thesis - Theses

ne na pozemkového majitele. Vývojem také prošly i horní svobody, největší
bylo dosaženo ve 13. a 14. století, v této době byli všichni, kteří pracovali
v hornictví nebo hutnictví přímí poddaní panovníka. Horní města i majitelé
pozemků s doly byli osvobozeni od daní a mohli se svým majetkem volně
nakládat, ovšem neměli nárok na pozůstalost po těžaři, který podnikal na jejich
pozemku, majetek nepodléhal dědické dani ani nesměl být zabaven.
Z horní svobody vyplývaly i povinnosti. Majitel pozemku nesměl bránit
horníkům v dolování a umožnit i výstavbu nadzemních konstrukcí a úpraváren
kovu, také dodávku důlního dřeva musela zajišťovat vrchnost. Museli udržovat
cesty ve sjízdném stavu a dodávat vodu. Majitel pozemku měl nárok na výplatu
části zisku tzv. urburu a nárok na část důlních polí tzv. panský lán a na část
výnosu rudy (Kořan – Žebera 1955, 79-81). Ve středověku se hornictví řídilo
báňskými řády, nejstarším je jihlavský, známé jsou pak kutnohorský
a německo-brodský (Havlíčkův Brod), později vzniklá hornická města
přebírala řády starší pro vytvoření svého vlastního řádu (Kořan 1955, 81).
Panovníkův horní regál se vztahoval pouze na drahé kovy, tedy zlato a stříbro.
Karel IV. do tohoto regálů řadí navíc cín, měď, železo, olovo a sůl.
V 15. století došlo v důsledku husitských válek k úpadku těžby. Těžbou se
v této době začala zabývat mimo měšťanů i šlechta. Do produkce se dostávají
nájemní havíři, mění se technologie a objevují se šlechtické rodiny, které
získaly právo na těžbu např. hrabata Šlikové na Jáchymovsku, do jejich
podnikání výrazně zasáhl až Ferdinand II. Habsburský
(Kořan – Žebera1955,81-82). Od 16. století se právo vztahovalo jen na zlato,
stříbro, sůl a olovo. Ostatní obecné kovy (pyrity), kamenečné břidlice byly
přiřazeny stavům, v 18. století se právo rozšířilo na nerostné suroviny uhlí
a tuhu (Kořan – Žebera 1955, 79).
32