Pulsy 4/2015 Zvětšeniny z Kožmína

ozhovor s Romanem Jiřím Rambouskem Sikorou
Proděkanem byl pak Zdeněk krátce až po roce
1989, ale tehdy už měl nakročeno na filozofickou
fakultu, kde měl pro svou práci lepší podmínky
a kde rychle získal profesuru. Ale chtěl bych se
zmínit ještě o jedné stopě pedagogické fakulty
v odkazu Zdeňka Kožmína. V devadesátých letech
jsem zadal dvě diplomové práce zaměřené
na Kožmínovu bibliografii z let 1945 až 1994,
které pak vyšly jako závěrečný oddíl Kožmínovy
knihy Studie a kritiky.
Na začátku sedmdesátých let tedy musel fakultu
opustit a odešel na gymnázium do Zastávky.
Jak se tam dostal?
Zdeňkovi tehdy pomohl někdo z rozumnějších
členů krajského sekretariátu komunistické strany.
Měl tam známé, protože přednášel členům
kulturního oddělení o marxistické estetice, teorii
kultury a podobných věcech. Někdo si prostě
uvědomil, že poslat tak vynikajícího češtináře
k lopatě by nemělo smysl a byla by to škoda.
Místo v Brně dostat nemohl, ale byl vděčný i za
tu Zastávku. Našel tam mezi členy sboru dobré
přátele, kteří za ním jezdili i do Hospice svaté Alžběty.
Z fakulty ovšem odešel dříve, než ho z ní
normalizátoři stačili vyhodit.
V jednom z vašich textů jsem se dočetla, že
Kožmínovi údajně zakázali publikovat kvůli
tomu, že se v Umění stylu primárně věnuje
autorům, kteří buď emigrovali, nebo jsou odpůrci
režimu. Z dnešního pohledu se to zdá
naprosto absurdní.
To ano, ale opravdu to tak bylo. Dostal jsem se
ke kopii anonymního seznamu zakázané literatury
z počátku sedmdesátých let, který navíc psal
nějaký hlupák – jsou v něm chyby i stylistické nesmysly
– dokonce hned v nadpisu je místo „závadných“
uvedeno „zvadných“ a podobné věci.
Čítá asi třicet listů, na nichž jsou abecedně seřazené
knížky od českých, ale i zahraničních autorů
a u každého titulu je „zdůvodnění“, které zákaz
vysvětluje. V případě Kožmínova Umění stylu tím
argumentem skutečně bylo, že až na malé výjimky
jsou rozbory prováděny na textech oportunistů,
emigrantů a exponentů.
A jaké byly vaše osudy během normalizace?
Také jsem musel odejít z fakulty, v roce 1973. Už
předtím jsem nesměl například zkoušet u státnic,
učit jsem mohl jen slovenskou literaturu – ne že
by to bylo něco podřadného, ale nejsem slovakista.
Po prověrkách v roce 1970 nás vyloučili ze
strany, nejprve říkali, že na zaměstnání to nemá
žádný vliv, ale samozřejmě to nebyla pravda. Rok
přede mnou odešla Věra Vařejková, odbornice
na dětskou literaturu. U mě to chvíli vypadalo,
že bych mohl být přeřazený do kategorie B, což
byli lidé, kteří nesměli získat docenturu nebo profesuru,
ale o práci nepřišli. Nakonec mě tehdejší
vedoucí katedry Josef Veselý, takový typický normalizátor,
taky vyhodil.
Ve školství jsem pracovat nemohl, stejně tak
jsem jako vyloučený nesměl zastávat ani místo
památkáře, i když tehdejší ředitel krajského střediska
péče o památky někoho jako já potřeboval.
Nakonec jsem odešel do družstva Dlažba, kde
jsem dělal skladníka, pak skladového účetního
a potom jsem se na vlastní žádost stal vrátným,
protože tam bylo při celodenních směnách více
volna. Dělal jsem tehdy na vedlejší poměr i pro
Vědu a život, z části i na cizí jméno. Upravoval
jsem pro ně jazykově i stylisticky články a občas
jsem zde mohl zveřejnit nějakou recenzi nebo
kratší článek. Nakonec před důchodem jsem se
ještě vrátil na tu pozici účetního.
V tomto období, kdy jste vy pracoval ve stavebním
družstvu a pan profesor v Zastávce,
jste se stýkali?
Pravidelně ne, ale bydleli jsme blízko sebe, takže
jsme se párkrát náhodně potkali – pamatuji si,
že jednou mi Zdeněk vypravoval, jak se studenty
založil divadelní soubor a že hráli Čechova, snad
18 // PULSY - studentská literární revue