Hříbě ze zlata

10
Věra Mertlíková
něj dostaneš lepšího. Mladý Svatoboj už tě přivede na jiné
myšlenky!“
Svatoboj. Nejstarší z Mojmírových synů, věčně opilý rváč,
který se zbožnému prastrýci Rastislavovi podobá asi jako kozel
zahradníkovi. Co na tom, že jednou bude kníže – než takového,
raději žádného!
„Svatoboj se nedokáže trefit ani do dveří ložnice,“ sekla po
družiníkovi jazykem. „Bývá prý tak namazaný, že musí spát
v ohradě s prasaty. Žádný div, že nemá dědice, když místo
děvčat nahání prasnice!“ Z pouzdra u pasu vytáhla nevelký
nůž a odhodlaně napřáhla ruku, aby přeřízla provaz poutající
hříbě. „Kůň zůstane tady – vaše stříbro nepotřebujeme!“
V tom okamžiku ji někdo zezadu popadl za dlouhý cop.
„To by stačilo. Nech je projít!“
Otočila se jako na obrtlíku.
„Otče, nemůžeš Xantha prodat!“
„Můžu,“ promluvil a bylo znát, že jen stěží zachovává
klidný tón. „A prodám i tebe, pokud nedostaneš rozum.
Jdeme!“ Druhou rukou chytil dívku za zápěstí s nožem,
zkroutil jí paži za zády a táhl nešťastnou Milanu stranou. Knížecí
poslové znovu pobídli koně a se smíchem vyjeli ze dvora.
„Ať ho vrátí! Vždyť ho zabijí!“ Dívčin křik se mísil se ržáním
opuštěné klisny. Vztek a zoufalství jí dodaly sílu. Vytrhla
se otci a utíká k vratům, jako by sama jediná dokázala zastavit
šest mužů. Ještě pár kroků a bude venku. Dohoní je, osvobodí
hříbě, rychlonohý Xanthos uteče a oni ho nikdy nechytí!
A pak se jí najednou pod nohy připletlo vědro plné vody.
Milana zakopla a upadla na zem. Voda se rozlila kolem a vytvořila
kaluž řídkého bahna. Dívka se pokusila rychle vyskočit,
ale noha jí podjela a ona sklouzla zpátky jako vepřík
do kaliště.