květen 2012 - Český rozhlas

1/12 

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ 

STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

1/12 

Od 23. 4. 

Skleněné dny 

Od 12. 5. 

Pražské jaro 

květen 2012 

August Strindberg 

– 100. výročí 

ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ 

STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3—VLTAVA

VILA TUGENDHAT 

Foto: David Židlický, www.atelierzidlicky.eu

obsah 

02 

PRAŽSKÉ 

JARO 

10 

DARWINŮV 

CESTOPIS 

28 

FRANTIŠEK 

JANOUCH 

04 

METAMORFÓZY 

OHNĚM 

11 

GRAHAM GREENE – 

DRAMATIK 

16 

FILMOVÝ GÉNIUS 

ZDENĚK LIŠKA 17 

OSUDY 

JUBILANTŮ 

20 

DRAMATIK 

JON FOSSE 

21 

ESEJE 

29 

ČAJOVNA 

06 

KÜHŇATA 

12 

MARX 

13 

DURYCHOVA 

LEGENDA 

22 

ZÁPAS O POZNÁNÍ 

08 

HEYDRICHIÁDA 

30 

JAZZ 

PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY strana 38 

PROGRAM STANICE ČRO 3–VLTAVA strana 39 

KLUB VLTAVA strana 46 

PARTNEŘI KLUBU VLTAVA strana 47 

14 

VÝPRAVA ZA 

ANDERSENEM 

18 

KONEC 

STARÝCH ČASŮ 

19 

GABRIELA 

PREISSOVÁ 

23 

SIGRID UNDSETOVÁ 

31 

EUPHONIA 

MILÍ POSLUCHAČI 

A ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA, 

jaro přináší po únavné zimě – nebo by aspoň mělo přinášet 

– inspiraci a životní energii. V hudební sféře bude Vltavě 

dominovat náš nejslavnější festival Pražské jaro. V těchto dnech 

vyjednáváme s umělci souhlasy s vysíláním. Doufáme, že 

Vám opět budeme moci nabídnout alespoň patnáct koncertů 

z Pražského jara plus aktuální reportáže, rozhovory atd. Na konci 

dubna se pak všechny redakce propojí v projektu Skleněné dny. 

Chceme připomenout tradici českých uměleckých sklářů, ale 

i literaturu, hudbu, v níž v nějaké roli figuruje sklo. Vším se bude 

prolínat Severský rok, na nějž máme od Vás skvělé ohlasy. Rád 

bych Vás, milí posluchači, chtěl s předstihem připravit na to, že 

se někdy v průběhu jara trochu promění naše znělky, předěly, 

čili takzvaná hudební grafika stanice. Nebudeme sahat na její 

hudební obsah, motiv vypreparovaný z vnitřní části melodie 

Smetanovy Vltavy samozřejmě zůstane ústředním logem stanice, 

ale po deseti letech trochu prosvětlíme její zvukové barvy. 

Budou to takové miniaturní radiofonické kompozice, využívající 

nejmodernější zvukové možnosti, které uvedou pravidelné 

programové řady. Věřím, že se Vám nové znělky zalíbí, jakožto 

i jarní vysílání Vltavy, D-dur i Euro Jazzu. 

24 

STRINDBERGOVI 

VĚŘITELÉ 

32 

VIZITKA 

25 

KLUB 

ROZHLASOVÉ HRY 

35 

KLASIKA NA WEBU 

— LUKÁŠ HURNÍK — 

26 

MILAN SLAVICKÝ 

36 

PROFIL – 

MIES VAN 

DER ROHE 

strana 1

festival 

PRAŽSKÉ 

ARO2012 

MMagie výjimečnosti festivalu Pražské 

jaro je až překvapivě obrovská i víc 

než dvacet let poté, co přestalo být 

zde za železnou oponou ojedinělou 

spojnicí s mezinárodním uměleckým 

snažením a zařadilo se do svobodné 

kulturní výměny. Znovu a znovu to 

dosvědčuje třeba zájem významných 

lidí o vstupenky na úvodní koncert, 

každoročně několikanásobně převyšující 

kapacitu sálu. Pouhá hudební 

síla Smetanovy Mé vlasti v tom 

nebude. 

Kultovní první večer je letos 

po pětileté pauze svěřen opět České 

filharmonii a s ní Vasiliji Petrenkovi, 

při této příležitosti v pořadí 

osmému zahraničnímu umělci. Pětatřicetiletý 

Rus je šéfdirigentem 

Královské liverpoolské filharmonie 

a v Praze nebude poprvé. Sedmašedesátý 

ročník hudebního festivalu 

budí jinak pozornost několika slavnými 

jmény, jako jsou například 

Edita Gruberová, Daniel Barenboim, 

Magdalena Kožená, Julia Fischer, 

Vídeňská filharmonie, Petrohradská 

filharmonie, Mahlerův komorní 

orchestr či Orchestra of the Age of 

Enlightenment. Koncertů, které slibují 

nevšední hudební okamžiky, je 

však mnohem víc – v programu figuruje 

londýnský orchestr BBC s Jiřím 

Bělohlávkem, Accademia Bizantina 

s Ottaviem Dantonem, pianisté Ivan 

Moravec, Leif Ove Andsnes a Rafał 

Blechacz, tenorista Ian Bostridge 

a vedle mnoha dalších z ciziny také 

řada tuzemských umělců. Lze se těšit 

na koncertní provedení Fidelia, 

na Ondřeje Havelku a jazzmana Juraje 

Bartoše, na premiéru Dona Giovanniho 

a na opery od Stravinského 

a Brittena i na koncert moderní 

hudby v Národním technickém muzeu. 

Hudba od velmi staré po současnou, 

interpretační soutěž a zhruba 

pětačtyřicet koncertů, to je nabídka, 

ze které chce čerpat pro své přenosy 

a záznamy na stanici Vltava i Český 

rozhlas. � 

Petr Veber 

Magdaléna Kožená 

strana 2 

FOTO — FELIX BROEDE / DG

festival 

PRAŽSKÉ JARO 

NA VLTAVĚ 

Daniel Barenboim 

Ovšem jestli bude vyjednávání o vysílání 

vybraných koncertů úspěšné, 

to se ukáže až hluboko po uzávěrce 

tohoto čísla Magazínu Klubu Vltava. 

Napětí kolem toho bývá někdy 

velké, zato jindy není vůbec. Stálicí 

v nahrávacích plánech Českého rozhlasu 

3 – Vltava je Mezinárodní hudební 

soutěž Pražského jara – točí 

se už léta a bez problémů, od loňského 

roku se natáčí nejen finálová, 

ale i semifinálová kola. Letos se soutěží 

v oborech cembalo a violoncello. 

V podstatě „jasnou věcí“ je také 

záznam autorského večera Marka 

Kopelenta, který Pražské jaro organizuje 

při příležitosti skladatelových 

FOTO — DECCA / MARCO BORGGREVE 

osmdesátin. V plánu je také přímý 

přenos večera Komorní filharmonie 

Pardubice, na kterém v podání 

Romana Novotného zazní světová 

premiéra Koncertu pro flétnu a komorní 

orchestr „Dopis otci“ Lukáše 

Sommera (na objednávku Pražského 

jara). Pozoruhodným projektem je 

plánovaná Pocta Johnu Cageovi v netradičních 

prostorách; hudba Cageova 

a Cagem inspirovaná či k jeho letošním 

100. narozeninám napsaná bude 

znít v Národním technickém muzeu. 

Zálusk má Vltava také na koncertní 

provedení Beethovenova Fidelia. 

Vždy trochu nevyzpytatelný, 

anebo do poslední chvíle nejistý bývá 

svět velkých hvězd, ať už operních 

nebo koncertních pódií. S napětím 

budeme sledovat, jestli se podaří přenášet 

exkluzivní koncert Vídeňských 

filharmoniků, na kterém pod taktovkou 

Daniela Barenboima zazní tři poslední 

Mozartovy symfonie. Stejně 

tak ve hvězdách ještě nějaký čas zůstane 

rozhlasový osud recitálu mezzosopranistky 

Magdaleny Kožené, 

kterou doprovodí klavíristka Mitsuko 

Uchida. Stejně jako přímý přenos 

mimořádného večera, na němž 

za doprovodu Symfonického orchestru 

Českého rozhlasu vystoupí legenda 

mezi světovými sopranistkami 

– Edita Gruberová. A pevně věříme, 

že bude možné zaznamenat vystoupení 

české a světové klavírní legendy 

– profesora Ivana Moravce. � 

Petr Kadlec 

PROČ BYCHOM TO 

(BYLI) NETOČILI? 

Byl to zvláštní pocit. V šest zazvonil 

budík a, zatímco jindy patří první myšlenky 

ranním rituálům, mezi 12. květnem 

a 3. červnem 2011 jsem vstávaje lehaje 

myslel jen na svých odpoledních deset 

minut. Co já budu, probůh, v půl páté 

vysílat o Pražském jaru? Běžnou agendu 

zajišťují kolegové z Mozaiky, potažmo 

z Redakce vážné hudby. Mé pole působnosti 

jsou reportáže nebo zvukové 

miniatury dokumentující tak řečené 

zákulisí. Jak že to Karel Čapek napsal 

o autorovi, který pln nervozity sleduje 

realizaci svého záměru? Dobře mu tak, 

nemusel to dělat. 

Posluchači Vltavy měli však díky tomu 

možnost tísnit se se studenty konzervatoře 

u dveří na pódium Obecního domu 

ve chvíli, kdy se schylovalo k zahajovacímu 

koncertu. Stáli jsme vedle Jiřího 

Bělohlávka i v okamžiku, kdy končila 

přestávka, hlediště bylo usazeno, orchestr 

připraven, prezident nedočkavě 

pohazoval hlavou, ale předtočená 

televizní „přestávka“ ještě nebyla celá 

odvysílána, takže se nemohlo začínat. 

Dirigent světového renomé nesl úlohu 

rukojmí vcelku nelibě, avšak s noblesou 

korunoval situaci decentní ironickou 

zmínkou o maličké místnosti, jejíž 

návštěvě dost možná publikum připisuje 

jeho absenci. K intenzivním zážitkům 

Pražského jara 2011 patří rozhodně pietní 

návštěva rodiště skladatele Josefa 

Suka, Křečovic. Bohužel naposledy jsme 

se tu potkali s mistrem Josefem Sukem, 

který letos na pravidelné setkání už nepřijede. 

Michael Tilson Thomas, znalec 

a propagátor Mahlerovy hudby, předsta- 

Jiří Bělohlávek 

strana 3 

vil loni v Praze svůj nový dokumentární 

film a my jsme pro rozhlasový archiv 

získali nahrávku hudebníkova vyprávění 

o dávném dětském setkání s Almou 

Mahlerovou. Nelze ale zapomenout ani 

na to, jak jsem s těžkým reportážním 

magnetofonem přes rameno propotil 

košili, abych zastihl alespoň poslední 

autobus odvážející na letiště členy 

Newyorské filharmonie a zjistil, jak se jim 

u nás líbilo. 

Ze svého vlastního zákulisí vám mohu 

prozradit, že pro nadcházející ročník 

Pražského jara už mám košile nakoupené 

raději předem. � 

Tomáš Černý 

FOTO — DAVID THOMPSON

skleněné dny 

MORF 

S 

META 

ÓZY 

Snad každá muzejní expozice, ať už je umístěna 

v městské zástavbě, nebo je součástí hradu či 

zámku, nabízí návštěvníkovi k vidění sklo. Různé 

druhy skla. A také různého původu, různého stáří 

a různého určení. Dalo by se zjednodušeně říct, že 

je to metamorfóza jednoho materiálu do různých 

podob. Tím materiálem je sklářský písek, vápenec, 

soda, potaš a také už sklo použité a užíváním poškozené, 

tedy skleněné střepy. A ještě jedna věc 

je pro proměny těchto položek v třpytivý zázrak 

nezbytně nutná – totiž oheň. Jako by stvoření skla 

bylo variantou stvoření jako takového. 

Vám, kteří putujete šumavským hvozdem 

po stopách dávných poutníků v blízkosti dávno 

zapomenutých středověkých sklářských hutí, 

se poměrně snadno může přihodit, že na pěšině 

po dešti vám zazáří vstříc skleněná hrudka 

strana 4 

OHNĚM 

– pateřík ji říkají. Je to vzpomínka na časy, kdy ze 

Šumavy až na konec světa putovaly korálky určené 

pro výrobu růženců, a to jak v zemích křesťanských, 

tak v zemích, které vyznávaly jediného 

boha Alláha a proroka Mohameda. Ale také ti, kdo 

nevyznávali ani jedno ze zmíněných náboženství, 

používali korálky na ozdobu, protože sklo ozářené 

slunečním svitem nebo září ohně vyvolávalo iluzi 

drahých kamenů. 

Ale není to jenom pateřík, který vám může 

vstoupit do cesty, pokud minete v Rejštejně vilu 

majitelů tehdy slavné secesní sklárny – dodnes se 

pyšní nádhernou skleněnou mozaikou s pávem – 

a vydáte se přes pozemky na břeh Křemelné, velice 

rychle zjistíte, že vám řeka nabídne nepřeberné 

množství různobarevných střepů, protože na její 

břeh se vyvážel po dlouhou dobu sklářský odpad.

skleněné dny 

Ovšem stopy skla najdete v archeologických 

nálezech z doby Keltů, Velké Moravy, germánských 

kmenů, Římanů, což dokladuje skutečnost, že 

sklo lidské bytosti uhranulo. Že si už od dávných 

časů byli vědomi vychladlého ohně, který uvíznul 

ve sklovině. Sklo je stopou zázraku. Sklo je pokušením 

výtvarné fantazie, ale také pokušením pro 

chemiky, kteří už dokážou přestavbou jeho molekulární 

skladby vytvořit sklovinu pevnější než ocel. 

V každém případě se při vyslovení slova sklo 

vám nemusí vybavit jenom slavné benátské sklo 

z Murána, ale také sklo místního – tedy českého – 

původu, protože je neodmyslitelnou součástí naší 

kulturní historie a až do nedávné doby bylo také 

mimořádným obchodním artiklem, protože zručnost 

a nápaditost českých sklářů měla světovou 

pověst. Připomeňme si Harrachovské sklárny, karlovarského 

Mosera, sklárnu v Aníně, ve Vimperku, 

Turnově, Železném Brodu, sklárnu ve Stráni 

na moravskoslovenském pomezí a mohl bych jmenovat 

další a další. V historickém kontextu by bez 

skla k našim smyslům nemohla promlouvat barevná 

okna katedrál, v oknech našich domovů by 

byly mastné pergameny či vydělaná kůže, a pokud 

bychom zatoužili po kapkách slunce, přebývajících 

ve vinné révě, museli bychom se smířit 

s keramickými nebo cínovými poháry. Sklo proměněné 

v tradiční bižuterii dodává ženské kráse 

magický akcent, sklo je také produktem určeným 

pro stavby a nedokážeme si bez jeho přítomnosti 

představit mrakodrapy šplhající se k nebesům. 

Pokud se ptáte, proč se tak dlouze rozepisuji 

o něčem, co snad každý ví, musím říct: mám 

k tomu důvod. Důvod vážný. 

Jistě jste si všichni v chaotické transformaci českého 

hospodářství posledních dvaceti let uvědomili, 

jak drastickým způsobem zanikají tradiční české 

průmyslové obory, textilní výroba, různé produkce 

strojírenského průmyslu, potravinářský průmysl, 

sklářské provozy, až se z České republiky proslavené 

už od dob monarchie širokým spektrem průmyslové 

výroby stal největší skladový areál ve střední 

Evropě, obří montovna automobilů, „grandiózní“ 

solární park atd., atd. To, že z nabídky profesí mizejí 

tak sofistikovaná řemesla, jako je sklář, je nabíledni. 

Ohroženo bylo i střední průmyslové školství 

Karafa, J. Schreiber & Neffen (?), kolem 1875, 

Vlastivědné muzeum v Olomouci 

FOTO — KAMIL TILL 

strana 5 

v Kamenickém Šenově a Novém Boru, které do zbývajících 

hutí dodávalo odborníky schopné tvořivě 

navázat na zručnost a slávu minulých generací 

sklářů. A tak se postupnému odumírání sklářství 

v Čechách dostalo takové negativní popularity, že 

se na 6. ročníku tradičního pražského Design bloku 

v roce 2006 objevil slogan Sklo exit. 

SKLO EXIT. 

Navzdory tomu, že umělecké školy rok co rok 

produkují sklářské designéry, jež mohou navazovat 

na světovou slávu profesora Stanislava Libenského, 

profesora René Roubíčka, profesora Vladimíra 

Kopeckého a jejich žáků, kteří české sklářské 

umění, vytříbený design, volnou tvorbu vyučovali 

a dodnes vyučují na světových univerzitách. 

Přesto píšu SKLO EXIT. 

Možná máte pocit, že jde o přehnanou emoci. 

Doufám, že ano, protože během let, kdy jsme na Vltavě 

vysílali magazín Pohyblivý svátek, byly jeho nedílnou 

součástí události ve sklářské branži. To slovo 

možná zní trošku ošklivě, protože sklo je o kráse, 

o jedinečnosti, o uhranutí. Měli jste možnost – prostřednictvím 

naší stanice – slyšet vyznání předních 

mistrů skla, jejich portréty, informace o výstavách 

volné tvorby a úspěšné účasti našich tvůrců na světových 

přehlídkách skla v Americe. Mezi tím se přičiněním 

soukromých galeristů začal v Praze pořádat 

Pražský festival skla, zaměřený na prezentaci volné 

tvorby především mladých tvůrců, festival, který 

byl v posledních letech ozvláštněný o Cenu Ludvika 

Mosera. Letos se uskuteční jeho čtvrtý ročník. 

Snaha probudit v co nejširší veřejnosti zájem 

o české sklo, jeho kvalitu, ale také jeho existenciální 

problémy, byla u zrodu myšlenky připojit 

se ke snaze pražských galeristů rozhlasovým 

projektem. A tak spatřily světlo světa tzv. „skleněné 

dny“, ve kterých vám na stanici Český rozhlas 

3 – Vltava v týdnu od 23. dubna nabídneme 

sklo jako inspiraci různých rozhlasových žánrů, 

tedy nejenom sklo v dokumentární tvorbě, ale také 

sklo vnímané a interpretované krásnou literaturou 

a hudbou. Pokusíme se k vám vyslat metamorfózy 

ohněm v poněkud jiné podobě, než jaká k vám promlouvá 

z vitrín muzejních expozic. � 

Jan Tůma

výročí 

JUBILUJÍCÍ 

KKühnův dětský sbor už letos stihl zpívat a natáčet 

mnohde, při zájezdu do Slovinska dokonce na jezeře 

a v jeskyni. Koresponduje to se známou skutečností, 

že už celé generace dětí v něm za dlouhé 

roky jeho existence zažily mnoho krásného a zajímavého, 

vystoupily na tisícovkách koncertů a procestovaly 

celý svět. Těleso slaví letos osmdesát 

let a bude při té příležitosti opětovně přítomno 

také v rozhlasovém vysílání – jubilejní koncert, 

na němž by stanice Vltava ráda měla mikrofony, je 

ohlášen na 14. duben; do méně exotického, o to víc 

však důvěrně známého prostoru – do Dvořákovy 

síně pražského Rudolfina. 

„Sborový zpěv není jen hudební fenomén. Jde 

o něco mnohem širšího – o rozvíjení osobnosti člověka, 

o to, aby se učil vytrvalosti, aby se zkáznil. a 

A nabízí především možnost těžit z toho, že při 

spolupráci na významných koncertních a operních 

projektech přicházíte do kontaktu s velkými 

osobnostmi hudebního světa,“ říká profesor Jiří 

Chvála, sbormistr, který je jen o rok mladší než 

jeho sbor a který ho vede neuvěřitelných pětačtyřicet 

let, tedy více než polovinu existence tělesa. 

Kühnův dětský sbor byl v případě těch nejnadanějších 

líhní významných umělců a umělkyň. 

Ještě podstatnější však je, že během své dlouhé 

Městská knihovna 16. 12. 2011 

nepřerušené existence už ovlivnil a vychoval tisíce 

dětí a přivedl je k lásce k hudbě a umění, k potřebě 

věnovat takovým hodnotám v životě prostor 

větší než malý. 

Svůj dětský sbor založil sbormistr a někdejší 

pěvec Jan Kühn v roce 1932 při Československém 

rozhlase. „Byla to nesmírně charismatická 

osobnost,“ vzpomíná na svého předchůdce a učitele 

profesor Chvála. „Jako zpěvák se houževnatostí 

vypracoval až na místo sólisty, ale zároveň 

se pokoušel režírovat. A začátkem třicátých let, 

FOTO — ARCHIV KDS 

strana 6 

po hlasové a pěvecké krizi, se stal redaktorem 

a vytvořil skupinu dětí, aby na ní demonstroval, 

jak se má správně zpívat.“ Jan Kühn v té době začal 

budovat také sbor dospělých, který se ve velmi 

krátké době dokázal uplatňovat po boku České 

filharmonie a na dalších prestižních místech. 

S dětmi se Kühn nejprve věnoval především lidové 

písni. Ale šel také dál – a dětský sbor už v sezoně 

1935–1936 vystupoval v Národním divadle, 

ve Dvořákově Jakobínovi. „Další sbormistři, současníci 

Jana Kühna, měli určité manko, protože 

hlasu tak jako on nerozuměli. On měl v tomto naopak 

přirozenou autoritu. A měl výhodu – mohl 

vše předzpívat,“ vyprávěl v jednom rozhlasovém 

pořadu Jiří Chvála. 

Své setkání s Janem Kühnem považuje za osudové. 

„Nikdy jsem vlastně nezpíval, ale když jsem 

přišel k Janu Kühnovi na hlasovou výchovu a sbormistrovství, 

věnoval se mně, začal mi zpívat a hlas 

ve mně objevil. Sbormistr by zpěvu měl rozumět…,“ 

říká. Kühn studentovi a později mladému 

kolegovi věřil a zval ho i ke konkrétní a praktické 

práci jak v Českém pěveckém sboru, tak ve sboru 

dětském. „Neměl jsem zpočátku žádné zkušenosti, 

přicházel jsem k nim krůček po krůčku,“ přiznává 

Jiří Chvála.

výročí 

Janu Kühnovi byla velkou oporou manželka 

Markéta, sbormistryně a dobrá klavíristka. Po léta 

stála nenápadně v pozadí, ale po manželově smrti 

převzala na čas vedení Českého pěveckého sboru 

a deset let vedla dětský sbor. Když patřila obě tělesa 

pod Českou filharmonii, Jiří Chvála spolupracoval 

s oběma. S dospělými měl i velké úkoly. Až 

byl v roce 1967 sbormistrem Josefem Veselkou požádán, 

aby převzal vedení dětského sboru. „Přebíral 

jsem sbor za pochodu. Přes prázdniny jsem 

musel připravit program na festival do Perugie. 

V květnu dalšího roku následovala soutěž v Neerpeltu… 

Byl jsem si vědom, že sbor musí růst…,“ 

vzpomíná Jiří Chvála na mimořádně náročné období. 

Dnes se může ohlížet nejen za prací se sborem, 

ale i za dlouholetou pedagogickou aktivitou 

na hudební fakultě AMU. Má na svém kontě přes 

třicet gramofonových nahrávek a těžko vyčíslitelný 

počet rozhlasových snímků. 

Jan Kühn profil obou těles budoval na závažné 

literatuře. Zejména výsledky jeho práce s dětmi 

zaujaly nejen širokou veřejnost a pedagogy, ale 

brzy i skladatele. „Od té doby vzniká nová éra 

současné tvorby pro dětský sbor,“ připomíná Jiří 

Chvála desítky a desítky kompozic, které pro Kühňata 

vznikly. Sahají od drobnějších koncertních 

cyklů pro nejmenší až po původní dětské opery, 

které sbor čas od času s velkým ohlasem uvádí scénicky. 

„Myslím, že jsem pochopil, o co šlo Janu 

Kühnovi při hledání kvality tónu – zpívat zdravě, 

přirozeně, volně, netlačit. Nevnášet do zpěvu nic 

umělého,“ vypočítává sbormistr předpoklady 

úspěchu. 

Z původní skupinky dvaceti dětí z roku 1932 

se sbor rozrostl k dnešním počtům kolem 350 zpěváčků. 

Spektrum sborových oddělení sahá od přípravných 

s těmi nejmenšími dětmi až po interprety, 

kteří vystupují v pražských operních divadlech 

a jezdí v koncertním oddělení do ciziny 

na velké hudební festivaly a prestižní koncertní 

turné. Kühnův dětský sbor je například nositelem 

European Grand Prix z roku 1998. V posledních letech 

účinkoval v newyorské Carnegie Hall, na festivalu 

Bregenzer Festspiele ve scénickém provedení 

Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, 

v Čajkovského sále Moskevské konzervatoře, 

Jiří Chvála 

Malá Rybovka, KD Mlejn 6. 12. 2011 

Rudolfinum 9. 12. 2011 

3× FOTO — ARCHIV KDS 

strana 7 

v dubnu 2005 vystoupil na jedenácti pódiích Mexika, 

v roce 2007 byl mimo jiné v Japonsku a Koreji, 

na mezinárodní sborové soutěži ve Wup- 

pertalu získal první cenu a první místo obhájil 

i v prestižní mezinárodní sborové soutěži v baskické 

Tolose v roce 2008. V roce 2009 Kühňata rozezněla 

svými hlasy pět katedrál ve francouzském 

regionu Provence v rámci Festivalu laureátů… 

A tak dále. 

Naše nejstarší stále pracující dětské sborové 

těleso, v němž asi vždy převažovala děvčata, je 

dnes obecně prospěšnou společností, existuje 

z příspěvků, malých honorářů a grantů, samozřejmě 

bez stálého a nárokového státního příspěvku. 

Změnilo se něco? V době konkurzů stávaly 

před lety před dveřmi dlouhé fronty zájemců. 

Dnes se fronty netvoří. To se ale týká všech dětských 

sborů. Zájmy se prostě ubírají jinam, přišel 

jiný životní styl. 

Kdo chce zpívat v dětském sboru, měl by mít 

k tomu chuť a základní předpoklady: zdravý hlas, 

sluch a hudební paměť. Mezi Kühňata a Kühňátka 

se dostávají i děti tříleté, ty pochopitelně 

přicházejí do světa hudby hlavně hrou, pohybem, 

postupně i zpěvem… Kdo se pak na vrcholu své 

„kariéry“ dostane do koncertního sboru, chodí 

třikrát týdně. „Je to hodně, ale je to podobné jako 

ve sportu,“ krčí rameny sbormistr. Patří k tomu 

vědomí přináležitosti k těm nejlepším na světě, 

upozorňuje. Bez soustavné přípravy se nedá dosáhnout 

pořádného výsledku. Avšak pro sborové 

zpívání je třeba ještě něčeho – zájmu a náruživosti. 

Když sbor slavil výročí před deseti lety, vystřídalo 

se na pódiu mnoho zpěváků, děti a mládež 

od tří let do věku vysokoškoláků. V poslední 

části večera se k nim přidali i bývalí členové 

sboru – jak nynější profesionální zpěváci, tak 

amatéři. Účinkujících tak bylo na pódiu nakonec 

pohromadě několik set. Po české vokální hudbě, 

vesměs z 20. století, vyvrcholil večer směsicí lidových 

písní, rozdáváním květin a radostnou oslavnou 

vřavou. „Je nám spolu dobře, baví nás to,“ 

prohlásil tehdy Jiří Chvála. Zdá se, že to ještě stále 

platí. � 

Petr Veber

dokument 

POMSTA 

NA REINHARDU 

HEYDRICHOVI 

O některých rozhlasových pořadech 

k 70. výročí heydrichiády 

Píše se září 1941. Říšským protektorem v Čechách 

a na Moravě je Konstantin von Neurath, jehož koncepce 

okupačního režimu již neodpovídá novým 

poměrům. Nacisté potřebují zbraně, suroviny, 

potraviny a zručné dělníky, a nikoli protektorát, 

ve kterém se sabotuje a oslabuje německé válečné 

úsilí. A v této chvíli na scénu vstupuje Reinhard 

Tristan Eugen Heydrich. Tedy přesněji – vstupuje 

na českou půdu. Adolf Hitler odvolává Neuratha 

na zdravotní dovolenou a zastupujícím říšským 

protektorem jmenuje Heydricha: vysoký plavovlasý 

Sas, ambiciózní kariérista, architekt konečného 

řešení židovské otázky i hybná síla bezpečnosti 

říše. Sám svoji práci na českém území definoval 

katovsky pádně: „Tento prostor musí být 

německý a Čech v tomto prostoru už koneckonců 

nemá co pohledávat.“ 

VRAŽDÍ NEJLEPŠÍ Z NEJLEPŠÍCH 

Heydrich řídí brutální úder proti domácím elitám 

a odboji – od 28. září 1941 do 19. ledna 1942 bylo 

odsouzeno k smrti a popraveno 404 osob (počet zatčených 

kolem 5000). K trestu smrti byl odsouzen 

předseda protektorátní vlády gen. Alois Eliáš a další 

významní generálové a představitelé odbojové organizace 

Obrana národa. 

Začátkem října 1941 prohlásí v Londýně jako 

reakci na situaci v okupované vlasti plukovník 

František Moravec, přednosta II. odboru vojenského 

zpravodajského oddělení, ke dvojici československých 

parašutistů ze skupiny Antropoid: 

„Z rozhlasu a z novin jste informováni o tom nesmyslném 

zabíjení u nás doma. Němci vraždí nejlepší 

z nejlepších. I tento stav je znamením války, 

tedy nenaříkat, neplakat, ale dělat. Doma naši pracovali 

a jsou nyní v situaci, ve které jsou jejich 

možnosti omezené. Řada je na nás zvenčí, abychom 

pomohli. /.../ Tak, jak známe situaci u nás, 

dostane se vám pomoci všech našich dobrých lidí, 

na které se obrátíte. Ovšem z vaší strany je třeba 

důsledné opatrnosti a rozvahy. Nemusím opakovat, 

že úkol je historicky vážný, riziko veliké. Záleží 

od toho, jaké předpoklady si stvoříte, na vaší 

chytrosti atd. Tedy srdce na pravém místě!“ 

Za sedm měsíců, 27. května 1942, historicky 

i lidsky vážný a nebezpečný úkol českoslovenští 

parašutisté Jan Kubiš a Josef Gabčík splnili – vynesli 

ortel smrti nad Heydrichem. Právě před sedmdesáti 

lety jejich akce vstoupila do evropské 

historie, literatury i filmu. U nás i v zahraničí 

si po celý tento výroční rok budeme připomínat 

nejen samotný útok v oné osudné zatáčce mezi 

strana 8 

Holešovicemi a Libní, ale pochopitelně také události, 

děje, místa a lidi spojené s domácím odbojem 

a obdobím tzv. heydrichiády. Také Český rozhlas 

3 – Vltava si toto výročí bude připomínat řadou 

dokumentárních i literárních pořadů. Chtěl 

bych zde upozornit na tři z nich. 

HRDINSTVÍ DOMÁCÍCH VLASTENCŮ 

Především je to repríza dokumentární zvukové 

fresky (rozdělené do desetidílného seriálu) Atentát 

na Reinharda Heydricha, která podrobně 

a v hlubších souvislostech vypráví velký dramatický 

protektorátní příběh, do jehož uzlů jsou vpleteny 

stovky lidských osudů, odvaha, sebeobětování, 

ale i zrada a krvavá msta. Celý rozhlasový seriál 

se opírá o rozsáhlý zvukový materiál, souvisle 

„sbíraný“ po čtyři roky. Autoru těchto řádků a jeho 

spolupracovníkům (především M. Šimkovi, odbornými 

konzultanty celého projektu byli J. Čvančara 

a V. Šustek) se podařilo v Čechách, na Moravě 

a na Slovensku natočit na čtyřicet rozhovorů, výpovědí 

a svědectví přeživších příslušníků domácího 

i zahraničního odboje, válečných parašutistů, 

vojenských instruktorů, svědků atentátu, lékaře 

účastnícího se operace Heydricha, členů wehrmachtu, 

příslušníků rodin Jana Kubiše a Josefa 

Gabčíka, jejich přátel z dětství, lidických žen, potomků 

zavražděných v heydrichiádě atd. Jedná se 

o mnohdy unikátní a jedinečná svědectví (většina 

ze zaznamenaných a důležitých pamětníků dnes 

již nežije). Vyprávění aktérů a svědků je kombinováno 

se zvukovými záběry, které pocházejí z archivu 

rozhlasu (například záznam Heydrichovy 

i Frankovy řeči, hlášení o popravách, reportáž 

z Heydrichova pohřbu) i ze soukromých archivů 

(vzpomínky Benešova tajemníka V. Táborského, 

parašutisty J. Zemka, odbojáře V. Krupky). To vše 

doplňují komentáře českých, německých a anglických 

historiků (V. Šustek, J. Uhlíř, M. Vostatek, 

M. Brown, D. Brandes, D. Tomášek, E. Stehlík) 

a především průvodcovské „vstupy“ badatele 

a publicisty Jaroslava Čvančary (mimo jiné autora 

knihy Heydrich). 

Úvodní díl seriálu je věnován odvážným 

krokům domácího odboje, který ještě před vysláním 

parašutistů z Anglie zajišťoval přenos

dokument 

zpravodajských informací z Prahy prostřednictvím 

vysílačky Sparta. V dalších dílech je podrobně zachycena 

činnost parašutistů ze skupin Anthropoid 

(Kubiš a Gabčík) a Silver A (Bartoš, Valčík a Potůček), 

jejich výcvik a život v Anglii, vzpomínky 

přátel a druhů a také průběh vysazení do protektorátní 

„jámy lvové“. Paralelně je představován 

protektor R. Heydrich, jeho politika i lidský profil. 

Pátý, ústřední díl zachycuje po 70 letech průběh 

27. května 1942. Další díly mapují lidickou tragédii, 

konec paravýsadku Silver A na Pardubicku 

či stanný soud s představiteli pravoslavné církve. 

Závěrečný díl je prostorem pro zamyšlení pamětníků, 

odbojářů a svědků nad smyslem odboje, 

obětí a lidské cti. 

ČEŠI SE NEVZDÁVAJÍ 

Dva další rozhlasové dokumenty se do detailů věnují 

samotným bojovým „akcím“: Jak napovídá název, 

hodinová „Akce atentát“ je pokusem rekonstruovat 

děje kolem samotného útoku na říšského 

protektora a „Resslovka aneb Češi se nevzdávají“ 

boji sedmi čs. parašutistů v pravoslavném chrámu. 

V Akci atentát se s pomocí svědků a pamětníků 

podařilo zvukově zdokumentovat takřka po minutách 

celé inkriminované dopoledne 27. května 

1942: od ranního výjezdu Heydricha z jeho sídla 

v Panenských Břežanech až po jeho operaci na Bulovce 

(hovoří pracovnice břežanského zahradnictví 

H. Vovsová, přímí svědkové atentátu i následné 

honičky Gabčíka s německým řidičem Kleinem či 

MUDr. A. Honěk, narkotizér při operaci). 

Naproti tomu dokument Resslovka aneb Češi 

se nevzdávají se pokouší postupně rozkrývat poslední 

dny a hodiny sedmi parašutistů, ukrývajících 

se v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje 

v Resslově ulici – od jejich příchodu a způsobu 

„ubytování“ přes zradu Čurdy až po samotný 

boj, který trval od ranních 4.15 hodin do poledne. 

Proti parašutistům stálo 760 ozbrojených Němců, 

z nichž většina měla za sebou frontové zkušenosti. 

První fáze boje nastala o prostor kostelní lodi 

a schodiště na kůr, na kterém do poslední síly bojovali 

tři parašutisté. Ostatní čtyři se zatím skrývali 

v podzemním prostoru krypty s hrobovými 

tumbami, kam vedlo malé okénko z ulice a větrací 

Resslovka 

šachta z lodi, kterou po žebříku sestupovali parašutisté 

a kněží, kteří se o ně starali. 

ČTYŘI VÝSTŘELY 

Snaha spustit se větrací šachtou a vrhat na muže 

v kryptě granáty přinesla pouze průstřely nohou 

dobrovolníka z řad Waffen-SS. Němci proto začali 

házet šachtou i okénkem z ulice do krypty granáty 

a dýmovnice se slzným plynem. Nepodařilo se jim 

však nikoho z parašutistů zasáhnout a také dýmovnice 

se slzným plynem dokázali parašutisté vyházet 

ven. Po více než hodině boje se němečtí velitelé 

rozhodli povolat na pomoc pražské hasiče s tím, že 

muže v kryptě jednoduše utopí. Parašutisté ovšem 

vzdor soustředěné střelbě a výbuchům granátů soustavně 

vystrkovali hydrantové hadice na ulici pomocí 

dlouhého žebříku. Potom velitel hasičů, Němec 

Kloutschek, nařídil, aby jim byl žebřík vytržen 

hasičským hákem, což se bohužel podařilo. A navíc 

Němci objevili kamennou desku, která uzavírala 

vchod na vstupní schodiště do krypty. Patnáct mužů 

Waffen-SS se pak vrhlo po schodech do krypty. Jak 

později ve své zprávě uvede Pannwitz: „V podzemí 

se divoce střílelo, explodovaly tam nepřetržitě 

granáty.“ Po lítém dlouhotrvajícím boji se ozvaly 

strana 9 

čtyři výstřely. Parašutisté obrátili zbraň proti sobě 

a ukončili tak svoji bitvu s německou přesilou. 

Rozhlasový dokument (autora článku a Vojtěcha 

Šustka) konfrontuje nově nalezené archivní 

materiály s výpověďmi dosud žijících pamětníků, 

kteří v inkriminované době bydleli či se pohybovali 

v blízkosti dobývaného chrámu. Své svědectví 

poskytli prof. Radim Palouš, PhDr. Vladimír Justl, 

prof. Karel Vrána, Miroslav Česák, Věra Vašutová, 

Miroslava Richterová, hasiči Václav Hladík a František 

Jůna, typograf Jiří Blažek, Josefína Napravilová, 

Olga Rožnovská-Čiklová a další. 

Heydrichiáda, oběti stovek popravených 

a mučených, boj vycvičených československých 

vojáků a aktivní účast příslušníků domácího odboje 

(například celých rodin) patří k nejheroičtějším 

kapitolám naší novodobé historie. Jinými 

slovy to ve svých vzpomínkách reflektuje Prokop 

Drtina: „Hrdinství nejen parašutistů, nýbrž desítek 

dalších českých vlastenců, mužů i žen, kteří 

útočníkům na Heydricha poskytli všechnu možnou 

pomoc, přes nebezpečí, jež jim hrozilo, mělo 

ve světě takovou odezvu, jako jen největší události 

války.“ � 

Miloš Doležal 

FOTO — ARCHIV JAROSLAVA ČVANČARY

stránky na dobrou noc 

CHARLES 

DARWIN 

a jeho cesta kolem světa 

na lodi Beagle 

Mezi nejslavnějšími vědeckými výpravami 

19. století zaujímá cesta 

kolem světa, kterou podnikla malá 

anglická briga Beagle pod vedením 

kapitána Roberta Fitz Roye, jedno 

z nejpřednějších míst. Veliký význam 

měly topografické práce kartografů 

Beaglu pro zakreslení přesného 

obrysu pobřeží jižní části Jižní Ameriky 

a toku řeky Santa Cruz. Ale to, 

co je na výpravě ještě zajímavější, je 

fakt, že se jí zúčastnil jeden z největších 

vědců 19. století Charles Darwin. 

Když nastupoval na loď, bylo 

mu 23 let. 

Říká se, že Darwin učinil pro 

poznání přírody na jižní polovině 

Jižní Ameriky totéž, co Alexander 

Humboldt na její polovině severní. 

Výsledkem výpravy na Beaglu je ovšem 

zejména to, že Darwinova pozorování 

položila základ jeho vývojové 

teorie. 

Text cestopisu Cesta přírodovědcova 

na lodi Beagle je výsledkem 

Darwinova literárního zpracování 

zápisníků a cestovního deníku, 

které si během plavby pečlivě vedl 

a do nichž zapisoval svá pozorování, 

dojmy a myšlenky. Tyto Darwinovy 

Zápisky, které vydala jeho vnučka 

Nora Barlowová, jsou v mnohém autentičtějším 

svědectvím o jeho názorech 

na dogma o neměnnosti druhů, 

na otroctví, vyhlazování indiánů 

a vůbec na politiku tehdejších koloniálních 

mocností s Velkou Británií 

v čele než literárně zpracovaný 

cestopis, ten se ovšem čte jedním 

dechem. 

Darwin neměl soustavné přírodovědecké 

vzdělání, na univerzitě 

v Edinburgu studoval dva roky (nepříliš 

horlivě) lékařství a v Cambridgi 

tři roky teologii. V Cambridgi 

se také seznámil s vynikajícím 

botanikem, profesorem Henslowem, 

který mu také učinil nabídku, aby se 

zúčastnil výpravy na lodi Beagle. 

Na lodi prožil Darwin téměř pět 

let, po která probíhala detailní zaměřování 

pobřežní linie Jižní Ameriky 

až k mysu Horn. Loď byla zmítána 

vlnami a panovaly na ní velmi 

stísněné poměry. Velitel lodi, kapitán 

Fitz Roy, byl nevšední osobnost, 

zarytý konzervativec a zastánce otroctví, 

ale také vynikající hydrograf 

a meteorolog. Výpravu i částečně 

spolufinancoval. 

Darwin shromažďoval své sbírky 

a studoval přírodu neobyčejně metodicky. 

Ve svém Deníku si zapsal: 

„Nesvěřujte nic své paměti, protože 

paměť je nespolehlivým opatrovníkem 

všude tam, kde za jedním zajímavým 

předmětem následuje druhý, 

ještě zajímavější.“ 

Na cokoli se Darwin zadíval, ať 

už to byl geologický řez Patagonskou 

rovinou, kroužení kondora vysoko 

nad pampami, obrovská chaluha 

Macrocystis se svým překvapujícím 

společenstvem organismů, hlodavec 

Ctenomys, žijící v norách pod zemí 

a rodící mláďata, která docela dobře 

vidí a teprve později slepnou, gaučové 

a indiáni se svými způsoby lovu 

stepní zvěře, chilští horníci se svými 

hroznými pracovními podmínkami 

atd., všude si všímal takových podrobností 

a zvláštností každého jevu, 

které mu umožňují přednést nám 

tento jev v celé jeho plnosti, plasticky, 

hmatatelně. Jak se ukázalo, 

Darwinův „příspěvek“ k přírodním 

vědám byl tak značný, že se dnes celé 

dějiny biologie dělí na období předdarwinovské 

a podarwinovské. 

Co do politických názorů sympatizoval 

Darwin se stranou whigů. 

Byl zděšen otroctvím, urputností, 

Charles Darwin 

s jakou se hájí, i tím, že černé otroky 

„civilizovaní barbaři“ v Anglii nepovažují 

za své bližní. Nešlo mu to 

dohromady s americkými proklamacemi 

o svobodě a kritizoval to neustále. 

Na druhé straně byl ovšem 

pyšný na hospodářskou prosperitu 

své země, na rozvoj jejího průmyslu 

i obchodu. S tímto velkolepým rozvojem 

spojoval nutnost mít kolonie. 

„Jak se zdá, stačí vztyčit anglickou 

vlajku a už za ní jde bohatství, rozkvět 

a civilizace.“ 

Stránky na dobrou noc nás 

ve dvanácti pokračováních seznámí 

s nejdramatičtějšími zážitky a myšlenkami 

slavného přírodovědce, 

od jehož smrti uplyne 19. dubna 

130 let. � 

Alena Zemančíková 

� Český rozhlas 3 – Vltava: 

Stránky na dobrou noc, 

10 –21 4 2012 od 23:00 hod 

strana 1 0 

FOTO — WIKIMEDIA

ozhlasová hra 

HROU SKLENÍK 

SE PŘEDSTAVÍ 

GRAHAM 

GREENE 

JAKO DRAMATIK 

Vedle svých 24 románů napsal anglický 

prozaik Graham Greene také 

osm divadelních her. Oproti celoživotně 

pěstované próze představují 

dramata jen příležitostnou část Greenovy 

literární tvorby, i v nich však 

zajímavým způsobem rozvíjí svá 

konstantní témata. V divadelní hře 

Skleník podal obraz člověka, který je 

na útěku před sebou samým, dokud 

ve svém životním příběhu nenajde 

vyšší smysl, ne-li rovnou Boží plán. 

Jak Greene přiznal v memoárové 

knize Kus života (1971), snad 

do všeho, co napsal, přetavil svoje 

vzpomínky na dětství, ty dobré i ty 

zlé. Pro Skleník to platí dvojnásob, 

rodinné zázemí (a z něj plynoucí psychické 

obtíže) hlavní postavy hry 

se s Greenovými autobiografickými 

údaji shodují téměř absolutně. 

Graham Greene se narodil v roce 

1904 do rodiny ředitele prestižní internátní 

střední školy jako čtvrté ze 

šesti dětí. Od útlého věku trpěl citovou 

odtažitostí obou rodičů. Jak později 

popsala jeho žena Vivien: „Greenovi 

jsou velmi studená rodina. Nikdy 

jsem si u nich nevšimla nějakého 

vřelejšího citového projevu. Nedovedu 

si představit, že Graham seděl 

někdy matce na klíně a že mu vyprávěla 

pohádky. ...“ Jako dítě byl Graham 

Greene velmi nesmělý a samotářský, 

v širším kruhu rodiny přilnul 

pouze k jednomu ze svých strýců. 

V příslušném věku nastoupil do internátní 

školy, kterou řídil jeho otec, 

jakožto syn ředitele školy byl svými 

spolužáky instinktivně považován 

za zrádce, čímž velmi trpěl. Nesnesitelnou 

situaci řešil záškoláctvím, 

když se na jeho chování přišlo, pokusil 

se několikrát demonstrativně 

o sebevraždu. Na radu staršího bratra 

Raymonda poslala rodina chlapce 

na psychiatrické léčení do Londýna. 

Léčba sestávala z psychoanalytických 

sezení, pacient dostal za úkol, 

aby si vedl snový deník. Při té příležitosti 

objevil psychoterapeut chlapcův 

literární talent. V osmnácti letech 

odešel studovat do Oxfordu na Balliol 

College historii, stal se přispěvatelem 

studentských novin, psal 

poezii, články a recenze. V té době 

zastával radikální ateismus, pocit duševní 

prázdnoty a nudy se snažil přehlušit 

večírky, alkoholem a „ruskou 

ruletou“, při které si zahrával se sebevraždou. 

Výrazný zlom v Greenově 

životě přineslo seznámení s budoucí 

manželkou, Vivien Dayrell-Browningovou, 

v roce 1925. Pod jejím vlivem 

konvertoval ke katolicismu, 

což se ukázalo jako zásadní okolnost 

pro jeho další osobní i literární 

budoucnost. 

O paradoxech katolické víry pojednávají 

také obě první Greenovy 

divadelní hry Obývací pokoj (1953) 

a Skleník (1958), i když protikladným 

způsobem. Zatímco v Obývacím 

pokoji je bigotní katolická víra nemilosrdnou 

naukou lhostejnou ke konkrétnímu 

člověku, ve Skleníku se 

stejně ničivým způsobem projevuje 

fanatický ateismus. 

Skleník začíná v úmrtní den 

agnostického myslitele a volnomyšlenkáře 

Henryho Callifera. Oddaná 

manželka Mary shromáždí kolem 

úmrtního lože celou rodinu, s výjimkou 

mladšího syna Jamese. Zdá se, 

že pouhá jeho přítomnost by mohla 

umírajícího nežádoucím způsobem 

rozrušit. Přesto se James v rodičovském 

domě objeví, pozvala ho totiž 

strana 1 1 

jeho třináctiletá neteř Anne, která 

chce přijít záhadě kolem svého oblíbeného 

strýčka na kloub. 

James, stejně jako kdysi Greene, 

je redaktorem v Nottinghamu. S manželkou 

Sárou se rozešel, protože není 

schopen nikoho milovat; trpí prázdnotou, 

depresemi a nechce se mu žít. 

Léčí se bezvýsledně u nottinghamského 

psychiatra a má sebevražedné 

myšlenky. Z náznaků, jež během 

děje houstnou, vyplývá, že příčinou 

Jamesových potíží je jakási událost 

z dětství, která souvisí se skleníkem 

v zahradě Calliferových a kterou mu 

matka tvrdošíjně zatajuje. 

Záhada se začne vyjasňovat zásluhou 

detektivního pátrání všudypřítomné 

Anne. Najde dva svědky Jamesova 

mládí – manželku tehdejšího zahradníka 

a pak především Jamesova 

strýce Williama Callifera, katolického 

kněze, který měl na mladého Jamese 

kdysi velký vliv. Jejich výpovědi konečně 

odhalí dávné tajemství, jehož 

jádrem je nevysvětlitelná, nadpřirozená 

událost, pro kterou ateistická 

rodina nenašla uspokojivé vysvětlení, 

a proto Jamese vyvrhla ze svého 

kruhu. Agnosticismus, který měl člověka 

osvobodit od náboženské pověry, 

tedy v Greenově hře paradoxně 

vede k celoživotní lži. 

Greenův Skleník je vlastně napínavá 

detektivka s existenciálním 

přesahem, její rozhlasovou podobu 

chystá režisérka Markéta Jahodová 

s Vladimírem Javorským v hlavní 

roli. Premiéru si poslechněte v sobotu 

26. května 2012 ve 14:00 na Českém 

rozhlase 3 – Vltava. � 

Renata Venclová

schůzky s literaturou 

JENOM 

K zlatému fondu klasické filmové grotesky patří 

Charlie Chaplin, Laurel a Hardy, Buster Keaton, 

Harold Lloyd a... Bratři Marxové. Ve Schůzkách 

s literaturou si představíme skupinu komiků, která 

v českém kulturním prostředí není tak známá jako 

výše jmenovaní mistři filmového humoru. V pořadu 

překladatelky a redaktorky Alice Marxové 

(sic!) Marx nebyl jenom Karel k tomu poslouží komentované 

úryvky z knižních pamětí amerického 

komika Harpo Marxe, které vyšly roku 1961 pod 

názvem Harpo mluví! 

Bratři Chico (vl. jm. Leonard, 1887–1961), 

Harpo (Adolph, 1888–1964), Groucho (Julius Henry, 

1890–1977), Gummo (Milton, 1892–1977) 

a Zeppo (Herbert, 1901–1979) Marxovi tvořili skupinu 

varietních a později filmových umělců, jejichž 

třináct filmů z let 1929–1949 představuje jeden 

z vrcholů filmové komiky 20. století. 

Začátky sourozenecké skupiny spadají do počátku 

20. století: „První seskupení, které matka 

Minnie ze synů vytvořila, se jmenovalo Čtyři slavíci. 

V letech 1907 až 1910 s ním vyrazili na turné 

FOTO — RALPH F. STITT 

NEBYL 

strana 1 2 

po Americe. Groucho vzpomínal, že aby ušetřili 

na jízdném, Minnie občas prohlašovala, že jejím 

dětem je teprve třináct, a tedy nemusí platit plnou 

cenu. ,Jedno vaše dítě jsem viděl v jídelním voze, 

jak kouří doutník,‘ opáčil průvodčí. ,A druhé se 

holí v umývárně.‘ Minnie se prý smutně usmála: 

,Oni mi tak rychle rostou...‘ “ 

Bratři ve svých vystoupeních, skečích a filmových 

scénkách nabourávali pravidla konvenční 

logiky a bořili tabu moderního světa, s nespoutaným 

a delirantním humorem vytvářeli naprosto 

ojedinělá spojení. Přenesli do filmu ztřeštěnost 

a absurdní humor starých němých grotesek. Série 

klaunských výstupů byly plné neuvěřitelných 

slovních gagů a hříček. 

Filmové počátky byly chaotické. Harpo po letech 

vzpomínal: „Náš první film Kokosáci se natáčel 

na jaře roku 1929 v New Yorku. ,Se natáčel‘ 

je velmi výstižné, protože všechno, co se dělo, 

bylo, že na nás namířili kameru a my předváděli 

naši starou jevištní verzi Kokosáků. Ale tak úplně 

jednoduché to zas nebylo. Hlavně pro producenta

povídka 

Wangera a režiséry Santleyho a Floreyho. Při 

natáčení nastávala spousta dlouhých přestávek, 

způsobených většinou tím, že se Chico 

bez omluvy vytratil ze scény. Nikdo si nekoupil 

lístek, aby ho sledoval, takže Chico si 

to vyložil tak, že nikomu nebude vadit, když 

na chvíli odejde, aby promluvil se svým 

bookmakerem nebo si zahrál pár partiček binoklu. 

Problém byl v tom, že když šla Chicovi 

karta, zapomínal, že se má vrátit. Pak 

jsme se s Grouchem a Zeppem museli vydat 

za ním. Někdy se Chico vrátil, když jsme ho 

hledali – a prohlásil, ať jdeme do háje, že 

když jsme takoví, on si bere taky na zbytek 

dne volno.“ 

Filmy jako Omlazovací prostředek 

(1931) a Kachní polévka (1933) podnítily 

znovuzrození diváckého zájmu o čistý nonsensový 

humor, který se s nimi na plátně 

poprvé ukázal jako svrchovaně vtipný. Teprve 

zvukový film dal průchod komice založené 

na nečekaných asociacích mezi obrazem 

a slovy. Jejich filmy nezle vyprávět, 

neboť většinou postrádají souvislou linii. 

Podstatný na nich je pouze gag, ale ten je 

mistrný. 

Své vzpomínky napsal Harpo Marx 

spolu s novinářem R. Barberem, nazval je 

Harpo speaks! (Harpo mluví!) a vydal je poprvé 

v New Yorku roku 1961. Z nich bude 

čerpat náš pořad, životopisné detaily se inspirují 

výňatkem z knihy francouzského 

publicisty R. Benayouna Les Fr res Marx 

(1979) v překladu Heleny Beguivinové (Židovská 

ročenka 1995–1996). 

Komentovaný výběr ze vzpomínek amerického 

komika Harpo Marxe na počátky 

skupiny mistrů grotesky z vlastního překladu 

připravila Alice Marxová. V režii 

Aleše Vrzáka účinkují Apolena Veldová 

a Jiří Lábus. � 

Petr Turek 


Schůzky s literaturou, 11 3 2012 ve 20:00 hod 

JAROSLAV 

DURYCH: 

LEGENDA 

Dne 7. dubna tohoto roku si připomínáme 50. výročí 

úmrtí českého prozaika, básníka, esejisty a dramatika 

Jaroslava Durycha, autora díla mimořádného žánrového 

rozsahu. Psal lyrické verše, epické balady, básně v próze, 

eseje, cestopisné zápisky, krátké prózy, povídky, novely, 

romány, memoáry, divadelní hry, odborné literární studie 

či články publicistické. Z jeho bohaté povídkové tvorby 

uvádíme příběh, jehož děj se podobně jako v rozsáhlé románové 

trilogii Bloudění odehrává v době třicetileté války: 

„Nejhůře bylo v klášteře panen rapašských. Dva roky 

nebylo na jejich polích seto, jen mrtvoly a zdechliny čouhaly 

z mělkých a nedbale zaházených jam. 

V kraji byl hlad a zoufalství, poněvadž již pět let byl místem 

bláznivých a neuvěřitelných bitev, štvanic, přepadů 

i drancování. V klášteře i pod klášterem několikráte byl 

celé měsíce hlavní kvartýr toho, jenž právě byl vítězem, 

a panny žily v bídě a ze soucitu kavalírů, kteří jim někdy 

ze zbožnosti, ale častěji pro smích dávali něco z přebytků 

nahodilé větší kořisti. Ocitl-li se klášter na čas v ruce nepřátel, 

vedlo se pannám nedobře, ale poněvadž nepřítel 

nedůvěřoval příliš stálosti dobré náhody, ušetřil je aspoň 

nejhorších věcí. Nyní však změna válečného štěstí byla 

mocná, nadpřirozená, nikdo, ani nepřítel sám by se byl 

nenadal, že nastane takový obrat. Nebylo již třeba šetrnosti, 

ohledů, ba naopak bylo třeba dobyté kraje udržovati 

v děsu a třesení, neboť vítězná armáda byla počtem nepatrná 

a dobytý kraj byl ohromný.“ 

Jaroslav Durych se narodil 2. prosince 1886 v Hradci 

Králové v rodině regionálního spisovatele Václava 

Durycha. Maturoval v Příbrami. Studoval v semináři, byl 

však vyloučen za četbu zakázané literatury. Vystudoval 

na vojenské stipendium lékařskou fakultu v Praze (dokto- 

strana 1 3 

rát 1913). Jako vojenský lékař sloužil na různých místech, 

během první světové války na italské a haličské frontě. 

Po válce provozoval krátce soukromou praxi v Přerově, 

pak se vrátil do vojenské služby a působil v Užhorodě, 

Praze, Olomouci a opět v Praze. Dosáhl hodnosti plukovníka 

československé armády. 

Durych byl autorem konzervativní, katolické orientace. 

Východiskem jeho tvorby bylo křesťanské náboženské 

nahlížení reality jako součásti božího řádu, v němž lidská 

vůle hraje pramalou roli. Tak jako v jiných prózách, i v Legendě 

se prolíná naturalisticky drsné líčení válečného utrpení 

s vizionářsky vznícenou oslavou duchovních hodnot. 

Klášter, obléhané město, vojsko, hříšná láska, vyústění 

tragického děje na Velký pátek povyšují příběh do roviny 

mystiky, zázračnosti, pohádky. Autor zde navazuje na barokní 

literární tradici nejen myšlenkovým vyzněním, ale 

rovněž osobitou stylizací jazykového vyjádření. � 

jv 

FOTO — WIKIMEDIA

páteční večer 

aneb Výprava 

po stopách 

nejznámějšího 

vypravěče 

Severu 

(NE)POHÁDKA 

MÉHO ŽIVOTA 

ZASTAVENÍ PRVNÍ: 

DÁNSKO, FYN, ODENSE 

„Zemička je to světlezelená, jak se na mapách malují 

nížiny, zelené louky a zelené pastviny – rovina, jak 

by ji pravítkem nakreslil. Prý tady dokonce mají horu, 

kterou nazvali Himmelbjerg – nebeská hora. Jeden můj 

známý ji hledal autem, a když ji nenašel, ptal se domorodců, 

kudy má k ní jet – i řekli mu, že ji právě několikrát 

přejel. Je tu rovina, ale zato tu člověk vidí hodně 

do šíře, kdyby se kdekoliv postavil na špičky, viděl by 

třeba i moře. 

Co dělat, je to maličká země, i když si sečte všech 

svých pět set ostrovů; je to malý krajíc – ale zato tlustě 

pomazaný máslem…“ 

Karel Čapek má pravdu – i když dnes bychom měli 

doplnit, že Dánsko je sice zemí ostrovů, ale v současné 

době začíná být také zemí mostů. A ty mosty nespojují 

jenom jednotlivé kraje mezi sebou, spojují i země. 

strana 1 4 

Za všechny můžeme jmenovat most mezi Kodaní 

a Malmö. 

Jmenuje se Öresundský a jeho provoz byl zahájen 

1. července roku 2000. Je to vlastně jakýsi mostotunel. 

Skládá se ze dvou poschodí: vrchní patro je dálnicí pro 

automobilovou dopravu, spodní patro patří dopravě železniční. 

Propojením tak vznikl na severu Evropy nový 

ekonomický region se třemi miliony obyvatel. Na obou 

březích sousedních zemí je kromě toho soustředěno 

11 univerzit se 120 tisíci studenty a desítkou tisíc 

vědců. Jednou z nejstarších je univerzita v LUNDU. 

Její odborníci prý teď dokonce sledují vývoj Öresundu 

v době „před mostem“ a proměnu kraje v době dnešní – 

„v době mostu“. Poloostrov Sjaelland se tak spojuje se 

švédským krajem Skane, Dánsko se Švédskem – ale také 

střední Evropa se Skandinávským poloostrovem. 

Cesta na Sever se proměňuje. Vzdálenosti se zmenšily. 

Romantici trpí, ti, kdo pospíchají, se radují.


ZASTAVENÍ DRUHÉ: 

ODENSE, MUZEUM HANSE CHRISTIANA 

ANDERSENA 

„A vypadá to tu vlastně, jako by to bylo vyňato 

z obrovské krabice hraček a pěkně rozloženo 

po hladké rovině: tu máte, děti, a hrajte si!...Vždyť 

to je Odense, městečko Andersenovo; proto jsou 

ty hračky oživeny, figurky lidí se pohnou z místa 

na místo, třebas jen mírně bez hluku… jako z pohádky.“ 

Píše o Fynu a Odense Karel Čapek. Jako by 

psal o dnešním Andersenově muzeu v jeho rodišti. 

Celé muzeum v Odense bylo v nedávných letech 

přestavěno a zrekonstruováno. 

Cestu po stopách velkého pohádkáře je možné 

začít tak, že se alespoň ve fantazii a za pomoci vystavených 

objektů přeneseme do doby, ve které 

Andersen vyrůstal a žil. Narodil se 2. dubna 1802 

v chudé ševcovské rodině. Odense mělo tehdy 

šest tisíc obyvatel, ale i tak bylo po Kodani druhým 

největším městem v Dánsku. Andersen zažil 

během svého života vládu pěti králů a celou řadu 

válek. A také proměnu Dánska. Když se narodil, 

bylo Dánsko velkým státem. Jeho hranice sahaly 

od Hamburku přes Šlesvicko-Holštýnsko až k polárnímu 

kruhu v Norsku. Když Andersen v roce 

1875 umíral, bylo Dánsko malým státem – kromě 

jižního Švédska už téměř kopírovalo dnešní hranice. 

Proto je nezbytnou rekvizitou v andersenovské 

expozici i dobová mapa Evropy a Dánska. 

V dalších prostorách muzea nechybějí ani informace 

o Andersenovi jako člověku. Objevíme 

tam doklady o tom, jak se oblékal, jak žil svůj soukromý 

život, ale taky čím se bavil a jak psal. Nechybí 

ani popis jeho vzhledu – jak ho viděli, jak 

ho vnímali jeho současníci. Andersen byl totiž nepřehlédnutelný 

– už jenom kvůli své výšce (185 

cm). O dvacet až pětadvacet centimetrů převyšoval 

průměrnou výšku mužů ve své době. A jako 

marnivý člověk, jak uvádějí pamětníci, si potrpěl 

na dobré oblečení i vzhled. Andersen také miloval 

technické objevy své doby, především vlaky a fotografování. 

Byl prý prvním Dánem, který jel vlakem. 

A jedním z prvních Dánů, který vlastnil kolekci 

svých portrétů – pořízených tehdy módním 

technickým vynálezem. Na všech fotografiích můžeme 

vidět Andersena jenom z profilu. Prý na jeho 

přání. Z profilu si připadal hezčí. Nebo víc sám 

sebou. Kdoví… 

Malý domek, ve kterém se narodil, je v muzeu 

zařízen tak, jak mohl vypadat v době jeho narození. 

Ale jak to v jejich domácnosti přesně vypadalo, 

se neví. Neexistuje nic, co by se zachovalo z jeho 

dětství. Ví se ale, co všechno vlastnila jeho matka, 

když zemřela, a podle tohoto soupisu se kurátoři 

v muzeu pokusili zařídit i domek. Dobové zařízení 

z Andersenova majetku je k vidění až v expozici 

z jeho dospělého života. Z kodaňských let. 

ZASTAVENÍ TŘETÍ: 

ANDERSEN NA CESTÁCH I DOMA 

„Vjel jsem do Čech jakýmsi školometem, ale ty můj 

Bože na nebi, to byla zcela nová země! Lidé vůbec 

nemluvili německy, ne, mluvili českým jazykem, 

jenž se od německého liší zcela a ve všem…v Praze 

jsem chtěl pobýt dva dny, ale kdež. Zůstal jsem 

pět. To bylo zajímavé město.“ Zapsal si Andersen 

o Praze v roce 1834. 

Při druhé a předposlední návštěvě Prahy v roce 

1841 si připomíná všechno, co ho poprvé okouzlilo: 

„Pestré, mně již známé obrazy, příroda je letně 

krásná, oblé tváře kolem jsou přívětivé, zvuky 

mluvy znějí krásně. Hodiny míjejí a míjejí a sotva 

jsem se nadál, jsem skutečně již cestou na sever. 

Dosud však vidím z dálky Hradčany ozářené 

sluncem, tam vysoko nad poli, jež jsou zahaleny 

v květy, a nad krásným stromovím.“ 

Devět let života Hans Christian Andersen procestoval 

– nebo strávil na cestách. Z cest psal dopisy 

přátelům, ale také kupoval umělecké památky 

z cest – především v Itálii. To byla jeho oblíbená 

země. A dojmy z cest vlastně můžeme objevovat 

i v jeho vystřihovánkách, které zhotovoval během 

svých vyprávění. I jeho cesty se staly nevyčerpatelnou 

inspirací pro jeho vyprávění a psaní. A jeho 

pohádky pak zase putovaly zpět do světa. 

Proto v Andersenově muzeu v Odense nemůže 

chybět ani knihovna s překlady jeho pohádek. 

Andersen je totiž jeden z nejpřekládanějších autorů 

na světě. V muzejní knihovně v Odense mají 

asi deset tisíc výtisků jeho pohádek v nejrůznějších 

překladech – zatím prý byl přeložen do 123 

jazyků. Samozřejmě nechybí ani překlady české. 

Včetně těch nejstarších z roku 1874. Tak dlouho už 

totiž můžeme číst Andersena v češtině. 

ZASTAVENÍ ČTVRTÉ: 

VYPRAVĚČ PŘÍBĚHŮ, I(i)MPROVIZÁTOR 

„Veký Goethe končí svého Fausta slovy, že hra 

‚může pokračovat‘. Také naše pouť po hřbitově by 

mohla pokračovat. Často sem chodívám! Když už 

mám dost některého ze svých přátel nebo ne zrovna 

přátel, zajdu si sem, najdu si tady drnové místečko 

a zasvětím je tomu nebo oné, koho bych nejradši 

pochoval. A hned je tam pochovám… jejich život 

a jeho běh si zapíši, jak ho vidím já, do Hřbitovní 

knihy. Takhle by to měli dělat všichni lidé. Neměli 

by se zlobit, když jim někdo ublíží, ale hned ho pochovat, 

udržovat si svoji dobrou náladu… Až nadejde 

doba, že i mne s příběhem mého života uloží 

do hrobu, ať tam je nápis: ‚Dobrá nálada! To je můj 

příběh.‘ “ (z pohádky Dobrá nálada, překlad J. Rak) 

Andersen žánr pohádky definoval nanovo. 

Jako jeden z prvních začal do svých pohádek obsazovat 

obyčejné neživé věci. V jeho pohádkách 

najdeme vždycky lehkou melancholickou notu, 

ale také ironii v pohledu na reálný běh světa. Vycházel 

z příběhů, které slyšel nebo četl, a dokázal 

je převyprávět jednoduše a živě. Připomínáme si 

ho jako vypravěče příběhů, který dovedl i za obyčejnými 

věcmi objevovat zázraky. Pokusme se jít 

v jeho stopách a objevovat a hledat „to něco“, co 

způsobuje, že Dánsko je zemí vypravěčů. Proč si 

Hans Christian Andersen tak podivuhodně hraje 

s obyčejnými motivy i nepohádkovými postavami? 

Čím nás okouzluje ten tajuplný Sever? Jak 

navazují současní „vypravěči“ na andersenovské 

inspirace? Co spojuje dnešní Dány s Andersenem? 

Je pro ně víc než jenom „pomníkem“? Nebo je výhodným 

vývozním artiklem, dobrou značkou? 

Odpovědi na všechny tyto otázky budeme 

hledat v Pátečním večeru. Poslouchejte s námi – 

vždyť přece příběh je to, co si pamatujeme… � 


Páteční večer, 20 dubna 2012, 20:00–22:00 

strana 1 5 

Eliška Závodná

výročí 

DOBŘE UTAJENÝ GÉNIUS 

ZDENĚK LIŠKA 

Česká kultura v sobě umně ukrývá světového skladatele 

– jmenuje se Zdeněk Liška (1922–1983), 

označovaný nejen teoretiky za génia filmové 

hudby. Od 27. října 2011 je sice laureátem Ceny 

Ministerstva kultury „za výjimečný tvůrčí přínos 

v oblasti filmové hudby“, stále ovšem zůstává 

dobře utajen. A to z několika důvodů: nesnášel publicitu 

– existuje doslova jen pár fotek a jediný rozhovor 

a celý svůj život strávil komponováním bez 

výrazných životních zvratů a věnoval se výhradně 

filmu. Sám říkal: „Píšu jen pod obrázky!“ 

Jak tedy uctít výročí tohoto nekorunovaného 

krále ze Smečna jinak než prožíváním starých 

filmů, tedy v koncertním sále? Samozřejmě skrze 

suity, viz naposled skvělá koláž Jana Duška, kterou 

uvedl 16. ledna 2012 SOČR s dirigentem Stanislavem 

Vavřínkem. Ovšem koláže a suity jsou vždy 

rybou vyňatou z vody. Liška totiž filmu rozuměl 

výsostně, jeho hudba je vždy s obrazem tolik svázána; 

drží jeho rytmus či jej sama utváří, tvoří nerozdělný 

amalgám. A navíc častou součástí audio 

stopy jsou i různé elektronické příměsi, v čemž byl 

v rámci československého filmu Liška skutečným 

pionýrem! 

Je však třeba také říci, že naše starosti, tedy 

jistá skrytost jeho tvorby širšímu posluchačstvu, 

by byly Liškovi dosti vzdálené. Byl úspěšný 

a velmi oceňovaný, svými spolupracovníky obdivovaný. 

Miloval hudbu, miloval filmy, miloval 

život. Komponoval prakticky nepřetržitě, často 

několik „filmů“ najednou – očití svědci vzpomínají, 

že během natáčení hudby, například ve Fisyu 

Zdeněk Liška 

(studio Filmového symfonického orchestru), tvořil 

již hudbu k jinému snímku – a jiné věci vezdejší 

ho příliš nezajímaly. Přesto je však záhodno 

si jeho osobnost připomínat a uvědomovat si, jak 

nepřeberné množství krásné hudby za sebou Liška 

zanechal a hlavně ji poslouchat. 

Ovšem existují i studnice relativně dobře čerpatelné 

koncertním pódiem, totiž hudba, kterou 

Liška skládal pro Persii, pro šáha Rezu Pahlavího 

a císařovnu Farah v letech 1970–1978. Tuto 

FOTO — ARCHIV DANY LIŠKOVÉ 

strana 1 6 

exkluzivní zakázku získala československá organizace 

Art Centrum v čele s ředitelem Hubertem 

S. Matějčkem. Myšlenka se zrodila při reciproční 

návštěvě Ludvíka Svobody v Íránu v listopadu 

1969, při níž šáh Reza prezidentovi svěřil, že byl 

okouzlen československým pavilonem na světové 

výstavě EXPO ’67 v Montrealu, a požádal, zda by se 

nemohli jeho autoři ujmout výstavy k chystaným 

oslavám 2500 let perské monarchie. Vzniklý první 

projekt se jmenoval Heritage of Ages – Dědictví 

věků. Klíčovými postavami následné dlouhotrvající 

a intenzivní spolupráce se stali režisér Jaroslav 

Frič a právě Zdeněk Liška; Frič byl dokonce časem 

šáhem považován za člena královské rodiny. 

Hudba, která vznikla k různým audiovizuálním 

instalacím realizovaným v Teheránu či pro 

íránské pavilony všude po světě, má tu velkou výhodu, 

že byla skládána pro relativně statické expozice. 

Jde díky tomu o rozsáhlejší a uzavřené formy, 

jaké jinak v Liškově tvorbě nemají obdobu. Navíc 

jsou vhodně určeny pro velké symfonické těleso, 

včetně klavíru, cembala, dvou harf, mnoha bicích 

a zesílené skupiny žesťových nástrojů. Nechybí samozřejmě 

ani smíšený sbor, pro Liškovu barvu tolik 

typický. 

A právě z této oblasti Liškovy tvorby vznikla 

suita, pojmenovaná Hudba pro perského šáha, 

která v sobě zahrnuje kromě symfonických kusů 

také koncertantní věty pro trubku, pro klavír a pro 

soprán, přičemž žádná se skladeb v Praze dosud 

nikdy nezazněla. Tedy když si odmyslíme, že se 

tu před zhruba 40 lety natáčely, na čemž se podílela 

i Česká filharmonie s legendárním dirigentem 

Františkem Belfínem a Kühnův smíšený sbor se 

sbormistrem Pavlem Kühnem. 

Premiérového provedení Hudby se ujme Symfonický 

orchestr hl. m. Prahy FOK s dirigentem 

Jaromírem M. Krygelem. Zpívá Alena Hellerová 

a Kühnův smíšený sbor, na klavír hraje Ivo Kahánek, 

na trubku Marek Vajo. Stane se tak 18. března 

2012 v 16 hod. ve Smetanově síni Obecního domu 

a Český rozhlas událost přenáší v přímém přenosu. 

Nepřenese však všechno, na plátně se totiž 

bude promítat původní obrazový materiál. � 

Martin Rudovský

osudy 

JADRNOST A ŘÁD 

Dva letošní jubilanti – osmdesátníci Jeden literární 

historik a druhý sochař a malíř Dvě různorodé 

životní i tvůrčí cesty, obě však ve službě umění, 

vedené se zarputilou jadrností i v úctě před 

tajemným řádem světa První pochází z Havlíčkova 

Brodu, druhý z Tábora Oba budou vyprávět o své 

minulosti / přítomnosti v jarních rozhlasových 

Osudech 

Jaroslav Med 

OSUDY JAROSLAVA MEDA 

V pětidílném cyklu budeme procházet 

životní cestou s literárním 

historikem a kritikem Jaroslavem 

Medem (nar. 19. 4. 1932). Tento nastávajícími 

bohemisty i bohoslovci 

uctívaný vysokoškolský pedagog patří 

mezi výtečné a přímo sugestivní 

vypravěče a ve svém líčení se dotýká 

svých základních „životních kapitol“: 

pestré havlíčkobrodské dětství, 

pražská studia, osudové přátelství 

FOTO — ARCHIV 

s Bohuslavem Reynkem, pedagogická 

i literární práce a blíženectví 

s českými literáty a malíři (V. Mertl, 

V. Renč, Z. Rotrekl, J. Suchý, I. Slavík, 

B. Fučík, F. D. Merth, L. Dvořák, 

J. Kameník, J. Kolář, I. Diviš, A. Stich, 

J. Šerých, J. Istler a další). Jaroslav 

Med vystudoval FF UK obor čeština 

a knihovnictví. V letech 1966–1971 

byl nejprve externím vědeckým aspirantem 

a posléze od roku 1980 vědeckým 

pracovníkem Ústavu pro českou 

literaturu AV ČR. Teprve v roce 

1991 mohl obhájit kandidátskou 

práci a získat tituly CSc. a PhDr. Přispívá 

do řady odborných periodik 

i sborníků. Je spoluautorem Slovníku 

české literatury (1970–1981), 

Lexikonu české literatury, Slovníku 

českých spisovatelů od roku 1945, 

Slovníku básnických knih (1990). 

Samostatně vydal prozaickou knihu 

Hory a mračna (1959) a zejména řadu 

vědeckých prací: Bedřich Václavek 

a Vysočina (1962), Viktor Dyk (1988), 

Spisovatelé ve stínu (1995 a 2004), 

Od skepse k naději (2006) a naposledy 

vysoce ceněnou knihu Literární 

život ve stínu Mnichova (2010). 

OSUDY JANA KOBLASY 

Sochař, malíř a grafik Jan Koblasa 

(nar. 5. 10. 1932), jehož životní bilance 

je od 12. dubna k vidění na retrospektivní 

výstavě v Jízdárně Pražského 

hradu, patří k výrazným osobnostem 

nejen českého, ale od konce 

60. let také evropského umění druhé 

poloviny 20. století. V padesátých 

letech studoval na AVU, na níž získal 

sochařskou průpravu v ateliérech 

Jana Laudy, Otakara Španiela a Karla 

Pokorného. Na tehdejší nepříznivou 

atmosféru totalitního režimu reagoval 

provokujícími neodadaistickými 

akcemi, které vyústily v založení recesistické 

skupiny Šmidrů. Po celá 

šedesátá léta se Jan Koblasa aktivně 

účastnil domácího výtvarného dění, 

organizoval a vytvářel svobodný prostor 

pro neoficiální tvorbu mladé 

umělecké generace. V roce 1960 inicioval 

dvě neveřejné výstavy příznačně 

nazvané Konfrontace. Tehdy 

ho hluboce ovlivnilo přátelství s Mikulášem 

Medkem a Vladimírem 

Boudníkem a také spolupráce s Divadlem 

za branou. Významným a v té 

době průlomovým počinem byla vynikající 

sakrální realizace (společně 

s M. Medkem) v jedovnickém kostele. 

Srpnová okupace Československa 

v roce 1968 zastihla Jana Koblasu 

v Itálii. O rok později získal politický 

azyl v Německu a začal působit 

v Kielu na Muthesius Kunsthochschule 

jako vedoucí pedagog sochařského 

ateliéru. Od roku 1982 žije 

a tvoří v Hamburku. 

V průběhu obdivuhodného půl 

století tvůrčích aktivit Jan Koblasa 

Jan Koblasa 

strana 1 7 

podnikl mnoho studijních cest a pracovních 

pobytů po celém světě, při 

nichž se mu dostalo četných uznání 

a ocenění. Jeho dílo sahá od informelních 

obrazů šedesátých let a sochařských 

cyklů dřevěných mýtických 

a biblických postav až po bronzové 

plastiky ze sedmdesátých let, 

které charakterizuje autorovo dobové 

existencionalistické uvažování 

a monumentální tvorbu v kameni let 

osmdesátých, která byla povětšinou 

realizována v městském veřejném 

prostoru či v otevřené krajině např. 

Německa, Švédska a Izraele. Jedním 

z vrcholů jeho tvorby ve veřejném 

prostoru je jihlavská socha Gustava 

Mahlera a přilehlý park, za jehož 

uskutečněním stojí iniciativní aktivita 

manželů Poukarových. Jan Koblasa 

ke „svému“ Mahlerovi v Jihlavě 

poznamenal: „No já jsem figurativní 

nefiguralista, který se vždycky zabýval 

figurou a lidmi. Takže se objevila 

velká otázka, jak pojmout pomník, 

protože neznám žádné dobré pomníky 

od druhé půlky minulého století. 

Chtěl jsem Mahlera udělat v mladém 

věku, na začátku kariéry, protože 

on byl potom dost sebrán chorobami 

a uštván světem. Celá ta figurace je 

v jakémsi natočení, torzování.“ � 

Miloš Doležal 

FOTO — EVA BYSTRIANSKÁ

četba na pokračování 

STARÝCH 

ČASŮ 

Četba na pokračování 

k 70. výročí tragické smrti spisovatele 

Vladislava Vančury 

P„Před půlnocí prvního června u nás zazvonil telefon“ 

– vzpomíná v memoárech Dvacet šest 

krásných let paní Ludmila Vančurová. „Byl dole 

na chodbě, těsně u dveří do bytu. Rozběhla jsem 

se, ale zůstala jsem v půli schodiště stát. Naše stará 

hospodyně, paní Svobodová, už měla sluchátko 

v ruce. Stála, poslouchala, sama nemluvila. Teprve 

po dlouhé chvíli řekla: Ano. Ano. Řeknu. Zavěsila 

a obrátila se ke mně. Dlouho ze sebe nemohla vypravit 

slovo. Klepala se jí brada. Já vám to nemůžu 

říct. Já vám to nedokážu povědět… A pak: Pana 

doktora zastřelili…“ 

A ještě jedna vzpomínka z temné doby před 

sedmdesáti lety. Jaroslav Seifert podává svědectví 

ve Všech krásách světa. „Čtvrtý den po atentátu, 

na počátku měsíce června zastavil se u nás 

Svata Kadlec se svou ženou. Až příliš dobře vzpomínám 

si na ten večer. Vladislav Vančura byl již 

několik týdnů zatčen a týrán gestapem. Seděli 

jsme rozechvěni u rozhlasového přijímače, abychom 

vyslechli zprávy o nových opatřeních nacistů 

a o vraždách, které slibovali. Když mezi prvními 

jmény popravených ozvalo se jméno Vančurovo, 

vstali jsme jako vymrštěni hrůzou ze svých 

židlí a bez dechu jsme strnuli. Vladislav Vančura! 

V tom jméně byla zasažena celá naše generace, byl 

v něm osud nás všech. V tom jméně byla krvavě 

zraněna celá naše země.“ 

Ve zbraslavské ordinaci doktorky se od poloviny 

třicátých let objevovali také političtí emigranti 

z Německa; manželé Vančurovi si už tehdy 

jasně uvědomovali jak blížící se nebezpečí, tak 

i všechnu bídu a trpkost emigrace a věděli, že by 

ji nikdy nechtěli podstoupit. Ale nejen pro ztrátu 

domova; Vladislav Vančura zcela samozřejmě cítil 

povinnost zůstat v těžkých časech se svým národem, 

postavit se proti násilí a – slovy Bedřicha 

Fučíka – „vzít na sebe břímě i riziko boje s otevřeným 

hledím.“ 

V letech 1939 a 1940 napsal Vančura první 

dva díly Obrazů z dějin národa českého. Nápad 

vznikl na půdě nakladatelství Družstevní práce, 

v jehož redakční radě Vančura působil (mimo 

jiné spolu s Jaroslavem Seifertem nebo Jaromírem 

Johnem). Podle svědectví Seifertova stalo se tak 

přímo na popud čtenářů, kteří si v době okupace 

přáli návrat k historii a národním tématům. Moderní 

beletristické zpracování českých dějin mělo 

být společným dílem několika autorů za odborné 

spolupráce historiků. Vladislav Vančura, který 

strana 1 8 

se chystal na nový román, přislíbil napsat úvod 

a redigovat pak celou práci. Když však – velmi 

brzy, snad po pouhých dvou týdnech – na schůzi 

rady úvodní kapitolu přečetl „svým měkce drsným, 

trochu zastřeným a melodickým hlasem“, 

bylo rozhodnuto: jedině on musí celé dílo dokončit. 

A autor, zjevně už zaujatý, tentokrát souhlasil 

a první dva svazky napsal velice rychle. Třetí 

díl zůstal rozepsaný v polovině věty; v osudném 

časném ránu 12. května 1942, kdy do zbraslavské 

vily s řevem a kopáním do dveří vtrhlo gestapo, 

Ludmila Vančurová rukopis v poslední chvíli 

zachránila. 

Od počátku okupace působil Vančura v Národním 

revolučním výboru inteligence a nebezpečí, 

které mu hrozí, si byl dobře vědom. Když byl 

koncem dubna 1942 zatčen jeho nejbližší spolupracovník 

z ilegální organizace, mladý kunsthistorik 

Pavel Kropáček (zemřel v Osvětimi v roce 

1943), očekával Vančura nejhorší. Ještě v krásném 

jarním večeru 11. května, pár hodin před vpádem 

gestapa, mluvil o situaci se svou ženou. „Říkal mi, 

že musím být připravena na to, že bude zatčen. 

Kladl mi na srdce – dojde-li k tomu –, že se nesmím 

ani pokusit někde intervenovat, a nejméně 

už u lidí, o kterých víme, že mají styky s Němci. 

Říkal, že něco takového by pro něho bylo nepřijatelné. 

Za žádnou cenu; a abych věřila, že by to 

stejně nepomohlo.“ 

Po několikatýdenním věznění a výsleších byl 

Vladislav Vančura 1. června 1942 zastřelen v Praze 

na Kobyliské střelnici. Bylo mu jedenapadesát let. 

„Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. 

Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti 

tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou 

a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, 

má býti tak vypravován, abyste poznali jeho 

kuchaře, jako piják pozná vinici, kde se urodila 

jeho láhev“, praví v úvodu románu Konec starých 

časů knihovník Bernard Spera – a v jeho slovech 

poznáváme i vyznání samotného autora. Patnáctidílnou 

četbu z tohoto barvitého románu uvedeme 

v premiéře k sedmdesátému výročí Vančurovy 

smrti (od 24. 5. 2012 vždy v 18:30). � 

Jarmila Konrádová


Výročí 

GABRIELY 

PREISSOVÉ 

Páteční večer 23. března 2012 na Vltavě bude 

věnován osobnosti a dílu české spisovatelky 

a dramatičky Gabriely Preissové (1862–1946). Právě 

23. března totiž oslavíme 150. výročí jejího narození. 

Se jménem Preissové spojujeme především 

dvě velké tragédie, zachycující 

ženské osudy v řádu slovácké vesnice: 

Gazdina roba a Její pastorkyňa. 

Zdá se neuvěřitelné, že tato vrcholná 

díla vznikla jako dramatické prvotiny 

sedmadvacetileté autorky. Obě uvedlo 

Národní divadlo krátce po sobě, v letech 

1889 a 1890. Přestože se okolo 

jejich premiéry rozpoutaly vášnivé 

spory, staly se obě hry nepochybnou 

součástí kánonu české dramatiky 

a neustále znovu se na jeviště vracejí. 

Jisté otázky a pochybnosti je však provázejí 

od jejich vzniku podnes. Nejsou 

pro inscenátory jen přitažlivé, 

ale také znepokojivé, jak praví režisér 

Zdeněk Kaloč, který obě hry inscenoval 

v různých divadlech mnohokrát. 

Připravovaný pořad ČRo3 – Vltavy se 

pokusí zachytit podobu mimořádně 

talentované dramatičky, připomene 

pohnutou historii prvního uvedení jejích 

dramat a porovná ji s pohledem 

dnešních divadelníků na tuto českou 

realistickou klasiku. Jaké jsou 

skutečné scénické kvality her Prei- 

ssové? Co z nich dělá velké tragédie? 

Lze je dnes inscenovat v jejich původní 

podobě? O co se snaží současné 

úpravy? Jak zacházejí s folklórem 

a historicko-sociálním pozadím obou 

her? Odpovědi na tyto otázky jsou 

možná podobně rozporuplné, jako 

byly kdysi první reakce na premiéry 

dramat Gabriely Preissové. 

Roku 1888 se mladičká úspěšná 

prozaička Gabriela Preissová seznámila 

s ambiciózním dramatikem a ředitelem 

Národního divadla F. A. Šubertem 

(1849–1915). Preissová byla 

v té době již osm let vdaná. Pro oba to 

bylo významné setkání, plné vzájemného 

okouzlení a obdivu, které přerostlo 

v mnohaleté přátelství. Jejich 

vztah také zásadně přispěl k tomu, že 

se autorka povídek ze Slovácka stala 

dramatičkou. V lednu roku 1889 

vyjde její povídka Gazdina roba. Šubert 

si povídku přečte a přesvědčí 

Preissovou, aby ji přepsala do dramatického 

tvaru. V jejich dalším dialogu 

vzniká mimořádné dílo: osobitý 

dramatický talent mladé autorky neústupně 

trvá na svých odvážných 

představách a současně učenlivě 

přijímá moudrost tradičních forem 

od zkušeného divadelníka Šuberta. 

Koncem září 1889 začíná soubor 

činohry Národního divadla novou hru 

studovat. Hru režíruje Josef Šmaha inscenačními 

postupy realismu: snaží 

se o maximální přesnost v zobrazení 

prostředí slovácké vesnice. (Již roku 

1887 inscenoval v ND první českou 

realistickou hru, Stroupežnického 

Naše furianty.) Premiéra Gazdiny 

roby se uskuteční 7. 11. 1889. Sklidí 

obrovský úspěch u diváků a v divadelních 

referátech vyvolá ostré spory 

mezi zastánci nastupujícího realismu 

a okázalého pozdně romantického 

„divadla velkého stylu“. 

Realistický kritik J. Ladecký píše 

v České Thalii, že hra měla „velký 

– sensační úspěch u širšího a nejširšího 

obecenstva [...] Že nemalý vliv 

na tento účinek měly malebné kroje 

slovenského lidu a jeho libozvučná 

řeč, což bylo pro naše obecenstvo něčím 

docela novým, kdož by o tom pochyboval? 

Ovšem pak ono lichotivé 

přijetí spíše spadá na účet formální 

kuriosity, nežli na samotné jádro hry 

[...] Obzvláště je překvapující technická 

dovednosť paní spisovatelky, 

kterou byste nikdy netušili u dámy, žijící 

mimo střed divadelních požitků.“ 

Jaroslav Vrchlický píše v Hlasu 

národa: „Jak vidíte, látka nového 

dramatu není právě nová. Historie 

manželské nevěry, známá z tolikerých 

francouzských i domácích dramat. 

[...] tu otázku předložil si asi 

strana 1 9 

nejeden objektivní divák: Jak by vypadalo 

toto drama vysvlečené z originálních 

kostýmů, z pikantního prostředí, 

z celé té scenérie, jejíž novost 

byla právě – jako druhdy u her ruských 

– největším půvabem celku?“ 

Kritik pod pseudonymem Ali- 

quis v Lumíru napadá Preissovou asi 

nejostřeji: „To má býti jako dialekt, ale 

sami Slováci se před tím křižovali. [...] 

Národní divadlo je přece vystaveno 

pro české hry, o krok dále a promění 

se v chameleona hrajícího všemi barvami. 

[...] Vidíte, že kus psaný veskrze 

dialektem jest monstrum, nanejvýš zajímavé 

(ale ještě ne pro každého), kuriozita. 

Ovšem u nás jako vždy rozhodují 

otázky jiné než umělecké.“ 

Dnes již není pochyb, že se útočníci 

hluboce mýlili, když zájem Šuberta 

a Stroupežnického snižovali 

na pouhý zájem o půvabnou sedmadvacetiletou 

dámu. Ředitel i dramaturg 

Národního divadla měli velké 

ambice vybudovat české realistické 

divadlo a v Preissové vytušili svou 

naději. Začínající autorka se tak nechtěně 

ocitla v centru zápasů o realismus. 

Přátelé ji povzbuzovali k další 

dramatické tvorbě. Preissová se odhodlá 

k dalšímu pokusu. Rok po premiéře 

Gazdiny roby se na jevišti Národního 

divadla objeví Její pastorkyňa. 

Toto dílo již překročí i zájmy 

obhájců realismu, dramatička je nařčena 

z hrubého naturalismu a z urážlivého 

hanobení vesnického lidu. 

Na její hlavu se sesype o mnoho větší 

vlna útoků kritiky, tak strašlivá, že 

se Preissová další tragédie již „nedopustí“. 

Její další tvorba sice stále 

svědčí o velkém talentu, postrádá již 

ale přímočarou odvahu a úzkostlivě 

se drží „dobrého“ obecného vkusu. � 

Lenka Chválová


V OSTRAVĚ SE NATÁČÍ HRA 

JONA FOSSEHO 

NOC ZPÍVÁ SVÉ ZPĚVY 

Při zmínce o norském dramatu či norském divadle 

se asi každému vybaví jméno Henrik Ibsen. Ibsen 

skutečně dlouho osamoceně kraloval norskému 

dramatu, bezpochyby až do 80. let 20. století. 

Tehdy se objevila první literární díla Jona Fosseho, 

který je dnes považován za největšího současného 

norského dramatika (a po Ibsenovi za největšího 

norského dramatika vůbec). Dosavadního „krále“ 

Ibsena dohání – a zřejmě už i dohnal a předehnal 

– jak množstvím napsaných her, tak i počtem jejich 

divadelních provedení. V roce 2003 dokonce 

získal čestnou cenu norské Kulturní rady za to, že 

opět umístil Norsko na divadelní mapu světa. 

Jon Fosse se narodil v roce 1959 v přístavním 

městě Haugesundu na severozápadě Norska; v současné 

době žije v Bergenu. Je nositelem mnoha literárních 

cen, jak norských, tak i zahraničních. 

V roce 2005 byl vyznamenán Norským královským 

řádem svatého Olava a v loňském roce mu norský 

král přidělil čestnou rezidenci Grotten v parku 

královského zámku v Oslu, určenou nejdůležitějším 

norským kulturním osobnostem. Jon Fosse 

ale není jen dramatikem. Vedle divadelních her 

se věnuje próze (romány, povídky) i poezii, píše 

knížky pro děti, eseje. Vše píše jazykem nynorsk, 

což je jedna ze dvou oficiálních variant norského 

spisovného jazyka, používaná necelou pětinou 

obyvatel Norska. Jeho díla jsou překládána do nespočtu 

světových jazyků a jeho hry jsou uváděny 

v divadlech po celém světě. I na českých jevištích 

se s nimi diváci mohli setkat. Poprvé to bylo v Národním 

divadle Brno – na Malé scéně Mahenova 

divadla, kde v roce 2001 připravil režisér Tomáš 

Jon Fosse 

Svoboda hru Někdo přijde a hned si vysloužil nominaci 

na inscenaci roku a Cenu Alfréda Radoka. 

O dva roky později uvedl pražský Činoherní klub 

v režii Martina Čičváka Fosseho hry Jméno / Noc 

a za další dva roky zinscenoval v ostravském Divadle 

Petra Bezruče režisér J. A. Pitínský hry Syn 

a Zima. 

A byl to opět režisér Pitínský, kdo představil 

Jona Fosseho i rozhlasovým posluchačům. 

Už v roce 2004 natočil jeho hru Syn v brněnském 

studiu Českého rozhlasu. V době nedávné mohli 

posluchači blíže poznat i další norské dramatiky: 

v listopadu 2010 uvedla Vltava rozhlasovou hru 

norského spisovatele Stiga Amdama Myšičko myš, 

pojď ke mně blíž, v dubnu 2011 pak hru Blizkabytost.com 

norské dramatičky Inger Johanne 

Str mové. Na jaře se bude vysílat hra Pettera 

FOTO — HELGE HANSEN 

strana 2 0 

S. Roselunda Nemožnej kluk, na podzim budou 

mít premiéru Muž činu Jespera Halleho a komedie 

Najednou zkušeného norského dramatika a scénáristy 

Pera Schreinera. 

Drtivou většinu výše zmíněných norských her 

přeložila Karolína Stehlíková, teatroložka a nordistka. 

Právě díky ní se mohou v Česku inscenovat 

hry Jona Fosseho, a to jak na jevištích divadelních, 

tak nyní znovu i na „jevišti“ rozhlasovém. 

Fosseho tvorbu lze velmi obecně rozdělit 

na rané období, v němž se zabýval především problematickými 

mezilidskými vztahy, a na tvorbu 

novější, v níž postupně přechází k tématům 

obecně lidským a existenciálním. 

Pro Fosseho hry je příznačná jakási všeobecná 

askeze – jeho jazyk formálně připomíná verš (zde 

je nápadná podobnost s hrami rakouského spisovatele 

Thomase Bernharda), je velmi jednoduchý, 

sdělení strohá, hlavní témata se rytmicky opakují, 

interpunkce chybí, respektive není potřeba. Děj 

hry většinou obsáhne několik málo hodin. Stejně 

tak náměty her jsou v podstatě velmi prosté, takřka 

každodenní. Z jednoduché výchozí situace 

(syn po delší době přijíždí do domu rodičů, mladý 

pár se stěhuje do vysněného domu, těhotná dívka 

představuje rodině svého partnera...) se začíná odvíjet 

děj, v němž se odhalují vztahy mezi jednotlivými 

postavami, které, jak se dá předpokládat, 

nefungují zrovna ideálně. Lidé spolu nedokážou 

komunikovat, vzájemně se pochopit, respektovat 

potřeby druhých. Nedokážou se plně milovat ani 

nenávidět. 

Ostravské studio Českého rozhlasu chystá inscenaci 

Fosseho hry Noc zpívá své zpěvy, napsanou 

v roce 1997. Patří tedy mezi autorova ranější 

díla. Spolu s režisérem Tomášem Jirmanem a pěti 

ostravskými herci vás zveme na návštěvu do bytu 

dvou mladých lidí, kterým se nedávno narodil 

syn. Banální neshody a vyřčené i nevyřčené výčitky, 

nenaplněnost vztahu, neuspokojené potřeby 

a touhy... Mají postavy, nazvané pouze Mladý muž 

a Mladá žena, ještě naději na šťastný společný život? 

Dozvíte se to v červnu při poslechu Českého 

rozhlasu 3 – Vltava. � 

Daniela Jirmanová

schůzky s literaturou 

Z MISTROVSKÝCH ESEJŮ 

Jiří Pistorius: 

F. X. Šalda, bojovník a učitel 

svobody (1/2) 

Statí z roku 1947 si připomeneme 

90. narozeniny českého bohemisty, 

komparatisty, literárního kritika 

a editora. Jiří Pistorius (nar. 19. 3. 

1922 v Praze) vystudoval v letech 

1945–1948 Filozofickou fakultu 

Karlovy univerzity, od roku 1945 

uveřejňoval kritické články a studie 

zejména v Kritickém měsíčníku. 

Ediční práci zahájil vydáním 

povídky F. X. Šaldy Analysa (1946) 

a výboru z jeho dopisů Josefu Horovi 

(1947), podílel se na vydávání 

Souboru díla F. X. Šaldy. V roce 

1948 vyšla jeho cenná Bibliografie 

díla F. X. Šaldy. 

V červenci 1948 Pistorius odešel 

do Francie, kde studoval komparatistiku 

a slovanskou filologii. Působil 

v české sekci francouzského rozhlasu, 

spolupracoval též se stanicí 

Rádio Svobodná Evropa. V roce 1957 

vydal francouzsky knihu, která se 

na základě rozsáhlých rešerší dobového 

tisku zabývá přijetím a prezentací 

francouzské kultury v komunistickém 

Československu. Roku 1958 

odešel Pistorius do USA, kde nejprve 

působil na Lafayette College v Pennsylvánii. 

V letech 1971–1982 vedl 

katedru románských studií na Williams 

College ve státě Massachusetts. 

Je autorem řady monograficky zaměřených 

studií z francouzské literatury 

(Baudelaire, Stendhal, Valéry, Camus, 

Sartre), psal o problematice francouzsko-německých 

literárních styků. 

Stať s názvem F. X. Šalda, bojovník 

a učitel svobody s podtitulem 

Náčrt k položení jednoho 

z problémů šaldovských vybíráme 

z rozsáhlého výboru Doba a slovesnost 

(2007). Jiří Pistorius ve stati 

z roku 1947 představuje největšího 

českého literárního kritika jako 

velkou osobnost, jejíž postoj k životu 

a tvorbě je založen na tíhnutí 

ke svobodě a na pevném mravním 

postoji: „Šaldova svoboda, chce- 

-li být opravdová, ,musí vytvořit ze 

sebe zákon, musí se sama tím zákonem 

obmezit, jinak se rozplyne 

v písku a zvrhá se v anarchii‘ “. Esej 

českého literárního vědce z roku 

1947 připravil Petr Turek. � 

Petr Turek 


Psáno kurzívou, 19. a 20. 3. 2012 

v 10:00 hod. 

Claude Lévi-Strauss: 

Západ slunce (1/2) 

„Cestovatelství a cestovatele nenávidím, 

a teď se tu chystám vyprávět 

o svých vlastních výpravách. Ale 

jak dlouho to také trvalo, než jsem 

se k tomu odhodlal!“ Těmito slovy 

začíná kniha Smutné tropy, průkopnická 

vědecká práce mimořádného 

teoretického významu i skvělé literární 

dílo. 

Antropolog, etnolog, lingvista 

a filozof Claude Lévi-Strauss 

(28. 11. 1908 – 30. 10. 2009) patří 

mezi vědce, kteří zásadním způsobem 

ovlivnili poválečné západní 

myšlení. Je jedním z otců strukturální 

antropologie, jež změnila pohled 

západní civilizace na život přírodních 

národů. 

Smutné tropy (1955) umně 

kombinují autobiografické a cestopisné 

vyprávění s filozofickými 

úvahami a analýzami života indiánských 

kmenů v Jižní Americe. Autor 

líčí svou cestu k etnologii, zabývá 

se otázkami antropologie jako 

disciplíny, seznamuje nás se svými 

poznatky o kultuře četných indiánských 

kmenů a rozvíjí teoretické 

základy svého strukturalistického 

přístupu. 

Z knihy uvádíme dvoudílný 

fragment s názvem Západ slunce, 

strana 2 1 

kde se esejisticky laděný text mění 

v báseň v próze. Lévi-Straussovo líčení 

scenérie západu slunce nad mořem 

je důkazem evokační síly slova, 

autor mísí zvukové a optické vjemy, 

je jakýmsi malířem slova, malířem 

bez palety a štětce: „Jak se nebe postupně 

vyčisťovalo, vynořovaly se 

na tomto oblačném pozadí, podobajícím 

se pobřežní krajině, laguny 

a spousty ostrůvků zaplavovaných 

netečným nebeským oceánem, který 

rozhlodával rozpadající se plošinu 

fjordy a vnitřními jezírky. A protože 

nebe vroubící tyto oblačné výspy 

napodobovalo oceán, a protože moře 

obvykle obráží barvu oblohy, tento 

nebeský obraz vyvolával představu 

jakési vzdálené krajiny, kde znovu 

zapadá slunce.“ Fragment z knihy 

Smutné tropy francouzského etnografa 

a antropologa z překladu Jiřího 

Pechara připravil Petr Turek. Režie 

Aleš Vrzák. � 

Petr Turek 


Psáno kurzívou, 21. a 22. 3. 2012, 

v 10:00 hod.

četba na pokračování 

Pär Lagerkvist: 

Barabáš 

Pär Lagerkvist (1891–1974) patří 

mezi ústřední autory poválečné švédské 

literatury. Jeho rané dílo vneslo 

do švédské literatury nové myšlenky 

a způsoby literárního ztvárnění. 

O novátorských uměleckých postupech 

psal i teoretické práce. Když se 

v roce 1913 seznámil v Paříži se soudobým 

vývojem v umění, vydal esej 

Slovesné a výtvarné umění, v němž 

obhajuje zejména kubismus. Text je 

považován za první modernistický 

manifest ve Švédsku. Nebyl ovšem 

velký experimentátor formální, jeho 

modernismus spočívá ve výrazně 

metaforickém a symbolickém jazyce. 

Lagerkvist pocházel z nábožensky 

velmi přísné rodiny a výchova 

v něm zanechala patrné stopy. I když 

se s náboženstvím poměrně brzy rozešel, 

po celý život ho svým způsobem 

přitahovalo – nikdy ho nepřestaly 

zajímat metafyzické otázky 

a také převážná část jeho tvorby se 

věnuje hledání nadčasových duchovních 

hodnot. Ve čtyřicátých letech 

píše (po jistém období didakticky 

a tendenčně vyznívajících prací) román 

Trpaslík z prostředí italského 

renesančního dvora. Titulní postavou 

je muž malého vzrůstu, kvůli 

čemuž zažil v životě mnohé ústrky 

a zesměšňování, a proto žije nenávistí. 

U dvora má výlučné postavení 

a toho využívá k získáváním moci 

nad lidmi, k ničení jejich životů. Trpaslík 

je tu ztělesněním zla a nihilismu 

(samozřejmě i alegorií na zlo hitlerovské, 

román vyšel roku 1944), ale 

nutno dodat, že spisovatel v tomto 

textu (podobně jako v dalším románu 

Kat) považuje zlo za součást každé 

bytosti. Trpaslík je pouze extrémním 

případem, kdy zlo získalo vrch, 

ale člověk je zčásti dobrý a zčásti zlý 

a jde jen o to, která z poloh převáží. 

Světového věhlasu získal Lager- 

kvist zejména svým románem Barabáš 

(Barabas 1950, česky 1970). 

Jeho stejnojmenná hlavní postava 

je na jedné straně symbolická 

a na druhé realistická – lupič a vrah, 

odsouzený římským prokonzulem 

k ukřižování a v poslední chvíli propuštěný 

namísto Ježíše Krista. 

Je to bezvěrec, osoba plná nenávisti, 

sobeckosti k ostatním lidem, 

živelná postava, ovšem poznenáhlu 

bez vlastní vůle a vědomí naplňovaná 

poznáváním lásky a odpuštění. 

Jak je možné chtít trpět, když 

nemusíš a nikdo tě k tomu nenutí? 

Něco takového je přece nepochopitelné 

a pouhé pomyšlení na to je odporné... 

Ne, Barabáš neměl rád nikoho, 

kdo takto vyhledává utrpení 

a kdo se sám věší na kříž. Ale oni 

uctívají svého ukřižovaného a jeho 

utrpení, jeho žalostnou smrt, která 

pro ně jistě není dost žalostná. Uctívají 

samu smrt. To právě bylo odporné, 

to naplňovalo Barabáše ošklivostí. 

Odpuzovalo jej to od nich, 

od jejich učení i od toho, o němž tvrdili, 

že v něj věří. Ne, barabáš neměl 

rád smrt. Nenáviděl ji a byl by nejraději, 

kdyby vůbec nemusel zemřít. 

Snad proto, že jí byl ušetřen? Protože 

snad byl vyvolen k tomu, aby nemusil 

zemřít?... 

V Barabášově nitru se odehrávají 

velké duševní zvraty, sám neví, proč 

je najednou schopen citu nebo dokonce 

milosrdného činu. To v situaci, 

kdy odnáší k hrobu ukamenovanou 

ženu. O několik okamžiků později 

se ovšem dozvíme, že se chápe 

nože a bez okolků pomstí smrt oné 

ženy, kterou nikdy nemiloval, ale jejíhož 

neštěstí je vlastně původcem. 

Co z toho měla, že se vydala do Jeruzaléma? 

Že následovala ty pošetilé 

snílky z pouště, kteří blouznili, 

že přišel velký Spasitel a že všichni 

mají putovat do města Páně?... Ale 

ona ty blázny uposlechla. Teď tu leží 

kvůli němu rozdrcena a mrtva...Ten 

pravý?! Proč dopustil, aby ji kvůli 

němu ukamenovali! Je-li on vskutku 

Spasitel, tak proč ji nespasil!... On 

aspoň zapíchl toho, kdo první hodil 

kamenem... Barabáš si pohladil 

zkřivená ústa a opovržlivě se ušklíbl 

do vousů. 

Barabáše zastihujeme v různých 

údobích jeho života. Života, na kterém 

nijak zvlášť nelpí, ale po celou 

dobu hledá jeho smysl a cíl. Například 

jako otrok v dolech, bez jakýchkoli 

práv, vystavený tvrdým životním 

podmínkám, je přikován k muži, 

který naopak svůj život zasvětil víře 

v „něho“. Po nějakém čase svěřil 

Barabáš Sahakovi, že byl svědkem 

strana 2 2 

Mistrova zmrtvýchvstání. Ne, neviděl 

ho přímo vstát z mrtvých, to neviděl 

nikdo. Ale viděl, jak přilétl s nebe 

anděl s paží napřaženou jako oštěp, 

a jak plášť za ním vlál jako plamen... 

Sahak naslouchal úplně u vytržení 

a upíral své velké důvěřivé oči 

na druha. Je to možné? Je opravdu 

možné, že tento špinavý otrok byl 

přítomen, když se udál největší ze 

všech zázraků? Kdo to vůbec je? 

Setkání mužů mění je oba, je 

den druhému jsou oporou, darem; 

zatímco Barabáš nastavuje svá záda 

biči dozorců, Sahak svému příteli 

pomáhá dostat se z dolu ven, získat 

práci vně temnoty. Sahak ovšem pro 

svou víru následně ukřižován umírá, 

protože nemůže zapřít svého Boha, 

kdežto Barabáš znovu kříži uniká, 

protože nevěří a přitom by rád věřil. 

A když se konečně domnívá, že nalezl 

smysl svého bytí, pochopí své 

určení tak scestně, že neúmyslně 

škodí tomu, čemu chtěl prospět. 

Barabášův zápas o konečné poznání 

probíhá v každém věku a situaci, 

když jej obklopuje dav, i když 

je ponechán samotě a do poslední 

chvíle si nejsme jisti výsledkem. I závěr 

románu zůstává otevřený, nevíme, 

jestli Barabáš nakonec svou duši poroučí 

Bohu nebo nicotě. V roce 1951 

právě tento román dovedl jeho autora 

k Nobelově ceně za literaturu, jakkoli 

to bylo uznání za mnohostranné a bohaté 

literární dílo. � 

Vladimíra Bezdíčková 


Četba na pokračování, Pär Lagerkvist: 

Barabáš. Režie: Tomáš Vondrovic, 

účinkuje: Ivan Trojan. 

Od 3. 4. 2012 vždy v 18:30 hod.

severský rok 

CESTAMI 

„Já žila v této zemi po tisíc let“, tak vyjádřila Sigrid 

Undsetová (1882–1949) svůj bytostný vztah k dějinám 

své norské vlasti. Po čtyři desetiletí vydávala 

romány, povídky a eseje, v nichž převažovalo téma 

života ženy v současnosti i historii. Především pod 

vlivem civilizační krize po první světové válce se 

spisovatelka obracela k etickým hodnotám. A oslovila 

čtenáře v Norsku, v Evropě i za oceánem 

svými obrazy z norského středověku. Nikoli vikinské 

výpravy, ale pozapomenutá doba přelomu 

13. a 14. stol. jsou rámcem její trilogie Kristina 

Vavřincová a tetralogie Olav Audunss n, za něž 

obdržela roku 1928 Nobelovu cenu za literaturu. 

Život Undsetové byl poznamenán konfrontací 

s peripetiemi doby. Pro matku a dvě sestry vydělávala 

na živobytí nenáviděnou prací v kanceláři, 

po svém literárním debutu obdržela cestovní stipendium, 

které se jí stalo osudným: V Římě se 

seznámila s významným norským malířem. Následovala 

tajná svatba, pobyty v Londýně a Paříži. 

Jejich manželství se po deseti letech rozpadlo; 

měli tři děti, o postiženou dceru se Undsetová 

starala do její smrti v devatenácti letech, nejstarší 

syn padl v bojích za německé okupace. Právě válečné 

události poznamenaly spisovatelčin životní 

úděl – pro svůj neohrožený občanský postoj musela 

odejít do emigrace, její cesta za svobodou 

byla však skutečně klikatá: vedla přes Stockholm, 

Moskvu a Vladivostok do San Franciska, žila pak 

Bjerkebek Hrob Sigrid Undsetové 

především v New Yorku, přednášela o norské kultuře, 

v rozhlasových vystoupeních poukazovala 

na demokratické tradice svého národa. Do Norska 

se vrátila jako zlomená a vyčerpaná žena, která 

již neměla sílu navázat na dřívější úspěchy. Jako 

sedmašedesátiletá zemřela v milovaném Lillehammeru. 

Dnes je její dům na Bjerkebeku, stojící 

přímo pod skokanskými můstky ze zimních olympijských 

her 1994, restaurován a zpřístupněn jako 

muzeum a živé kulturní centrum. 

Čeští čtenáři se mohli s dílem Sigrid Undsetové 

seznámit zásluhou Kuncířova nakladatelství 


strana 2 3 

a překladatele Karla V. Rypáčka (od roku 1929). 

Za okupace byla její díla na indexu i u nás, její 

knihy se nesměly vydávat ani půjčovat. Česká recepce 

znovu vyšlehla mezi lety 1945–1948, pak 

byla překryta vlnou oficiálního zapomnění. Legendární 

trilogie Kristina Vavřincová přesto u nás 

vyšla celkem pětkrát. Vypravěčské, dramatické 

i psychologické umění Sigrid Undsetové vyznává 

plnost života právě nezamlčením temných, bolestných 

a tragických stránek. Jistě i proto, že je prožila 

na své vlastní životní pouti. � 

Miluše Juříčková 

FOTO — ARCHIV


Věřitelé 

ke 100. výročí 

úmrtí 

AUGUSTA 

STRIND 

BERGA 

Letošní kulaté strindbergovské výročí se shodou 

šťastných náhod sešlo se Severským rokem, 

ve kterém se Český rozhlas 3 – Vltava cíleně zaměřuje 

na kulturu severských zemí. Strindbergovu 

početnému dramatickému dílu se věnujeme 

už od ledna: v cyklu Tanec života a smrti představuje 

hry švédského dramatika překladatel Zbyněk 

Černík. Na květen chystáme premiéru rozhlasové 

inscenace Strindbergovy komorní jednoaktovky 

Věřitelé. 

Věřitelé spadají do počátku Strindbergova naturalistického 

období, od slavné Slečny Julie dělí 

hru jen několik měsíců. Podobně jako ve Slečně Julii 

v nich snadno rozpoznáme zásady naturalistické 

divadelní reformy, které dramatik krátce předtím 

formuloval. Inovace byly vedeny snahou přivést 

na jeviště „moderního člověka“, kterého Strindberg 

viděl jako komplikovanou a nesourodou směsici 

různých názorů, postojů, motivací, anachronismů 

a determinací. Postavy, které chtěl Strindberg 

ve svých hrách zachytit, napříště nebude 

možné redukovat na jeden převládající rys, nebudou 

mít neproměnný charakter. „Jako moderní 

charaktery, žijící v přechodné době, přinejmenším 

uspěchanější a hysteričtější než ta předešlá, jsem 

Ivan Trojan 

své postavy vylíčil coby rozkolísanější a rozpolcenější, 

utvářené ze starého a nového ... Mé duše 

(charaktery) jsou konglomeráty kulturně vývojových 

stupňů minulých i současných, útržků 

z knih, časopisů, kousků lidí, cípků utrhaných ze 

svátečních šatů, které se proměnily v hadry, přesně 

tak, jak je poskládaná i lidská duše.“ 

Nic by však nebylo vzdálenější skutečnosti než 

představa Strindberga, jak s chladnou hlavou píše 

svou hru jako nějaké formální naplnění předem stanovených 

postulátů. Literární tvorbou se Strind- 

berg vždycky vypisoval z momentální životní situace, 

do Věřitelů se promítá hluboká krize, v níž 

vyústilo jeho první manželství se Siri von Essen. 

Hru Strindberg ženě adresoval jako tzv. čtvrté varování; 

po Manželce pana Bengta, Otci a Slečně 

Julii měli být Věřitelé dalším příkladem špatných 

konců, které Siri čekají, pokud ho opustí. 

V přímořském lázeňském hotelu se zdánlivě 

náhodou setkávají učitel Gustav a mladý malíř 

Adolf, který se v hotelu zotavuje z fyzického i psychického 

zhroucení. Starší Gustav se mladšímu 

příteli snaží (jak se alespoň na počátku zdá) pomoci 

znovu získat psychickou rovnováhu. Vysvětluje 

mu, že do stavu absolutního vyčerpání 

ho přivedla jeho manželka Tekla, která z něj vysála 

všechnu mužskou i tvůrčí sílu. Adolf se zpočátku 

podobné představě brání, ale pod tíhou 

Gustavových sugestivních argumentů začne sám 

FOTO — RENATA VENCLOVÁ 

strana 2 4 

v dosavadním manželském soužití nacházet další 

a další momenty, které příteli dávají za pravdu. 

Když Gustav Adolfa donutí, aby uviděl Teklu novýma 

(přesněji řečeno Gustavovýma) očima, zaseje 

do mladého muže pochybnost o ženině věrnosti. 

Zoufalý manžel požaduje důkaz a Gustav 

nabídne, že ho opatří – stačí, když bude Adolf 

z vedlejšího pokoje přihlížet výstupu, který jeho 

přítel sehraje s Teklou. Tak pozná pravou povahu 

své ženy i hloubku citu, který k němu chová. 

Gustav se pokusí Teklu svést a téměř uspěje, 

přitom také vyjde najevo, jakou hru domnělý přítel 

s Adolfem sehrál. Ve skutečnosti je Gustav 

Tekliným prvním mužem, kterého kdysi opustila 

kvůli Adolfovi. Dnes přichází, aby se oběma pomstil 

a vybral si „dluh“, který vůči němu Tekla 

zanechala. 

Věřitelé jsou další Strindbergovou hrou, 

ve které je manželské soužití vykresleno jako skutečné 

peklo. Muž a žena vedou souboj na život 

a na smrt a všechny prostředky jsou v tomto mocenském 

zápase dovoleny. Není tu místo na odpuštění, 

kompromis, shovívavost k lidským nedostatkům, 

Strindbergovým postavám není dovoleno 

získat osvobozující odstup dokonce ani po letech. 

Podobně jako dramatik, i hrdinové jeho her trpí 

vypjatým subjektivismem, s nímž prosazují svá 

práva i za cenu vlastního sebezničení. Nedostatek 

autorské objektivity, kterou Strindbergovi soudobí 

kritici vyčítali, můžeme dnes chápat naopak 

jako velkou přednost jeho her, jak napsal Gunnar 

Ollén, přední švédský znalec Strindbergova díla: 

„... hnán právě svou podezíravostí a pomstychtivostí, 

s bystrostí geniálnější něž kterýkoliv jiný 

světový dramatik Strindberg odhalil a ve zvětšení 

poetické vize ztvárnil destruktivitu a ustrnulost 

zvířete jménem člověk.“ 

Rozhlasovou inscenaci Věřitelů v překladu 

Františka Fröhlicha připravuje režisérka Kateřina 

Dušková, která v roce 2010 natočila pozoruhodnou 

adaptaci Strindbergovy symbolistické Hry 

snů. Postavy manželského trojúhelníku svěřila 

Ivanu Trojanovi (Gustav), Janu Medunovi (Adolf) 

a Daně Černé (Tekla) – 12. 5. 2012 od 14:00 hod. � 

Renata Venclová

severský rok 

PREMIÉRA Z BRNA: 

NEMOŽNEJ KLUK 

Petter Rosenlund 

Původně divadelní hra Nemožnej kluk, 

dramatická prvotina Pettera S. Rosenlunda, 

obdržela v roce 1998 prestižní Ibsenovu 

cenu. V rozhlasové podobě bude 

uvedena poprvé díky Severskému roku 

na vlnách Českého rozhlasu 3 – Vltava. 

Norský dramatik Petter S. Roselund 

vystudoval divadelní a literární vědu 

a historii na univerzitách v Bergenu 

a v Kalifornii. Všechna jeho zaměstnání 

jsou spojena s televizí NRK, kde pracoval 

jako dokumentarista a producent 

pořadů pro mládež. Nyní se věnuje 

převážně scenáristice. Známý je díky 

románu Thomas P., vyprávějícím příběh 

kluka, jenž přišel při autohavárii o rodiče. 

Je podepsán pod úspěšnými seriály 

Doba před Timem, Thomas P. a Detektiv 

Varg Veum. Mimoto příležitostně 

překládá současné americké a britské 

dramatiky, např. Tracyho Lettse a Tima 

Firtha. Pro divadlo napsal hry Nemožnej 

kluk, Sára spí a Velké stavení k ničemu. 

no, které vzniklo v rámci oslav stoleté- 

FOTO — JOHN CHR. ROSENLUND 

ho výročí existence Národního divadla 

v Oslu. 

Rosenlund zacílil hru Nemožnej kluk 

na vzpouru dítěte proti manipulačním 

praktikám dospělých, ale také na boj se 

zlem, pramenící z emoční prázdnoty. 

Problematiku komplikovaných milostných 

vztahů i utajovaného domácího násilí 

zakomponoval do textu pohybujícího 

se na pomezí grotesky a psychologického 

thrilleru. Hru o nezdravé společnosti 

– symbolicky umístěnou do nemocnice – 

nahlíží z pohledu kluka, který vlivem rodiny 

přestal být dítětem a rozhodne se vykonat 

překvapivou morální očistu. „I přes 

tragiku jednotlivých osudů je Nemožnej 

kluk také ironickou komedií, odehrávající 

se ve stále se zrychlujícím tempu. Zdrojem 

humoru je především autorův jazyk, 

který si pohrává s vyprázdněnými frázemi 

obsaženými v denním hovoru, s klišé obraty, 

které postaveny do kontrastu působí 

absurdně, a se sentimentálními výlevy 

ve stylu červené knihovny, jejíž plochý 

jazyk často užíváme, aniž bychom si to 

uvědomovali,“ doplňuje překladatelka hry 

Karolína Stehlíková. 

Inscenace režisérky Alexandry Bauerové 

vznikla ve spolupráci s hudebním skladatelem 

Mariem Buzzi a mistrem zvuku 

Lukášem Dolejším ve stylizované zvukové 

atmosféře, záměrně překračující hranice 

dramatu a černé komedie. Podobným 

způsobem byli vedeni i herci Eva Novotná, 

Vladimír Hauser, Martin Sláma, Zuzana 

Ščerbová, Jana Glocová a představitel 

titulní role Tomáš Kobr. Premiéra se vysílá 

17. 4. 2012 ve 21.30 hod. � 

Hana Hložková 

ASTRID SAALBACHOVÁ: 

PIETA 

Astrid Saalbachová 

Dánská dramatička a prozaička Astrid 

Saalbachová (nar. 1955) je považována 

za jednu z nejvýraznějších osobností 

dramatické literatury své generace. 

Její hry byly přeloženy do více než 

deseti jazyků a patří v cizině k vůbec 

nejhranějším dánským dílům. V roce 

1981 autorsky debutovala rozhlasovou 

hrou Spor i sandet (Stopy v písku), 

za kterou obdržela Severskou cenu 

za rozhlasové drama. V tvorbě pro 

divadlo na sebe výrazně upozornila 

trilogií Morgen og aften (Ráno a večer, 

1993), Det velsignede barn (Požehnané 

dítě, 1996) a Aske til aske, 

støv til støv (Popel k popelu, prach 

k prachu, 1998) či u nás rovněž opakovaně 

inscenovanou hrou Dansetimen 

(Taneční hodina, 1986 – uvedeno také 

pod názvem Baletky). Za hru Verdens 

ende (Konec světa, 2003 – česky 

inscenováno s titulem Transit) získala 

v roce 2004 prestižní Cenu severských 

dramatiků. Zatím nejnovějším 


strana 2 5 

dramatickým titulem je Rødt og Grønt 

(Červená a zelená, 2010). Astrid Saalbachová 

je rovněž autorkou úspěšných 

próz. Naposledy, v roce 2011, vydala 

román Fordrivelsen (Vyhnání). 

V rámci probíhajícího Severského 

roku budou mít posluchači Vltavy 

možnost seznámit se s tvorbou Astrid 

Saalbachové prostřednictvím u nás 

dosud neuvedeného monodramatu 

Pietà (Pieta, 2006). Jeho hrdinkou je 

Rie, žena středního věku, které se život 

poněkud vymkl z rukou. Pije, a proto 

postupně ztratila všechno, na čem jí 

záleželo – manžela, dceru, zaměstnání. 

Řítí se po šikmé ploše a v rámci své 

střemhlavé jízdy se jednoho rána probouzí 

v hotelovém pokoji vedle mladého 

neznámého muže. Nevzpomíná si 

vůbec na nic a její společník nevypadá, 

že by jí dovedl pomoci… 

Pieta je náročným úkolem, ale zároveň 

vynikající příležitostí pro herečku 

mimořádných řemeslných kvalit, schopnou 

zvládnout všechny rozpory, které 

s sebou postava Rie nese – drsnost se u ní 

mísí s cituplností, tragiku vyvažuje smysl 

pro humor a sebeironie. A ničím z toho, 

co vypráví, si nemůžeme být úplně jistí. 

Obsazení Vilmy Cibulkové je příslibem 

velkého posluchačského zážitku. � 

Klára Novotná 


Astrid Saalbachová – Pieta, 

překlad: František Frőhlich, režie: 

Lída Engelová. Klub rozhlasové hry, 

20. března 2012, 21:30 hod.

výročí 

ODJAKŽIVA 

JSEM SE CÍTIL 

SPÍŠ 

EVROPANEM 

NEŽ 

ČECHEM 

Skladatel, muzikolog a pedagog 

Milan Slavický by se v květnu 2012 

dožil 65 let 

Milan Slavický 


V květnovém vysílání stanice Český rozhlas 3 

– Vltava vzpomeneme několika pořady nedožitých 

65. narozenin Milana Slavického. Jeho 

hudbu a vzpomínky jeho žáků přinese v týdnu 

od 30. dubna do 4. května pořad Hudební fórum, 

uslyšíme několik Slavického pořadů z cyklu Duchovní 

hudba a středeční Akademie 2. května přinese 

jeho autoportrét, sestavený z nedokončených 

Pamětí… V torzu rukopisu se dočítáme o rodinné 

historii rodů Slavických a Voborských, o létech dětství 

a dospívání Milana Slavického, částečně také 

o jeho angažmá režisérském, pedagogickém, o epizodách 

spojených v 90. letech 20. století s vedením 

České filharmonie. Několik pasáží vybíráme. 

NEJSTARŠÍ VZPOMÍNKY 

Občas jsme poslouchali zprávy, a že mezi nimi 

byly takové, které rodiče sledovali se zaujetím – 

smrt Stalina a Gottwalda, „volba“ Zápotockého, 

pak Novotného a podobné události. A úvahy, co 

to bude asi znamenat. A občasné žerty – po ohlášení 

„Zprávy ze světa“ tatínek už napovídal: „Albánie“. 

A zřídka se mýlil, to byl jeden z pupků 

světa, do kterého nám tehdy bylo patřit a odkud se 

nám sdělovalo, jak to vidí soudruzi Enver Hodža 

a Mehmet Šehu, eventuálně poté, co o tom soudí 

soudruh Cedenbal z Ulan-Bátaru či Kim Ir-sen 

v Pchjongjangu. A ovšem soudruzi v Kremlu. 

Zato se určitě přesně pamatuju na otcovo komponování 

– vybavuju si slunečný den, kdy jsem si 

doma hrál na červeném koberci, na který padaly 

pruhy slunečních paprsků prosklenými dveřmi 

z obývacího pokoje, a z toho pokoje, kde tatínek 

pracoval, ke mně doléhaly zvuky klavíru a zpěv 

melodické linie. Byla to bohatě harmonická a plně 

znějící hudba (bohatá harmonická invence byla 

vždy podstatnou složkou otcovy hudební fantazie), 

která mne fascinovala. Otec pracoval tak, že 

opakovaně přehrával a předzpěvoval kratší úryvky, 

které postupně dobrušoval a zapisoval, takže 

jsem je slyšel mnohokrát za sebou. Když jsem pak 

na koncertě slyšel novou tatínkovu skladbu (Rapsodické 

variace, Ej, srdénko moje, hobojovou Svitu 

a řadu dalších), zjistil jsem ke svému překvapení, 

že tyto známé útržky plynou najednou bez přerušování 

a že jsou propojené do jednotného proudu 

strana 2 6 

a logického tvaru. Tento vznik propojené struktury 

ze známých fragmentů byl pro mne velkým objevem 

– asi to byl základ mého skladatelského strukturálního 

cítění a zájmu o vztahy, které z dílčích 

prvků vytvoří skutečnou vnitřně propojenou kompozici. 

Rozhodně to byly pro mne silné zážitky. 

(…) 

I fízlovský charakter režimu jsem měl tu čest 

poznat ještě v předškolním věku. S tatínkem, 

který měl tehdy poměrně dost času, jsme chodili 

po obědě na procházku do Riegrových sadů a on 

mi při jedné takové procházce, dnešní terminologií 

řečeno, poskytl první školení v otázce lidských 

práv a jejich dodržování a nedodržování. Myslím, 

že při tom padlo i Stalinovo jméno (bylo to v zimě, 

asi právě kolem jeho smrti). Netušili jsme, že se 

za námi plíží babka-fízl, která nás pečlivě poslouchá 

a která se poté, co otec zašel na rohu Ondříčkovy 

a Slavíkovy ulice do krámu a já zůstal stát 

venku, ke mně přitočila a na ulici ze mne páčila 

tatínkovo jméno a adresu. Mně bylo necelých 

šest, ještě jsem nechodil do školy, byl jsem veden 

k úctě ke starším lidem, ale zároveň jsem už z rodinné 

atmosféry tušil, že kdybych jí odpověděl, 

uvedl bych tatínka do pěkného maléru, a tak jsem 

se z bezmoci nad tou konfliktní situací rozplakal. 

To upozornilo na situaci další lidi na ulici, kteří 

pochopili, oč jde, a bábu zahnali, takže se nic nedozvěděla 

a dál už za námi asi nešla. Ale byla to 

zkušenost. Pro nás pro oba. 

OTCOVI PŘÁTELÉ 

Miloslav Kabeláč (pro kamarády Milda) byl strohý, 

přesný, racionální, s výrazným sklonem k přirozené 

vůdcovské roli, do které se dostal již jako 

mladý v rozhlase a jejíž další rozvoj mu pak komunistický 

režim už nikdy nepřiznal – cítil v něm 

právem silného nepřítele zcela odlišné orientace, 

za kterým lidé jdou jako za přirozenou autoritou. 

Kabeláč měl i smysl pro humor, ale z jeho osoby 

vyzařovala především cílená důslednost, byla to 

zkrátka autorita se vším všudy i pro toho, kdo jej 

viděl poprvé. I pro své pozdější žáky byl autoritou, 

o které se nediskutuje, někdy sice skřípali 

zuby nad úkoly, které na ně nakládal, ale „Kaby“ 

byl zkrátka mimo vší pochybnost. Kabeláč byl pro

euroradio 

otce, který naopak společnost přátel opřenou o autority 

celoživotně bytostně potřeboval, jakýmsi alter 

ego; za studií jim říkali „dvojčata“, jak byli k vidění 

stále spolu včetně večerních koncertů. 

(…) 

Václav Trojan byl nátura myslitelně odlišná 

– rozevlátý bohém, veselý a srdečný extrovertní 

člověk, kterého bylo všude plno a který si naopak 

s racionální stránkou nebo stylovou originalitou 

svého komponování velké starosti nedělal. Pro 

Trojanovy konzervatorní spolužáky byl jeho vývoj 

a pak celoživotní orientace trochu překvapením, 

vídali jej totiž v začátcích jeho studia skladby zahloubaného 

do partitury Schönbergova dechového 

kvintetu a předpokládali, že z něj bude odhodlaný 

stoupenec modernistických trendů. Trojanův 

spontánní muzikantský základ jej však brzy 

přivedl na zcela opačný pól hudebního myšlení, 

ŽIDOVSKÉ 

INSPIRACE 

V KONCERTNÍ 

SEZONĚ 

EURORADIA 

k folklóru a k výrazně tonálnímu jazyku – pamatuji 

se na debaty z přelomu šedesátých a sedmdesátých 

let, kdy zcela zásadně odmítal další vývoj 

od druhé vídeňské školy včetně. 

ORCHESTRY, SE KTERÝMI JSEM TOČIL 

CCA 75–90 

ČF prodělala v normalizačním dvacetiletí kvalitativní 

vlny – po Ančerlově éře byla velmi disciplinovaná 

a vydrezírovaná, s Neumannem nastoupila 

ležérní atmosféra a šlo to v první půli 70. let dost 

dolů. Nejhlubší úvrať cca 74–76, kdy i špatné kritiky 

ze zahr. (Salcburk!) a nejhorší komplet Dvořákových 

symfonií (asi kolem 75). Tou dobou i nejhorší 

vztahy se Supraphonem – odmítali nakonec 

točit s „jedničkovou“ dvojicí Herzog-Kulhan a tak 

jsme kolem 76 postupně nastoupili s „ptačím tandemem“ 

Slavický-Sýkora (bylo nám cca 29, resp. 

Po mimořádném zájmu, který vzbudily 

v loňské Koncertní sezoně Euroradia 

tematické řady věnované latinskoamerickým 

a orientálním reflexím v klasické 

hudbě, nabízí letošní sezona cyklus 

koncertů s díly, která mají slyšitelné 

vazby na židovské hudební tradice. Čtyři 

večery vyplní programy z Jeruzaléma, 

Tallinu, Kodaně a Prahy s poměrně různorodým 

dramaturgickým zaměřením. 

Pražský koncert budou spolupořádat 

26. března v unikátním prostoru 

Španělské synagogy Židovské muzeum 

a Český rozhlas. V programu s názvem 

„Sny a modlitby“ vystoupí orchestr Berg 

s dirigentem Peterem Vrábelem, jako 

sólisté se představí klarinetista Irvin Venyš, 

violoncellistka Dominika Hošková 

a izraelská sopranistka Gal James. 

Z tvorby úspěšné současné americké 

skladatelky Sheily Silver zazní skladba 

Shirat Sara (Píseň Sáry), která je vlastně 

symfonií pro smyčcový orchestr a byla 

inspirována skladatelčiným pobytem 

v Jeruzalémě v létě 1984. Česká hudba 

bude zastoupena zajímavou kompozicí 

Jana Duška Chalomot jehudi’im (Židovské 

sny), která vznikla v roce 2008. 

Mladého skladatele inspirovaly texty 

izraelského básníka Jehudy Amichaie. 

Zajímavé bude bezpochyby setkání 

s hudbou Osvaldo Golijova – letos dvaapadesátiletý 

skladatel vyrůstal v židovské 

rodině v Argentině obklopen židovskou 

liturgickou hudbou a také hudbou Astora 

Piazolly. Pobýval v Izraeli a později 

v USA, kde byl žákem proslulého 

George Crumba. Podnětem ke vzniku 

skladby Sny a modlitby Izáka Slepého 

byla historie judaismu. 

Estonský rozhlas uvede záznam koncertu 

s názvem „Hudba v Jeruzalémě“, 

ve kterém by měla vedle gregoriánského 

chorálu zaznít především židovská 

a arabská tradiční hudba. Interprety 

budou soubory Vox Clamantis a Al Ol 

Ensemble s dirigentem Jaan-Eik Tulvem, 

příslibem je určitě spoluúčast sólisty – 

etnického hudebníka a skladatele Yair 

Dalala. 

Dánský rozhlas přispěje do společného 

projektu záznamem koncertu z Krá- 

strana 2 7 

35 let) a tuto roli převzali. Pak to šlo se spoluprací 

a hlavně se stavem ČF postupně nahoru; velké 

komplety (…) a kvalitativní vzestup. Náš podíl 

snad na uklidnění vztahů a klidnější atmosféře při 

nahrávání, ale hlavně Neumann pod tlakem zvenčí 

poněkud přidal. (…) 

S generační výměnou postupná změna klimatu 

(která ovšem koresponduje s celosvětovým vývojem). 

V druhé půli 90. let mi ji perfektně charakterizoval 

jeden tehdejší skorošedesátník – pozounista 

během jízdy mezi dvěma stanicemi metra: 

„Když jsem přišel jako mladý kluk do orchestru, 

seděli kolem mě samí hulváti a bolševici, ale když 

lezli po koncertě z pódia, tak měli slzy v očích. 

Dnešní kluci jsou milí a technicky lepší, ale když 

jdou z pódia, tak se baví o cenách horských kol.“ 

Líp to asi nelze charakterizovat. � 

Petr Kadlec 

lovského divadla v Kodani s podtitulem 

„Mahler na Středním východě“, jehož 

program slibuje originální aranžmá kompozic 

skladatelů židovského původu, ale 

i autentickou židovskou hudbu v podání 

populárního kodaňského souboru 

nazývaného „Mírový orchestr Středního 

východu“ s uměleckým vedoucím Hen- 

rikem Goldschmidtem. 

Koncerty poskytované do mezinárodní 

sítě EBU Izraelským rozhlasem se 

objevují velice výjimečně, mimořádnou 

příležitostí proto bude koncert Jeruzalémského 

symfonického orchestru 

v rámci projektu věnovaného židovské 

hudbě. V programu večera zazní jak díla 

soudobých tvůrců – skladatelky Betty 

Olivero a skladatele Odeda Zehavi, tak 

i díla autorů starších generací Norberta 

Glanzberga a Ferdinanda Davida. Sólisty 

budou vokalistka Gila Beshari a houslista 

Hagai Shaham, dirigentem koncertu je 

Frédéric Chaslin. � 

dh

výročí 

MYSLÍM ZELENĚ, 

PROTO VOLÍM 

JÁDRO 

KKdyž před 80 lety, 22. září 1931 v Lysé nad Labem, 

poprvé spatřil světlo světa František Janouch, 

jeho sudičky musely velmi silně popustit 

uzdu fantazii, aby mu daly do vínku tak přepestrý 

osud. Dráhu vědce – jaderného fyzika, 

jehož studia a zaměstnání zavedlo do Sovětského 

svazu, který se však později znelíbil komunistickému 

režimu a na dlouhá léta opustil 

svou vlast, aby našel druhý domov ve Skandinávii. 

I proto chceme vylíčit jeho životní peripetie, 

úspěchy i složitá období v rámci Severského 

roku, a to v pořadu Osudy. František Janouch 

se nám představí za dob svých studií, 

kdy se po výbuchu atomových bomb v Hirošimě 

a Nagasaki začal hluboce zajímat o jejich 

fyzikální podstatu a o fyziku obecně – a rozhodl 

se tento obor studovat. Jelikož se jím vyvolená 

jaderná fyzika tehdy na Karlově univerzitě 

František Janouch 

FOTO — ARCHIV FRANTIŠKA JANOUCHA 

prakticky neučila, šel za jejím studiem do Leningradu, 

pak pokračoval do Moskvy. Po studiích 

se zapojil do nového jaderného výzkumu 

doma. Pracoval v Ústavu jaderného výzkumu 

ČSAV, kde začal budovat a vedl oddělení teoretické 

jaderné fyziky, byl docentem na Univerzitě 

Karlově. Současně se však zajímal o politiku 

a aktivně se angažoval koncem 60. let 

v procesu Pražského jara i v protestech proti 

okupaci Československa v srpnu 1968. V důsledku 

toho byl roce 1970 vyhozen ze zaměstnání, 

nesměl přednášet na Univerzitě Karlově, 

s manželkou se živili tlumočením. Mezitím se 

však již stal známým mezi evropskými fyziky, 

angažoval se při zakládání Evropské fyzikální 

společnosti, zasazoval se o to, aby se Československo 

stalo jejím zakládajícím členem – a tato 

společnost posléze v jeho dalším životě sehrála 

významnou úlohu. František Janouch se nakonec 

– i díky podpoře zahraničních vědců – 

rozhodl na Vánoce 1973 opustit Československo. 

První rok strávil s rodinou v Ústavu Nielse 

Bohra v Kodani, pak našel na řadu let druhý 

domov ve Švédsku. Působil jako hostující profesor 

Švédské královské akademie věd, jako 

vědecký pracovník ve Stockholmu, přednášel 

v řadě zemí světa. Ve Švédsku také v roce 1978 

založil Nadaci Charty 77, která pomáhala rodinám 

lidí pronásledovaných za komunistického 

režimu v Československu. Po pádu komunistického 

režimu mu bylo znovu navráceno československé 

občanství a začal se silně angažovat 

přímo v Československu, později Česku. 

Podle svých vlastních slov je stále pevně zakotven 

v politice: dodnes je předsedou Charty 77, 

byl velvyslancem, poradcem prezidenta Havla, 

členem vládních komisí, komentuje veřejné 

dění, ale také popularizuje vědu a zejména jadernou 

energetiku. Je autorem mnoha vědeckých 

prací i knih. Jednu z nejnovějších nazval 

Myslím zeleně, proto volím jádro. � 


Osudy, od 28. 5. 2012 v 11:30 hod. 

Jana Olivová 

JANOVY PAŠIJE 

NA VELKÝ PÁTEK 

strana 2 8 

„Pane, náš vládče, jehož sláva se skví ve všech zemích! 

Ukaž nám skrze své utrpení, že Ty, jakožto pravý Syn 

boží, jsi oslavován i v okamžicích největšího svého ponížení!” 

Těmito slovy a strhující hudbou začíná úvodní sbor 

Janových pašijí BWV 245 Johanna Sebastiana Bacha, které 

složil u příležitosti Velkého pátku roku 1724. Vedle Matoušových 

pašijí patří mezi centrální díla Bachovy tvorby a obě 

velkolepé skladby má na repertoáru Collegium 1704 

a Collegium vocale 1704. 

Stalo se už tradicí, že oba soubory přijíždějí na Moravu a 

do Slezska na pozvání Igora Františáka, dramaturga Svatováclavského 

hudebního festivalu. Ten s šéfem obou souborů 

Václavem Luksem připravuje pro festivalové publikum 

vždy výjimečné večery (za všechny vzpomeňme provedení 

Händelova oratoria Mesiáš, které jsme díky rozhlasovému 

záznamu mohli poslouchat o Velikonocích vloni). Není 

tak divu, že pseudobarokní kostel sv. Vojtěcha v Opavě byl 

5. října loňského roku obsazen posluchači do posledního 

místa. Dirigent a umělecký šéf Václav Luks a obě Collegia 

si vedli suverénně. Duchovní i umělecký zážitek, jaký nabízí 

provedení Janových pašijí, byl povýšen hostováním Evangelisty 

Markuse Brutschera, fenomenálního tenoristy, který je 

vyhledáván pro interpretaci převážně barokní hudby prestižními 

evropskými operními domy a který s Collegiem 1704 

spolupracoval poprvé v roce 2011 na zahajovacím koncertě 

Händel Musikfestspiele v Halle (oratorium Mesiáš). Novou 

společnou operní produkcí bude Olimpiade Josefa Myslivečka 

v koprodukci operních domů v Praze, Caen, Dijonu, 

Rennes, Massy, Lucemburku a Bruselu. 

Také naši pěvci si vedli výtečně a s plným nasazením 

provedli své árie sopranistky Alena Hellerová a Barbora 

Sojková či barytonista Tomáš Král (Ježíš) a basista Marián 

Krejčík (Pilát). Ti navíc byli součástí třináctičlenného sboru. 

Orchestr čítal 18 hráčů, kteří hráli na dobové nástroje nebo 

jejich repliky. Přes zjevnou „komornost“ celého provedení, 

která je ostatně pro dirigenta Václava Lukse příznačná, 

jsme slyšeli Janovy pašije v plné kráse - silně věřící a stylově 

poučené. Doufám, že díky rozhlasovým mikrofonům a práci 

mistra zvuku Lubomíra Výrka se k vám toto dílo dostane na 

Velký pátek v celém svém aktuálním poselství. � 

Renáta Spisarová

čajovna 

S VLTAVOU 

NA VLTAVĚ 

aneb Prodá Nebřenský kytaru? 

„Prodám kytaru a co má být? 

Já žádnou kytaru už nikdy nechci 

mít!“ zpívá Robert Nebřenský v písničce 

Prodává se kytara, ale kdo zná 

aspoň trochu pražskou kapelu Vltava, 

nevěří mu to. A dobře dělá. 

Nebřenský totiž na kytaru vždycky 

hrál s inspirujícím zaujetím a zábavnou 

poutavostí. Ať už jako zakládající 

člen Krásných nových strojů Stanislava 

Diviše (od roku 1982), nebo 

ve vlastní kapele (od 1986), která má 

stejný název jako bulletin, který právě 

čtete, a rozhlasová stanice, kterou 

(doufáme) rádi posloucháte. 

V roce 2003 nastala v kapele odmlka. 

Vypadalo to, že Nebřenský už 

zůstane veřejnosti znám jen jako herec 

filmový i divadelní (Sklep) nebo 

jako tvář některých vtipných reklam. 

Ale chyba lávky! Nebřenský na kytaru 

opět hraje – a kde jinde než 

v obnovené Vltavě? Bližší svědectví 

o tom, jak se „kytara“ nakonec 

opravdu „neprodala“, podává Čajovna 

s podtitulem Vltava na Vltavě. 

Z rozhovoru vybíráme: 

„Viděl jsem ho v klubu Highlander“, 

vzpomíná Robert Nebřenský 

na setkání s Peterem Binderem 

na počátku 90. let, „a myslel jsem, že 

vylítnu z kůže. Já jsem byl ohromně 

zasažen jeho hrou. Vlastně od té 

doby jsem znovu zatoužil být kytaristou. 

Nebo když to úplně zjednoduším, 

chtěl jsem hrát tak jako on. 

Takhle jsem chtěl hrát. Něco tak svobodného, 

energetického, uvolněného 

jsem předtím neviděl.“ 

Své glosy samozřejmě připojí 

i Peter Binder: „Já Roberta znám, my 

o sobě víme už od 90. let. Nejdřív mě 

zavolal na natáčení spíš symbolicky – 

na dvou deskách hraju vždycky jedno 

sólo. A potom po rozpadu Vltavy jednoho 

dne zavolal, že by chtěl dělat 

na nových písničkách. To bylo mimo 

nějakou kapelu. Devadesátý pátý, 

šestý. Udělali jsme dvě věci, pak nás 

to odválo každého na jeho stranu, až 

jsme nakonec dali dohromady ten repertoár, 

který je na desce.“ 

Deska se jmenuje Komedianti se 

vracejí domů, vyšla vloni a poznáte 

ji podle obalu s dětskými kresbičkami 

z cirkusového prostředí. Nebřenský 

vysvětluje: „Já jsem využil 

pro design toho alba svoje kresby 

z roku 1970. To mě bylo šest. A asi 

jsem předtím musel absolvovat nějaké 

divadelní nebo cirkusové představení. 

K tomu komediantství se 

to váže přímo, ale také je to titulní 

skladba desky.“ 

Nebřenský s Binderem v pořadu 

naznačují, jak nové písně vznikaly. 

Nebřenský uvádí: „Začali jsme se 

pomaličku scházet, střádat písně 

a motivy, ale ta naše setkání byla 

zřídkavá. My jsme třeba rok nebo 

dva měli pauzu, neudělali jsme nic, 

jenom jsme spolu vypili hodně kafí. 

No ale střádali jsme materiál na nějakou 

naší pozdější realizaci a netušili 

jsme vůbec, že se bude jednat 

o Vltavu! O to jsme byli možná 

svobodnější.“ A Binder k tomu dodává: 

„Je to krásná činnost, pokud 

si lidé vzájemně sednou. Síla každého 

z nás je v něčem jiném. Robertova 

je v té poetice, v té typické 

‚vltavovské‘ melodičnosti a vlastně 

to gró, ta linka je většinou od něho. 

A já jsem to potom dotvořil, tu a tam 

jsem třeba vymyslel celý refrén a potom 

samozřejmě ty drobné věci, 

mezihry, dohry, které se podílejí 

na aranžmá. Byla to činnost dlouhá, 

ale člověk zapomíná na čas, když to 

dělá. S Robertem to byla krásná činnost 

a vlastně jsme se na to vždycky 

těšili. Protože jsme si rozuměli a doplňovali 

se.“ 

strana 2 9 

A Nebřenský s úsměvem dovysvětluje: 

„Náš tandem pracuje systémem 

John Lennon – Paul McCartney. 

Máme spolu nějakou velkorysou 

džentlmenskou dohodu, neřešíme, 

kdo kolik tónů a který akord vymyslel. 

Podepisujeme se společně. Ale 

tak, že autorem textů jsem já a hudbu 

vytváříme společně. Zatímco dříve 

jsem se snažil donést do zkušebny 

co nejhotovější, nejdokončenější 

tvar, nyní se nestydím přinést věci 

ve stavu polotovaru. Takže donesu 

nějaké trosky a společně je dotváříme. 

Nebo přinesu písničku, která 

je takřka hotová, ale pozměníme ji 

a často velmi významně. Peter je vynikající 

oponent a ten jeho názor mojí 

představu třeba někdy úplně zvrátí, 

což není tak lehké přijmout, ale já 

vím, že to je zdravá spolupráce. Musí 

být důvěra v týmu.“ 

Přínos ostatních členů kapely, 

kteří v pořadu rovněž hovoří, hodnotí 

Nebřenský slovy: „Naše skupina 

není studiový projekt, ale živé společenství 

osobností. Na tom já jsem 

si vždycky zakládal, aby ve skupině 

byli lidé, kteří jsou vlastně lepší než 

já. Když se bavíme čistě o hudbě, tak 

ten jejich přínos je aranžérský. Není 

to jen muzikant, který zahraje nějaké 

noty, ale vytvoří něco. Přinese, obohatí 

tu či onu věc. A společná oponentura. 

To, jak ta skupina zní, to je 

názor kolektivu. Takhle nám to funguje 

a držte nám palce ještě aspoň 

dalších padesát let!“ 

Premiéru Čajovny Vltava na Vltavě 

z 28. 1. najdete na http://prehravac.rozhlas.cz/audio/2544117, 

anebo 

si poslechněte reprízu, kterou vysíláme 

v pátek 23. března. � 

Aleš Opekar

jazz 

Český rozhlas se tradičně snaží iniciovat a podporovat 

vznik nových uměleckých děl. V loňském 

roce tak stál mimo jiné za vytvořením cyklu moderních 

orchestrálních skladeb, který jeho tvůrci 

souhrnně nazvali Six Movements of Sonification. 

Zkomponování tohoto velkého elektro-akustického 

díla pro jazzový orchestr si rozhlas objednal u trojice 

umělců: Kontrabasisty Aloise Kotta a hráče 

na bicí nástroje Petera Eisolda, členů renomovaného 

německého souboru nuBox, kteří dále přizvali 

amerického aranžéra a dirigenta Eda Partyku. 

Ti na sebe nedávno upozornili svou spoluprací 

na hudebním projektu Bigbandtronics (2008), 

když s Frankfurtským rozhlasovým big bandem 

vydali CD Limbic System Files. My máme to štěstí, 

že nyní natáčeli v Praze s československou sestavou 

jinak vícenárodnostního souboru Concept Art 

Orchestra, jehož duchovním otcem je právě Ed 

Partyka. 

Kulturním záměrem tohoto rozhlasového projektu 

byla návaznost na tradici českého progresivního 

orchestrálního jazzu, za jehož legendární 

představitele u nás považujeme Karla Krautgartnera, 

Gustava Broma, Kamila Hálu a dnes stále 

činného Milana Svobodu. 

Jako jejich možný nástupce se čím dál výrazněji 

prosazuje mladý trombonista Jan Jirucha, 

jenž byl mimochodem žákem Eda Partyky na hudební 

akademii v polských Katowicích. Jirucha se 

přes své mládí těší důvěře současné české jazzové 

špičky. Proto, když byl požádán o spolupráci 

na projektu Bigbandtronics, zajistil souboru Concept 

Art Orchestra velmi přesvědčivou sestavu. 

Figurovali zde čtyři další Partykovi žáci (Štěpánka 

Balcarová – trubka, Oskar Török – trubka, Luboš 

Soukup – saxofony, Petr Kalfus – saxofony, alt 

klarinet) a s některými zbývajícími členy sestavy 

se americký dirigent a aranžér seznámil nepřímo 

prostřednictvím hudebních nahrávek (více v kompletní 

sestavě níže). Objevila se zde proto až nečekaná 

důvěra, když si Ed dovolil vložit do partitur 

místy až extrémně náročnou instrumentální sazbu 

dotýkající se samotných hranic hratelnosti. Mimochodem, 

taková komplikovanost se neobjevuje 

ani na nahrávkách jeho vlastního orchestru. Sám 

k této náročnosti poznamenal pouze to, že muzikantům 

důvěřuje. Jan Jirucha Partykovy nároky 

na orchestr přičítá relativně nízkému věkovému 

průměru hráčů a jejich nemalým zkušenostem. 

K muzikantům tak mohl Partyka přistoupit ve své 

možná nejpřirozenější roli, tedy jako učitel, jenž 

provází žáka poza jeho hranice. Chtěl tak možná 

do důsledku využít svého umu nabytého dlouholetou 

pedagogickou praxí v orchestrech hudebních 

akademií po celé Evropě. Respekt u hudebníků 

si samozřejmě nepřímo zjednává i pouhým 

faktem, že byl členem slavného a žel již neexistujícího 

Vienna Art Orchestra. 

Konkrétním uměleckým cílem autorů hudby 

byla návaznost na projekt Bigbandtronics z roku 

2008. Zde se členové jazzového kvarteta nuBox zabývali 

využitím prvků elektronické taneční hudby 

v kompozicích určených primárně k poslechu. 

Nešlo však o experimentální krok do neznáma. 

Tento umělecký směr soubor nastolil již na počátku 

80. let minulého století. Tehdy působil jako 

strana 3 0 

NA 

ZAKÁZKU 

trio pod názvem Blue Box a vešel v mezinárodní 

známost díky své desce Sweet Machine, jež získala 

první cenu na Berlin Jazz Festivalu v roce 1985. 

Již tehdy soubor tvořili stávající členové nuBoxu 

Alois Kott, Peter Eisold a trumpetista Reiner Winterschladen. 

Ten se Pražského projektu nemohl 

zúčastnit stejně jako osobnost rozšiřující trio Blue 

Box na kvartet nuBox, letos dvaatřicetiletý DJ Ilvibe 

(syn průkopníka německého free jazzu, Alexandera 

von Schlippenbacha). 

Projektu se účastnili: Ed Partyka – dirigent, 

aranžér, David Fárek – 1. saxofon, Petr Kalfus – 

2. saxofon, altklarinet, Luboš Soukup – 3. saxofon, 

Ondřej Štveráček – 4. saxofon, Robert Mitrega – 

baritonsaxofon, Stanislav Zeman – 1. trubka, Petr 

Harmáček – 2. trubka, Oskar Török – 3. trubka, 

Štěpánka Balcarová – 4. trubka, Filip Jelínek – 

1. trombón, hudební postprodukce, Jan „JJ“ Jirucha 

– 2. trombón, Štěpán Janoušek – 3. trombón, 

Zdeněk Němec – bastrombón, Alois Kott – 1. kontrabas, 

autor hudby, Vladimír Micenko – 2. kontrabas, 

Vít Křišťan – klavír, Jiří Šimek – kytara, Peter 

Eisold – bicí nástroje, elektronika, autor hudby. 

Projekt Bigbandtronics – Prague Edition byl 

veřejnosti poprvé představen v rámci koncertního 

vystoupení 29. července 2011 a Český rozhlas pořídil 

jeho nahrávku, k jejímuž vydání na CD z jara 

tohoto roku připravuje stanice ČRo 3 – Vltava několik 

speciálních pořadů ve stejném období. Jedním 

z nich bude Electric Jazz vysílaný 9. 5. 2012 

od 17:45. � 

Václav Vraný

euphonia 

VÝZVY 

P„Přísně geograficky vzato je Skandinávie poloostrovem 

na severu evropského kontinentu; ovšem 

poloostrovem tak mohutným, že na jihu se protáhlý 

tvar tohoto subkontinentu nachází v mírném 

evropském pásmu a na severu, v polárních 

zeměpisných šířkách, přechází v Arktidu. Jeho 

skutečná velikost je pohledem ze střední Evropy 

jen těžko zjistitelná; tak velmi je ten pohled zkreslený. 

A nejinak je to se skandinávskou hudbou. 

To, co o ní víme, co dnes můžeme běžně slyšet, 

je jen nepatrný zlomek pestré a zajímavé hudební 

produkce, pověstný vrchol ledovce, – abychom 

použili příměr pro naši severskou cestu typický. 

Tou vyčnívající špičkou jsou v hudbě povětšinou 

jen dvě jména, Sibelius a Grieg. Na své severní 

výpravě se s nimi nepochybně potkáme, ale také 

s řadou dalších, méně proslulých nebo již téměř 

neznámých hudebníků, neboť není nezajímavé 

sledovat prolnutí specifické severské krajiny s kulturou 

a mentalitou a tvorbou jejího lidu. Naše cesta 

na Sever si klade za cíl navštívit krásná místa a potkat 

se tu s hudbou, kterou formovaly hory a jezera, 

V EUPHONII 

runové kameny, nekonečné dálky a polární záře...“ 

Tato slova zazněla ve vysílání Vltavy už 11. února, 

v první části cyklu Cesta na sever, který do programové 

řady Euphonia připravil Ladislav Ščerbanič. 

Cesta začínala v dánské Kodani, pokračovala přes 

jižní Švédsko až na sever země a odsud do Finska. 

A v březnu pokračuje přes Norsko až na samotný 

Island. Jakýsi hudební zeměpis přináší tedy v několika 

zastaveních krajinné a hudební pohlednice, 

v nichž nás ještě čekají letmé podobenky autorů, 

jako jsou třeba Fartein Valen, Griegův současník 

Severin Svendsen, Johan Halvorsen či Islanďané 

Leifur Thórarinsson, Atli Heimir Sveinsson a Jón 

Leifs, jehož symfonická báseň Hekla, inspirovaná 

bájnou sopkou, je přímo kultovní skladbou islandské 

hudby. Naše cesta skončí v místě, kde se sever 

Evropy jakoby potkává s Arktidou. U jezera Jökullsárlón 

na jižním pobřeží Islandu. Říká se mu 

„malé Grónsko“. Po ledovcovém jezeře plují kry 

a ledové bloky staré přes tisíc let. Samozřejmě, že 

v jednotlivých zastaveních nechybí hudba už zmíněného 

Jeana Sibelia a Edvarda Griega. A oběma 

strana 3 1 

těmto významným autorům budou věnovány v Euphonii 

letos samostatné cykly pořadů. „1. září 

1907 bylo jako obvykle touto dobou v Norsku větrno 

a teplota nenechávala nikoho na pochybách, 

že zima se brzy ujme své vlády. V domě manželů 

Griegových na Troldhaugenu však bylo vytopeno 

a útulno. Manželka Nina se pečlivě starala o svého 

muže, skladatele Edvarda Griega, který se ve svých 

64 letech chystal na další koncertní cestu a jehož 

pevná vůle bojovala s křehkým tělem. Ona sama 

nejlépe věděla, jak blízko může být konec tohoto 

boje. Ve skutečnosti mu v této chvíli zbývaly už 

jen čtyři dny života...“ Tak uvádí svůj čtyřdílný 

cyklus, věnovaný slavnému skladateli, osvědčený 

rozhlasový autor, jinak vynikající klavírista Martin 

Vojtíšek. Z rozhovoru Niny s manželem se dovíme 

o Griegově životě a díle téměř vše. Cyklus chystáme 

na červen: 15. června 1843 se autor početné 

klavírní, komorní i orchestrální tvorby (včetně 

proslulé Solvejžiny písně) v Bergenu narodil. Před 

105 lety, 4. září 1907, pak tamtéž zemřel. Grieg 

není jediný, komu Martin Vojtíšek věnuje v tomto 

roce pozornost: milovníci impresionismu se mohou 

těšit na cyklus, věnovaný Claude Debussymu, 

který chystáme v Euphonii na září – 22. srpna to 

bude totiž přesně 150 let, co se tvůrce Dívky s vlasy 

jako len narodil. Ale zpět na sever: 300 let dánské 

hudby připomene cyklus Vojtěcha Spurného, plný 

krásných autentických nahrávek dánské hudby 

od renesance až po 20. století – ve vysílání se s ním 

posluchači setkají od 17. března. Následovat bude 

cyklus s názvem Čtyři portréty Jeana Sibelia, který 

připravil znalec severu a severské hudby Ladislav 

Ščerbanič. Ten chystá na podzim i Píseň severu, 

několikadílný průřez přebohatou písňovou tvorbou 

severských autorů. A operní a pěvecká specialistka 

Jitka Slavíková připravuje pro Euphonii cyklus 

o legendárních pěvcích severu minulosti i současnosti. 

Nejen v operních domech severských 

metropolí se setkáme s hlasy takových hvězd, jako 

jsou Soile Isokoski, Karita Mattila, Nina Stemme 

či Tom Krause, a nebo byli například Kim Borg, 

Martti Talvela či Elisabeth Söderström a Birgit Nilson. 

To vše v průběhu května. � 

Jana Vašatová

vizitka 

REDAKCE DOKUMENTU 

A SPECIÁLNÍCH PROJEKTŮ 

SE PŘEDSTAVUJE 

NNaše redakce vznikala pozvolna. Za její zrod lze považovat 

rozhovor Blanky Stárkové (tenkrát literární 

redakce) a Jiřího Kamena (tehdy Kulturní revue, 

která se posléze transformovala do redakce zpravodajství 

a kulturní publicistiky) v zimě roku 1995, 

kdy výše jmenovaná navrhla, že bychom mohli 

připravit čtyřhodinový blok na způsob novinové 

víkendové přílohy, ovšem v rozhlasovém provedení: 

rozhovory, debaty, komentovaná čtení z knih, 

literární cestopisy, pásma, menší dokumentární 

pořady na rozdílná témata, někdy naopak jedno 

téma zpracované z různých pohledů a různými formami. 

Vše s lehkou nadsázkou a odstupem, pokud 

možno. První pořad byl vysílán na svatého Jana 

v roce 1995 o různých obyčejích a zvycích a od té 

doby se stal pravidelnou součástí vltavského vysílání. 

Kulturně-publicistický týdeník, Víkendovou 

přílohu stanice Vltava, jsem redakčně i autorsky 

většinou připravoval sám (pořad mám ostatně v redakčním 

úvazku), nejčastěji se na pořadu podílela 

Blanka Stárková, spolupracoval i Tomáš Sedláček 

z Brna, překladatel Libor Dvořák a další. Na rozdíl 

od jiných redakcí stanice Vltava, Víkendovou přílohu 

její autoři od začátku do konce připravovali 

sami a dodnes se tak děje. Všechny pořady – včetně 

natočení ve studiu s herci – jsou v našich rukou. 

Vzpomínám si, že jsem po prvním pořadu potkal 

velmi zkušeného a zdatného rozhlasáka Otu Nutze, 

který mi řekl, že se mu Příloha líbí, ale „když budete 

každý týden sám připravovat takhle náročný 

pořad, zblázníte se.“ Nezbláznil jsem se, ale byl 

jsem tenkrát mladší než teď. Dokonce jsem své pole 

působnosti rozšířil a s Blankou Stárkovou připravil 

celodenní vysílání Den v pařížské kultuře (1995), 

Den ve vídeňské kultuře (1996). Samotná redakce 

však stále neexistovala, vše se odehrávalo pod egidou 

redakce kulturní publicistiky, kam jsem víceméně 

formálně patřil. V roce 1998 se odehrál druhý 

krok směřující k založení samotné redakce, přišla 

produkční Monika Jiřelová. Dva lidé už na založení 

strana 3 2 

redakce stačili. Stal jsem se Moničiným vedoucím. 

Ze začátku se naše seskupení jmenovalo Redakce 

speciálních projektů. Hned v tom roce, kdy produkční 

přišla, jsme připravili dva celodenní projekty: 

Portugalsko – země objevů (1998), Švýcarsko 

– malá země s velkými příběhy (1998). Redakce se 

začala rozrůstat, přišel Jan Tůma a pak Blanka Stárková. 

Přibývaly pořady, například Kritický klub 

a Historický klub. Dělali jsme speciální vysílání ze 

Španělska, Berlína a JAR. Do důchodu se vzdálil 

Jan Tůma, přišla Eliška Závodná, která si „vymyslela“ 

týdeník Vltavský poledník. Z literárně-dramatické 

redakce k nám doputoval Michal Lázňovský 

s Radiodokumentem a naše rozšířená redakce 

se přejmenovala na Redakci dokumentu a speciálních 

projektů. 

Přibyl pořad, který pro nás připravují Jan 

Tůma a Jaroslava Haladová: Prostor-architektura- 

-design; Řeč věcí. K velké proměně osazenstva 

redakce došlo na přelomu loňského a letošního

vizitka 

Eliška Závodná Eva Nachmilnerová Tomáš Černý 

roku: do důchodu odešli Blanka Stárková a Michal 

Lázňovský a na jejich místa nastoupili Tomáš 

Černý a Eva Nachmilnerová. Současní členové redakce 

se sami představí, jejich elaboráty jsem jen 

mírně redigoval, občas více krátil. 

ELIŠKA ZÁVODNÁ 

V Českém rozhlase 3 – Vltava se podílí na tvorbě 

a přípravě pořadů Vltavský poledník, Historický 

klub, Kritický klub a také některých programových 

řad „speciál“. Spolupracuje i na přípravě speciálních 

vydání Víkendové přílohy (Klauniády na Vltavě, 

Fenomén Heidi, Adolf Loos atd.) 

Studovala romanistiku a teorii divadla 

(Česko, Francie). Přeložila sice pár knih a divadelních 

her, ale když ji náhoda přivedla do rozhlasu, 

uvízla tam dodneška. Práce v rozhlasu ji 

nepřestává fascinovat, stejně jako Francie a její 

obyvatelé (Bretaň především). Miluje je pro jejich 

jazyk, kuchyni, styl, parfémy a také pro rychlost 

jejich slovního projevu. Cítí se tam zkrátka jako 

doma, možná i proto, že Francouzi mají odvahu 

experimentovat a neuspět a potom se znovu pustit 

do experimentování. Ve Francii i doma miluje 

francouzskou „dochvilnost“ a také francouzskou 

„posedlost“. Když člověk nemá aspoň jednu posedlost 

(divadlo, knihy, moře nebo správné zahušťování 

omáčky), je jeho život plytký, říkají Francouzi, 

a mají pravdu, tvrdí. 

EVA NACHMILNEROVÁ 

Jako dramaturg připravuje programovou řadu 

Radiodokument. 

Muzikoložka, houslistka a rozhlasová dokumentaristka, 

doktorandka Ústavu hudební vědy 

Filozofické fakulty UK. Zabývá se instrumentální 

hudbou 20. století, dílem Bohuslava Martinů 

a skladatele Jana Nováka. 

strana 3 3 

Vystudovala housle na Pražské konzervatoři 

u profesorky Dagmar Zárubové a hudební vědu 

na FFUK v Praze. Jako členka Kvarteta Edeon vystupovala 

na mnoha hudebních festivalech. Účastnila 

se řady houslových kurzů barokní i soudobé 

hudby. Vystupuje s různými soubory, specializujícími 

se na historicky poučenou interpretaci. 

Od roku 2007 spolupracovala s Michalem Lázňovským, 

vytvořila tři hodinové Radiodokumenty, 

například Božský rošťák Jan Novák. 

V prosinci 2009 byla na základě mezinárodního 

konkurzu vybrána do prestižního kurzu Master 

School On Radio Features pro mladé rozhlasové 

talenty. 

Záliby: Jazzdance, pilates, běžky, chození 

po horách, undergroundové koncerty, barokní 

housle, ticho, plachtění (na lodi), jazyky, knížky, 

kino, kreslení, cestování a poznávání – krajů a lidí, 

radši do hloubky než povrchně.

vizitka 

TOMÁŠ ČERNÝ 

Připravuje od začátku letošníku roku Víkendovou 

přílohu, jako moderátor a autor je podepsaný pod 

řadou dalších programů, které připravují jiné vltavské 

redakce, například Fonogramy. Své představení 

pojal jako jakousi životopisnou etudu, ze 

které je patrné, že jeho život od raných začátků 

směřoval do rozhlasu. Vybírám z ní několik pasáží: 

„Když se onoho letního podvečera ozvala z rádia 

znělka Rozhlasových novin ‚Kupředu levá‘, 

bylo mi zhruba 60 minut. Nelze se proto divit, že 

jsem si její imperativ vysvětlil prakticky – jako ‚kupředu 

levák‘… Ve školce o mě prý jednou pravili, 

že budu buďto herec, a nebo novinář. Chvilku to 

vypadalo taky na výtvarníka. To když jsem v roce 

1984 vyhrál celostátní soutěž ‚Děti hutníkům – 

hutníci dětem‘. Můj akvarel ‚nádraží s kolejemi 

Monika Jiřelová 

naštorc‘ by se v archivu Albatrosu, kde byl obrázek 

vystaven, možná dal ještě najít… Nezapomenutelnou 

položkou mého středního vzdělání je fakt, 

kterým mi češtinář (a náš třídní!) před maturitní 

komisí cíleně sestřelil ‚výbornou‘. Po mém předpisově 

dvacetiminutovém monologu o předchůdcích 

Jana Husa a Jednotě bratrské jsem konsternoval 

zkoušející profesorku odpovědí na dotaz, jestli 

prý jsou ještě někde následovníci Jednoty bratrské. 

S jistotou člověka, který ví, že propadnout už nemůže, 

jsem odvětil, že to vážně netuším. Do smrti 

si díky tomu budu pamatovat, že prý v Kanadě působí 

Moravští bratři. No nekupte to za sníženou 

známku na maturitním vysvědčení. 

Přebolelo to rychle. Tou dobou už totiž veškerý 

můj zájem přitahoval rozhlas. A já doufám, že 

s tím nepřestane.“ 

MONIKA JIŘELOVÁ 

Produkční. Nastoupila do Československého 

rozhlasu v roce 1982, na stanici Vltava pracuje 

od roku 1998 jako produkční redakce. Z jejích produkčních 

počinů vybírám tříhodinové předčítání 

jmen obětí holocaustu Každý člověk má své jméno 

v Pinkasově synagoze v Praze 16. 9. 1999; cyklus 

Pátečních večerů Synagogy Čech, Moravy a Slezska; 

dvoudenního projektu Barokní Klatovy 1998. 

Stará se o všechny naše speciální podniky, jakými 

jsou celodenní vysílání z evropských kulturních 

metropolí i odjinud, nebo o čtyřiadvacetihodinové 

vltavské silvestry. Bylo jich už deset! 

Záliby: ráda čte, cestuje po všech kontinentech, 

chodí na koncerty všech žánrů, výstavy, 

do divadel i po horách, cvičí, setkává se s přáteli 

a jako typický Blíženec miluje a vítá vše nové. 

JIŘÍ KAMEN 

Vedoucí redaktor, editor Víkendové přílohy, Kritického 

klubu. Rozhlasový kulturní publicista, autor 

rozhlasových her (letos bude premiéra jeho dramatického 

seriálu podle románu Johna Knittela Via 

Mala) a dokumentů, spisovatel (poslední knížka: 

román Kinžál z konce roku 2011). Studoval Filozofickou 

fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, 

obor uměnověda, titul PhDr. V rozhlase pracuje 

od roku 1975. Od roku 1989 šéfredaktor hlavní 

Jiří Kamen 

strana 3 4 

redakce literárně-dramatického vysílání. Šéfredaktorem 

stanice Vltava byl v letech 1991–1993. 

Letos se těší na vltavské Skleněné dny na konci 

dubna, Norský den a jedenáctý vltavský silvestr, 

jehož téma zatím jen tuší. 

Záliby: psaní, jih, pouště (Sahara i severní 

pláně), jízda švýcarským vlakem se švýcarskou 

krajinou za oknem, houby; další záliby vyvolávají 

u některých mých kolegů údiv: ping-pong, fotbal, 

lyžování. � 

Jiří Kamen, 

foto Tomáš Vodňanský

web 

KLASIKA 

Dramatický rozvoj webového prostředí 

během posledních dvou desetiletí 

ovlivnil zásadním způsobem 

také mediální prostředí včetně rozhlasů 

veřejné služby. Weby se staly 

velice rychle novou součástí jejich 

působnosti, simultánní vysílání jednotlivých 

stanic na internetu se stalo 

samozřejmostí stejně jako archivy 

odvysílaných pořadů poskytovaných 

tímto způsobem k následnému poslechu. 

Silně konkurenční prostředí 

internetu je pro rozhlasy velkou výzvou 

– webové stránky stanic denně 

plní množství anoncí a doplňujících 

informací, fotografií i videoklipů. 

NA 

WEBU 

V hudební oblasti směřuje řada 

evropských rozhlasů k rozšiřování 

nabídky internetovým směrem 

a k vytváření speciálních hudebních 

portálů – někdy s převahou nabídky 

záznamů koncertů, jindy s prezentací 

nejmladší generace interpretů, 

nebo s poskytováním jednotlivých 

skladeb či jejich kolekcí ke stažení 

umístěním na webu trvale, nebo jen 

na omezené období, což bývá provázeno 

vydatnou reklamní kampaní. 

Je to mimo jiné i reakce na poměrně 

spontánní proměnu ve způsobu hudební 

recepce, kdy přibyla oblast 

internetu jako velice výrazná sféra, 

využívaná spontánně zejména příslušníky 

nejmladší generace narozené 

už v „internetové době“. 

Výrazem zpřístupnění klasické 

hudby a dalších informací zájemcům 

prostřednictvím internetu je 

nový hudební web Českého rozhlasu 

KLASIKA, který byl počátkem roku 

nabídnut veřejnosti a má ambice stát 

se jakousi internetovou encyklopedií 

zejména české hudby, a to také v její 

znějící podobě. 

Uživatelům poskytne k bezplatnému 

stažení vybrané nahrávky ze 

studiové hudební produkce Českého 

rozhlasu – minulé i té nejnovější. 

Základ repertoáru budou tvořit 

nahrávky Symfonického orchestru 

Českého rozhlasu, ale i jiných 

těles, komorních souborů a sólistů. 

Už v současnosti je k dispozici například 

komplet symfonií Antonína 

Dvořáka, symfonická díla Bedřicha 

Smetany, komplet symfonií Petra Iljiče 

Čajkovského. Snahou bude repertoár 

rychle doplňovat, rozhlasové 

archivy poskytují množství zajímavých 

nahrávek. 

Další určitě vítanou položkou 

webu Klasika budou záznamy 

koncertů určené k poslechu. Postupně 

se objeví vybrané záznamy 

strana 3 5 

symfonických i komorních koncertů, 

recitálů nebo koncertů staré hudby. 

Počítá se také s příležitostným zařazením 

koncertů v audiovizuálním 

formátu. 

Jako doplňující informační servis 

jsou postupně publikovány biografické 

profily zejména českých hudebních 

skladatelů, vesměs zpracované 

našimi předními muzikology, 

a také profily interpretů a uměleckých 

těles. Samostatnou položkou 

budou rovněž záznamy rozhovorů 

s interprety a skladateli nebo aktuality 

Symfonického orchestru Českého 

rozhlasu. Součástí webu Klasika 

jsou informace o aktuálních hudebních 

pořadech Českého rozhlasu 

3 – Vltava s pozvánkami k jejich poslechu 

a o hudebním zpravodajství 

v rámci pravidelného ranního bloku 

Mozaika. 

Vzhledem k teritoriálně neomezené 

dostupnosti internetu, a tím otevřené 

možnosti prezentace naší hudební 

kultury a aktivit Českého rozhlasu 

co nejširšímu spektru zájemců 

včetně zahraničních, bude podstatná 

část webu dostupná také v anglické 

verzi (klasika.rozhlas.cz). � 

dh

profil 

LUDWIG MIES VAN DER 

„Chci vytvořit váš vlastní svět. Pracovat na něm 

od základů až po interiér, okna, dveře, nábytek. 

Vytvořit nejen základní strukturu, ale i jeho tkáně. 

Navrhnout váš život. Ne pouze dům, v němž budete 

bydlet, ale životní styl… Vaše obydlí bude uměleckým 

dílem, nad kterým budou lidé žasnout.“ 

(Simon Mawer: Skleněný pokoj) 

a jeho 

skleněný 

svět 

Pavilon Barcelona, křeslo Barcelona, vila 

Tugendhat a židle Brno jsou tím největším 

vkladem, který lidstvu Mies van der 

Rohe přinesl. Od doby svého vzniku nezestárly 

ani o vteřinu. 

(Jan Sapák v předmluvě 

k Rozhovorům s Miesem van der Rohe) 

strana 3 6 

Ludwig Mies van der Rohe (†1886), jeden z nejvýznamnějších 

představitelů funkcionalismu, architekt, 

který se držel hesla „kost a kůže“ a kterého 

zajímal subtilní skelet stavby a průhledný 

skleněný obal, skrz který je vidět konstrukci, pocházel 

ze starého kamenického rodu v Cáchách, 

na trojmezí Německa, Belgie a Nizozemí. Od patnácti 

let manuálně pracoval, pomáhal otci s výrobou 

kamenných pomníků. Také otec Adolfa Loose 

byl kameník! Na rozdíl od Loose, který je autorem 

proslulého eseje Ornament jako zločin a dalších 

významných textů, Mies nikdy nenapsal žádnou 

knihu, traktát, studii, esej ani fejeton. Shodou 

okolností dva skvosty světové architektury 

Loose a Miese se nalézají na území České republiky, 

v Praze a Brně. 

Po absolutoriu průmyslové školy navrhoval 

Mies van der Rohe štukové ornamenty pro továrnu 

na interiérové dekorace. Architektonické

profil 

Hlavní obytný prostor Vily Tugendhat 

zkušenosti získával v ateliérech předních architektů. 

Nejdříve pracoval u návrháře nábytku Bruna 

Paula, později stejně jako Le Corbusier u Petera 

Behrense. 

Stal se ředitelem Bauhausu. Společně s jeho 

dalšími členy Mies hlásal funkcionalismus, 

upřednostňoval jednoduché geometrické formy 

a maximální čistotu designu. Forma podle něj 

měla následovat funkci, budovy tedy měly být 

funkční a bez výrazných příkras a čistě estetických 

dekorativních prvků. Účelnost, úspornost, 

jasnost konstrukce a funkce byly pro něj nejdůležitější 

priority. Jeho stavby získaly světový ohlas. 

V roce 1938 odešel na USA. A také v New Yorku, 

Chicagu a na americkém venkově vytvořil díla 

patřící do zlatého fondu světové architektury. 

V šedesátých letech navrhl budovu Nové Národní 

galerie v Berlíně. Zemřel v roce 1969. 

Už na přelomu 20. a 30. let 20. století Mies vytvořil 

převratná díla: expozici skla, Německý pavilon 

na Mezinárodní výstavě v Barceloně a vilu 

Tugendhat pro manžele Tugendhatovi v Brně. 

„Mies van der Rohe tu uplatnil princip volně 

plynoucího prostoru,“ řekla v jednom rozhovoru 

architektka Iveta Černá, současná vedoucí vily Tugendhat. 

„Když architekt ukazoval manželům Tugendhatovým 

první projekt domu, podivovali se, 

co znamenají ony malé křížky na půdorysu. Byly 

to později proslavené svazkové sloupy, které jsou 

ze čtyř pronýtovaných ‚L‘ profilů. Díky tomuto 

volnému půdorysu mohl architekt otevřít dvě plně 

prosklené zahradní fasády hlavního obytného 

FOTO — © MUZEUM MĚSTA BRNA 

strana 3 7 

podlaží včetně zimní zahrady. Křížové profily 

použil Mies i v barcelonském pavilonu. Samotný 

dům je dnes nejen neobyčejně cennou památkou 

architektonickou, ale i technickou. Je to ‚ocelový‘ 

dům. Má ocelový skelet, ocelové rámy oken. 

Na svou dobu byl neobyčejně pokrokově vybaven 

– najdeme tu elektrické spouštění oken, klimatizaci, 

fotobuňku při vstupu.“ 

V případě vily Tugendhat můžeme mluvit 

o Gesamtkunstwerku. Mies van der Rohe byl nejen 

autorem projektu vily a konceptu zahrady, ale 

navrhl nábytek a další designérské prvky v domě. 

Jeho architektura měla vytvořit spirituální prostor 

založený na strukturální celistvosti a na kvalitě 

materiálu. 

Mies byl posedlý sklem nejen v případě svých 

evropských staveb. Ve Spojených státech navrhl 

mrakodrapy z oceli a skla, například dvojici 

výškových obytných domů na Lake Shore Drive 

v Chicagu. Jeho oblíbeným materiálem bylo barevné 

sklo. Reflexe skleněných ploch byla pro něj 

v případě skleněných budov důležitější hra světla 

a stínu. 

V roce 1930 se v Brně manželům Tugendhatovým 

narodil syn Ernst. Jeho rodina před nacisty 

emigrovala nejdříve do Švýcarska a pak do Jižní 

Ameriky. Ernst se stal významným filozofem, 

jeho dílo i život jsou spjaty s německou kulturou, 

i přes neblahou zkušenost jeho židovské rodiny 

s nacisty. Tugendhatovo uvažování i styl, přísnost 

hledání v jeho úvahách o fundamentálních otázkách 

etiky a filozofie výrazně ovlivnila úsporná 

vizuální zkratka funkcionalistické architektury, 

úchvatného domu, ve kterém prožil své dětství. 

„Nepracuji na architektuře, pracuji na architektuře 

coby na jazyku a myslím si, že aby existoval 

jazyk, musí nejdřív existovat jeho gramatika. 

Pro mne je konstrukce něco jako logika“, pravil 

v rozhovoru Mies van der Rohe. � 

Jiří Kamen 

K monotematickému vydání Víkendové přílohy 

stanice Vltava: Mies van der Rohe a jeho skleněný 

svět, sobota 28. dubna 2012 dopoledne.

průvodce 

PRŮ– 

VODCE 

SVĚTEM KULTURY 

Sledujte také aktuální nabídku 

na vltava.rozhlas.cz (Mozaika – 

kulturní zpravodajství). 

HUDEBNÍ MOST PRAHA – 

DRÁŽĎANY 

Jarní část sezony 2012 pokračuje! 

Collegium 1704, pražský barokní orchestr 

a vokální soubor, pořádá již popáté 

pravidelný cyklus Hudební most Praha 

– Drážďany. Jarní část sezony otevřel 

13. února 2012 koncert věnovaný římskému 

oratoriu, dále bude uvedena novodobá 

premiéra oratoria La passione di Gèsu 

Cristo Josepha Schustera, na Velikonoce 

jsou připraveny Janovy pašije Johanna 

Sebastiana Bacha a v květnu první polovina 

cyklu vyvrcholí Virtuózními koncerty 

z pera A. Reichenauera, A. Vivaldiho 

a J. D. Zelenky. Premiéra oratoria Josepha 

Schustera La passione di Gèsu Cristo, 

na text vídeňského dvorního básníka Pietra 

Metastasia, se uskuteční v Českém muzeu 

hudby 10. března v 19.30. Schuster ve své 

hudební řeči spojuje smysl pro zvukomalbu 

s jedinečnou melodickou invencí. Tento 

v minulosti téměř zapomenutý skladatel, 

jenž na drážďanském dvoře kompozičně 

navázal na slavného J. D. Zelenku, se 

především díky svým hudebně-dramatickým 

dílům dostává v posledních letech opět 

do popředí zájmu interpretů i návštěvníků 

koncertů. Jedním z vrcholů sezóny 

bude uvedení Janových pašijí Johanna 

Sebastiana Bacha 5. dubna v 19.30 v kostele 

sv. Šimona a Judy. Janovy pašije představují 

svojí hudebně-dramatickou koncepcí, 

ztvárněním vypjatých emocí a dramatičností 

dílo, kterým se Bach nejvíce přiblížil světu 

opery svých současníků, a bezpochyby 

patří k vrcholům v pašijové literatuře. Jarní 

část sezóny zakončí Virtuózní koncerty 

Antonia Vivaldiho, Jana Dismase Zelenky 

a Antonína Reichenauera, který působil 

ve službách hraběte Václava Morzina, jehož 

„Maestro di Musica in Italia” nebyl nikdo 

jiný než Vivaldi. Tento koncert v podání 

vynikajících sólistů italského fagotisty Sergia 

Azzoliniho a německé hobojistky Xenie 

Löffler se uskuteční v Břevnovském klášteře 

20. května od 19.30. 

www.collegium1704.com 

BAROKNÍ PODVEČERY 

od 5. 3. 2012 

12. ročník cyklu koncertů staré hudby 

Barokní podvečery se zaměří na oslavu 

výročí narození Fridricha II. Velikého (1712– 

1768), pruského krále a braniborského 

kurfiřta, největšího vojevůdce 18. století, 

milovníka hudby, skladatele a nejlepšího 

flétnisty mezi králi. Na koncertech 

jarní řady zazní kromě královských 

flétnových koncertů také výběr ve své 

době nejmodernějších i nejmódnějších 

hudebních kompozic, pohrávajících si 

s nově objevenou „procítěností“ stejně jako 

s galantní melodickou virtuozitou. 

www.baroknipodvecery.cz 

PERSKÝ NOVÝ ROK 

20. 3. 2012 

Praha a České Budějovice se letos stanou 

dějištěm oslav svátku Nowruz (čti: Noruz, 

v překladu z perštiny Nový den, íránská 

novoroční oslava), který po celém světě 

slaví více než 300 milionů lidí. Hlavní část 

oslav se za účasti mezinárodních hvězd 

uskuteční 20. března v 19.00 v pražském 

Divadle Hybernia. Oslavy svátku Nowruz se 

v Česku konají již potřetí. Organizátorem je 

Shahab Tolouie – perský kytarista a zpěvák 

žijící v Praze, který se svým Quartetem 

a pozvanými hosty představuje perskou 

hudbu a kulturu. Na rozdíl od předešlých 

ročníků, kterých se zúčastnili především 

české osobnosti jako např. Radim Hladík, 

David Koller, Jiří Srnec a Pavel Ryba, 

přivítá ten letošní hosty zahraniční. Mezi 

nejvzácnější patří indický perkusista Trilog 

Gurtu. Trilog spolupracoval s jazzovými 

hvězdami, jako jsou Oregon, John 

McLaughlin, Joe Zawinul, Pat Metheny 

nebo Jan Garbarek. Dalšími hosty jsou 

vášnivý perský tanečník Shahrokh Moshkin 

Ghalam a temperamentní Španělka Marina 

Albero – hráčka na perský santur, která 

spolupracuje se španělským jazzovým 

pianistou Chano Domínguezem. 

www.shahab.cz 

JANÁČKŮV MÁJ 

strana 3 8 

17. 5.–8. 6. 2012 

Letošní ročník Mezinárodního hudebního 

festivalu Janáčkův máj je pestrou, leč 

kvalitní, přehlídkou vynikajících uměleckých 

osobností a citlivým výběrem děl 

skladatelů, kteří se zapsali do světových 

dějin hudby. V roce 2012 je časové rozmezí 

tohoto výběru dáno na straně jedné 

gregoriánským chorálem a na straně druhé 

novými díly mladých skladatelů do třiceti 

let, jimž je vyhrazena soutěž GENERACE, 

poprvé vyhlášena a organizována jako 

mezinárodní. Festival nabízí stylově 

čisté a vyhraněné programy, jakými jsou 

například večer Johannesa Brahmse 

a Antonína Dvořáka, koncert představitelů 

II. vídeňské školy či varhanní recitál 

vystavěný výlučně ze skladeb moravských 

autorů. Nabízí rovněž mimořádná díla, 

která se v koncertních sezónách běžně 

nevyskytují. Tím bezesporu je také „Mojžíš“, 

oratorium Sylvie Bodorové na texty Starého 

zákona. Návštěvníci Janáčkova máje 

právem očekávají hostování známých 

a významných zahraničních hostů. Letošní 

máj ozdobí pěvec Ferruccio Furlanetto, 

klavírista Rudolf Buchbinder, dirigent Alan 

Buribajev, houslistka Sophia Jaffé a další. 

V jejich stínu určitě nezůstanou Jiří Bárta, 

Karel Košárek, Jakub Hrůša. 

www.janackuvmaj.cz 

DÁLE DOPORUČUJEME 

České kulturní slavnosti 

www.ceske-kulturni-slavnosti.cz

program 

PRO– 

GRAM 

VÁŽNÁ HUDBA 

Vedoucí Redakce vážné hudby Petr Veber 

petr.veber@rozhlas.cz 

POŘADY SYMFONICKÉ, OPERNÍ, 

KOMORNÍ A DUCHOVNÍ HUDBY 

85. KONCERTNÍ SEZONA 

SYMFONICKÉHO ORCHESTRU 

ČESKÉHO ROZHLASU 

vysílání záznamů vystoupení v abonentním cyklu 

z Dvořákovy síně Rudolfina 

13. 3. 20.00 (záznam z 5. 3.) 

Massenet: Máří Magdalena. Sólisté: Eva 

Dřízgová (soprán), Barbora Polášková 

(mezzosoprán), Josef Zedník (tenor), 

Zdeněk Plech (bas). Český filharmonický 

sbor Brno, sbormistr Petr Fiala. Dirigent 

Vladimír Válek 

27. 3. 20.00 (záznam z 19. 3.) 

Martinů: Symfonie č. 4. — Skrjabin: Koncert 

pro klavír a orchestr fis moll op. 20. — 

Symfonie č. 4 Le poème de l’extase. Sólista 

Ratimir Martinowicz. Dirigent Aleksandar 

Marković. 

24. 4. 20.00 (záznam ze 17. 4.) 

Respighi: Římské fontány. — Paganini: 

Koncert pro housle a orchestr č. 2 h moll. 

— Franck: Symfonie d moll. Sólista Ivan 

Ženatý. Dirigent Ondrej Lenárd. 

8. 5. 20.00 (záznam z 30. 4.) 

Kukal: Píseň vojína šílence na text Jakuba 

Demla, op. 19. — Suk: Zrání, symfonická 

báseň. Sólista: Roman Janál (baryton). Ženský 

sbor Kühnova smíšeného sboru, sbormistr 

Marek Vorlíček. Dirigent Tomáš Hanus. 

SPECIÁLNÍ PROJEKTY 

ŽIDOVSKÉ INSPIRACE V HUDBĚ – 

SPOLEČNÝ PROJEKT EBU 

26. 3. 20.05 (přímý přenos ze Španělské 

synagogy v Praze) 

„Sny a modlitby“. Příspěvek Českého 

rozhlasu. S. Silver: Píseň Sáry — J. Dušek: 

Židovské sny — O. Golijov: Sny a modlitby 

Izáka Slepého. Sólisté: Irena Troupová 

(soprán). Irvin Venyš (klarinet) a Dominika 

Hošková (violoncello). Orchestr Berg. 

Dirigent Peter Vrábel. 

31. 3. 16.30 (záznam koncertu z Tallinnu 

z 19. 3. 2012) 

„Hudba v Jeruzalémě“. Příspěvek 

Estonského rozhlasu. Gregoriánský chorál 

a židovská a arabská tradiční hudba. 

Sólista Yair Dalal (oud, zpěv), soubory Vox 

Clamantis a Al Ol Ensemble, dirigent Jaan- 

Eik Tulve. 

2. 4. 20.00 (záznam koncertu 

v Královském divadle v Kodani z 12. 3. 2012) 

„Mahler na Středním východě“. Příspěvek 

Dánského rozhlasu. Aranžmá skladeb 

G. Mahlera, F. Mendelssohna-Bartholdyho, 

L. Bernsteina i autentická židovská hudba. 

Middle East Peace Orchestra, umělecký 

vedoucí Henrik Goldschmidt. 

9. 4. 20.00 (záznam koncertu v Henry 

Crown Auditorium, Jerusalem Theatre 

z 5. 3. 2012) 

Příspěvek Izraelského rozhlasu.B. Olivero: 

Chariots. — O. Zehavi: Adama. — 

N. Glanzberg/F. Chaslin: Chagall Suite. 

— F. David: Houslový koncert č. 5. 

— J. Offenbach/M. Rosenthal: Gaîté 

parisienne. Sólisté Gila Bashari (zpěv), Hagai 

Shaham (housle), Jeruzalémský symfonický 

orchestr, dirigent Frédéric Chaslin. 

KONCERTNÍ SEZONA 

Nabídka z výměnné sítě Eurorádia, 

z abonmá českých orchestrů 

a z tuzemských festivalů 

10. 3. 16.30 (záznam z Berwaldhallen 

ve Stockholmu z 27. 1. 2012) 

Dvořák: Koncert h moll. — Rachmaninov: 

Symfonické tance. Sólista Truls Mørk, 

Symfonický orchestr Švédského rozhlasu, 

dirigentka Susanna Mälkki. 

12. 3. 20.00 (záznam z Barbican Hall 

v Londýně z 10. 11. 2011). 

Kadeřábek: „C“. — Dvořák: Zlatý kolovrat. 

— Martinů: Rapsodie - koncert. — Janáček: 

Taras Bulba. Sólista Maxim Rysanov, BBC 

Symphony Orchestra, dirigent Jiří Bĕlohlávek. 

15. 3. 19:00 (přímý přenos 

z Kongresového centra ve Zlíně). 

strana 3 9 

Smetana: Hakon Jarl, symfonická báseň 

op. 16. — Grieg: Koncert pro klavír 

a orchestr a moll op. 16. — Sibelius: 

Symfonie č. 2 D dur op. 43. Filharmonie 

B. Martinů Zlín. Sólista Ivo Kahánek. Dirigent 

Stanislav Vavřínek. 

18. 3. 16.00 (přímý přenos z Obecního 

domu v Praze). 

Liška: Hudba pro perského šáha. 

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, 

Kühnův smíšený sbor, dirigent Jaromír 

M. Krytek. 

21. 3. 13.40 (záznam koncertu v kostele 

sv. Jakuba v Ostravě-Plesné z 11. 10. 2011) 

Bach: Goldbergovské variace. Roman 

Patočka (housle), Jakub Fišer (viola) a Jiří 

Bárta (violoncello). V rámci projektu Den 

s Bachem. 


svatých Šimona a Judy z 20. 12. 2011) 

Geminiani: Concerto grosso d moll „Follia“. 

— Purcell: výběr z opery Dido a Aeneas. — 

Spurný: Concerto „Ad Honorem B+B+B“. 

— Haydn: Ariadna na Naxu. — Koncert pro 

cembalo a smyčce F dur. Sólistka Dagmar 

Pecková (mezzosoprán), Ensemble 18+, 

dirigent Vojtěch Spurný. 

4. 4. 19.30 (přímý přenos z pražského 

Rudolfina) 

Mozart: Adagio a fuga pro smyčce c 

moll. — Brahms: Dvojkoncert pro housle, 

violoncello a orchestr a moll. — Kadeřábek: 

Adagio a fuga pro dechy. — Mozart: 

Symfonie č. 31 D dur Pařížská. Jan Fišer 

(housle), Lukáš Pospíšil (violoncello), Pražská 

komorní filharmonie, dirigent Jakub Hrůša. 


Krista Krále v Ostravě-Svinově ze 4. 10. 2011) 

Bach: Janovy pašije. Markus Brutscher 

(Evangelista) a další sólisté, Collegium 1704 

a Collegium Vocale 1704, dirigent Václav 

Luks. 


sv. Bartoloměje v Ostravě-Nové Vsi 

z 25. 10. 2011) 

Komm, süsses Kreuz. Sólista Tomáš Král 

(baryton), Ensemble Tourbillon, umělecký 

vedoucí Petr Wagner (viola da gamba). 

14. 4. 19.30 (přímý přenos z pražského 

Rudolfina)

program 

Koncert k 80. výročí Kühnova dětského 

sboru. Sbormistr Jiří Chvála. 

23. 4. 20.00 (záznam koncertu 

ve stockholmské síni Berwaldhallen 

z 21. 10. 2011) 

Stenhammar: Serenada F dur. — Mahler: 

Píseň o zemi. Sólisté Anne Sofie von Otter 

a Michael König (zpěv), Symfonický orchestr 

Švédského rozhlasu, dirigent Daniel Harding. 

30. 4. 20.00 (záznam koncertu v Domě 

kultury města Ostravy z 19. 1. 2012) 

Weber: Euryanthe. Předehra. — Bruch: 

Houslový koncert g moll. — Mahler: 

Symfonie č. 1. Sólistka Martina Bačová, 

Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent 

Christian Arming. 


domu) 

Smetana: Má vlast. Zahajovací koncert 

festivalu Pražské jaro. Česká filharmonie, 

dirigent: Vasilij Petrenko. 


domu z festivalu Pražské jaro) 

Mozart: Symfonie č. 39, 40 a 41. Vídeňští 

filharmonikové, dirigent Daniel Barenboim. 

16. 5. 20.00 (přímý přenos z Rudolfina 

z festivalu Pražské jaro) 

Mahler, Debussy, Messiaen. Magdalena 

Kožená (zpěv), Mitsuko Uchida (klavír). 



Rossini: Lazebník sevillský. Předehra. — 

F. Mendelssohn-Bartholdy: Houslový 

koncert e moll. — A. Dvořák: Novosvětská 

symfonie. Sólistka Julia Fischer, Petrohradská 

filharmonie, dirigent Jurij Těmirkanov. 



Thomas, Saint-Saëns, Gounod, Rossini, 

Donizetti, Ponchielli, Bellini. Sólistka Edita 

Gruberová (soprán), Symfonický orchestr 

Českého rozhlasu, dirigent Andrej Jurkevič. 



Tippett: Koncert pro dva smyčcové 

orchestry. — Josef Suk: Zrání. BBC 

Symphony Orchestra, dirigent Jiří Bělohlávek. 



Brahms: Koncert pro housle D dur. — 

Martinů: Symfonie č. 4. BBC Symphony 

Orchestra, dirigent Jiří Bělohlávek. 



Stravinskij: Apollon musagete. — 

Beethoven: Klavírní koncert č. 1. a 3. 

Sólista Leif Ove Andsnes, Mahler Chamber 

Orchestra. 



Dvořák: Zlatý kolovrat. — Beethoven: 

Klavírní koncert č. 4. — Lutoslawski: 

Koncert pro orchestr. Varšavská filharmonie, 

sólista Rafal Blechacz, dirigent Antoni Wit. 



Hudba J. S. Bacha. Sólista Ian Bostridge 

(tenor), Orchestra of the Age of Enlightenment. 



Beethoven: Symfonie č. 10 (fragment). — 

L. Sommer: Dopis otci. Koncert pro flétnu 

a komorní orchestr. — I. Hurník: Leporelo. 

— Beethoven: Symfonie č. 1. Sólista Roman 

Novotný, Komorní filharmonie Pardubice, 

dirigent Marko Ivanović. 

29. 5. 20.00 (přímý přenos Rudolfina 


Mozart, Debussy, Ravel, Chopin. Ivan 

Moravec (klavír). 



Beethoven: Fidelio. Koncertní uvedení 

opery. Sólisté, Pražská komorní filharmonie, 

dirigent Jakub Hrůša. 

OPERNÍ VEČER 

sobota 

3. 3. 19.00 Verdi: Aida. Přímý přenos 

z Metropolitní opery. 

10. 3. 20.00 Rameau: Anacréon, 

Pygmalion. Operní sezóna EBU. 

17. 3. 17.00 Musorgskij: Chovanština 

Přímý přenos z Metropolitní opery. 

24. 3. 18.00 Verdi: Macbeth. Přímý 

přenos z Metropolitní opery. 

31. 3. 19.30 Ponchielli: Gioconda. 

Operní sezóna EBU. 

7. 4. 19.00 Wagner: Parsifal 

21. 4. 19.30 Hasse: Romolo et Ersilia 

5. 5. 19.00 Janáček: Věc Makropulos. 

Přímý přenos z Metropolitní opery. 

AKADEMIE & STUDIO LIVE 

středa 20.00–21.45 

7. 3. Lipský chlapecký sbor 

Thomanerchor 

14. 3. Skladatel filmové hudby Zdeněk 

Liška 

21. 3. 20.00 (Studio live – přímý přenos) 

Z díla J. S. Bacha. Jiřina Dvořáková 

(varhany), Jana Jedličková (soprán), Lukáš 

Vytlačil (flétna). V rámci projektu Den 

s Bachem. 

11. 4. Oskar Nedbal 

18. 4. Letní orchestr mladých 

25. 4. 20.00 Studio live (přímý přenos) 

Haydn, Dvořák, Mahler. Lucie Hilscherová 

(mezzosoprán). 

2. 5. Milan Slavický. K nedožitým 

65. narozeninám skladatele a muzikologa. 

9. 5. Ohlédnutí za Pražským jarem 2011 

HUDEBNÍ FÓRUM S… 

pondělí až pátek 23.15–24.00 

Sondy do tvorby 20. a 21. století připravuje 

redaktor a skladatel Josef Třeštík, skladatel 

Jiří Teml, publicistky Wanda Dobrovská 

a Renáta Spisarová a další autoři orientovaní 

v současné a moderní hudbě. Zvou si 

k mikrofonu tvůrce a interprety a uvádějí 

novinky. 

19. 3.–23. 3. Hudební fórum s Josefem 

Třeštíkem. Ohlédnutí za loňským ročníkem 

festivalu soudobé hudby Contempuls. 

(V pořadech zazní skladby Pavla Zemka- 

Nováka, Miroslava Srnky a dalších 

skladatelů.) 

RONDO 


Kritické sondy do světa kompaktních disků 

aneb Jak to slyší hudební kritici. Pořad 

pro zájemce o stříbrné nosiče a nahrávky 

klasické hudby. 

1. 3. Ptáci. Na pikolu hraje Peter Verhoyen. 

6. 3. Kompletní Čajkovskij s Riccardem 

Mutim 

7. 3. Rafal Blechacz — Debussy, 

Szymanowski 

strana 4 0 

9. 3. R. Vaughan Williams: Dona nobis 

pacem 

13. 3. Berliozův Benvenuto Cellini přímo 

z Paříže 

20. 3. Nezapomenutelné cembalo 

Zuzany Růžičkové 

27. 3. Czifra hraje Liszta 

Další programy a eventuální změny dle 

aktuálního výběru! 

MATINÉ 

úterý až pátek, 10.15 – 11.30 

Dopolední hudební pořad naplněný 

známými a posluchačsky přístupnými 

skladbami, který se snaží být především 

příjemným společníkem při práci i relaxaci. 

Průvodci týdenními bloky pořadů budou 

hudební redaktoři Českého rozhlasu 

3 – Vltava i některé známé hudební 

osobnosti, včetně spolupracovníků z Brna 

a Ostravy. 

CD LASER 

neděle 21.00–23.00 

Severský bard Sibelius. Hrají Göteborští 

symfonikové, řídí Neeme Järvi, a Sinfonia 

Lahti, řídí Osmo Vänskä. 

4. 3. Čtyři legendy z Kalevaly op. 22 

(Lemminkäinen Suite). — Symfonie č. 1 e 

moll op. 39. 

11. 3. Finlandia op. 26. — Koncert pro 

housle a orchestr op. 47. — Symfonie č. 2 

op. 43. 

18. 3. Karela. — Dcera Pohjoly. — Noční 

jízda a východ slunce op. 55. — Symfonie 

č. 3 op. 52. 

25. 3. Symfonie č. 4 a moll op. 63; 

Oceánidy op. 73. — Symfonie č. 5 Es dur 

1. 4. Kuklena. Suita z jevištní hudby opp. 

44 a 62. — Symfonie č. 6 op. 104. — Tapiola 

op. 112. — Symfonie č. 7 op. 105 

Dirigent a klavírista Daniel Barenboim. 

15. 4. Cimarosa: Tajné manželství. 

English Chamber Orchestra. — Chopin: 

Preludia. — Beethoven: Koncert pro klavír 

č. 1. New Philharmonia Orchestra, dirigent 

O. Klemperer.

program 

22. 4. Beethoven: Sonáta pro klavír 

č. 15 D dur op. 28 Pastorální. — Bruckner: 

Symfonie č. 7 E dur. Chicago Symphony 

Orchestra. 

29. 4. Debussy: Faunovo odpoledne. 

Orchestre de Paris. — Čajkovskij: Koncert 

pro klavír a orchestr č. 1 b moll. Münchner 

Philharmoniker, dirigent S. Celibidache. — 

Wagner: Předehry a orchestrální hudba 

z oper. Orchestre de Paris. 

6. 5. Schubert: 6 Moments Musicaux. 

— Mozart: Koncert pro klavír č. 24 c moll. 

Berliner Philharmoniker. — Beethoven: 

Symfonie č. 5. West-Eastern Divan Orchestra. 

DUCHOVNÍ HUDBA 

neděle 08.00–09.00 

4. 3. Tradice zpívaných pašijí a jejich 

zhudebnění v českém jazyce 

11. 3. Purim, Pesach, Jom Jerušalajim, 

Jom Haacmaut (Svátek losů, Svátek vysvobození 

z egyptského otroctví, Den Jeruzaléma, 

Den nezávislosti). Připravil Leo Pavlát. 

18. 3. Hudební slavnost ke cti svatého 

Josefa s hudbou J. D. Zelenky a H. I. F. von 

Bibera 

25. 3. Postní hudba habsburské 

monarchie v 18. století I. 

1. 4. Postní hudba habsburské 

monarchie v 18. století II. 

8. 4. Hudba pro Velikonoční neděli 

15. 4. Johannes Touront. Vlámský 

skladatel na dvoře císaře Friedricha III. 

22. 4. Duchovní hudba Arvo Pärta (1/4) 

Cantate Domino, Blahoslavenství a Te Deum 


Sedm antifon Magnificat a Berliner Messe 


Magnificat, Trisagion a Litanie 


Silouans Song, sbor Farizeové, Credo, 

Psalom a Missa Sillabica 

20. 5. Duchovní hudba a svět Milana 

Slavického 

27. 5. Šavuot (Svátek týdnů – Svátek 

darování Tóry) — Tiša be-av (Smuteční den). 

Připravil Leo Pavlát. 

LITURGICKÝ ROK 

neděle 7.00–7.35 | repríza sobota 1.05–1.40 

Liturgický rok v hudbě protestantismu 

se skladbami zejména německých 

a nizozemských autorů. Připravuje 

M. Novenko. Cyklus rozvržený na dobu 

od listopadu 2011 do listopadu 2012. 

MUSICA ANTIQUA 

čtvrtek, 21.20 – 22.45 

Komentované záznamy koncertů z EBU 

a z českých a moravských festivalů. 

Komponované pořady z hudby středověku, 

renesance, baroka a klasicismu. 

15. 3. Jan Ignác František Vojta 

22. 3. a 29. 3. Zobcová flétna v dílech 

Georga Philippa Telemanna. 

5. 4. J. D. Zelenka a jeho Missa Sancti 

Josephi. 

12. 4. William Byrd a jeho „consort 

music“ v podání souboru Phantasm. 

Další programy a eventuální změny dle 

aktuálního výběru! 

HUDEBNÍ PUBLICISTIKA 

SLOVO O HUDBĚ – VARHANY 

pondělí 17.00–17.30 

Varhaník a skladatel Radek Rejšek přibližuje 

zajímavé nástroje v tuzemsku i v zahraničí 

a nechává na nich zaznít repertoár 

charakteristický pro jejich dispozice. 

SLOVO O HUDBĚ + POSLUCHÁRNA 

+ DA CAPO 

úterý 17.00–17.30 | repríza ve středu 00.35–01.05 

V tomto vysílacím čase dává Český rozhlas 

3 – Vltava prostor jednak pořadům Lukáše 

Hurníka, jednak do něho vstupuje několik 

našich mladých hudebníků. V cyklech podobných 

dlouholetému projektu Posluchárna 

Ivana Štrause se tu budou střídat 

pořady věnované skladbám, k nimž mají 

ti, kteří je budou uvádět, sami blízko. Jsou 

mezi nimi mj. muzikolog Pavel Petráněk 

a cembalistka Alena Hönigová a další. 

Zároveň se zde bude nadále pravidelně 

objevovat oblíbený pořad Lukáše Hurníka 

Da Capo, kde pro nás autor rekapituluje 

to, co jsme všichni věděli o hudbě a třeba 

dávno zapomněli. 20. března připomene 

dr. Michaela Freemanová výročí J. L. Dusíka 

a okolo Velikonoc do této řady vstoupí Vladimíra 

Lukařová se svými pořady věnovanými 

hudbě velikonoční doby. 

27. 3.–24. 4. Bachovy kantáty a jejich 

interpreti – 2. řada (5 pořadů). Postní 

období, Slavnost Zvěstování Páně, Květná 

neděle, Pašijový týden, Velikonoce, 5 nedělí 

po Velikonocích. V pořadech zazní nahrávky 

dirigentů Helmutha Rillinga, Marka Štryncla, 

Philippa Herrewegheho, Nevilla Marrinera, 

Johna Eliota Gardinera, Rogera Norringtona, 

hobojisty Han de Vriese, flétnisty Milana 

Munclingera, trumpetisty Franka Kaderabka 

a vzácné gramofonové snímky dirigentů 

Karla Richtera a Hanse-Joachima Rotzsche. 

Připravili a uvádějí Vladimíra Lukařová 

a Lukáš Hurník. 

SLOVO O HUDBĚ 

středa 17.00–17.30 

Hudebně-publicistická půlhodinka 

věnovaná aktuálním událostem našeho 

i zahraničního hudebního života přiblíží 

například hudební festival Smetanovy dny 

v Plzni, zprostředkuje návštěvu rodiště 

Vítězslava Nováka – Kamenici nad Lipou, 

s pracovníky Hudebního nakladatelství 

Českého rozhlasu se ohlédne za deseti lety 

jejich práce, hosty budou i členové Prague 

Cello Quartet atd. 

SLOVO O HUDBĚ – STUDIO D 

čtvrtek 17.00–17.30 | repríza v sobotu 0.35–1.05 

Studio D. Dialog – diskuse – debata. 

Pravidelné živě moderované diskuse s hosty 

ve studiu o aktuálních hudebních tématech 

a problémech. 

SLOVO O HUDBĚ – STUDIO M 

pátek 17.00–17.30 | repríza v úterý 0.35–1.05 

V jarních vydáních Magazínu mladých 

muzikantů přivítáme například harfistku 

Dominiku Ťukovou a hudební skladatele 

Lukáše Sommera a Jiřího Kabáta 

a vypravíme se na Violoncellovou soutěž 

Jana Vychytila. 

EUPHONIA 

sobota 13.00–14.00 

V této programové řadě se zaměříme 

na severskou kulturu, které je letos 

věnována na stanici Vltava velká pozornost. 

Pokračuje nový cyklus Ladislava Ščerbaniče 

Cesta na sever – jakýsi hudební cestopis, 

v němž nás autor provádí po hudebních 

lokalitách od severního Dánska až 

po Norsko a Island. Připraven je také cyklus 

pořadů o Jeanu Sibeliovi atd. 

TELEFONOTÉKA 

neděle 16.30–17.45 

Živě vysílaný hudebně-publicistický pořad 

se soutěží o kompaktní desky a s možností 

telefonických dotazů posluchačů na hosty 

ve studiu – osobnosti z hudební, literární, 

výtvarné, divadelní či filmové oblasti. 

Pozvání přijali např. houslista Pavel Šporcl, 

šéfdirigent SOČR Ondrej Lenárd, houslista 

Jaroslav Šonský žijící a umělecky působící 

ve Švédsku či specialistka na interpretaci 

staré hudby Irena Troupová aj. 

DALŠÍ HUDEBNÍ POŘADY 

TRYLEK 


HUDEBNÍ GALERIE 


PASTICCIO 

pondělí až sobota 12.10–12.50 

PAUZA 

pondělí až čtvrtek 16.30–17.00 

PAUZA S CONCERTINEM PRAGA 

pátek 16.30–17.00 

SOUDOBÁ HUDBA 


PARTITURY 

pondělí až pátek 5.45–6.30 | sobota a neděle 

6.05–6.55 | repríza druhý den 4.00–4.45 

SVĚTEM VÁŽNÉ HUDBY 


DEPOZITÁŘ HUDEBNÍ GALERIE 

pondělí 22.00–22.45 

KOMORNÍ HUDBA 

pátek 22.00–22.45 

HLASY A HLÁSKY 

sobota 06.55–07.15 

SÓLO PRO 

sobota 07.15–08.00 

strana 4 1

program 

PROMENÁDNÍ KONCERT 

sobota 11.00–11.30 

ODPOLEDNÍ KONCERT 

sobota 16.30–17.45 

ZVONY 

neděle 12.00–12.05 | repríza v pondělí 0.00–0.05 

KONCERT SYMFONICKÉHO ORCHESTRU 

ČESKÉHO ROZHLASU 

neděle 12.10–12.50 

KRÁSNÉ HLASY 

neděle 13.05–14.00 

VÝROČÍ TÝDNE 

neděle 15.15–15.30 | 15.45–16.00 

VARHANY 

neděle 10.00–10.30 

KOMORNÍ KONCERT 

neděle 14.15–15.45 

JAZZ, 

ALTERNATIVA, 

ETNO, WORLD 

MUSIC, FOLK, 

ROCK 

Vedoucí Redakce jazzové a populární hudby Aleš 

Opekar (ales.opekar@rozhlas.cz) 

JAZZOVÁ HUDBA 

JAZZOFON 

všední dny 9.30–10.00 

PONDĚLÍ Projížďka v rytmu s Antonínem 

Matznerem. 

ÚTERÝ střídavě Big Band Panorama Jana 

Hály a Napříč jazzovými žánry s Otakarem 

Svobodou. 

STŘEDA střídavě Swing Session 

s Kamilem Hálou, Swing z Brna a Swing 

z Ostravy. 

ČTVRTEK střídavě Ochutnávka 

z jazzových kompaktů s Lubomírem 

Dorůžkou a Jazzisimo s Petrem Zvoníčkem. 

PÁTEK klasický jazz uvádí Luboš Zajíček. 

JAZZOVÝ PODVEČER 

17.45–18.30 

PONDĚLÍ střídavě Blues z hospody 

i ze studia s Ondřejem Konrádem a Jazz 

Update s Davidem Bradou. 

ÚTERÝ střídavě Jazzové mezníky 

s Antonínem Matznerem, Jazzová myš 

s Pavlem Dostálem, Hudba bez hranic 

s Petrem Zvoníčkem a Mezi proudy s Jiřím 

Hlaváčem. 

STŘEDA střídavě Electric Jazz Václava 

Vraného, Na slunečné straně ulice s DJ 

Mobleym a soutěžní pořad Tour de Jazz 

s Alešem Bendou. 

ČTVRTEK Jazz notes – týdeník aktualit 

a zajímavostí ze světa jazzu střídavě uvádějí 

Jiří Starý, Martin Starý, Otakar Svoboda 

a Rudolf Kulka. 

PÁTEK střídavě Jazz live z Prahy, z Brna, 

z Ostravy a cyklus Mezinárodní festival 

jazzového piana, který připravuje Vladimír 

Truc. 

SOBOTA Sladké je žít (jazz doprovází 

poezii, poezie doprovází jazz). 

NEDĚLE Jazzové lelkování s Alešem 

Bendou. 

EURORADIO JAZZ SEASON 

pátek 22.30–24.00 

satelitní přenosy jazzových koncertů: 

30. 3. Záznam jazzového koncertu 

kvinteta Kevina Deana z Montrealu 

(Kanada). 

27. 4. Záznam jazzového koncertu 

Bucinatores Orchestra z pražského Studia 

A Českého rozhlasu. 

25. 5. Koncert jazzového kvinteta 

Roye Hargrova z festivalu v St. Ingbert 

(Německo). 

JAZZOVÁ SNÍDANĚ 

víkend 4.45–5.55 

střídavě z Brna, Ostravy a Prahy 

JAZZOVÝ KLUB 

noc ze soboty na neděli 0.05–1.30 

K půlnočnímu setkání s jazzem a blues zvou 

střídavě Jana Koubková, Jan Hála, Ondřej 

Konrád a Otakar Svoboda. 

NOČNÍ VLNA JAZZU 

každou noc 2.00–3.00 

OSTATNÍ HUDEBNÍ ŽÁNRY 

ČAJOVNA 

19.00–20.00 

Hudba a styl nové generace. 

HUDEBNÍ FÓRUM 

víkend 23.15–24.00 

sobota – střídavě 

Svět jiné hudby. Alternativní hudební směry 

a mezižánrové fúze uvádí Petr Slabý. 

Etnohrátky. Tématické pořady a záběry 

z koncertů world music, etnické a folkové 

hudby domácí i zahraniční scény uvádí 

Ivana Radechovská. 

neděle 

Oáza s Jiřím Mazánkem a první neděli 

v měsíci Ambient s Josefem Sedloněm. 

Hudba pro relaxaci a meditaci, povzbuzení 

i uklidnění. 

MEZI DRAKEM A HADEM 

3.00–4.00 

Magickou předjitřní hodinku s relaxační 

hudbou k meditaci připravují externí autoři: 

Ivana Radechovská, Elena Kubičková, Jiří 

Mazánek, Petr Dorůžka a Kateřina Andršová. 

ODPOLEDNÍ MOZAIKA 

pondělí–pátek 15.00–16.00 

Kulturní servis doplňuje jazzová a etnická 

hudba i world music, kterou vybírá 

kolektiv externích spolupracovníků: Ivana 

Radechovská, Vladimír Kouřil, Petr Dorůžka, 

Kateřina Andršová, Eliška Svobodová 

a Adam Radech. 

LITERATURA 

A ROZHLASOVÁ 

HRA 

Vedoucí Literárně-dramatické redakce Hynek 

Pekárek (hynek.pekárek@rozhlas.cz) 

strana 4 2 

ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ 

denně 18.30–19.00 

2. 3.–13. 3. Sofi Oksanenová: Očista 

(12 částí) 

14. 3.–18. 3. Elie Wiesel: Svítání (5 částí) 

19. 3.–25. 3. Jan Kjaerstad: Znamení 

k lásce (7 částí) 

26. 3.–2. 4. Josef Hiršal: Vínek 

vzpomínek (8 částí) 

3. 4.–9. 4. Pär Lagerkvist: Barabáš 

(7 částí) 

10. 4.–21. 4. Primo Levi: Kdy, když ne 

teď? (12 částí) 

22. 4.–1. 5. Jiří Stránský: Tóny (10 částí) 

2. 5.–16. 5. Charles Dickens: Oliver 

Twist (15 částí) 

17. 5.–23. 5. August Strindberg: Inferno 

(7 částí) 

24. 5.–7. 6. Vladislav Vančura: Konec 

starých časů 

OSUDY 

všední dny 11.30–12.00 | repríza následující 

všední den 0.05–0.35 

Rozhlasové memoáry. 

27. 2.–9. 3. Michael Konůpek (10 částí) 

12. 3.–16. 3. Marta Kučírková (5 částí) 

19. 3.–23. 3. Jiří Jirmal (5 částí) 

26. 3.–6. 4. Heda Kaufmannová: Válečné 

vzpomínky (10 částí) 

9. 4.– 20. 4. Jan Koblasa (10 částí) 

23. 4.–27. 4. Jaroslav Med (5 částí) 

30. 4.–4. 5. Miluše Juříčková: Cestami 

Sigrid Undsetové (5 částí) 

7. 5.–18. 5. Miroslav Matouš (10 částí) 

21. 5.–25. 5. Andrej Krob (5 částí) 

28. 5.–8. 6. František Janouch (10 částí) 

MODERNÍ POVÍDKA 

čtvrtek 16.00–16.30 

1. 3. Markéta Pilátová: Vanilková 

zmrzlina 

8. 3. J. Seppälä: Třešňové květy 

15. 3. Zachar Prilepin: Žilka 

22. 3. Martin Němec: Kojná 

29. 3. Miloš Doležal: Moskal vjel do stáje 

5. 4. V. Sorensen: Dvojčata 

12. 4. Pavel Juráček: Konec srpna 

v hotelu Ozon 

19. 4. Paolo Bacigalupi: Čerpadlo

program 

26. 4. Bohumil Hrabal: Fádní stanice, 

Setkání 

3. 5. L. S. Christensen: Výtah Oscara 

Wilda 

10. 5. Eugène Ionesco: Fotografie 

plukovníka 

17. 5. Anton Sančenko: Černomořská 

povídka 

24. 5. László Darvasi: Manžel Koller 

31. 5. Carlos Victoria: Tanec svatého Víta 

POVÍDKA 

neděle 11.30–12.00 

4. 3. Marcel Jouhandeau: Malvína aneb 

To je vata 

11. 3. Stig Dagerman: Naše noční lázně 

18. 3. Karel Poláček: Polepšení Ferdiše 

Piskory 

25. 3. Gabriela Preissová: Peterka 

1. 4. Tarjei Vesaas: Kotrč 

8. 4. Jaroslav Durych: Legenda 

15. 4. Isaak Babel: U babičky 

22. 4. Fred Chapell: Vypravěči 

29. 4. Zdeněk Matěj Kuděj: 

Mariánská huť 

6. 5. Anton Pavlovič Čechov: Angrešt 

13. 5. Jakobína Sigurdadóttir: Stella 

20. 5. Josef Škvorecký: Píseň 

zapomenutých let 

27. 5. Valburga 

NOČNÍ BIBLIOTÉKA 

neděle 1.30–2.00 

4. 3. Alena Wagnerová: Alsaské stopy 

11. 3. Přátelství až za hrob 

18. 3. Eda Kriseová: Andělé 

25. 3. Luigi Pirandello: Ve víru 

1. 4. Aphonse Allais: Shocking Comfort 

8. 4. Alexandr Kliment: Imprimatur 

15. 4. Bram Stocker: Soudcův dům 

22. 4. Karel Michal: Jak Pupenec k štěstí 

přišel 

29. 4. Honoré de Balzac: Krásná Imperia 

6. 5. Jaroslav Havlíček: Jasnovidka 

13. 5. Gilbert Keith Chesterton: Tři 

apokalyptičtí jezdci 

20. 5. Julien Green: Christine 

27. 5. Bernard Horst: Tma 

SCHŮZKY S LITERATUROU 

neděle 20.00–21.00 

4. 3. Divoká bolest Viléma Mrštíka 

11. 3. Marx nebyl jenom Karel (Bratři 

Marxové) 

18. 3. Sylva Fischerová: Jak dýchat, 

natož vyprávět? 

25. 3. Severní vítr 

1. 4. Jürgen Amann: Průlom kruhových 

hradeb 

8. 4. Jakub Deml: Hlas mluví ke slovu 

15. 4. Hugo Kosterka 

22. 4. Noční můra Josefa Šafaříka 

29. 4. Lou Andreas Salomé 

6. 5. Podivuhodný svět Henriho Pourrata 

13. 5. Jiří Gruša 

20. 5. Asko Sahlberg 

27. 5. Jiří Weiss 

SOUZVUK 

neděle 9.00–10.00 

4. 3. Bouřky. Příběh Karoliny Světlé 

a Jana Nerudy 

11. 3. Kalevala 

18. 3. Josef Bartuška: Vitorazsko 

25. 3. František Bílek: Milostné listy 

1. 4. Josef Kroutvor: Zlatý pruh 

8. 4. Jaroslav Durych: Z ráje i očistce 

15. 4. Na břehu ostrova Krku aneb Čeští 

básníci na Jadranu 

22. 4. Antonio Gamoneda: Tohle světlo 

29. 4. Jorgos Seferis: Všichni jsme 

vylodění námořníci 

6. 5. Oldřich Mikulášek: Čas vína 

13. 5. Josef Kostohryz: O krátkosti 

lidského života 

20. 5. Alžběta Johanna Westonová: 

Proměny osudu 

27. 5. Fráňa Šrámek: Můj drahý 

jelimánku... 

SVĚT POEZIE 

sobota 22.45–23.00 

3. 3. Irena Šindlářová: Jsem voda 

10. 3. Viola Fischerová: Hrana 

17. 3. Prokletí na básníky 

24. 3. Roi Patursson: Návrat domů 

31. 3. Josef Kroutvor: Trhací kalendář 

7. 4. Jaromír Zelenka: Roztočená věž 

budišovská 

14. 4. Jan Spáčil Žeranovský: Proč jsi 

mne opustila? 

21. 4. Paavo Maavikko: Pár bílých kamenů 

28. 4. Petr Král: Den 

5. 5. Václav Renč: Ve spleti větví čtu tvá 

ramena 

12. 5. Johana Venhoová: Bez mapy 

19. 5. Milan Coufal: Jazýčky plné ohně 

26. 5. Kjell Espmark: Kroky ve štěrku 

NEDĚLNÍ VERŠE 

12.05–12.10 

4. 3. Henry Vaughan: Návrat 

11. 3. Čchi Paj-š´: Vzpomínka na otce 

18. 3. Josef Svatopluk Machar: Po roce 

25. 3. Karel Toman: I dechlo jaro v srdce 

mé 

1. 4. Francis Jammes: O Květné neděli 

8. 4. Bohuslav Reynek: Ozářený kámen 

15. 4. František Daniel Merth: Duben 

22. 4. Johannes Urzidil: Všechny věci tři 

jména mají 

29. 4. Oldřich Mikulášek: Brno 29. dubna 

1945 

6. 5. Jaroslav Seifert: Mozart v Praze 

13. 5. Boris Pasternak: Tikali ptáci 

20. 5. Wallace Stevens: Třináct různých 

pohledů na kosa 

27. 5. František Halas: Padlým 

SNY 

neděle 0.00–0.05 

Slova ze sna a do snů. 

4. 3. George Orwell 

11. 3. Antonín Brousek 

18. 3. Rainer Maria Rilke 

25. 3. Bohumila Grögerová 

1. 4. Starobabylónský Epos o Gilgamešovi 

8. 4. Jan Vladislav II. 

15. 4. Marcel Schwob 

22. 4. Vítězslav Nezval 

29. 4. Herbert Slouka 

6. 5. Jan Čep 

13. 5. Olga Tokarczuková 

20. 5. Antonín Kubálek 

27. 5. Carl Gustav Jung I. 

ETICKÁ KNIHOVNA 

sobota 1.40–2.00 

3. 3. Themistios: Jak získat a udržet 

přátelství 

10. 3. Plútarchos: Rady manželské 

17. 3. Gustav Adolf Lindner: O záhadě 

štěstí 

24. 3. Henri Bergson: O dvojí mravnosti 

31. 3. Antoine de Saint-Exupéry: 

O solidaritě, odpovědnosti a odvaze 

7. 4. Seneca: O hněvu 

14. 4. Xenofón: Rady hospodářům 

21. 4. Poselství Upanišad 

28. 4. Isokratés: Pravidla chování 

5. 5. Dhammapadam čili Cesta pravdy 

12. 5. Plútarchos: O lásce 

19. 5. Aurobinda Ghóš: Život a ideál 

26. 5. Konfucius: O cestě urozeného 

člověka 

PSÁNO KURZÍVOU 

všední dny 10.00–10.15 

Úvahy a fejetony. 

SLADKÉ JE ŽÍT 

sobota 17.45–18.30 

Jazz doprovází poezii, poezie doprovází jazz. 

DŮVĚRNÁ SDĚLENÍ 

všední dny 13.30–13.40 

Na Sever! 

S Janem Burianem za básníky, muzikanty 

a vypravěči do zemí Skandinávie. 

STRÁNKY NA DOBROU NOC 

denně 23.00–23.15 

Krátké prózy a výňatky z próz. 

FONOGRAMY 

pátek 16.00–16.30 

Návraty po stopách zvuku. 

strana 4 3 

KLUB ROZHLASOVÉ HRY 

úterý 21.30 

28. 2. Max Brod: Nevěsta Karla Sabiny 

6. 3. Karol Sidon: Sen o mně 

13. 3. Federico Fellini: Mimořádný 

program, Milostné dopisy 

20. 3. Astrid Saalbachová: Pieta 

27. 3. Anders Bodelsen: Perný den 

3. 4. Jon Fosse: Syn 

10. 4. Odd Selmer: Běh do ráje

program 

17. 4. Petter S. Rosennlund: Nemožnej 

kluk 

24. 4. Per Schreiner: Zpátky na Luční vrch 

1. 5. Stig Amdam: Myšičko, myš 

8. 5. Christian Lollike: Zázrak 

15. 5. Marit Tusvik: Plíseň 

22. 5. Martin Röhlcke Montelius: 

Hökarängen 

29. 5. Jasper Halle: Muž činu 

HRA PRO TENTO VEČER 

čtvrtek 20.00 

1. 3. Carey Harrison: To by se 

psychiatrovi stát nemělo 

8. 3. Rolf Defrank: Vaše jméno je 

uvedeno v protokolu 

15. 3. Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj 

22. 3. Karel Poláček: U Zlatého havrana 

29. 3. Jiří Vilímek: Neodvratný skon 

maratónského běžce 

5. 4. Ödön von Horváth: Století ryb 

12. 4. Alena Vostrá: Prosím, jen vážně 

19. 4. Georges Simenon: Maigret 

a případ Cecilie 

26. 4. Miloš Rejnuš: Urhamlet 

3. 5. Miroslav Anton: Prokletí 

10. 5. Gilbert Keith Chesterton: Tajemný 

pan Hope 

17. 5. Maj Sjöwallová-Per Wahlöö: Omyl 

je vyloučen 

24. 5. Jan Žáček: Kočky 

31. 5. Zdeněk Mahler: Erbovní znamení 

ROZHLASOVÉ JEVIŠTĚ 

sobota 14.00 

3. 3. Bratři Mrštíkové: Maryša 

10. 3. Berta Laufrová: Kamenná fantazie 

17. 3. Stendhal: Věznice parmská – 1. část 

24. 3. Stendhal: Věznice parmská – 2. část 

31. 3. Jan Ámos Komenský: Diogenes 

znovu na živu 

7. 4. August Strindberg: Slečna Julie 

14. 4. August Strindberg: Tanec smrti 

21. 4. August Strindberg: Hra s ohněm 

28. 4. August Strindberg: Bouřka 

5. 5. August Strindberg: Hra snů 

12. 5. August Strindberg: Věřitelé 

19. 5. Arthur Schnitzler: Dokolečka, 

dokola 

26. 5. Graham Greene: Skleník 

ROZHLASOVÉ SERIÁLY 

neděle 10.30 

4. 3.–11. 3. Umberto Eco: Jméno růže 

(8.–9. část) 

18. 3.–15. 4. John Castle – Arthur 

Hailey: Let do nebezpečí (1.–5. část) 

22. 4.–6. 5. Eyvind Johnson: Břehy 

a příboj (1.–3. část) 

13. 5.–3. 6. John Knittel: Via Mala 

(1.–4. část) 

TANEC ŽIVOTA A SMRTI – DIVADLO 

AUGUSTA STRINDBERGA 

sobota 16.00 | repríza pátek 00.35 

Cyklus v rámci Severského roku. 

ČAJOVNA 

poslední neděle v měsíci 

Hry a dokumenty nové generace. 

ZPRAVODAJSTVÍ 

A PUBLICISTIKA, 

DOKUMENTY 

Vedoucí Redakce zpravodajství a kulturní 

publicistiky Antonín Pfeifer 

(antonin.pfeifer@rozhlas.cz). Vedoucí Redakce 

dokumentu a speciálních projektů Jiří Kamen 

(jiri.kamen@rozhlas.cz) 

ZPRAVODAJSTVÍ VLTAVY 

všední dny v 6.30, 7.00, 7.30, 8.00, 12.00, 15.00 

a 17.30 

přehled hlavních událostí také v 10.15, 13.30, 

16.30 a v 19.00 hodin. 

MOZAIKA 

pondělí až pátek 6.30–9.00, 15.00–16.00. 

Živě moderovaný pořad kulturního 

zpravodajství a publicistiky. Informace, 

rozhovory, reportáže, recenze a glosy, 

přehledy domácího i zahraničního tisku, 

hosté ve studiu, soutěže. Originální výběr 

hudby, s jakou se na jiných stanicích 

nesetkáte. 

VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STANICE 

VLTAVA 

sobota 8.00–11.00 

Kulturně-publicistický týdeník. 180 minut 

reportáží, rozhovorů, glos, fejetonů, 

dokumentů, literárních ukázek a hudby 

jazzové i vážné připravují a uvádějí Jiří 

Kamen a Tomáš Černý. 

KRITICKÝ KLUB 

pondělí 16.00–16.30 | repríza čtvrtek 0.35–1.05 

Diskuse odborníků o současné literatuře, 

filmu, architektuře a výtvarném umění, 

které připravují moderátoři: Pavel Janáček, 

Vladimír Hendrich, Bibiana Beňová, Tomáš 

Dimter, Václav Jamek, Eva Beránková 

a další. 

FILMOVÝ TÝDENÍK 

úterý 16.00–16.30 | repríza pondělí 0.35–1.05 

Aktuality ze světa filmu připravují Tomáš 

Pilát a Josef Vomáčka. 

HISTORICKÝ KLUB 

středa 16.00–16.30 

Reflexe historických událostí, výročí, 

osobností, novinek historické literatury 

apod. Připravuje Eliška Závodná. 

VLTAVSKÝ POLEDNÍK 

sobota 11.30–12.00 

Magazín o životním stylu. Připravuje Eliška 

Závodná. 

PROSTOR – ARCHITEKTURA – 

DESIGN – ŘEČ VĚCÍ 

každá druhá sobota v měsíci 16.00–16.30 

Zajímavosti ze světa architektury a designu. 

Připravuje Jan Tůma a Jaroslava Haladová. 

RADIODOKUMENT 

středa 21.45 

7. 3. Eliška Závodná: Vídeň 

ve tříčtvrtečním taktu 

14. 3. David Hertl: Nejlepší z nejlepších 

21. 3. Martin Groman: Buňa aneb 

Stanislav Budín, novinář a komunista bez 

legitimace 

strana 4 4 

28. 3. Via Lucis – Tři pohledy 

na Komenského 

Gabriela Albrechtová – Hana Malaníková: 

Hra školou 

Andrea Hanáčková: Škola pro hlavu, ruce 

a srdce 

Eva Nachmilnerová: Orbis pictus aneb 

Ozvěny paměti Petra Nikla 

4. 4. Blanka Stárková: Cesta na Karlštejn 

11. 4. Jiří Kamen: Kladenské dvorky 

18. 4. Kari Hesthamar: So long, Marianne 

/ Tak ahoj, Marianne 

25. 4. Karel Oujezdský: „Ze skla sedřu 

kůži až na krev... “ 

2. 5. Miloslav Machoň – Zbyněk 

Šimůnek: Čihák? Kašpar? Šimůnek! 

9. 5. Dora Kaprálová: Bublina přibližnosti 

16. 5. Kari Hesthamar: If It Be Your Will / 

Pokud je to Tvá vůle 

23. 5. Jan Herget: Soňa Červená: Vše 

dobré i zlé se vám vrátí 

30. 5. Miloš Doležal: Josefína hledá Vašíka 

RADIOATELIÉR 

sobota 00.05 

3. 3. Paraneuro: 11/10/2004 

10. 3. Sonda do dějin rumunské 

elektroakustické hudby #1 

17. 3. Sonda do dějin rumunské 

elektroakustické hudby #2 

24. 3. Antonín Dvořák REMIXED 

31. 3. PremEdice – Lukáš Jiřička, Martin 

Ježek: Ladislav Klíma – Mea 

7. 4. Ambut ponori 

14. 4. The Camac MIDI Harp 

21. 4. Jiří Suchánek: PEC 

28. 4. PremEdice – Dan Hanzlík & Pavel 

Mrkus 

5. 5. EBU Ars Acustica projekt 

u příležitosti dvojitého výročí Johna Cage 

12. 5. Nové kompozice z evropského 

projektu skupiny Ars Acustica u příležitosti 

výročí Johna Cage #1 

19. 5. Nové kompozice z evropského 

projektu skupiny Ars Acustica u příležitosti 

výročí Johna Cage #2 

26. 5. PremEdice – Hana Železná

program 

EURO 

JAZZ 

DENNÍ PROGRAM 

jazz.rozhlas.cz 

PONDĚLÍ 

0.00–01.00 Modern Mainstream 

01.00–2.00 Modern and Experimental 

2.00–3.00 Experimental 


8.00–9.00 Mostly Bop 


13.00–14.00 Mostly Bop 




18.00–19.00 Hodina evropského jazzu 


22.00–23.00 Mostly Bop 


ÚTERÝ 







13.00–14.00 Mostly Bop 




18.00–19.00 Hodina českého jazzu 


22.00–23.00 Mostly Bop 


STŘEDA 







13.00–14.00 Mostly Bop 




18.00–19.00 Hodina free jazzu 

a experimentální hudby 


22.00–23.00 Mostly Bop 


ČTVRTEK 







13.00–14.00 Mostly Bop 




18.00–19.00 Future Shock 


22.00–23.00 Mostly Bop 

23:00 – 24:00 Modern Mainstream 

PÁTEK 







13.00–14.00 Mostly Bop 




18.00–19.00 Round Bop 


SOBOTA 







14.00–15.00 Round Bop 


18.00–19.00 Hodina jazzrocku a funku 


20.00–201.00 Jazz Club 


22.00–23.00 Mostly Bop 


NEDĚLE 




strana 4 5 




14.00–15.00 Odpolední swing 




18.00–19.00 Popjazz hour 


22.00–23.00 Mostly Bop 


POPIS BLOKŮ 

MODERN MAINSTREAM Napříč jazzovou 

současností i minulostí. Občasné 

výlety k jazzrocku, world music i aktuálním 

fúzím. 

MODERN AND EXPERIMENTAL Většinou 

současný jazz okořeněný špetkou free 

jazzu a experimentální hudby. 

EXPERIMENTAL Třetí proud, free jazz 

a avantgardní výboje. Pro náročné a ještě 

náročnější posluchače. 

MOSTLY BOP Nejen bopovou klasikou 

je člověk živ. V tomto bloku ji doplňuje 

pop jazz, cool jazz, latina či straight ahead. 

HODINA EVROPSKÉHO JAZZU Žasněte 

nad rozmanitostí evropského jazzu. Každé 

pondělí z jiné země jen na Euro Jazzu. 

HODINA ČESKÉHO JAZZU Minulost 

i současnost v nahrávkách českých jazzmanů. 

HODINA FREE JAZZU A EXPERIMENTÁLNÍ 

HUDBY Pouze free jazz a související 

žánry každou středu od šesti. 

FUTURE SHOCK Nu-jazz, e-jazz, acidjazz, 

či electro-swing? Říkejte tomu, jak 

chcete, ale s tímto blokem nahlédnete 

do budoucnosti. 

'ROUND BOP Pouze bop a hard-bop. 

Pro ty, kteří stále nemají dost. 

HODINA JAZZROCKU A FUNKU 

Jazzrocková fúze, groove a funk. Tuhle 

výbušnou směs si nenechte ujít. 

JAZZ CLUB Jazzové koncerty z klubů 

i prestižních festivalů. 

ODPOLEDNÍ SWING Just swing! Ta 

pravá hudba pro nedělní odpoledne. 

POPJAZZ HOUR Nedělní podvečer 

(nejen) s jazzovými vokalisty.

klub 

VÁŽENÍ A MILÍ POSLUCHAČI, 

ČLENOVÉ KLUBU VLTAVA, 

chcete být pravidelně informováni o hlavních programových 

tipech týdne a dalších novinkách z vysílání naší stanice? Rádi Vám 

budeme každý týden zasílat newsletter v podobě stručných odkazů 

na zajímavé vltavské pořady a připravované projekty. 

Pro odběr novinek e-mailem se zaregistrujte zde: 

http://www.rozhlas.cz/vltava/newsletter 

NA DVOJKU DO ÁČKA 

KLUB VLTAVA 

� Klub Vltava je pro všechny, kteří poslouchají 

stanici Česky rozhlas 3 – Vltava 

a k jejichž životním potřebám patří kontakt 

s hudebním a slovesným uměním a kulturou 

v tom nejširším slova smyslu. Je určen 

těm, kteří chtějí víc než jen kvalitní rozhlasový 

program. 

� Klub Vltava nabízí možnost bližšího kontaktu 

mezi posluchači a tvůrci pořadů, účast 

na natáčení přímých přenosů, organizuje 

Vaše Vltava 

Zveme Vás na pravidelné klubové večery s vltavskými redaktory, 

dramaturgy, režiséry a jejich hosty. Setkání se konají vždy 

1. čtvrtek v měsíci od 19.00 hod. ve Studiu A, Český rozhlas, 

Hybešova 10, Praha 8. 

Omluva: Petr Turek je autorem článku Italská cesta o J. W. Goethovi v č. 4/2011, s. 18-19. 

klubová setkání, besedy, předpremiéry rozhlasových 

pořadů, návštěvy kulturních akcí. 

� Klub Vltava vydává čtyřikrát ročně 

čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice 

Český rozhlas 3 – Vltava, který přináší 

inspiraci ze světa kultury a umění, exkluzivní 

rozhovory, podrobné informace o programu 

stanice, přehled partnerů klubu, 

členských výhod a slev, aktuální nabídky, 

soutěže a další zajímavosti. 

� Klub Vltava nabízí možnost využívat výhod 

sjednaných s partnerskými institucemi, 

které vybírá tak, aby umožnil svým členům 

ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA 

NALAĎTE SI… 

TAKÉ NA FACEBOOKU 

PŘIPOJTE SE K NÁM! 

ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA V CELÉ REPUBLICE NA VKV (FM) 

BRNO-MĚSTO — 90,4 | OLOMOUC — 107,2 | BŘECLAV — 96,3 | SLAVÍČ — 107,9 | 

Č. BUDĚJOVICE — 96,1 | HODONÍN — 100,4 | CHEB — 106,2 | CHOMUTOV — 96,3 | 

JESENÍK — 98,2 | JIHLAVA — 95,4 | KAPLICE — 105,9 | KARLOVY VARY — 105,7 | KAŠPERSKÉ HORY 

— 107,2 | KLATOVY — 88,6 | LIBEREC — 103,9 | OSTRAVA — 104,8 | PARDUBICE — 102,7 | 

PÍSEK — 105,2 | PLZEŇ — 95,6 | PLZEŇ-RADEČ — 93,3 | PRAHA — 105 | PŘÍBRAM — 107 | 

TRUTNOV — 101,9 | ÚSTÍ N. LABEM — 104,5 | VALAŠSKÉ MEZIŘÍČÍ — 89,9 | VARNSDORF — 88,4 | 

VSETÍN — 98,3 | ZLÍN — 94,8 | ZNOJMO — 99,2 | NEBO NA — VLTAVA.ROZHLAS.CZ 

VYSÍLAČE V SYSTÉMU DVB-T (DIGITÁLNÍ SÍŤ 1 PO DOKONČENÍ DIGITALIZACE V ROCE 2010) 

PRAHA-MAHLEROVY SADY — KANÁL 53 | PRAHA-CUKRÁK — KANÁL 53 | 

VOTICE-MEZIVRATA — KANÁL 53 | ČESKÉ BUDĚJOVICE-KLEŤ — KANÁL 49 | 

SUŠICE-SVATOBOR — KANÁL 49 | VIMPERK-MAŘSKÝ VRCH — KANÁL 49 | 

PLZEŇ-KRAŠOV — KANÁL 34 | DOMAŽLICE-VRANÍ VRCH — KANÁL 34 | 

CHEB-ZELENÁ HORA — KANÁL 36 | JÁCHYMOV- KLÍNOVEC — KANÁL 36 | 

ÚSTÍ N. LABEM-BUKOVÁ HORA — KANÁL 33 | CHOMUTOV-JEDLOVÁ HORA — KANÁL 33 | 

LIBEREC-JEŠTĚD — KANÁL 43 | TRUTNOV-ČERNÁ HORA — KANÁL 40 | 

PARDUBICE-KRÁSNÉ — KANÁL 32 | JIHLAVA-JAVOŘICE — KANÁL 33 | 

OSTRAVA-HOŠŤÁLKOVICE — KANÁL 54 | OSTRAVA-SLEZSKÁ OSTRAVA — KANÁL 54 | 

BRNO-KOJÁL — KANÁL 29 | BRNO-MĚSTO — KANÁL 29 | 

BRNO-HÁDY — KANÁL 29 | MIKULOV-DĚVÍN — KANÁL 29 | FRÝDEK-LYSÁ HORA — KANÁL 54 | 

ZLÍN-TLUSTÁ HORA — KANÁL 33 | VALAŠSKÉ KLOBOUKY-PLOŠTINY — KANÁL 33 | 

JESENÍK-PRADĚD — KANÁL 36 

ještě intenzivnějši kontakt s aktuálním 

děním ve světě kultury. Členské výhody 

poskytují přední kulturní organizace po celé 

České republice – hudební festivaly a symfonické 

orchestry, divadla a divadelní festivaly, 

galerie, muzea, nakladatelství a další. 

Jejich počet se stále rozšiřuje. 

� Aktuální nabídky, setkání, soutěže 

a akce, stejně jako statut klubu, naleznete 

na www strankách klubu. 

� Osobní členství: roční členský příspěvek 

činí 150 Kč. Rodinné členství: roční členský 

příspěvek činí 290 Kč (obdržíte průkazy 

strana 4 6 

www.facebook.com/vltava3 

www.facebook.com/vltava.mozaika 

www.facebook.com/cajovnarozhlas 

člena Klubu Vltava i pro další dva rodinné 

příslušníky). 

� Pro zaslání členského příspěvku si 

vyžádejte individuální variabilní symbol. 

Klub Vltava, Český rozhlas 3 – Vltava 

Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 

informační linka Klubu Vltava 

tel.: +420 221 552 686 nebo 

+420 221 552 677 

e-mail: klub.vltava@rozhlas.cz 

vltava.rozhlas.cz/klubvltava

partneři 

PART– 

NEŘI 

KLUBU VLTAVA 

Na uvedené otázky odpovídejte výhradně 

na lince Klubu Vltava. 

Aktuální nabídku sledujte také 

na vltava.rozhlas.cz v sekci Klub Vltava. 

HUDBA 

ČESKÁ FILHARMONIE 

15% sleva na abonentní koncerty České 

filharmonie. 

Rudolfinum, Alšovo nábřeží 12, 110 01 

Praha 1, tel.: 227 059 227 

info@cfmail.cz, www.ceskafilharmonie.cz 

PRAŽSKÝ KOMORNÍ ORCHESTR 

– AGENTURA S. R. O. 

20 % sleva na nákup vstupenek 

na abonentní koncerty. 

Černokostelecká 6, 100 00 Praha 10 

tel.: 274 772 697 

agency@pko.cz, www.pko.cz 

SYMFONICKÝ ORCHESTR ČESKÉHO 

ROZHLASU 

30 % sleva na dopolední veřejné generální 

zkoušky. Cena vstupenky po slevě 50 Kč. 

Vinohradská 12, 120 99 Praha 2 

tel.: 221 551 412, fax: 221 551 413 

socr@rozhlas.cz, socr.rozhlas.cz 

SYMFONICKÝ ORCHESTR 

HL. M. PRAHY FOK 

10% sleva na všechny koncerty pořádané 

FOK. 

Nám. Republiky 5, 110 00, Praha 1 

tel.: 222 002 336 

pokladna@fok.cz, www.fok.cz 

ČESKÁ KULTURA, O.S. 

Pořadatel a spolupořadatel festivalů 

konaných v rámci Českých kulturních 

slavností. 

Nad Stráněmi 343, 251 66 Senohraby 

MgA. Jan Páleníček, předseda sdružení 

GSM: +420 838 016 

palenicek@ceskakultura-os.cz 

www.ceskakultura-os.cz 

COLLEGIUM MARIANUM 

Pořadatel cyklu koncertů Barokní 

podvečery. 10% sleva z ceny vstupného. 

Melantrichova 971/19, 110 00 Praha 1 

tel.: 224 229 462, 731 448 346 

vstupenky@collegiummarianum.cz 

www.collegiummarianum.cz 

COLLEGIUM 1704 

Pořadatel cyklu Hudební most 

Praha – Drážďany. 

Mánesova 813/4, 120 00 Praha 2 

tel.: 246 052 456 

info@collegium1704.com, 

www.collegium1704.com 

Posluchačskou soutěž o čestné 

vstupenky zařadíme do vysílání Českého 

rozhlasu 3 – Vltava. 

DIVADLA 

NÁRODNÍ DIVADLO 

OPERA NÁRODNÍHO DIVADLA 

Denní pokladny jsou otevřeny každý 

den od 10.00 do 18.00 v Provozní 

budově Národního divadla (Ostrovní 1) 

a v Kolowratském paláci (Ovocný trh 6). 

ČINOHRA NÁRODNÍHO DIVADLA 

Nabízí členům Klubu Vltava vstupenky 

s 20% slevou na následující tituly: 

– W. Shakespeare: KRÁL LEAR, 10. 4. 

a 24. 4. 2012 v 19 hod., Národní divadlo 

– L. Prebble: ENRON, 14. 5. a 31. 5. 2012 

v 19 hod., Stavovské divadlo 

– K. Steigerwald: MÁ VZDÁLENÁ VLAST, 

6. 3. a 21. 3. 2012 v 19 hod., Nová scéna 

– W. Nicholson: NA ÚSTUPU, 4. 5. a 31. 5. 

2012 v 19 hod., Divadlo Kolowrat 

Na jeden členský průkaz lze se slevou 

zakoupit maximálně dvě vstupenky 

na jeden titul. Počet vstupenek je omezený. 

Ovocný trh 6, 112 30 Praha 1, tel.: 224 901 419 

j.tycova@narodni-divadlo.cz 

www.narodni-divadlo.cz 

NÁRODNÍ DIVADLO BRNO 

10 % sleva z ceny vstupného na vybraná 

představení pořádaná divadlem. 

Dvořákova 11, 657 70 Brno, tel.: 542 158 111 

info@ndbrno.cz, www.ndbrno.cz 

DIVADLO KOMEDIE 

20 % sleva z ceny vstupného na představení 

pořádaná divadlem. 

Jungmannova 1, 110 00 Praha 1 

tel.: 224 222 734 

divadlo@prakomdiv.cz, www.prakomdiv.cz 

DIVADLO VIOLA 

až 50% sleva z ceny vstupného na vybraná 

představení pořádaná divadlem vč. dramaturgické 

řady Rozhlasová hra na jevišti. 

Národní třída 7, 110 00 Praha 1 

tel./fax: 224 220 844, www.divadloviola.cz 

DIVADLO PONEC 

30 % sleva z ceny vstupného 

Husitská 24A/899, 130 00 Praha 3 

tel.: 224 817 886 (9–17h), 

222 721 531 (17–20h) 

office@tanecpraha.cz 

www.divadloponec.cz 

strana 4 7 

MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC 

50 % sleva z ceny vstupného 

Třída Svobody 33, 771 11 Olomouc 

tel.: 585 223 533 (předprodej vstupenek) 

pokladna@moravskedivadlo.cz 

www.moravskedivadlo.cz 

VÝTVARNÉ UMĚNÍ 

GALERIE RUDOLFINUM 

Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1 

tel.: 227 059 309 (pokladna) 

galerie@rudolfinum.org 

www.galerierudolfinum.cz 

Aktuální výstava Bernd a Hilla 

Becherovi: Doly. Hutě. (22. 3. 2012 až 

3. 6. 2012). Posluchačskou soutěž 

o čestné vstupenky zařadíme do vysílání 

Českého rozhlasu 3 – Vltava.

partneři 

GASK / GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE 

50 % sleva z ceny vstupného na aktuální 

výstavy. 

Barborská 51–53, 284 01 Kutná Hora, 

tel.: 725 607 388 (sekretariát), 

725 377 433 (pokladna) 

asistentka@gask.cz, www.gask.cz 

GALERIE HLAVNÍHO MĚSTA PRAHY 

20 % sleva ze vstupného na aktuální 

výstavy. Výstavní místa: Městská knihovna, 

Dům U Kamenného zvonu, Staroměstská 

radnice, Dům U Zlatého prstenu, Trojský 

zámek, Bílkova vila, Bílkův dům v Chýnově. 

Mariánské nám. 1, Praha 1 

tel.: 222 310 489, 222 313 357 

www.citygalleryprague.cz 

TOPIČŮV SALON 

50% sleva z ceny vstupného. 

Národní 9, 110 00 Praha 1, tel.: 224 232 500 

topicuvsalon@volny.cz, www.topicuvsalon.cz 

ARS VIVA CESTY ZA UMĚNÍM 

Specializovaná cestovní kancelář. 

Muchova 9, č. p. 223 (1. patro), 160 00 

Praha 6, tel.: 233 324 099, fax: 224 311 585 

arsviva@arsviva.cz, www.arsviva.cz 

KNIHY, 

ČASOPISY, CD 

SPOLEČNOST FRANZE KAFKY 

30 % sleva na veškerou knižní produkci 

z nakladatelství 

Široká 14, 110 00 Praha 1, tel.: 224 227 452, 

mail@franzkafka-soc.cz 

www.franzkafka-soc.cz 

RADIOSERVIS, A. S. 

Hudební a knižní vydavatelství Českého 

rozhlasu, vydavatel Týdeníku Rozhlas. 

25 % sleva v zásilkovém obchodě na vlastní 

zboží, zájemcům zašleme zdarma katalog 

Objednávky: Olšanská 5, 130 00 Praha 3 

tel.: 272 096 310 

eshop@rozhlas.cz 

10 % sleva na celý sortiment ve firemní 

prodejně. Vinohradská 12, Praha 2 

tel.: 221 551 349, 221 551 350 

Na základě autobiografického vyprávění 

v rozhlasovém cyklu Osudy na stanici 

Vltava vyšla další kniha, tentokrát 

s názvem Tři inkarnace. Za svým životem 

se v ní ohlíží významný arktický ekolog 

a profesor torontské univerzity. Znáte 

jeho jméno? Autoři prvních třech správných 

odpovědí získají zmíněnou knihu. 

A2 KULTURNÍ TÝDENÍK 

Americká 2, 120 00, Praha 2, 

tel.: 222 510 227, www.tydenikA2.cz 

SANQUIS ON-LINE 

Časopis o všech podobách umění 

a o zdravém životním stylu – 

od 3. 10. 2011 pravidelně každý měsíc 

pouze v elektronické verzi. 

predplatne@sanquis.cz, www.sanquis.cz 

OPERA PLUS 

Internet magazine 

operapluscz@gmail.com, www.operaplus.cz 

NAKLADATELSTVÍ ROMEO 

30 % sleva z ceny knih 

Pod Bání 21, 180 00 Praha 8 

tel.: 283 840 193, 605 960 211 

jirijosek@volny.cz, www.jirijosek.com 

NAKLADATELSTVÍ LIKA KLUB 

až 25 % sleva na všechny publikace 

Počernická 76, 108 00 Praha 10 

tel.: 222 541 166, likaklub@volny.cz 

NAKLADATELSTVÍ CARPE DIEM 

Edice klubové poezie, Edice knih 

doplněných o DVD 

20 % sleva na veškeré tituly 

Carpe diem, 691 11 Brumovice 175 

tel.: 519 423 378 

carpe@carpe.cz, www.carpe.cz 

LIBRI, SPOL. S. R. O. 


Neklanova 27, 128 00 Praha 2 

tel.: 252 541 632, fax: 251 611 013 

libri@libri.cz, www.libri.cz 

V jakém roce se stalo Polsko členem 

Evropské unie? Autor první správné 

odpovědi získá knihu Dějiny Polska 

v datech. 

ŽAKET – KARTOGRAFICKÉ VYDAVATELSTVÍ 

30 % sleva z ceny všech map při přímém 

odběru 

Slánská 381/10, 163 00 Praha 6 

tel.: 210 083 570 

info@zaket.cz, www.zaket.cz 

NAKLADATELSTVÍ ATLANTIS, SPOL. S R. O. 

20 % sleva na produkci nakladatelství, při 

objednávce dvou a více knih neplatíte 

poštovné 

PS 374, Česká 15, 602 00 Brno 

tel./fax: 542 213 221 

atlantis-brno@volny.cz, www.atlantis-brno.cz 

NAKLADATELSTVÍ BASET 

až 15 % procent sleva na vybrané publikace 

MAGAZÍN KLUBU VLTAVA 

Čtvrtletník posluchačů a příznivců stanice Český rozhlas 3 – Vltava – XVII. ročník, číslo 1, březen–květen 2012 

Vychází 4× ročně. Evidenční číslo MK ČR E 14038. – Šéfredaktor: Luboš Stehlík – Redakce: Marcela Hájková 

Grafická úprava a sazba: Colmo, www.colmo.cz – Tisk: Chapiteau, s. r. o. – Distribuce: SEND, předplatné s. r. o. – Český rozhlas 3 – Vltava, 

šéfredaktor stanice Lukáš Hurník – Vinohradská 12, 120 99 Praha 2, tel.: 221 552 677 – vltava.rozhlas.cz – e-mail: vltava@rozhlas.cz 

strana 4 8 

redakce: Sokolská 66, 120 00 Praha 2 - 

Nové Město, tel.: 244 402 705 

expedice – prodejní sklad: Plovdivská 3400, 

143 00 Praha 4, tel./fax: 244 402 706 

baset@ok.cz, www.baset.cz 

MLADÁ FRONTA A.S. 

20 % sleva z ceny knih. Při objednávce nad 

600 Kč balné a poštovné zdarma. 

Mezi Vodami 1952/9, 

143 00 Praha 4 - Modřany 

Objednávky: prodej@mf.cz 

tel.: 225 347 313 

www.kniha.cz, www.mf.cz 

NAKLADATELSTVÍ LABYRINT 


redakce: Dittrichova ulice č. 5, 

120 00 Praha 2, tel. a fax: 224 922 422 

labyrint@labyrint.net, http://labyrint.net 

NAKLADATELSTVÍ TITANIC 

20% sleva na všechny knihy 

Plzeňská 222, 150 00 Praha 5 

tel.: 257 211 257 

titanic.n@gmail.com, www.titanic.n.cz 

ČLENSKÉ VÝHODY 

Veškeré soutěžní plnění je možné čerpat 

prostřednictvím informační linky Klubu 

Vltava. 

Odpovědi volejte na klubovou linku 

221 552 686. Chcete-li využít členských 

výhod u našich partnerů, uvádějte 

při písemných objednávkách členské 

číslo. Při osobním odběru se prokažte 

průkazkou Klubu Vltava. Změna výhod 

partnerů a konkrétních forem spolupráce 

vyhrazena.

Čajovna. O znovuobnovení 

legendární skupiny Vltava. 

23. 3. 

19.00 hodin 

S VLTAVOU NA VLTAVĚ 

Záznam jazzového koncertu 

z 6. 4. z pražského Studia A 

Českého rozhlasu, který je 

letošním českým příspěvkem do 

Euroradio Jazz Season. 

Premiéry severských dramatiků. 

Přímý přenos koncertu orchestru 

Berg ve Španělské synagoze pro 

Vltavu i EBU. 

od 20.3. 

21.30 hodin / úterý 

SEVERSKÉ JARO 

26. 3. 

20.00 hodin 

ŽIDOVSKÁ HUDBA 

27. 4. 

22.30 hodin 

BUCINATORES 

ORCHESTRA 

Četba na pokračování. 

Přímý přenos hudby Zdeňka 

Lišky, od jehož narození uplyne 

90 let. 

Přímý přenos z pražského 

Rudolfina. 

od 2. 5. 

18.30 hodin 

CHARLES DICKENS: 

OLIVER TWIST 

Přímý přenos slavné opery 

Giuseppe Verdiho. 

18. 3. 

16.00 hodin 

HUDBA PRO PERSKÉHO 

ŠÁHA 

24. 3. 

18.00 hodin 

MACBETH Z 

METROPOLITNÍ OPERY 

14. 4. 

19.30 hodin 

KONCERT K 80. VÝROČÍ 

KÜHNOVA DĚTSKÉHO 

SBORU 

30. 4.–6. 5. 

MILAN SLAVICKÝ 

Pořady k nedožitým 

65. narozeninám hudebního 

skladatele a muzikologa. 

PROGRAMOVÉ TIPY STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 – VLTAVA

květen 2012 - Český rozhlas

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?