Hříbě ze zlata

16 Věra Mertlíková
Nemůžu?
Ale – proč vlastně ne?
Ryška znovu zaržála a udeřila tvrdým kopytem do vrat
stodoly. A najednou to všechno, o čem dívka přemýšlela celé
odpoledne, zapadlo na své místo.
Vzít kobylu a vyjet k Veligradu. Měsíc posvítí na cestu
a povede nás vpřed. Najít hříbě, osvobodit je a ukrýt i s kobylou
v lesích. Jen na pár dní, než vojsko odtáhne. A pak už se to
všechno nějak vyřeší!
„Muselo by se jet až před půlnocí,“ zamyslela se Světlana.
„Zadní branka je zavřená jen na petlici.“
„A když namažeš panty, nikdo nic neuslyší.“ Marfa se
opatrně rozhlédla a podala dívce okřín se zbytkem sádla.
„Otec šel ke stádu a vrátí se k večeři. Myslím, že bychom ho
mohly trochu zabavit, aby spal až do rána.“
„A pak mu řekneme, že jsme tě poslaly trhat šťovík na
salát. Máš nůž. Když přeřízneš provaz a okraj trochu roztřepíš,
bude to vypadat, že se kobyla utrhla. Nějaký hlupák
nechal otevřeno a ona se sama vydala hledat hříbě. Jen je
musíš dobře schovat a vrátit se co nejdřív. Pak nikoho nenapadne
tě podezírat.“
„A… vy byste mi opravdu pomohly?“
„Samozřejmě.“ Ženy na sebe pohlédly, jako by sdílely veliké
tajemství. „Jsme přece rodina!“
Bylo před půlnocí, když se Milana zvedla z lůžka. Opatrně
sebrala nohavice a nízké lýčené střevíce, které si předem připravila.
Jen blázen by lezl kobyle na hřbet s holýma nohama.
Oknem dopadalo na udusanou podlahu měsíční světlo.
Ostatní děti dávno spaly. Přesto se snažila jít co nejtišeji. Lož­