48.díl - Gymnázium Botičská

10ziu zapisoval místo do klasickéhosešitu do notebooku. To by prostěčást profesorského sboru nervověneunesla a začaly by padatargumenty, že by studenti dělalina noteboocích cokoli jiného, nežsledovali výuku. Ano, to je možné,a vy se divíte?Vždyť polovina času ve školeje jen „nuceně proflákaný“čas posloucháním neužitečnýchinformací, popřípadě spaním. Tose týká především (ale nejen)druhé poloviny čtvrtého ročníku,kdy studenta logicky zajímajíjen předměty maturitní, a přesto„musí“ na ostatní docházeta splnit klasifikaci. Připravovat sena maturitu z matematiky a dotoho poslouchat filosofii, ze kterépotom ještě tři dny před „sváťákem“musíte psát písemku, abystesplnili nějaký nesmyslný početznámek, písemku, kterou musítenapsat dobře, jinak vás k maturitětřeba vůbec nepustí, to užje opravdu postavené na hlavu.To bych byl ten první,který by během výukyna notebooku hrál hrya koukal na filmy.Samozřejmě, to senestává ve všechpředmětech. V některýchsice kantoři předmaturitou povolují„nematurantům“ jistéúlevy, bohužel to všaknení pravidlem. Celkověchci říct, že bynebylo od věci přestatpoužívat metody přežívajícíz dob komunismu,využívat novémetody výuky a snažitse být trochu pokrokový.Moderní škola, toje to, čím by se dalochlubit a lákat novéstudenty. Ono nakoupit „mobilnípočítačovou učebnu“ odhadem začtvrt milionu je jedna věc, umět jismysluplně využívat věc druhá.70 italských vínDalší dva roky studia proběhlyv podobném duchu, alespoň co sevýuky týče. Řady studentů i kantorůse lehce změnily, někdo odešel,někdo nový přišel, ale nic coby stálo za zmínku. Co za zmínkustojí, byl sportovní kurz v Itálii,kde jsme měli možnost poznatprofesory v trochu jiném světlea v situacích, na něž jsme nebylizvyklí ze školy, někoho ve světlelepším, někoho v horším. Většinaspolužáků se shodne, že tentokurs byl ze všech nejlepší. Prostětaková pohodová akce proloženásportováním, ležením na pláži10a flákáním.Kdyby se mě někdo zeptal, jakbych charakterizoval sportovníkurz v jedné větě, odpovědělbych asi následovně: „Nikdy semi nepovedlo a ani asi nepovedevypít tolik litrů šampaňskéhojako během těch několika málodní, co jsme tam byli, a ještě siu toho užít takovou zábavu“. Nenídivu, když tam stála láhev onoholahodného nápoje okolo 85 centů,nebyl problém jich nakoupit třeba70 a všechny vypít. Přestože jsmese v Itálii nechovali přímo předpisově,kurz proběhl v poklidua v mezích rozumného chování.Prostě na experty, kteří tam byliletos, nemáme. To uznávám :-)Katedra k ranní kávičceS nástupem do čtvrtého ročníkuse změnilo několik věcí. Kromětoho, že se slovo „maturita“ začaloskloňovat v každé druhé větě,přišla i jedna inovace v podobězrušení papírové třídní knihyJaromír Vaněk o přestávce mezi maturitoua zavedení její elektronické podoby.Koncepčně výborný nápad,který však alespoň v prvním roceskončil téměř fiaskem. Elektronickátřídnice se sice zavedla, alekantorům nikdo nevysvětlil (tedyúdajně vysvětlil, ale asi se to minuloúčinkem), jak s ní zacházet,tudíž pořádně s ní pracovat uměljen málokdo. Nehledě na to, ženikdo nebyl zřejmě poučen o bezpečnostipřihlašování a nastaveníhesla. Během prvního měsícejsem Žákovské nevěnoval pozornost.Ale když jsem potom viděl,jak kantoři září a jsou na koni, ževidí všechny prohřešky studentův systému „jak na dlani“, sedljsem k počítači a jal se zkoušet,jestli s ním umím alespoň trochuzacházet. Tak asi umím, protožejsem díky špatné bezpečnostnípolitice na školní síti získal běhemasi týdne hesla do systému většinyučitelského sboru. Ne že bybyla bezpečnostní politika ve školešpatná, naopak, je založená nadůvěře vůči studentům. Důvěra jevýborná věc, vděčíme jí za to, žejsme se po škole mohli pohybovatvolně a nebyli omezováni nesmyslnýmizákazy. Musí se však počítat,že v některých případech jelehce zneužitelná.Ze začátku jsem se spokojil jens pocitem, že do třídnice mámpřístup, maximálně jsem ostatnímpomáhal zakládat účty, kdyžnapříklad zapomněli heslo, protožetřídní profesoři něco takovéhovětšinou vůbec neuměli, přestožeto bylo v jejich kompetenci.Potom mě ale napadlo, že s přístupemdo třídnice můžu docílitgeniálního efektu, a to že můžuoficiálně být ve škole a zároveňdoma spát. Dosáhl jsem tak stavu,o kterém jsem se zmiňovalo pár odstavců výše, tedy choditjen na hodiny,o které mámzájem (poznámkapro notorické flákače:„zatahovat“školu neznamenávyhýbat se písemkáma povinnostem,tím dosáhnetemaximálně toho,že nebudete klasifikováni.Zatahovatškolu máte vechvílích, kdy víte,že na hodině stejněbude jen nějakýneužitečný výklad,který byste stejněprospali. Důležité,že potom napíšetepísemku správněa splníte, co musítesplnit.“). Čas od času se tedystávalo, že moje ráno ve čtvrťákuvypadalo ve stylu: „Vstanu, ažse probudím, uvařím si kávičku,posadím se k počítači, přihlásímse do třídnice, omluvím si hodiny,které jsem prospal, a pomalýmtempem vyrazím tak na jedenáctoudo školy“. Faktem je, že tonebyl moc fér způsob, ale jakýjiný zbýval, když jsme si nemohlipsát omluvenky sami? Sice jsemtoto nevyužíval moc často a veškole se dobrovolně vyskytoval,myslím, že by každý měl mítmožnost rozhodnout se, jestli doškoly jít, nebo nejít, jako jsemměl já, alespoň v tom čtvrtémročníku, třeba po dovršení 18 let.Přece není rozumné někoho nutitnavštěvovat školu pod pohrůžkouneomluvených hodin. Každý plno‐48/2007