něde bez rozumu přišel! Jen toho se varuj, to tě poudám.V tej boudě nic kalýho néni.“ Popošel jsem více do louky a pátral dál. Vím, že jsem tenkráttu čarodějnickou boudu chtěl moc a moc najít. A skutečně jsem ji našel. Pár desítek metrůpod mezí jsem spatřil v rohu mlází oheň. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Stál jsemnehnutě, snažil jsem se zachytit každý zvuk a přemýšlel jsem, zda mám jít blíž, nebo utíkatdomů. Samozřejmě zvítězila moje zvědavost. Přikrčil jsem se a pomalu, metr po metru, sepřibližoval. Vtom jsem zaslechl mečení. Lehl jsem do suché metlice. Věděl jsem z vyprávění,že Božena má kozla. Asi mě zavětřil. Tlukot vlastního srdce se mi tenkrát zdál až mochlasitý. Až dech se mi krátil, jak jsem se ho snažil zadržet. Hodnou chvíli jsem se aninehnul, ale když jsem pak povystrčil hlavu z trávy, spatřil jsem proti osvětlenému horizontuscénu, kterou nikdy nezapomenu. Postava obléknutá do všelijakých hader, samécáry, hlavu omotanou snad kdysi luxusním šálem do bálu, opřená o celodřevěné vidle,a pár kroků vedle stál kozel s mohutnými rohy a bradkou až na plece. Hotový čert! Stáli tamnehnutě, jako vytesaní. Jen tu a tam je ozářil dohořívající oheň na hrobce 3 . Byla to BoženaMíňákova. Vypadala jako starořecký bůh Neptun s trojzubcem. Dívala se do kraje, rukoupřistíněné hledí, jako kdyby ji mělo něco oslnit. Kdyby nakrásně někdo chtěl napsat scénuze středověkého filmu, určitě by se to takto nepodařilo. Už nevím, jak dlouho jsem jipozoroval, ani nevím, jak jsem se dostal domů. Vím ale určitě, že tu noc jsem nemohl spát,a v nadcházejících dnech a týdnech jsem stále přemýšlel o tom, jak asi čaruje. To bylo mojeprvní dětské setkání s Mínou, jak se jí také říkávalo na Horách v Ještědě.Božena Rozkovcová, tak se skutečně jmenovala, se narodila 1. února 1884 v Proseči č. 117,na samém vršku, za asistence porodní báby Anny Bretšnajdrové z Proseče č. 25 jakoposlední z osmnácti dětí. Pravdou je, že jich pár bylo k sobě i nevlastních, neboť pocházelyze tří manželství, a tudíž věkový rozdíl mezi prvně narozeným a poslední – Boženou – bylrovných čtyřicet let. Uvážíme-li však, že z takto početné rodiny odcházely děti často již2 Vzhledem k osobitému sociálně-kulturnímu vývoji Podještědí se zde dodnes vyskytují velmi často stejná příjmení –například Pavlů, Kašpar, Sluka či Rozkovec. Z důvodu jasného určení jednotlivé rody nesly spíše než oficiální příjmenísvoje osobité přezdívky, spojené jako tzv. příslipky s jejich rodovými statky a chalupami. Božena Rozkovcová,o které je toto vyprávění, nesla jméno Míňáková, pocházející od majetkového rozdělení gruntů, kdy její předkovédostali menší díl.3 Hromada kamení vysbíraného z luk a polí.10

v patnácti letech sloužit a že se jich i více jak polovina nedožila zralého dětství, pak jichv chalupě nebývalo pohromadě více jak pět. Samozřejmou povinností starších bylo hlídata vychovávat mladší, neboť rodiče chodili za prací, aby všechnu tu holotu uživili. Prácedoma na hospodářství byla nutností.Otec Boženy, Václav Rozkovec (narozen 7. 2. 1824) pocházel z Padouchova č. 6, byl tomanželský syn Františka Rozkovce a matky Anny, rozené Vannerové, chalupnické dcery zeSvětlé pod Ještědem č. 9. Zemřel v neděli 27. 3. 1910. Matka Boženy, Josefa, rozená Bulířová,byla manželskou dcerou Petra Bulíře, chalupníka ze Světlé pod Ještědem č. 11, a matkyDoroty, rozené Duštířové, nájemnice z Hodek č. 2. Pepina Míňákova byla chromá na jednunohu, velmi ráda a často si přihnula. Zemřela v úterý 19. 3. 1918 a vím z vyprávění, že tenkrátbylo velmi pěkné počasí a bez sněhu, když šel smuteční průvod s rakví pěšky kolemBíňáčků, Čechova Tondy, Majzlů a vobcej dólu k Blátu až do Světlé na hřbitov, bezmála třikilometry cesty...První ženou Václava Rozkovce však byla Marie Čiháková, rozená Mužáková, vdova poJanu Čihákovi, narozeném v Proseči pod Ještědem č. 57, U Wajslčiháku, dnes u Kabátků,z rodičů Jana Čiháka, narozeného 28. prosince 1797 v č. 56 U Pláňáků, a Barbory, rozenéWeisheital, narozené 17. 8. 1791 v č. 57 a zemřelé 15. 3. 1851. Vdovec Jan Čihák se ještějednou oženil v roce 1859, tedy ve svých šedesáti letech. Marie Čiháková, rozená Mužáková,z Radimovic, s manželem Janem Čihákem, který zemřel velmi mladý, měli dceru Annu,rozenou Čihákovou (*1844 v č. 57, 7. listopadu 1865 si vzala Filipa Paclta, po němž zbyldnes Filipův kříž u cesty k hospodě U Šámalů), která je prvním nevlastním a nejstaršímsourozencem Boženy Míňákové. Po smrti Jana Čiháka si vdova Marie bere druhéhomanžela, a to již zmíněného Václava Rozkovce. Spolu mají další děti, a to: Karolínu(5. září 1851), Františka Serafínského (21. října 1853–24. listopadu 1856), Barboru(31. prosince 1856 –29. dubna 1857), Josefa (7. července 1857–24. dubna 1859), Marii11

(26. února 1859–18. ledna 1861), Terezii (11. října 1860) a Vácslava (23. června1862–1. června 1864). Z dat úmrtí vyplývá, že se sedmi dětí z druhého manželství zůstalypouze dvě, neboť v neuvěřitelné bídě a chudobě vysoko v horách přežili doopravdy pouzesilní a zdraví jedinci!V roce 1864, přesně 25. března, umírá Václavovu Rozkovcovi žena Marie, které bylopouhých čtyřicet let. Ještě v témže roce, 6. září 1864, si vdovec Václav bere druhou manželku,již zmíněnou Josefu, rozenou Bulířovou, která byla o devatenáct let mladší. Z tohototřetího manželství vzešlo dalších deset dětí: Františka (3. listopadu 1864, kterou všaknestačili ani pokřtít, neboť zemřela 3 dny nato), Josef (15. října 1865–7. května 1866),Vojtěch (Adalbert; 14. února 1867–11. dubna 1905), Maria (3. května 1869–17. března1871), Petr (5. srpna 1871–19. března 1872), Miláda (27. února 1873–úterý 26. února1952), Josefa (3. března 1875), Václav (10. října 1877–sobota 14. října 1905), František(5. listopadu 1880–pátek 31. března 1905) a poslední z nich byla právě Božena (1. února1884–středa 17. ledna 1968).Je patrné, že ze třetího manželství se dospělosti dožili pouze Vojtěch, známý po Horáchnejinak než Raubíř Adalbert; Miláda, přezdívaná Hauzrouka či později Teprouka; Josefa,o které se mluvilo jako o Pepině, co je v Němcích, Václav – další Míňáku rabiják,František a Míňákova Božka. Míňákovi chlapci vynikali ohromnou sílou a zdatností. Všaktaké byli postrachem Hor! Obzvláště Albert si s nikým nezadal a s každým byl hned hotový.Přes léto lámali kámen v okolních lomech a na svážnicích ho tahali Horama důle kestavení U Bobků, kde se překládalo na povoz, který náklad odvážel do blízké vápenkyv Jiřičkově. Když těžili nad Hlubokou, vozil se kámen k železnici nebo až do hanychovskévápenky. A když nelámali kámen, chodívali „na druhou stranu“ 4 prodávat jemně prosátýpísek promíchaný sušenou, jemně nadrcenou mátou paničkám na nádobí. Mockrát jsemslyšel historky o rodu Míňáků, o Albertovi, kerej se v Rechlici 5 něde tlouk a tu sevochmejt u fůry, v kerý takovej kriplik zapřáhlej byl, a snať pekař měl to bejť, co tamtoho naládoval, že to ubohý zvíře urvať ani nemohlo, a Albert: „Vypřáhnite tu hajtrua nažrať tomu dejte!“ To víš, chlap jak hora, taky za to vzal a táh to sám dovikam.A taky na to, chudák, doplatil. To se chlapama něde sadil, že fůru kameního táhnouťbude, a taky do zápřahu šel a tolika se namoh, že k smrti vonezdravěl. Ze starýchzažloutlých zápisů opravdu čteme, že zemřel na vnitřní zranění z přemožení.A to jednou plánskej hajnej, už tě nevim, snať Sluka to měl bejť vod Gregoru 6 , cochlapy Míňákovy lapil v háji, že mu polenovo dřívi tahaj. To viš, ty rabijáci se předničim nezastavili a taky hajnýho tolika dotloukli, že se chudák rána nedožil. Jo, tovižeju, šetřeni, jaký šetřeni? Chlapy nikdo neviďál, a tak tumáš!A na dalšího se rafák plnej vobrátil, a taky ho železa napadrť rozmačkly. To viš,řádně napitý byli co chvíli. Zednickou 7 ? Jéžišmarja, tu pili zrouna jako vodu. A tohotřetího Míňákovýho hocha, no ten se z rozmrzelosti života tolika napil, že domů se4 Zde myšleno na druhou stranu jazykové hranice, do německy mluvící oblasti okolo Liberce.5 Rochlice, dnes městská část Liberce, tehdy samostatná obec.6 Pláňská hájovna, později přestavěná na proslavený hostinec U Gregorů, později Altmanův hostinec spojovanýs počátky lyžařství v české části Podještědí. Dnes budova již nestojí, naproti dnešní chatě KČT na Pláních po ní zbylpouze sklep.7 Kořalka vyráběná firmou Hauser ve Vratislavicích, říkalo se jí také „perlovka", byla laciná a chlapi si ji brávaliv hospodě do bandasek, když šli lámat kámen do panského lomu. I chleba do ní máčeli a jedli. Speciálně perlovkase dodávala i ve dvacetilitrových soudcích.12

nedotáh, a taky ho ráno docela zmrzlýho za humnama našli. To viš, co z toho životaměli, samá jenom lopotina a bída na tej drkotině, a tak to máš.Taky byla Pepina, ta vodešla do Němec, trvám, něde za Jablonec, snad do Hamer.Vzala si krejčího, Němce, a jeden z jich hochů, už tě nevim, jak mu řikali, no tak tennarukoval do vermachtu a snať tě lítal, esi mě pamět nemate, a něde tam padl doamerickýho zajetí a v arestu byl. Von se moh taky nechat sám zajmout, žeju. To viš,jak to tenkráte chodilo. No a po válce už tam vostal. To vona Pepina Božce čas vodčasu psávala.A Miláda? Ta žila zkraje s ňákym Hauzrem, von to byl, mně se zdá, bratr paseckýhohajnýho. Hauzr znal perfekt německy, koupili spolu vod Čiháku takovou prkenici,no, ňáky dochy to ještě mělo, to viš, bankál neměli, a tak byli rádi, že maj svoje.Dřiu to byl Bobku vejminek, dyť v tom dávno už bydlela stará Káča Bobkova – vejměnice,a ta byla rozená, trvám, no… 1857 měla funus a byla sedumdesát roků… no dyťtě povidám, ta byla rozená 1787, tak si to vem, ta bouda měla už něco za sebou!Vo čem sme to poudali? Jo, ve třicátym roce, za první republiky, přišel Hauzr voživot. To bylo Hauzrouce přes padesát roků, a byla vdovou. Voddaný spolu nikdánebyli, ale vim, že měli dvě děti, a ty jim nevostaly, jako malý pomřely. Pak nědesplašila Tepra. František Tepr byl vyučený řezníkem, narodil se 19. dubna 1881 v ŽeleznémBrodě č. 25, později bytem Proseč pod Ještědem č. 2, a zemřel v pondělí 10. ledna 1949.Jeho otec se jmenoval Augustin Tepr a jeho matka byla Františka, rozená Mazancová. Teprs Hauzroukou byli oddáni v kostele sv. Mikuláše ve Světlé pod Ještědem ve středu 13. července1932. Von Tepr byl vo kolik let mladši. Vidiš, a Teprouka ho ještě přežila. To mina paměť zrouna přišlo, když Tepra na Proseči pochovali, tak Teprouka takovýhonařikáni: „Rány bóži, já takový práce doma a šade vokolo, a von tam starej nakrchově léži jako kláda!“ No, drobotinu spolu neměli, a tak to viš, kam to mohlo spěť,byla ráda, že se uživila, to viš, dyž byl eště Tepr, tak ďál uzenky a chodil je prodávaťdo Němec, dycky stál na peróně v Růžodole, zástěru, s podzima bankrotku na hlavě,13

a pane, jak jim chutnaly! Dyby věďáli, v jaký chýši to chystal, že v tom i psouský masonamíchaný bylo, tak by vo to áni nezavadili! A taky naši vokolo to všeci věďáli, a takyvod nich nic nekoupili. U nich ve světnici? Tam se ničim dobrejch sto roků nehnulo.Vodeuřený vohniště v koutě, nad tim dymnikem to čadilo ven, a šecko jidlo u stropumotouzama uvázaný, dyť vod myší to bylo šecko vokousaný, co jich tam lítalo.A nemysli, že nebyli cejtit tim dejmem a petrolínem. Co já pamatuju, tak Teprouka chodilazvoniť, pár kroků to měla ke zvonici, a zvonila třikrát: ráno, pravý půldnea klekání, to bylo vo šestej navečír. Zubatá dyž si pro někoho přišla, podtrhovaťchodila. Byla drobet přihrblá, černý voči jako uhle, tvář samej vrásek. No, nemůžuvo nich říct nic špatnýho, vopravdu ne, no že se napili – kdo v Horách nepil, že ju. Vodtý votročiny se musli drtek vodmysleť, musli by se zrouna voddať s provazníkovou.Dobytek? A to viže neměli. Dyť chliu tam řádnej nebyl, to jen co pár slepic a ňákoukozu držáli. Dyť von korec 8 k tomu ani možná žádnej nebyl. Tuhle vosekala ňákouvobčinu 9 , a to bylo šecko. Teprouka číst pořádně neuměla a psáť taky ne. Jo, Tepr znalněmecky, i čísla psáť, to viš, dyž byl učenej, tak musel znáť.A držela havěť, Miláda, až do smrti.Ke stáru se nevokazovala. Hlubokouskej Pepikji tenkrát našel doma v posteli léžeť, zrovna takovýho sněhu, námětě a mrazy, ažpraštělo. Byla nebožka docela už zčernalá do vobličeje, dovijak dlouho už tam léžela,chudák. Kozy ve chliuku mátožný a kozlata zrouna tak. Vodnes to Pepik tenkrát šeckoBoženě na Hora, i slepicema, po nůších. A než se pro Miládu z Duba v těch námětíchdostali, namazali ji petrolínem, aby vydržála. No, dneska už tam v Borovičkách 10léžej vedle sebe.Nejmladší Božka, ta ze všech se držela nejvíc. A nemysli, že byla při hlouposti, toby ses setsakra mejlil! Chodila za řídícího učitele Horáka na Proseči do školy. Teď těnevim, esli měla čtyři třídy nebo pět vychozenejch, to ti neřeknu. A to se psal rok 1890,učitel Horák bydlel zkraje u nás, u Kobšů, v hoření světnici ve vejpustku. To zasejcproto, že na bytě školnim řídící učitel Hujer byl, kterýmu ďáli podučitele za tu dobuKubru a Štrynclu.Co sem tě chtěl řícť… jo, nechal stavěť chalupu u Míňáků 11 táta jejich, Václav, v roce1855, dyž dostal třetinu gruntu vod Wajslčiháku, dyť přec byli do přátel 12 . No, a vodtady přišlá jich příslipka. Že dostali míň gruntu, tak se tam začalo řikat U Míňáku.Roubená světnice, podlaha dřevěná, žádná udupaná jak U Hliňáku za potokem,kachlový kamna v rohu s troubama, medenec, svrchnice, na kerý korblíky byly, malejfalousek udělanej vedle s telířema, rechna, kus dál chlebová almara, misník, na ňomledecký hrnce, tu zas plátěný, naproti v koutě jermárka, kde kutchany, plecáky, plecačkya příklopky ukládaly se, v šuplatech kverliky, žice, frdlice a šelijaký cajky.Prostřed sednice řádnej poval protaženej byl. V síni na schodě kamennym postavenátruhačka. Ve sklepě zasejc krhanice, do kerý mlíko se lilo. V neckách kunst a máslo vevodě se chladilo, dříu než se dohromady míchalo. Síň mazaninou dělaná, strop8 Zde ve smyslu pole, jinak stará plošná míra.9 Obecní pozemky, louky.10 Hřbitov v Proseči pod Ještědem.11 Jedná se o Míňákovu chalupu v prosečských Horách, nedaleko hostince U Šámalů. Ve značně zchátralé budovědožila Božena Rozkovcová (Míňáková) a stavení na konci 60. let 20. století zaniklo.12 Zde ve smyslu příbuzní.14

v kožichu, pod nim sklep z kamenou klenutej a zrouna proti sednici před siň vchod dochlíva. Třecha pobitá štípanym šindelem nadvakrát, dřevěný žlábky, před zápražimmoska z kamene vystavěný 13 , pod voknama ze sednice za brlením toho kvítího,studánka strouhou pro vodtok, no chalupa jako malovaná, vopraudu, tuze povedená.Roubeninu zas ďál Podborovák, no starej, no, Adolf Zůnu, viš, jak je dóle Buliřu,naproti Fialovem, co byl pekař, hm, ne, ne, ten byl vo hromadu let mladši, ten mupomahať nemoh. Ten zasejc pozdějc stavěl nóvy U Jirků, tuhle vedle, za první republiky,něde v pětatřicátym. Starý jim vyhóřelo, a nemysli, že to byla ňáka hlouznana spadnuti, to bylo do háku stavěný, dyť sme přátelstvo, tvý babičky Vlasty, bábysestra, Barbora Koubšova, no tenkrát Koškova, žeju, rozená. Barbora se tam přivdalaza Náce Kotkovýho.13 Z kamene upravený prostor před vchodem do chalupy.15

Bylo Božce dvacet šest roků, dyž se jich tátoj zrátily voči. A tomu bylo dobrejch osmdesátšest roků. A co teď, to viš. Chlapi vymřelý, dvě ženský v chalupě… No kerý? Přecstará Míňačka s cérou Božkou. Hospodářství šlo pomalu cu grunt, a dyž pak vodešlai stará, Božka se musla setsakra voháněť, a chlapa žánýho. Ale měla kdysi známosť,a vážnou, to strejcem vod starýho Vény Grůnvalda, co bydlel dóle v rokli, a snád i bylouž po vohláškách, dyž ve dvanáctym roce to na Balkáně bouchlo a von tam nechalživot. Vod tej doby taky žánýho chlapa nechtěla 14 . Byla tě to vodvaha, vod samýhomládí vostať na tym vidrholci sama!A eště kravišťata, dva kusy, dycky měla, a kozu. A to je měla čisťounký, ty se jenblejskaly, dyť tele nechávala u krávy hodnou dobu. Řeznici si pak chodili k ní pro vodstáučata,jako malovaný je měla. To si chodil Třešňák ze Sjetlý a v Němcích znalatolik řezniku a dobře se s nima dorozuměla. Za první republiky prodala taky za čtyřista korun, to viš, to byly ňáký peníze. Musla, chudák, vyžiť za dvacet až čtyřicet korunna štyri neděli, tak mlíko měla, tvaroh si uďála, ňáký bandory do země zakopala,hlavatku k podzimu taky měla, sic posevek žánej. No, tak co jí chybělo, žeju? Prochleba šla k Fialom nebo k Brečnajdrom, co byli pod Jáchymovejma v Dolánkách.Kůsou šecko sama posíkla a sušila, v hoknách pak domů nosila, hnůj v koši nosilaa na polátko rozhazovala, vobilí a votruby nosila na zádech až ze mlejna z Minkovic:to popruhy na pytel uvázala, na záda hodila a mašírovala Háblovym kopcema hájkama vyšla u Drimlikovýho kříže a pak už to byla hračka. Dyž tě řeknu, že zemlejna k Míňákom na Hora pytlem na zádech, no, nebudeš věřiť, dobrý půldruhýhodiny štreky to je. A ta váha! A dyž se jí začla kráva běhať, tak na vazáku ji táhlak Záleskejm pod háj, nebo k hořenim Zikšovejm, no, na Hlubokem drželi taky bejka.Doopraudy, já tě povim, to dobytek měla čistši než sama. Taky ho furt hajcela. Jedenčas ta našla něde srnče, dyž byla na souškách na zejmu, a to vypiplala a pak s níchodil no zrouna jako pes, ani se vod ní nehnul. Léta ho měla, a neřeknu tě, až kamse pak poďál.Bál U Šámalu, vo svatodušnich svatcich a velkonočnich, to si nikdá ujiť nenechala.A když k muzice přišla, to ji kdo těžko kdo rozpoznal. Nastrojená, a žánýtakový rouškový plátno na sobě! Samej zlatej dukátek na krku, hotová svatebnice.Taky do kostela na Rašovku chodila na kór zpívat, a do Hanychova do kostelajakbysmet. A jak tě uměla zpívať, co si mysliš, no vona zamlada něde v klášteře takypostala jeden čas. Za první republiky taky „u židu“ ďála. V letech 1826–27 bylapostavena mechanická a soukenická firma ve Vesci u Liberce bratry Wenzel a JosefSigmund z Liberce. Fabrika byla mezi horákama a za kopcem všeobecně známá podpřezdívkou „u židů“. Po roce 1850 známe tuto továrnu pod názvem Kolora Vesec. Cestouk židom stačilo mlíka a másla trochu prodať a kdekomu bylinama poradiť. To domavelkej bylinář měla. Po celej bóži rok koření sbírala, a ne ledajak. To šla, dyž bylona nově, někerý sbírala na stáře, a tu zasejc na pravýho půldne, a to toho měla,toho šelijakýho kořeni, to viš, paměť mně už tolik neslouží, ale to měla nasbíranejbóži drobek, bóži kren, březek, černobejl, černý jahody, devetsel, husej jazejček,jeleni skok, konskej kmín, krhaničkovo listí, kyselinky, líčka Panny Marie, maruly,14 Na Horách se ale říkávalo, že přesto měla tajného milence – hajného z Hluboké.16

matkovo listí, nezabudku, voči Panenky Marie, Panenky Marie plášť, Pámbičkovyfousy, Pámbičkovy hole, rozmarii, svatojánský kolo, vlčí sukno, všivec, krevníčeka šelijakýho koření. Tuhle vo smrku, co bydlej dole, starýmu se prsty tuze bolavý hojitnechtěly, to šelijaký dochtory na to a furt nic a Božka, ta dyž přišla, koukla naň ho,mačkanym kycolem ruce mu vovázala, a že to musí aspoň co deň vázať. Taky těpůldruhý neděle netrválo, a von měl prsty v cajku. A iný a horší vykurýrovala. A samaz kolika zápalů plic se vyhrabala, a žánýho dochtora nikdá nepotřebovala.Jó, to vona taky snář vozdobenej kůží měla, a to za ní chodili až dovivodkaď, abyjim pověďála, co je, dyž se jim co nezdálo. Karty vykládala, a dyž tě řeknu, že pramálose spletla, nebudeš tomu věřiť. No dyť takle dóle klukoj před vojnou… No, dneska už jedávno v důchodě. Tomu karty vyložila a hneď třikrát za sebou a furt se tam vokazovaložaludský eso. To že prej je velký neštěstí. A taky se mu to, dobrákovi, šeckovyplnilo. A takovej honej člověk to je. Svý nejbližší zakrátko nadobro ztratil. Tak to je,dyž tě to řeknu: prorokovať uměla. Pár mandelkrát sem vod ní slyšel, že zlá přijdedoba a rodiny se budou rozpadať, člověk na člověka bude zlej, kerá kráva vostaně, žezlatej zvonec nosiť bude, divoký svině u lidskejch vobydli že rejť budou a naše země že17

na kopytech cizejch koní roznesená bude – považ, jaký počasí a zejma bude, šeckorozpoznala. Jak? Podívala se do kraje a jak červánky nad Bezdězama byly, větrnotaky nastalo. Nebo poudala: východ hoří, západ hasí. Oudno a černo v kraji, dyž se pojednouvokázalo, to věďála, že co fort klopiť a kůpovať musí, aby jí to seno nezkráplo.Taky vo ní říkali, že čaruje. Kam přišla, tam před ni žrádlo pro dobytek schovávali,natož aby ji chliu vokázali, to aby jim neučarovala. Né, nečarovala, nebohá, tože vod světa vodtržená byla a jen celej život vo samotě, jak to plachý zvíře žila. Bylas přírodou dokonale proto spřízněná. Co myslíš, tenkráť dyž šecky do družstva siloutahali, že Božce ty kravišťata, co měla, že je vodtáhnouť taky chtěli a řádnou dodávkují napařiť. Že se nestyděli, takovýho chudáka vokrásť chtěli! Pak ji nechali bejť.Celej život bídně se protloukala a ke stáru – každýho nás to čeká – síly ubyly, doDolánek už nestačila, v zimě nakoupiť, dyž námětěma šla vovázaná, samou hadrua klůcek na sobě, nohy pytlema vovinutý a špagátem utažený, to chodila dycky samejvečír, v lucerně svíčku, na zádech krůsnu, kozla na voprátce, a u Čiháku v koloniále,co byli u Kyksu v hospodě vedle Koubšu, dyž pomálu nakoupila, na petrolín nikdánezapomněla, tak k Horám ji to zvíře zasejc táhlo námětěma domů, dyť do chliuka seuž taky těšilo. Hm, do chliuka… Chliu byl už docela spadlej, a tak ho měla v sedniciu stolu uvázanýho. Na dobytek už nestačila. Na zejmu jalůvče na Hlubokou Pepikojvodtáhla, aby přežilo. Nic naplat, už nestačila. Vostatní kusy dáuno už pošlý bylya Pácliku Karel z Rašouky je kolem chalupy někde zakopal. Nemuslo to tak dopadnouť,to zas msta byla, že do družstva ji nedostali, tak ji pasy nevydali, aby včasprodat je mohla. Lituju ženskou, ještě dnes, dyž se na to upamatuju. A poslední jalůvče,dyž zjara vod Pepika je domů zpátky si přitáhla, snad je krmiť už čim neměla,i když sousedi jí matenici dycky ňákou dali. Zkrátka, docela chřadlo. A tak ti ji nesujednou ňáký jídlo, něco dycky zbylo, a to jí nosili i sousedi co chvíli. No a já ti tampřijdu, ty dveře zchátralý na motouz zavázaný zevnitř, kouknu přes to sklo rozbitý,vona v sednici na zemi, peřina celá černá, a zpod ní koukaly kopyta. Poudám, Božka,co tam děláte? A vona, že jí jalůvče stůně, vyléžeť že ji nechať musí a skloněná nad toupeřinou celá zamlklá. „Božena, vodeuřte, nesu vám drobeť z vodouky a pecen chleba.“Za hodnou chvíli špagát rozmotala na dvéřich, přijdu do sednice, kouknu podpeřinu – pro pět ran, dybych to neviďál – léželo tam vopravdu. Šáhnu na něj, kouknuna Boženu a poudám: „Boženo, dyť to dobytče je docela studený, dyť už dáuno nedejchá,“a vona, že né, že se zmátoří.Tu dobu to chalupě podobný už dáuno nebylo. A to ji chtěl starej Čihák, co byl vodŠvecáku tesař, trochu vyspraviť, nechtěla už. Třecha dočista spadlá, v sednici stropnaváženej a z jený strany podstáukama ještě drženej, vokna dočista vytlučený, nědenovinama vycpaný, mazanina šecka vypadaná, po kamnách ani památky, vevypadlym vokně cukr a mlíko ve flašce měla. Jak ubožák tam žila. Jen ve svatym koutěpod křížem, kterej tam jaktěžiu byl, drtek slámy na zemi a na stole polní kvítí hozenýbylo. Vedle kříže vobrázek, to dyž Božce tak dvacet roků mohlo bejť. A dlouho tenkráťnad tou duchnou skloněná byla, než pak to nebohý zvíře po hlavě pohladila, narovnalase a ze šuplete vobrázek vokazuje mlčky. Chalupa ještě v cajku na ňom k viděníbyla, no, na moskách starou Míňačku, co Pepina se psala, sem rozpoznal, a za ní stálchlap Míňáku, Albert to byl. To víš, jak voněmělej jsem byl. Koukám chvíli na ten18

vobrázek, pak na Boženu. Neplakala, nikdá neplakala. Zpod šátku dlouhej cop, tvářsamej vrásek, pohled dočista vodevzdanej. Bylo tě v něm tolika pokory a smířenosti.Ty tmavý voči… ty tě byly. Jako zamlada, dyž přišla se baviť k muzice, furt živýa tolika hezký. No vidiš, kde já bych pomyslel tenkráte, že na ni koukám zposleda.Netrválo dlouho a přitáhli k ní četnici z Duba. Dochtor Petru a starosta proseckejže ji vezmou dólu do starobince. No to viš, pustiť je nechtěla dounitř. No, a dyž těchprkynek párkrát uhodili a vešli, chudák vona se těch futer chatrnejch tolika držálaa pustiť se nechtěla. Petru až třetí iněkcej ji vomámil a pak ji vodnesli. U Jirku sepsali,co v ty boudě šecko našli. Jen považ, ten řetizek samej dukát, co k muzice nosila,tam našli, ňákej prsten, na řetizku cibule zlatý a vo štruzoku, chudák, pět tisíc korunvyšetřenejch měla. Dyť jen sto vosumdesát korun důchodu vyměřenejch měla.No, jak se to mohlo dopadnouť? Zrouna jako když starej strom přesadíš. Dejchaťtam dóle prej nemohla, tolika najednou lidu kolem ní, celej život se jim vyhejbala, cojen mohla. A tak to viš, jak dlouho tam as mohla přežiť. A přec eště se domu na Horajednou dostala, dyž jim zběhla. Byl tenkráť… no trvám, říjen, den jak z pohádky,vobloha jak vymetená, to viš, podzim na krku, chladno bylo. Kůsu zrouna klepu, žesekať votavu na krmení du, a najenou Božena. Lehounce vostrojená, škrpály hadrový,zrouna ji to domu táhlo. Hm, domu, domu – dyť tam už nic nevostalo. Co neroztahalivůkol, to na jený hromadě zapálili. A vona tam seďála na těch rozhašenejchmoskách a koukala do kraje. Nebyla to už ta Božena, co dříu koukala tím vetchýmvoknem ven, vopřenou hlavu vo ruku, a snaď vo něčem dycky snila. Byl to hotovejBoženy přízrak, celá ustaraná, docela vostřihaná, ani ten cop jí nenechali, co si naňom celej život tolika hleděla. Bíňačka stará šla pro ni samej večír, aby šla na noc.Byl to tenkrát zrouna nadpozemskej západ. Do roka takovejch moc neuhlídáš,a tolika se jí z těch mostek nechtělo zvednouť. Na druhej den pro ni z Duba přišli.A netrvalo půltřetiho měsíce a měla funus na Světlý, tichej a skromnej, horáků pár sesrotilo, a víc nikdo. A tolik si přála, až tady nebude, aby kámen tesanej jí dali,našpórovaný že na něj má… Nikdá jí ho nedali… Léži tam, nebožka, podnes pod toukrtinou. Odešla na věčnost ve středu 17. ledna 1968 po páté hodině ranní v domovědůchodců v Českém Dubu. Posloužil jí páter Matura 23. ledna 1968 na hřbitově ve Světlépod Ještědem.Dávno už sedím ve vyhřáté světnici, je už hodně po půlnoci a já se snažím zachytit na papírvše, co si pamatuji z vyprávění horáků o Boženě Míňákové. Zanedlouho se bude odehrávatneopakovatelné zrození dalšího, snad ještě krásnějšího podzimního dne.Jediné, co jste si na sklonku života přála, bylo mít svůj pomníček na světelském hřbitově,ale ani ten vám nebyl dopřán. Odpočíváte pod bezejmenným rovem zarostlým trávou,jako byste nikdy ani nežila. Žila jste, ale chudě, skromně a v tichosti. Nikdy jste nechtěla býtstředem pozornosti, natož abyste stála o nějakou publicitu. A tak se vám, paní Rozkovcová,v duchu omlouvám za to, že jsem se pokusil poodkrýt kousek vašeho soukromí. Avšakdaleko větší část jste si odnesla s sebou, a to už se nikdy nikdo nedozví, je to tak správně.Přijměte proto, prosím, tento článek jako skromný náhrobní kámen věnovaný vám.Svatik Šámalů, březen 200519

Redakční poznámka: Text tohoto příspěvku napsal Svatopluk Koudela, hostinskýU Šámalů, od října 2004 do března 2005 především podle vyprávění starých horákůz Proseče pod Ještědem. Text tedy odráží svérazný podještědský dialekt plný zvláštníchslov a nářečních spojení. Poznámkami jsme jej doplnili pouze tam, kde by byl pro běžnéhočtenáře již nesrozumitelný. Větší část jsme ovšem nechali v původním pojetí, tak jak bylpřepsán do textového editoru z krasopisného, ačkoliv stovkami doplnění a změn poznamenanéhopísma Šámalovic Svátika, které pokrývalo celých devatenáct stran linkovanéhopapíru vytrženého ze staré vázané knihy ze šedesátých let. Čtenář tak má jedinečnoumožnost nechat na sebe bez rušivých poznámek působit původní podještědskou mluvus veškerou její krásou a skladbou přímo tak, jak ji lze ještě vzácně zaslechnout za sobotníchvečerů v hostinci u Šámalů.Fotografie, kterými je text doplněn a které zachycují poslední období Míňákovy Boženya její chalupy, jsou dílem bohužel stále neznámého autora a vznikly ve druhé poloviněšedesátých let.Marek Řeháček & Martina Strnadová, Liberec20

70 let trampinguv Jizerských horách(30.–50. léta)Pavel D. VinklátLiberec21

Přestože české trampské hnutí nikdo neřídí a neorganizuje, existuje na celém územíbývalého Československa svébytně již téměř 90 let, navíc tramping se svou osobitou kulturounemá v dějinách pobytu v přírodě u jiných národů na světě obdoby.Táboření v přírodě, jako základ trampingu, pěstovali již mladí členové turistickýchspolků a sportovních klubů před první světovou válkou. První trampové byli starší – „divocí“– skauti, kteří žili v bídě činžáků pražských dělnických čtvrtí a konec týdne tráviliv přírodě. Po skončení války a vzniku samostatného Československa se trampské hnutínezrodilo jen tak náhodou. Vyrostlo ze skautingu, woodcraftu (lesní moudrosti)E. T. Setona a záplavy americké literatury a filmů, které šířila ve 20. letech YMCA –Křesťanské sdružení mladých lidí, usilující o na zachování duchovních hodnot a smysluplnéhovyužití volného času mladých. Velmi silně na české trampy zapůsobilo díloamerického spisovatele a dobrodruha Jacka Londona, který v knize Cesta sepsalpříběhy amerických tuláků-trampů, křižujících Státy na střechách i podvozcích vagonů.Poprvé u nás vyšla v překladu J. Vorla v roce 1922 a pravděpodobně podle ní se začali„divocí skauti“ nazývat trampové. Obrazy lovců, zlatokopů, indiánů, kovbojů, traperůa námořníků ovlivňovaly trampské hnutí natolik, že dobu divokých skautů (1919–20)vystřídala doba kovbojská (1921–27), kde se např. vžil úřad šerifa, kanadská, námořnickáa sportovní.V roce 1918 v místech vltavských Svatojánských proudů údajně vznikla první trampskáosada Ztracená naděje neboli Ztracenka. Postupně byla objevena všechna romantickáúdolí řek Vltavy, Berounky, Sázavy, Loděnice či Kocáby. Party chlapců a děvčat jezdily jentak pod širák, pod stany, později si stavěli přístřešky, chaty a sruby. Tam, kde vznikalypřímo chatové kolonie, které příliš původní romantiky nenabízely, se rodil trampský sport.U ohňů se hodně zpívalo, a také se začaly skládat původní trampské písničky. Je paradoxem,že světová hospodářská krize po roce 1929 v mnohém pomohla jejich popularitě.V době, kdy u nás krize byla vleklejší než v jiných zemích, vzrostl zájem o živá vystoupenítrampských sborů v divadlech, nakladatelství tiskla zpěvníky, trampské písničky znělyv rozhlase, nahrávalo je osm gramofonových společností!Průkopníci trampingu na LibereckuK nám na drsný jizerskohorský sever se dostal tramping poměrně pozdě. Všude jinde se uždeset let měly trampské osady čile k světu, trampští skladatelé přivedli na svět již řaduoblíbených písní, např. Cariboo, Bessie, Vlajka, Anita. Co tyto dodnes známé písničkyzpůsobily mezi mládeží v Liberci, píše v Dějinách trampingu Bob Hurikán – Josef Peterka.Až kolem let 1928–1929 přivezl Jarka Černý z Prahy do Liberce několik trampskýchpísniček, které se tak zalíbily, chlapci pátrali po účelu a idejích neznámého trampingu.Semínko trampingu padlo na úrodnou půdu mezi dorůstající skauty, jimžpřísné skautské zákony nevyhovovaly. Roku 1931 se utvořilo několik part, pěstujícíchvýhradně zpívání trampských a národních písniček. V jedné z part těchto zpívajícíchnadšenců byl Kódl Koštejn, Míla Václavík, Míla Hora, Bouďa Beroušek, KarelSchejbal a několik jiných. A trampovalo se...Dospívající mládež v převážně německém Liberci byla organizována ve skautskýchoddílech, Sokole, DTJ a sportovních klubech. V liberecké čtvrti Horní Růžodol, které se takéříkalo „Na kopci“, tehdy žilo kolem 6 000 obyvatel české menšiny. Měli českého starostu22

Josefa Votočka, v jehož oblíbeném hostinci se trampové scházeli. Na podzim 1931U Votočků poprvé zazpívala výše jmenovaná parta několik trampských písní, které se takzalíbily, že přilákaly další příznivce trampingu. Vytvářely se party a partičky, v nichž sechtěli chlapci odlišovat, a tak nosili stejné kostkované košile, pumpky, klobouky rozsekanéna „maděru“... První kontakty s mimolibereckými trampy zajistil Josef Uhlíř, když vyjelispolečně v roce 1932 na první vandr do Podsemínského údolí v Českém ráji, rovněž docházeloke sbližování s trampy ze sousedního Jablonce nad Nisou. První chaty ale nevznikalyv horách, průkopníci trampingu na severu si je stavěli na březích řeky Jizery – u Splzovaa Sněhova. Byly to osady Staří kamarádi, Rackové, Tabu ad.Severní Ryves – nejstarší jizerskohorská osadaRok 1934 byl pro tramping na severu velice významný, neboť se stal v mnohém jakýmsimezníkem. Do rodného Liberce se vrátil člen Unie trampských osad Ferda – FrantišekOtruba, jenž ztratil v Praze práci. Brzy dal dohromady pětičlennou partu, všichni byliRůžodoláci, a nejdříve si říkali parta H. R. R., čili Horní Růžodol-Rochlice, ale nakonec došlok přejmenování, což Ferda zaznamenal do osadní kroniky.To naše staré HRR, to se moc nelíbilo, taky můj druhý návrh – Atrapešan, což značíobráceně „Naše parta“, se Jarkovi nezamlouval a prosazoval stále jméno naší pražskéosady, kde byl 14 dní na návštěvě. Asi má odtamtud moc milé vzpomínky. Tak holt,když jsem viděl, že mu to dělá dobře a mám ještě z Prahy velkou osadní a malou stolnívlajku, pojmenovali jsme naši osadu Ryves, a jelikož jsme zde na severu, pokřtili jsmese na „Severní Ryves“. Mně se ten název sice moc nelíbí, ale říkám, nezáleží na jméně,ale na charakteru. Co je platné, když má osada krásné jméno, když její osadnícinestojí ani za hovor.Zleva kuchař Karel Chour, pokladník Jozéfko Unčovský, kytarista Jarka Kos, šerif FerdaOtruba, kronikář Míla Václavík a Jarmila Kosová (1935)23

24I začal stavební ruch veliký velmi. Chodili jsme na stavbu i v týdnu. A tak pomalu,ale jistě, rostla nám naše bouda. Příští neděli pak přivezl Joska autem cihly,vápno, cement a papír na střechu, tatínka a maminku a ještě nějaké hosty,přišli moji rodiče, rodina Novotných a několik pomocníků, Riedl, Fanda a Bulín,vozil se písek a šutry, stavěly se komín a sklep a byla tu neděli také slavnost rovnostičili glajchy.(Ferda Otruba)

Osadníci již delší čas žili myšlenkou postavit si vlastní chatu v Jizerských horách, jenželesní správa nedovolovala táboření ani žádné stavby. Nakonec si poblíž Tönnlbaude(dnešní Jablonecká chata) pronajali soukromý pozemek a pětičlenná posádka SeverníhoRyvesu: šerif Ferda Otruba, pokladník Jozéfko Unčovský, kytarista Jarka Kos, vrchní kuchařKarel Chour a kronikář a jednatel Míla Václavík začala v létě 1934 stavět. První trampskýsrub v Jizerských horách slavnostně otevřeli 11. listopadu 1934.Když na jaře 1935 při neopatrném rozehřívání dehtu shořela chata Tabu u řeky Jizerydo základů, Ferda Otruba navrhl uspořádat „čaj“ ve prospěch kamarádů, na stavbu chatynové. To podnítilo svolání a setkání všech trampských osad v Horním Růžodole.Kamarádský čin pak přispěl k tomu, že se osada Tabu, do níž patřili Jaroslav Matějka, JosefHrubý, Jerry – Jarka Ježek a Arnošt Dunda, rozhodla postavit novou chatu hned vedleSeverního Ryvesu. Kamarádi z Ryvesu a Tabu si velmi dobře rozuměli, a tak pořádali řadupotlachů, turnajů a závodů v Jizerkách společně.Založení spojených osad RykatadoNa schůzce, která se konala 11. června 1935, se dohodlo založení Spojených trampskýchosad Horního Růžodolu. Když Ferda vedle sebe položil začáteční písmena zakládajícíchosad – Ryves, Kamarádi, Tabu a Dobromil – vznikl název Rykatado.Na ustavující valné hromadě 4. listopadu byl zvolen prvním šerifem a pod Spojenétrampské osady Rykatado se přihlásily i ostatní: Targo, Rackové, Taraco, Severní záře,Údolí karibů ad. Vznikla tak mohutná trampská organizace. Osady se střídaly v pořádání„čajů“ a zábav a činnost byla dokonce organizována v několika sportovních sekcích:volejbal, ping-pong, lukostřelba, atletika apod.Velkou trampskou událostí roku 1936 byl karneval spojený se soutěží o nejhezčí trampskoupísničku. Konal se samozřejmě v hostinci U Votočků. Zúčastněné skupiny skončilyUprostřed stojící Bob Hurikán (s cedulí) má po pravé ruce Bó, spolu tvořili populární Hurikánduo. Za kamarády z Rykatada přijížděli často, tato návštěva se uskutečnila v roce 193725

v tomto pořadí: Hurikán duo z Prahy, Dobromil, Taraco, Staří kamarádi a Řachavajz Varnsdorfu. Bob Hurikán si se svou budoucí ženou Bó – Annou Hůlovou vyzpívali velkýbroušený pohár. Bob navíc písní Rykatado přivedl na svět nový trampský evergreen, kterýse samozřejmě stal hymnou spojených osad. (Píseň je někdy uváděna pod názvem Chlapciz Rikatada, měkké „i“ proto, že Bob Hurikán mylně uváděl osadu Ryves jako Riwes.)V neděli 16. 2. navštívil Bob s Bó naši osadu. Dosti dobře se lyžařilo, hostům seu nás líbilo, že se jim ani domů nechtělo. Aby byly potvrzeny přátelské styky meziosadou Hurikán a Severní Ryves, zapůjčil nám Bob svoji squaw na několik dní.Nechal ji u nás na boudě a sám odjel do Prahy. Ovšem za poměrně velice krátkoudobu ji zase odvolal zpátky, takže Bó již v úterý 18. 2. opustila osadu, aby se odebraladomů za svým pánem. Osada však odchodem oblíbené partnerky Boba Hurikánanezesmutněla. Přišla náhrada ve formě dvou děvčat z Prahy, kterým Ferda dávalkurz v lyžaření. Také u sousedů na Tabu hosto valy dvě osoby něžného pohlaví, kteréjsou doposud u nás na drsném severu hodně vzácné. Míla Václavík (z kroniky)Ryvesáci žili bohatým společenským životem, na boudě měli stále plno, hojně sportovali,pořádali volejbalové turnaje, v zimě lov na lišku a lyžařské závody, oblíbili silukostřelbu, ping-pong... Ze známých osobností k nim často přijížděli již zmiňovaný BobHurikán s Bó, kamarádi spřátelených osad ze Sázavy (Riwes), Berounky (Strong Boys),z Varnsdorfu (Řachavaj), v roce 1936 osada hostila novináře a spisovatele Jiřího Muchu,který vzal příští rok na vandr do Jizerek svého přítele, tehdy ještě mladého dirigentaRafaela Kubelíka. Na osadě strávili několik dní, soutěžili v lukostřelbě..., ke slovu přišlakytara u táboráku.Novinář a spisovatel Jiří Mucha (vlevo) při návštěvě osady v roce 1936.Jakoupak nedělní polévku asi uvařil osadní kuchař, jinak pekař, Karel Chour (vpravo)26

Chata v plamenech...Do atmosféry té doby však již začínaly vířit rázné německé bubny a píšťaly, jako předzvěstnejčernějšího období 20. století.Spojené osady Rykatada se ještě v roce 1938, než došlo k záboru pohraničí a odchoduČechů do vnitrozemí, na svých chatách a srubech vzájemně navštěvovaly a upevňovalysoudržnost. Ale v pohnutých chvílích, kdy bylo jasné, že vypukne válka, končí na počátkuroku 1939 i osadní kronika. Chata Severního Ryvesu byla nejdříve vykradena a později14. ledna 1939 zapálena. Pravděpodobně se o zkázu postarala aktivní hitlerovská mládež.Chatu Tabu často používali mladí Němci, ale válku přečkala. Později byla přestěhována nahrabětickou louku a zvelebena. Kde chaty obou osad stály, je dnes obtížné určit, neboťúprava terénu při stavbě josefodolské přehrady vykonala své.O činnosti osad v oblasti Jizerských hor v době války jsou pouze omezené informace.Jediná konkrétní zpráva je o liberecko-jablonecké osadě Key-Vey, která jezdila na chatuRacek do údolí Kamenice mezi Plavy a Spálovem. S koncem války se osadníci na své chatya kempy vraceli, ale často je nacházeli vypálené a zničené, většina trampů z libereckýchspojených osad Rykatado již v trampování nepokračovala.Osvobozené pohraničí přijížděli osídlovat lidé z celého Československa, s rodiči přicházelii mladí skauti a trampové z okolí Prahy, Brna, z jižních Čech a dalších koutů země.Divočinu Jizerských hor tak musela zákonitě objevit druhá „generace“ trampů. V opuštěnýchhorách – nekonečnými pásy lesů – se tehdy dalo vandrovat celé týdny, aniž by člověkpotkal živáčka.Sever – nejsilnější poválečná trampská partaPočátky osady Sever sahají již do prvních měsíců míru, kdy Plachťák – Břeťa Placheckýpřijímá pozvání do Jizerských hor a s kamarády se vydává na vpravdě objevitelskouvýpravu do neznámých hlubokých horských lesů.Je to už víc jak dva měsíce, co skončila válka. Vrátil jsem se domů do Kolína ze slovenskýchhor a tam mě čekal dopis a koresponďák. Na obálce jsem hned poznalúhledné písmo Honzy Kohouta, mého kamaráda, starého zálesáka. S Bobinou píše:„Jsme v Jizerských horách, přijeď, je zde krásně,“ a následuje popis cesty. Na koresponďákuje písmo trochu kostrbaté a zpráva pro mne: „Jsou tu pěkné kopečky, přijeď.Ahoj Doktor.“ To píše Staník Formánek, můj spolužák a skvělý kamarád. Jedni jsou najihu v Rudolfově a druhý je v Krásném Lese na severu Jizerek.Uběhlo několik dní a teď se kodrcám na plošině vlečňáku liberecké tramvaje.Poloprázdná tramvaj mne veze na konečnou do Lidových sadů. Jo, tak teď stále dokopce a nikam neuhýbat. Je letní večer, házím na záda starou usárnu a pomaluvykračuji.Rozhlížím se kolem a již po několika metrech se pasou na palouku tři srny. No, tosi tedy nechám líbit. Pokračuji v cestě, je zde docela pěkný stoupák, svlékám si košilia přemýšlím, co se asi všechno přihodilo za těch několik týdnů, kdy jsem se s mýmikamarády neviděl.Honza je velký vyznavač Setona a Doktor svérázná osobnost trapera. Všichnimáme za sebou několik let trampingu. Začínali jsme u skautů, potom za okupace,27

když byl skauting zakázán, cesty do přírody vedly dál. S velmi mizerným vybavenímjsme tábořili i v zimě a tvrdě získávali zkušenosti.Cesta ubíhá a jen drobné kamínky mi křupou pod nohama. Asi v polovině cesty jekřižovatka a v buku je zarostlý kříž. Musím však dál přímo do kopce. Až vyjdu nahořez lesa, tak v druhé chalupě po levé straně najdu Bobinu s Honzou.Podáváme si ruce, hned je plno řečí a vyptávání. Když je tma, přijde Doktor.Sedíme v podkroví v malém pokojíku, popíjíme bylinkový čaj, kouříme nad ešusemruskou machorku a prohlížíme starou vojenskou česko-německou mapu a plánujemeobjevitelské cesty do Jizerských hor.Usínám ve spacáku a přemýšlím, co bylo ještě před nedávnem a kolik našichkamarádů se nedožilo konce války.Ráno má Bobina již uvařený čaj, slunce vychází někde daleko za Weberovkou.Jdeme prašnou cestou dolů vesnicí. V chalupách je ticho, některé jsou prázdné, Němcise chovají tiše a Čechů je tu jen pár. Dole je malá elektrárna a od ní nás má lesní cestadovést k údolní přehradě ukryté v lesích.Občas scházíme k potoku, který teče po pravé straně, má průzračnou vodu a v jednommístě se ztrácí hluboko pod velkými balvany. Jdeme vysokým lesem. Všude kolemplno borůvek, malin a hub. Přicházíme do míst, kde začínají být nižší stromy s obnaženýmikořeny a často podivně pokroucené. Jsme již v blízkosti přehrady, a přednámi velká vodní plocha zčeřená lehkým vánkem. Honza rozbaluje mapu – přednámi jsou Ptačí kupy se dvěma vrcholy, vpravo Holubník a dál ukryta Černá hora.Rozhodneme, že se vypravíme dál na Ptačí kupy. Scházíme na štěrkovisko, Standarozdělá oheň a Bobina vaří protektorátní polévku. Měl jsem ještě hrachovou v lisovanékostce. Na jednu kostku jedna kulička hrachu. Pár lžic teplé špíny a krajíčekPři výpravě do hor na konci léta 1945 objevuje první poválečná trampská parta –zleva Plachťák, Bobina, Doktor (Honza Kohout fotí) – na Ptačích kupách malý sroubek,kterému zanedlouho trampové neřeknou jinak než „Hotel A".Blyští se odtud hladina přehrady na Černé Nise přejmenovaná na Kachní jezero.28

chleba. Nejlepší na tom byla ta voda z přehrady. Ohniště uklízím zvlášť pečlivě – je tuHonza – takže není znát, že jsme tu hodovali. Lesní pěšinou obcházíme toto krásnéjezero a jdeme proti proudu říčky, která se vlévá do přehrady. Provází nás sluncea modrá obloha. Přicházíme na křižovatku, kde stojí velký srub. Zřejmě ho používalilesní dělníci. Děláme prohlídku zvenčí i zevnitř, na půdě je seno, jeden hlídá venku,Standa bere nějaký klacek a celé to prošťourává. Nikoho jsme však neobjevili. Po několikastech metrech po levé straně cesty nacházíme spoustu lehkých zbraní a munice,bedny granátů, min a panzerfaustů – pancéřových pěstí. Cesta je však čistá. Tušímejiž blízkost našeho cíle. Obezřetně vstupujeme do lesa a vpravo podél malého potůčkustoupáme vzhůru. Přicházíme do volnějšího prostoru. Je zde po pás vysoká tráva,vysoké buky. Nad námi na velkém žulovém bloku stojí malý sroubek. Je to malálovecká budka 2 x 2 metry se sedlovou stříškou (v pozdějších letech nám mockrátsloužila a dostala honosný název „Hotel A“). Díváme se zpět, odkud jsme přišli.Daleko na jihu vévodí Ještěd, hluboko pod námi údolní přehrada Černá Nisa (pozdějiKachní jezero) a kam oko dohlédne jen lesy a lesy. Nevím, kdo a co prožívá ve svémnitru, cítím však, že přijde mnoho změn v mém životě. Na vrcholu se nám otvírávýhled na sever. Hluboko pod námi jsou roztroušené vesničky a Standa ukazuje, kdese hodlá usídlit.Z mapy se dovídáme o vodopádech – čeká nás mnohé objevování. Scházíme opětk lovecké budce a otvírám německou vojenskou konzervu se svinským masem –„Schweinen Fleisch“. Bestie – už nebudou řádit, myslím si. Pochutnáváme si na kouscíchtvrdého chleba natřeného tím sviním masem. Škoda, že už je poslední. Sedím naokraji skaliska a nožem si krájím kousky z toho tvrdého chleba, a cožpak mi neupadnekus dolů? No, hergot – nadávám a čumím dolů pod skálu. A jak tak koukáma koukám, říkám si – je to tam větev, nebo ne? Jdu dolů, ve vysoké trávě nacházímo skálu opřený parádní jelení shoz. Je to šestnácterák! Až mi to rozbušilo srdce. Volámnahoru a ukazuji nález. Prohlížíme a potěžkáváme tento parádní kus. Je z letošnízimy a některé výsady má trochu okousané od myšek.Odpočíváme na slunci, které už se pozvolna sklání k obzoru. Nemohu se nasytitokolní krajinou a cítím, že Jizerky se stanou naším vytouženým světem.Břeťa Plachecký (1994)Do ještě nepojmenované trampské party další rok přišli Áda Tulák – Adolf Adamec, Ruda –Rudolf Vronka, Tom Brdéčko – Josef Žídek, Packal – Jaroslav Sláma, Kajan – Karel Drašnar,Hnída – Josef Jecha, Josef Horník, Packet a další kamarádi, např. manželé Holečkovi,přijíždějící na nádherném motocyklu značky Indian, adventisté Vláďa a Dobra Stejskaloviz Ludvíkova, kteří přicházeli na kemp většinou až v neděli, a pravidelně jezdil takéMašlonka – Štefan Šoltéz. Na jaře 1946 sepsali na hřebenech pamětní listinu a od té dobytoto společenství toulavých lidí neslo jméno T. O. Sever. Měli vlastní legitimace, platili sipříspěvky, nevoleným šerifem se stal Plachťák, který také ztvárnil znak osady Sever – losíhlavu. Právě Plachťák při vandrování v drsných pohraničních horách udržoval v partě to„pravé“ pojetí trampingu a táboření, blízké životu kanadských traperů a zálesáků. Neničita chránit přírodu byla jedna z jeho (z jejich) nepřekročitelných a celoživotních zásad.V této pionýrské době všichni z party společně objevovali Jizerské hory, trávili v nichdoslova každý víkend. Jezdili do chaty „státních lesů“ pod hráz Černé Nisy, ale nejraději29

se vraceli k soutoku Blatného a Červeného potoka. Podle častých večerních mlh, jimižtajemně prosvítalo světlo luny, jej nazvali Údolí měsíčního svitu. Kempů a tábořišť nacházelipo horách víc, obývali hlavně „sroubek“ u „dolní“ Blatenské pily. Toto krásné a romantickéúdolí se nakonec stalo mateřským kempem osady Sever. Samozřejmě, že zde pozdějitábořili trampové i z dalších nově založených osad. Osada Texas si našla svůj kemp nahorním toku Černé Nisy a nazvala ho Ferryho claim, osada Mexiko si zase zabrala důmv Bedřichově a dala mu jméno ranč Bílá hvězda.Během zásadních politických změn po únoru 1948 – s nástupem komunistickéhorežimu – jen málokdo tušil, že trampskému i skautskému hnutí nastává krušné období, žese bude třídní nepřítel a rozvratitel nově nastoleného lidově-demokratického zřízení hledat(i uměle vyhledávat) a zatýkat na slezinách, potlaších, kempech, nádražích..., zkrátka mezitrampy a stoupenci „imperialistického“ skautingu. Objevit se v 50. letech na veřejnostiv batlu s usárnou a kytarou znamenalo být ihned legitimován coby podezřelé individuum.Proto někteří trampové nosili vše v kufru a až po vystoupení z vlaku se oblékli, nahodiliusárnu a vyrazili. V letech 1848–50 se proto i sleziny libereckých trampů konaly mimoměsto v restauraci na Liberecké výšině, kde se zhruba dvacítka osadníků Severu, Yukonu,Mexika, Texasu i dalších kamarádů domlouvala, kam o víkendu – tedy v sobotu po práci donedělního večera – vyjedou na vandr.Spojené trampské osady Sever – STOS, LiberecSnahou Ivana – Vladimíra Ivanova, původně tuláka z Polabí, bylo vytvořit trampské společenstvípod přiléhavým názvem Sever. S konečnou platností se STOS, jehož základ tvořilyosady Sever, Yukon a Mexiko, ustanovil 13. března 1949. Prvním šerifem spojených osadbyl zvolen Kim – Drahoš Šmejc. Toto organizované společenství trampů trvalo sice jenPartu Severu tvořili: stojící zleva – Grizly, Áda Tulák, Ferry Hrudka, Pepa Horník, Kája,Bankéř, Kajan, Kolotočník, sedící a v pokleku – Siwaš, David, Skunk, Břenda,Míšenec, Vlk, Kim, ležící – Říha, Generál Tateles30

„Dolní" Blatenská pila – tajemná opuštěná budova ztracená v hlubokých lesích –trampům zvlášť učarovala. Pro přenocování v zimě nebylo ideálnější místo.několik let, přesto stačilo vydávat svůj cyklostylovaný časopis Polárka, kde v rubrice „Osadarejpá“ měl své místo svérázný humor daný životem osadníků Severu. Spojené osady Severse ještě na přelomu 40. a 50. let prosazovaly v trampském hnutí v Praze, vyjížděly napotlachy ke kamarádům do Brna, Bratislavy i na Slovensko do Vysokých Tater. Společně sevyráželo na ranč Bílá hvězda, kde se nacvičovaly trampské písničky, až vznikl osadnísoubor. Šerif Kim již po založení STO Sever přispíval do ostatních trampských plátků,v nichž podával informace o trampech a jedinečné přírodě Jizerských hor. Jeho článkyvyvolaly obrovský zájem a mnohé osady z rovinatého vnitrozemí, zvláště z Prahy, Kolína...,přijížděly za „Seveřany“ i opakovaně.V letech 1950–1953 odcházela většina trampů spojených osad Sever na dvouletý zelenývandr, takže, jak píše Kim ve svých vzpomínkách, trampské hnutí v Jizerských horách bylozdecimované. Trampové na Liberecku pak žili jen v malých, uzavřených a „prověřených“partách.Přesto se zakládaly i některé nové osady a kempy. Jedním z nich bylo Údolí karibůna pravém břehu Kamenice (dnes pod vodou josefodolské nádrže), kde se konaly (proosady Severu čím dál tím víc příznačnější) „mokré“ potlachy, což vedlo k rozkolu meziosadníky. Jeden takový rozlučkový minipotlach se také uskutečnil v říjnu 1951 na Ferryhoclaimu. Ráno byli trampové přepadeni příslušníky SNB, které „pozval“ kateřinský nadlesníPospíšil.Po rozpadu STOSu, neboť se většina osadníků po návratu z vojny již k trampingunevrátila, se výrazně zmenšená partička Severu nepřestávala scházet. Po roce 1953 jezdilispolečně na nově vzniklou chatku Bonaska, ale před tím ještě na Claim kouře – seník, kterýstál nad levé straně Kamenice na Bezejmenném vrchu (zhruba v úrovni dnešní hrázepřehrady). V roce 1951 ho zvelebili Skunk – Rudolf Kirchner a Colt – Robert Hylák, kteří porozpadu osady Psanci sháněli v Jizerských horách boudu na zimní nocování. Z Blatensképily sem přestěhovali velký krb a těšili se, až v něm po namáhavé práci poprvé zahoří oheň.31

Krb však netáhl a dusivý kouř brzy zahalil celou místnost..., název kempu byl na světě.Přijížděli sem osadníci Severu i ostatní kamarádi. Bob Hurikán v roce 1951, při tábořeníu Kamenice s vnukem a svou ženou Bó, zanechal u ohniště pod Claimem kouře originálnítotem. Ten odnesl proud času stejně jako Plachťákovu kresbu losí hlavy s nápisem„Ochránci přírody“ na žulovém balvanu.Bonaska – Bouda na skáleZačátkem 50. let začalo s trampováním pět chlapců z Horního Růžodolu: Ježek – RudolfNádhera, Jožka – Josef Gabriel, Jirka Řehoř, Karel Sluka a Vlastik, kteří si dali názevT. O. Osamělá hvězda. Zprvu se toulali nejen po Jizerských a Lužických horách, ale i po Českémráji a jinde po severních Čechách. Pochopitelně veškeré táboření bylo pod širákemnebo pod stanem. S ostatními libereckými trampy se neznali, paradox je, že k prvnímuseznámení došlo až v Adršpachu. V létě 1952 si poblíž jejich tábořiště postavili stanyi osadníci libereckého Severu – Plachťák, Doktor, Skunk a Colt. Tito zkušenější trampové,kteří měli už svůj Claim kouře, jim pověděli o čihadlu – zchátralé lovecké chatce podPrezidentskou chatou, nad Červeným potokem. Na jednom z pozdějších čundrů ji JožkaV létě 1951 pod Claimem kouře tábořil Bob Hurikán se svou Bó,jejich vnuk se projížděl po Kamenici. Budování Campu Peklo začalo na podzim 1952,o rok později se sroubek podstatně rozšířil a přejmenoval na Bonasku.s Ježkem skutečně objevili, a chatka s malými okénky, odkud byl výhled na celé údolíKamenice až na Zlaté návrší v Krkonoších, byla jejich. Na podzim 1952 ji opravili, rozšířilio další prostor a vybavili vnitřním zařízením, aby se dala obývat. Pojmenovali ji CampPeklo. Pobývali tam každou volnou chvíli, konalo se tam i několik potlachových ohňů32

spojených s výměnou osadních vlajek. Někteří osadníci odešli, ale zase přišli kamarádinoví. Od dubna do října 1953 chatu úplně přebudovali v malý sroubek, a tak vznikla tapravá Bonaska – BOuda NA SKÁle (nebo snad, jak někteří říkali, Bordel na skále?). Stavěliji načerno s tichým souhlasem hajného Čermáka, kterému za to vybudovali most přesKamenici (v místech dnešní hráze přehrady) a osázeli nejednu stráň novými stromky.V letech budování přehrady (1976–1982) se však Bonaska ocitla ve vodním ochrannémpásmu a musela být na příkaz lesní správy opuštěna. Ještě dlouho ji však užíval nějakýtehdejší „prominent“, až ve druhé polovině 80. let vyhořela.Ve znamení romantiky, touhy, svobody...Jak vidno, trampské hnutí v Jizerských horách našlo ve 40. a 50. letech věrné pokračovateleprvních trampů z předválečných osad. Oproti nim se trampové víc zaměřovali na pobytv přírodě, poznávání hor po celý rok, za každého počasí podnikali vandry do neznámýchkoutů, prolézali strže, skalní nakupeniny, vodopády, na kánoích brázdili hladiny vodníchploch..., užívali si romantiky a touhy po svobodě v drsné a panenské přírodě. V závěru50. let se tramping v Jizerských horách ocitl v jakémsi vakuu, který až v první polovině60. let prolomila další vlna trampů. Nastalo období označované i jinde v zemi jako„renesance trampingu“. Ta v našich horách podnítila vznik více než 80 liberecko-jabloneckýchosad!Tento prostor však neumožňuje věnovat se i dalším obdobím jizerskohorskéhotrampingu, a tak lze případné zájemce odkázat na knihu Kronika trampingu v Jizerskýchhorách, kterou v září 2004 vydalo liberecké nakladatelství KNIHY 555 (www.knihy555.cz).Ještě v 50. letech si museli trampové připadat u přehrady na Černé Nise (Kachního jezera)jako v pravé Kanadě, nebo v zemi jezer. Zleva Barman a neznámý.(str. 21) Idylka na osadě Severní Ryves poblíž Jablonecké chaty v roce 1936.Vždy vlála vlajka libereckých Spojených trampských osad Rykatado.33

34Kartograf Josef Matouschek – čestný člen horského spolku

O životě a díleJosefa MatouschkaOtokar SimmJablonec nad NisouZ obrázku na nás poněkud přísně hledí starší pán. Pod nosem knírek, na nosebrýle s tenkými obroučkami. Na hlavě tyroláček, v rukou hůl, která mohla sloužit cobyhůl turistická nebo třeba k usnadnění chůze. Jsou to možná právě ty brýle, které mudodávají přísnosti, snad je to vážná tvář. Titulek pod obrázkem v ročence horského spolkuz roku 1938 zní: „Přítel hor. Čestný člen Josef Matouschek sedmdesátníkem.“ Kdo byltento muž? Čím se zapsal do povědomí mnoha lidí tak, že stojí za zmínku ještě po tolikaletech?Josef Matouschek se narodil 4. října 1867 ve Svárově u Tanvaldu. Jeho otec byl hlavnímúčetním v tamní Liebiegově textilce. Josefovi bylo pouhých dvanáct let, když spolu se svýmitřemi sourozenci otce ztratil. A jakoby vystřiženo z laciného románu, baron Liebieg sepostaral o nadaného chlapce a dopomohl mu ke studiu na obchodní akademii v Liberci;následně jej zaměstnal jako svého osobního sekretáře. Šéf – Heinrich baron von Liebieg –byl mužem mnohostranných zájmů, a tak byl Matouschek vtažen do zajímavého života.Snad to byla náplast na nenaplněnou touhu po studiu přírodních věd.Od konce osmdesátých let předminulého století stál Matouschek snad u všeho, co naLiberecku a v jeho širokém okolí mělo něco společného s objevováním a propagacípřírodních krás. V roce 1886 vstoupil do Německého horského spolku pro Ještědskéa Jizerské hory a o čtyři roky později již seděl v jeho hlavním výboru. V roce 1893 se stalspoluzakladatelem liberecké sekce Německého a rakouského alpského spolku, když jiždříve byl členem sekce Varnsdorf. Bez pochybností však můžeme konstatovat, že to bylprávě Horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory, který se vedle zaměstnání stal náplnícelého jeho života.Činnost v horském spolku přivedla vnímavého mladého muže mezi výborné znalcedomova. Velký vliv na něho měl jeho někdejší profesor Franz Hübler, který podmanivýmzpůsobem vodil populární spolkové výlety. Těch se Matouschek nadšeně zúčastňovala poznával tak dopodrobna oblíbený kraj. Cílem těchto lidí nebylo jen přírodu poznávat,nýbrž ji také zpřístupňovat pro druhé. Matouschek se tehdy stal zakladatelem systematickéhovyznačování turistických cest v našich horách. Neděli co neděli chodili společněs profesory z jeho studií – Franzem Hüblerem, Leopoldem Tertschem a AntonemH. Bielauem – s žebříčkem, s hrnkem barvy a štětcem. Se souhlasem hraběte Clam-Gallase35

vyznačili tito nadšenci promyšlenou síť cest. Jizerské hory se staly jednou z nejlépe značenýchoblastí celého mocnářství. Mnohé z těchto cest jsou vyznačeny ještě dnes.Matouschek začal též publikovat. Stále častěji bylo možné setkávat se s jeho článkyv Libereckých novinách, v rozličných časopisech, ale hlavně v ročenkách horského spolku.Brzy převzal po Hüblerovi redaktorství ročenek.Dokonalou, ba přímo důvěrnou znalost kraje uplatnil konečně neobyčejně výraznýmzpůsobem. Tím se staly jeho kartografické práce, mezi kterými vynikla zejména speciálkaJizerských hor z roku 1927, dodnes známá jako „Matouschkova mapa“. Řada mých přátelji uchovává mezi svými nejcennějšími poklady. A to i přesto, že tehdy – před sedmdesáti lety– vyšla v nebývalém nákladu deseti tisíc výtisků... Jaká to byla mapa?Pro základní informaci můžeme sáhnout třeba do „Bibliografie Jizerských hor do roku1945“, kterou zpracoval Miloslav Nevrlý: „Takzvaná Matouškova mapa, jedna z nejlepšíchmap Jizerských hor. Druhé vydání již nebylo dáno na trh, dochovalo se jen několikkompletních, patrně načerno zhotovených exemplářů pod názvem Neue Spezial-Karte...“Dlouho očekávané i inzerované vydání oné mapy se nakonec poněkud opozdilo.Zpoždění „způsobil“ vlastně její hlavní tvůrce, Josef Matouschek, který se ještě na posledníchvíli snažil zapracovat do mapových podkladů spoustu detailů. Čerpal je jednak z dalšíchmateriálů, ale hlavně ze svých rozsáhlých znalostí oblasti. Tak se mapa, vydaná Německýmhorským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory, dostala na pulty prodejen právě v poloviněroku 1927.Mapa je v originále nazvaná „SPEZIAL-KARTE vom JESCHKEN-u. ISERGEBIRGE“a pokrývá rozsáhlou plochu zhruba mezi Žitavou a Mimoní na západě a západní částíKrkonoš na východě. Její měřítko 1 : 50 000 nebylo ani před sedmdesáti lety nijak neobvyklé– čím se tedy stala mapa tak zajímavou?Mapa totiž přinesla do té doby nevídané množství informací a podrobností. Jak JosefMatouschek sám napsal, zvláštní pozornost byla věnována zejména Jizerským horám.Zaneseny byly takřka veškeré turistické zajímavosti, pojmenovány a označeny byly s dokonalýmsmyslem pro detail stovky vodních toků, krajinných tvarů, osad a jejich částí, samot,cest i stezek, lesních průseků, skal, význačných stromů, křížů a pomníčků. S osobitou péčíbyly zakresleny všechny klečové „loučky“. Místní názvy konzultoval autor s lesníky, alei s obyčejnými dřevaři, s domorodými obyvateli, kteří trvale žili nejblíže danému místu.Speciálka byla první mapou uvedené oblasti, která ji znázornila pomocí vrstevnic; ty majíodstup dvaceti metrů.Zajímavé je – mimo mnoho jiného – i to, že do mapy byla s předstihem zakreslenarozlohou obrovská přehrada, která měla během krátké doby zaplavit téměř celou Velkoujizerskou louku. Její hráz měla zastavit vody v Jizeře nedaleko nad soutokem této řekys Jizerkou. Pod hladinou by bývalo zůstalo i čtrnáct domů bývalých osad Gross Iser (VelkáJizera) a Karlstal (Orłe). Přípravné práce ke stavbě byly v době vydání mapy ukončenya zdálo se, že ji nic nemůže odvrátit... Za podklad pro tak odvážně pojaté dílo sloužily mapy1 : 25 000 rakouského vojensko-geografického institutu, pomůckou byly jistě i dříve vydanéturistické mapy, zpracované berlínským kartografem Juliem Straubem. I na nich jižMatouschek spolupracoval a jistá příbuznost zde je na první pohled zřejmá. Ovšem co dopřesnosti měly ještě k novému dílu daleko. Bylo u nich použito dnes neobvyklého měřítka1 : 80 000 a byly rovněž zpracovány na objednávku horského spolku.36

Náklady na zhotovení mapy činily103 707 korun. Členové horského spolkuvšak mohli mapu získat za pouhých 5 K.Tento poplatek byl vybírán společně s členskýmipříspěvky a mapa byla předávánajako příloha ročenky. V knihkupectvíchbyla ke koupi za 20 korun a 40 haléřůa podlepená plátnem stála 46 korun. Doroku 1938 byla mapa přes veliký nákladzcela rozebrána. Protože po ní byla stáleznačná poptávka, pracoval v té doběMatouschek na novém vydání, které mělobýt ještě doplněno a vylepšeno. Dílo bylodokončeno, k oficiálnímu vydání však jižnikdy nedošlo. Jak se do dnešní dobyukázalo, není vlastně znám žádný úplnýexemplář (v rozporu s výše citovanouBibliografií Jizerských hor do roku 1945).Jeden z dochovaných dílů jsme mohliobdivovat na výstavě „Stará tvář Jizerskýchhor“.Je jistě chvályhodné, že se náš Jizersko--ještědský horský spolek přihlásil k odkazuMatouschkovy mapy z roku 1927 a po tři -asedmdesáti letech (v roce 2000) vydalreprint původní mapy.Zmíněným dílem ovšem nebyla kartografickáčinnost neúnavného nadšencevyčerpána. V roce 1929 vydává rozsahemmenší speciálku tzv. Kumerského pohoříEx libris Josefa Matouschka.Ve spodní části je zachycen symbol horskéhospolku, s nímž Matouschek spojil svůj život,a jeho přezdívka Mato. Nad oblíbenýmivelehorami označuje směrovka vykonanoucestu kolem světa a snad i jeho vztahk vyznačování turistických tras.(Spezial-Karte vom Kummergebirge) v měřítku 1 : 33 300, v roce 1932 další speciálkuDubské hornatiny (Spezial-Karte vom Daubaer Bergland) s měřítkem 1 : 40 000. Obě mapy,zejména pak posledně jmenovaná, našly velký ohlas mezi nejširší veřejností. Do úplnéhovýčtu ještě chybí barevná mapa značených cest (Markierungs-Karte vom Jeschken- u.Isergebirge, 1 : 75 000) z roku 1935. Ta si nekladla za cíl zachycení podrobností, nýbržzakreslení všech značených cest rozsáhlého regionu. Výborného spolupracovníka našelMatouschek v Richardu Bienertovi, který speciálky kreslil. Kvalitní tisk zajišťovala libereckátiskárna bratří Stiepelových.Ale nemyslete si, Josef Matouschek nebyl žádným lokálním patriotem. Lákaly ho nejendomácí hory, ale i daleká cizina. V mládí navštívil opakovaně Alpy, kde vystoupil na řaduvýznamných vrcholů, mezi nimi třeba na Mont Blanc. Toulavé boty jej zanesly do VysokýchTater i na Kavkaz, do severní Ameriky a vyvrcholením jeho cestovatelských tužeb se stalav roce 1928 cesta okolo světa. Se svojí věrnou družkou, manželkou Marií, se vydali přesOrient, Přední a Zadní Indii, Čínu a Japonsko do Spojených států. Přes Anglii se vrátili37

do Evropy. Kam se asi poděla cihla z Velké čínské zdi, kterou si z cesty přivezli domůdo Liberce? O svých cestách pak při různých příležitostech přednášel.A doma? Doma v Liberci byl například v době výstavby restaurace a rozhledny naLiberecké výšině (1900–1901) pověřen baronem Liebiegem denní kontrolou stavby. Každýden v poledne musel navštěvovat staveniště a odpoledne Liebiega informovat o tom, jak všepokračuje. Kontroloval i osazování pískovcových detailů, které sem byly přivezeny ažz Norimberka, kde zbyly při rekonstrukci kostela sv. Sebalda. Při této příležitosti se takéosobně seznámil s norimberskými staviteli, profesory Schmitzem a Schmeissnerem, kteřístavbu navrhli.Se stejným nasazením pracoval v přípravném výboru pro výstavbu chaty na Ještědu.Jindy zase nechal v Liebiegově fabrice zhotovit dlouhý lanový žebřík, který byl použit17. června 1894 k dosažení „nedostupného“ vrcholu Fellerovy věže nedaleko Hrádku nadNisou.Matouschkovi žili v Liberci, kde zakoupili rodinnou vilu postavenou stavitelemBeckertem starším roku 1916 v ulici, která tehdy nesla jméno Robert-Blum Strasse. Důmmá dodnes orientační číslo 2, jen název ulice se několikrát změnil; ten dnešní je Fučíkovaulice.S paní Marií žil v manželském svazku od 30. 8. 1906 a nezanechal po sobě, bohužel,žádné potomky. Snad měl o to více přátel, tím více se mohl obětovat společným věcem.Přátelé mu říkali Mato a on sám tuto přezdívku také rád používal. Dokladem toho můžebýt jeho ex libris.Josef Matouschek zemřel v Liberci krátce po skončení války, dne 12. července 1945.Letos tomu tedy bude právě šedesát let. Srdeční mrtvice jej zastihla na vycházce v 11 hodindopoledne v Panské ulici (dnes ulice 8. března) u domu číslo 13. Není bez zajímavosti, žejeho o čtyři roky mladší bratr Franz zemřel ve Vídni jen o několik dní později (27. července)1 . Pozůstalá manželka Marie, drobná šedovlasá paní, prý občas navštěvovala rodinupana Ginzela, otce známých světoběžníků. Před odchodem z vlasti u nich zanechala bednus pozůstalostmi po Josefovi, jenže ta i s obsahem shořela společně s Hnojovým domem.Nikdo se tak již nedoví, co všechno pohltily nelítostné plameny.Před několika lety se mi přeci jen jedna relikvie dostala do rukou, protože v době požárunebyla shodou okolností uložena na Jizerce. Byla to tlustá kniha o 1080 stranách, s pevnýmideskami, s koženým hřbetem, nazvaná „Nordböhmische Burgen, Vesten undBergschlösser“, tedy „Severočeské hrady, tvrze a horské zámky“. V podtitulku bylo psáno:sebráno Jos. A. Matouschkem, Liberec 1886/1888. Když jsem knihu otevřel, doslova se mizatajil dech. Ta kniha byla celá ručně psaná, pečlivý a úhledný kurent neobsahovaljediného škrtnutí. Texty Matouschek doplnil desítkami rytin a ručně kreslených půdorysů.Můžeme se jen dohadovat, s jakým záměrem dílo zhotovil, leč není to podstatné. Jesvědectvím nesmírné píle a pracovitosti jednoho muže.Josef Matouschek zemřel ve výjimečné době poznamenané chaosem po skončení druhésvětové války. Snad proto bylo zapomenuto, kde byl tento významný muž našeho regionuuložen k věčnému odpočinku. Konečně – kdo se o to kdy zajímal?1 Franz Matouschek se narodil 21. 11. 1871 rovněž ve Svárově. Po studiích v letech 1901-1907 byl profesorem matematiky,fyziky a přírodních věd na libereckém gymnáziu, poté ve Vídni. Uveřejnil řadu odborných botanickýchpojednání, zejména v periodiku Mitteilungen des Vereines der Naturfreunde (Zprávy Spolku přátel přírody).38

Dům Josefa a Marie Matouschkových ve Fučíkově ulici v Liberci (2005)Až v roce 2002 se podařilo jabloneckému badateli Otto Pospíšilovi zjistit, že urnas Matouschkovými ostatky byla uložena do rodinné hrobky na hřbitově v Oldřichověv Hájích. Pak již netrvalo dlouho, aby byl nalezen vlastní náhrobek. Prostá deska z leštěnéčerné žuly nese jen strohý nápis: Josef Matoušek, * 4. 10. 1867 †12. 7. 1945. Ano, jeho jménoje psáno česky, ale je zde nepochybná souvislost s dobou úmrtí. Dosud nezodpovězenouotázkou zůstává, proč byl Matouschek pochován právě tady. Lze se domnívat, že se snadjednalo o hrobku rodiny z manželčiny strany. Na jedné ze společných náhrobních desek téžzjistíme, že zde byl v roce 1912 pochován teprve tříletý chlapec Waldemar Matouschek. Bylto snad syn Josefa a Marie Matouschkových?Po nalezení hrobu jsme s několika přáteli z Jizersko-ještědského horského spolku pojaliúmysl uvést náhrobek do důstojného stavu, neboť byl hustě zarostlý bujnou zelení. MarekŘeháček oslovil tehdejšího oldřichovského starostu pana Zdeňka Deveru, který se myšlenkyiniciativně ujal a zajistil s pracovníky obecního úřadu vyčištění betonové deskya litinového poklopu se čtyřmi oky. Ten nebyl vůbec znatelný a jeho objevení pod nánosemzeminy a náletových porostů bylo tak trochu nečekané. V roce 2003 jsme také zjistili, žejedna z náhrobních tabulí byla uvolněná a že hrozilo její bezprostřední vypadnutí ze zdiva.39

Na radu hejnického přítele Jana Heinzla jsem se obrátil s prosbou o pomoc na restaurátorkuVanesu Trostovou z Bílého Potoka. Ta ochotně mé žádosti vyhověla a provedla odbornépřipevnění volného pískovcového panelu. Nakonec jsme s přáteli očistili litinový příklopod silného nánosu červenohnědé rzi a provedli jeho několikavrstvý nátěr speciálními barvami.Domnívám se, že stojí za zmínku i to, že všechny práce byly odvedeny bez jakéhokolivnároku na odměnu.Oldřichovský hřbitov je zdejšími obyvateli a obcí pečlivě udržovaný. V nedávné doběbyla opravena hřbitovní kaple, restaurován byl pomník padlých v různých válkách.Příjezdová komunikace je od roku 2003 pokryta novým živičným povrchem, mladýmistromy byla nahrazena jedna strana aleje.Po „objevení“ Matouschkova náhrobku jsem zřídkakdy vynechal příležitost, abych toklidné místo navštívil. V srpnu roku 2004 jsem se zase jednou na podhorském hřbitůvkuzastavil. To, co jsem spatřil, však bylo nečekané a deprimující: z Matouschkova náhrobkubyly zcizeny všechny části z barevných kovů (stejně jako měděný plech ze střechy vedlejšíhrobky). Zloději se neštítili ani toho, aby vnikli i přímo do hrobu, o čemž svědčily zbytkykostí, které vynesli na povrch.Co dodat? Dobrý úmysl byl korunován ubohostí lidských primitivů, kteří, bohužel, takéchodí mezi námi. Jenomže kdo nese největší díl viny? Ten, kdo se k činu snížil? Nebo snadten, kdo předměty vykoupil? Či snad dokonce ti, kteří mají v rukou zákonodárnou moc, alenemají chuť se obecně známým problémem zabývat? A tak nezbývá než doufat, že božímlýny semelou, co je semlít třeba.V článku byly použity informace získané především z ročenek Německého horskéhospolku pro Ještědské a Jizerské hory.40

PohlbergZapomenutá osada pod BramberkemMartin NechvíleJablonec nad NisouV Jizerských horách se nalézá celá řada stop lidské přítomnosti počínaje cestami,rozhlednami, obydlími, ale žel i monokulturními porosty. Nachází se tam všaki mnoho reliktů, jejichž smysl, význam či jméno dnes již neznáme. Lidská paměť jevelmi krátká, kolik toho víme o běžném životě našich prababiček?Jak to všechno začaloObdobné otázky jsem si kladl jednoho srpnového dne roku 1999, kdy jsem šel z HorníhoMaxova přes Bramberk do Jablonce. Na Bramberku jsem byl odměněn nádhernýmvýhledem na Jablonec, který již mnoho staletí odpočívá v náručí Jizerských hor.Z Bramberku mé kroky směřovaly z kopce po žluté turistické cestě směrem do Jindřichova.Asi na půli cesty mezi rozhlednou a Jindřichovem je křižovatka, na první pohled niczvláštního. Šel jsem tu již mnohokrát, aniž bych si všiml opodál stojícího ovocného stromu.Napadlo mě, co tu uprostřed smrkového lesa dělá, měl by být spíše někde u chalupy. Pakmě zaujaly tmavě zelené lístečky opodál rostoucího barvínku. Ten mají také lidé rádi ve svéblízkosti, jelikož je těší svými modrými kvítky. Za chvíli jsem to pustil z hlavy a vydal sek domovu. Ale nechtěl jsem jít po cestě, a proto jsem seběhl okolo onoho stromu a kolemnenápadného pramínku do malého údolí, jehož horní hranu lemovala cesta doJindřichova. Bujná vegetace mi sahala místy až po pás a já se prodíral vstříc přicházejícímuobjevu... Po chvíli jsem spatřil nápadnou kamennou zídku, kterou jistě naskládala lidskáruka. Šel jsem podél ní a došel na prostranství, kde bylo doslova kopřivové houští. Jelikožjsem měl krátké kalhoty, takticky jsem kopřivy obešel a můj pohled zpět do kopce miodhalil pravidelný systém zídek, cestiček a při pozorném pohledu a nebojácném skoku dokopřiv i půdorys zaniklého obydlí. Po chvíli jsem si vzpomněl na kategorii tzv. rumištníchrostlin, jejichž čelním představitelem je kopřiva dvoudomá, které mají rády v půdě přítomnédusičnany a fosforečnany. Zkrátka rostou na místech, kde člověk delší dobu sídlila svou činností tyto chemické látky vyprodukoval. Při letmém rozhlédnutí kolem jsemuviděl ještě několik takových kopřivových pahorků, z nichž občas vykukovala koruna41

zborcené zdi. Po chvíli zmateného pobíhání a hledání dalších objektů mi bylo jasné, žestojím uprostřed zaniklé osady či vesničky (nadmořská výška 670–733 m) 1 . Ale kdy zaniklaa proč? Jací lidé zde žili a čím se živili? Jaký byl jejich osud? To byly otázky, které se micestou domů do Jablonce honily hlavou.Výřez z mapy 1:10 000, polygonem vyznačena poloha zaniklé osady PohlberguArcheologie – smetištní vědaJako tehdejší gymnaziální student a nadšený zájemce o archeologii jsem se rozhodl, že setomuto tématu budu věnovat. Ale jak na to? Když se řekne archeologie, většina z nás sipředstaví Egypt, lovce mamutů či zlatý poklad. Zkrátka že archeologie svými specifickýmimetodami zkoumá velmi staré pozůstatky lidských aktivit. A jak se k tomu hodí ani ne stolet stará zaniklá osada?Rozhodl jsem se na lokalitě provést selektivní povrchový sběr s cílem získat moviténálezy spojené s životem zdejších dávných osadníků. Právem je archeologie nazývánasmetištní vědou, avšak u takto mladých památek to platí dvojnásob. „Normální“ člověk bysi asi domů netahal střepy z rozbitých hrnců, kovovou lžíci, dvířka od kamen, hrdloskleněné lahve s porcelánovou zátkou či kusy zeleně glazovaných kachlů. Zpočátku jsem sitaké nebyl jist svým počínáním, později při seznámení s dostupnou odbornou literaturoujsem zjistil, že nejsem nemocný, ale naopak mé počínání je vpravdě průkopnické. Dozvěděljsem se, že existuje dokonce v rámci archeologie subdisciplína, která se nazývá archeologiepostmedievální (doslova postředověká) a která má jako časový rámec svého zájmu1. Původní rozsah osady i s plužinou byl cca 4,2 ha. Přesná lokalizace na ZM 10: 03-14-24, koordináty od západnísekční čáry/jižní sekční čáry: 034/269; 044/285; 085/264; 083/249; 062/244 mm.42

16.–18. století. Mladším obdobím se však u nás nikdo příliš nezabývá. V zahraničí je to všakjinak. Například v Německu byl nedávno archeologicky zkoumána část koncentračníhotábora Bergen-Belsen (Dolní Sasko) či berlínský vojenský bunkr zničený v květnu 1945.Ano, i tomuto může být věnována odborná pozornost a výsledky nejsou vůbec špatné.Pohlberg – výběr archeologických nálezů. 1 – část kameninového džbánu, 2 – hrdlo skleněnélahve s porcelánovou zátkou, 3, 4 – fragment vnitřní stěny kachle se značkou výrobce,5 – fragment kovových rovnoramenných vah, 6 – tzv. babka na naklepávání kosy,7 – koňská podkova na zimní užití.43

Bádání v archivechSoučasně s povrchovým průzkumem, terénním měřením, kreslením a focením objektůjsem se pokoušel i o rešerši dostupných písemných pramenů. Zpočátku jsem nevěděl, odčeho se odrazit. Vhodné by bylo sehnat nějaký mapový podklad, nejlépe současnou a ještělépe starší katastrální mapu. Mé kroky vedly na Obecní úřad do Lučan nad Nisou, na jejichžkatastrálním území se lokalita nachází, dále na katastrální úřad a do Státního okresníhoarchivu v Jablonci nad Nisou. Ve výsledku se mi podařilo získat současnou katastrálnímapu, mapu z roku 1909 a mapu stabilního katastru z roku 1843. Výborný srovnávacímateriál. Dále mi na Katastrálním úřadu vyšli maximálně vstříc a okopírovali (jakostudentovi zdarma!) výpisy z pozemkových knih vztahující se ke čtyřem zaniklým domům.A nakonec se mi v archivu podařilo dohledat i některé bližší informace o osudu tehdejšíchobyvatel. Práce to byla skoro detektivní, avšak to nejtěžší na mě teprve čekalo – překladpozemkových knih psaných německy obtížně čitelným kurentem. S tímto nelehkýmúkolem mi pomohla paní M. Hradecká, nesmírně vzdělaná a činorodá dáma, ke které jsemtoho času chodil na soukromé hodiny angličtiny.44Pohlberg – výběr archeologických nálezů. 1, 2 – čelní vyhřívací stěna zeleně glazovanéhorámového kachle, 3 – železná dvířka od kamen, 4 – německý jednofenik z roku 1938.

Z historie Lučan nad NisouA jaké byly tedy výsledky práce? Nejprve však několik dílčích informací o dějinách Lučannad Nisou a okolí. K založení Lučan (německy Wiesenthal a. d. Neisse) došlo pravděpodobněaž ve 2. polovině 16. století. Roku 1543, kdy zemřel Jan z Vartenberka, majitelzdejšího území, byla dle písemných pramenů celá oblast severně a východně od Jablonceještě pokryta lesem. První zmínka o Lučanech je v kronice sklářské rodiny Schürerů v roce1623, kdy byl u příležitosti křtin do mšenské huti (založena roku 1548) pozván za kmotralučanský rychtář Barthel Fischer. V berní rule z roku 1654 je ves nazývána Wyssntala ležela na Maloskalském panství rodu Desfoursů. K tomu roku je ve vsi 9 sedláků,10 chalupníků a 3 zahradníci. Byla pečlivě zaznamenána jejich jména, osevná plocha i to,že dohromady vlastnili 126 krav. Nedivme se, šlo totiž o podklad k vybírání daní. Nelehkéživobytí i charakteristická odvětví výroby zaznamenává i Mannschaftsbuch z roku 1838,kdy v Lučanech pracuje 51 tkadlec, 113 brusičů skla, 16 mačkářů, 25 malířů skla a 11 obchodníkůse sklem. Sklářská výroba postupem času převládla. Ve druhé polovině 19. stoletízde postavil svou továrnu a sklářskou huť Ludvík Breit, k ní přibyla huť firmy Jackel a továrnana barvení perel firmy Felix & Co. Lidé nacházeli zaměstnání buď v těchto podnicích,nebo pracovali jako domácí sklářští dělníci. Lučany velmi získaly postavením tzv.Krkonošské silnice v letech 1847–1851 a od roku 1894 měly i železniční spojení tratíLiberec–Tanvald. Zdejší obyvatelstvo bylo převážně německé, v roce 1921 zde žilov 550 domech 3085 obyvatel, z toho 339 Čechů. O devět let později již bylo domů 632s 3 677 obyvateli, z toho 351 Čech. Výrazné demografické změny nastaly po odsunu Němcůpo 2. světové válce. V roce 1950 zde žije v 635 domech celkem již jen 1860 obyvatel. K roku1991 je v obci 455 domů (z toho jen 302 trvale obydlené) s 1217 obyvateli.Tajemství starého jménaAle vraťme se zpět pod Bramberk. Podle starých map byla naše zkoumaná lokalita tvořenašesti hospodářstvími, z čehož dvě (č. p. 21 a 142) se dochovala díky péči chalupářů dodnes.My však zaměříme naši pozornost zejména na ta čtyři zaniklá a pracovně je označímepísmeny A-D. Sledovaná sídelní jednotka je zmiňována v roce 1930 při sčítání lidu a domůjako Pohlberg („U Pohlů“) o počtu 6 domů s 21 obyvatelem. Totéž označení se vyskytujei na mapě z roku 1933. Tyto domy rozhodně netvořily nějaký uzavřený celek, jedná seo pomístní název, který má na Lučansku mnohé analogie, např. Hauptberg, Jakobsberg,Posseltsberg a další.Výpověď směnek a účtůNyní se však již můžeme ponořit do historie jednotlivých hospodářství, jak nám je uchovalapozemková kniha Lučan n. N. Čtení to není sice příliš vzrušující, jde totiž o záznamypohledávek či změn vlastnických práv, nicméně lepší možnost vhledu do konkrétníchlidských životů nemáme.45

Pohlberg – výřez z katastrální mapy z roku 1909 s vyznačením hospodářství A-Da s pokusem o hmotovou rekonstrukci jednotlivých domůHospodářství A. První zmínka pochází z 16. 6. 1836, v souvislosti s kupní smlouvoua následným nabytím vlastnických práv pro Antona Wöhla. To znamená, že dům č. p. 288(č. kat. 330) musel být postaven již před tímto datem. V roce 1866 bylo vlastnické právopřevedeno na majitelova syna (?) Josefa Wöhla. Josef Wöhl se zřejmě zadlužil, to nebylonic neobvyklého, a byl nucen podle zápisu pozemkové knihy na základě dlužního úpisuz 9. 2. 1884 zaplatit částku 200 zlatých, společně s 5% úrokem a 6% penále. Zápisy finančníhocharakteru jsou i z let 1903, 1940, 1944. Josef Wöhl přenechal vlastnické právo podlezápisu ze 4. 9. 1894 svému synovi (?) Heinrichu Wöhlovi, který zde hospodařil až do16. 9. 1940, kdy bylo vlastnické právo převedeno na Kamilu Schwedlerovou (nar. 3. 8. 1899v Lučanech), zaměstnanou jako pasířku u firmy Bruno Czech Jablonec nad Nisou. V domě46

žila společně se synem Helmutem (nar. 3. 9. 1934 v Jablonci nad Nisou) až do 29. 3. 1948,kdy jim byl dům zkonfiskován. V letech 1948–1950 historické prameny mlčí, a tak lzepředpokládat, že dům nebyl obýván.Bytový list k domu č. p. 288 s výčtem příslušenství (kopie ze SOKA Jablonec nad Nisou)Z rozhodnutí KNV v Liberci č. j. R9-277-288-Li ze 4. 9. 1950 byl dům č. p. 288 (společněs pozemkovými parc. č. 1890, 1891, 1892, 1905) přidělen k užívání Vladimíru Hlavatému,pražskému divadelnímu a filmovému herci. Doba užívání domu není v dokumentechuvedena, k 1. 4. 1972 je veden, společně s ostatními objekty usedlostí, jako zbořeniště.Hospodářství B. První zmínka je z r. 1844, v souvislosti s právem na byt v č. p. 143(č. kat. 332) pro Augustina Wolfa a jeho rodinu. Ze zprávy vyplývá, že dům byl postaven jižpřed uvedeným rokem. Mezi léty 1856–1876 nejsou uváděna jména majitelů, pouze částkyči dlužní úpisy určené k zaplacení. Například k datu 28. 10. 1870 je na základě soudníhorozhodnutí provedena exekuce kvůli dluhu Josefa Scholze ve výši 600 zlatých.Řádný majitel Johann Heidrich je v pozemkové knize uveden až k r. 1876. Dalšímmajitelem byl od r. 1881 Franz Unger, přičemž polovina vlastnického práva je převedenaod r. 1911 na jeho dceru (?) Marii Ungerovou. Poslední zmínka o tomto hospodářství jez r. 1942, kdy jsou zapsáni jako obyvatelé Marie Unger (nar. 21. 9. 1881 v Lučanech nadNisou, zaměstnání: malorolník), Ida Unger (nar. 28. 2. 1875 v Lučanech nad Nisou, bezzaměstnání), Wilhelm Hirschmann (nar. 28. 2. 1875 v Luxdorfu, důchodce).Hospodářství C. První zmínka je z r. 1857, v souvislosti s trhovou smlouvou a následnýmnabytím vlastnického práva pro Franze Hoffmanna. Zápis z r. 1894 ukládá zástavní právopro Antonii Staffenovou z Lučan na pohledávku Franze Hoffmanna ve výši 250 zlatých47

se 4% úrokem. V témže roce je převedeno vlastnické právo na Karolinu Hoffmannovoua Franzi Hoffmannovi je zapsáno právo užívání bytu v č. p. 290 (č. kat. 329). V roce 1927bylo vlastnické právo převedeno na syna a dvě dcery (?). Rudolf obdržel 1/4 majetku,Antonie 1/4 majetku a Berta 1/2 majetku. Společně na usedlosti hospodařili 10 let. Zápisv pozemkové knize z 16. 4. 1937 ustanovuje na základě trhové smlouvy vlastnické právopro Emila Radlera. Avšak již 4. 10. 1937 je převedeno úplné vlastnické právo na základětrhové smlouvy na Antonii Hoffmannovou. V r. 1945 jsou jako stálí obyvatelé této usedlostiuvedeni Berta Hoffmannová (nar. 23/24. 8. 1892 v Lučanech n. N., svobodná, zaměstnanáu firmy Hák Lučany) a Karolina Hoffmannová (nar. 15/16. 9. 1852/1859 v Jablonci nadNisou, nemocná, vdova, nezaměstnaná). Rodina Hoffmannových obývala dům až do19. 3. 1948, kdy jim byl zkonfiskován.Hospodářství D. První zmínka je z r. 1849, v souvislosti se smlouvou k užívání bytuv č. p. 140 (č. kat. 328) pro Josefa Wöhla, Beatu Staffenovou a příslušné děti. Jako řádnýmajitel je Josef Wöhl zapsán v pozemkové knize až od r. 1852. Zápis z 16. 11. 1858 ukládáFranzi Wöhlovi zaplatit částku ve výši 400 zlatých a zároveň je zde uvedeno právo naužívání bytu pro Franze Wöhla (doživotně), jeho manželku (doživotně) a AugustinaWöhla. V r. 1875 bylo vlastnické právo převedeno na Heinricha Wöhla, který na usedlostihospodařil do r. 1934. Z výše uvedených informací vyplývá, že rodina Wöhlových vlastnilamezi léty 1852–1934 hospodářství A i D. Zápis v pozemkové knize z 3. 8. 1934 potvrzujepředkupní právo ing. Valteru Horskému a Hildě Horské, zároveň jim povoluje čerpat voduna parcele č. kat. 1900. Ke stejnému datu se vztahuje i zápis o rozdělení parcely č. kat. 1899mezi parcely č. kat. 1898 a 1900. V r. 1939 bylo vlastnické právo převedeno a na třetiny rozdělenomezi Augusta Schindlera (?), Bertu (?) Jägrovou a Rudolfa Wöhla. Jejich vlastnictvítrvalo do 26. 9. 1940, kdy bylo vlastnické právo převedeno na ing. Augusta HeinrichaSchörera. Jedna místnost (30 m 2 ) byla pronajata Augustu Schwedlerovi (nar. 1. 8. 1876v Jindřichově, zaměstnání: mačkář skla) a jeho manželce. Tento dům byl obýván do29. 3. 1946, kdy byl ing. Schörerovi zkonfiskován.Obyčejný život pod BramberkemPo tomto faktografickém výčtu se pokusme alespoň v náznacích nahlédnout do každodenníhochalupářského života. Vyrovnávání se se zdejšími zvláště v zimě poměrnědrsnými životními podmínkami nebylo jistě jednoduché.Mezi kamennými destrukcemi i jednoduše na cestách jsem často nacházel skleněnékorálky, knoflíky a různé skleněné výlisky, což poukazuje na místní podomácké zpracovánískla. Tato domněnka byla potvrzena i prameny archivními, kde je majitel č. p. 140 uvedenjako mačkář skla. Podomácké zpracování nebylo nijak složité ani energeticky náročné.Stačil k tomu tzv. sklářský stůl, který měl ve spodní části šlapací kovářský měch, pomocíkterého se přiváděl k hořícím knotům sklářského kahanu (tzv. lampa) mírně stlačenývzduch. Počtem knotů lampy se řídil i počet olověných ohebných trubic (tzv. hadů), zakončenýchmosaznými špičkami. Ty usměrňovaly plamen hořícího knotu a jejich početurčoval celkovou teplotu plamene lampy. U sklářského stolu seděli někdy i čtyři rodinnípříslušníci a každý z nich mohl vyrábět jiný druh tzv. lampové práce. Jeden mohl mačkat48

kamínky, druhý navíjet na drát korálky, třetí vytvářet z různorodých tyčinek skleněnékytičky nebo drobné figurky a konečně čtvrtý mohl foukat duté perly, tzv. foukanice.Vedle zpracování skla se obyvatelé usedlostí zabývali také zemědělstvím. Jako majiteléorné půdy byli vedeni v soupisu domácností z r. 1942 obyvatelé usedlostí A a B. Zemědělskyvyužívané parcely (dnes porostlé smrkovým lesem) byly parc. č. 1891, 1888, 1894/1,1894/2, 1900, 1905, 1898, tedy ty západně od cesty do Jindřichova. Hranice parcel jsou tvořenyzídkami, které byly vystavěny z kamenů vybraných z polí. Někdy dosahují výšky až1,5 m, zejména na hranicích oddělujících různé majitele. Rohy parcel bývají označenyčíslovanými kamennými patníky.Polnosti byly obdělávány zřejmě pomocí pluhu. Jako tažná síla byl nejspíše užíván kůň,nepřímo doložený nálezem podkovy. Na pastvinách se pásl převážně hovězí dobytek. Tenbyl ustájen patrně ve chlévech přímo v chalupách. Ty byly budovány kvůli časté svažitostiterénu na kamenných terasách a ke vchodu pak často vedla kamenná rampa. Pokudbychom ještě dnes nahlédli do některé z horských chalup, naskytl by se nám pohled dointeriéru, který se za mnoho desetiletí příliš neměnil. Asi takto to mohlo vypadat i v chalupáchna Pohlbergu: Vejdeme vchodem, někdy opatřeným závětřím, do síně, která bylakomunikačním prostorem trojdílného stavení. Na pravé straně bychom vešli do roubenésvětnice, kde vedle dveří stála mohutná kachlová kamna či kachlový sporák. Uprostředmístnosti stál stůl s židlemi, kde se scházela rodina ke stolování. V protilehlém rohu, nežbyla kamna, bychom mohli nalézt tzv. svatý koutek s obrázkem či malou plastikou PannyMarie. Interiér doplňoval nábytek, tkalcovský stav či sklářský stůl. Ze síně nalevo bychomvešli do chléva či do sklepa. Ze chléva byla mrva odváděna otvory ve zdi při podlaze nahnojiště vedle chalupy. Patro bývalo využíváno jako skladovací prostor, od 19. stoletísloužilo po úpravách i k bydlení. Sedlová střecha byla kryta buď břidlicí, šindelem, nejčastějivšak thérovou lepenkou.Osudy německých obyvatelpo velkých změnáchA co se stalo s německými obyvateli po 2. světové válce? Musíme začít poněkud zeširokaa s určitým historickým zjednodušením. Již od středověku byli do podhůří Jizerských horzváni za účelem osídlení a obhospodařování půdy němečtí osadníci. Další příliv německymluvících osadníků souvisel se zaváděním zdejší sklářské výroby počátkem 16. století a jejíkonjunkturou v 19. a počátkem 20. století. Z těchto důvodů se oblast Sudet stala kulturněi jazykově odlišnou a zároveň problematickou oblastí českých zemí.Sudetští Němci se během 1. republiky vesměs rozdělili na dvě ideová křídla. Jedni,zfanatizováni pod vlivem nacistické propagandy, ostře vystupovali proti prvorepublikovémuuspořádání a proti českému národu vůbec. Druhá skupina, převážně demokratickya protifašisticky smýšlejících Němců, byla ve výrazné menšině, a tak žádali československouvládu o pomoc, která jim však nebyla ve výsledku poskytnuta. Po mnohých peripetiíchnapjatá situace vyvrcholila tzv. Mnichovskou dohodou, která umožnila Hitlerovia jeho Třetí říši obsadit bez boje Sudety a zanedlouho i celou ČSR. Bouřlivé oslavy mezi49

německým obyvatelstvem ku příležitosti obsazení Sudet probíhaly i v Jablonci nad Nisoua jeho okolí, většina českého obyvatelstva však byla nucena uprchnout do vnitrozemí, abyunikla německému útlaku.Mnichovské události, okupace a následný teror, který nacisté rozpoutali proti českémunárodu, názorně prokázaly, že soužití Čechů a Němců na principech 1. republiky již nenímožné. Cílem představitelů domácího odboje bylo odstranit vše, co vedlo k rozbití Československa,a zabezpečit dostatečné garance našemu státu, které by vyloučily opakováníMnichova. Za jednu z hlavních příčin rozpadu předmnichovské republiky bylo považovánochování německé menšiny v krizových letech 1938–1939 a současně i nepříznivá mezinárodnísituace.První návrhy na řešení německé otázky přednesl již v lednu 1939 svým spolupracovníkůmE. Beneš. Během 2. světové války se české exilové vládě podařilo získat svolení velmocí opoválečném odsunu Němců. Vlastní odsun byl proveden v několika fázích. Zpočátku bylprováděn neorganizovaně a docházelo k značným zmatkům. Čeští představitelé si všakuvědomovali, že odsunem kvalifikovaných pracovních sil by mohl být ohrožen chodprůmyslové výroby. Z těchto důvodů byly zavedeny legitimace tzv. specialistů, kteří byliz odsunu prozatím vynecháni. Z okresu Jablonec nad Nisou mezi specialisty náleželo2 225 pasířů (+ 2 644 rodinní příslušníci), 498 sklářů (+ 550 rodinných příslušníků),a 529 výrobců (+ 419 rodinných příslušníků). Ostatní německé obyvatelstvo bylo odsunovánopodle pravidel stanovených tzv. Postupimskou konferencí.Pro německé obyvatelstvo začínal odsun vyrozuměním, což se mělo stát „vhodnýma daným poměrům odpovídajícím způsobem“. Někdy bylo vyrozumění prováděno tak, žeNěmci byli den předem shromážděni na určitém místě, kde jim bylo sděleno místo a čas,kde bude provedena kontrola a jejich definitivní zařazení do odsunu. Současně bylipoučeni o majetku, který si směli vzít s sebou, a o předmětech, na něž se vztahoval zákazvývozu. Mezi dovolenými věcmi byly např. snubní prstýnky, upomínkové předměty, potravinyna 7 dní. Němci mohli vyvézt (pokud měli) maximálně 1 000 RM (Reichsmark) naosobu, pokud žádnými finančními prostředky nedisponovali, bylo vyplaceno 200 RM nahlavu. Množství vyváženého majetku se v průběhu odsunu díky jednání s americkýmiokupačními orgány zvýšilo ze 30 na 50 kg na osobu. Mezi zakázanými věcmi (podléhajícímikonfiskaci) figurovaly především luxusní předměty (koberce, šperky apod.). Dálesi Němci nesměli brát vkladní knížky neznějící na říšskoněmecké peněžní ústavy. Poobeznámení s majetkoprávními záležitostmi byly nuceny určené osoby příští denzamknout všechny dveře do svého bytu, klíčové dírky přelepit papírovou lepicí páskoua podepsat ji. Věci, které nesměly být vyváženy, bylo nutné zabalit do balíčku opatřenéhoplným jménem majitele, jeho adresou a seznamem předmětů a na shromaždišti odevzdatspolu s klíči od bytu.Vzhledem k tomu, že Němci majetek, který nemohli vzít s sebou, v některých případechničili, vydalo ministerstvo vnitra v únoru 1946 výnos o zveřejňování rozhodnutí o vystěhovánív době co nejkratší před vlastním odsunem. Z Horního Maxova byl zaznamenánpřípad, kdy majitelé zakopali své cennosti na svém pozemku a po více než 50 letech se proně opět vrátili.Na shromaždišti byla potom provedena kontrola zavazadel a osobní prohlídka, po kterése transport odebral do sběrného střediska. Ve středisku byla provedena lékařská kontrola50

a stanoveny vlakové transporty. V okrese Jablonec nad Nisou existovalo celkem pět míst,kde byli Němci soustřeďováni: po jednom táboře v Rýnovicích (kapacita 1 800 osob),Proseči (kapacita 500 osob) a Albrechticích (kapacita 1 200 osob), dva tábory bylyv Rychnově u Jablonce nad Nisou (kapacita obou 2 000 osob).K dalšímu omezení, kterým bylo německé obyvatelstvo postiženo, patřila povinnostnosit bílé pásky (v různých oblastech se způsob označení odlišoval). Němcům byl dálezakázán volný pohyb mimo obec, v lesích, po určité hodině nesměli vycházet z domu.Nakupovat, navštěvovat lékaře, využívat služeb směli jen ve vymezených hodinách.Nesměli používat veřejné dopravní prostředky, telefony, byla jim omezována korespondence.Museli odevzdat rádiové přijímače a jízdní kola. Každé pracovní místo obsazenéNěmcem bylo považováno za volné pro Čecha (kromě odborníků a specialistů).Ustanovena byla ještě celá řada příkazů a omezení, která činila z Němců „druhořadéobyvatelstvo“.Dekret o odsunu Auguste Swedlerové ze dne 10. dubna 1946 (kopie ze SOKA Jablonec nad Nisou)Československo mělo s odsunem Němců nejenom starosti, ale ze zkonfiskovanéhomajetku i poměrně vysoké zisky. Jen v jabloneckém okrese dosáhly příjmy za prodanésvršky, složené zálohy na nábytek a nájemné ze zkonfiskovaných domů za dobu od10. 5. 1945 do 31. 12. 1946 celkem 28 189 224 Kčs, mimo to zisky za zkonfiskované hotovosti,drahé kovy a drahokamy.V rámci řádného odsunu opustilo území Československa více než 37 tisíc Němcůz jabloneckého okresu, připočteme-li však k tomu dobrovolný a divoký odsun, toto číslo sevýrazně zvýší.51

Co se týká obyvatel Pohlbergu, zůstávají v poválečném období díky absenci archivníchmateriálů v anonymitě. Jedinou výjimku tvoří manželé August a Auguste Schwedlerovi,kteří byli vedeni ve spisech SNB Lučany pod čísly 3810 (Auguste Schwedlerová) a 3808(August Schwedler). K 12. 2. 1946 jsou zde oba uvedeni jako němečtí obyvatelé, kteří nesmíbýt odsunuti za hranice. Byli zřejmě označeni jako specialisté (viz výše); tento status jimbyl pravděpodobně odebrán, a tak byli 10. 4. 1946 ve voze č. 29 odsunuti z Československa.Jejich byt o výměře 30 m 2 v č. p. 140 byl k 14. 5. 1946 zkonfiskován. Osudy ostatníchobyvatel sledovaných usedlostí jsou, jak již bylo výše uvedeno, zahaleny tajemstvím. Je všakvelice pravděpodobné, že sdíleli podobný osud jako manželé Schwedlerovi.Les si opět vzal to, co mu kdysi patřiloA uplynulo několik let a z kvetoucí osady zbylo jen zbořeniště zarostlé trávou a kop řivami...V obecném povědomí je zánik usedlostí či vesnic obvykle spojen s válečnými událostminebo s přírodními katastrofami. Takové případy zpustnutí jsou doloženy na mnohamístech, zároveň je i známou skutečností, že naprostá většina různě nešťastně postiženýchsídlišť byla opět vzkříšena k životu. Proto naši pozornost přitahují zejména ta místa, kamse život již nikdy nevrátil.1 – terénní plán půdorysu domu č. p. 288,2 – terénní plán reliktu studánky na hospodářství AFotografie – terénní relikt studánky na hospodářství A52

Otázka osudu Pohlbergu po nuceném opuštění původními německými majiteli v r. 1946je důležitá z hlediska postupného zániku. V roce 1950 byl dům č. p. 288 společně s parcelamipůvodního hospodářství (A) přidělen k pronájmu (jako letní byt) VladimíruHlavatému z Prahy. Dokumenty o pronájmu nemovitosti se u ostatních domů (č. p. 140,143, 290) nepodařilo v SOKA v Jablonci nad Nisou nalézt. Buď se nedochovaly, nebo zmíněnédomy nebyly pronajímány. Z výše uvedených poznatků lze předpokládat, že domy jižbyly zaniklé, nebo byly v neobyvatelném stavu a ponechány k samovolnému zániku. Dobutrvání pronájmu č. p. 288 se v análech SOKA v Jablonci nad Nisou nepodařilo zjistit. Avšak20% sleva na nájemném z důvodu nutných oprav napovídá, že dům byl již značně zchátralý.Protože byl nájemníkem užíván pouze jako letní byt, zchátral zřejmě do takové míry,že byl opuštěn. Začátkem 60. let byl dům již pravděpodobně zaniklý, čemuž by odpovídaloi stáří stromů (mezi 28–60 lety) rostoucích na jeho zbořeništi. Zkoumané objekty jsou naKatastrálním úřadu v Jablonci nad Nisou k 1. 4. 1972 vedeny jako zbořeniště. Žádné historickézprávy se nezmiňují o tom, že by byly domy úmyslně zbourány, a tak je zřejmé, žebyly ponechány k samovolnému zániku. Z archeologického hlediska je to proces zajímavý,pro laického čtenáře již pochopitelně méně. Dílo zkázy tak bylo dokonáno postupnýmchátráním během 10 až 15 let. Za výše uvedenou dobu se původní výška zdí snížilao 50–70 % (zjištěno odhadem množství destrukce vzhledem k zachovaným zbytkům zdí).K tomuto procesu přispělo i rozebírání kamenných základů jako zdroje dostupnéhostavebního materiálu. Zde je na místě uvést, že se de facto jedná o archeologickou lokalitus nálezy dle § 23 zákona 20/1987 Sb., O státní památkové péči, a tak je jakékoli svévolnépoškozování nepřípustné.ZávěremA tak jsme se v našem vypravování dostali opět na začátek. Stojíme uprostřed lesa na místech,kde se před půl stoletím zastavil čilý běh života. Jistě nás to povede k zamyšlení, zdato bylo nutné, a snad v nás vyvstane i vroucí prosba, aby se to již nikdy nemuselo opakovat.V pohraničních oblastech zaniklo v těchto pohnutých poválečných letech na tři tisíce obcí,částí obcí i samot. Byly tak zpřetrhány hluboké kořeny kulturních hodnot, které se tvořilycelá staletí.Již víme, že toto nenápadné lesní údolíčko mívalo své jméno, své obyvatele, kteří zdeprožívali radosti i strasti. Snad se nám tak podařilo poodkrýt roušku tajemství těchto naprvní pohled anonymních rozvalin, a až půjdete z Bramberka po cestě kolem, věnujte tomutomístu a jejím dávným obyvatelům alespoň jednu hezkou vzpomínku.53

Literatura a pramenyASSENDORP J. J. (2003): KZ Bergen-Belsen. Archäologie in Niedersachsen, Oldenburg,6: 78–81.BARTOŠ J. (1986): Okupované pohraničí a české obyvatelstvo 1938–1945. Praha.FROLEC V. & VAŘEKA J.(1983): Lidová architektura. Praha.CHALUPA A., ČECHURA J. & RYANTOVÁ M. (2001): Berní rula 8–9. Kraj Boleslavský.Praha.KERNDL A. (2002): Archäologie des 20. Jahrhunderts. Das Beispiel Berlin. In: Menschen.Zeiten. Räume. Archäologie in Deutschland, s. 389–391. Stuttgart.KOLEKTIV (2004): Zmizelé Sudety. Das verschwundene Sudetenland. Praha.KUČA K. (1998): Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III. Praha.KUNA M. (1994): Archeologický výzkum povrchovými sběry. Zprávy České archeologickéspolečnosti, suppl. 23, Praha.MEJZROVÁ J. (2004): Jizerskohorský lidový dům. Ročenka Jizersko-ještědského horskéhospolku, Liberec, 2 (2003): 209–222.MENCL V. (1980): Lidová architektura v Československu. Praha.NECHVÍLE M. (2000): Zánik osady Pohlberg. Nepublikovaná práce Středoškolské odbornéčinnosti, uloženo v Muzeu Českého ráje v Turnově.NECHVÍLE M. (2002): Archeologická povrchová prospekce horního Pojizeřív letech 1999–2002. Zpravodaj muzea v Hradci Králové, 28: 35-48.PADRTA F.: Nástin dějin obce Lučany nad Nisou, úvod k inventáři 85. Státní okresníarchiv Jablonec nad Nisou.POKORNÝ M. (1994): Odsun Němců z Československa a snahy o jejich rozptýleníve vnitrozemí v letech 1945–1950 na příkladu okresu Jablonec nad Nisou.Nepublikovaná diplomová práce, uloženo v archivu Univerzity J. E. Purkyně,Ústí nad Labem.Pozemková kniha Lučan nad Nisou. Katastrální úřad v Jablonci nad Nisou.SCHEYBALOVÁ J. & SCHEYBAL J. V. (1998): Krajem skla a bižuterie. Železný Brod.Soupis osob německé národnosti z fondu SNB Lučany (1945–1949). Státní okresní archivv Jablonci nad Nisou (SOKA), inventář 85, Lučany nad Nisou, knihy č. 32, 33, 47.ŽÁK L. (1998): Jizerskohorští mačkáři skla. Krkonoše, Vrchlabí, 4 (1998): 26–27.54

Nový pravěký nálezz Jizerských hor?Martin NechvíleJablonec nad NisouV loňské ročence jsme si mohli přečíst dva články zabývající se historií Jizerských hor,každý však trochu z jiného pohledu. První se zabýval shrnutím dosavadních nečetnýchpoznatků o pravěkých lidských aktivitách v Jizerských horách a druhý historií horské vsiHorního Maxova. Ač se to zdá podivné, tento článek by měl obě témata spojit. Nechme setedy překvapit...Písemné prameny nás informují o historii Horního Maxova (administrativní obecLučany nad Nisou, okr. Jablonec nad Nisou) jen skromně. V 17. století náleželo zdejší územík desfourskému panství Smržovka. Právě s rodem Desfoursů je nejspíše spojeno založenícelé řady horských vsí, v jejichž názvech se odráží křestní jména některých členů rodu. Jeto případ Albrechtic, Karlova, Josefova Dolu, Antonínova a také Horního Maxova, kterýbyl údajně založen roku 1670.Toto vše je možné přečíst si v knihách, mě všakzajímalo, co bylo před tím. Přemýšlel jsem o tom i jednohoteplého červnového dne roku 2004, kdy jsem kopal výkoppro trubku na zahradě naší roubené maxovské chaloupky(č. p. 79, nadmořská výška 749 m) 1 . Již z titulu své profesejsem zvyklý dívat se, kam a hlavně co kopu či co jsemvykopal. V hloubce asi 10 cm jsem kromě několika žulovýchkamenů narazil i na kámen zcela odlišný.Po očištění mi bylo jasné, že jde o pazourek. Hned měnapadlo, jak se sem, na žulový masiv, mohl dostat.Pazourek se v oblasti Jizerských hor nevyskytuje, muselsem být donesen člověkem. Ale odkud a proč? Pazourekbyl společně s dalšími horninami přinesen ze severníEvropy ledovcem v období elsterského a sálského zalednění.Nejbližší výskyt je tedy na Frýdlantsku (asi 30 kmseverně vzdušnou čarou), dále na Hrádecku a v okolíJablonného v Podještědí. V těchto oblastech byl pazourekPazourkový úštěpz Horního Maxova1 Přesná lokalizace na ZM 10: 03-14-19, koordináty od západní sekční čáry/jižní sekční čáry: 175/003 mm.55

hledán v korytech vodních toků, které procházely ledovcovými sedimenty, nebo přímov sedimentech.Pazourek byl v pravěku velmi ceněn díky svým výborným štěpným vlastnostem. Bylyz něj proto již od starší doby kamenné (1 milion–8 000 let př. n. l.) vyráběny nesmírně ostrénástroje. Byl to tedy logicky i častý obchodní artikl. Co si tedy máme o maxovském nálezumyslet? Dle určení doc. PhDr. Miroslava Popelky, CSc. (ÚPRAV UK FF v Praze), specialistyna štípanou industrii, se nejedná o nástroj a pazourkový úštěp nenese ani evidentní stopyopracování lidskou rukou. Jde tedy snad o odpad při zpracování valounu suroviny?Přítomnost kůry hlízy by tomu nasvědčovala. Dotkla se vůbec někdy lidská ruka tohotoúštěpu? Nejspíše ano, jinak by se do několika desítek kilometrové vzdálenosti od nejbližšíhonaleziště těžko dostal. Napadnout nás může i recentní přinesení, faktem však zůstává, žev posledních dvaceti letech se na místě nálezu neprováděl žádný větší transfer zeminy čipísku.Pokud bychom přijali hypotézu pravěkého stáří nálezu, tedy dokladu lidské aktivity,co zde člověk v neosídleném pralese mohl pohledávat? Mohl sem zavítat kvůli hledánívhodných surovin na výrobu kamenných nástrojů či za lovem. Doložený neolitický(6 000–4 000 let př. n. l.) areál na těžbu amfibolového rohovce byl nedávno nalezen nakatastru obce Jistebska (630–710 m n. m.), což je asi 15 km jižním směrem za Černostudničnímhřebenem. Další doklad lidských aktivit pochází z Hruškových skal(Börnbaumfelsen), nacházejících se v nadmořské výšce 999 m, asi 18 km severovýchodněod Horního Maxova. Ostatní nálezy jsou ojedinělé a jejich vypovídací hodnota je nejistá.Pokud se čtenáři zdá, že v textu je mnoho otazníků, vězte, že to není náhoda. Opravduje vždy více otázek než odpovědí. Pokud se podaří na něco odpovědět, tak ta samotnáodpověď paradoxně přináší celou řadu dalších otázek. Zda je pazourkový úštěp z HorníhoMaxova dokladem lidských aktivit, to asi nikdy s jistotou doložit nedokážeme. Nabádá násto však k tomu, abychom věnovali patřičnou pozornost okopávání záhonků, jelikož častonevíme, po čem dlouhá léta šlapeme.Literatura a pramenyNECHVÍLE M. (2004): Člověk a Jizerské hory v pravěku, Ročenka Jizersko-ještědskéhohorského spolku, Liberec, 2 (2003): 231–236.NEVRLÝ M. (1976): Kniha o Jizerských horách. Severočeské nakladatelství,Ústí nad Labem.SIMM O. (2004): Horní Maxov, obec v Jizerských horách, Ročenka Jizersko-ještědskéhohorského spolku, Liberec, 2 (2003): 117–133.ŠÍDA P. (2001): Suroviny pro výrobu kamenné industrie v oblasti horního Pojizeří(severovýchodní Čechy). Zpravodaj muzea v Hradci Králové, 27: 62–72.ŠÍDA P., ŠREINOVÁ B., ŠŤASTNÝ M., ŠREIN V. & PROSTŘEDNÍK J.(2004):Neolitický těžební areál v Jistebsku. Sbor. konferenceOtázky neolitu a eneolitu 2003, Praha, s. 109–131.WALDHAUSER J. (1971): Archeologický výzkum v severních Čechách II. Liberec.56

K dějinámHorní ProsečeArcheologický příspěvekMartin Černý & Martin NechvíleJablonec nad NisouNejčastějším prostředkem, pomocí něhož chtějí archeologové nahlížet do minulostia doplňovat bílá místa na pomyslné mapě našeho poznání, jsou keramické střepy. Jdezpravidla o kuchyňský odpad, kterého lidé, stejně jako dnes, vyprodukovali nemalémnožství. Kolik radosti však můžeme sledovat na tváři archeologa, když takový odpadnajde na místě, odkud dosud žádné nálezy nepocházejí. To je i případ několika středověkýchstřepů z okolí Horní Proseče.Obec Proseč nad Nisou i její místní část Horní Proseč se nachází mezi Vratislavicemi nadNisou a Jabloncem nad Nisou. Jak názvy napovídají, osou osídlení je tok Lužické Nisy. Říčníúdolí je na severu ohraničeno Prosečským hřbetem (nejvyšší bod je 593 m n. m.), na jihupak méně kompaktní kopcovitou hradbou členěnou několika drobnými vodotečemi. Místonálezu keramických střepů (nadmořská výška 470–488 m) se nachází na poli vzdálenémzhruba 200 m severně od Horní Proseče 1 .Nález učinil na rozhraní měsíců listopadu a prosince roku 2004 prvně jmenovaný autorpři cílené povrchové prospekci zoraného pole u obce. Právě orbou narušené zahloubenéobjekty či kulturní vrstvy mohou vydat mnohé zajímavé nálezy. Proto je možné vidět napodzim či zjara na zoraném poli pobíhat osoby s hlavou skloněnou k zemi a urputně něcohledající. To jsou archeologové, kteří vyrážejí do terénu zejména po dešti. V našem případěbylo nalezeno deset omletých střepů, které oko odborníka řadí do vrcholného středověku,konkrétně někam do intervalu 14.–15. století. Důležité je však položit si otázku, jakývýznam takový nález má a o čem vlastně vypovídá. Středověká keramika nacházená mimoareál obce na polích většinou nevypovídá o sídelní aktivitě, nýbrž o hnojení. V praxi tovypadalo asi tak, že každá zemědělská usedlost měla své hnojiště, kde byl deponován nejenorganický odpad, ale i rozbité nádoby apod. Tato velmi cenná komodita byla následně1 Přesná lokalizace na ZM 10: 03-14-23, koordináty od západní sekční čáry/jižní sekční čáry: 062/023; 063/028;078/026; 078/021 mm.57

Výřez z mapy 1:10 000, šrafovaně označeno místo nálezu středověké keramikyvyvážena na pole, čímž byla zvyšována úrodnost. Takto dislokované nálezy sice majíredukovanou vypovídací hodnotu, ale v našem případě je i tak získaná informace cenná.Každý poznatek vypovídající o osídlení, které předchází zmínky v písemných pramenech,je významný.Písemné prameny v této geografické oblasti vstupují na scénu až kolem poloviny14. století. Pro rok 1352 máme doklady o Liberci, Rochlicích, Chrastavě a Bílém Kostele,respektive o zdejších farních kostelích, z jejichž farností byl odváděn tzv. papežský desátek.O několik let později jsou připomínány vsi Jablonec (roku 1356) a Vratislavice (roku 1360).První zmínky v písemných pramenech pochopitelně neznamenají stáří sídel, ale spíšeodrážejí změny majetkoprávních vztahů. Pro osídlení Liberecké kotliny měla klíčovývýznam obchodní cesta, která spojovala horní Pojizeří s Lužicí. Stezka vedla od KlášteraHradiště přes Turnov do Hodkovic nad Mohelkou, za nimiž stoupala do sedla meziCísařským kamenem a Javorníkem, kde po zdolání 500metrového vrcholu sestupovala do58

údolí Nisy. Na území dnešního Liberce se rozdvojovala, jedna větev cesty vedla podél Nisypřes Hrádek nad Nisou na Žitavsko a druhá na sever na Frýdlantsko. Ojedinělé pravěkénálezy naznačují, že tato dálková trasa měla svůj význam i v těchto dobách. Nálezfragmentu kamenného sekeromlatu z Vratislavic nad Nisou datujeme někam do průběhumladší doby kamenné (cca 6000–4000 př. n. l.) a bronzovou sekerku z Pilínkova časověřadíme do střední doby bronzové (cca 1600–1300 př. n. l.).Území Liberecké kotliny vlastnil nejspíše již od konce 13. století významný saskýšlechtický rod Bibrštejnů, kteří jsou poprvé na našem území připomínáni roku 1278, kdykupují od krále Přemysla Otakara II. za 800 hřiven stříbra Frýdlant. Plánovité zakládánívesnic probíhalo na Liberecku z popudu Bibrštejnů nejspíše od první poloviny 14. století.Jejich panství Hamrštejn s hradem je prvně připomínáno roku 1357. Bylo přirozeně v jejichzájmu, aby měli na vlastním panství usedlých co nejvíce lidí, z jejichž práce pak formoupoplatků profitovali. Tedy právě v této době byl položen základní kámen sídelní sítě, kterous malými změnami známe dodnes.Ale vraťme se do podzimní Horní Proseče roku 2004. Jak již bylo výše uvedeno, každýarcheologický nález, který vypovídá o starším osídlení, než udávají písemné prameny,je významný. Naše nepohledné střepy vypovídají o stáří 14.–15. století, přičemž však prvnízmínka o Proseči pochází až z roku 1559 (psána jako Prositz, Proßitzsch). Lze tedyuvažovat o starším osídlení, což plně souhlasí s naznačeným historickým vývojem.Ačkoli se jedná jen o malý zlomek regionální historie, mají právě archeologické nálezydíky své nevyčerpanosti nezastupitelné místo při skládání naší dějinné mozaiky.Literatura a pramenyBRESTOVANSKÝ P. &STARÁ M. (1998): Nástin osídlení Libereckého kraje.Archeologie Libereckého kraje, Liberec, 1(1998): 13–32.PROFOUS A. (1951): Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny III.Praha.TECHNIK S. & RUDA V. (1980): Liberec minulosti a současnosti. Ústí nad Labem.WALDHAUSER J. (1971): Archeologický výzkum v severních Čechách II. Liberec.59

60Již v minulosti stoupali horskými svahy záchranáři pomáhat druhým v nouzi

Horská službaJeštědJiří Pavlů & Lenka JágrováPláně pod JeštědemDovolte mi pozvat vás na malou návštěvu do historie nadšených kluků, kteří spojilisvůj život se službou pro člověka. Se službou nejcennější, směřující k zachovánízdraví a života. Tato šlechetná činnost se navíc odehrávala v drsném, ale krásnémprostředí hor. První romantické představy vám ale rychle vezme právě nelítostnárealita života v místních horách.Jak to vlastně všechno začalo?Víme, že Liberecko a Jablonecko bylo odpradávna hojně navštěvováno turisty. Poměrně hustéosídlení horských oblastí a zkušenosti místních obyvatel nevyžadovaly v počátku vznikzáchranné organizace. Až po 2. světové válce, s rozvojem lyžování, hlavně na Ještědu, začínajípotíže při likvidaci nehod způsobených při sportování, zejména pak při již zmiňovanémlyžování. Záchranné činnosti v oblasti Ještědu a okolí se ujala malá skupina nadšenýchmladých mužů semknutých okolo Mirka Veleho a Jožky Chruňáka, kteří se záchrannéčinnosti již věnovali a získávali širší zkušenosti od kolegů u Horské služby v Krkonoších.První sraz HS pro oblast Jizerské hory a Ještědský hřeben se uskutečnil 16. ledna 1954v chatě na Pláních pod Ještědem. Z jeho zápisu se mimo jiné dozvíme, že bylo pozváno30 osob, z nichž se ve skutečnosti dostavilo jen 17. Po seznámení s organizací byl stanovenvýbor a projednána náplň a činnost nově vzniklého subjektu. Není nám známo, kolik lahvíšampaňského proteklo v tento velký historický okamžik, jen další bod zápisu zachycujeakci konanou pod vedením lékařů, kdy byly provedeny nejrůznější záchranné zásahyza použití náhradních skluzů a přepravních prostředků přímo v terénu za krajně nepříznivéhopočasí a vánice, která ukázala svou nepřívětivou tvář. Povětrnostní podmínkytéhož dne opravdu dokonale prověřily schopnosti záchranářů.Pro okrsek Ještěd byly obsazeny dvě služebny, z nichž jedna s tříčlennou posádkou bylapřímo na Ještědském hřebeni – na Pláních pod Ještědem – a druhá v prostorách horskéhohotelu Ještěd. Na Ještědu byl zaměstnán jeden profesionální člen HS. Pro vysvětlení: většinačlenů HS jsou tzv. dobrovolníci. Jsou to členové, kteří za svou činnost nepobírají plat.61

Vybavení záchranářů v 60. letech 20. století62Jaké to bylo?Vybavení záchrannou technikou bylov prvopočátcích více než skromné.Doplňovalo se teprve postupně. V roce1960 to bylo 6 kanadských saní, 4 lana,5 batohů na „materiál“ a jawa ČZ 125.To, že měli záchranáři skromné vybavení,jim vůbec neubíralo na jejichnadšení poskytnout kdykoliv svou pomoca trávit dlouhé hodiny v krásném, i kdyždrsném horském prostředí.Pro lepší dokreslení představy o tom,co se tehdy přihodilo a kde nechybělapomoc HS, uvedeme pár příběhů propříklad.MůstekJednoho krásného dne na zimní rekreacisi jdou kluci zablbnout na skokanský můstekna Pláních pod Ještědem. Je to paráda,letět vzduchem, adrenalin a pocit euforiez povedeného skoku. Každý si na takovýzážitek rád uchová vzpomínku, aby se třeba mohl pochlubit doma kamarádům. Není nicjednoduššího, než aby vás někdo vyfotil. Možná by vše dobře dopadlo, kdyby se skokan,který se rozjel k památnému skoku, soustředil na to, aby udržel obě lyže ve stopě, spíš nežaby měl na fotce úsměv filmového herce. Jenže tomu bylo právě naopak. Stalo se tak, ženoha s lyží vyjela ze stopy navádějícík hraně můstku a zajela za krajové hrazení.Noha se nepřirozeně vytočila a při vysokérychlosti kost nátlak nevydržela a praskla.Poté tělo v nepřirozené křeči z bolesti a šokubezvládně dopadá na tvrdou zem a sjíždí podoskočišti směrem dolů, kde se samovolnězastaví bez prvotních známek života. Nebýtpohotově rychle přivolané pomoci záchranářůa odborného zásahu, mohl to bytposlední sportovní počin mladého muže.LyžařkaNadšená mladá sportovkyně si vyrazilajednoho krásného slunného dne, tak jakojiž několikrát, protáhnout tělo na lyžícha potěšit oči pohledem na pohádkové zimníJasanové lyže a svozný člun – 60. léta

království ojíněných hor. Když vyrazila, neměla ještě nejmenší tušení, že na tento dennebude mít jen příjemné vzpomínky, tak jak si původně plánovala. Ano, vše začaloidylicky, ale pak přišel obtížnější úsek trasy, který byl téhož dne mladé ženě osudným.Nejela zde poprvé a mnohokrát se jí podařilo zdolat cestu bez nehod. Tentokrát se všaknešikovně smekla a při nemotorném pádu si propíchla bambusovou holí nohu od stehnaaž po lýtko. Bambusová tyč s kovovým hrotem i závlačkou projely skrz naskrz nohou,snadno, jako když nůž zakrojí do másla. Jen uvolněný kroužek hole se zasekl v místěvpichu ve stehně. I tato mladá sportovkyně by se bez pomoci mužů z HS ocitla ve velicesvízelné situaci.SáňkyKrásné nedělní odpoledne, jako stvořené pro vycházku. Proč nevzít sáňky a vnoučataa udělat si pěkný výlet a rodičům radost, že si od dětí na chvíli odpočinou. A tak si všichni,babička i děti, vyrazili na Pláně. Je tam krásná stráň a určitě to pěkně pojede. Pláně jsoumírné, ale přesto je to dlouhý svah a hrozí zde nebezpečí, že se saně rozjedou rychleji, nežje možné kontrolovatelně ovládat. Navíc jsou tu mezičky, které dovedou i zkušeného řidičevyhodit ze sedla, natož starou ženu, která už nemá tolik síly... A taky že ano. Babička se nicnetušíc rozjela společně s vnoučaty dolů ze sjezdovky na saních, které na dlouhé plošezískávaly na rychlosti a na jedné z meziček se stará paní neudržela a ze saní, které se dálřítily nekontrolovatelnou rychlostí směrem k lesu, spadla. Sáňky se vřítily i s křičícímia vyděšenými dětmi do lesa, kde narazily do stromu.Ze zápisu deníku HS víme tolik, že se záchranáři museli postarat nejen o polámanéa vyděšené děti, ale i o jejich babičku, která se k smrti vylekala a utrpěla šok, když vidělav dáli mizet sáně i s bezmocnými dětmi.Řešení mnoha dalších úrazů, zlomenin, podvrknutí, nejednou způsobených nedoko nalostítehdejšího sportovního vybavení, či podchlazení a jiných nepříjemných nehod a případůbylo pro záchranáře v červených uniformách na denním pořádku.Kolem roku 1980 dochází k největšímu nárůstu členské základny HS. V těchto letechje moderní propagace zdravého životního stylu a s ní i sportování. Stoupá návštěvnosta atraktivita horských středisek. Ani Ještědu a Jizerským horám se tento trend nevyhnul.V závislosti na vysoké oblibě a expansi lyžování přibývá nebezpečných úrazů a potřebanasazování sil Horské služby. Velký pokrok při výkonu rychlejších zásahů záchranářůmpřinesla možnost využití sněžných skútrů značek Buran a Snowtrack.Pro lepší dokreslení atmosféry v těchto letech opět uvedeme pár příkladů, ke kterýmbyli záchranáři HS přivoláni.VětevPřipadl nový sníh, je krásný lednový podvečer, proč sedět doma u televize a nabírat kila přičaji s cukrovím, které ještě nezmizelo ze slavnostních mís. A tak si partička kamarádůvyrazí na příjemnou procházku zimní krajinou nahoru na Pláně pod Ještědem, kde se stavíchvilku na grog, čaj s rumem nebo nějaké to pivko a pak posilněni seběhnou zase zpět dolůdo Liberce. Pro toho, kdo to u nás nezná, se zmíníme o tom, že cesta vedoucí z Plání doLiberce je pěkně z kopečka a v jednom obzvlášť prudkém úseku se jí říká „na schodech“.63

Rozdováděná partička kamarádů se vydala na cestu k domovu již za tmy a rozhodli se, že&spojí příjemné s užitečným. Vydovádí se a urychlí si cestu tím, že sjedou po zadku naigelitových pytlích právě onen na chůzi i ve dne dost nepříjemný a prudký úsek, naschodech. Cesta vede lesem, a to se právě jednomu z kamarádů stalo v daný okamžikosudným. Předešlé noci či přes den zřejmě foukal silný vítr a po cestě byly popadané větve.Jenže ve tmě a v bujarém veselí není člověk tolik obezřetný, aby si nějakých větví všímal.Byla to docela legrace až do té doby, kdy jeden z kamarádů vykřikl bolestí poté, co se mujedna z větví ležících na cestě vrazila do míst, kde to určitě není vůbec nic příjemného.Zkrátka, větev projela přímo řitním otvorem až do břicha, kde způsobila chlapci nebezpečnoupohmoždeninu břišní dutiny. Jaká to musela být bolest, si umí jen málokdo z náspředstavit. Rázem bylo po legraci. Přivolaný člen horské služby Ladislav Pavlů odřízl nebospíš – v případě kapesního nožíku – „upižlal“ vyčnívající větev a převezl raněného v polozena boku, jinak to totiž nebylo možné, na základnu, kde bylo raněnému poskytnutoadekvátní lékařské ošetření.Bludný kruhZa nevlídného počasí, kdy se pořádně nedá vyjít ven a, jak se říká, psa by nevyhnal, je sicepříjemné posedět doma u kamen a poslouchat, jak v nich pěkně praská oheň, ale samotnémučlověku je přeci jen doma smutno. A u nás v horách, kde jsou lidé přátelští, to platídvojnásob. Mnohem příjemnější je posedět a popovídat si někde na návštěvě s přáteli, třebasnad hrnkem horké bílé kávy, a pochutnat si společně na nedělním koláči, hrátv karty či probrat takové ty sousedské řeči o tom, kdo, kdy, kde a s kým a podobně... A takjednu takovou nevlídnou neděli horalka z místních prosečských hor upekla koláč a vydalase, jak čas od času měla ve zvyku, na kávu do nedalekého stavení k sousedům na kus řeči,kde ji vždy rádi viděli a měla u nich dveře otevřené. Povídalo se jim to odpoledne zřejměpříjemně, protože úplně zapomněli sledovat čas. Ručičky hodin ukrojily na ciferníkuširokou výseč, den se sklonil k večeru a okolí zahalil příkrov černočerné tmy. Když seNoční pátrací akce Horské služby64

Ošetření zraněného Horskou službousousedka vydala zpět k domovu, byla venku kromě tmy navíc hustá mlha, přes kterounebylo vidět ani na krok. Taková mlha je velice zrádná a nejednou se i zkušenému hora -lovi, který si myslel, že své hory dobře zná, že trefí i poslepu, stala osudnou. A bohužel,nebylo tomu jinak ani v ten mlhavý večer, kdy se žena vydala na cestu k domovu. Poté, cojistým krokem i přes hustou mlhu vykročila ke svému stavení, po pár krocích svou jistotuztratila a začala bloudit. Domů, i když to bylo sotva co by kamenem dohodil, nikdy nedošla.Ráno ji našli první místní lidé, když šli za prací do Liberce, již bez známek života. Horalkazůstala ležet vyčerpáním, mrazem i beznadějí, jak se nemohla trefit domů, na zemi. Kolemní byl vyšlapaný kruh, ve kterém bloudila za mlhy, která se jí stala osudnou. Záchranáři HSjí tentokrát již pomoci nedokázali. Doprovodili ji z hor až na její poslední cestě.Tak vidíte sami, nebylo to nijak jednoduché. Někdy krásné hory umějí být skutečně nelítostnéa na člověka zde číhají mnohá nebezpečenství.Dnes tomu není jinak. I přes veškeré technické vymoženosti, které člověk vymyslel prosvé pohodlí a usnadnění života, zůstávají hory stále samy sebou, nedotčené, nevyzpytatelnéa zachovávají si svou drsnou tvář, která umí občas pěkně zamíchat kartami lidskýchosudů.S nástupem bezpečnostního vázání a jiných prvků vedoucích ke zdokonalení technikylyžování a zvyšování rychlosti a požitku z jízdy či vznikem nových sportovních disciplín,jako je například paragliding, „jednoduchých“ úrazů, které dříve převládaly nad těmivážnějšími, stále ubývá. Není žádnou výjimkou, že záchranáři vyjíždějí do terénu častok vážným zlomeninám, způsobeným nárazem do stromu při vysoké rychlosti, řezným65

anám od lyží, když neopatrný sjezdař narazí do druhého, nebo jiným, někdy i životněnebezpečným úrazům, jako jsou třeba vážná poranění hlavy či páteře.Současné umístění služebny pro okrsek Ještěd je u dolní stanice lanové dráhy vedoucínahoru k horskému hotelu. Prostory, které měli záchranáři na Pláních, již dávno nesloužísvému účelu. Vybavení, které dnes usnadňuje záchranářům práci, se s tím, které měla HSv prvopočátcích, nedá vůbec srovnat. Tak jako všude, je i zde pokrok techniky znát. Horskáslužba navázala spolupráci s leteckou záchrankou. Pro své zásahy a pohotové transportyz mnohdy velice složitě dostupných míst používá moderní vrtulníky vybavené lékařskýmipřístroji a kvalifikovaným lékařským personálem. Mnohdy zdlouhavé a trmácivé svozyv terénu jsou také minulostí. Záchranáři mají k dispozici rychlé a spolehlivé sněžné skútryzn. Ski doo nebo terénní čtyrkolky zn. Bombardier. Pro lepší pohyb po zasněžených pláních,horských hřebenech, sjezdovkách či lesních cestách a běžeckých trasách využívají muživ červených uniformách skialpinistického vybavení. Svozné prostředky jsou vyrobeny prosnadnější manipulaci z odlehčených hliníkových slitin. Používají se vakuové dlahy atd.Běžné je již dnes také využití mobilních telefonních sítí nebo vysílaček s dlouhým dosahem.Muži z HS se pravidelně účastní nejrůznějších odborných školení a cvičení, kde získávajínové vědomosti a poznatky, aby mohli zdokonalit poskytovanou pomoc. Jsou zavedenyfyzické a vědomostní prověrky, které každý rok důkladně prověří schopnosti záchranářů.Pro lepší vykreslení toho, jaké případy HS na Ještědu řeší dnes, uvedeme ve zkratce, cose tu například letos v létě přihodilo:PadákJeštědský hřeben je oblíbenou a vyhledávanou destinací padáčkářů. Podle směru větru volívyznavači tohoto adrenalinového sportu startoviště z Rašovky, dřevěné rampy určenék těmto účelům přímo na samém vrcholu hory u hotelu Ještěd nebo z horní části černésjezdové trati, řečené Slalomák neboli správně Slalomový svah. Den, o kterém budemenyní ve zkratce hovořit, byl k dovádění na padáku jako stvořený. Nadšenci, kteří milujípohled na svět z ptačí perspektivy, okořeněný notnou dávkou adrenalinu, se začali scházetna startovišti na Slalomáku krátce po poledni. Všechno bylo v pohodě až do chvíle, kdyjeden z odvážlivců, který se odlepil od země jako první, chvíli svahoval ladně na stoupavýchproudech teplého vzduchu, který se ohřívá na stráních Ještěda. Na krátký okamžik se všempřítomným ztratil z dohledu, aby se poté, co se znovu objevil, zřítil se zoufalým křikemkamsi do lesů, rozprostírajících se všude kolem. Po okamžitém přivolání pomoci kamarády,kteří pád sledovali a udali souřadnice tušeného místa nešťastného dopadu, přijíždí navytipované místo člen Horské služby se čtyřkolkou a materiálem potřebným pro poskytnutíprvní pomoci. Nejprve bylo nutné mladého muže vyprostit ze změti nesčetného množstvídrobných řídících šňůr, potřebných pro ovládání padáku, poté ho opatrně znehybnitpomocí nafukovací matrace a nasadit krční límec. Po zajištění základních životníchfunkcí, které bylo provedeno proškoleným členem HS naprosto automaticky, dosedáopodál v jediném možném místě k přistání na nedaleké sjezdovce vrtulník rychlé leteckézáchranky. Okolí ohlušuje dunění mohutných listů vrtule, vytvářejících silný vítr, kterývšem přítomným cuchá vlasy a víří trávu na přilehlé stráni. Raněného zručně přepravík vrtulníku a již za několik málo okamžiků se padáčkář, který zrovna dnes neměl svůjšťastný den, ocitá zpět ve vzduchu. Tedy tam, odkud před chvílí spadl.66

I přes veškerá úskalí a vynaloženou námahu záchranář své hory a možnost pomáhatlidem miluje. Je pro něho jistým životním zadostiučiněním a ctí být členem velké rodinynadšených kluků v červených goretexových uniformách, kteří neváhají nasazovat svéživoty v kteroukoliv denní či noční hodinu za jakéhokoliv počasí.Chtěl jsem, abyste i vy měli možnost nahlédnout kousek do zákulisí mumraje každodenníhodění na horách a poodhalit věc, pro kterou bijí naše srdce. Tak jsem vám zprostředkovaltuto malou návštěvu do našeho světa. Nejinak je tomu u mě. I já jsem jednímz těch, kteří jsou na to, že smí nosit odznak organizace Horské služby, náležitě hrdí.Jirka Pavlů67

68Nádraží v Kryštofově Údolí v roce 1907

105 let libereckého„Semerinku“Bohumil NádheraLiberecRakouské výletní městečko Semmering je známo odvážně vedenou silnicí s mnohaserpentinami po úbočí hory ke stejnojmennému průsmyku ve výši 980 metrů. Ještězajímavější je železnice procházející tímto městečkem do Gloggnitz. V letech 1839–42,kdy byla vybudována, platila za technický a stavební div Evropy. Má 15 tunelůa 16 viaduktů, řadu dalších mostů a zákrut v údolích a mezi kopci.69

Nemusíme ale chodit až tak daleko. I my, Liberečáci, máme svůj „Semerink“.Právě letos tomu bude 105 let, kdy bylo spojeno průmyslové Liberecko s podkrušnohorskouhnědouhelnou pánví železnicí Teplice–Liberec.Její stavbu si vynutili průmyslníci na Liberecku a Českolipsku, kteří poznali, že nejvýhodnějšíma nejlacinějším palivem pro jejich továrny je uhlí ze severních Čech. Bylotřeba toto uhlí co nejkratší cestou dopravit na místo určení. K tomu sloužila až do nedávnýchdob právě tato trať.Povolení ke stavbě, která probíhala v pěti etapách, bylo uděleno 13. 6. 1896. Nákladyna stavbu celé železnice si vyžádaly 44 miliony rakouských korun. Poslední část tratiMimoň–Liberec byla dána do provozu dne 17. září 1900. Zvláště tento poslední úsek bylstavebně velmi náročný. Trať zdolává hřeben Ještědu sklony až 25 %o a poloměry oblouků240 metrů. Hornatý terén si vyžádal na úseku Křižany–Karlov pod Ještědem velké množstvízárubních a opěrných zdí a propustků, stavbu několika tunelů, četná údolí musela býtpřeklenuta viadukty a trať musela překonat dosti veliké stoupání. Tuto obtížnou část tratistavěla firma Redlichové a Berger, tunelový úsek italský podnikatel Ing. Luigi Pelli. Práceřídil vrchní inženýr A. Steinermayer, pozdější profesor brněnské techniky.Roku 1900 bylo přebudováno i liberecké hlavní nádraží. Společnost, která stavěla teplickoudráhu, byla požádána o příspěvek na přestavbu nádraží, ale ta to odmítla. A tak došlov Liberci ke groteskní situaci. Až do roku 1903 museli cestující od České Lípy vystoupit naokraji liberecké stanice u malého nádraží, jehož budova stojí dodnes u jablonecké tratě, ana hlavní nádraží putovat pěšky.Teprve po překonání administrativních a technických obtíží byla toho roku traťprodloužena z Horního Růžodolu až do Liberce.Vedle zkušených pracovníků z předchozích staveb, mezi nimiž byli Češi, Němci, Italové,Chorvati a Poláci, pracovali na stavbě i stovky domácích lidí. Bydlelo se, jak bylo naželezničních stavbách zvykem. V okolních vesnicích, v prkenných boudách podél tratinebo jen v zemních jámách překrytých větvemi a pod stavebními vozíky.Během stavby docházelo k událostem, které zaměstnaly místní tisk, četnická velitelstvíi politické úřady. Poprvé 27. června 1898. Tehdy vypukla stávka na stavbě viaduktuv Novině, kde pracovalo 360 dělníků. Chorvatští a jihotyrolští dělníci si chtěli vynutitpropuštění 20 italských dělníků. Vedení firmy stávkující okamžitě propustilo a přijalomísto nich další Italy. Stavba pak byla dána pod dohled četníků.Dramatičtější průběh měla stávka dělníků firmy L. Pelli na úseku Jablonné pod Ještědem–Křižany.Bezprostřední příčinou stávky byly směšně nízké mzdy vyplacenéitalským dělníkům 15. dubna 1899. Skupina 22 nejvíce nespokojených Italů, k nimž sepřidali další italští, ale i čeští a němečtí dělníci, se vydala podél trati a přiměla asi 600 lidík zastavení práce. Průměrná časová mzda na této mimořádně obtížné stavbě byla80 krejcarů, úkolová nejvýše 1,40 zlatých, z nichž se strhávala 3 % na nemocenské pojištění.Jenže italští dělníci nedostávali ani zdaleka tolik. Většina dělníků sice opět do prácebrzy nastoupila, ale teprve po vyrovnání mzdy na 1,30 zlatých denně i zbývajících120 kameníků a zedníků, takže až 22. dubna se pracovalo v plném rozsahu.Soustředění dělníků různých národností se projevovalo incidenty, jimž napomáhaloi nestřídmé požívání alkoholu, poměrně vysoké výdělky zvl. odborných dělníků a odloučenostod rodin. A právě o třetí vzrušující událost se postarali chorvatští dělníci zaměstnaní70

Na dobových pohlednicích jsou zachyceny jednotlivé fáze výstavby viaduktu v Novině71

na stavbě křižanského tunelu. V neděli 4. června 1899 deset dělníků v křižanské hospodězačalo – k nezměrné nelibosti místních „štamgastů“ – zpívat chorvatské národní písně.Vznikla rvačka, v níž byli nožem zabiti dva místní obyvatelé. Pachatelům se podařilo utéci,ale Křižanští začali pronásledovat s vidlemi a kosami všechny Chorvaty, kteří uprchli dookolních lesů. Teprve po příchodu četnictva se situace uklidnila, ale pro Chorvaty musel býtvybudován barákový tábor poblíž tunelu, protože se báli dále bydlet u křižanských sedláků.Pachatelé, bratři Blažanovi, byli o tři týdny později zatčeni v Chorvatsku.Ale dost už událostí, které tehdy běžně provázely stavby železnic, silnic, přehrad a dalšíchvelkých děl té doby.Na tomto úseku trati mívaly v minulosti zvláště dlouhé osobní či těžké nákladnísoupravy již od České Lípy, případně od Rynoltic, z opačné strany pak z Liberce, přípřež,aby zvládly velké stoupání. I pro rychlíky Cheb–Liberec stačila na překonání Ještědskéhopohoří rychlost parní lokomotivy 524.1 či 534.0. Tady více záleželo na větší tažné síle.V třicátých letech pak na trati Liberec–Teplice už jezdil rychlík motorový, známý jako„Modrý šíp“. Provoz parních lokomotiv byl ukončen roku 1980, kdy je nahradily lokomotivydieselelektrické a vozy motorové.Nádražní budova v RynolticíchVedle nesporného významu hospodářského, který v minulosti na této trati zajišťovalanákladní doprava, nelze pominout ani význam kulturně společenský, který dnes ovlivňujedopravu osobní. Kryštofovo Údolí, Novina, Křižany, Rynoltice, Jablonné v Podještědí jsoucílem řady chalupářů, turistů, milovníků přírody a památek i všech dalších, kterým tatotrať zajišťuje dopravní potřebu.72

Nádraží ve ZdislavěChcete se podívat na tento snad nejkrásnější úsek bývalé Teplické dráhy, zvaný poprávu „Liberecký Semerink“? Vyberte si tedy nějaký pěkný slunečný den, nejlépe zjara či napodzim, a nasedněte do nové vlakové soupravy, kterých zde jezdí již několik, třeba veZdislavě. A vzhůru do Liberce!Zdislava je stará obec ležící v údolí Krásného potoka. Okolní lesy bývají v sezóně rájemsběračů borůvek, brusinek a zvláště houbařů. Odtud vede trať po jižních svazíchJeštědského hřbetu, když až do Křižan skoro přesně sleduje významnou zlomovou linii,lužickou poruchu, která zde odděluje křídové usazeniny České tabule od ještědskéhokrystalinika. Vpravo ve směru jízdy jsou občasné pěkné výhledy na kopce sopečnéhopůvodu, zpestřující morfologii této křídové plošiny. Poznáváme Útěchovický Špičák,Stříbrník, Ralsko, v pozadí oba Bezdězy a řadu dalších. Brzy se objevuje hřebínek Krkavčíchskal, horolezcům známých jako Vajoletky, vodojem a těžní věž bývalého kutištěUranových dolů, a to již přijíždíme do stanice Křižany, nejvýše položeného nádraží na trati(500 m).Všimněte si, že všechny staniční budovy na této trati jsou stavěny z neomítnutýchcihel! Použití režného cihlového zdiva se k nám dostalo rovněž ze Semmeringu. Uplatnilose všude v oblastech s rozvinutým cihlářským průmyslem. Přeškoda, že zmizela i nedílnásoučást větších nádražíček, příjemné hospůdky. Jak zde, tak v Kryštofově Údolí.Obec Křižany leží asi 1 km jižněji, táhne se v délce několika kilometrů podél Ještědskéhopotoka. Přímo nad nádražím se zvedá vrch Lom, na jehož jižním svahu býval rozsáhlývápencový lom. Vytěžený vápenec byl dopravován lanovkou na křižanské nádraží a odtudvlakem do Solvayových závodů v Ústí-Neštěmicích. Těžba skončila kolem roku 1925, zbytkyzákladů sloupů lanovky jsou ještě stále znatelné. Hned za železniční stanicí trať zatáčík severu a 818 m dlouhým Ještědským (Křižanským) tunelem proráží Ještědský hřbet podKřižanským sedlem.73

74Viadukt v Novině v roce 1901 – dnes je vyhlášen technickou památkou

Tunel byl budován dva roky vrty z obou stran v době od 5. 3. 1898 do 4. 5. 1900. Nejdřívebyla ražena spodní štola, nad ní pak svrchní, převážně ve fylitech (přeměněné břidlice).Materiál byl snadno odvážen vozíky, mírný sklon trati byl totiž jak ke Křižanům, takk Novině. Silný tlak nadloží si vyžádal okamžitou dřevěnou výztuž po celé trase, po nížnásledovala důkladná vyzdívka. Největší obtíže s velkým tlakem byly na křižanské straně,kdy masivní trámy výdřevy byly často drceny jako třísky. Kameny potřebné k vyzdívce bylybrány z okolních lomů. Nejvíce z nově otevřeného lomu pod Malým Ještědem (750 m), dález vrchu Lom (hned u tunelu) a z lomu u myslivny v Novině. Horninou byl tmavě zelenýbřidličnatý diabas. Nejvyšší bod kolejnic je 499,6 m n. m. Tunel patří svou délkou k nejdelšímna Liberecku. Pro srovnání: Sychrov 637 m, Oldřichov v Hájích 528 m, Polubný 932 m.Práce v tunelech byla těžká a nebezpečná, pracovní prostor stísněný, špatně osvětlený,neustále ohrožený zřícením skal. Podpěry, výdřeva i lešení se často zřítily pod tlakemnadloží nebo při odstřelech při bezprostřední blízkosti. Velkých prostojů si vyžádalo i odvětráníkouře po odstřelech. Peníze za tuto práci byly těžce vydělané.Po projetí tunelem následuje viadukt v Novině, nad hluboce zaříznutým údolím potokaRokytky. Viadukt je 198 m dlouhý, diabasové pilíře tvoří 11 otvorů o vzdušnosti 12 m,směrem k Liberci jsou tři další, menší, o rozpětí 6 m. Pátý a osmý pilíř, počítáno od Křižan,jsou mohutnější. Největší výška je 29,5 m. Most je stavěn do oblouku, má klesání 10 %o a jeregistrován jako technická památka.Z viaduktu je krásný výhled na obě strany. Pod námi v údolí domky Noviny, vpravovykukuje za hřebenem jen špička vysílací věže na Ještědu, vlevo svahy Dlouhé hory.Na východ od zastávky Novina je podél trati ve svahu několik již zarostlých lomů napokrývačské fylity, jež byly v první polovině 19. století i předmětem zaměstnání obyvatelNoviny a Kryštofova Údolí.Portál tunelu z viaduktu nad bývalou myslivnou v Kryštofově Údolí75

Přestože se trať pokud možno přimyká k terénu, překonává četná vedlejší údolíčkaa výběžky Ještědského hřbetu až do Karlova. Následují tak další tunely a mosty, z nichžkaždý má své jméno.Hned za Novinou traverzujeme svahy Rozsochy a Spáleného vrchu. Prvním tunelem,40 metrů dlouhým, projedeme na 17 m vysoký a 127 m dlouhý viadukt s 10 otvory. Obamají název podle nedaleké bývalé myslivny č. p. 7 (Jägerhaus), kterou spatříme vpravo odmostu. Hned pod mostem si všimneme domku se zelenou střechou (č. p. 8). V těchtomístech prý stálo první uhlířství v Kryštofově Údolí. Za domkem pak je bývalý lom napokrývačskou břidlici.Po projetí dalšího, 48 m dlouhého Kryštofodolského tunelu jsme v železniční staniciKryštofovo Údolí. Hluboko v údolí, 80 výškových metrů pod tratí, se rozkládá podél potokaRokytky dnes výlučně rekreační obec Kryštofovo Údolí, jedna z nejhezčích a turisty nejnavštěvovanějšíchna Liberecku. Najdeme zde četné patrové roubené a hrázděné domya známý raně barokní roubený kostel sv. Kryštofa z konce 17. století. Obec je též proslulátradiční Údolskou poutí (na Annu, již od 1862), sbírkou betlémů a dílnami keramiků.Dnešní obec patrně navazuje na již 1528 jmenovanou hornickou osadu Holundergrund.Asi po 500 metrech po opuštění nádraží může bedlivý pozorovatel spatřit pár desítekmetrů vlevo pod tratí, na křižovatce lesních cest, obnovený Červený kříž, připomínajícípodle pověsti příběh ze sedmileté války.Následující most překračuje hluboce zaříznutou rokli zvanou Peklo, s potůčkem, v jehožúdolí se nalézá rudní revír, známý těžbou železné rudy (do 18. století). Pekelský viadukt je51 m dlouhý a 20 m vysoký.Svahem Srního vrchu, což je severní výběžek Rozsochy, je provrtán 317 m dlouhý Srnítunel. Při stavbě tohoto tunelu použila firma poprvé pokusně elektrického proudu k pohonuvrtaček a ventilátorů. Proud vyráběla dynama poháněná parním strojem. Přesznačnou poruchovost vrtaček soustavy Siemens-Halske byla rychlost ražení až 3,5 m za24 hodin oproti 1,3 m při ručním postupu z druhé strany tunelu.Na strmých svazích vpravo trati se nachází NPR Karlovské bučiny. Důvodem ochrany jeuchování zbytků vápnomilné bučiny s podrostem řady chráněných rostlin. Vlevo se v lesníproluce vynořuje Ovčí hora a kousíček dále prosvítají oblouky Machnínského viaduktuželezniční trati z Liberce do Žitavy.Po dalším tzv. Tunelu purkrabího, 35 m dlouhém, následuje stejnojmenný 64 m dlouhýa 20,5 m vysoký viadukt, který se klene nad Purkrabího loukou. Na jejím severním konci jemožno dnes spíše jen tušit než vidět mezi vzrostlým stromovím zříceninu středověkéhohradu Hamrštejna, zbudovaného Bibrštejny začátkem 14. století k ochraně blízkých dolů,hamru a kupecké cesty do Žitavy.Dostali jsme se do údolí Lužické Nisy. Nádraží Karlov leží nad obcí téhož jména, jež všaknení pro les vidět. Po opuštění lesa jsou pěkné výhledy vlevo na Machnín, Stráž nad Nisoua západní část Jizerských hor. Uprostřed polí nás upoutá osamocený lesík. Je to zajateckýhřbitov, kde byli za 1. světové války pohřbíváni vojáci ze zajateckého tábora umístěného1914-1918 na pozemcích dnešního letiště. Většina pohřbených byli Italové a Rusové.V celé své mohutnosti a kráse se konečně objevuje i Ještěd.Následuje zastávka Ostašov s budovou opuštěného nádražíčka. Tak jako Novinaa Kryštofovo Údolí i tato zastávka je dnes bez obsluhy a jízdenky vydá průvodčí ve vlaku.76

Turistický vláček vyjíždí z nádraží v Horním RůžodoleZ hlavní trati tu odbočuje kolej do ostašovské slévárny. Dnes už nikdo netuší, že se tadyzhotovovaly odlitky pro věhlasné automobilové firmy nejen naše, ale i zahraniční. Odebíralyje německé Auto-Union a Daimler-Benz, švédská Scania-Vabis, naše Škoda, od roku1958 LIAZ.Vpravo mírně stoupají louky až k úpatí Ještědu. Tam, v Horním Hanychově, nedalekotzv. Spáleniště, byl proveden na jaře 1939 slavnostní výkop říšské dálnice Görlitz-Reichenberg.Ta se měla napojit na už vybudovanou síť v Lužici. Pro válku byla stavba přerušenaa její zbytky jsou dnes k nerozeznání od okolního terénu.Paneláková sídliště již ohlašují stotisícový Liberec.Ještě přejedeme Františkovský a Janovodolský potok a pod opraveným mostem uliceKubelíkovy vjíždíme do liberecké čtvrti Horní Růžodol se 700 metrů dlouhým nádražím,ležícím o 22 m výše než železniční stanice Liberec.A tady může naše projížďka skončit. Můžeme přestoupit na tramvaj, nedaleko je zastávkaMHD Janův Důl. Anebo pokračujeme vlakem až do Liberce, kam se dostanememohutným obloukem po ujetí dalších skoro čtyř kilometrů.Literatura a pramenyRESSEL (1902): Heimatkunde des Reichenbergen Bezirkes.BUFE & SCHRÖPFER (1975): Eisenbahnen im Sudetenland.KREJČIŘÍK (1991): Po stopách našich železnic.77

78Hostinec Mojžíšův pramen se stal oblíbeným místem výletníků

Mojžíšův pramenJak známá restaurace ke jménu přišlaJiří Frýgo NovákJablonec nad Nisou„Ještě v půli 19. století byla v místech, kde je dnes hospoda, jenom ona malá studánka,okolo které visely na stromech svaté obrázky. Pak se však roku 1876 sešla v jednéz vratislavických hospod veselá společnost, kterou svými vtípky bavil Anton Scholze.Nakonec se z rozpustilosti vsadil s majitelem lesa u studánky, že na jeho pozemku v lesnísamotě prodá sud piva, a skutečně měl štěstí a poutníci od něj pivo koupili. HospodskémuWundrakovi se to zalíbilo, takový kšeft přece nemohl nevyužít, pronajal si pozemek, neváhalna něm stlouct prkennou boudu a výletní restaurace se rozjela plnou parou vpřed. Švíckoprý ještě vymyslel název Mojžíšův pramen, to proto, aby byla zvýšena atraktivitamísta...“79

Tolik Marek Řeháček v pověsti o vzniku známé výletní restaurace Mojžíšův pramen veVratislavicích. Obdobně to popisuje i Miloslav Nevrlý ve své Knize o Jizerských horách.Jak ale ukázal počátek roku 2004, pravda je jinde. Při bourání tanečního sálu se nadenním světle objevil obdélný kámen s vytesaným letopočtem 1910, v němž byla zasazenaplechová krabička od egyptského tabáku, která ukrývala několik mincí a zakládající listinuhospody.Jak praví listina, 31. března 1910 nebo podle izraelského letopočtu 9. nisannu 5670 bylazahájena stavba nad tímto kamenem, ve kterém vedle utišení hladu a žízně mohou mladíi staří tančit pod patronátem vysoko nahoře narozeného pana Josefa Langeho zvanéhoMojžíš. Odtud tedy název restaurace.Kupodivu se v listině objevuje i jméno Fritz Wundrak, který dodal základy a základníkámen. Listina dále uvádí i jména ostatních mistrů, kteří se na stavbě restaurace podlevelkolepých plánů architekta Josefa Tauchmanna – který byl i stavebním mistrem –podíleli. Zvláště je jmenován nepřekonatelný mistr tesař Josef Porsche a „na nejvyšších štítechpracující lepenkář, cihlář, šindelář a pokrývač pan Karl Kratzert, který je na sluncivystaven strastiplné žízni.“Listina končí podpisy stavitelů, vlastníků a svědků s přáním, „aby tato budova odpovídalav dohledné době jejímu účelu, aby klid, chuť a žízeň nebyly uspokojovány bez přáteltance, zpěvu a hudby.“Proto až zavítáte do této vyhlášené restaurace s chutnou kuchyní a řízným pěnivýmmokem, potěšte své oko pohledem na unikátní základní kámen, který bude vystaven – jakuvedla nynější majitelka restaurace Anna Maria Andělová – na čestném místě.Literatura a pramenyLANGER J (2004): Nález na „Mojžíšáku“ vydal nové svědectví. Deník Jablonecka, 31. 1. 2004.ŘEHÁČEK M. (1997): Vratislavice nad Nisou. Kalendář Liberecka, Liberec.NEVRLÝ M (1996): Kniha o Jizerských horách. Civitas, Janov nad Nisou, 3. vydání.Zima na Mojžíšově prameni v roce 200480

70 let trampingu… (str. 21) – U příležitosti 70 let trampingu v Jizerských horách umístiloobčanské sdružení Jizerské aktivity v místech prvních trampských osad –Severního Ryvesu a Tabu – pamětní tabulku. V sobotu 6. listopadu 2004 se slavnostníhoodhalení zúčastnily čtyři desítky trampů včetně nejstarších pamětníků:Kapitána Kida – Jaroslava Velinského (T. O. Island) a Jožky Gabriela (T. O. Sever).81

82O životě a díle Josefa Matouschka (str. 35) –Matouschkova mapa Dubské hornatiny z roku 1932

Horská služba Ještěd (str. 61) –50. výročí Horské služby Jizerské hory105 let libereckého „Semerinku“ (str. 69) –Viadukt teplicko-liberecké dráhy v Novině v roce 190583

84105 let libereckého „Semerinku“ (str. 69) –Za nádražím v Karlově trať probíhá prvním železničním tunelem

Kamenné kříže… (str. 89) –Smírčím křížem je kamenný kříž u zdi kostela sv. Anny v Jablonci nad Nisou85

86Geologické zajímavosti… (str. 103) –Štolpišská Rudná jáma (vlevo nahoře), Červená halda na Měděnci (vpravo nahoře),Neuhäuserova živcová jáma (vlevo dole), Bukovec – opuštěný čedičový lom

Galerie rostlin (str. 115) — Blatnice bahenní (vlevo nahoře),vachta trojlistá (vpravo nahoře), všivec mokřadní (vlevo dole), rosnatka okrouhlolistá87

Vzácní brouci (str. 129) — Střevlík Carabus irregularisVzácní brouci (str. 129) — Střevlík Carabus problematicus88

Kamenné křížeLiberecko a JabloneckoJiří Frýgo NovákJablonec nad Nisou89

Při svých toulkách naší přírodou či za poznáním v muzeích jste se již setkali s hruběopracovanými nevelkými kamennými kříži, které jsou v obecnějším podvědomí známépod názvem smírčí kříže.Smírčí kříže patří k nejstarším a zároveň i k nejzajímavějším památkám právníhoživota středověkých a raně novověkých Čech a Moravy. Smírčí kříže byly vztyčovány jakosymbol a výraz pokání za spáchaný zločin – vraždu nebo těžké ublížení na těle. Některéz nich mají tvar prostého kříže bez jakýchkoliv ornamentálních vyobrazení, jiné na soběnesou nápis s datem zločinu. Někdy jsou na nich vyobrazeny předměty, jimiž byla újma nazdraví způsobena. Na některých křížích lze nalézt výrazný vytesaný důlek nebo i vícedůlků. Taková „znamení“ můžeme na Liberecku a Jablonecku najít na křížích v Andělce,Dolní Řasnici a Všelibicích. Slyšel jsem teorii, že prý důlky označují místa smrtelnýchzranění na těle obětí. Pokud si s trochou fantazie představíme lidské tělo jako kříž, mohloby tomu tak skutečně být.Na bývalém Libereckém okrese jsem kamenných křížů našel čtrnáct, na Jabloneckémpak tři.Naše putování za kamennými kříži začneme v příhraniční Andělce.AndělkaVe svahu u místního kostela mezi silnicí a cestou ke hřbitovu stojí kříž latinského typuvytesaný z velmi hrubého pískovce. Kříž rozměrů 78 x 88 x 35 cm má v noze důleko průměru 3 cm.Dolní OldříšDalší pravidelný pískovcový kříž stojí v Dolní Oldříši na vnější straně hřbitovní zdi asi 50 mvpravo od brány. Kříž rozměrů 95 x 85 x 35 cm má na čelní straně vytesaný obrys meče.Dolní ŘasniceKříž rozměrů 64 x 49 cm s mohutnou klínovou nohou a zakulacenými rameny je zazděnu severní zdi márnice nového hřbitova v Dolní Řasnici. Kříž má v hlavě nápadně umístěnýasi dvoucentimetrový důlek.Kamenné kříže (zleva): v Andělce, Dolní Oldříši a v Dolní Řasnici90

Kamenné kříže (zleva): dva v Raspenavě, třetí v Albrechticích u FrýdlantuRaspenavaDva kamenné kříže najdete i v Raspenavě. První kříž se nachází na pravém břehu Smědéněkolik set metrů od mostu po proudu řeky u zelené turistické značky. Na kamenné terasestojí pískovcový kříž s odlomenou hlavou, která prý ještě v r. 1987 ležela u paty kříže.Rozměry kříže jsou 95 x 67 x 28 cm a čelní strana nese sotva znatelnou rytinu meče.Navzdory této rytině vypráví místní pověst, že zde zastřelil v mlžném ranním šeru omylemotec své vlastní dítě namísto sousedovy kejhající husy. Za ranních mlh je zde prý možnopotkat průhlednou dětskou postavičku v bílé noční košilce, která se divně kolébá a kejhá.Druhý raspenavský kříž stojí v louce pod nádražím na pozemku č. p. 458. Pravidelnýpískovcový kříž má v obou ramenech vytesané křížky a na těle znamení meče. Jehorozměry jsou 87 x 67 x 30 cm. Podle pověsti se zde utkali ve smrtelném souboji dva švédštídůstojníci.Albrechtice u FrýdlantuU lesní cesty z Albrechtic ke Skalnímu hradu stojí žulový monolit ve tvaru jednoramennéhokříže rozměrů 85 x 47 x 22 cm. Kříž byl postaven panem Petrákem v r. 1991 na místě, kdejej se synem našel. Na kříži nebyly nalezeny stopy po opracování a dle některých badatelů(Mikule, Dietl) se jedná o hříčku přírody.VáclavicePutování za dalším křížem nás zavede až na Hrádecko do vísky Václavice. Zde stojí u domkuč. p. 139, asi 20 m od vchodu na hřbitov silně zerodovaný pískovcový kříž rozměrů130 x 68 x 20 cm, jehož levé rameno je erozí téměř obroušeno. Kříž prý označuje hrobšvédského generála. Zda je tomu tak, se neví. Podle místní pověsti se prý okolo hřbitovníbrány prohání za temných nocí otrhaný kostlivec na generálském koni.91

ChotyněNa Hrádecku je ještě jeden smírčí kříž, a to v Chotyni. Kříž původně stával na úpatí kopcezvaného Nitschberg. Překážel však v cestě nově budovanému železničnímu náspu, a tak bylpřenesen na nynější stanoviště – na pozemek domu č. p. 45. Pískovcový kříž často sevyskytující formy rozměrů 113 x 75 x 23 cm prý původně označoval hrob francouzského(některé prameny uvádějí švédského) důstojníka.ZdislavaSe Švédy je spojován i smírčí kříž stojící ve Zdislavě nedaleko železničního přejezduu silnice na Jitravu. Pískovcový, povětrností obroušený kříž latinského typu rozměrů150 x 90 x 35 cm je největším kamenným křížem bývalého Libereckého okresu. Kříž je nasvém stanovišti nově usazen a jeho v minulosti uražená hlava je s tělem opět spojenamaltou.Kamenné kříže (zleva nahoře): ve Václavicích, Chotyni, Zdislavě a ve Všelibicích92

Kamenné kříže (zleva nahoře): dva v Českém Dubu, další v Domoslavicícha Hodkovicích nad MohelkouVšelibiceNa východ od Českého Dubu nás cesta zavede k robustnímu, značně zerodovanémupískovcovému kříži ve Všelibicích. Kříž rozměrů 88 x 72 x 35 cm nese náznak reliéfu a podpravým ramenem má vyhloubený důlek. Je zabetonován v zahradě domku č. p. 7 a předpokládáse, že to není jeho původní stanoviště.Český DubHned dva kříže nám nabídne Český Dub. Oba jsou umístěny v areálu zdejšího muzea.Komolý pískovcový kámen rozměrů 84 x 37 x 18 cm sem byl převezen v r. 1989 z Letařovic,kde stál poblíž sloupku se sochou sv. Jana Nepomuckého. Na čelní straně nese vytesanýnízký reliéf kříže se širší základnou. Na horní ploše je vytesán žlábek a po stranách dvamenší kříže.93

Druhým českodubským křížem je pískovcový blok rozměrů 102 x 58 cm opracovanýz čelní strany do nesouměrného kříže, jenž má mezi rameny vytesaný kříž v kruhu.DomoslaviceDomoslavický kříž je také jen pískovcový blok o rozměrech 84 x 56 x 20 cm. Kříž o průměru40 cm na něm tvoří čtyři do hloubky vysekané segmenty.Hodkovice nad MohelkouNeforemný kamenný kříž se zkráceným levým ramenem najdeme v Hodkovicích nadMohelkou pod kalvárií v ohybu cesty k letišti. Kříž o rozměrech 50 x 50 x 27 cm má mezirameny zahlouben kruh s pěti paprsky, trochu připomínající vozové kolo. Na hlavě kříže jepak málo znatelný zahloubený křížek.Jablonec nad NisouAsi nejznámějším smírčím křížem je kamenný kříž u zdi kostela sv. Anny v Jablonci nadNisou. Kamenný kvádr, který původně stával nad Jabloncem v místech bývalého pivovaru,nese na lícní straně vystupující reliéf kříže a nápis: +IHS 1666 ABEND IST ALHIERERFROREN HANS KLEINERT IENER ENDE. Což v překladu značí, že koncem ledna 1666zde zmrzl ve večerních hodinách Hans Kleinert. Z boku je pak na hranolu ještě jedenvystupující reliéf kříže se stylizovaným nápisem Maria 1666 George Weis. Kámen mározměry 120 x 50 x 32 cm, čelní kříž 120 x 34 x 16 cm a boční pak 120 x 27 x 3 cm. Jakpopis napovídá, nejedná se přímo o smírčí kříž, i když je mezi ně zařazován.BedřichovNejinak tomu je i u Bedřichovského kříže, známějšího jako Klogertův kříž. Kámen o rozměrech30 x 20 x 15 cm s vytesaným čárkovým křížem, monogramem C. K. a letopočtem1674 stojí v 69. oddělení bedřichovského polesí na místě, kde padající jedle zabiladřevorubce Klogerta.94Kamenné kříže(zleva): v Jablonci nad Nisou, Bedřichově a Železném Brodu

Železný BrodNaše putování za kamennými kříži zakončíme v areálu bývalého hřbitova za kostelemv Železném Brodě. Pod dvěma tújemi u pařezu mohutného javoru stojí pískovcový křížrozměrů 80 x 95 x 27 cm, jehož hrany jsou stářím již zbroušeny dokulata.Kříže jsou tedy skutečnými pomníky smířené viny, ať již touto vinou byla vina v právnímsmyslu, či jiné zavinění, nebo prostě to, že někdo odešel ze světa nečekaně a tragicky: jsounejen kříži kamennými, nýbrž i smírčími.Literatura a pramenyKOLEKTIV (2001): Kamenné kříže Čech a Moravy. Agro, Praha.NEVRLÝ M (1996): Kniha o Jizerských horách. Civitas, Janov nad Nisou, 3. vydání.ŘEHÁČEK M (1997): Hrádecko – kraj skal, pelyňku a větrných mlýnů.Kalendář Liberecka, Liberec.ŘEHÁČEK M (2001):Hrádecko – krajina na Nise. Petr Polda, Liberec.95

96Horní svoboda Holundergrund a Ekerschdorf z 20. 1. 1528(v současnosti Kryštofovo Údolí),rozměr 340 x 427 mm, uloženo Stadtarchiv Bautzen,Schloßstraße 10, Bautuzen, fond Urkunden, Sign. 28. 1. 1528

Pátránípo Horní svoboděNejstarší listina Kryštofova ÚdolíPetr HolubPrahaBylo to na začátku roku 1988, když mně „spoluhorník“ Jirka Malík z Liberce půjčil nepublikovanýčlánek Václava Velechovského, libereckého jeskyňáře, s názvem „Historické dolyv Panenské Hůrce, Kryštofově Údolí a v Andělské Hoře“. Na devíti stránkách špatně čitelnécyklostylové kopie byly zaznamenány světlounce fialovým písmem údaje přeložené zestarých předválečných německých vlastivěd. Po mineralogickém úvodu následoval hnedna druhé stránce popis jednotlivých míst starých dolů. Úplně dole se krčil překlad Hornísvobody Kryštofova Údolí z roku 1528. Tehdy jsem se s ním setkal poprvé. Horní svobodaje vlastně listina, ve které majitel panství láká na své pozemky báňské podnikatele a slibujejim osvobození od daní a poplatků, pokud budou na jeho panství investovat peníze do dolů.Dnes se tomu říká investiční pobídka. Pro obec Kryštofovo Údolí se jedná vlastně o zakládacílistinu, přestože se tehdy sídla v údolí jmenovala Holuder Grundt a Ekerschdorff.Velechovského rukopis byla pro nás učiněná mapa z Ostrova pokladů. Některá místadůlní činnosti jsme sice již našli podle průvodce Lužické hory a Ještědský hřbet, který vyšelrok předtím v nakladatelství Olympia, ale většina lokalit skýtala nádherný pocit dobrodružstvíz objevování podzemí v liduprázdných lesích Ještědských hor.Tenkrát vůbec nikdo nechodil po rozsáhlém území Dlouhé hory a Vápenného. Mohlijste sedět hodiny na kulatinové lavičce v sedle Eduardova buku a nespatřit člověka. Turistéobčas navštěvovali Hamrštejn, ale na Roimundu, zřícenině ukryté na úbočí VelkéhoVápenného, jsem v těch letech nepotkával nikoho. Pokud jste se pustili po neznačenýchcestách nebo zcela cestou necestou, setkali jste se jen s divočáky, srnčí nebo jelení zvěří.Nejopuštěnější bývala Dlouhá hora, (a až skončí současná těžba dřeva, opět asi bude) jejížrozsah je velkolepý, více jak třináct čtverečních kilometrů lesů, které skrývají staré důlnírevíry bývalého grábštejnského a lemberského panství.Ještě než slezl sníh, prozkoumali jsme všechny lokality z Velechovského rukopisu.Každá sobota a neděle patřila lesům a stržím Dlouhé hory. Při pochůzkách nazdařbůh jsme97

našli i mnoho dalších tehdy (a ani nyní) ještě nepublikovaných míst, kde se dávníprospektoři pokoušeli o vrtkavé hornické štěstí. Jirka sbíral kamení, já amatérsky mapovalbusolou a krokováním. Dnes, v éře GPS, působí tehdejší moje malůvky olepené vyschlýmlimonitovým blátem směšně, ale jsou kupodivu docela přesné. Časem jsme již získali cit proto, jak se na povrchu ohlašuje staré důlní dílo. Celkem bylo roku 1988 v revírech PanenskáHůrka, Kryštofovo Údolí a Andělská Hora jen pět volně přístupných vodorovných štoldlouhých mezi 30 a 270 metry. Zasypaných šachet byly zhruba dvě stovky a kutacích rýhtisíce. Pokud jsme chtěli v mapování podzemí pokračovat, bylo třeba se na víkendové akceozbrojit krumpáčem a lopatou, přesně podle jeskyňářského hesla „co si nevykopeš, tonemáš“. Vytipovali jsme si několik míst, kde se zdálo, že budeme mít naději proniknout dopodzemí nejsnadněji. Do poloviny následujícího roku jsme se dostali do dalších tří dolů. Tojsem ale již měl za sebou dva semestry pražské elektrotechniky. Cesty z Prahy do Liberce sestávaly stále řidší, až jsem jezdil jen sporadicky. Jirka se přeorientoval na sbírání minerálů,hlavně vltavínů a granátů. Tak skončila etapa let 1988–1989, kterou bych mohl nazvatv životopise jako „dolovací“.Deset let mi trvalo, než jsem se ke starým náčrtkům a popiskům vrátil. Nyní již pevněusazen v Praze jsem se jen těžko mohl potulovat po ještědských lesích s krumpáčem. Zatobylo ale možné pátrat po písemných památkách na dávná i nedávná dolování v pražskýcharchivech a knihovnách. Dnes se divím, proč jsme se tenkrát vlastně více nezaměřili nastaré německé vlastivědy a geologické průzkumné zprávy. Kdybychom získali tehdy výsledkyprůzkumů z poloviny 20. století, mohli jsme si ušetřit strašnou a zbytečnou dřinuv Hutním koutě (Huťáku) na Panenské Hůrce. Vzpomínám si, že všechny tehdejší diskusena téma map podzemí končily s tím, že výsledky jsou státní tajemství a jsou uloženyv jakémsi záhadném Geofondu v Praze. Vypadalo to, že pokud se nestaneme zasvěcencitajemné sekty geologických průzkumníků, nikdy se k plánům nedostaneme. Opravdu jsemměl z těch diskusí se staršími jeskyňáři takovýto dojem. Nezapomeňte, že byl rok 1988a v Československu vládl socialismus, který úzkostlivě tajil naleziště surovin. Turistickémapy se vydávaly v měřítkách 1:100 000, větší měřítka byla jen pro socialistické organizacea získat desítku, tedy mapu 1:10 000, byl malý zázrak.Další zdroj byl ukryt ve fondu Sudetika v liberecké Vědecké knihovně Václava Kopeckého,jak se tehdy jmenovala, a v libereckém okresním archivu. Přestože tam nepanovalotakové utajení, stejně bychom ale ve studovně asi nic nezjistili s naší nulovou znalostíněmčiny.Režim se změnil, razítko TAJNÉ nahradilo v pražském Geofondu přívětivé ODTAJNĚNO.Mohl jsem se pustit do práce. Na internetových stránkách České geologické služby (skvěléhledání čehokoli z geologie) jsem si vytáhl signatury zpráv vybrané dle lokalit a autorů.Archiv sídlí na pražské Letné, zprávy z průzkumů sice nepůjčují domů, ale vše si můžeteokopírovat, včetně velkých mapových příloh. Protože kopie jsou jen černobílé a většinageologických údajů závisí na barevných škálách, musel jsem je ještě pastelkami dovybarvovat.Tak mně vídali profesionální geologové ve studovně Geofondu, když jsem siomalovával šmouhaté xerokopie padesát let starých map od geologa doktora Maláska,který tehdy po válce průzkum na severu Čech vedl. Během asi dvacítky návštěv jsem prošelkompletní zachovanou dokumentaci a získal tak detailní přehled o geologických pracíchv okolí Kryštofova Údolí.98

Hned na druhé návštěvě jsem narazil na desky se signaturou P 13 454. Na pouhýchdvou listech (některé zprávy mají na tloušťku i 20 centimetrů) byl volný překlad Hornísvobody Kryštofova Údolí od Jaroslava Nováka z prosince 1952 pro Ministerstvo hutníhoprůmyslu a rudných dolů. Stát tehdy po válce hladověl po surovinách a snažil se vyhledata prozkoumat všechny lokality dřívějšího dolování. Často geologové vycházeli právěz překladů starých německých vlastivěd a přírodovědných časopisů. Nejdůležitějšíinformace Novákova textu spočívala v udání pramene. Byl jím článek doktora Paula Arrase,archiváře města Budyšína (Bautzen v Horní Lužici), z roku 1899, který publikoval v 75. ročníkučasopisu Nový lužický magazín (Neues Lausitzisches Magazin), na stránkách 267–8.Na konci překladu stálo: „Nadpis jinou rukou: DOLY PANA WILHEMA Z EILENBURGU.Německy. Originál. Papír (silně poškozen a skvrnitý). Stopy po nalepené okrouhlé červenépečeti. Originál uložen v Budyšínském městském archivu.“ Bylo tedy jisté, že listinu uložildoktor Arras v roce 1899 do archivu města Budyšína. Dochovala se přes dvě světové válkydo začátku 21. století? Pokusím se to zjistit.Další indicii, ba přímo fotokopii Horní svobody jsem nalezl v knize Franze Waltera „AusVergangen Tagen“ (Ze starých časů) z roku 1927. Útlou knížku mi půjčila paní Antošováz Údola v létě 2000, ale jediný exemplář vlastní i Krajská vědecká knihovna v Liberci(on line katalog), signatura A 18451, fond sudetika. Polovinu osmé stránky zabírá černobíláfotokopie listiny. V textu autor volně popisuje obsah jednotlivých článků svobody. Nazávěr píše, že se v Údolí dříve vyprávělo (myšleno je pravděpodobně v 19. století), že listinabyla předána kvůli nebezpečí války k úschově do Žitavy, ale tam se prý ztratila. Nyní se alenašla a je v archivu v Budyšíně. Franz Walter také zmiňuje, že čerpal ze „staré“ Vlastivědyokresu Liberec (Heimatskunde des Reichenberger Bezirkes), kterou napsal Anton Ressela vydal v letech 1903–1905. Na straně 504 druhého dílu jsem také celý Arrasův přepis Hornísvobody našel. Pro úplnost ještě jedna předválečná kniha Horní svobodu uvádí. Jedná seo „novou“ Vlastivědu libereckého okresu, jejíchž 15 sešitů vycházelo mezi lety 1931–1940.Ve třetím díle nazvaném Dějiny libereckého okresu do třicetileté války (Geschichte desReichenberger Bezirkes bis zum Ausbruch des 30jahr. Krieges) autor, žitavský historikE. A. Seeliger, popisuje velmi podrobně písemné prameny k dolování. Pro nás má zásadnívýznam poznámka číslo 74 dole na stránce 145. Píše se v ní doslova: „Prof. dr. Weizsäckermě upozornil na tiskovou chybu NLM 75, 268 a v Ressel 2, 504 a prof. dr. Arras ji po přezkoušenípramenů potvrdil.“ Doktor Weizsäcker byl odborník na jáchymovské horníprávo, proto mohl odhalit chybu v Arrasově přepisu. Pro mě bylo ale nejpodstatnější, žeještě ve třicátých letech dvacátého století se listina nacházela v archivu, kam ji Dr. Arrasuložil roku 1899.Shrnu-li zjištěné poznatky, docházím k závěru, že: Vilém II z Ilburku vydal pro novéosadníky Horní svobodu v roce 1528. Dle ústního podání, publikovaného prvně u Ressela,obyvatelé dali před válkou (otázka kterou) listinu do úschovy městu Žitavě, kde se ztratila.Teprve 1899 byla nalezena a publikována v NLM s chybami archivářem Arrasem. Článekpřevzal Anton Ressel do své vlastivědy roku 1905, roku 1927 získal pravděpodobně odArrase její fotokopii Franz Walter pro publikaci o historii Kryštofova Údolí, text převzalz Ressela. Roku 1936 kriticky zhodnotil listinu Erich Seeliger v nové vlastivědě, kde sinechal od Arrase potvrdit opravu zjevné chyby. Po válce roku 1952 přeložil Jaroslav Novákpůvodní článek Arrase z NLM. Text, tentokrát z Resselovy vlastivědy, znovu přeložil99

Velechovský v roce 1984. Překladatelé nic netušili o chybném Arrasově přepisu, proto částipřekladu vyzněly nesmyslně. Lze tedy s jistotou tvrdit, že listina byla minimálně od roku1899 do roku 1936 v Budyšínském městském archivu a nejpozději 1927 z ní byla udělánafotokopie.Zbývalo učinit poslední krok a zjistit, zda se v Budyšíně ještě nachází. Vyhledal jsem nainternetu stránky archivu, ve skutečnosti svazku dvou budyšínských archivů, a poslaluctivou žádost o informaci. Bohužel na e-mail se nikdo neozval, opakoval jsem tedy žádostještě o dva týdny později v říjnu 2001, ale se stejně negativním výsledkem. Možná jsem měldopis poslat klasickou poštou, nevím, později mi říkal pan Nádhera, že se v tamnímarchivu též na něco dopisem dotazoval a odpověď také nepřišla. Zřejmě bylo třeba sedotázat oficiální cestou třeba přes euroregion, protože na obyčejné amatéry asi nenív Lužici nikdo zvědavý. Příležitost se naskytla až loni.Obecní úřad Kryštofova Údolí mě požádal, jestli bych neposkytl nějaká fakta o důlníhistorii doktoru Nevrlému do připravované knížky. Samozřejmě jsem byl nadšen, vždyťkterý obyvatel Liberce by neznal Knihu o Jizerských horách. Byly doby, kdy jsem znalzpaměti pasáže z kapitoly o dolování cínu u Nového Města pod Smrkem a nad mapou jsemtrávil hodiny. Už na druhé schůzce jsme se shodli, že by Horní svoboda, jakožto vlastnězakládací listina obce, neměla v knížce chybět. Díky magistře Chocholouškové, ředitelceStátního archivu Liberec, která poslala oficiální dotaz na Budyšínský archiv, se věci daly dopohybu. Již 29. července 2004 přišla z Lužice odpověď. „Vážená paní Chocholoušková, Vámihledaná listina z roku 1528 se nalézá v našich fondech...“, byla první věta dopisu, věta, nakterou jsem čekal tři roky.Minulo léto, čas dovolených, s podzimem se ještě upřesnily detaily nascanování a formátvýsledných dat. Datum převzetí vypáleného CD bylo stanoveno na pondělí 22. listopadupřímo v Budyšínském městském archivu. Beru si dovolenou a brzy ráno vyrážímes kolegou Betonem do Lužice. V Liberci je sněhová kalamita, v Chrastavě potkávámebezmocně zapadlé kamiony, za hranicemi sněhu ubývá a v Budyšíně leží jen mokrábřečka. Kolem jedenácté konečně stojíme před vchodem do budovy v Zámecké ulici číslo 10(Schloßstraße 10). V přízemí sídlí městská knihovna. Za archivem musíme do nejvyššíhopatra proskleným výtahem, který je přilepen k zadní části domu. Odtud je pěkný výhled dozasněženého údolí řeky Sprévy. Po krátkém představení nám Frank Lehmann, městskýarchivář, ukazuje na počítači nascanovanou listinu. Kvalita vynikající. Nahnědlý, skoro pětstaletí starý inkoust je dobře čitelný. Na konci textu se na zažloutlém papíře krásně vyjímáotisk kulaté červené pečetě. Na CD máme scan i zadní strany listiny, kde dobře vidímezpůsob přehnutí papíru, jak byl list složen do tvaru dopisu. Na dotaz o původu listinyv Budyšíně archivář jen krčí rameny a ukazuje nám přes sklo do badatelny na krabiciuprostřed zadní stěny. V ní jsou umístěné regesty (stručné obsahy) fondu „Listiny“(Urkunden). Z dálky soudíme, že velká stará krabice jistě pochází od Dr. Arrase.A skutečně, každý ručně psaný kartotéční lístek formátu A5 obsahuje v pravém dolnímrohu poznámku „DrA“. Fond zahrnuje městské listiny z let 1248 až 1555, které jsou řazenychronologicky. Regest naší listiny leží zhruba uprostřed čtyřicet centimetrů tlustého balíkutenkých lístků. Bohužel neexistuje žádný jmenný ani místopisný rejstřík, proto nezbudenež se pokusit vyhledat další dokumenty pocházející z naší liberecké oblasti ručně.Odhaduji, že v krabici bude asi pět až osm tisíc lístků. Začínám prvním regestem z roku100

1248, pomalu si zvykám na drobný kurent Dr. Arrase. Archivář rozčlenil struktururegestových lístků do sloupců, nejprve sloupec s rokem napsání listiny, pak přesné datum,následuje nejširší (nejdůležitější) sloupec s regestem a na závěr popis materiálu a stavulistiny. Zpočátku mně šlo prohlížení dosti ztuha, ale po půlhodině již stačilo lístek rychlepřelétnout očima, abych zjistil, zda by nás mohl zajímat. Do půl druhé jsem prolustroval asitřetinu kartotéky, lístky od roku 1248 do roku 1453, ale žádný záblesk listin z Libereckanebo Frýdlantska jsem neobjevil. Jednalo se většinou o městská privilegia, majetek,zástavy, ručení nebo dluhy. Například asi sto listin obsahovala korespondence s Karlem IV.atd. Na závěr jsem prošel ještě roky 1528 až 1530 rovněž s negativním výsledkem. Hornísvoboda se zřejmě ocitla v Budyšínských písemnostech náhodně, protože jinak žádnépísemnosti ze severních Čech v mnou projité části krabice nebyly. Archiv zavíral ve dvěodpoledne, rozloučili jsme se s ochotnými archiváři a k večeru dorazili zpátky do sněhempřikrytého Liberce.Během vánočních svátků jsem čtyřicet šest řádků Horní svobody přepsal do latinkya přeložil do češtiny. Protože scan listiny byl ve velkém rozlišení, mohl jsem si dovolitjednotlivé řádky na počítači zvětšit přes polovinu obrazovky, a tak částečně kompenzovatnevýhodu, že jsem v oboru paleografie (věda o starých písmech) naprostý amatér. Připřepisu se také objevilo několik zajímavostí, ale ty už budou námětem jiného článku.Kartotéční lístek Horní svobody Kryštofova Údolí 20. 1. 1528, fond Urkunden,Městský archiv Budyšín.Obrázek převzat z časopisu Heimat Post č. 115, Blaubeuren 1996, str. 4.101

102Letecký pohled na čedičový Bukovec nad osadou Jizerka

Geologické zajímavostiJizerských horIvo HonsaMníšekO Bukovci neživě„Ten kopec sem nějak nepatří,“ řekne si vnímavý turista, když poprvé spatří panorámaosady Jizerka s Bukovcem, zatímco stálí návštěvníci a obyvatelé si myslí, že bez Bukovce byJizerka nebyla Jizerkou. Společným znakem obou názorů je, že zdaleka viditelný Bukovecopravdu představuje exotický prvek v jinak dosti monotónním reliéfu mírně k jihuukloněné náhorní plošiny Jizerských hor. K tomu přistupuje proměnlivost vzhledu hory,jak se jeví z různých světových stran. Zatímco od severozápadu vidíme výrazný kužel, odjihozápadu má tvar protáhlé kupy. Příčinou je její geologická stavba, jejímž základem jekrátká, ale mohutná žíla mladotřetihorní čedičové horniny směru SZ–JV. Její skalní výchozvytváří na vrcholu hory hřebínek, dobře patrný i na leteckém snímku, pořízeném přibližněod severu. Další výchozy jsou na sz. a jv. úbočí. Uvedený směr žíly není náhodný, ale jeparalelní s významnou tektonickou linií procházející celým žulovým masivem až dopřilehlého krystalinika. Tato linie, vlastně poruchové pásmo s drcenými zónami, svousníženou odolností vůči erozi mj. předurčila směr toku Jizerky, která ji s odchylkamisleduje mělkým úvalovým údolím až pod Bukovec, kde musela ustoupit jeho masivu a ještěpřed soutokem s Jizerou se stočit více k východu. Přibližně v roce 1965 byla na severozápadnímkonci osady mezi muzejní chatou a tokem Jizerky otevřena příležitostnápískovna, při čemž bylo v podloží obnaženo několik desítek metrů široké poruchové pásmouvedeného směru, zčásti vyplněné drcenou žulou, zčásti jednak mylonitizovanýmlamprofyrem (minetou), jednak křemen-rohovcovými žilami s drúzovými dutinkamia poměrně hojným jemně šupinkatým černým spekularitem (krevelem). Prostor pískovnyje dnes již zrekultivovaný.Tektonicky narušeným horninovým masivem (žula má v Jizerských horách mocnostaž 10 km, svrchní zemská kůra celkem asi 36 km) pak v mladších třetihorách z hloubek30-40 km až téměř k povrchu nejspíše jednorázově pronikla čedičová vyvřelina.Subvulkanické těleso bylo erozí a denudací obnaženo a selektivně vypreparováno ještěv třetihorách.103

Na utváření hory se výrazně podílelo i nejmladší geologické období – čtvrtohory.V ledových dobách pleistocénu mechanickým (mrazovým) zvětráváním došlo ke vznikumrazových srubů, jejichž zbytky se dodnes zachovaly na vrcholovém hřebínku, a současněk ukládání ostrohranných sutí na úbočích kopce po celém jeho obvodu. V nižších poloháchúbočí, s akumulací jemnějších částic, se uplatňovala i soliflukce (půdotok). Při formovánívegetačního a půdního pokryvu v holocénu (geologicky „zatím posledního“ období) seopět uplatnila geologická výjimečnost Bukovce, když bazický čedičový půdotvorný substrátzpůsobil vznik rostlinných společenstev výrazně se lišících od okolních, zformovanýchvětšinou na kyselé žulové zvětralině, což se projevilo i v nejstarším názvu kopce: BukowaHora (1539).Čedičová hornina Bukovce náleží do skupiny tzv. alkalických bazaltů a obvykle seoznačuje jako olivinický nefelinit. V literatuře se občas vyskytnou i jiné názvy, např. nefelinickýbazanit. To může být způsobeno např. použitím odchylné klasifikace nebo tím, žebukovecký čedič svým mineralogickým a chemickým složením je poblíž hranice mezidvěma typy. Hornina je na čerstvém lomu šedočerná až černá a na první pohled celistvás nápadnými zrny světle zeleného olivínu, která někdy vytvářejí větší hlízy, v nichž lze častozjistit téměř mikroskopický bronzit nebo jednoklonný pyroxen. Magnetit přítomný v čedičijen zřídka vytváří větší zrna podobně jako ilmenit, vzácně se v něm vyskytl i pyrit a molybdenit.Rovněž vzácné jsou dutinky s jehlicovitým natrolitem. Čedič se na Bukovci těžilve dvou drobných a v jednom větším lomu, kde se ještě v meziválečném období vyrábělokvalitní drcené kamenivo. Dosud málo zarostlá lomová stěna s patrnou sloupkovou odlučnostíje šedá díky tvorbě zvětrávací patiny na stěnách čtyř- až šestibokých sloupků,vzniklých při smršťování utuhlé chladnoucí horniny, a to zpravidla kolmo k plošechladnutí. V šedé stěně se nyní již hůře rozeznávají xenolity žuly a krystalických břidlic,stržené a vynesené čedičovou taveninou z plutonu a jeho podloží. Hmota obou typů horninje natavená a kontaktně přeměněná a např. v žulových xenolitech byla zjištěna červenázrnka granátu hessonitu.Přestože byla záhy překonána hypotéza o bukoveckém čediči jako možném zdrojidrahokamové asociace minerálů ve známém náplavu Jizerky, je vhodné na závěrvyprávění o Bukovci „vymýtit“ jiný mýtus, dosud houževnatě přežívající v části odbornéveřejnosti. Jde o tvrzení, že Bukovec představuje nejvyšší čedičovou kupu v České republice,Českém masivu nebo dokonce ve střední Evropě, i když např. již liberecký geologB. Müller (1939) poukazoval na to, že v Krušných horách jsou vyšší čedičové kopce.V tzv. Abertamské hornatině (součást Krušných hor) existuje Božídarský Špičák (1 115 m),skutečně nejvyšší čedičová hora ve střední Evropě a nedaleko ve stejném geografickémpodokrsku je ještě čedičový Plešivec (1 028 m, s rozhlednou). Náš Bukovec je tedy v Českérepublice minimálně třetí, i když se změnou jaderského na baltský výškový systém mu„přibylo“ 6 m. Absolutně nejvyšší výskyt čedičové horniny v Českém masivu, neuplatňujícíse ovšem morfologicky, se nachází v krkonošské Malé Sněžné jámě jako přibližně kolmážíla končící ve výšce přes 1 420 m, která je zároveň proslulou botanickou lokalitou. Jednímze zdrojů uvedeného mýtu může být první důkladná petrografická práce o bukoveckémčediči (H. Braun, 1917), ve které autorka píše, že „Bukovec představuje nejvyšší čedičovýkužel střední Evropy“. Pro náš Bukovec je asi důležitější, aby jeho výjimečný přírodní fondzůstal, pokud možno v původní podobě, zachován i příštím generacím.104

Štolpišská Rudná jámaV povědomí části obyvatelstva Frýdlantska a Liberecka, zajímající se o historii kraje, je jistězakotvena existence železárny, resp. hamru v Raspenavě v 16. a 17. století. Méně už se vío místech, kde se získávaly potřebné železné rudy. Nejblíže k hamru se nacházely dolyv prostoru Vápenného vrchu, jeden se šachtou na úpatí, jeden na úbočí, jejichž přesnápoloha se již dnes kvůli přepracování terénu těžbou vápence, ukládáním odvalů a stavbouželeznic nedá identifikovat. Ze starší literatury vyplývá, že předmětem těžby nebylyskarnové polohy zrudněné magnetitem, vyskytující se zde v sousedství vápenců, ale spíšekvalitní celistvé hnědelové rudy, které se koncem 17. století vyčerpaly. Magnetit či magnetovecje sice ruda s nejvyšším obsahem železa (až 72,4 % Fe), avšak sama o sobě v dřevouhelnýchvysokých pecích 16. a 17. století obtížně zpracovatelná. Kvůli stabilizaci kvalityvýrobku – surového železa – a mj. také kvůli optimalizaci spotřeby drahého paliva –dřevěného uhlí – se do vysokopecní vsázky mísily různé rudy z dalších nalezišť. Tak např.pod Pekelským vrchem se asi ve 2 jámách povrchově a možná krátkou štolou těžila nejspíšelimonitická zemitá ruda. Stopy po této činnosti, stejně jako stopy po těžbě bahennícha drnových rud na raspenavských a kunratických nivách a luzích, se dnes již nedají zjistit.Pro zajímavost uveďme, že na školní mapě frýdlantského okresu vydané před rokem 1914je jižně od raspenavského nádraží a severozápadně od Vápenného vrchu (zde Kalkberg)umístěn nápis „Raseneisen“, což v překladu znamená drnové železo, resp. drnová železnáruda. Nápadně červená halda pražené pyritové a pyrhotinové rudy, zjištěná kolem roku1980 při stavbě vrstevnicové přibližovací cesty od Streitova obrázku pod důlní dílo Nadílkaštěstí (Beschertes Glück) na jihozápadním svahu Měděnce, by mohla být podle jednéz možností výkladu pokusným zdrojem rudy pro raspenavský hamr. Pro vysoký obsahzbytkové síry v pražené rudě však tento pokus zřejmě nebyl úspěšný.Pozornosti železářských prospektorů nemohly ujít ani výskyty krevelových rud naseverních svazích Jizerských hor a v údolích obou Štolpichů, zejména Velkého (Černého).Kutací a těžební činnost v „hejnických horách“ byla sice plošně dosti rozsáhlá, aleobjemově spíše drobnější, jak to odpovídalo charakteru ložiska. Skutečný objem jeneurčitelný, protože v balvanitém terénu nelze lokalizovat důlní díla, která po zasypáníbrzy splývají s okolím, a nelze k tomu využít ani odvaly, jejichž materiál zde byl vesměspoužit při stavbě Štolpišské, Slepé a Viničné cesty. Dodnes můžeme ve vozovkách těchtocest poblíž Ferdinandova, pokud nebyly překryty cizím materiálem, postřehnout úlomkykřemenné žiloviny s krystalky a vzácně i černý hematit. Některé dolní úseky Slepéa Viničné cesty jsou pravděpodobně vedeny předtím aplanovanými haldami. Jedním z málazbytků hornické činnosti v této části Jizerských hor tak zůstává v nadpisu zmíněná Rudnájáma (na Matouschkově mapě Erzloch).Nachází se na náhorní straně a na úrovni Štolpišské silnice, asi 250 m od odbočkyRauscheckovy cesty. K zasutému ústí štoly vede od silnice krátký příkop, dnes zarostlýnáletovými dřevinami. Ještě ve 20. letech minulého století bylo možné proniknout nízkýmotvorem do štoly asi 13 m dlouhé a údajně byla přístupná ještě krátce po roce 1945. Málozřetelné zbytky haldy jsou na údolní straně silnice a postupně se ztrácejí pod nánosyspadaného listí. Na haldě lze vedle žuly zjistit úlomky mylonitizovaného lamprofyru105

Štolpišská Rudná jáma po odstranění náletových dřevin v roce 2004a sporadicky kousky křemenné žiloviny občas se stopami hematitu. Několik desítek metrůdále je možné si na náhorní straně těsně u silnice všimnout haldičky s převládajícímitmavými úlomky mylonitizovaného, tedy tektonicky rozdrceného až rozetřeného lamprofyru,občas s jen málo narušeným křemenem. Za haldičkou je pod balvanem malá sluj.Údolí Velkého Štolpichu bylo předurčeno významnou tektonickou poruchou probíhajícížulovým masivem zhruba od SZ z okolí Raspenavy k JV do údolí Bílé a dále k Černé Desné.Převážně strmá porucha je zčásti vyplněna až 2m mocnou žilou lamprofyru. Lamprofyrje vyvřelá hornina s převahou tmavých minerálů, vzniklá štěpením (separací složek)taveniny zbývající po krystalizaci hlavní hmoty masivu. Lehčí a kyselejší (křemen, živec)světlé složky poskytnou jemnozrnné aplity nebo hrubozrnné pegmatity, zatímco z těžšícha bazičtějších (s obsahem Mg a Fe) složek vzniknou obvykle středně zrnité lamprofyry, blížeurčené podle převládajícího tmavého minerálu. Zde jde o tzv. minetu, složenou z biotitua draselného živce, která ovšem byla pozdějšími tektonickými pohyby podél poruchyrozdrcena a rozemleta (mylonitizována), takže pouhým okem nelze rozeznat ani jednotlivésložky, ani původní strukturu, jen tzv. ohlazy vzniklé právě střižným tlakem. V mylonitizovanéminetě i mimo ni vznikly později (posttektonicky) z horkých roztoků paralelníkřemenné žíly, místy zrudněné hematitem. Ty mají většinou páskovanou vícegeneračnístavbu (texturu), přičemž starší křemen bývá hrubě stébelnatý, mléčně bílý a mladšíaž celistvý a více červeně zbarvený. Časté jsou drúzové dutinky centimetrových velikostí,zřídka větší, s krystalky křemene někdy i čirými a bezbarvými. Hematit či krevel je minerálmnoha tváří a zde se vyskytuje převážně jako více či méně drobně šupinkatá černá odrůdazvaná spekularit spolu s mladšími generacemi křemenné žiloviny nebo též rozptýlenápřímo v narušeném lamprofyru. Drobně se vyskytuje i celistvý tmavě červený hematit.Mocnost křemenných žil je kolísavá, v blízkosti Rudné jámy povrchově nezjistitelná, alev odkryvech v zářezech Viničné cesty dosahuje několika metrů.Podobných křemen-hematitových žil, na kterých se kutalo, je v žulovém masivu víc,avšak železná ruda se těžila především zde. Ze zkoumaných výskytů lze jmenovat např.106

Oldřichov v Hájích-Pily, Lukášov nebo Černou Říčku (zachovaná štolička). Je zajímavé, ževcelku bohaté krevelové zrudnění na Jizerce, kde spolu s křemenem a minetou vyplňujeněkolik desítek metrů široké poruchové pásmo (mezi muzejní chatou a tokem Jizerky),nebylo nikdy předmětem zájmu historických železářů.Na závěr několik názvoslovných a technologických poznámek. V době existenceraspenavské železárny byl hamr, tedy mohutné kladivo poháněné vodním kolem, důležitýmzařízením při zkujňovacím procesu. Kusy surového železa z vysoké pece se žíhánímve výhni a bušením kladivem zbavovaly strusky a nežádoucích složek a získávalypotřebnou hutnou strukturu. Menší mechanické kladivo se pak používalo při tvarovánípožadovaných výrobků. Pro provoz výroby železa a jeho hutního zpracování se tedy běžněpoužíval název hamr. Ruda se na potřebnou velikost zrna (např. ořech) drtila stoupami,opět poháněnými vodními koly.Drnová a bahenní ruda jsou jedny z mnoha druhů železných rud na bázi limonitu, tedysměsi hydroxidů železitých koloidní povahy, vznikající v prvním případě půdotvornýmiprocesy a v druhém hlavně činností organismů v bažinném prostředí. Obsah železa kolísáobvykle mezi 35 až 50 %.Oldřichovské živcové jámyPozornosti návštěvníků oldřichovských lesů na jižních úbočích Špičáku a Stržového vrchu,pohybujících se občas mimo značené cesty, jistě neušly porůznu roztroušené drobné zašlévýkopy nebo i větší jámy, které se zde vyskytují. U některých výkopů dnes již nelze určitjejich účel, avšak tvar větších jam napovídá, že zde nešlo o běžnou těžbu stavebníhokamene. Při podrobnější prohlídce zjistíme, že předmětem zájmu byl pegmatit, resp. v němpřítomný živec, důležitá surovina pro keramický a někdy i sklářský průmysl. Draselný živecje jednou ze základních složek porcelánové směsi (vedle kaolinu a křemene), tavicíkomponentou do glazur nebo zdrojem alkálií a hliníku do sklářského kmene. Vyhledávání,kutání a těžba pegmatitu se ve zdejší krajině odehrály v 2. polovině 19. století, kdy naFrýdlantsku vznikaly porcelánky a potřebovaly blízké zdroje surovin. Pro zajímavost:v době největšího rozkvětu zaměstnávaly zdejší výrobny více než 500 lidí a jejich historieskončila teprve koncem 20. století (Elektroporcelán Raspenava).Pegmatit je hrubozrnná magmatická hornina vytvářející žíly, hnízda, čočky nebo pněrůzných velikostí (zde decimetry až deset metrů) a tvarů, nejčastěji uvnitř těles hlubinnýchvyvřelin (plutonů) a někdy i mimo ně. Hlavními minerály jsou křemen, živce a slídy.Ve zdejším pegmatitu převládá nažloutlý trojklonný draselný živec (mikroklin), zatímcojednoklonný ortoklas je ojedinělý. Podřízeně se rovněž vyskytuje sodnovápenatý živec (plagioklas),složením kolísající kolem 90 % albitu, tedy mezi albitem a oligoklasem. Ze slídpřevládá slabě nažloutlý až bílý muskovit, vytvářející paprsčité agregáty lištovitých krystalůs lupenitou stavbou. Méně častý je biotit v lupenech o velikosti až 2 x 2 cm nebo protáhlýchlístcích, výjimečně zcela černý, častěji v různých tónech hnědý, přičemž uvolněné železovytváří v okolí rezivý lem. Ze vzácnějších minerálů, obvyklých např. v ruprechtickýchlomech, se zde velmi sporadicky v malých ukázkách vyskytl černý turmalín – skoryl.Převážná část živcové hmoty je orientovaně prorostlá šedým křemenem tak, že jeho107

Glaserova živcová jáma po vyčištění členy JJHS v roce 2003protáhlá přímá nebo i lomená zrna vytvářejí na příčném lomu obraz hebrejského neboklínového písma, čili tzv. písmenkovou nebo grafickou strukturu. Poblíž středu pegmatitovéhotělesa tvoří šedý či mléčný křemen též stejnorozměrné kusy až 10 cm velké. Vestejných místech byly též při těžbě vzácně nalezeny větší krystaly záhnědy. Podlejednotných štěpných ploch snadno zjistíme, že krystalové jedince mikroklinu jsou aždecimetrové. I zde vykazuje pegmatit zonální stavbu tělesa, když na styku s okolní žulou jevyvinuta jemnozrnná směs živce a křemene zvaná aplit a blíže ke středu se zvětšuje velikostjedinců. Dutiny s krystaly s výjimkou záhnědy se zde nevyskytovaly. Takovéto jednoduchépegmatity vznikají utuhnutím zbytkové taveniny oddělené z původního magmatupři krystalizaci jeho hlavní masy.Dvě nejdůležitější oldřichovské živcové jámy jsou zakresleny na mapě 1 : 25 000Hrádecko a Chrastavsko (nakl. Rosy, 2001) a přesný popis jejich polohy je tedy zbytečný.Jáma přibližně jižně od Špičáku se nazývá Neuhäuserova, je až 8 m hluboká, má půdorysnýrozměr cca 4 x 6,5 m a je velmi dobře zachovalá, nedotčená ani komunálními odpadky,ani dřevním odpadem. Těžilo se tu komínové těleso pegmatitu. Jáma přibližně jižněod Stržového vrchu se nalézá těsně u silnice vedoucí k Hřebenovému buku, byla až3 m hluboká a pokračuje sv. směrem pod silnici štoličkou asi 6 m dlouhou, vysokou až 1 ma širokou až 3 m – tedy dobývkou. Jáma a štolička sledovaly pegmatitovou žílu cca1 m mocnou a místy naduřelou, jejíž zbytky jsou vidět nad ústím podzemní části díla. Jámase nazývá Glaserova, ale není jisté, zda jde o název podle osoby, nebo místní trati(Glaserberg). Ústí štoličky bylo donedávna skoro zasypané sesutou zeminou, dřevnímodpadem a též odpadky z plastikářské výroby, nejspíše z oldřichovské provozovny. V roce2003 bylo ústí vyčištěno a zabezpečeno dřevěným zábradlím. Práce provedli členové108

Jizersko-ještědského horského spolku na objednávku Správy CHKO Jizerské hory. Dnes ježivcová jáma jednou ze zastávek nově zrekonstruované trasy naučné stezky.Třetí, již spíše kutací prací je otvor ve skále nedaleko Důlní skály. Zatímco tato lokalitaje díky své poloze v NPR Jizerskohorské bučiny běžně nepřístupná, první dvě je možnénavštívit bez potíží. Protože jde o geologické a technické památky se vztahem k historii našíkrajiny, nezbývá než apelovat na návštěvníky, aby je neznečišťovali a neničili. Sběratele sidovoluji upozornit, že hledání vzácných minerálů v těžebních stěnách má praktickynulovou šanci na úspěch a úlomky pegmatitu v okolí jam jsou schopné uspokojit snahyo získání vzorků.Oldřichovské živcové jámy nejsou v Jizerských horách jediné, kde se hledal nebo dokoncetěžil živec. Drobná, dosud zřetelná kutací díla jsou rozseta po lesních tratích meziKrásnou Studánkou (jižně od Novoveského vrchu), Mníškem, Fojtkou a Radčicemi a většídále na Prosečském hřebeni a v okolí Smržovky. Kutalo se však také např. na pozemcíchraspenavských Blumrichů jižně od Vápenného vrchu nebo poblíž Klotyldina kamene.Závěrem ještě názvoslovná poznámka. V německy psané regionální literatuře se živcovéjámy nazývají Spatgruben podle zkráceného názvu živce Feldspat. K bližšímu určení se kesloženému slovu přidává další, např. Kalifeldspat je draselný živec. Slůvkem „Spat“ sev historickém mineralogickém názvosloví označoval štěpný minerál a některé složenénázvy se používají dodnes, jako např. Kalkspat – kalcit nebo Flußspat – fluorit, kazivec.Červená halda na MěděnciTento příspěvek je nejen o geologii zajímavé lokality, ale i o některých možnostechzpracování suroviny těžené zde v minulosti, protože o tomto tématu se v laické i odbornéveřejnosti a v literatuře občas vyskytnou nepřesné, zkreslené nebo i chybné názory a údaje,které jsou v rozporu s historickým vývojem hutnictví a zejména chemické technologie.Západně od kóty 777,2 m Měděnec (též Mědný vrch, něm. Kupferberg) na jz. úbočíkopce je ve fylitických svorech vložena stratiformní (tj. souhlasně s břidličnatostí) polohamagnetit-pyrhotinového zrudnění. Zrudnění má mocnost 0,2–1 m, směr přibližně Z–V a je,částečně geofyzikálním měřením, vysledováno až téměř k vrcholu v délce cca 200 m.Další méně významné magnetické anomálie stejného směru byly zjištěny jižně a severněod popisované polohy. Později se však ukázalo, že nejspíše nejsou podloženy podobnýmzrudněním. Jak již bylo uvedeno, zrudnění je uloženo v granátických fylitických svorechse sklonem břidličnatosti 40–45 ° k severu a nachází se tak v podloží svorových polohzrudněných kasiteritem, vystupujících severněji.Bezprostřední nadloží a podloží popisovaného zrudnění tvoří granát-chloritický lemo mocnosti 20–35 cm (granátovec), přecházející do granátických svorů. V červenohnědémgranátu převládá almandinová, tedy železnatá, složka a průměrná velikost zrn je asi 2 mm,přičemž menší zrna jsou často omezena krystalovými plochami a jsou tmelena chloritem,křemenem a biotitem, zatímco větší často vytvářejí celistvou hmotu větších rozměrů.Ve středu rudní polohy převládá pyrhotin s větší či menší příměsí pyritu, který směremk okrajům přechází v pyrhotin s obsahem magnetitu a v sousedství okrajového granátovcejsou časté několikacentimetrové pásky samotného černého jemnozrnného až celistvého109

magnetitu. Hlavním nositelem mědi v rudnině je pouhým okem od pyritu obtížně rozeznatelnýchalkopyrit, přítomný pouze v podřízeném množství. Údajně byl též zjištěnbornit. Z dalších sulfidů se v rudě vzácně vyskytuje ještě sfalerit, galenit, arzenopyrit(též s obsahem kobaltu) a šupinkovitý molybdenit. Ve směrném pokračování sulfidicképolohy v malém lůmku byla nedávno zjištěna poloha magnetitu mocná až 1,5 m s minimálnípříměsí sulfidů, kvůli níž byl lůmek založen. Tento typ zrudnění se s malýmiobměnami v minerálním obsahu vyskytuje v krkonošsko-jizerském krystaliniku dostičasto a obvykle se označuje jako skarn.Ložisko bylo při těžbě v letech 1631 až 1785 rozfáráno povrchovými i podzemnímipracemi v délce více než 55 m. Počáteční úsek hlavní štoly, nyní na jednom místě s propadlýmstropem, svědčí o jistém tápání při hledání rudní polohy. Po jejím zastiženípřechází do směrné úklonné, převážně dovrchní dobývky. Rudní poloha je zde odkrytav délce necelých 34 m. Z povrchového odlomu je přístupná drobná práce – úpadnice –s novodobým pracovním názvem Štola černých netopýrů, která nesouvisí s prostoremvyrubaným z hlavní štoly. Na úpatí jedné z hald lze podle výtoku vody soudit na zcelazavalené ústí štoly ražené do podloží, možná kvůli odvodnění hlubších partií ložiska.Směrná povrchová dobývka je na severovýchodě zakončena vyrubaným polopodzemnímprostorem s odkrytou rudní polohou na čelbě. Na vyšší úrovni pak povrchová práce předevšímv granátovci pokračuje až do zmíněného lůmku.Název díla „Nadílka štěstí“ je překladem původního pojmenování „Beschertes Glück“.V historické literatuře se však vyskytují ještě jiná jména, jako např. „Siedhausstollen“, tedyštola náležící k varně, resp. „Várenská štola“, nebo „Kupferzeche“, tedy „Měděný důl“.Poslední pojmenování pravděpodobně pochází z doby, kdy se zjistilo, že ruda nebo spíševýluh z ní obsahuje měď. Tehdy asi rovněž došlo k přejmenování kopce z německého„Eisenberg“ („Železný vrch“) na „Kupferberg“, tedy „Mědný vrch“, později „Měděnec“.Získávání mědi ze zdejší rudy ani z výluhů vylučováním kovovým železem, tzv. cementací,však není doloženo a můžeme se domnívat, že ložisko pro její nízký obsah nesplniloočekávání. Spolehlivě doložená je zde pouze výroba vitriolu resp. zelené skalice, tedy síranuželeznatého (něm. „Vitriol“ nebo v našem případě též „Eisenvitriol“). Zmínkyo měďnatých barvách či barvivech jsou málo konkrétní, i když jejich získávání by nebylonemožné. Málo pravděpodobná je výroba kamence (v té době nejspíše síranu amonnohlinitého),mj. pro nízký obsah vyluhovatelného hliníku v surovině. Spolehlivě rovněž není doloženopřímé použití tzv. cementových vod (též měďnatých nebo měděných vod, něm.„Kupferwasser“), tj. důlních vod nebo rudních výluhů nebo jejich směsi při barvení textilu.V roce 1983 při stavbě vrstevnicové přibližovací cesty od Streitova obrázku pod díloNadílka štěstí došlo k proříznutí dvou nejspodnějších hald, při čemž se ukázalo, že obsahujíkouskovou rudu (zhruba 3–5 cm), jejíž úlomky jsou na povrchu nápadně červenězbarveny práškovým oxidem železitým – krevelem, zatímco uvnitř je většinou zachovanánebo jen málo narušená původní ruda – pyrhotin. Vedle toho materiál haldy obsahujezbytky nespáleného paliva – uhlíky. Ruda tedy byla prokazatelně pražena buď v milíři,nebo v nějaké peci. Již ve starší literatuře se vyskytují nekomentované zmínky o haldáchs červeným povrchem v areálu Nadílky štěstí, ale teprve po otevření jejich profiluzmíněnou stavbou vyvstala otázka účelu operace pražení zdejší rudy při jejím zpracování.Protože zřejmě neexistuje záznam konkrétního postupu při výrobě vitriolu na naší lokalitě,110

je v regionální literatuře obvykle popsán pouze obecný princip dobové technologie, kteráse přizpůsobovala místní situaci, např. přítomnosti či absenci pyrhotinu v pyritu, popř.jejich vzájemnému poměru v surovině, přítomnosti minerálů mědi atd. Aplikacepodrobných popisů výroby na jiných místech na zdejší lokalitu tedy není tak jednoduchá,jak by se na první pohled zdálo. Z možných hypotéz o smyslu pražení naší rudy uveďmetedy alespoň následující tři:Halda pod štolou Nadílka štěstí proříznutá při stavbě lesní cesty v roce 19831. Mohlo jít o pokus zbavit rudu síry natolik, aby byla schopná alespoň jako příměs dovsázky vysoké pece v raspenavském hamru sloužit jako další zdroj železné rudy. Protožek oxidaci a vypuzení síry došlo převážně pouze na povrchu úlomků rudy a přítomnost síryv surovém železe je činí křehkým a znemožňuje jeho další zpraco vání, nemohl být taktoprovedený pokus úspěšný. Úspěšnější by mohla být ruční separace dobře odlišitelnéhokompaktního magnetitu. Vzhledem k potížím se zpracováním vyso koprocentních rudv nízkoteplotních dřevouhelných pecích (viz též text o Rudné jámě) zřejmě ani tatomožnost nebyla využita. Celkově jsou tyto hypotézy málo pravděpodobné.2. Mohlo jít o pokus získávat elementární síru technologií známou již Agricolovi(1494–1555) a používanou např. v Lukavici u Chrudimi. Ruda se pražila na dřevěnémroštu v hromadě kryté štěrkem a pískem, tedy v milíři. Po zapálení roštu se žáremuvolňovala část síry z pyritu a po sublimaci se usazovala na chladnějších místech milíře(v jeho plášti). Při správně vedeném pražení pomocí otvorů v hromadě bylo taktomožno získat až 43 % celkového obsahu síry v pyritu, který se současně měnil napyrhotin (FeS 2 —>Fe 7 S 8; pyrhotin má v krystalové mřížce vždy o něco více atomů síry,než odpovídá vzorci FeS, tedy poměru 1:1). K vytěsnění síry z pyrhotinu dochází ažpři teplotě nad 1 100 °C, které se nedosáhne, a proto se vlastně využije pouze část sírypřítomné v pyritu. Síra se pak z obalového písku jako lehčí vyplavila vodou. Vzhledemke kolísavému obsahu pyritu ve zdejší rudě a též k absenci jakýchkoliv dostupnýchzpráv o pravidelném získávání síry mohlo by v tomto případě jít nejvýše o neúspěšnýpokus a celou hypotézu můžeme rovněž považovat za málo pravděpodobnou.111

3. Pražení rudy mohlo být součástí technologie získávání vitriolu – skalice, jehož smyslembylo její „otevření“ zvětrávacím procesům. Ruda se pak totiž na nepropustném jílovémpodkladu volně na hromadách ponechala působení vzduchu a deště, popř. se v suchýchobdobích polévala vodou, zpravidla slabě kyselou z dolu (obsahuje kyselinu sírovou).Roztoky z haldy se jímaly v nepropustné jímce a po dostatečné oxidaci pyritu a pyrho -tinu (i po roce) se vracely na haldu, aby se dodatečně nasytily síranem železnatýmvzniklým oxidací. Koncentrovanější výluh se pak již musel odpařovat a svářet ve varně,aby z něho mohla krystalovat zelená skalice. Vykrystalovaný produkt bylo možnépo usušení expedovat, zatímco matečný louh se vracel do výroby. Síran železnatý mělv té době široké použití, např. jako mořidlo při barvení kůže nebo vlněných a lněnýchlátek na černo taninem z olšové kůry nebo žaludů, později též výluhem z kampeš -kového dřeva, nebo k přípravě inkoustů, které si písaři zpravidla zhotovovali sami, a ko -nečně v lékárnách k získávání kyseliny sírové suchou destilací vitriolu – zelené skalice.Můžeme tedy konstatovat, že ze tří uvažovaných variant smyslu operace pražení jenejpravděpodobnější třetí, i když by bylo možné uvést další. Bez předchozího alespoňpovrchového pražení se zdejší ruda oxiduje a rozpadá velmi pomalu, jak se může přesvědčitkaždý návštěvník lokality. Na haldách rudy (ne jaloviny) je většina kusů potažena tenkouhnědou zvětrávací patinou nebo nejvýš tenkými tvrdými náteky limonitu a uvnitř pak jepřevážně zcela neporušená původní ruda, a to více než 200 let po skončení těžby. Je škoda,že na tomto místě nebyl dosud proveden celkový archeologický průzkum, který by mohlobjasnit alespoň některé otázky související s technologií zpracování rudy. Případnývýzkum však nyní bude ztížen zakrytím části terénu materiálem nahrnutým při stavběvýše zmíněné cesty.Názvoslovné poznámkyPojmenování vitriol patří do souboru tzv. triviálních názvů látek, dodnes hojně používanýchv chemické technologii a všech oborech užívajících chemické produkty. Některéjsou v obecném povědomí (např. soda, potaš, kuchyňská sůl, líh), jiné mají jen úzký okruhuživatelů (např. minium, jetelová sůl, salmiak). Před zavedením jednotného mezinárodníhochemického názvosloví na základě latinských termínů na přelomu 18. a 19. stoletíbyly triviální názvy jediným dorozumívacím prostředkem při užívání látek v různýchoborech lidské činnosti, např. v řemeslech, medicíně a v neposlední řadě v alchymii, kteráse zasloužila o poznání četných nových látek (např. tři hlavní minerální kyseliny, dusičná,solná a sírová, byly objeveny v jižní Itálii ve 13. století). Alchymisté ovšem také vymýšlenímrůzných krycích názvů za účelem utajení druhu používaných látek zvětšovali již taknepříjemný zmatek v jejich pojmenování. Triviální názvy přežívají dodnes, protože jsoustručnější než oficiální chemické názvosloví, které je zejména u organických látek velmisložité. Zastaralá pojmenování s vývojem upadají v zapomnění a jiná nově vznikají,přičemž se dnes hojně využívají různé zkratky. V obecnějším povědomí jsou např. zkratkyTNT, DDT nebo DNA, naopak jen specialistům jsou srozumitelné např. EDTA, PVC, HCH.Název vitriol se v současné lidové češtině používá pro kyselinu sírovou, avšak jehopůvodním obsahem byly (a striktně vzato dosud jsou) krystalované sírany dvojmocnýchkovů, např. železnatý, měďnatý nebo zinečnatý. Název pochází z latinského „vitrum“, tedysklo, protože krystaly uvedených solí mají sklovitý vzhled. Čeština má pro tyto látky rovněž112

historický název skalice, blíže určené např. barvou – zelená (FeSO 4 .7H 2 O), modrá(CuSO 4 .5H 2 O), bílá (ZnSO 4 .7H 2 O). V němčině se dodnes udržel původní význam, např.Eisenvitriol je běžně zelená skalice.Pokud jde o kyselinu sírovou, již známý renesanční lékař Paracelsus (1493–1541)používal kyselinu sírovou a rozeznával zředěnou zvanou Spiritus vitrioli (tedy duchvitriolu) a koncentrovanou, tzv. Oleum vitrioli (tedy vitriolový olej). Průmyslově se začalakyselina sírová vyrábět až ve druhé polovině 18. století původně v Anglii, když začala býtHalda obsahuje úlomky pyrhotinu a zbylé dřevěné uhlíky po pražení rudypoužívána při bělení textilu a později např. při barvení indigem. Zde ovšem byla nutnákoncentrovaná kyselina sírová nasycená oxidem sírovým, později nazývaná „dýmavákyselina sírová“ nebo krátce „oleum“. Tato chemikálie, kdysi též proslulá „česká kyselinasírová“ ze západních Čech, se vyrábí a používá dodnes – viz nedávné problémy s únikemoxidu sírového v ústecké chemičce.Uvedená poněkud delší poznámka si dovoluje upozornit autory různých článkůo historii a překladatele cizojazyčných textů na nutnost zachování významu určitýchnázvů, který měly v době, o níž píší. Jinak se totiž dopouštějí zkreslování historie,nekompetentního matení laické veřejnosti a navíc se vystavují nebezpečí, že jejich prácebude přinejmenším posuzována jako nepoctivá a povrchní. Co např. říci o autorovi statio těžbě cínu v revíru Nové Město pod Smrkem, který z průměrného ročního výnosuv předbělohorské době 125 centnýřů (v originálu „Zentner“) klidně udělá 125 metrickýchcentů v době, kdy nějaká metrická soustava byla neznámá? Centnýř či centnéř je starájednotka hmotnosti s poměrně širokým rozpětím podle regionu, kde byla předepsána.Např. pro Frýdlantsko se udává 1 centnýř = 51,38 kg a průměrný roční výnos cínu v „lepšíchletech“ tedy byl cca 6,4 t, čili zhruba poloviční!Skarn je původem švédský hornický název pro jalovinu na železorudných ložiskách.Dnes se tak označují vápenato-hořečnato-železité křemičitanové horniny vzniklé stykovou(kontaktní) nebo i regionální přeměnou (metamorfózou), zpravidla za současné látkovévýměny (metasomatózy). Ke kontaktu může dojít např. mezi hlubinnou vyvřelinou113

a uhličitany (vápenci či dolomity), regionálně metamorfované mohou být např. usazené(sedimentární) železné rudy. Skarny mnohdy obsahují dobyvatelná množství rudníchminerálů, nejčastěji magnetitu nebo jiných oxidických minerálů železa, sulfidů mědi,galenitu, sfaleritu, pyrhotinu (zdroj síry) aj., s výjimkou minerálů železa vzniklýchvětšinou až následnými procesy. Z nerudních minerálů se na složení skarnů podílí např.granáty (grossular, andradit, almandin), pyroxeny (diopsid - hedenbergit), epidot, amfibolaj. Skarnová ložiska v určité oblasti, např. v krkonošsko-jizerském krystaliniku, majízpravidla podobnou geologickou pozici, neliší se příliš mineralogickým složením, stupněmmetamorfózy a dalšími vlastnostmi, což se v našem případě týká především typuovlivněného regionální metamorfózou. Kontaktní typ na styku s uhličitany je i ve zdejšímkrystaliniku pestřejší. Je však nutné dodat, že oprávněnost názvu skarn zejména pro prvnítyp je stále ještě předmětem diskuse.Na úplný závěr této kapitoly by autor rád připomněl, že historické novoměstské štoly,jejichž součástí je i Nadílka štěstí, se nedávno podařilo zachránit díky existenci CHKOa přezimujícím netopýrům. Chamtivá betonářská lobby se totiž rozhodla vyřešit jejichznepřístupnění po více než čtyřsetleté existenci (cínovcové jsou starší) sestřelením jejichdosud dobře zachovalých ústí. Protože jde nejen o zimoviště netopýrů, ale i – zatímneoficiálně – o geologickou (unikátní ložisko) a báňsko-historickou (dobový způsob těžby)památku, věřme, že zůstanou i nadále zachovány rozumnějším generacím. Více o tomvšem zase někdy jindy. Zdař Bůh!Literatura a pramenyAGRICOLA G. (1556): De re metallica libri XII. České vydání, Montanex, Ostrava, 2001.ANONYMUS (1910): Festschrift zum Heimatsfeste 13.–16. August 1910 in Neustadt a. T.BLUMRICH J. (1925): Die Minerale und Gesteine des Friedländer Bezirkes.In: Heimatkunde des Bezirkes Friedland in Böhmen, I. Die Friedländer Landschaft.Verlag des Friedländer Lehrervereines, Frýdlant v Čechách.BRAUN H. (1917): Der Buchberg bei Klein-Iser. Lotos (Prag), 65: 1–22.FORMÁNEK T. & HOLUB M. (2003): Tisícovky Čech, Moravy a Slezska. Jerome, Praha.FOUSEK Z. (1988): Frýdlantsko – kraj úspěšných porcelánek. Nepublikovaná zpráva.GRÄNZER J. (1906): Schriftgranit von Buschullersdorf. In: Gesteine aus der UmgebungReichenbergs. Mitt. Ver. Naturfreunde (Reichenberg), 37: 53–55.CHVOJKA M. & SKÁLA J. (1982): Malý slovník jednotek měření. Mladá fronta, Praha.KLOMÍNSKÝ J. (1969): Krkonošsko-jizerský granitoidní masiv.Sbor. geol. Věd, Geol., Praha, 15: 7–133.KOPECKÝ A. & al. (1974): Krušné hory - západní část, geologická mapa 1:50 000.Ústřední ústav geologický, Praha.KRAUSE J. (1935): Vom ehemaligen Hammerwerke in Raspenau.Mitt. Ver. Heimatkde Jeschken-Iser-Gaues, Liberec, 29: 13–21.MÜLLER B. (1939): Erdgeschichte und Bau des Sudetenlandes. Gebr. Borntraeger, Berlin.OCMAN P. (1962): Závěrečná zpráva z lokality Nové Město pod Smrkem.Nepublikovaný rukopis, Geologický průzkum n. p., Praha.ŠREIN V., LITOCHLEB J. & ŠREINOVÁ B. (1998):Vybrané skarnové a sblížené metamorfogenní mineralizace Českého masivu.Bull. mineral.-petrol. Odd. Nár. Muz. v Praze, 6: 132–146.VAŠÁK S. (1981): Geologicko-ložiskové poměry jizerského krystalinikau Nového Města pod Smrkem. Diplomová práce, Přír. fakulta UK Praha.114

Galerie rostlinO vzácných druzíchjizerskohorské květenyLenka PavlůSpráva CHKO Jizerské hory, Liberec115

Rosnatka okrouhlolistáV Čechách jsou masožravé rostliny zastoupeny čtyřmi rody: tučnice, bublinatka, rosnatkaa aldrovandka. Poslední z nich v minulosti v Čechách vyhynula, ale dnes je na některýchlokalitách znovu navracena do přírody. V Jizerských horách se můžeme setkat pouzes rodem rosnatka.Schopnost rostlin lapat hmyz byla pravděpodobně poprvé odhalena koncem 18. stoletíanglickým guvernérem v Severní Karolíně Arthurem Dobbsem, objevitelem masožravérostliny mucholapky podivné. Proč se tato neobvyklá vlastnost u některých rostlinvyvinula? Při podrobnějším zkoumání prostředí, ve kterém masožravé rostliny žijí,zjistíme, že všechny se vyskytují v podmínkách s nedostatkem přístupných minerálníchživin, převážně dusíku a fosforu. Všechny rody masožravých rostlin mají v lapacícha trávicích orgánech enzym proteázu, který štěpí bílkoviny. Masožravost tedy pomáháněkterým rostlinám v jejich nelehkém konkurenčním boji.Rosnatka patří se svými asi 130 druhy mezi nejpočetnější rody masožravých rostlin.V přírodě se rosnatky vyskytují na rozdílných biotopech, můžeme se s nimi setkat v močálechtropické zóny, ale i v tundře za polárním kruhem. V Čechách je zastoupena pouzetřemi druhy (opomineme-li jejich křížence), na české straně Jizerských hor se vyskytujepouze rosnatka okrouhlolistá.Rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia) je nenápadná 5–10 cm vysoká rostlinas dlouze řapíkatými listy uspořádanými do přízemní růžice, většinou přitisknutýmik podkladu. Jak již její název napovídá, čepel listů je okrouhlá, na rubu lysá a zelená, nalíci hustě pokrytá červenými žláznatými chlupy. Ze středu listové růžice vyrůstá většinoujeden stvol nesoucí 5–15 stopkatých drobných květů uspořádaných do vijanu. Pro vegetacinepříznivé období přežívá pomocí přezimovacích pupenů tvořících se uprostřed každoročněodumírající listové růžice z nahloučených mladých základů listů.V Jizerských horách je dosud hojným druhem vyskytujícím se téměř na všech vrchovištícha některých přechodových rašeliništích – Malá Strana, Tichá říčka. Stejně jakopro ostatní vzácné a ohrožené rostliny platí i pro rosnatky stejné pravidlo – pro jejichdalší existenci je nutné zachování jejich vhodného biotopu, tj. místa, ve kterém „se jimdobře žije“.Blatnice bahenníZa blatnicí bahenní (Scheuchzeria palustris), jednou z nejvzácnějších rostlin Jizerskýchhor, se musíme vypravit do nejodlehlejších a málo přístupných míst, kam lze jen stěžíproniknout „suchou nohou“ a která většinou nejsou přístupná pro běžného návštěvníkahor. Domovem této rostliny jsou rašeliniště, přírodovědecky nejcennější a zároveň nejzachovalejšíbiotopy Jizerských hor.Blatnice bahenní je vzácným druhem nejenom v Jizerských horách, ale i v celé ČR.Vyskytuje se pouze na rašeliništích některých pohraničních hor – na více lokalitáchv Jizerských horách a na Šumavě, vzácně v Krkonoších, Krušných horách a Jeseníkách.116

Lokality na Třeboňsku a Českomoravské vysočině již zanikly. Vyhláška MŽP ji řadí mezidruhy v ČR kriticky ohrožené, tj. v naší květeně nejvzácnější a činností člověka nejvíceohrožené.Blatnice je velmi nenápadná vytrvalá rostlina patřící do stejnojmenné čeledi blatnicovitých.Vyžaduje ke své existenci trvale vysokou hladinu podzemní vody nebo přeplavenía kyselé a živinově chudé prostředí. Roste v druhově nepočetných a rozvolněných společenstvechtůněk a jezírek rašeliništ. Dosahuje výšky max. 20 cm a opomineme-li květy čiplody, připomíná svým vzhledem na první pohled spíš „obyčejnou“ sítinu. Čárkovité, celokrajné,žlábkovitě rozšířené listy jsou nahloučeny převážně na bázi přímé a nevětvenélodyhy. Dolní listy dosahují velikosti až 40 cm, horní listy jsou kratší a řidší. Květy jsounenápadné, žlutozelené, podobně jako její 5 mm veliké plody obsahující dvě semena.Historické údaje zmiňují blatnici v Jizerských horách už od r. 1908 z rašeliniště na vrchuQuarré, pozdější údaj pochází z r. 1918 z lokality Na Čihadle. Z roku 1929 je udáván výskytz Velké i Malé Jizerské louky, z Černých jezírek a potvrzen je i z lokalit Na Čihadle a naQuarré. V 70. a 80. letech je uváděna také ze Suchopýrkové loučky, z Tetřeví louky,z vrchoviště Na Kneipě a z Jelení louky.V dnešní době roste blatnice v Jizerských horách zpravidla v nepříliš početnýchpopulacích, hojnější výskyt je pouze na Malé Jizerské louce a na rašeliništi Na Čihadle.Maloplošně se vyskytuje na Klečové louce, Vánoční louce, Černých jezírkách, Tetřeví louce,Na Kneipě a na Quarré. Výskyt ze Suchopýrkové loučky se nepodařilo v současnostipotvrdit, podobně jako z Velké Jizerské louky, i když zde se naskýtá otázka, byla-li na VelkéJizerské louce vůbec kdy nalezena, protože tehdejší geografické pojetí lokalit se zřejměodlišovalo od dnešního. Na polské straně Jizerských hor se blatnice dosud vyskytuje na vícevrchovištích.Existenci blatnice bahenní ohrožuje obecně zánik jejích přirozených stanovišt, tj. předevšímpokles hladiny podzemní vody, rostoucí eutrofizace prostředí vlivem imisí, kterámůže v budoucnu vést ke zrychlenému zarůstání lokalit vlhkomilnými dřevinami. I dnesse bohužel setkáváme na některých lokalitách s nepochopitelnou snahou o zalesňovánírašelinišť a letecké přihnojování okolních pozemků, s umísťováním solných lizů pro zvěřpřímo do prostoru rašeliniště a s tím spojeným poškozováním těchto cenných biotopů.Všivec bahenní a všivec mokřadníV Jizerských horách se z početného rodu všivec (Pedicularis) z čeledi krtičníkovitých(Scrophulariaceae), zahrnujícího asi 600 druhů s těžištěm výskytu v horách střednía východní Asie a v Evropě v Pyrenejích a Alpách, vyskytují všivec bahenní (Pedicularispalustris) a všivec mokřadní (Pedicularis sylvatica). Oba druhy vyhláška MŽP zařazujemezi ohrožené rostliny ČR. Zatímco všivec mokřadní má v Jizerských horách více než desítkulokalit s poměrně početnými a většinou životaschopnými populacemi, všivec bahenníse zde vyskytuje pouze na jednom jediném místě v PR Malá Strana, a to jen v několikamálo exemplářích. Každoroční „kontrolní“ výprava za všivcem bahenním má v soběnádech napětí a nejistoty zároveň, zda se nám jej podaří znovu objevit. Mnohdy se musítyto vzácné rostliny hledat, protože i když jsou poměrně veliké (až 40 cm vysoké), jsou117

v terénu velice nenápadné a snadno přehlédnutelné. Všivec mokřadní není v Jizerskýchhorách tak vzácný a lokality s jeho výskytem jsou většinou chráněny formou maloplošnýchchráněných území – Malá Strana, Rašeliniště Jizery, Bukovec, U Šídy.Všivce jsou poloparazitické, vytrvalé nebo dvouleté rostliny. Pro celý rod jsou typickéjejich střídavé, v obrysu kopinaté, peřenosečné až peřenoklanné listy. Oba „naše“ všivcekvetou špinavě červenofialovými květy v průběhu června až srpna. Základním rozlišovacímznakem mezi těmito celkem si podobnými druhy je charakter větvení lodyhy. Zatímcovšivec mokřadní má lodyhy poléhavé a jen jednu z nich krátkou a vzpřímenou, všivecbahenní je statná vzpřímená rostlina s větvemi široko odstálými. Také na stanoviště majíobě rostliny podobné (nikoliv stejné) nároky. Všivec bahenní vyžaduje čerstvé, živinamibohatší, ale nevápnité půdy, všivec mokřadní roste často na zrašelinělých, kyselýcha živinami chudých půdách na světlých stanovištích. Společným znakem pro obě rostlinyjsou jejich nároky na vysokou hladinu podzemní vody beze změn vodního režimu. Častéodvodňování mokrých stanovišť vedlo však k silnému úbytku jejich přírodních biotopů.Nesmíme však ještě zapomenout na nízkou konkurenční schopnost obou druhů, což bymohlo v budoucnu znamenat, že by mohly být v naší přírodě ohrožené kriticky.Vachta trojlistáZa dalším ohroženým druhem květeny Jizerských hor, vachtou trojlistou (Menyanthestrifoliata), se musíme vypravit do našich mokřadů. V dobách minulých byla vachtapovažována za nepříjemný plevelný druh bažinatých luk, který značně snižoval kvalituzelené i suché píce. Šťavnaté listy vachty obtížně vysychaly a suchá píce z nich pak častoplesnivěla. V současné době se zánikem přirozených zamokřených stanovišť mizí z našípřírody i vachta. Tu dnes můžeme jen zřídka nalézt na rašelinných a jiných mokrýchloukách, ve vodních příkopech, mělkých okrajích rybníků a jiných podmáčenýchstanovištích.Vachta není vázána jen na podhorské a horské polohy, ale vyskytuje se i v nížinách.Vyžaduje světlá stanoviště a živinami chudé půdy, a přestože dává přednost kyselýmsubstrátům, dobře prosperuje i v neutrálních půdách nebo půdách slabě zásaditých.S rozpoznáním vachty od ostatních mokřadních druhů si příliš hlavu lámat nemusíme.Typické trojčetné, svěže zelené, celokrajné až mělce vroubkované listy s dlouhými řapíky,které jsou v dolní části pochvatě rozšířené, umožňují i méně zkušenému pozorovatelipřírody tuto ozdobnou rostlinu spolehlivě určit. Podoba listů se taky odrazila v četnýchlidových názvech: hořký jetel, vodní jetel, trojice vodní, trojan vodní. Bílé až slabě narůžovělékvěty jsou seskupeny do hustého přímého hroznu. Jednotlivé květy mají pětičetnouširoce nálevkovitou korunu, pěticípý kalich s tupými ušty a tyčinky s fialovými prašníky.Vachta kvete poměrně krátkou dobu nejčastěji v květnu a červnu. Dobře klíčivá tvrdásemena, která dokáží dlouho plavat na vodní hladině a jsou schopná vyklíčit i po projitízažívacím traktem zvířat, slouží k rozmnožování a rozšiřování vachty do okolí. K vegetativnímurozmnožování slouží úlomky jejích oddenků.Již v minulosti byla vachta používána jako léčivá rostlina, její význam přetrval dodnešní doby a listy jsou i dnes uznávanou léčivou drogou. Používají se při zažívacích118

potížích různého původu, k odstranění nechutenství a na vylučování žaludečních šťáv.Vachta celkově posiluje organismus a podporuje tvorbu krve, kdysi byla používána jakoprostředek proti horečkám a dokonce se přidávala do piva, aby mu dodala hořkou chuť.Vachta se vyskytuje nejenom v Evropě, ale i v Severní Asii a Severní Americe. Jak již bylopři představování této rostliny uvedeno, jedná se o druh, který je u nás v současné době naústupu. Vlivem meliorací zanikl bezpočet mokrých luk a ostatních mokřadů a s nimizmizela i přirozená místa jejího výskytu. Z tohoto důvodu byla vachta trojlistá zařazenamezi zvláště chráněné druhy rostlin. Ochrana spočívá nejen v zachování rostlin, ale celéhobiotopu, ve kterém se kromě vachty většinou vyskytují i jiné ohrožené druhy naší květeny.V Jizerských horách je většina současných lokalit s výskytem vachty chráněna formoumaloplošně chráněných území. Nejvitálnější populace se vyskytují v lokalitě NadKoupalištěm v Bílém Potoce a v PP Fojtecký mokřad, méně početně roste v NPR RašeliništěJizery, PP Jindřichovský mokřad, PR Malá Strana a v PR Bukovec. Nedaleko PR Bukovec jimůžeme vidět za Starou pilou u řeky Jizerky, malá populace je i na hrabětické louce podJabloneckou chatou. Z odvodňovacího příkopu na Mariánskohorských boudách již patrněvymizela.Jalovec obecný nízkýJalovec obecný nízký (Juniperus communis subsp. alpina) se dostal do Jizerských hor večtvrtohorách v době ledové, kdy ledové masy pronikly až k jejich severním srázům. Spolus několika dalšími druhy se po oteplení stáhl do hor a na příhodných stanovištích seudržel dodnes.Tento světlomilný keř, přizpůsobivý různému množství vláhy, snáší vysýchavá i silněpodmáčená stanoviště. Roste na podkladech rozmanitého složení, výjimečně se vyskytujei na čisté rašelině vrchovišť. Snáší klimatické extrémy, ale je citlivý na vysoušení větrem.Jeho růst je velmi pozvolný, a protože stále zmlazuje kořenujícími větvemi, je jeho věk jenobtížně stanovitelný. Velmi husté a tuhé dřevo je silně aromatické.Jalovec obecný nízký patří do čeledi cypřišovitých (třída jehličnany) a stejně jakojalovec obecný pravý má jehlice uspořádané po třech v přeslenu. Na rozdíl od jalovceobecného pravého, který má jehlice rovné, dlouze zašpičatělé a od větví rovnovážněodstávající, jsou jehlice jalovce obecného nízkého širší, zakřivené, jen s krátkou špičkoua přitisknuté k větvím. Proto je jeho větvička méně pichlavá. Tato vlastnost však nenízrovna nejvýhodnější, protože měkčí větvičky více trpí okusem zvěří.Jalovce jsou dřevinami dvoudomými. Samčí šištice jalovce o. nízkého jsou asi 5 mmdlouhé, samičí asi 2 mm. Samičí květy se rychle přeměňují v plody, které jsou zprvu zelené,malé a šišaté a dozrávají až druhým rokem. Postupně se zvětšují, zakulacují se a přecházejív barvu modrou až modrofialovou. Opadávají na podzim druhého roku.První údaje o výskytu z Jizerských hor uveřejnil v r. 1594 budyšínský lékař J. Frankez Velké Jizerské louky, další údaje z r. 1908 se již váží k Velké i Malé Jizerské louce a VelkéKlečové louce. Z té doby jsou uváděny i výskyty z rašeliniště Na Čihadle a na Quarré.Oba poslední nálezy jsou pozoruhodné, a protože nebyly v budoucnu opakovány, jedná sezřejmě o jedince zavlečené ptáky. Současnému výskytu v Jizerských horách se věnovala ve119

své diplomové práci v r. 1996 J. Barillová, která napočítala na české straně Velké Jizerskélouky 1 335 jedinců v několikakilometrovém úseku na štěrkových náplavech ve středníčásti území. Dle jejího odhadu bude pravděpodobně na polské straně Velké Jizerské loukypřibližně stejný počet jedinců. Na Malé Jizerské louce bylo napočítáno pouze 76 jedinců převážněv jižní části.Jizerskohorská populace jalovce o. nízkého je mimořádná, pravděpodobně se jednáo nejvýznamnější porosty tohoto taxonu v České republice. V současné době roste takéna několika lokalitách v Hrubém Jeseníku, v Krkonoších byl udáván z počátku 20. stoletíz vrcholových poloh. Dnes se zde již nepodařilo tento vzácný keř znovu najít.Jalovec obecný nízký na Velké Jizerské louce120

Vzácní brouci (str. 129) — Střevlík Carabus ullrichiVzácní brouci (str. 129) — Majka fialová (Meloe violaceus)121

Netopýři na Bílé Desné (str. 137) –Samec netopýra severního (Eptesicus nilssoni), kroužkovaný na Bílé DesnéRNDr. Nevrlým 17. 2. 1979, je se svým věkem 26,5 roku nejstarším známým exemplářemtohoto druhu v Evropě.Při poslední návštěvě zimoviště v lednu 2005 byl opět kontrolován.122

Obrázek na Výpřeži… (str. 145) –Obrázek Sedmibolestné Panny Marie vyrobilastarou technikou podmalby na sklo paní Annemarie Wünschová ze Sloupu v Čechách.Na místě zavěšení mu požehnal kněz z Bělé pod Bezdězem Jan Nepomuk Jiřiště.Jak jsme krotili žulovou skálu… (str. 149) –Příprava děr pro osazení obnoveného zábradlí123

Jak jsme krotili žulovou skálu… (str. 149) –Dokončovací práce na vyhlídceJak jsme krotili žulovou skálu… (str. 149) –Slavnosti slunovratu – vystoupení divadélka Kejklíř pobavilo přítomné diváky124

Jak jsme krotili žulovou skálu… (str. 149) –Slavnosti slunovratu – k tanci i poslechu hrála bluegrassová skupina B-STYLZpráva o činnosti 2004 (str. 172) –Kosení louky v Horním Polubném125

126Zpráva o činnosti 2004 (str. 172) –Značení hranic rezervací v CHKO Český ráj

Zpráva o činnosti 2004 (str. 172) –Podzimní členská schůze na Prezidentské chatě za účasti pozorovatele z Velké BritánieOta Simm a Jiří Frýgo Novák nad kronikou spolku127

Zpráva o činnosti 2004 (str. 172) –Putovní výstava Horské spolky – minulost a budoucnost příhraniční krajinyZpráva o činnosti 2004 (str. 172) –Křest knihy Jizerskohorská rašeliniště ve Fryčově knihkupectví v Liberci128

Vzácní brouciO majce a chráněných druzíchvelkých střevlíků LibereckaPavel VoničkaSpráva CHKO Jizerské hory, Liberec129

Majka fialová (Meloe violaceus)Brzy na jaře, kdy ještě často v lesích Jizerských hor leží zbytky sněhu, potkáme na jarnímsluncem vyhřátých cestách nebo v trávě podivuhodně vyhlížejícího pomalu lezoucíhotvora – majku. Tito brouci s měkkými zkrácenými krovkami, tlustým zadečkem a krátkými,silnými tykadly patří většinou k teplomilným a suchomilným obyvatelům původníchstanovišť. V Čechách bylo nalezeno pouze 8 druhů, z nichž většina se vyskytuje pouzev nejteplejších oblastech, dalších 6 druhů je známo z našeho území pouze z jižní Moravy.V Jizerských horách se při troše štěstí můžeme setkat s modře zbarvenou majkou fialovou(Meloe violaceus), která tuto skupinu zastupuje i ve vyšších horských polohách. Zdá se,že v posledních letech se objevuje častěji a na více místech, což pravděpodobně souvisís omezením používání hnojiv a pesticidů v zemědělství a lesním hospodářství po roce 1990a možná i s příznivějšími klimatickými podmínkami posledních let, umožňujícími úspěšnýrozvoj mezihostitele. Majky mají totiž velice zajímavý a složitý vývoj, nazývaný nadproměna,který se vymyká běžným zvyklostem u brouků. Ve svém vývoji jsou tak vázányna divoké včely, že bez nich dokonce nemohou vůbec žít.Samičky, které poznáme podle velikého zadečku i tvaru tykadel, vyhledají malou písčinu,vyhrabou v ní mělkou jamku a uloží do ní hromádku drobných vajíček. Mnohokrátto opakují, až jich jedna samička naklade několiktisíc. V krátké době vylézá z vajíčka podivný živočich,jehož drápek na nohách je z každé stranyopatřen výčnělkem, takže vyhlíží, jako by byl složenze tří dílků. U této první larvy se musíme trochuzastavit, neboť v minulosti natropila zoologůmmnoho potíží. Nevěděli totiž dlouho, co to je. Zprvuji považovali za veš a pokřtili ji Pediculus apis(Pediculus je veš, Apis včela). Tím mělo být řečeno,že se jedná o veš žijící na včele. Později byla tatolarva pojmenována Triungulinus andrenetarum.Zde mělo rodové jméno zachytit trojklannostdrápku (tres – tři, ungula – kopyto, v přenesenémsmyslu slova dráp), druhové opět souvislost s včelou(Andrena je jeden z rodů divokých včel).Nakonec se z triungulina vyklubalo něco, co nikdoneočekával: larvální stadium majky. Různé ty včelívši vzaly za své, avšak pojmenování triungulin seudrželo jako symbol majčí larvy.Vraťme se však k naší larvě, kterou jsme opustiliihned, jak se vylíhla. Triungulin vylézá na nějakourostlinu kvetoucí poblíž místa jeho zrození, kde čeká na přílet divokých včel. Snad se dočkápravého posla, který s ním zaletí do svého příbytku. Pak už je zpola vyhráno. Triungulinvšak nedokáže rozlišit svou včelu od chlupatých čmeláků nebo od huňatých nožek brouků,much nebo včely domácí. Přichytí-li se na nesprávného hostitele, je navždy ztracen.130

Náhodný nosič, na kterého triungulin vyskočil, jej sice nějakou dobu vláčí po světě, alenakonec na něj stejně čeká smrt hladem, i když se dostane do hnízda čmeláků nebo domácíchvčel, v nichž se vyvíjet nemůže. Triungulinův osud je tak přenechán náhodě, kterározhodne o jeho dalším bytí, či nebytí. Ten šťastlivec, který se přichytil na správnéhohostitele, se dostane do podzemního hnízda divoké včely, kde je vše připraveno. Na dně ležíněkolik nádobek s medem, na jehož hladinu naklade včela po jednom bělavém vajíčku.Triungulin se ale špatně odvděčuje své zachránkyni. Nejprve spořádá med a vajíčko. Kožkase mu mezitím stala těsnou, po několika dnech se svléká. Další larvální stádium je siceještě podobné triungulinu, nenese již ale dlouhá zadečková vlákna. Po několika dnech seobjevuje další larvové stádium, více zakulacené a velmi měkké, až se konečně proměnív mohutnější larvu s krátkýma nohama a ostrými kusadly. Zásoby potravy jsou spotřebovány,pouští se tedy do rostoucích larev včel. Larva nakonec zalézá do země a její dalšívývoj již nezávisí na včelí hostitelce. Proměňuje se v podivný útvar, který se larvě jižnepodobá. Je to nepohyblivý soudeček s krátkými pahýly končetin zvaný pakukla nebolipseudopupa. O kukle nelze ještě hovořit, neboť tento podivný útvar se ještě nevyvíjív mladého brouka, ale v další nepohyblivé podzemní stádium, zahalené v kožce po svépředchůdkyni. Dopřává si nějakou dobu klidu, než se konečně promění v řádnou kuklu,která již nese všechny znaky budoucího brouka. Tak se vývoj přece jen dostal do obvyklýchkolejí. Jakmile se majka zrodí, musí se osvobodit a prokousat mnoha obaly, které ji zahalujíjako dědictví po larvách a kukle.Majka fialová se v Jizerských horách vyskytuje na více lokalitách, pravidelně ji můžemezastihnout na loukách v okolí Bukovce nebo na světlinách v údolí Velkého Štolpichua v Jedlovém dole.Všechny druhy našich majek jsou chráněné zákonem v kategorii druhů ohrožených.Z popsaného vývoje je ovšem zřejmé, že nepostačuje chránit pouze dospělce brouků, aletaké hostitele – divoké včely – a samozřejmě biotopy, na kterých si včely budují svápodzemní hnízda. Existence majek je tedy zcela závislá na přítomnosti divokých včela existence obou složek ekosystému na přítomnosti vhodných biotopů. Narušením těchtovazeb a vzájemných vztahů může dojít k ochuzení až úplnému vymizení jednotlivýchsložek (druhů), případně i k rozpadu nebo zániku celého ekosystému.Chráněné druhy velkých střevlíkůStřevlíci rodu Carabus jsou největší a nejznámější představitelé čeledi střevlíkovitýchbrouků (Carabidae). Řada druhů měří přes 3 cm, střevlík kožitý (Carabus coriaceus), nášnejvětší druh, dosahuje velikosti přes 4 cm. Až na výjimky nemají vyvinutá křídla, nemohoutedy létat a přemísťovat se tak na vzdálenější stanoviště. Proto mohou být ohroženivýraznou změnou prostředí. Některé lesní druhy mohou vykácením lesa na větší plošezcela vymizet. Žijí na povrchu půdy, ukrývají se pod kameny a dřevy, pod kůrou padlýchstromů, v hrabance, spadaném listí apod. Mezi střevlíky jsou jak druhy lesní, vyžadujícízastínění, tak druhy heliofilní, pobíhající za dne a plného slunce na otevřených biotopech.Většina z nich má ale noční aktivitu, den tráví v úkrytu a teprve po setmění vyráží na lov.Jsou to masožravci s mimotělním trávením, živící se různými bezobratlými živočichy,131

např. žížalami a plži. Do kořisti vypustí tekutinu obsahující trávicí kyseliny a natrávenoupotravu potom vysají.Z celkového počtu 25 druhů střevlíků rodu Carabus žijících v České republice požívázvláštní ochranu 13 druhů, tedy zhruba polovina. V příloze č. III vyhlášky Ministerstvaživotního prostředí ČR č. 1995/1992 Sb. jsou střevlíci zařazeni do všech tří kategoriíohrožení. Blíže se seznámíme pouze s chráněnými druhy, které žijí v Jizerských horácha v nejbližším okolí nebo které se zde vyskytovaly ještě v nedávné době. Až na několiknejznámějších střevlíků nemá většina druhů vžité české názvy. Musíme se tedy spokojits názvy vědeckými (latinskými).Carabus auratus (Střevlík zlatitý)Velmi nápadně zbarvený střevlík velikosti 2–3 cm, svrchu kovově zlatozelený s třemipodélnými žebry na krovkách a rezavě červenýma nohama. Je to západoevropský druh,který zasahuje pouze do severozápadních a severních Čech. Žije vzácně na otevřenýchnezastíněných stanovištích, zejména na loukách a okrajích polí. Můžeme se s ním setkatna jaře, nejčastěji v květnu, na polních cestách, mezích apod. v nižších polohách. Je to druhs denní aktivitou, pobíhající čile za teplých slunných dnů. V regionu se vyskytuje naFrýdlantsku včetně severního podhůří Jizerských hor, žije např. na loukách v Bílém Potocepod Smrkem. V tomto území končí jeho areál rozšíření v ČR, dále na východ a jih se jižnevyskytuje. Je zařazen do nejpřísněji chráněné kategorie kriticky ohrožených druhů. Naprvní pohled je podobný střevlíku zlatolesklému (Carabus auronitens), který je rovněžkovově zelený. Na rozdíl od střevlíka zlatitého je to lesní druh, který žije poměrně hojněv celých Jizerských horách i v podhůří a nepatří mezi zvláště chráněné druhy.Carabus nitensMalý druh (13–18 mm), svrchu zlatozelený, na každé krovce se třemi černými žebry. Jdeo druh severní poloviny Evropy, v ČR je velmi vzácný, mizející, v současné době známýpouze z Krušných hor a Slavkovského lesa. Dříve byl hojnější, z našeho regionu existujeřada nálezů zhruba do 60. let minulého století např. z Ještědského hřebene, Mimoně,Cvikova či Turnova. Poslední známý nález na území Libereckého kraje je z okolí Hamru naJezeře v roce 1971. Je rovněž zařazen mezi kriticky ohrožené druhy.Carabus arcensisMenší druh (14-22 mm), svrchu lesklý, různě zbarvený, nejčastěji měděný. Žije na loukách,pastvinách, v lesích i na vřesovištích a rašeliništích ojediněle po celém území ČR. V Jizerskýchhorách a okolí je vzácný, nalézaný pouze jednotlivě, z posledních let jsou známénálezy např. z Bukovce nebo Smědavy. Hojnější je např. v borových lesích na Českolipsku.Carabus irregularisCharakteristický střevlík svým plochým tvarem těla, svrchu měděný s měďově zelenýmijamkami na krovkách. Je to vzácný relikt lesů pahorkatin a hor, indikátor původních lesů.Současné nálezy přímo z Jizerských hor nejsou známy. V nejbližším okolí žije např. v suťovýchlesích v údolích Kamenice u Navarova nebo Jizery v Podkrkonoší, v širším okolípotom na některých kopcích Ralské pahorkatiny.132

Carabus problematicusČerně zbarvený druh s modrým leskem, štít a okraj krovek modrofialové. Žije ojedinělev lesích pahorkatin a hor po celém území, pouze lokálně je hojnější. V Jizerských horáchje velmi vzácný, z poslední doby je známo pouze několik nálezů. Hojnější je v borovýchpísčitých lesích Českého ráje a Českolipska.Carabus scheidleriŽije na loukách, pastvinách, polích, ale i ve světlejších lesích od nížin do lesního pásma hor.Velmi variabilní druh ve zbarvení. V severních Čechách žijí většinou jedinci černě ažtmavomodře zbarvení patřící k poddruhu C. scheidleri helleri. Ve vyšších polohách horse tento druh nevyskytuje, žije pouze vzácně v podhůří. Hojnější je např. v Českém ráji,vyskytuje se i na Českolipsku.Carabus ullrichiVelký druh, svrchu lesklý, měděný, s vypuklými řetízky na krovkách. Zbarvením jepodobný menšímu a zejména z učebnic biologie známějšímu střevlíku měděnému(Carabus cancellatus). Žije v nížinách a podhůří na lučních, polních, křovinatýcha hájových stanovištích. Poměrně častý je např. na Frýdlantsku, odkud zasahuje do severníhopodhůří Jizerských hor, nalezen byl i v jižní části v okolí Smržovky. Lokálně hojný jepo obvodu Ještědského hřbetu.Ochrana střevlíků, stejně jako většiny hmyzu, je prakticky realizovatelná pouze zachovánímjejich stanovišť, bez ohledu na to, je-li některý druh zařazen mezi zvláště chráněné,nebo nikoliv. U lesních druhů je to udržení kontinuity a přirozeného složení lesa s možnostmidenních úkrytů i zimování ve starých, trouchnivějících kmenech a pařezech.Takový les zajišťuje i dostatek potravy, neboť je obýván celou řadou jiných bezobratlýchživočichů. Výsledky sledování struktury střevlíkovitých ve vrcholové části Jizerských horukázaly, že z imisních holin vymizely některé striktně lesní druhy a byly často nahrazenydruhy otevřených, nezastíněných stanovišť. Ve zbytcích horských smrčin, většinouvýrazně poškozených, se tyto druhy udržely ve značně silných populacích. Je tedy zřejmé,že i zbytky porostů, v kterých je podstatná část starších stromů odumřelá, si zachovalycharakter lesního prostředí, kde přežívají některé lesní druhy střevlíků. Další obdobíukáže, zda se do postupně odrůstajících smrkových výsadeb na imisních holinách tytodruhy navrátí, případně jaké časové období k tomu bude třeba.Polní a luční druhy byly v minulosti decimovány používáním insekticidů buď přímo,nebo jako predátoři s přijímanou potravou. V posledních letech se zdá, že se snad v souvislostis útlumem zemědělství populace těchto druhů začínají obnovovat.133

134

Skokan štíhlýO vzácném druhu obojživelníkaPavel VoničkaSpráva CHKO Jizerské hory, LiberecSkokan štíhlý (Rana dalmatina) patří mezi naše vzácné obojživelníky. Vyskytuje sepouze v některých oblastech (naše republika leží na severní hranici jeho areálu rozšíření).Jeho početnost negativně ovlivňuje ubývání lokalit vhodných k rozmnožování a pravděpodobněi chemizace, především v lesnictví. I při menším znečištění prostředí z krajinyrychle mizí.Z těchto důvodů je skokan štíhlý zařazen mezi zvláště chráněné živočichy v kategoriidruhů silně ohrožených.Z řady hnědě zbarvených skokanů jej můžeme odlišit podle nápadně dlouhýchkončetin, široce odstávajících v klidové poloze od těla. U nás žije především v teplejšíchoblastech v nižších polohách, kde obývá listnaté a smíšené lesy. Nejčastěji se vyskytujev povodí větších řek a jejich přítoků. V době mimo rozmnožování není příliš vázán na vodua vyskytuje se i na sušších místech.K rozmnožování vyhledává různé vodní plochy, často tůně a lesní rybníky. Řada místvhodných k rozmnožování skokana štíhlého však zmizela v důsledku vysušování krajinya lesotechnických úprav. Ve vodě se objevuje jako jeden z prvních druhů našich žab. Býváto již v březnu nebo i koncem února. Samice klade vajíčka v několika shlucích ponořenýchpod vodní hladinu a přichycených na rostliny. Samci se v době páření ozývají tichýmkvokáním.V našem regionu se skokan štíhlý vyskytuje zejména na Českolipsku, v Českém rájia také ve Frýdlantském výběžku, odkud zasahuje do severního podhůří Jizerských hor.V chladnějších oblastech Liberecka, Jablonecka a Semilska tento druh chybí. Na územíCHKO Jizerské hory se s tímto vzácným druhem můžeme setkat v době rozmnožovánínapř. na Šolcově rybníce v ochranném pásmu NPR Jizerskohorské bučiny a v několikadalších menších vodních nádržích v okolí Raspenavy a Frýdlantu.Pro ochranu skokana štíhlého je nutné zachovat přirozený charakter zbytků listnatýcha smíšených lesů. Především je důležité chránit lesní vodní nádrže, ve kterých se tento druhúspěšně rozmnožuje. Další nebezpečí představuje časný příchod na místa rozmnožování,kdy nízké pH vody během tání kyselého sněhu poškodí snůšky vajíček, které jsou následněnapadány bakteriemi a plísněmi a tím zcela zničeny.135

136Východní portál přepouštěcí štoly na Bílé Desné

Netopýřina Bílé DesnéPavel VoničkaSpráva CHKO Jizerské hory, LiberecPřepouštěcí štolaŘíčka Bílá Desná, pramenící v rašeliništi Klečové louky, tvoří společně s Černou Desnou,s kterou se v městečku Desná v Jizerských Horách spojuje, nejvodnatější přítok řekyKamenice. V povědomí obyvatel Tanvaldska i širšího okolí je zapsána především díkykatastrofě na počátku minulého století – protržením přehrady vybudované na jejím tokuv roce 1916 s tragickými následky pro obyvatele Desné. Historie vzniku i neslavného koncepřehrady byla dostatečně zpracována a v tomto příspěvku se jí nebudeme zabývat.Součástí stavby Protržené přehrady je přepouštěcí kanál (štola), který byl dokončenv roce 1915 a měl sloužit k odvádění přebytečné vody z přehrady na Bílé Desné dosousedního, východně ležícího údolí Černé Desné, na které je vybudována vodní nádržSouš. Štola se nachází v nadmořské výšce 810 m v rozsáhlých smrkových lesích,v 80. letech minulého století výrazně zredukovaných kalamitní těžbou. Kanál o délce1 150 m a šířce i výšce zhruba 3 m je zcela přímý a směřuje s mírným klesáním od západuna východ. Je vyražen v hrubozrnné žule s různou strukturou stěn i stropu v jednotlivýchúsecích. Hluboké štěrbiny v žulovém povrchu i množství otvorů po vrtacích tyčích různédélky o průměru 3-4 cm a kapsovité dutiny nabízejí zimujícím netopýrům vhodné a bezpečnéúkryty. Na obou koncích a pomístně i v dalších částech je štola vyzděna betonem.Teplota uprostřed štoly je téměř stálá (4–5 °C) bez výrazného teplotního gradientu a jevystavena vzdušnému proudění, které mění směr i intenzitu. Od protržení přehradyv roce 1916 byl kanál nefunkční, protékala jím pouze průsaková voda. V letech 1971–1973ve štole probíhaly opravy a byl do ní zaústěn přívod vody z Bílé Desné, na které je vybudovánněkolik set metrů nad Protrženou přehradou vzdouvací jez a přivaděč, kterým proudívoda do sousedního povodí Černé Desné a nadlepšuje tak v případě potřeby vodní stavSoušské přehrady. Zároveň byl západní portál opatřen pro netopýry průletnou mříží. Dnesjsou oba vchody uzavřené, východní portál byl osazen mříží v roce 1997 z bezpečnostníchdůvodů vzhledem k poškození betonových stěn.137

Výzkum netopýrů na Bílé DesnéSpolečně s opuštěnými důlními štolami po těžbě cínu a sulfidů rud u Nového Města podSmrkem je přepouštěcí kanál na Bílé Desné nejvýznamnějším známým zimovištěmnetopýrů v Jizerských horách. Pro tehdejší československou chiropterologii (věda zabývajícíse netopýry) jej objevil v lednu 1958 RNDr. Miloslav Nevrlý, zoolog a dlouholetývedoucí přírodovědného oddělení Severočeského muzea v Liberci. Lokalita jej natolikzaujala, že následujících 25 let se podrobně věnoval výzkumu zdejší zimující populacenetopýrů. Štolu v letech 1958–1982 navštěvoval, většinou v únoru, netopýry kroužkovala sledoval vývoj početnosti populace, stáří netopýrů apod. Výsledky svých výzkumůpublikoval v několika odborných pracích (Nevrlý, 1963, 1972, 1987). Od roku 1984 sledujípravidelně zimoviště Miroslav Jóža a Martin Kareš, na sčítání se od roku 1991 podílejí pracovníciSprávy CHKO Jizerské hory. Výsledky sčítání v období 1958-2001 byly souhrnněpublikovány (Jóža & Kareš, 2001). Zimoviště je tak dlouhodobě sledováno ji téměř 50 let,s výjimkou pěti zimních období v 60. letech, kdy kontroly nebyly provedeny.Roční cyklus života netopýrůV tomto článku se věnujeme především období zimního spánku netopýrů, tzv. hibernace,není ale od věci přiblížit si rovněž jejich život ve zbývajícím ročním období. Na příkladunetopýra velkého (Myotis myotis), který patří s rozpětím křídel až 45 cm k našim největšímdruhům, si blíže popíšeme roční cyklus života netopýrů mírného pásma.Jakmile se na jaře netopýři probudí ze zimního spánku, obě pohlaví se rozcházejí.Samci a případně i mladé, nedospělé samice žijí přes léto samotářsky nebo v menšíchskupinách, zatímco samice se sdružují do letních kolonií, v kterých rodí a odchovávajímláďata. U netopýra velkého mohou čítat tyto kolonie až několik set samic. Bývají většinouna prostorných půdách na kostelech, zámcích či jiných starých budovách, v teplýchčástech Evropy i ve větších jeskyních. Život v koloniích umožňuje březím samicím snadnějiudržet stálou tělesnou teplotu. Pokud přijde náhlé ochlazení a potravy, kterou tvoří hmyz,je nedostatek, může se vývoj zárodku zpomalit až dočasně zastavit. Mláďata, která se rodípočátkem léta, jsou poměrně málo vyvinutá. Samice zpočátku vůbec nevyletují, pozdějimláďata, která mají přichycena na těle, před výletem na lov odkládají. Mladí netopýřirostou rychle a za dva měsíce už létají, přestávají být kojeni a začínají samostatně lovithmyz. Koncem léta už staré samice i odrostlá mláďata stále častěji létají směrem k zimovištím,v kolonii se již zdržují méně, letní kolonie se postupně rozpadá a nastává obdobítzv. přeletů.K setkávání samic se samci ze širokého okolí a k páření dochází často u vchodů dozimovišť, což bývají jeskyně, štoly a jiné podzemní prostory se stálou teplotou od 3 do 12 °Ca u našich populací zhruba do vzdálenosti 50 km od letních sídel. Často navštěvují místa,která si pamatují z předchozích let. Při přeletech obvykle létají starší i mladí netopýřispolečně a předávají si tak informace o tom, kde se obě pohlaví setkávají nebo zimují.Netopýři mají vynikající prostorovou paměť a tato sociální tradice při volbě úkrytů hraje138

v životě mnoha druhů zásadní roli. Zároveň je tato vazba vysvětlením, proč je ztrátatradičního zimoviště netopýrů tak závažná, že může vést v určitých oblastech až k jejichvymizení.Poslední etapou ročního cyklunetopýrů je zimování neboli hibernace.Tento stav strnulosti spojenýs poklesem tělní teploty, tepu a spotřebyenergie umožňuje přežít nepříznivéobdobí s nedostatkem potravy.Netopýři ovšem neprospí zimunepřetržitě, jak se dříve předpokládalo.Na zimovišti se v nepravidelných intervalechněkolikrát probouzejí, vyhledávajívhodnější místo a někdy i přeletujído jiného úkrytu. To dokázaly výzkumys kroužkovanými netopýry,kteří byli nalézáni v jednom zimnímobdobí na různých místech zimoviště,případně i v jiném podzemním prostoru.Někteří netopýři visí buď volně nastěnách a stropech, nebo zalézají doštěrbin. Na zimovištích se vyskytujíspolečně obě pohlaví, někdy i v koloniíchneboli klastrech.Netopýři velcí na zimovištiDruhy zimující na Bílé DesnéNa Bílé Desné bylo během celého období sledování zaznamenáno 11 druhů netopýrů.Některé druhy byly zastiženy pouze jednou či dvakrát v jediném exempláři a jde o výskytyspíše náhodné. Podrobněji se budeme věnovat druhům, které patří ke stálým zimnímobyvatelům štoly, o ostatních se jen stručně zmíníme.Nejpočetněji je v současné době zastoupen netopýr velký, jehož stavy dosahují opět přes100 zimujících jedinců. Nebylo tomu však po celé období sledování. Při prvním sčítánív únoru 1958 zde Dr. Nevrlý zastihl 137 netopýrů velkých, v následujících letech jehopočetnost ale silně klesala. Tento trend byl způsoben celou řadou faktorů. Jednou z příčinnáhlého poklesu stavů v prvních letech sledování, zaznamenaného i u dalších druhů, bylojistě časté rušení zimujících netopýrů kroužkováním a odběrem ektoparazitů. Věda mělav té době přednost před ochranářskými hledisky, na druhé straně výzkum přinesl mnohozcela nových a neznámých poznatků o zimní aktivitě netopýrů – délce spánku, přesunechv rámci zimoviště i mimo ně a o věku netopýrů, o němž je více řečeno v dalším textu.Rovněž prohlídkou netopýrů na ektoparazity byly zjištěny zajímavé druhy. Nález muchulePenicillidia monoceros obohatil faunu tehdejšího Československa o další druh, který byldo té doby znám pouze ze severní Evropy.139

Ale vraťme se k netopýru velkému. Jeho stavy se snižovaly podobně jako na jinýchzimovištích v celé Evropě prakticky až do konce 80. let, v roce 1975 byl ve štole zaznamenánnejnižší počet – pouhých 7 ks. Jednou z hlavních příčin dlouhodobého poklesu byla chemizacepotravního řetězce. Netopýr velký, patřící původně k lesostepním druhům, žije v letnímobdobí zejména v nižších polohách, v krajině, kde se dnes střídají intenzívně zemědělskyvyužívané plochy s porosty křovin, lesy menší rozlohy a zastavěným územím. Živí se většímhmyzem, často zasaženým insekticidy, v minulých desetiletích v zemědělství hojně používanými.Jako predátor byl intoxikován a docházelo k velké úmrtnosti jedinců a sníženéplodnosti samic. K dalším příčinám úbytku netopýrů velkých patří ničení letních kolonií,znepřístupňování půd kostelů, zámků a jiných budov, chemické postřiky trámoví v krovech,likvidace zimovišť s dlouhou tradicí, úbytek lovišť, zejména rozptýlené zeleně v zemědělskékrajině, a také vysoká úmrtnost mláďat při výkyvech teplot během června a července, kterápostihuje více teplomilné druhy, k nimž se netopýr velký řadí. K tomu přistupuje nízká reprodukčníschopnost netopýrů (jedna samice porodí a odchová ročně většinou jediné mládě).Ostatní druhy zimující na Bílé Desné patří buď k převážně „lesním“ druhům, žijícím spíšeostrůvkovitě ve smíšených a listnatých lesích, které nebyly v 50. a 60. letech 20. stol. takintenzívně chemicky ošetřované, nebo jsou vázány na přítomnost vodních toků a ploch, kdeloví drobný hmyz létající nad hladinou. Rozdílná citlivost jednotlivých druhů netopýrůk teplotním výkyvům, větší zranitelnost velkých letních i zimních kolonií, ale i eutrofizacevod a větší množství drobného hmyzu, např. komárů, byla příčinou nestejného úbytku jednotlivýchdruhů. Podstatné a potěšující je to, že se úbytek netopýrů velkých zastavil, stavyopět postupně narůstají a začátkem 21. století dosáhly počtu, který řadí toto zimovištěk nejvýznamnějším v severních Čechách i v celé České republice. Netopýr velký patří k celoevropskyohroženým druhům, chráněným Směrnicí Rady evropských společenstvíč. 92/43/EHS ze dne 21. května 1992 o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichůa planě rostoucích rostlin. Zimoviště na Bílé Desné bylo zařazeno do seznamu evropskyvýznamných lokalit v rámci soustavy Natura 2000, schváleného vládou ČR koncem roku 2004.Dalším početněji zastoupeným druhem ve štole je netopýr vodní (Myotis daubentonii),který patří k našim nejhojnějším druhům. Dosahuje třetiny velikosti předchozího druhua svým způsobem života je vázán na vodní prostředí, tedy na přítomnost vodních tokůa ploch, kde loví hmyz nízko nad hladinou, zejména komáry a jiné dvoukřídlé. Jeho stavyna zimovišti nezaznamenaly během období dlouhodobý pokles, byly poměrně vyrovnanéa průměrný počet v letech 1958–1999 byl 25 jedinců (min. 12, max. 38 kusů). Od roku2000 byl zaznamenán poměrně výrazný nárůst populace a v současné době zimuje ve štolekolem 60 netopýrů vodních. Přestože není zvláště chráněným druhem, řadí se k významnýmnetopýrům Jizerských hor, neboť jeho početnost na jizerskohorských zimovištíchpatří k nejvyšším v celé České republice.Netopýr Brandtův (Myotis brandtii) patří k dalším pravidelným obyvatelům kanálu.Dříve byl považován za poddruh netopýra vousatého (Myotis mystacinus), od kterého jejspolehlivě rozliší pouze odborník. Po oddělení netopýra Brandtova jako samostatnéhodruhu se zjistilo, že na Bílé Desné zimují oba druhy, ale v posledních letech odtud netopýrvousatý téměř vymizel a vyskytuje se jen sporadicky. Počty netopýrů Brandtových sepohybují kolem 10 exemplářů. Oba druhy patří k lesním netopýrům, vyskytujícím sev nižších i vyšších polohách.140

Vzácně se vyskytujícím druhem je netopýr řasnatý (Myotis nattereri), jehož název mápůvod v hřebínku z tuhých řas na konci ocasní blány, který zřejmě slouží jako „smetáček“ke sbírání hmyzu z listů a větví stromů a keřů. Do konce 70. let se na Bílé Desné vyskytovalokaždoročně několik kusů, od té doby bývá nepravidelně zastižen jediný exemplář,často se zde tento druh nevyskytuje vůbec.Netopýr severní (Eptesicus nilssonii)je charakteristický svým „dvojím“zbarvením. Z tmavě hnědé srsti vyrůstajísvětlejší žlutě zbarvené chlupy,takže netopýr má jakýsi „melír“. Patřík vzácnějším druhům, vyskytuje sepouze ve středních a vyšších polohácha v chladnějších inverzních oblastechv jehličnatých a smíšených lesích. Veštole zimuje pravidelně několik kusů,v posledních letech počet netopýrůseverních nepřesáhl 10 exemplářů.Patří k otužilým druhům, nacházímejej většinou v blízkosti obou vchodů doštoly, kde je nižší teplota a silnějšívětrné proudění.Dalším druhem, který trvale zimujeve štole, je netopýr ušatý (Plecotusauritus). Patří k našim nejhojnějšímdruhům, žije v lesích, v zemědělskékrajině s rozptýlenou zelení i vevesnicích. Loví zejména noční motýlya z větví sbírá housenky i pavouky. JeNetopýr Brandtův – samec kroužkovanýna Bílé Desné 2. února 1980stálý a na zimoviště nijak daleko nepřelétá. Jak již z názvu vyplývá, tento druh je charakteristickýsvými dlouhými, až 4 cm dlouhými ušními boltci, které však na zimovišti zpravidlaneuvidíme. Má je totiž pečlivě ukryté pod složenými a k tělu přitaženými křídly, zpodkterých vykukují pouze blanitá ušní víčka, tzv. tragy. Počty netopýrů ušatých na Bílé Desnése pohybují v jednotlivých letech zhruba v rozmezí 5–15 jedinců. Příbuzným druhem jenetopýr dlouhouchý (Plecotus austriacus), který je teplomilný a obývá především nížinnépolohy. Na Bílé Desné byl zastižen pouze jednou, v roce 1993, a šlo o ojedinělý náhodnýzálet.Zdaleka nejvzácnějším druhem je netopýr pobřežní (Myotis dasycneme), jehož výskytve štole ale již bohužel patří minulosti. Při prvních návštěvách Dr. Nevrlého zde bylozastiženo v letech 1958–1959 a 1962 celkem 7 kusů, z toho 5 ks bylo sebráno jako dokladpro Národní muzeum, Přírodovědeckou fakultu UK a Severočeské muzeum v Liberci. Tentodruh byl totiž v této době znám z území bývalého Československa pouze z Jizerských hor.Zbývají poslední dva druhy – netopýr černý (Barbastella barbastellus) a netopýr velkouchý(Myotis bechsteini). První byl zastižen pouze dvakrát v 60. letech, druhý dokoncejen jednou v roce 1969. Od té doby tito netopýři ve štole pozorováni nebyli.141

Věk netopýrůPoznatky o absolutním věku netopýrů jsou významným výsledkem dlouhodobéhosledování označených jedinců na zimovišti. Jak již bylo uvedeno, zimoviště na Bílé Desnésledoval v letech 1958–1982 Dr. Nevrlý, který zde v tomto období okroužkoval 862 netopýrůosmi (resp. devíti) druhů. Díky pokračujícím kontrolám v dalších letech již bez probouzenízimujících netopýrů, s výjimkou odečítání čísel dříve okroužkovaných zvířat, je možnésledovat přítomnost konkrétních jedinců. Bylo tak zjištěno, že některé exempláře z BíléDesné se na zimoviště opakovaně vracejí a dožívají se vysokého věku. Všechny uváděnéexempláře byly kroužkovány na Bílé Desné a některé údaje byly již publikovány (Nevrlý,1987; Jóža, 1999).Nejstarším známým netopýrem z Bílé Desné je dosud žijící samec netopýra severního,kroužkovaný 17. 2. 1979 a naposledy kontrolovaný 25. 2. 2005. Připočteme-li k tomutoobdobí ještě půl roku, což je nejkratší možná doba mezi narozením a kroužkovánímv zimních měsících, vychází nám věk 26,5 roku. Jde o nejstarší známý exemplář netopýraseverního v Evropě.Dalším žijícím seniorem ve štole s minimálním věkem 25,5 roku je samec netopýraBrandtova, který byl kroužkován 2. 2. 1980 a naposledy kontrolován 25. 1. 2005.Samec netopýra vodního, kroužkovaný 15. 2. 1976 a naposledy kontrolovaný 30. 1. 2001,je nejstarším známým jedincem tohoto druhu na Bílé Desné. Zda je dosud naživu, nevíme,v posledních letech nebyl zastižen. V Evropě byl zaznamenán nejvyšší doložený věknetopýra vodního 28 let.Dosud nejstarším kusem netopýra velkého ze štoly byl samec ve věku 21 roků a 9 měsíců.Tento údaj publikoval již Nevrlý (1987) a v té době se dle autora jednalo o nejvyšší věknetopýra vůbec. Dnes již to není pravda, nejstaršího netopýra velkého v Evropě s prokázanýmvěkem neuvěřitelných 37,5 roků kontrolovali slovenští kolegové na zimovištiv Harmanecké jeskyni.Z uvedených údajů je zřejmé, že netopýři se vzhledem ke své malé velikosti a hmotnostidožívají poměrně vysokého věku v porovnání např. s hmyzožravci nebo drobnýmihlodavci. Tato vlastnost společně se schopností zimního spánku, kdy se tělo méně opotřebovává,je určitým vyvážením nízké reprodukční schopnosti netopýrů, vysoké úmrtnostimláďat při nepříznivých klimatických podmínkách a vyšší citlivosti ke změnám prostředí.Závěrem je snad možno optimisticky předpovědět netopýrům na Bílé Desné příznivoubudoucnost, čemuž nasvědčuje mírné zvyšování početnosti vůdčích druhů, omezení rušenízimoviště na nejnutnější monitoring a legislativní ochrana v rámci soustavy evropskyvýznamných lokalit Natura 2000.V článku jsou použity údaje z citovaných prací.142

Literatura a pramenyJÓŽA M. (1999): Vysoký věk netopýrů na zimovišti Bílá Desná v Jizerských horách.Sborn. Severočes. muz. – Přír. vědy, Liberec, 21: 241.JÓŽA M. & KAREŠ M. (2001): Zimoviště netopýrů v Jizerských horách.Vespertilio, Praha, 5: 149–154.NEVRLÝ M. (1963): Zimoviště netopýrů v Jizerských horách. Knižnice Jizerských hor, 7.Severočeské muzeum, přírodovědecké oddělení, Liberec.NEVRLÝ M. (1972): Dvanáct let výzkumu netopýrů na Bílé Desné.Sborn. Severočes. mus., Ser. Natur., Liberec, 4: 3–40.NEVRLÝ M. (1987): Dvacet pět let výzkumu netopýrů na Bílé Desné v Jizerských horách.Sborn. Severočes. muz. – Přír. vědy, Liberec, 16: 231–272.Netopýr ušatý na zimovišti Bílá Desná143

144Zavěšení obrázku na vybraný buk provedli Jirka Pavlů s Markem Řeháčkem

Obrázek na VýpřežiObčanské sdruženíDrobné památky severních ČechMiroslav PrőllerČeská Lípa145

Několik let provádí Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě dokumentaci drobnýchsakrálních památek. Jedná se o kapličky, kříže, sochy, Boží muka, svaté obrázky, skalníreliéfy, výklenky apod. Tyto drobné památky jsou nezaměnitelnou součástí naší krajinya velmi cennou ukázkou lidové umělecké tvorby. Při této dokumentaci bylo zjištěno,že velká část památek je zničena či vážně poškozena, protože téměř 50 let o ně nikdo ne -pečoval a jejich ničení bylo minulým režimem tolerováno a přehlíženo. Proto se vytvořilokruh lidí, kterým stav těchto památek není lhostejný, a v prosinci r. 2002 bylo založenov České Lípě občanské sdružení Drobné památky severních Čech, které bylo zaregistrovánoministerstvem vnitra. Toto sdružení si dalo za úkol nejen dokumentaci těchto památek, alehlavně jejich obnovu a údržbu.Členů sdružení je 52, a to nejenz českolipského regionu, alei z Pra hy. Protože drobných památekje jen v okrese Česká Lípakolem 700, jedná se o velmi ná -ročný úkol. V dnešní době jenejvětším problémem získat naopravy dostatek finančních prostředků.Proto se sdru žení snažízískávat tyto prostředky oslovo -váním nejrůznějších nadací,získáváním grantů či kontaktovánímrůzných „osvícených“ fi rema jednotlivců, kteří finančně přispívajína opravy konkrétníchpamátek. Protože v řadách sdru -žení je i restaurátor, zprostředkovávásdružení i odborné konzul -tace a přímo opravy i provádí.Za r. 2003 a 2004 se sdruženíOpravená kaplička u Písečnépoda řilo opravit téměř 55 drobnýchsakrálních památek.Další snahou sdružení je oživenízdevastovaných a nevyužívaných kostelů a následně pomoc při získávání finančníchprostředků na jejich obnovu. Jedná se o kostely v Bořejově, Petrovicích, Stvolínkách,Brenné, Drchlavě, Chlumu, Bílém Kostelci, Konojedech a o poutní kapli na Ostrému Úš těka. Kromě brigád se sdružení snaží tyto kostely oživit koncerty, divadelními hramiapod.Po přečtení knihy M. Řeháčka „O pozoruhodných a tajemných místech Ještědskýchhor“ jsme se rozhodli obnovit Mariánský obrázek Na Výpřeži, ke kterému se váže násle -dující historie: „V Liberci se r. 1804 konal velký výroční trh. Mezi obchodníky, kteří se semsjeli, byla i skupina kožešnic z České Lípy. Protože vydělaly dost peněz, rozhodly se, že ještěvečer se vydají na cestu domů. Cesta vedla přes hřeben Ještědských hor, asi v polovině cestydo sedla zaslechly hlasy a ihned si uvědomily, že je pronásledují lapkové. Při útěku však po146

Zavěšení obrázku Panny Marie Sedmibolestné požehnal kněz z Bělé pod Bezdězemchvíli ztratily cestu, když si již myslely, že je jejich konec, počaly se modlit k BolestiplnéMatce, aby je opět navedla na správnou cestu. Chvíli se ještě proplétaly hustým smrčím, ažnajednou přišly na světlejší místo. Na starém buku visel Mariánský obrázek. Ženy bylyzachráněny. Jako výraz vděčnosti se kožešnice rozhodly, že obrázek, který již poznamenalzub času, nechají opravit. Toto předse vzetí se splnilo a v r. 1811 obyvatelé České Lípyobrázek sejmuli a zrenovovali. Navíc byl vysvěcen českolipským děkanem AntonemRingelem v kostele Narození Panny Marie. Ještě týž den byl v doprovodu několika občanůodnesen a zavěšen na své původní místo. Od té doby zde visel a byl ještě třikrát opraven, aždo 1. světové války se o něj staral soukeník Franz Wollman z Křižan.“Po dohodě s Jizersko-ještědským horským spolkem vyrobila obrázek SedmibolestnéPanny Marie starou technikou podmalby na sklo naše členka, paní Annemarie Wünschováze Sloupu v Čechách. Po 200 letech od výše uvedené události s pronásledováním lupiči bylobraz tak jako původní vysvěcen 14. 11. 2004 v kostele Narození Panny Marie v České Lípě.Ve středu 17. 11. 2004 v 11.30 hodin byl obraz za účasti obou spolků a dalších příznivcůzavěšen řetězem na starý buk poblíž sedla Na Výpřeži. I přes chladné počasí doprovázenémlhou, lijákem a větrem bylo setkání při této příležitosti velmi hezké, zvlášť když na místěobraz požehnal a průvodní slovo o historii kultu Sedmibolestné Panny Marie měl knězz Bělé pod Bezdězem Jan Nepomuk Jiřiště. Odpoledne pak patřilo posezení v hospůdkáchv Kryštofově Údolí a prohlídce muzea betlémů.Autor je předseda občanského sdružení Drobné památky severních Čech.www.pamatky.ceskalipa.org147

148Slavnosti slunovratu pod Martinskou stěnou – přípravný týmv nepříznivém počasí nervózně očekává „přívaly“ návštěvníků

Jak jsme krotiližulovou skáluO obnově vyhlídky Martinská stěnaMarek ŘeháčekLiberec149

Stovky jsou jizerskohorských žulových skal, jako zkamenělí sirotkové pradávnýchtitánů stojí v prudkých stráních a lesích. Tvrdé, nezkrotné a hrdé ční k nebi skrzezelenou střechu z bukových lístků. Jenom pár horolezců je dokáže pokořit, svojí siloua umem překonat všechny nástrahy vertikál a stanout na skalních temenech.Rozhlédnout se po krajině, do obzoru, do mírných luk, vzdálených rovin, na stromy,domy i chalupy.Stovky jsou jizerskohorských žulových skal, tisíce a miliony jsou krásných výhledůz nich. Avšak jenom desítky jsou potom žulových obříků, z nichž jsou výhledy natolikkrásné, že je lidé zkrotili, obepnuli železnými obručemi vyhlídek a umožnili takstanout na vršku každému, kdo není líný.Skalní vyhlídky na žulových skalních hranách jsou jizerskohorskou zvláštností,každá z nich má svoji osobitou tvář, své zvláštní zpracování, své neopakovatelnévýhledy. O zkrocené skály se již několik let stará Jizersko-ještědských horský spolek.Naposledy o vyhlídku na Martinské stěně, nad Libercem v Kateřinkách.Martinská stěnaTa silnice bere dech, lhostejno, zda pěšky, nebo na kole, je to jedna z nejprudších cestširoko daleko. Z podpalubí nahoru ke stěžňům: ze dna kateřinského údolí, od vod ČernéNisy pořád výše, mezi chalupami a loukami. Až k bukovým lesům. Tam, kde stojí skály.Tady, vysoko nad Kateřinkami, připomíná les téměř zámecký park. Srázy se prudcehroutí do údolí, uzlovité kořeny buků, mechy a řídké trávy. Skalky a kameny jako kdyby dokrajiny položili s nejvyšším smyslem pro estetiku tvorby zahrad lidé. Je to však velký klam;Původní, věkem již značně poničené zábradlí skalní vyhlídky150

jediné, co je zde umělé, jsou žulové sloupy bývaléhraběcí obory, v mlžných dnech vystupují na okrajilesů jako menhiry. Začátek cesty v bučině začínáu půvabné dřevěné chaloupky právě prastarou oborníbránou bez vrat. Na konci nedlouhé cesty se vypínámohutná žulová skála: Martinská stěna!Seskupení velikých skalních bloků na hřebeni nadúdolím Černé Nisy znali dřevaři a horalé z Kateřinekodedávna, nicméně jejich sláva měla přijít teprve ve20. století. Ve dvacátých letech 20. století u skályvznikl přírodní amfiteátr: lesní scéna Martinskástěna – Waldbühne Martinswand. Prostranství předskálou bylo pečlivě srovnáno a vysypáno perkem,tehdy ještě mladé buky byly ohrazeny dřevěnýmiohrádkami, hlediště zaplnily prosté prkenné lavice.Lesní divadlo bylo slavnostně otevřeno 11. července1926 vystoupením mužského pěveckého spolkuLiederkranz. A protože tehdejší doba podobnýmscénám jako velmi oblíbeným místům zábavy zasobotních večerů a nedělních odpolední přála, byloDetail původního zábradlívyhlídkypozději na odlehlé lesní pustině až velkolepě upraveno jeviště. Na pozadí žulové stěny bylypostaveny dvě chaloupky v tehdy moderním alpském střihu, s bíle natřenými okénkya květinami v nich; jedna z nich dokonce s malou pavláčkou. Dojem měl být co nejvěrnější– okolo chalup byly ploty i kamenné zídky s brankou. Výše na jednom z balvanů stálamalá dřevěná kaplička se zvonicí. Součástí celého zařízení byla také skála s vyhlídkouzabezpečenou kovaným zábradlím, ozdobným vlajkovým stožárem a lavičkou. Býval odtudpřekrásný výhled na Liberec a Ještědské pohoří. Přesné datum zřízení zábradlí se zatímnepodařilo vypátrat, podle stavu kovaných tyčí a způsobu jejich zpracování není vyloučeno,že vyhlídka je podstatně starší než lesní divadlo, vzniknout zde mohla již na přelomu19. a 20. století podobně jako blízký Jezdec či Dračí kámen. Každopádně se jednalo o vyhlídkuspíše místního významu, nebyla k ní vydána žádná pohlednice a na přesnéMatouschkově mapě z roku 1927 je skála dokonce zakreslena špatně, až kdesi ve svazíchJavorového vrchu, o stovky metrů dále v hustých lesích.Lesní scény v jizerském podhůří zadusila válečná léta, také Martinská stěna náhleosaměla. Domky se rozpadly, zábradlí zrezivělo. Ve druhé polovině osmdesátých letech20. století se však starou tradici lesních představení mezi skalami podařilo díky úsilílibereckého herce Václava Helšuse a muzikanta Jana Zemana pod názvem Malý vandrv Kateřinkách na několik sezón obnovit. Na scéně vystupovaly folkové a country kapely,šermíři; velmi dobře přijato bylo divadelní představení zpracované na motivy jizerskýchpytláckých příběhů. Po krátkém vzestupu romantické scény se však Martinská stěna ocitlav trvalém lesním tichu, řídce narušovaném pouze horolezci, kteří zde nalezli několikinspirativních cest III. až V. stupně obtížnosti, např. Lopotný komín, Šarlotova cesta,Rampa do pekla či Run to the hills. Výhled přerostly stromy, bukové listí se dotklo žulovéstěny, zrezivělého zábradlí.151

Zkrotit skálu!K Martinské stěně jsem poprvé dorazil na bicyklu po útrpné křížové cestě výstupu z údolí,ze zarostlé skály trčely rezavé tyče zbytků zábradlí. Bukový les, tichounké ticho, jen zdálkyse nesl šepot města. Pár kamenných schůdků přežilo navzdory časům, kované tyče s půvabnýmiorezlými bambulkami, mohutná tyč s dírami vyžranými rzí pro stožár na samémokraji skalního temene. Ležel jsem na vyhřátém kameni a nevěděl, zdali je lepší nechatrozpustilého žulového obříka jeho znovunabyté volnosti, či zda by nebylo lepší jej opětokovat do železných obručí vyhlídky. Skála si vrněla v teplém dni.Obnova vyhlídky na Martinské stěně se stala brzy nato jedním z mnoha bohulibýchzáměrů Jizersko-ještědského horského spolku. Po obnově zábradlí na Ořešníku, KrásnéMaří, Hajním kostele a Paličníku si jeho členové troufli na krocení další skály. Na rozdíl odpředchozích oprav se zde jednalo o úplnou obnovu, všechny kované části zábradlí bylonutno ze skály snést a nahradit novými; o tom, jak vypadaly původní dřevěné prvky, jsmese snad mohli jen dohadovat, cosi dávaly tušit do skály vytesané kapsy, nic víc. Přípravuprojektu tehdy započal Pavel Schneider, který vytvořil první plánky nového zábradlía zahájil jednání o možné podpoře. Očekávali jsme, že na obnově starobylé vyhlídky budemít zájem především majitel – Lesy České republiky, ale z předpokládané podpory nakonecbohužel sešlo a spolek sháněl peníze sponzorsky.Nomen omen! Přesné projekty zábradlí na Martinské stěně nakonec příznačně dokončilMartin Sivek, který si také vzal osobně na starost první etapu prací. Ty se naplno rozjelyv květnu 2004. Snad k jisté nelibosti jizerských srnek a žulových obříků tak začala ticháloučka u skály stále více a více ožívat, lesem zněly zvuky pilovaného železa, zvonivé sekánímajzlíků, údery tvrzeného železa o skálu, ze žuly se vznášela sirná vůně štípanéhokřemene, otáčela se pod větvemi buků a mizela kdesi v kateřinském údolí.Vrtání děr pro nové zábradlí na Martinské stěně152

Vztyčování vlajky horského spolku na vrcholu vyhlídkyPráce šla velmi dobře od ruky, přesto přibývalo i potíží. Velkým oříškem bylo kupříkladuopatření samotného kovaného zábradlí. Vzhledem k tomu, že snahou spolku bylo vytvořitvěrnou repliku původních sloupků i táhel, muselo dílo jednoznačně vyjít z kovárny.Starého mistra pro takovou práci ovšem dnes pohledat. A navíc mistra, který budekladivem máchat se starobylým fortelem a nebude chtít více než pomoc nějakého tohopodkováře. Křižovali jsme proto Frýdlantskem, krajinou kováře Andrease Stelziga, a shánělijeho potomky či následovníky. Od kovadlin a výhní jsme prchali vyděšeni nad cenoučerné práce. Po skepsi přišla naděje, nakonec vyrobil zábradlí za přijatelnou cenu kovář,zbrojíř a přítel spolku Miloš Lorenc z Raspenavy, železné tyče a pruty jsme získali napřímluvu Pavla Déčka Vinkláta přímo z velkoskladu Ferony.Mezitím skáceli lesníci na přání spolku část okolního porostu, takže vyhlídka vystoupilaz lesa a octla se po půl století opět na pasece. Výhled není ještě úplně ideální, ale nad lesyse již vyhoupla špička Ještědu, silueta protějších hor i okrajové domky města. Mistrkovářský za pomoci Martina Sivka, Jirky Frýga Nováka, Pepy Koloucha a dalších opravdovýchdříčů ze spolku umístil repliku původního zábradlí do děr vyvrtaných do tvrdé žuly.Ohýbali tehdy rukama železné pruty, nýtovali, tloukli do skály i železa palicemi. V brzkémjaru za nimi postupovalo pod vedením Petra Ferdyše Poldy doslova údernické komando,které mělo celou vyhlídku dokončit do původní krásy. Ke skále se s jistou zarputilou brutalitouvalil proud lidí s hromadami kladiv, kleští, pytlů se sírou, plynovými hořáky,acetylenovými bombami, kýbly barev, štětkami, basou piva, škrabkami, krabicemi šroubů,fošnami, salámem, dráty a okurkami. Jako mravenečkové opanovali žulového obříka a postarodávnu zalévali kované tyče do skály roztavenou sírou, ohně z nich šlehaly, vytrvalcivšak stáli s očima přivřenýma nehnutě, zahaleni do štiplavého čmoudu. Jako namazanýstroj, všechno do sebe zapadalo a práce ubývalo. Vyhlídka byla spojena se skálou, železnáobruč obemkla žulu; natřena byla krásnou zelenou barvou, oku i bukovému lesu ladí.153

Komplikací se ukázalo umístění dřevěných podlážek, protože navzdory mnoha měřenímskála narostla poněkud jinak, než předpokládal projektant. Následovala rychlá poradapřímo na bojišti, přeměřování, krčení rameny i pokyvovávání hlavami. Lesem zařvalmotor generátoru, kotouče rozbrušovaček se zakously do železa, skálu lechtaly proudyjisker; plamen autogenu vše zase pospojoval a po hodinách byla podlážka přesně taková,jaká měla být a jaká asi byla před sto lety. Mohutné fošny byly se železem spojeny silnýmišrouby, mistr Ferdyš visel s montážním vybavením ve spáře pod skalou a utahoval a utahoval;z dalších montérů byly vidět co chvíli jenom ruce a v nich podložky, klíče a matky.Poslední svár, poslední utažený šroub. S odřenýma rukama a propálenými montérkamiseděla údernická parta pod skalou a unaveně popíjela pivo z lahve. Bylo dokonáno,vyhlídka se smála na lesy.Slunovrat pod vyhlídkouDle původního očekávání měla být vyhlídka otevřena lesní horskou slavností v jednomz vlahých letních večerů, přesně v souladu se starodávnou tradicí. A tak se také stalo, conejblíže dni, kdy je den v roce vůbec nejdelší, připravil Jizersko-ještědský horský spolek podžulovou skalou mohutnou oslavu slunce – oslavu letního slunovratu. Toho dne byl na skálevztyčen vysoký smrkový stožár se spolkovou vlajkou, natřený předtím několika vrstvamilněné fermeže, tradiční zpracování tak dosáhlo jisté dokonalosti. Dole pod stožárems třepotající se vlajkou se pekly buřtíky, kejlíři kejklili, kytary a banja drnčely a vousatýdivadelník vytvářel svět z lipových figur. Lidé tancovali a popíjeli pivo navzdory několikajarním přeháňkám, které nasytily již tak syté barvy bukového lesa. Slavnostní a zcelanenásilné zkrocení žulové skály bylo nádhernou podívanou, stovky lidí si ji přijelyprohlédnout, Liberečané, Žitavané, horalé, milovníci skal a lesů...Večer vše zpod vyhlídky zmizelo. Lidé odešli cestou ke Kateřinkám. Skála opět osaměla,slunce navzdory slunovratu zapadlo. Skála s ozdobou kovaného zábradlí, ušlechtiléželezné šperky na ní vydrží snad dalších sto let...Divadelní společnost Kejklíř na Slavnostech slunovratu pod Martinskou stěnou154

Nové stovkařskérekordyPavel SchneiderLiberec155

Uplynulý rok přinesl v dění kolem Soutěže stovkařů na Ještědu spoustu nových zajímavýchudálostí. Již podruhé v historii se 10. července 2004 konala na Ještědu Stovkařskáolympiáda. I přesto, že se divácky bezesporu nejatraktivnější disciplíny – vynášení sudů naJeštěd – zúčastnil bohužel jen jeden závodník, Petr Beitl (minule druhý), byly u příležitostiStovkařské olympiády zaznamenány některé ojedinělé výkony. Petr Beitl sice zaznamenalsvůj osobní rekord, jednu hodinu a osm minut, rekord Petra Schneidera z roku 2003,padesát osm a půl minuty, však nepřekonal.Oficiálně zaznamenané světové rekordy přinesla až soutěž Výstup na Mt. Everest – tedyosm výstupů na Ještěd v jeden den. V naprosto neuvěřitelném čase pět hodin a pět minutzvítězil závodník Daniel Malý. Nechal tak druhého účastníka soutěže, Vojtěcha Kyselu,za sebou o více jak hodinu a čtvrt. Na třetím místě skončil František Párys, ten se ales „pouhými" osmi výstupy nespokojil. Svou přihlášku den před konáním soutěžedoprovodil následujícím dopisem:Výstup na Mt. Everest aneb vstoupit, či nevstoupit podruhé do stejné řeky.Když jsem se při loňských oslavách 30 let hotelu a vysílače Ještěd přihlásil do soutěže„Výstup na Mt. Everest“, bral jsem to jako určitou výzvu a pokus, zda jsem i s pětikřížky na zádech schopen něco podobného zvládnout. A i v době, kdy jsem chodilnahoru a dolů, stále to pro mne byla jen otázka: Zvládnu, či nezvládnu? Žádné:kdo dříve, kdo rychleji! Že jsem nakonec těch 8 výstupů zvládl ze všech účastníkůnejrychleji, bylo navíc a tak říkajíc mimochodem.Takže když dnes, den před „Stovkařskou olympiádou“, znovu zvažuji svou účast,zamýšlím se nad motivací. O co se zítra pokoušet? Překonat svůj loňský čas? Porazitvšechny ostatní (povětšinou mladší) soupeře? Přispět tak k tomu, aby se z této,v podstatě trochu recesistické, soutěže stal sportovní závod, na který se účastníci budoucelý rok cíleně připravovat? Domnívám se, že tudy cesta nevede. Na skutečný Everestse také vystupuje s cílem překonat sám sebe a trošičku i horu, a ne ostatní lezce.Na druhou stranu však k tomu, aby člověk celý den strávil zdánlivě nesmyslnýmvystupováním a sestupováním jednoho a téhož kopce, nějaký cíl a motiv potřebuje.Nejdříve jsem zvažoval uskutečnit každý z těch osmi výstupů jinou výstupovou cestou,pak se ale ta zatracená soutěživost přeci jen vyklubala na povrch.Podle dostupných pramenů uskutečnil největší počet výstupů na Ještěd v jeden denv roce 1922 Rudolf Kauschka se svými kamarády – celkem 12.Zítra, po absolvování 8 výstupů „Everestu“, chci tedy pokračovat ve výstupech dála pokusím se dosáhnout alespoň 13 zdolání vrcholu v jeden den.Nevím, odkud Kauschka svoje výstupy uskutečňoval a kterou cestu na vrcholpoužil. A v žádném případě se nechci srovnávat s Rudolfem Kauschkou. Nejsemhorolezec, nejsem sáňkař, nejsem básník. Jsem jen pouhý poutník po horách. Zasje to jen: vydržím, či nevydržím, zdolám, či nezdolám? Ale i kus chuti dokázat, žei v dnešní ochablé a konzumní společnosti lze zvládnout něco z toho, co dokázaliněkdejší „horští pánové“.František PárysV Liberci 9. 7. 2004156

Ohlášených třináct výstupů, překonat tedy rekord Rudolfa Kauschky z roku 1922, seFrantovi opravdu podařilo. S výstupy začal ráno v 8.10 hodin a poslední, třináctý, dokončilv 22.03 na vrcholu Ještědu. Prvních osm výstupů chodil pod lany a poté použil většinoucesty méně strmé, aby tak trochu ulevil svým nohám.Jde jistě o úctyhodný výkon, před kterým je třeba smeknout a který se zapsal do historiejako oficiálně zaznamenaný světový rekord v počtu výstupů na Ještěd za jeden den.Oficiální výsledky soutěže ve vynášení sudů piva na vrcholJeštědu konané 10. 7. 200450litrové sudyPořadí Jméno Čas1. Ing. Petr Beitl 1:08Oficiální výsledky soutěžeVýstup na Mt. Everest konané 10. 7. 2004Pořadí Jméno Začátek Konec Celkový čas1. Daniel Malý 9:06 14:11 5:052. Vojtěch Kysela 9:10 15:32 6:233. František Párys* 8:10 14:46 6:364. Tomáš Oravec 9:00 15:55 6:555. Petr Kadlec (cyklovýjezdy) 8:03 15:53 7:506. Jiří Šimek (cyklovýjezdy) 8:45 16:51 8:067. Karel Richter 9:00 17:39 8:398. Marek Řeháček 7:15 18:32 11:17*celkově 13 výstupů, konec ve 22:03, celkový čas 13:57Petr Beitl – jediný „horský nosič“ – těsně po startu157

Závodníci, kteří nevystoupili všech 8 výstupů:Počet výstupů Jméno5 Rudolf Kusko4 Zdeněk Kysela4 Oldřiška Kyselová4 Jan Blažek4 Vladimír ŠafrSoutěž stovkařů na Ještěd pořádá od roku 2000 Jizersko-ještědský horský spolek. Soutěžspočívá v tom, že účastníci soutěže si počítají výstupy na Ještěd, kterých dosáhli způsobem,který umožňují regule vydané k soutěži, to znamená, že vrcholu hory je možné dosáhnoutpouze prostředky citlivými k přírodě (zejména pěšky, na kole nebo lanovkou). Jakékolivpoužití zařízení poháněných spalovacími motory se vylučuje. Soutěž není nijak časověomezená.Od začátku soutěže se do ní zapojilo několik desítek účastníků a pět z nich se již stalooficiálními stovkaři – tedy vystoupili na Ještěd stokrát. K datu 1. ledna 2005 k nim přibylšestý. Kupodivu se však nejedná o zaníceného turistu – člověka, nýbrž o psa plemene hovawartjménem Geron. První započítaný výstup učinil Geron dne 1. ledna 2003 a na Ještědchodil se svým pánem, Jiřím Šimkem (který se mimochodem stal oficiálním stovkařemještě před Geronem, v průběhu jednoho roku k datu 31. prosince 2003). Stého výstupudosáhl Geron přesně po dvou letech – 1. ledna 2005.Všichni oficiální stovkaři mají na Ještědu díky laskavosti provozovatele hotelu, společnostiJeštěd, s. r. o., své vlastní skleněné půllitry se svým jménem, ze kterých mají pivo naJeštědu zdarma. Jelikož půllitr pro Gerona asi není tou nejvhodnější nádobou na pití, dostalmísto něj svou vlastní stovkařskou psí misku.Geron – šestý oficiální stovkař158

Razítka z Ještěduaneb jak to vidím jáJiří ŠimekLiberecZačalo to před dvěma lety na Nový rok. Jako již tradičně jsme stoupali ve skupince navrchol Ještědu. Tradičně po modré značce z Hanychova k Televizní a tradičně touto cestouproudily davy těch, kteří tak zahajují plnění svých novoročních předsevzetí nadhozenýchneprozřetelně před rodinnými příslušníky či přáteli. Vím, že tak, jak vyprchává alkoholz těl zmožených silvestrovskou oslavou při cestě k vrcholu, tak vyprchává i nadšení spojenés představou, že tato cesta je první z mnoha, které stoupajícím budou zaručovat štíhlejšípostavy, pevnější zdraví, bystřejší mysl a dobrou náladu po celý právě začínající rok. Dechse krátí, nohy začínají bolet, intervaly mezi zastávkami se zkracují, krátké zastávky se naopakprodlužují. Vím, že tato první cesta je u většiny poutníků zároveň i jednou z posledních(ne-li poslední) v tomto roce, která je zavede na vrchol Ještědu. Vím, že opět v průběhuroku budeme brázdit lesy a stráně Ještědského hřebene sami a budeme potkávat pouzepár jednotlivců, kteří propadli kouzlu ještědské přírody jako my.Z Televizní jsme odbočili na neznačenou cestu vlevo od „modré“ a pokračovali po ní ažnad les, tam, kde se otevírají nepřekonatelné výhledy. Odtud náš soukromý název pro tutocestu – „Panoramatická“. Po dlouhém esíčku nás cesta vyplivla na silnici pod skalnímútvarem Vířivé kameny.Během cesty jsme si vychutnávali samotu na kopci, který byl jako každý rok v tento dennetradičně přeplněn lidmi.V průběhu hovoru najednou kamarád začal vyprávět cosi o „soutěži stovkařů“.Poslouchal jsem stylem jedním uchem dovnitř, druhým ven a spíš mě v tu chvíli zajímalo,kde co lítá.Proto jsem na otázku, zda to také nezkusíme, jen tak něco zavrčel a dál jsem se rozhlíželpo krásách zasněžené krajiny. Netušil jsem, že tato moje odpověď „na půl huby“ bylabrána jako nadšený souhlas a že jsem si tak na další dva roky pěkně zavařil.Zpočátku jsem si to užíval. Razítka v našich průkazkách pěkně přibývala. Líbilo se mi,že na vrchol stoupáme pokaždé jinou cestou. Těch cest je skutečně ohromná spousta,každá nabízí jiné výhledy, má své neopakovatelné kouzlo. Ale i když se dají i různě kombinovat,sto jich rozhodně není. Časem se tedy cesty začaly stále více opakovat. A v okamžiku,kdy přestanu objevovat něco nového, přestává mě chození nahoru a dolů bavit. Já vím,nahoře čekalo razítko – ale asi to pro mě nebylo vždy to pravé a dostatečné lákadlo.159

Párkrát se stalo, že jsme vyrazili do lesa, a když jsem si uvědomil, že opět směřujeme„pod lana“ – mou nejneoblíbenější cestu na vrchol, něco se ve mně zablokovalo. Naznačiljsem několikrát kamarádovi, že se mi dnes tudy nahoru jít nechce, pak jsem se zastavila když jsem viděl, že na moji nechuť nijak nereaguje, potichoučku a bez rozloučení jsem seotočil a vrátil se domů.Vím, že ho to štvalo, pěkně jsme se kvůli tomu vždycky pohádali. Ale já jsem po tomrazítku asi neprahnul tolik jako on. On si předsevzal, že vrchol zdolá stokrát běhemjednoho roku. Já jsem byl opatrnější a dal jsem si na splnění úkolu dobu dvojnásobnou.Občas jsme dosáhli na razítko i dvakrát za den. O víkendu jsme vystoupali na vrcholčasně ráno a za soumraku jsme si výstup zopakovali.Ale když se v některém období dostal kamarád do časové tísně a potřeboval dohnatztrátu, představoval si mylně, že s ním polezu na vršek dvakrát nebo třikrát za sebou.A ještě k tomu „pod lanama“. V tu chvíli jsem ho nenáviděl. Myslel jsem, že se zbláznil. Kdyžjsme sestoupili k dolní stanici lanovky a on suše prohlásil, že si to dáme ještě jednou, krevse ve mně vařila a nejradši bych ho byl v tom okamžiku zardousil. Chvíli jsem ho pozoroval,jak začíná znovu stoupat po sjezdovce vzhůru, pak jsem beze slova udělal čelem vzada zamířil k domovu.Kamarád často jezdil na vrchol také na kole. Je to rychlejší, říkával, a stihnu i několikvýjezdů za den. Já kolo nemám, ale občas, když jel některou z mnoha nádherných cestz Hanychova na hřeben a přes Pláně k vrcholu, tak jsem šel s ním. On na kole, já pěšky.Do těžkých výjezdů jsem byl rychlejší já, po rovinách či ve sjezdu mi ujížděl. Ale řekl bych,že tyhle společné výjezdy – výběhy měly pro nás pro oba slušnou sportovní hodnotua opravdu jsme si je užívali.Několikrát jsem přišel o razítko i díky kamarádkám v sousedství. I když jsme bylidomluveni, že půjdem na vršek, občas jsem si to na poslední chvíli rozmyslel a zmizelnečekaně mezi ploty. To potom bylo zase láteření. Kdyby mohl, tak by mi dal domácí vězenía zavřel mě někde o chlebu a o vodě. Ale v tomhle si prostě nedokážu poručit – příroda jesilnější než já. A navíc jsem věděl, že stejně příště bude chtít, abych šel zase s ním.Ale nakonec se to povedlo. Nám oběma. Kamarád svých prvních sto registrovanýchvýstupů uskutečnil v průběhu roku 2003 a já jsem na Nový rok 2005, tedy přesně v limitudvou let, tak jak jsem si předsevzal, vystoupil na vrchol Ještědu posté.Byla to dřina, sbírání ještědských stovkařských razítek se neobešlo bez osobníchkonfliktů, náš vzájemný kamarádský vztah byl několikrát vážně ohrožen, ale stálo to za to.Pocit, že v novodobé historii jsem mezi prvními, kteří odznak stovkaře vybojovali, měhřeje skoro stejně jako můj huňatý kožich. A ve své kategorii jsem jediný, komu se takovýkousek podařil. A to možná nejen v novodobé historii.Myslím, že ještě žádný jiný hafan na vrchol Ještědu tolikrát nevyběhl.Ale teď hledám motivaci pro další výstupy. Třeba nějakou sportovně založenou psí slečnuse stejnými zájmy. Honit srnky a zajíce už mě tolik nebaví – vždyť už jsem velký kluk.Jedno mám ale ještě na srdci. Vy lidé si zakládáte na svém výsadním postavení „pánatvorstva“.Ale já se při našich výšlapech po okolí při svém čenichání dostanu i do míst podélturistických cest, kam běžný turista nezavítá. A musím konstatovat, že někteří lidé seskutečně chovají hůře než někteří mí kolegové z říše zvířat. Abych nechodil kolem horké160

kaše – chovají se hůř než ta pověstná prasata. Pohled na plastové láhve, sklenice, papírya jiné odpadky, které se na nás vyvalí z odtáté sněhové pokrývky, úplně znehodnotípovznášející náladu spojenou s nástupem jara. Je mi z toho vždycky hodně smutno.A problém nevyřeší fakt, že časem vše zaroste svěží zelení.Zamyslete se nad svým chováním. Nechci po lidech, aby pár nadšenců uklízelo v lesíchneskutečný nepořádek páchaný druhými. Chci spolu s ostatními zvířaty po lidech jenjedno – chovejte se k našemu „společnému domovu“, kterým je okolní vámi stále více oklešťovanávolná příroda, stejně jako k vašemu domovu vlastnímu!Podle vyprávění hovawarta Gerona nazvaného „Viděno psíma očima“sepsal a jazykově upravil Jiří Šimek.Hovawart Geron161

Soutěž stovkařůV jubilejním roce 2000 obnovil po více jak půlstoleté přestávcestovkařské závodyJizersko-ještědský horský spolek, který k nim vydal i závazné regule(k dispozici v kanceláři JJHS nebo na www.horskyspolek.cz),průkazy a odznaky.Do roku 2004 se do soutěže zapojilo několik desítek lidí,v průběhu roku 2001 dosáhl první „stovkař“ stého výstupua obdržel stovkařský odznak.Účastníci soutěže, kteří do 1. 1. 2005dosáhli sta výstupů na Ještěd:1) Petr Krause2) Jan Pražák3) Petr Schneider4) Antonín Horák5) Jiří Šimek6) GeronPokud máte zájem zúčastnit se Soutěže stovkařů, vyzvedněte siprůkazku v kanceláři JJHS nebo si o ni napište nahorskyspolek@volny.cz,případně na adresu kanceláře: Bažantí 378/3, 460 01 Liberec 1.162

Dvě stě lippro Jizerské horyJaroslav KrupauerLiberecNa podzim r. 2003 vybudovali členové JJHS oplocenku v PR Vápenný vrch, do níž bylynásledně vysazeny sazenice javorů, dubů, třešní a habrů. Letos bylo v rámci zakázky odSprávy CHKO Jizerské hory zajištěno jejich ožínání a dnes nás čeká dosázení 200 semenáčkůlip, které si budeme muset najít v lese sousedícím s oplocenkou.Ráno se dosud neobjasněným zázrakem daří do spolkové škodovky nacpat oba LeošeVašiny, Pavla Jandu, Ivu a Jardu Krupauerovic i moji nadrozměrnou maličkost. Zajíždímek Radkovi Masákovi pro sekeromotyky a pak již svištíme na „Vápenný“, kde už na nás čekajíZdena a Jitka Felcmanovy s Radovanem Valentem. Tři posledně jmenované posílámepřipravovat díry pro semenáčky do oplocenky, já si zabírám kolečko na jejich přepravu,ostatní jdou vyhledávat malé lipky.Sázení lip v Přírodní rezervaci Vápenný163

Iva Krupauerová a Zdena Felcmanová při výsadbě semenáčků lipNejdříve paběrkujeme, ale po půlhodině slyším Leoše halekat: „Pojďte všichni sem, nakraj lesa, víc už hledat nepotřebujem!“ Skutečně; z „Vašinova naleziště“ by šlo vytěžitdvojnásobek toho, co potřebujeme. Nestačím vozit a počítat, po čtyřech, pěti závozech jevystaráno. Konečně dostávám do ruky sekeromotyku, ale co kopnutí, to do šutru či do skla;školka je umístěna na bývalé zavážce. Ale i to nakonec překonáváme osobním hrdinstvíma práce je vcelku rychle a kvalitně hotova. Na místě, kde byl dříve geograficky nepůvodnídruh rostlin – celík kanadský, jenž byl v minulých letech zlikvidován, bude nahrazenskladbou dřevin přírodě blízkých (lípa, dub, habr, javor, třešeň). Jedině druhově různorodýles a skladba v něm rostoucích dřevin dokáží odolávat zásahům a důsledkům počínánítvora, jenž je často neprávem označován za člověka myslícího.Přesouváme se do nedalekého lomu, kde se mi asi na 50. sirku daří rozdělat oheň.Propukají vuřto-sodovkové orgie; táborák živíme dřívím, které si tu nachystali zdejší„Měďodolci“ (původně název indiánského kmene; v našich podmínkách lidé, kteří kradoukabely, opálí z nich izolaci a kov prodají ve sběrně). Jelikož zlodějnu nepodporujeme,likvidujeme jejich zásoby beze zbytku. Teď už jen vrátit Radkovi a do garáže nářadía Kolouchovi auto s vozíkem. Zatímco na něj čekáme „U Ducháčů“, kujeme pikle, co dál.Čeká nás ještě fůra práce v Českém ráji a času málo. Vítězí již tolikrát opakované heslo:To se zvládne, stejně nám nic jiného nezbývá!Neděle 14. 11. 2004Jarda Pračlověk Krupauer164

Publikacevydané Jizersko-ještědským horskýmspolkemReprint Matouschkovy mapy z roku 1927Mapa byla pod názvem Spezial-Karte vom Jeschken- u. Isergebirge vydána v roce 1927v měřítku 1 : 50 000. Vyšla v nákladu deseti tisíc výtisků (na svou dobu neobvykle velkém).Na mapě je zachyceno rozsáhlé území od Lužických hor až po západ Krkonoš. V roce 2000ji znovu vydal JJHS.Mapa je již bohužel zcela vyprodána.Národní přírodní rezervaceJizerskohorské bučinyBrožura podává na 64 stranách informace o přírodníchhodnotách NPR Jizerskohorské bučiny, která patří spolus ochranným pásmem k největším v České republice.Zahrnuje strmé severní svahy Jizerských hor porostlé rozsáhlýmibučinami s řadou skalních vyhlídek, s horskýmibystřinami s vodopády. Knížka je vybavena řadou barevnýchfotografií, mapkou severní části Jizerských hora ilustracemi typických přírodních interiérů. Autorskýkolektiv je složen z místních odborníků a znalců Jizerskýchhor. Kromě přírodních hodnot nejsou v publikaciopomenuty ani historické a kulturní zajímavosti na území Jizerskohorských bučina v jejich nejbližším okolí. První vydání vydal JJHS v roce 2000 a jelikož bylo celé rozebráno,bylo v roce 2002 připraveno vydání druhé.Přírodní park JeštědPublikace je koncipována jako populárně naučná, je určena návštěvníkům přírodníhoparku i místním obyvatelům k bližšímu poznání přírodních, historických i kulturních zajímavostítohoto území. Texty jsou doplněny řadou barevných fotografií geologických objektů,podzemních prostor, významných druhů rostlin a živočichů i historických památek,nacházejících se na území parku nebo v jeho nejbližším okolí. Součástí publikace je rovněž165

výřez z turistické mapy zahrnující území přírodníhoparku. Samostatná kapitola je věnována naučné stezceTerasy Ještědu. Autorský kolektiv byl sestaven z erudovanýchodborníků a místních znalců geologických, botanickýcha zoologických poměrů Ještědského hřbetu i historickýcha kulturních pozoruhodností území. JJHS vydal tutopublikaci v roce 2001.Daleké obzory –jizerskohorské skalní vyhlídkyPo brožurách Jizerskohorské bučiny a Přírodní park Ještědvydal v roce 2003 Jizersko-ještědský horský spolek publikacinazvanou Daleké obzory – jizerskohorské skalní vyhlídky. Na 112 stranách vytištěnýchna křídovém papíře se čtenářmůže seznámit s pětatřiceti vyhlídkaminašich hor. Jejich kouzlo nespočívá jenomv dalekých rozhledech, nýbrž i v jejichminulosti nebo v pověstech, které jsous nimi spojené. Najdete zde na stovkubarevných fotografií pořízených Janema Šimonem Pikousovými a také několikdobových pohlednic ze sbírky PetraKurtina. Texty napsali Marek Řeháčeka Otokar Simm.Jizerskohorská rašeliništěV závěru roku 2004 vydal JJHS knížku Jizerskohorská rašeliniště. Tuto populárně naučnoupublikaci, která souborně shrnuje informace o rašeliništích v české i polské části Jizerskýchhor, vytvořil kolektiv autorů pod vedením Miroslava Jóži a Pavla Voničky. Je zde nastíněnvznik a vývoj, obecná charakteristika a jednotlivé typy rašelinišť, povrchové útvaryi vzácná rašelinná flóra a fauna, ale především popis téměřpadesáti nejvýznamnějších jizerskohorských rašelinišť.Přestože se na knížce podílelo několik odborníků, kteří sezejména v posledních letech věnují výzkumu jizerskohorskýchrašelinišť, není určena pouze specialistůma znalcům Jizerských hor. Měla by posloužit všem čtenářůmse zájmem o jizerskohorskou přírodu – návštěvníkům,turistům, místním obyvatelům, obdivovatelůma milovníkům Jizerských hor, zájmovým spolkům i školnímládeži. Proto je text doplněn řadou originálních obrázkůa především desítkami fotografií rašelinišť a význačnýchrostlin a živočichů. Záměrem autorů bylo rovněž upozornitna současné ohrožení jizerskohorských rašelinišť a na166

nezbytnost jejich ochrany a zároveň provést čtenáře zajímavými místy, z nichž pouze částje turisticky zpřístupněna.Pohlednice a ročenkyJJHS také vydal několik pohlednic s motivy Jizerských hor a od roku 2003 vydává ročenkyJizersko-ještědského horského spolku, které se snaží navázat na dnes již legendárníročenky vydávané Německým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV).Jedná se o sborníky článků nejen o činnosti JJHS, ale také o přírodních, historických a vlastivědnýchzajímavostech Ještědského hřebenu, Jizerských hor a okolí.Nabízené publikace je možné získat u všech dobrých knihkupců v Libereckém krajia v kanceláři Jizersko-ještědského horského spolku.167

Seznam členů JJHSk 25. 1. 2005Titul Příjmení Jméno Obec36/02 ZO ČSOP LiberecRNDr. AMROZEK Libor PrahaANTL Jiří, DiS. LiberecRNDr. BAREŠ Martin LiberecMUDr. BÁRTÍKOVÁ Irena LiberecBÁRTOVÁ EvaLiberecIng. BEITL Petr Jablonec nad NisouIng. BENEŠ Luděk, PhD. PrahaBERKA Václav Frýdlant v ČecháchBLÁHA Zdeněk Jablonec nad NisouBLECHOVÁ Eva LiberecBLIML JiříLiberecIng. BODLÁK Petr PrahaBUHUSLAV Bohumil Hodkovice n. M.BOHUSLAVOVÁ Eva Hodkovice n. M.Ing. BÖNISCH Radek LiberecBRANDEJSKÁ Marie Stráž nad NisouBRAUN PetrLiberecIng. BROŽEK Zdeněk LiberecBŘACH Tomáš LiberecMVDr. CVRČEK Zdeněk LiberecČÁP KarelLiberecČÁP RadimLiberecČÁP JakubLiberecČÁP KarelPrahaČÁPOVÁ Jindra LiberecIng. ČECH Michal PrahaČERNOHOUS Jan LiberecČERNÝ Rudolf LiberecČEŘOVSKÝ Viktor LiberecDAŇO JanLiberecDAVID Jaroslav LiberecDAVIDOVÁ Alena LiberecDEDECIUSOVÁ Jana LiberecDLABOLA Olda RaspenavaIng. DOLEŽAL Václav Jablonec nad NisouDOLEŽALOVÁ Kateřina LiberecDOLEŽALOVÁ Martina LiberecPhDr. DOUBNEROVÁ Jitka LiberecDRAHOŇOVSKÝ Milan LiberecDUDA JiříLiberecDUŠEK JiříLiberecDVOŘÁK Rudolf LiberecEISENMANN Jan PrahaENDLER Herbert Jiřetín pod BukovouENGELMANN Isa Verona-PoianoIng. ERBE Heinrich HainewaldeEXNER PetrLiberecIng. FAJGL Pavel Jablonec nad NisouFANTL JanLiberecMgr. FANTLOVÁ Helena LiberecFELCMANOVÁ Zdena RaspenavaFELCMANOVÁ Jitka RaspenavaFIALA MilanNová Ves nad NisouFIALA Roman LiberecFILL IvanLiberecFLEKNA František LiberecFOLCOVÁ Helena LiberecMgr. FORMAN Petr Jablonec nad NisouFOUQUÉ PetrLiberecGABČO JanLiberecGÁLIK František LiberecPhDr. GRUNT František HostiviceMgr. GUMOWSKI Andrzej GdyniaHAENSCH Christian Bernstadt-Dittersbach a. d. E.Ing. HAJAŠ Josef Hrádek nad NisouIng. HAJÍČEK David LiberecHAMPL Lukáš LiberecHASENÖHRL Jan PrahaHERBACH Bernhard KleinhänchenHERRMANNOVÁ Petra Jablonec nad NisouHIKL TomášLiberecHLUŠTÍKOVÁ Ivana LiberecHOLADA Miroslav OsečnáHORÁČEK Zdeněk LiberecHORÁK Antonín LiberecHROMÁDKA Radek LiberecHUBKA Rudolf HejniceIng. HUDCOVÁ Alice Praha168

HUDCOVÁ Eliška PrahaHULÁK JiříFrýdlant v ČecháchCHARVÁT Jaroslav LiberecCHOCHOLOUŠKOVÁ Věra Jablonec nad NisouCHUDÁ Zuzana LiberecIng. INDRÁČEK Ivan Desná v Jiz. HoráchINDRÁČKOVÁ Jitka Desná v Jiz. HoráchJÁGROVÁ Lenka LiberecJAKOUBEK Martin SmržovkaIng. JAKUBÍKOVÁ Alena LitoměřiceJANDA PavelLiberecJANDA Vojtěch LiberecJANDÍK JiříLiberecJANDOVÁ Michaela LiberecJANDOVÁ Ladislava LiberecJANEČEK Allan LiberecJANEČKOVÁ Daniela LiberecJARCHOVSKÝ František LiberecJERSÁKOVÁ Marta LiberecJIROUDEK JiříLiberecIng. KABÁTEK Pavel Světlá pod JeštědemKALIŠ KarelLázně LibverdaKALIŠ JakubPrahaKALIŠOVÁ Vladana PrahaKALPAKCIS Pavel Jablonec nad NisouKAPLOVÁ Věra Nové Město pod SmrkemKAŠKA Miroslav LiberecKELLNER PetrLázně LibverdaKIPOROVÁ Šárka LiberecMUDr. KLIMOVIČ Tomáš LiberecKNĚBORT Milan LiberecIng. KNEITSCHEL Helmut SchnaitseeMgr. KNĚZÁČKOVÁ Lenka LiberecKOCOUREK Miroslav Stráž nad NisouIng. KOČÍ Aleš LiberecMgr. KOČÍ Jana LiberecKOFR DavidLiberecKOLOUCH Josef LiberecKOLOUCH Jan LiberecKOLOUCH Josef LiberecKOMRZÝ Tomáš LiberecKOREC Tomáš LiberecIng. KORSELT Robert LiberecKOSÁK Stanislav LiberecIng. KOVÁŘOVÁ Zdena LiberecKRAUSE PetrJablonec nad NisouKRAUSE Werner Jablonec nad NisouKRČMOVÁ Radmila Železný BrodKREBSÖ Jarmila HejniceKREBSÖ Mads HejniceKREBSÖ Katja HejniceKREJCAROVÁ Cecílie Frýdlant v ČecháchKRUPAUER Jaroslav LiberecKŘÍSTEK Adam PrahaKUBERKA František Stráž nad NisouIng. KUDRNA Daněk LitoměřiceBc. KUKLA Jiří LiberecKURTIN PetrJablonec nad NisouKUŽELOVÁ Regina LiberecLÁSKA Ondřej SemilyLIČKOVÁ Ludmila PrahaLINDA Stanislav Stráž nad NisouLINHARTOVÁ Jana LiberecMgr. LORENOVICZ Vítězslav LiberecLOUDA JiříJablonec nad NisouLOUTHAN Miloš KladnoIng. LUBAS Jaroslav Nová Ves nad NisouMAJER JiříLiberecJUDr. MAKOVEC Petr PrahaMAKOVEC Jan PrahaMARŠÍKOVÁ Marie LiberecIng. MATOUŠEK Miloš LiberecIng. MAURER Jan LiberecMAZELLOVÁ Martina Nová Ves nad NisouMgr. MELÍŠEK Michael PrahaMENZEL Günter LiberecIng. MOC Vladimír LiberecMODRÁ EvaLiberecMOIDL Zdeněk LiberecMgr. MORÁVKOVÁ Květa LiberecMOUCHA Ivan PrahaIng. MRSKOŠOVÁ Iva LiberecMRVA František SmržovkaIng. MUSIL Stanislav LiberecIng. MUSÍLKOVÁ Daniela LiberecNÁDENÍK Karel Nové Město pod SmrkemMgr. NÁDHERA Bohumil LiberecNAVRÁTIL Vladimír LiberecNECHVÍLE Martin Jablonec nad NisouNECHVÍLOVÁ Dana Jablonec nad NisouNĚMEC Vladimír Jablonec nad NisouRNDr. NEVRLÝ Miloslav LiberecNOVÁK JiříLiberecNOVÁK Frýgo Jiří LiberecNOVÁKOVÁ-SLAVÍKOVÁKateřinaPrahaMgr. OLYŠAR Petr LiberecORAVEC Tomáš Jablonec nad NisouIng. PALEČEK Tomáš LiberecPÁRA Boleslav LiberecPÁRYS František LiberecPAŘÍZKOVÁ Bohdana Liberec169

PAVLÍČKOVÁ Jana LiberecPAVLŮ JiříLiberecPAWLASOVÁ Libuše Hradec KrálovéPELC JiříTanvaldPELDA Martin ČáslavPETR RadekPrahaPETR VojtaPrahaPETROVÁ Lenka PrahaPETROVÁ Kateřina PrahaPEUKER Pavel Jindřichovice pod SmrkemPEUKEROVÁ Alena Jindřichovice pod SmrkemPIKOUS Jan ml. LiberecPIKOUS Šimon LiberecIng. PIPAL Lubomír PrahaMUDr. PIVRNCOVÁ Marta LiberecBc. PIVRNEC Martin LiberecPLACÁK Oskar PrahaPODHORA Jan HejnicePODOLSKÁ Jarmila LiberecPOLDA Ferdyš Petr LiberecPOŽÁRSKÝ Vlastimil LiberecPRAJZLEROVÁ Marcela LiberecPREISLER JiříLiberecDr.med.PREUSSLER Almute FreudenstadtPRÍSLUPSKÝ Pavel LiberecPŘÍHODA David LiberecPUDIL Miroslav BenešovIng. REJLEK Martin LiberecIng. RICHTER Vít ChrastavaŘEBÍČKOVÁ Alena Brozany nad OhříMgr. ŘEHÁČEK Marek LiberecŘIČÁNEK Miloslav PrahaSADÍLEK Vojtěch Frýdlant v ČecháchSAMAŠ JánLiberecSAMAŠOVÁ Olga LiberecSEDLMAYER Jiří LiberecSENOHRÁBEK Stanislav Desná v Jiz.HoráchSENOHRÁBKOVÁ Ivana Desná v Jiz.HoráchIng. SCHNEIDER Pavel LiberecSCHNEIDER Petr LiberecIng. SCHÖTTA Ivo Jablonec nad NisouSILNÁ LenkaCvikovSIMM OtokarJablonec nad NisouIng. SIVEK Martin KlatovySLÁDEK PetrLiberecSLÁDKOVSKÝ Oldřich LiberecIng. SLAVÍK Libor Roztoky u PrahySLEZÁK PetrStráž nad NisouPhDr. SLUKA Tomáš PrahaMUDr. SLUKOVÁ Renáta PrahaSOBOTKOVÁ Dana LiberecSOKOLA David Jablonec nad NisouSPRINZ Marcel LiberecSTANĚK Jaroslav, DiS. LiberecSTANGE Walter ZittauBc. STEJSKAL Libor LiberecSTRÁNSKÝ Zdeněk LiberecSTRNÁDEK Milan Jablonec nad NisouSTRNÁDKOVÁ Irena Jablonec nad NisouMgr. STRNADOVÁ Martina LiberecBc. STRNADOVÁ Lenka, DiS. Nové Město pod SmrkemSUCHL JanLiberecSVÁROVSKÝ Miroslav DobroviceSVÁTKOVÁ Renata Jablonec nad NisouSVOBODA JiříSvětlá pod JeštědemDoc. Ing. ŠÁLEK Jan, CSc. LiberecIng. ŠÁMAL Tomáš Český DubŠEBEK JosefStráž nad NisouŠEBELOVÁ Šárka LiberecIng. ŠIMEK Jiří LiberecŠKODA JanLiberecŠKODA Richard LiberecŠKODOVÁ Milada LiberecŠKODOVÁ Lucie LiberecŠLESINGER Vladislav LiberecŠMÁKAL Roman LiberecŠMAUS PetrBedřichovŠOLC RobertLiberecRNDr. ŠOLC Jan Malá SkálaŠOSVOL PetrHejniceŠOSVOL Jakub HejniceŠOSVOL VítHejniceŠOSVOLOVÁ Hana HejniceIng. ŠPITÁLNÍK jiří PrahaŠPRINGL Václav Jablonec nad NisouŠTAJNEROVÁ Marie LiberecŠŤASTNÍK JiříLiberecŠTEINFEST Milan LiberecTESÁREK Miloš LiberecTESÁRKOVÁ Věra LiberecIng. TOBIŠKA Aleš RaspenavaIng. TRUMPEŠ Pavel PrahaTRŽICKÝ Martin PrahaTŘEŠŇÁK Tomáš Český DubTUREK JosefJablonec nad NisouURBANOVÁ Petra LiberecURBANOVÁ Petra LiberecVACÁTKOVÁ Alena LiberecVÁGNER Josef LiberecVALENT Radovan Nové Město pod SmrkemVALENTOVÁ Jaroslava Nové Město pod SmrkemVALENTOVÁ Marie Nové Město pod Smrkem170

VANĚK KarelLiberecVÁŇOVÁ Markéta Český DubVAŠEK Tomáš LiberecVAŠINA LeošLiberecVAŠINA Leoš ml. LiberecVEČL Ladislav PrahaVERNER JanHorní PolubnýVIMMER Ctibor LiberecMgr. VINKLÁT Pavel LiberecVLČKOVÁ EvaJablonec nad NisouMVDr. VOLF Bohumil PrahaVOLKERT Fredy Helfried Hrádek nad NisouVONDROUŠ Miroslav LiberecIng. VONIČKA Pavel LiberecVYŠOHLÍD Ladislav LiberecWALDE Thomas EckartsbergWANKA PetrLiberecWANKA Klaus LiberecWANKOVÁ Marie LiberecWEBER JorgGrossschönauZAJÍC Stanislav SemilyZAJÍČKOVÁ Jana PrahaIng. ZÁMEČNÍK Jaroslav, CSc. LiberecZELENKOVÁ Kateřina LiberecStaňte se i vy členyJizersko-ještědského horského spolku!171

JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝSPOLEKOBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJEZPRÁVA O ČINNOSTI2004JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝHORSKÝSPOLEK172

Jizersko-ještědský horský spolekJizersko-ještědský horský spolek (JJHS), založený v roce 1996, je v současné době jednímz nejvýznamnějších občanských sdružení v Libereckém kraji se zaměřením na přírodua historii Jizerských hor a Ještědského hřebene. Zabývá se především ochranou přírody(značení rezervací, kosení biologicky cenných luk atd.), turistikou (výlety) a propagací hor(výstavy, Soutěž stovkařů), vydává přírodovědné a vlastivědné publikace (reprint tzv.Matouschkovy mapy z roku 1927, publikace NPR Jizerskohorské bučiny, Přírodní parkJeštěd, Daleké obzory – jizerskohorské skalní vyhlídky, Jizerskohorská rašeliniště).V roce 2004 měl JJHS cca 300 členů. JJHS je občanským sdružením – otevřenýmspolkem přijímajícím své členy se zájmem o přírodu, historii, kulturní tradice a osvětovoua propagační činnost bez ohledu na věk či státní občanství.V současné době horský spolek pracuje v těchto sekcích:Sekce ochrany přírodyPropagační sekcePozemkový spolekSekce ochrany přírodySvoji činnost zaměřujeme především na praktickou ochranu přírody, která spočívá v práciv terénu, zejména v péči o chráněná území v Jizerských horách a na Ještědském hřbetu.Vyznačujeme hranice rezervací, kosíme horské louky se vzácnými druhy rostlin, vyřezávámenáletové dřeviny, likvidujeme nepůvodní invazní druhy rostlin apod. Kromě toho seKosení Upolínové louky na Jizerce173

zúčastňujeme správních řízení vedených orgány státní správy s možností ovlivnit rozhodovánío připravovaných zásazích do přírody a krajiny regionu. V jisté míře působímei ekologicko-výchovně. Při své činnosti spolupracujeme zejména se Správou CHKO Jizerskéhory a Libereckým krajem. K nejvýznamnějším opatřením, která jsme realizovali v minulýchletech, patří: kosení horských luk v PR Bukovec a v PCHP Bílý Potok; značení hranic NPR Jizerskohorské bučiny, NPR Rašeliniště Jizery, PR Černá jezírka,Klikvová louka, Jedlový důl, Křížový vrch, PP Kamenný vrch, Terasy Ještědu aj.; výřez náletových dřevin v PR Malá Strana a Vápenný vrch; vybudování oplocenky a výsadba stromů v PR Vápenný vrch; likvidace křídlatky a dalších invazních druhů rostlin v ochranném pásmu NPRJizerskohorské bučiny, v povodí Štolpichu a v PR Vápenný vrch; oprava a údržba zabezpečení zimovišť netopýrů u Nového Města pod Smrkem.Propagační sekceVydáváme publikace týkající se Jizerských hor a Ještědu, které se svým námětovým a estetickýmpojetím snaží oslovit všechny vrstvy návštěvníků, posílit v nich vztah k našemukraji, rozšířit jejich poznatky o kulturním i přírodním bohatství regionu a nenásilnouformou apelovat na nutnost ochrany tohoto dědictví. Budujeme naučné stezky, kterépřímo v terénu vysvětlují návštěvníkům přírodní a kulturní zajímavosti našeho regionu.Od roku 2003 také vydáváme ročenku Jizersko-ještědského horského spolku, obsahujícínejen informace o činnosti JJHS, ale také mnoho zajímavých tématických článků o oblastiJizerských hor a Ještědu.Zabýváme se zejména hlubším poznáním zajímavých míst v regionu z pohledu historického,kulturního nebo přírodovědného. Organizujeme výlety a vlastivědné exkurze,seznamujeme se s méně známými a navštěvovanými místy s cílem vytvářet a pěstovatvztah k historii i současnosti regionu, jeho kulturním tradicím a hodnotám, a tak i naplňovatmotto „turistikou za poznáním“. Současně se snažíme o obnovu drobných zapomenutýchpamátek na významné události v regionu, jejich připomenutí a zapsání dopovědomí veřejnosti. Další důležitou součástí činnosti spolku je rekonstrukce a údržbavyhlídkových míst v Jizerských horách a okolí.Pozemkový spolekPozemkový spolek pro přírodu a památky severovýchodních Čech, původně nazvanýSeverák, byl založen v roce 2000 jako jedna ze sekcí Jizersko-ještědského horského spolku.V červnu 2001 získal do pronájmu první pozemek na Václavíkově Studánce a v dubnu 2002byl akreditován ÚVR ČSOP a zařadil se tak mezi oficiálně uznávané pozemkové spolky v ČR,které musejí splňovat podmínky a dodržovat pravidla vydaná Radou Národního pozemkovéhospolku. Hlavním posláním pozemkového spolku JJHS je přímá ochrana vybranýchlokalit s významnou přírodní či kulturně-historickou hodnotou. Tato ochrana je prováděna174

Kosení louky v Horním Polubnémnejprve nabytím vlastnických nebo jiných věcných práv ke zvoleným nemovitostem (dlouhodobýpronájem, vlastnictví) a následnou odpovídající péčí o ně.Pozemkový spolek prováděl v roce 2004 managementové práce na pronajatém pozemkuna Václavíkově Studánce s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin, namokřadní louce, bývalé přechodně chráněné ploše v Bílém Potoce a poprvé se kosila částcenné louky s výskytem upolínu nejvyššího v Horním Polubném ve vlastnictví paníSlavíkové.Tradice horského spolkuRoku 1884 byl z popudu továrníka a zároveň milovníka hor a propagátora turistiky AdolfaHoffmanna v Liberci založen Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory (DGV).Postupně se rozrostl v obrovskou organizaci s 8 000 členy ve 25 sekcích. Již brzy pozaložení se z něj stalo velice prestižní sdružení, jehož členy byli i přední liberečtí továrnícia významné osobnosti politického i kulturního života.Díky dobrému finančnímu zázemí mohl DGV pěstovat celou řadu aktivit: značilv horách první turistické stezky, vydával mapy a průvodce, stavěl rozhledny a horské chaty.Od roku 1885 vydával také obsáhlé ročenky, sloužící dodnes jako cenný zdroj informacío Liberecku. Pravděpodobně největším počinem DGV byla stavba ještědského hotelu,dokončeného roku 1907 (shořel roku 1963).Náš Jizersko-ještědský horský spolek je moderní organizací, která chce navazovat nadobré tradice DGV a přitom se jasně distancuje od jeho směřování po roce 1938.175

Členská základnaa struktura občanského sdruženíPočet členů a jeho změnyV roce 2004 bylo přijato 47 nových členů. Jizersko-ještědský horský spolek měl takk 31. 12. 2004 celkem 302 členů.Výbor Horského spolkuČinnost spolku je v období mezi jednotlivými členskými schůzemi řízena výborem.V roce 2004 pracoval výbor JJHS v následujícím složení:Ing. Pavel Schneider (předseda)Ing. Aleš Kočí (hospodář)Otokar Simm (vedoucí propagační sekce)Petr PoldaJaroslav Krupauer (zapisovatel)Petr FormanIng. Martin Sivek (do 19. 6. 2004)Jiří BlimlIng. Vladimír MocRevizní komise Ing. Martin RejlekIng. Pavel Vonička (do 3. 4. 2004)Milada Škodová (do 3. 4. 2004)MUDr. Tomáš Klimovič (od 3. 4. 2004)Jiří Pelc (od 3. 4. 2004)Kancelář Dana NechvílováDne 3. 4. 2004 se konala výroční členská schůze v pivovaru ve Vratislavicích nad Nisoua dne 22. 11. 2004 se konala členská schůze na Prezidentské chatě v Jizerských horách.Výroční členská schůze v pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou176

Činnost Jizersko-ještědského horskéhospolku v roce 2004Realizace projektů v ochraně přírody a krajinyObnova a rekonstrukce hranice CHKO Český rájRealizovaná managementová opatření v roce 2004Stejně jako v předchozích letech, i v roce 2004 jsme prováděli řadu managementovýchprací zadaných Správou CHKO Jizerské hory, Správou CHKO Český ráj nebo Libereckýmkrajem, zejména v maloplošných chráněných územích v CHKO Jizerské hory a Český ráj,ale i mimo ně. Obnova značení hranic NPR Jizerskohorské bučiny – jádrové území Frýdlantskécimbuří, PR Ptačí kupy, PP Klečoviště na Smrku, PP Pod Smrkem – kompletní obnovapruhového značení na stromech, obnova a instalace nových tabulí se státním znakemna přístupových cestách. Kosení Upolínové louky a „pralouky“ v Přírodní rezervaci Bukovec, kosení pronajatéplochy na Václavíkově Studánce a v Bílém Potoce pod Smrkem a louky v HornímPolubném – pravidelný management lučních ekosystémů s výskytem vzácných a ohroženýchrostlin (upolín nejvyšší, kropenáč vytrvalý, prstnatec májový, vachta trojlistá);ruční kosení mokřadů a podmáčených luk, sekání sušších ploch mechanizací; úklidposečené hmoty a odvoz části biomasy mimo území rezervace. Oprava oplocení v PP Pod Smrkem177

Likvidace celíku kanadského, ožínání sazenic a doplňková výsadba lip v PR Vápennývrch Ruční vytrhání vlčího bobu mnoholistého v PR Bukovec Úprava turistického chodníku Ořešník Vyřezání náletových dřevin, zhotovení a instalace informační tabule u Štolpišské Rudnéjámy Likvidace křídlatky – invazního druhu rostliny v povodí řeky Smědé a v areálu firmyInterlana v Liberci Obnova a rekonstrukce hranice CHKO Český ráj Obnova značení PR Prachovské skály a PR Bučiny u Rakous (CHKO Český ráj)Správní řízení, kterých se JJHS zúčastnil v roce 2004: Výstavba víceúčelového domu v k. ú. Rašovka Výstavba rodinného domu v k. ú. Horní Suchá u Liberce Kácení topolů v k. ú. Rochlice u LiberceOkrašlovací činnost v roce 2004Oprava a údržba skalních vyhlídek v Jizerských horáchV roce 2004 zrekonstruoval JJHS vyhlídku Martinská stěna v Liberci-Kateřinkách. Zbytkystarého kovaného zábradlí byly nahrazeny novým zábradlím, které bylo vyrobeno podlepůvodního vzoru. Oprava byla financována z dotace Libereckého kraje a z příspěvkůfiremních dárců. Dále byly provedeny opravy vyhlídek Paličník a Hajní kostel z prostředkůposkytnutých Správou CHKO Jizerské hory.Rekonstrukce vyhlídky na Paličníku178

JeštědJizersko-ještědský horský spolek pokračoval i v roce 2004 s úpravou vrcholových partiíJeštědu, tentokrát s projektem, který spočíval v osazení laviček a odpadkových košů navrcholové plošině Ještědu. Náklady projektu byly opět hrazeny z dotace od Libereckéhokraje.Nový obrázek v sedle Na VýpřežiDne 17. 11. 2004 byl v sedle Na Výpřeži na Ještědském hřebeni zavěšen obrázek BolestnéPanny Marie. Obrázek zavěsil Jizersko-ještědský horský spolek ve spolupráci s občanskýmsdružením Drobné památky severních Čech z České Lípy. Českolipští obrázek vyrobilia zajistili i jeho vysvěcení farářem z Bělé pod Bezdězem, který se slavnostního zavěšenítaké zúčastnil. I přes nepříznivé počasí se dostavili členové a příznivci obou sdruženív hojném počtu. Obrázek je malován na skle a je zavěšen na řetězu na buku tak, jak bylzavěšen obrázek původní z 19. století.Vlastivědná a publikační činnost, práce s veřejnostíRočenka Jizersko-ještědského horského spolku 2003V březnu 2004 vyšla Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku 2003. Šlo již o druhýročník ročenky, která se snaží navázat na dnes již legendární ročenky vydávanéNěmeckým horským spolkem pro Ještědské a Jizerské hory (DGV). Ročenka JJHS 2003 jeojedinělým sborníkem článků nejen o činnosti JJHS, ale také o zajímavostech Ještědskéhohřebenu, Jizerských hor a okolí. Na 288 stranách je možno nalézt například články o jeskyních,štolách a geologii Ještědského hřebenu, o historii obce Horní Maxov, o ČernéStudnici, o jizerskohorských rašeliništích, o kříži na Ještědu, o jizerskohorském lidovémdomě a mnoho dalších zajímavých článků týkajících se regionu Jizerských hor a Ještědu.K autorům článků patří mimo jiné i takové osobnosti jako Miloslav Nevrlý, Otokar Simmnebo Marek Řeháček. Ročenku vydal JJHS ve vlastním nákladu s technickou podporouNakladatelství Petr Polda a tiskárny Geoprint. Ročenka vznikla především díky sponzorům,kteří si v ročence zakoupili reklamu, a samozřejmě také díky autorům textů, fotografiía vyobrazení, kteří své příspěvky poskytli bez nároku na honorář.Výstava Horské spolky – minulost a budoucnost příhraniční krajinyV průběhu roku 2004 byla Jizersko-ještědským horským spolkem vytvořena česko-německávýstava s názvem Horské spolky – minulost a budoucnost příhraniční krajiny.Výstava prezentuje nejen současnou činnost horských spolků v českoněmeckém pohraničínašeho regionu, ale také bohatou historii horských spolků, které zde působily od konce19. století. Zájemci se tak mohli dozvědět o aktivitách Německého horského spolku proJeštědské a Jizerské hory, který zanikl v průběhu 2. světové války a se svými 8 000 členypatřil k velmi vlivným sdružením v našem regionu. Část výstavy je pochopitelně věnovánačinnosti JJHS, ale také činnosti horských spolků, které působí na německé straně hranice,především o Jonsdorfském horském spolku (Jonsdorfer Gebirgsverein 1880 e. V.), který sestal partnerem tohoto projektu. Výstavu bylo možno v průběhu roku 2004 zhlédnout na179

Výstava Horské spolky – minulost a budoucnoct příhraniční krajinyMartinské stěně v Liberci-Kateřinkách, na Ještědu, na Koupališti Sluníčko ve Vratislavicíchnad Nisou, v Jonsdorfu, v Žitavě a na radnici v Jablonci nad Nisou.Jizerskohorská rašeliništěV prosinci roku 2004 vydal JJHS knížku Jizerskohorská rašeliniště. Tuto populárně naučnoupublikaci, která souborně shrnuje informace o rašeliništích v české i polské částiJizerských hor, vytvořil kolektiv autorů pod vedením Miroslava Jóži a Pavla Voničky. Je zdenastíněn vznik a vývoj, obecná charakteristika a jednotlivé typy rašelinišť, povrchovéútvary i vzácná rašelinná flóra a fauna, ale především popis téměř padesáti nejvýznamnějšíchjizerskohorských rašelinišť. Přestože se na knížce podílelo několik odborníků, kteříse zejména v posledních letech věnují výzkumu jizerskohorských rašelinišť, není určenapouze specialistům a znalcům Jizerských hor. Měla by posloužit všem čtenářům se zájmemo jizerskohorskou přírodu – návštěvníkům, turistům, místním obyvatelům, obdivovatelůma milovníkům Jizerských hor, zájmovým spolkům i školní mládeži. Proto je text doplněnřadou originálních obrázků a především desítkami fotografií rašelinišť a význačnýchrostlin a živočichů. Záměrem autorů bylo rovněž upozornit na současné ohroženíjizerskohorských rašelinišť a na nezbytnost jejich ochrany a zároveň provést čtenářezajímavými místy, z nichž pouze část je turisticky zpřístupněna.Internetové stránkyJJHS provozuje své webové stránky na adrese www.horskyspolek.cz. Je možno zde naléztinformace o činnosti JJHS, ale také třeba inventarizaci vyhlídek v Jizerských horách nebopopisy naučných stezek na Ještědu. Od roku 2004 je tu také stručná německá verze webovéprezentace.180

Další výstavy a prezentaceJJHS se prezentoval na tradiční výstavě neziskových organizací v Krajské knihovněv Liberci u příležitosti akce 30 dní pro neziskový sektor v únoru roku 2004. Na podzim roku2004 byla v Riedelově vile v Desné v Jizerských Horách vystavena spolková výstavao pomníčkách Jizerských hor.Odborné a poznávací exkurze pro členyJJHS se věnuje také pořádání jednodenních výletů a tématických exkurzí s přírodovědnými historickým zaměřením pod vedením místních odborníků a znalců regionu. Dne10. 1. 2004 se uskutečnila exkurze do přehradní hráze Souš a na Protrženou přehradua dále se v průběhu roku uskutečnilo velké množství jednodenních výletů připravenýchCtiborem Vimmerem (např. do Českého středohoří, Krkonoš, Jizerských hor, Lužickýchhor, Českého Švýcarska, na Šluknovsko apod.)Vícedenní exkurze členů Horského spolku byly směrovány do následujících oblastí:5. 6.–6. 6. 2004 – výlet do Krkonoš3. 7.–6. 7. 2004 – výlet do Beskyd25. 9.–28. 9. 2004 – zájezd do Žďárských vrchůDalší uskutečněné akceTradiční horská tancovačka v hostinci U ŠámalůV sobotu dne 6. 3. 2004 se uskutečnil pátý tradiční ples Jizersko-ještědského horskéhospolku v hostinci U Šámalů na Ještědském hřbetu. K dispozici byla bohatá tombola, soutěžea k tanci a poslechu hrála skupina Paroháči.Tradiční horská tancovačka v hostinci U Šámalů181

Slavnosti slunovratuDne 19. 6. 2004 se u příležitosti slavnostního otevření vyhlídky Martinská stěna v Liberci-Kateřinkách uskutečnily na místě dnes již zaniklého lesního divadla Slavnosti slunovratu.Vystoupila Divadelní společnost KEJKLÍŘ se svým představením Stolečku, prostři se!,kouzelník z Klubu kouzel Liberec a zahrála skupina B-STYL. Akce byla financovánaz prostředků Evropské unie.Soutěž stovkařů – Stovkařská olympiádaDne 10. 7. 2004 pořádal Jizersko-ještědský horský spolek již podruhé na JeštěduStovkařskou olympiádu. Součástí olympiády byly opět dva závody – závod ve vynášenísudů piva na Ještěd a soutěž výstup na Mt. Everest. Vynášení sudů piva se zúčastnil pouzejeden závodník, Petr Beitl, který sud na vrchol vynesl za jednu hodinu a osm minut. Dosoutěže výstup na Mt. Everest se přihlásilo 13 závodníků, z toho osm dokončilo všech osmvýstupů. Dva z nich použili ke zdolávání vrcholu jízdní kolo. V téměř neuvěřitelném časepět hodin a pět minut zvítězil závodník Daniel Malý a pokořil tak rok starý rekord, kterývytvořil František Párys. Ten však v tento den vystoupal na vrchol Ještědu třináctkráta ustanovil tak nový oficiální světový rekord v počtu výstupů na Ještěd v jeden den, drženýdlouhá desetiletí známým libereckým horolezcem Rudolfem Kauschkou, který v roce 1922zdolal se svými druhy vrchol Ještědu dvanáctkrát.Z prostředků Evropské unie byla pro účastníky Soutěže stovkařů vyrobena tričkas logem soutěže a byl vydán českoněmecký informační leták spojený s přihláškou dosoutěže.Slavnosti slunovratu u Martinské stěny182

Zpráva o hospodaření za rok 2004VÝKAZ O MAJETKU A ZÁVAZCÍCH ZA ROK 2004peníze v hotovosti 17 183peníze na bankovních účtech 514 618drobný hmotný majetek 140 027propagační materiál 590 830pohledávky 12 000závazky 42 737majetek celkem 1 317 395HOSPODÁŘSKÝ VÝSLEDEKpříjmy celkem 1 825 218výdaje celkem 1 575 321hospodář. výsledek (rozdíl příjmů a výdajů) 249 987ROZPIS PŘÍJMŮ A VÝDAJŮpříjmy celkem 1 825 218příjmy z reklamy 87 500sponzorské dary a dotace 548 690členské příspěvky 34 350příjmy z vlastní činnosti 758 949prodej propagač. materiálu 378 858úroky z běžného účtu 646ostatní příjmy 16 225výdaje celkem 1 575 231materiálové náklady 646 790nákup počítače 20 300cestovné, stravné, doprava, PHM 30 099nemateriálové náklady a služby 389 708potraviny, občerstvení 55 494provozní náklady – kancelář 86 944mzdové náklady, OON, srážky z mezd 325 502peněžní dar – pomoc Tatrám 10 000ostatní výdaje 10 394183

Pokyny pro autorypříspěvků do ročenky JJHS 20051. Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku uveřejňuje příspěvky přírodovědné,vlastivědné a historické týkající se regionu, ve kterém JJHS působí, tj. zejménaJizerských hor, Ještědského hřbetu a přilehlých oblastí Libereckého kraje. Dále je zdeprezentována činnost JJHS v jednotlivých letech včetně výročních zpráv. Příspěvky jsouuveřejňovány v češtině.2. Rukopisy prací zasílejte přednostně e-mailem na adresu: ferdyš.polda@tiscali.cz nebohorskyspolek@volny.cz, případně poštou na CD nebo na disketě na adresu:Jizersko-ještědský horský spolek, Bažantí 378/3, 460 01 Liberec.3. Rukopisy pište v textovém editoru Word for Windows, text zarovnávejte pouze vlevo,nedělte slova na konci řádku. Klávesou „Enter“ ukončujte pouze odstavec, nikoliv každýřádek. Kapitoly oddělte mezerou jednoho řádku. Pište vše normálním písmem typuTimes New Roman velikosti 12, pouze latinská jména taxonů kurzívou. Odbornéter míny, případně místní názvy, které považujete za významné, zvýrazněte tučnýmpísmem.4. Přílohy (obrázky, grafy, tabulky) v digitální formě předávejte v samostatných souborech,nevkládejte je do textu. Obrázky v digitální podobě musejí mít rozlišenímin. 300 dpi (obrazových bodů na palec). Lze přiložit rovněž ostatní přílohy keskenování (fotografie, diapozitivy apod.), které budou autorům po zpracování vráceny.5. Citace literaturya) Citace v textu podle následujících vzorů: Novák (1970), (Novák, 1970),Novák & Starý (1975), Miller et al. (1930) při více než dvou autorech.Všechny práce citované v textu musí být uvedeny v seznamu literatury.b) V soupisu literatury na konci článku uvádějte všechny práce citované v textu,případně další prameny vztahující se přímo k tématu článku.Uvádějte vždy nejdříve autora, rok vydání práce (v závorce) a potom název práce.U citace knihy se vyžaduje: autor, rok vydání, název, nakladatelství, místo vydánía počet stran. U časopisů ročník a stránky (od–do) – např. 17: 75–94.Autory pište v tomto seznamu velkými písmeny v abecedním pořadí.Příklady citací:NEVRLÝ M. (1996): Kniha o Jizerských horách. Civitas, Janov nad Nisou, 3. vydání, 396 s.PIKOUS J., PIKOUS Š. & SIMM O. (2002): Poezie jizerské žuly.Pavel Akrman – epicentrum, Liberec, 142 s.HORÁČEK D. (2004): Povídání o libereckých jeskyňářích a jejich jeskyních.Ročenka Jizersko-ještědského horského spolku, Liberec, 2 (2003): 59–69.BALTHASAR V. (1957): Brouci (Coleoptera), s. 419–703. In: KRATOCHVÍL J. (ed.):Klíč zvířeny ČSR, díl II. Nakl. ČSAV, Praha, 746 s.184

TĚŠÍME SE NA PŘÍSPĚVKY DO ROČENKY 2005!185

Seznam vyobrazeníFotografieDAVIDOVÁ Alena 124/2, 153, 185FARSKÝ Kamil 86/1, 86/3, 86/4,106, 108, 111, 113HLÁSEK Josef 88/1–2, 121/1HONSA Ivo 111, 113CHRÁSTECKÝ René 64, 65JÁGROVÁ Lenka 60, 62, 83JOŽA Miroslav 86/2, 87/1–4, 122,136, 139, 141, 143KOLOUCH Josef 123/3, 152KRUPAUER Jaroslav 126/1–3, 127/2,128/2, 163, 164, 177MRVA František 102NÁDHERA Bohumil 73, 77NECHVÍLE Martin 52ODSTRČIL Miloš 158, 161PAVLŮ Jiří 67PIKOUS Jan ml. 39, 84, 150, 151, 162,173, 175, obálkaPOLDA Petr 75, 80, 85, 123/1,124/1, 124/3, 125/1,148, 154, 171, 176,178, 180PRÖLLER Miroslav 146ŘEHÁČEK Marek 128/1, 182SCHNEIDER Pavel 123/2, 127/1, 144,147, 155, 157, 181SCHNEIDER Vlastimil 4VANĚK Jan 121/2VAŠINA Leoš ml. 125/2VONIČKA Pavel 134VYŠOHLÍD Ladislav 81Archiv Pavla D. Vinkláta21–33Archiv Svatopluka Koudely7–20Historické pohlednice ze sbírkyPetra Kurtina 68, 71, 74, 78, 83/2Kresby a plánkyPOLDA Petr 2, 69, 72, 89, 95, 145, 149NECHVÍLE Martin 43–58NOVÁK Jiří 79, 90–94Všichni autoři textů, fotografií a vyobrazení poskytli své příspěvkybez nároku na honorář. Zdarma pracovali také členové redakčního týmua sazbu zdarma provedl Petr Polda.186

ObsahSlovo předsedy Pavel Schneider 5Dcera prosečských Hor Svatopluk Koudela 770 let trampingu v Jizerských horách Pavel D. Vinklát 21O životě a díle Josefa Matouschka Otakar Simm 34Pohlberg – Zapomenutá osada pod Bramberkem Martin Nechvíle 41Nový pravěký nález z Jizerských hor? Martin Nechvíle 55K dějinám Horní Proseče – Archeologický příspěvek Martin Černý &Martin Nechvíle 57Horská služba Ještěd Jiří Pavlů & Lenka Jágrová 61105 let libereckého „Semerinku“ Bohumil Nádhera 69Mojžíšův pramen– Jak známá restaurace ke jménu přišla Jiří Frýgo Novák 79Kamenné kříže – Liberecko a Jablonecko Jiří Frýgo Novák 89Pátrání po Horní svobodě– Nejstarší listina Kryštofova Údolí Petr Holub 97Geologické zajímavosti Jizerských hor Ivo Honsa 103Galerie rostlin– O vzácných druzích jizerskohorské květeny Lenka Pavlů 115Vzácní brouci – O majce a chráněných druzíchvelkých střevlíků Liberecka Pavel Vonička 129Skokan štíhlý – O vzácném druhu obojživelníka Pavel Vonička 135Netopýři na Bílé Desné Pavel Vonička 137Obrázek na Výpřeži – Občanské sdruženíDrobné památky severních Čech Miroslav Pröller 145Jak jsme krotili žulovou skálu– O obnově vyhlídky Martinská stěna Marek Řeháček 149Nové stovkařské rekordy Pavel Schneider 155Razítka z Ještědu aneb jak to vidím já Jiří Šimek 159Dvě stě lip pro Jizerské hory Jaroslav Krupauer 163Publikace vydané JJHS 165Seznam členů JJHS 168Zpráva o činnosti 172Zpráva o hospodaření 183Pokyny pro autory příspěvků do ročenky JJHS 2005 184Seznam vyobrazení 186187

Děkujeme všem členům a příznivcům spolku za podporu spolkových aktivit, zvláštěpak těm, kteří se aktivně účastní akcí pořádaných spolkem.Za finanční i morální podporu a spolupráci v roce 2004 děkujeme těmto organizacíma jednotlivcům:.A.S.A., a. s. Auto Enge, a. s. Pavel Akrman – Epicentrum Baumax ČR, a. s. EcoGlasGinzel, s. r. o. Elitronic, s. r. o. Envigea, s. r. o. Evropská unie Petr Fouqué GRAPHIS DTP studio, s. r. o. Interlana, s. r. o. Jablotron, s. r. o. Ještěd, s. r. o. Jizerské pekárny, s. r. o. Jonsdorfer Gebirgsverein 1880 e. V. Kalendář Liberecka, spol.s r. o. KNORR-BREMSE, systémy pro užitková vozidla, ČR, s. r. o. Lesy ČR, s. p. Liberecký kraj Likto, s. r. o. Petr Louda MEDIABOX, spol. s r. o. Nadace Preciosa Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor NOWACO Czech Republic, s. r. o. Občanské sdružení Drobné památky severních Čech Pivovar Hols Vratislavice PivovarSvijany, s. r. o. POBOZAM, s. r. o. RIA Reality, a. s. S A T O N Liberec, spol. s r. o. Severochema, družstvo pro chemickou výrobu, Liberec SIAL architekti a inženýři, spol.s r. o. Společnost pro Jizerské hory, o. p. s. Správa CHKO Český ráj Správa CHKOJizerské hory Statutární město Liberec Tarmac Severokámen, a. s. TiskárnaGeoprint Úřad práce v Jablonci nad Nisou ÚVR ČSOP Vitrum, spol. s r. o. 188KontaktyJizersko-ještědský horský spolek, občanské sdruženíIČO: 65 10 03 52Sídlo: U Sila 1205, 463 11 Liberec 30Kontaktní adresa – kancelář: Bažantí 378/3, 460 01 Liberec 1Tel.: 485 109 717E-mail: horskyspolek@volny.czURL: www.horskyspolek.czBankovní spojení: GE Money Bank, pobočka LiberecČ. ú.: 89904574/0600Členské příspěvky je možné uhradit zasláním složenkou nebona účet spolku č. 89904574/0600 u GE Capital Bank Liberec(jako variabilní symbol je třeba uvést rodné číslo, konstantní symbol je 0558)nebo v hotovosti v kanceláři JJHS (úřední dny úterý a středa 8–12 a 13–17 hod).Minimální roční příspěvek činí 200 Kč, rodinné členství 400 Kč,čestní členové a členové starší 70 let jsou zproštěni povinnosti hradit členské příspěvky.

Ročenka Jizersko-ještědského horskéhospolku vznikla s finanční podporou:Jablotron, s. r. o.CHKO Jizerské horyLiberecký krajHorní MaxovLučany nad NisouTel.: 483 300 600Fax: 483 300 797E-mail: info@uhrocha.czweb: http://uhrocha.cz– Ubytovací služby– Gastronomické služby– Rožnění selat– Lyžařské kursy– Půjčovnasportovních potřeb– Kopírování– LaminováníHostinec Čárda468 44 Josefův Důl 969, tel.: 483 381 462Chata U Hrochapenzion – restaurace468 44 Horní Maxov 172, tel.: 483 300 600Modrá cukrárna468 44 Josefův Důl 321, tel.: 483 381 070189

190

Lanová dráha Tanvaldský ŠpičákLanová dráha Lysá horaLanová dráha Medvědín191

192

193

194Graphis

RIA REALITY, a. s.člen ARK ČRnabízí kompletní servis na trhu nemovitostíprodej a pronájem nemovitostí za tržní cenyporadenské služby v oblasti převodu nemovitostíodborné posouzení technického stavu nemovitostízajištění znaleckých posudkůinženýrskou činnostsprávu nemovitostíkanceláře:Železná 248/10, 460 01 Liberectel./fax: 485 113 325, 485 113 256Podhorská 7, 466 01 Jablonec nad Nisoutel./fax: 483 310 861, 483 312 394webové stránky: www.ria.cze-mail: ria@ria.czLikto, s. r. o.U Kolory 302463 12 Liberec 25tel.: 485 131 463fax: 482 360 731likto@likto.czwww.likto.czPrůmyslové čištění (výrobních hal, komunikací a budov)Čištění lakoven (komplexní servis + čištění technologie)Obsluha vodního hospodářstvíOdpadové hospodářství (odvoz a likvidace i nebezpečných odpadů)Regenerace plastů (mletí, granulování, barvení)Termické odlakování (pomocí nízkotepelné degradace)Prodej a servis úklidové techniky firmy FLOORZámečnictví (kalibrace, drobná výroba)Pronájem a obsluha skladových prostor195

196Čtenáře ročenky zdraví přítel hor a nížin, kamení a bažin!Petr Fouqué, Liberec

197

198

NOWACO C+C Liberec, s. r. o.České mládeže 462, 460 06 Liberec 6tel.: 482 770 029199

Něco o pivu a jiných lahodných nápojíchKaždá správná hospodyňka ví, že složením stravy ovládá zažívání všech svých strávníků.Vliv masité nebo vegetariánské potravy je popisován v mnoha knihách. Vliv nápojůbarbaři dělí na alkoholické a nealkoholické, i neznalci vědí, že nealkoholické nápoje jsous bublinkami a bez bublinek, průhledné i kalné nebo barevné. Na druhé straně alkoholickénápoje jsou hodně alkoholické – destiláty a míchané nápoje, méně alkoholické – vína a piva.Nyní přichází zkušená hospodyňka, která ví daleko víc – vždyť záleží nejen namnožství nápoje, aby člověk doladil zažívání, náladu i hustotu krve ve svém těle. Záleží nakvalitě! Budete se divit, jsou lidé, kteří neznají rozdíl mezi višňovým vínem a pravýmmoravským Vavřincem.Taky existuje pivo, které je zrzavé a hořké – bez účinku na uklidnění zažívání, zlepšenínálady a pocitu příjemného ukojení žízně. Je vždy tvrdě vyfiltrované a dořeďované, abykontrola v laboratoři napočítala správná čísla.Zde nastupuje práce českého sládka, který bojuje s ekonomem při nákupu levnýchsurovin, aby ochránil tradiční recept, který funguje a je osvědčen spokojenými strávníkyminulých desetiletí nebo staletí. Všem přinesl dobrou náladu, příjemné chvíle s přáteli, nakteré rád vzpomene, povzbudil při chvílích váhání...V zahraniční literatuře ještě přetrvává názor, že pivo v Čechách je výjimečné, protožemoderní technologie v malých a středních pivovarech nepostupuje tak rychle. Oni netuší,že je to schválně. Protože máme zákazníky, kteří si zaslouží příjemné prožívání životav České kotlině.Pokud chcete vědět víc, přijďte do tradičního pivovaru v Liberci-Vratislavicích, můžetezhlédnout též první exponáty automuzea.Více informací na www.pivo-konrad.cz.Pít se musí, ale nezapomeňte na kvalitu – jedině tak dospějete k plným zážitkům.Petr Hostaš – sládek pivovaru200

Kompaktní regulační rozvaděčepro řízení provozu:— malých, středních i velkých kotelen –plyn, olej, elektro— domovních a průmyslových výměníkovýchstanic— ucelených topných soustavvčetně ohřevu TUV— vzduchotechniky pro obytnéi výrobní prostory— kombinovaných otopných soustavs netradičními zdrojiVýrobní možnosti:— 2 x SMT linka Samsung— Aut. sítotisk SP450V, ruční sítotisky— SMT automaty CP45 FV (2 x), CP20 (1 x)— Reflow SMT Quattropeak 3 N2, Heller 1707— ESD prostory, bezolovnaté pájení v Reflow— osazování DPS,strojní pájení SEHO 8250/N2— kusové, střední i velké série— výroba mechanických celků, modelůa prototypů— vývoj elektronikyv oblasti hardware a software— klimatická, solná komora, vibrační stoliceU Šamotky 736, Liberec 30468 04 Proseč nad Nisoutel.: 483 313 032, 033fax: 483 311 360e-mail: obchod@elitronic.czwww.elitronic.cz201

202

JIZERSKÉ PEKÁRNY, spol. s r. o., Liberectel.: 487 820 487, fax: 487 820 488,WWW.JIPEK.CZDodává kompletní sortimentpekařských a cukrářských výrobků.Výhradní dodavatel výrobků bezlepkové diety v ČR.203

Turistický oddíl KLETRpro děti od druhých třídNabízíme celoroční zajímavou činnost všem dětem,které chtějí zažít spoustu dobrodružství při družinovýcha oddílových akcích na schůzkách v oddílové klubovně,výpravách jednodenních i vícedenních do krásných,tajemných a drsných krajů, na letním třítýdenním tábořepod stany, na zimním přechodu některých českých hori na náročných zahraničních expedicích.Veškeré informace se dozvíte na telefonních číslech485 100 646608 970 360Sazba knih a časopisůČernobílé ilustrace k vlastivědným tématůmPETR POLDA – NAKLADATEL608 970 360485 100 646ferdys.polda@tiscali.cz204

GEOPRINTpohodová tiskárna pro pohodové zákazníkyTato ročenka byla opět vytištěna s laskavým přispěníma pod odborným vedením pana Jiřího Bílka,majitele tiskárny GEOPRINT.www.geoprint.cz205

Redakce:Jazyková úprava:Grafická úprava a sazba:Litografie:Tisk:Pavel Schneider, Pavel Vonička,Marek Řeháček, Otokar Simm, Petr PoldaMartina StrnadováNakladatelství Petr Polda, LiberecGRAPHIS DTP studio, s. r. o., Liberectiskárna Geoprint, LiberecVydal Jizersko-ještědský horský spolekv Liberci v dubnu 2005Náklad 1 000 výtiskůISBN 80-903252-4-6ISSN 1214-1585206

JIZERSKO-JEŠTĚDSKÝ HORSKÝSPOLEKOBČANSKÉ SDRUŽENÍ PŘÁTEL HOR LIBERECKÉHO KRAJE#PŘIHLÁŠKAza člena Jizersko-ještědskéhohorského spolkuJméno, příjmení, titul:Rodné číslo: / Adresa včetně PSČ:Kontaktní telefonDomů:Mobil:Zaměstnání:Zkušenosti v následujících oblastech:Zaměstnání (škola):E-mail:Přihlašuji se za člena JJHS.Souhlasím s evidováním a úschovou svých shora uvedenýchosobních údajů a jejich využitím ke komunikacimezi výborem spolku a moji osobou. Třetím osobámbudou mé osobní údaje poskytovány pouze v rozsahustanoveném právními předpisy České republiky.Vyplňuje výbor spolkuPřijat(a) za člena dne:V: dne: Evidenční číslo:Podpis:(U neplnoletých osob nutno připojit podpiszákonného zástupce)Podpis předsedy:207