590SOFFER – ADOVASIO: Textiles as well as ceramics …2. Rostly v mladším paleolitu vhodné rostliny?Protože jsme se jak v naší studii publikované r. 1999 v AR, tak ve všech ostatních publikacích jasně a vědoměvyhýbali přesnému určení toho, které rostlinné druhy byly mladopaleolitickými tkalci používány, a uvádělijsme namísto toho pouze potencionální druhy, které byly doloženy v daných lokalitách, je pro nás záhadou, cokonkrétně má K. Valoch na mysli, když se zamýšlí nad vegetací v okolí zmíněných lokalit. Pokud se skutečnědomnívá, že žádné rostliny vhodné pro výrobu šňůr nebyly k disposici, je toto tvrzení v příkrém rozporu s výsledkypočetných palynologických i antrakologických analýz, které sám cituje a v nichž se objevují druhy jakonapř. Alnus sp., Taxus sp., Asclepias sp. a Urtica sp. Toto tvrzení je zároveň v rozporu s obsahem literatury o vegetaciv okolí ostatních lokalit s výskytem otisků textilií, kde je doložena i přítomnost Artemisia sp., Typha sp.,Tilia sp. a Salix sp. (Soffer et al. 2000a, slit.). Pokud se K. Valoch pouze snaží naznačit, že vhodné druhy bylyvtomto období velmi vzácné, a že tedy pro praktické použití bylo k disposici příliš málo rostlin, jedná se o dalšímylnou domněnku. Sám uvádí, že převaha některých druhů v pylovém spektru nemusí vyjadřovat jejich zastoupenív okolní přírodě. K. Valoch tuto skutečnost jasně zmiňuje v pasáži, kde se zabývá skutečností, že pozůstatkyUrtica sp. budou vždy velmi vzácné, protože malá velikost jejích pylových zrn je překážkou pro jejich získánía identifikaci. To platí jak pro prehistorické, protohistorické, tak pro historické období, kdy byla tato rostlinapoužívána pro produkci tkanin vysoce ceněných po celé Evropě (Barber 1991; Hald 1942; obojí s lit.). Jak navícK. Valoch uvádí, Urtica sp. je symbiózní druh, kterému se daří na narušené půdě, a proto se běžně vyskytujev blízkosti lidských sídel. Proto je přirozené, že tato rostlina není zastoupena v pylových profilech z Bulhar (v blízkostiautobusové zastávky). Přestože se jedná o klíčovou lokalitu pro informace o pozdně pleistocénní vegetaci,nejedná se o místo, ze kterého by bylo známo gravettienské osídlení.Zopakujme ještě jednou, že jsme v žádné z našich publikací ani při ústní komunikaci netvrdili, že by to muselabýt právě Urtica sp., která byla sklízena a používána. Pouze jsme ji uvedli jako možný druh, který se v danémobdobí vyskytoval, byl zjištěn v jiných mladopaleolitických lokalitách s otisky textilií (např. Zarajsk v Rusku)a má dlouhou tradici používání v místní textilní výrobě (Barber 1991; Hald 1942). Ve všech našich studiích jsmezdůrazňovali, že můžeme pouze vyjmenovat možné rostlinné zdroje, protože nemáme k disposici žádné pozůstatkyvlastních tkanin, ale pouze jejich fragmentární otisky, jež neumožňují zjistit, která konkrétní rostlinná vláknabyla použita. S rozhodností jsme ovšem tvrdili, že tyto šňůry a tkaniny byly vyráběny mnohem spíše z rostlinnýchnež z živočišných vláken. Nemůžeme se zde sice pouštět do podrobné diskuse o konkrétních důvodech, které násk tomuto přesvědčení vedou, např. charakteristické vlastnosti vláken, jež jsme již diskutovali v jiných našich pracích(Adovasio et al. 1999; 2001; Soffer et al. 1998; 2000a). Na podkladě znaků diagnostikovaných na těchto otiscíchlátek však můžeme se vší určitostí prohlásit, že zde zcela jistě nebyla použita mamutí srst, nýbrž skutečněrostlinná vlákna. Tvrzení K. Valocha, že bychom měli zvážit použití mamutí srsti, svědčí o tom, že postrádá osobnízkušenost s těmito extrémně hrubými vlákny, která jsou pro textilní produkci naprosto nevhodná.3. Lov se sítěmi dnes a v minulostiJelikož jsou zjištěné otisky textilií jen fragmentární, poměrně malé a jedná se v podstatě jen o miniaturní„negativy“ původních kusů, nemůžeme s určitostí specifikovat původní formu ani velikost žádného z vyráběnýchpředmětů. Podařilo se nám nicméně doložit, že vyráběny byly jak tkané textilie, tak pletené košíkářské výrobky.Široká škála doložených textilních struktur a vazeb umožňuje domnívat se, že vyráběny byly rohože, případnězávěsy, pokrývky a tašky a dále široká škála součástí oděvu, např. šály, košile, sukně, části šerp. Velmi jemná strukturaněkterých vzorků napovídá, že mohly být vyráběny jemné tkané oděvy – tuto hypotézu podporuje i otiskobnitkového zapošívacího stehu, jakého se používá pro spojení dvou kusů látky, na minimálně jednom vzorku(Adovasio et al. 1996; 1998; 1999; 2001). Studium etnografických vzorků z Austrálie a Polynésie uloženýchv Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea vedlo K. Valocha (<strong>2007</strong>, 147) k pochybnostem, zda rostlinyposkytující lýko, které pravděpodobně rostly v okolí mladopaleolitických moravských lokalit, mohly být zdrojemsuroviny pro výrobu podobných produktů. Zde je ale třeba zdůraznit, že rostliny poskytující lýko byly provýrobu textilu používány na celém světě, jak v prehistorickém, tak v etnografickém kontextu (Frison et al. 1986).Rozsáhlé etnografické sbírky košíků, rohoží a dalších textilních produktů vyrobených právě z tohoto materiáludomorodými populacemi Severní Ameriky, Eurasie, Oceánie i Afriky jsou dnes deponovány v muzeích, např.ve Smithonian Institutu a Americkém muzeu přírodní historie a v Muzeu antropologie a etnografie v Rusku,abychom jmenovali alespoň tři z nich (Soffer 2004, s lit.).Kromě jiného jsme rovněž identifikovali přítomnost v určitých odstupech uspořádaných uzlíků na některýchotiscích z Pavlova I a Zarajsku (Rusko) jako doklady výroby sítí a na základě početných dokladů o používání
<strong>Archeologické</strong> <strong>rozhledy</strong> LIX–<strong>2007</strong> 591sítí ve sběračsko-loveckých kulturách jsme vyslovili hypotézu, že sítě mohly být k lovu používány i v mladšímpaleolitu (Adovasio et al. 1997; Soffer et al. 2000a).Dost dobře si ovšem nevíme rady s tím, jak odpovědět na tvrzení K. Valocha, které vychází z konzultaces místním myslivcem, že lov pomocí sítí nemohl být na Moravě v mladém paleolitu praktikován. Naše rozpakymají původ v tom, že toto tvrzení je v příkrém rozporu s početnými etnografickými doklady lovu, které se týkajínejen malých zvířat (např. zajícovití), ale i zvěře střední velikosti (jelen, ovce, los, dokonce i kůň) domorodýmipopulacemi všech kontinentů (obecný přehled Adovasio et al. <strong>2007</strong>; konkrétní příklady Annel 1969; Downs 1966;Helm ed. 1981; Kelly 1932; Lowie 1924; 1939; Roscoe 1990; Satterthwait 1986; Wilkie – Couran 1991). Nepředpokládáme,že současný rekreační lovec bude s touto literaturou obeznámen, ale zaráží nás, že K. Valoch ji vůbecnezmiňuje. Rovněž nás překvapuje jeho tvrzení, že i když Oryctolagus cuniculus by teoreticky mohl být do sítíloven, nebyl ve střední Evropě v daném období přítomen (Valoch <strong>2007</strong>, 148). Především jsme se nikdy nezmiňovalio Oryctolagus cuniculus, ale vždy jsme odkazovali na Lepus sp., jehož pozůstatky jsou v moravském mladémpaleolitu bohatě zastoupeny. Musil (2004; 2005) uvádí, že v Dolních Věstonicích I se jedná o dominantní druh,který reprezentuje ca 18,5 % jedinců v areálu prozkoumaném v letech 1952 a 1953, 23,7 % ve výzkumu z roku1957 a 16,8 % v prostoru zkoumaném v letech 1954 a 1956 v Pavlově I. Protože jsme v žádné z našich publikací,včetně článku v AR z roku 1999, nediskutovali lov Oryctolagus cuniculus, nechápeme, jaký vztah má Valochovadiskuse o tomto živočišném druhu k dané problematice. Když už se však o tomto druhu zmínil, urychlenědodáváme, že – opět v protikladu k místním lidovým tradicím na úkor odborné literatury – početná skupina pracídokazuje pravý opak toho, co K. Valoch tvrdí (Jones 2006; Rogers et al. 1994; Schaffer – Gardinger 1995). Je tototiž právě Oryctolagus cuniculus, jehož chytání do sítí je obtížné, zatímco Lepus sp. (a jeho severoamerickýekvivalent Sylvalagus sp.) byli tímto způsobem běžně loveni řadou domorodých kultur na celém světě (Adovasioet al. <strong>2007</strong>; Anell 1969; Downs 1966; Lowie 1924; 1939; Price 1962; Steward 1933; 1937; 1938). Jones (2006,s lit.) dokonce uvádí, že tyto praktiky je možno vysledovat až do mladopaleolitické jihozáp. Francie.ZávěremNakonec si dovolíme jednu poznámku. Zarazila nás skutečnost, že K. Valoch považuje struktury a dostavymoravských pravěkých textilií za příliš jemné, uvádí údaje o vlastnostech místních středověkých tkanin a konstatuje,že mnohé mladopaleolitické exempláře byly dokonce ještě jemnější než hedvábné tkaniny z 6.–12. století.Chce tím nepochybně naznačit, že taková technologická pokročilost prostě nebyla v prostředí mladopaleolitickýchlovců-sběračů možná. K. Valochovi v této souvislosti opět patrně není známo, že mnohé pravěké tkaninyz pozdně pleistocénního (Adovasio et al. 2003) a časně holocénního kontextu (Andrews et al. 2002) byly mnohdystejně jemné nebo dokonce ještě jemnější než moderní strojově vyráběné látky. Rovněž pravěké tkaniny z jihoamerickýchlokalit (Adovasio – Maslowski 1980) vyráběné lovci a sběrači se mohou směle rovnat nejlepšímproduktům moderního textilního průmyslu, nebo je dokonce i předčí.Naše závěrečné konstatování je stručné a jednoznačné. Otisky z Moravy, které autoři tohoto článku a jejichspolupracovníci v minulosti popsali, skutečně představují negativní otisky nejstarších textilií, které jsou v současnostina světě známy. I když toto konstatování snad může být v rozporu s tradičními vědeckými teoriemi,existence technologií výroby textilií a košíkářských výrobků v pozdně pleistocénní Eurasii nemůže být ani„smetena se stolu“, ani ignorována.Překlad Jan MachulaOLGA SOFFER, Dept. of Anthropology, University of Illinois, 109 Davenport Hall, Urbana, Illinois 61801o-soffer@uiuc.eduJAMES M. ADOVASIO, Mercyhurst Archaeological Institute, Mercyhurst College, Erie, Pennsylvania 16546adovasio@mercyhurst.edu