Hříbě ze zlata

6
Věra Mertlíková
pomoc a podporu, zvlášť když nemá matku ani starší sestry,
které by jí byly nápomocny!
Toho jara se klisny ohřebily brzy. Žádné z hříbat však
neuhynulo. Počasí bylo stálé a Milana byla u stáda častěji
než doma ve dvorci. Koně zůstávali celoročně venku, avšak
bylo potřeba hlídat, aby se stádo dostalo k dobré pastvě, včas
k napajedlu a na noc do pevné ohrady. Hřebice měly spoustu
mléka a dlouhonohá neohrabaná stvoření s boulovatými koleny
dováděla v zelené trávě, veselá a spokojená.
Jedno však bylo jiné než ostatní. Pěkně stavěný hřebeček
z matky rezaté jako liška měl hřívu světlou jako nejlepší smetana,
všechny čtyři nohy bílé, na čele znak ve tvaru slunce –
a překrásnou zlatavou srst.
K novorozenému hříběti se tenkrát seběhli snad všichni.
Bolek, pán dvorce v Kobylím dole, toho nikdy moc nenamluvil.
Když se však hřebeček prvně postavil a začal od matky
pít, kázal porazit berana a vytáhnout ze sklepa poslední soudek
piva.
„Samotné Slunce ho zplodilo,“ vykřikoval pak na hostině,
tak neobvyklé po dlouhé zimě. „Je to Dažbogův syn, sluneční
kůň! Takový se u nás narodil naposledy před dvaceti
lety. Má cenu celého stáda. Za tři léta ho prodám a už nikdy
nepoznáme nouzi! Ze mne se stane velmož, ze synů Mojmírovi
družiníci. A Milanu provdám za samotného knížete.
Bohové nám požehnali – bude dobrý rok!“
A Dažbog na nebi se rozesmál, div nespadl ze sedla zlatého
hřebce. Bláhový člověče! Kdo by nechtěl nebe bez mraků
a život bez starosti?