48.díl - Gymnázium Botičská

47/2007letý člověk už má mít svoji zodpovědnost.Maturita v kapseAbych se ale vůbec dostal k maturitě.Sice nám s ní bylo celý čtvrťákvyhrožováno, ale „skutek utek“.Dál jsme se učili novou látku, vevšech předmětech, i v těch, kterénám k maturitě byly úplně k ničemu.Zkrátka a dobře, v hodináchnebyl vyhrazen prostor pro opakování,nová látka se probírala aždo posledních týdnů před maturitou.Na výkřiky typu „na čtvrteksi zopakujte otázku 4 až 6“ nikdonereagoval, nebo alespoň já ne.Nebyli jsme vůbec motivovánik nějakému opakování, ale možnáto bylo i dobře.Když začínal „svaťák“, neměljsem ani tušení, jak znějí maturitníotázky, natož abych něcouměl. Držel jsem se svojí teorie„proč bych se to učil dva měsícepřed maturitou, když bych to doní zase zapomněl“. Inu, svaťákzačal, venku krásné počasí a mněto nedalo a po dlouhé době jsemsi začal užívat volna. Za pár dníbyl svaťák „v tahu“ a já se k učenívůbec nedostal. Jakmile začalmaturitní týden a já v pondělína zahajování maturit viděl, jakmaturita probíhá, řekl jsem si:„Šéfe, na to se asi fakt budešmuset podívat, dyť maturuješ za3 dny, nejvyšší čas“. Vyposlechljsem tedy asi 4 otázky z literatury,opravdu výborný výklad,v tu chvíli jsem je uměl a vyrazilk domovu. Tam jsem zasednul,vzal Literaturu v kostce, tu, kterounám celé 4 roky zakazovali,že je málo podrobná (sešity jsemsamozřejmě neměl, nejsem blázen,no, vlastně ani ty učebnice,ty byly půjčené z knihovny) a pustilse do učení. Přiznám, že jsemse literaturu stihl naučit asi za dvaa půl dne, sice naučit je silné slovo,prostě jsem splnil, co se pomně celé čtyři roky chtělo. Nabiflovaljsem se hromadu informacíve tvaru autor, dílo + proložitpár obecnými bláboly. Nikdy jsemnic nečetl, přesto jsem z literaturyodmaturoval na dvojku,opravdu výsměch. Všechno jsempak s klidem do týdne zapomněl.Jestli tohle byl účel té „čtyřročníbuzerace“ nazývané „literatura“,tak si opravdu klepu na čelo, takhleta výuka vypadat nemá, a užvůbec nemá být literatura povinná,matematika také dneska nenínikomu vnucována. Na literatuřeje vidět nejvíce to, co je na dnešnímškolství nejčastěji kritizováno.To že se studenti učí obrovskémnožství dat nazpaměť, dat, kteréstejně tak mohou najít do 30vteřin na Googlu a nikdo je neučío daných faktech přemýšlet, to bybyla kapitola sama pro sebe. (Prozájemce k přečtení v plné verzičlánku na odkazu uvedeném podčlánkem.)Když jsem se dostavil ve čtvrtekk maturitě, nervy malinko pracovaly,ale nebylo to zase takvyhrocené.Jaké potom bylo mojepřekvapení, když jsem se dozvěděl,že jsem úspěšný maturants vyznamenáním. Tedy překvapenýjsem opravdu byl, ale nebuduzastírat, že to byl můj cíl, se kterýmjsem na maturitu šel. V průběhusvatého týdne jsem se totižv hospodě stačil vsadit o flaškus jednou slečnou, která nevěřila,že s takovým přístupem vůbecodmaturuji. Tímto jsem flaškuslavnostně vyhrál. Teď si možnáspousta lidí řekne, v čem je tentrik, jak se mi to mohlo podařit.Vysvětlení je jednoduché. Jenjsem si vybral předměty, kterémě baví a zároveň nejsou obtížné.Matematika, IVT, český jazyk,angličtina. Ano, šel jsem cestounejmenšího odporu.Nikomu však takovou cestunemohu doporučit, má-li zájemse opravduněco naučita odnéstsi ze školy„něcon a v í c “ .Ro z h o d n ětaké nemohunikomud o p o r u č i tpřistupovatk maturitěse zodpově d n o s t í ,se kteroujsem přist u p o v a ljá. Úspěch11není zaručen a nic by se nemělopodceňovat.Pár slov plátkuV tomto článku chci také věnovatalespoň jeden odstavec „našemu“časopisu, B-Komplexu.Vzhledem k tomu, že jsem měltu čest být u jeho znovuobrození,moc dobře vím, jaké množstvípráce za ním stojí a komu mámeděkovat za to, že časopis má dneskatak dobrou úroveň. A jak všezačalo? Někdy počátkem třeťáku(konec roku 2005) přišel profesorVondra s tím, že bychom se mělipokusit obnovit B-komplexovoutradici. To bylo poprvé, co jsemo nějakém B-Komplexu slyšel,do té doby jsem vůbec nevěděl,že na škole něco takového dříveexistovalo. Myšlenka se námdocela zalíbila, asi hlavně proto,že jsme mohli věnovat část hodinněmčiny vývoji časopisu,což bylodaleko zábavnější, než se učit.Začali jsme tedy sbírat články,shánět přispěvatele, navrhovatgrafiku, prostě vše, co k časopisupatří. První číslo vyšlo, tuším,někdy začátkem prosince 2005a musím přiznat, že vypadalo taknějak všelijak, ale s dalšími číslyse kvalita jen lepšila. U prvníchdvou čísel jsem časopis zpracovávaljako šéfredaktor. Tuto prácipo mně potom velice zodpovědněpřevzal šéfredaktor současnýa mně zůstaly povinnosti jenokolo sazby. Za ty dva roky prošlomýma rukama pět čísel. To by semohlo zdát málo, na druhou stranuje to přibližně 100 stránek článků,což zase tak málo není. V každémpřípadě doufám, že tradice oficiálníhoškolního časopisu zůstanezachována a tímto bych mu chtěldo budoucna popřát mnoho úspěchůa vydaných čísel.Závěrem bych se vrátil k vysvětlenínadpisu článku. Ano, mládív hajzlu je, o tom není pochyb. Užto nikdy nebude jako dřív. Jsemvšak rád, že jsem ty čtyři rokysvého mládí mohl strávit u „nás“na Gymnáziu Botičská. Jsemrád, že jsem je strávil v takovémkolektivu, jaký se tam vytvořil.Moc si vážím lidí, které jsemtam poznal, a doufám, že je buduvídat i v budoucnu. Přes všechnynedostatky určitě nelituji, že jsempři výběru školy na mapě ukázalprstem právě sem.Odkaz na plnou verzi článku:http://disk.jabbim.cz/kredits@jabber.cz/gybot_full.pdf■ Jaromír Vaněk48/2007 11