Erica Cirino – Moře plastu

Část 1
CHYBĚJÍCÍ PLASTY
Kapitola 1
GYR NÁS VÍTÁ
Prudké změny zde na okraji gyru přichází nečekaně. Svírám
kormidlo čtyřiapadesátimetrové ocelové šalupy, kterou
bičuje rozbouřené moře, a snažím se zachovat chladnou hlavu.
Vychází slunce, napůl temné, napůl oslnivé, a moře už
není jen neklidné; prudce se mění a bouří. V posledních
dnech od našeho odjezdu z Los Angeles, kdy foukalo velmi
silně, se vichřice již zklidnila. Teď však neustále mění směr,
a já tak musím neustále dávat pozor na červenou plastovou
šipku, která se divoce točí na vrcholu stěžně, a na ukazatele na
hlavní plachtě, abych udržela loď ve směru větru. Když se dostanu
do správného rytmu, hlavní plachtu napne vítr a ráhno
ční k obloze – a naše loď uhání rozbouřeným mořem.
Mezi skalnatým obloukem kalifornského pobřeží a dlouhým
řetězem sopečných ostrovů na Havaji se nachází mořský
vír, který se otáčí jako hodiny – známý jako východní
Severopacifický gyr. Když do něj vplouváte, nevidíte rotující
vodní proud, zato však cítíte mořské živly, jak se spojují a vytvářejí
turbulence, které vír pohánějí. Může se zdát, že žádný
18

kapitán se zdravým rozumem by úmyslně neplul napříč gyrem,
na jehož okraji jsou bouřlivé vody a uvnitř téměř bezvětří.
Přesto jsme se pod vedením kapitána Torstena Geertze
a spolumajitele lodi, ztělesněného tornáda energie jménem
Henrik Beha Pederson, vydali právě tam.
Čím více jsem se o znečištění plasty dozvídala, tím větší
jsem cítila potřebu vidět tuto nechvalně známou odpadkovou
skvrnu na vlastní oči. Je to vlastně jedna ze dvou
odpadkových skvrn, které se hromadí na obou stranách Severopacifického
gyru; další oblast vysoce koncentrovaného
odpadu, o něco menší, rotuje o něco dále na západ, u japonského
pobřeží. Spousta odpadků mezi oběma skvrnami
putuje napříč obrovskou rozlohou oceánu. 2 Nalodila jsem
se tedy na plachetnici a spolu s ostatní posádkou se vydala
víru vstříc.
S nadcházejícím ránem, kdy jsme postupovali dál ke středu
víru, začala obloha měnit barvu. Z původní prudce kontrastující
černooranžové úsvit ubíral stále více černé a naopak
přidával oranžové, ta se pak měnila na žlutou, růžovou a fialovou,
takto prošla postupně škálu Pantone, až se ustálila
na jednotném azurovém odstínu. Současně se zpoza obzoru
vynořilo slunce, zavěsilo se na oblohu a rozčeřené ranní moře
se zklidnilo. Vydechla jsem a povolila sevření kormidla.
Ticho. Na moři je úžasné ticho. Veškeré zvuky, které tu zaslechnete,
jsou rytmické, přirozené, snadno se na ně dá aklimatizovat;
jsou to zvuky, které se rychle vetknou do struktury vaší
existence: hladké fšššš-fšššš-fšššš ocelového trupu prořezávajícího
se mírnými vlnami; opakující se pa-pa-pa-papa-pa-pa, třepetání
plachet pokaždé, když se vítr utiší nebo změní směr;
2 National Geographic Resource Library. 2019. „Great Pacific Garbage Patch.“
Online: https://www.nationalgeographic.org/encyclopedia/great-pacific-garbage-patch/.
19

cink-cink-cink-cink-cink-cink, chrastění okovů hlavní plachty
na vysokém hliníkovém stěžni, když se k lodi přiblíží bouřka;
občasné vrrrrrrrrunk, když se kormidlo otáčí kolem centrální
osy, která zřejmě potřebuje namazat. A pak, v mém bezprostředním
okolí, byly slyšet sporadické známky lidského života
na moři: dech, pohyb a řeč.
„Vidíš to?“ prořízl klid nějaký hlas. Byla to Malene Møhl,
kodaňská výzkumnice plastů a také milovnice plachtění.
Přimhouřila své oříškové oči a sledovala vlny. Sedm dalších
členů posádky buď ještě spalo na svých úzkých dřevěných
lůžkách, nebo se motali uvnitř stísněných obytných prostor
lodi, zatímco já a Malene jsme sloužily své překrývající se
ranní směny na palubě, staraly se o plachty a navigaci.
„Podívej, podívej – na přídi!“ řekla Malene a zprudka
ukázala rukou směrem k hladině. Asi deset metrů před naší
lodí se nacházel roztřepený roh vyšisované oranžové plastové
bedny na ryby, vznášející se v modravých vlnách. O několik
minut později jsem zahlédla, jak u pravoboku lodi pluje kus
bílého polystyrenu o velikosti lidské pěsti, a pak malou růžovou
plastovou prachovku u levoboku. Pak se objevila proražená
zelená plastová láhev od šamponu a za přídí víčko od
Tupperware, obsypané svijonožci. Brzy nato bylo moře opět
blankytně modré. Henrik, organizátor posádky, se vyškrábal
po krátkých dřevěných schodech z trupu do kabiny a běžel
na příď, zatímco si zapínal samonafukovací záchrannou vestu.
Světlé vlasy měl rozcuchané a oči napuchlé nedostatkem
spánku.
Jakmile se Henrik ocitl na přídi, probral se k životu;
stál pod vyhrnutou, líně plující genou (plachtou) a vyvolával,
co plulo kolem: „Lano! Bedna na ryby! Trubka! Láhev!
Balón!“ Zbytek posádky, rozespalý a vyburcovaný Henrikovým
hlasem, se postupně vyšplhal na palubu a také se
zahleděl do vln.
20

Po několika minutách, kdy pomalý, ale nepřetržitý proud
plastových předmětů brzdil loď v pohybu, nebylo vidět zase
nic, pak dalších několik minut plasty a pak zase nic a pak se
celý rytmus opakoval. Když se předměty dostatečně přiblížily
k lodi, Henrik se naklonil přes kovové zábradlí a nabíral je
do velké rybářské sítě. Asi za hodinu takto na palubu naskládal
hromadu barevných odpadků pokrytých škeblemi; sahala
mu po lýtka. Později se mělo ukázat, že to bude jen malá část
dnešního úlovku. Nacházeli jsme se nejméně tisíc námořních
mil kterýmkoliv směrem od obydlené pevniny.
Plasty byly jediným důvodem, proč Henrik vypravil posádku
Christianshavnu – staré ocelové šalupy – do této pusté
části moře. Vzděláním je biolog, který studoval dopady
používání plastů na divokou přírodu a životní prostředí.
Ale srdcem je námořník. Během mnoha výletů za zábavou,
které s dánskými spolumajiteli lodi Christianshavn podnikl
na exotická místa, jako je Řecko a Thajsko, byl svědkem
toho, jak v oceánu plave obrovské množství plastových předmětů
běžně používaných na souši a vyplavuje je i na těch
nejodlehlejších pobřežích. Tehdy si uvědomil, že nastal čas
přestavět Christianshavn z rekreační lodi na výzkumné plavidlo.
Koncem roku 2012 založil nevládní organizaci Plastic
Change, která by ráda změnila vztah světa k jeho nejoblíbenějšímu
materiálu, což Henrik považuje za jeden z hlavních
světových environmentálních a společenských problémů –
a také za problém, který by jako vědec-námořník a bývalý
manažer Greenpeace měl umět řešit.
„Plasty definují naši kulturu,“ prohlásil Henrik v roce
2014 na prvním zasedání správní rady své čerstvě založené
neziskové organizace. „Nesmíme dopustit, aby určovaly
i naši budoucnost.“ V tom roce odvelel Christianshavn k výzkumu
oceánů; sbíral údaje o znečištění moří plasty tak, že
je z moří lovil a nad každým takto získaným kusem si kladl
21

otázky – například odkud na světě pochází, k čemu byl používán
a kolik dalších takových tam venku v oceánech ještě je.
Henrik doufal, že když jeho námořní organizace své poznatky
zveřejní, přiměje tím i ostatní, aby se o věc začali zajímat,
a třeba nakonec i začali konat – ačkoli v té době nebylo vůbec
jasné, jak by měla příslušná opatření vypadat. 3
Když jsem se v listopadu 2016 v Los Angeles na Christianshavn
nalodila, mířil Henrik na vědeckou plavbu z domovských
vod u Dánska přes Středozemní moře a přes
Atlantik do Karibiku, pak Panamským průplavem do
Kolumbie, kolem Galapág do Mexika až do Los Angeles;
a odtud na velké finále v Tichém oceánu – k nejznámějšímu
plastem znečištěnému místu světových moří: k východnímu
Severopacifickému gyru. 4
A tak jsme se ocitli na místě, kde je oceán tak znečištěný,
že se mu přezdívá Velká tichomořská odpadková skvrna. Při
pohledu na tyto vody se však rychle ukázalo, že „skvrna“ ve
skutečnosti není statická plovoucí hromada plastů, jak ji často
senzacechtivě líčí globální mediální mašinérie. Skutečnost
je mnohem závažnější: Tyto vody připomínají spíše polévku,
do které lidstvo přisypává těžko odhadnutelné množství plastových
předmětů a kousků. 5 Plasty běžně plují pod hladinou,
pryč z dohledu, a tam je neustále a nepředvídatelně víří rozbouřené
moře.
3 Pedersen, H. B. 2016. Osobní rozhovor.
4 Plastic Change. 2019. „Ekspedition Plastic Change (2016–2018).“
Online: https://plasticchange.dk/videnscenter/ekspedition-plastik/.
5 National Oceanic and Atmospheric Administration. 2019. „How Big
Is the Great Pacific Garbage Patch? Science vs. Myth.“ Office of Response and
Restoration. Online: https://response.restoration.noaa.gov/about/media/how-
-big-great-pacific -garbage-patch-science-vs-myth.html; Syberg, K. 2016. Osobní
rozhovor.
22

Když to vypadalo, že se větší část ranní umělohmotné přehlídky
rozptyluje, rozešli se i přihlížející námořníci. Zatímco
se obloha rozjasňovala, posádka se postupně shromáždila
v útulné kabině a rozesadila se na dvoustupňové lavice z týkového
dřeva, bok po boku. Seděli jsme bosí, na sobě měli
nesourodé sportovní šortky, trička a nepromokavé bundy,
doplněné tenkými samonafukovacími záchrannými vestami.
Kdosi přinesl termosku s horkou kávou, dva bochníky lehce
připáleného a pomačkaného celozrnného chleba, upečeného
den předtím v malé a mastné lodní peci, sklenici jahodové zavařeniny
koupenou v obchodě a vaničku másla, které se v subtropickém
teple rychle roztékalo. Vroucí černá káva chutnala
hořce a lehce po moři, protože keramické hrnky, z nichž jsme
ji popíjeli, se myjí ve slané vodě; do chlebového těsta jsme
z jedné čtvrtiny také přimíchávali slanou vodou, abychom šetřili
zásoby pitné vody; byl křupavý a slaný, chutnal po moři.
U kormidla byla řada na Henrikovi. Každý den jsme museli
odpracovat dvě čtyřhodinové směny, vždy s osmihodinovým
odstupem. Denní rozvrh každého námořníka – kdy se
bude moci vyspat, najíst a trávit čas s ostatními – do značné
míry určovalo načasování pravidelných služeb na palubě.
Například po směně od 2.00 do 6.00 jsem se nezmohla na
víc než padnout do svého dřevěného lůžka, tvarem připomínajícího
sarkofág.
Toho dne však byli všichni vzhůru a od dopoledne seděli
v kabině. Když jsme usedli, Malene si všimla, že se k naší
lodi blíží velký kulatý předmět zelené barvy ponořený pod
hladinou. Pohupoval se ve vlnách a Malene z něj nespustila
oči. Henrikovy ruce přejížděly po paprscích modrého kormidla
Christianshavnu, až nasměroval loď směrem k té věci ve
vodě. Námořníci se vyškrábali na příď, pozorovali to a přemýšleli
– je to mořská želva, ryba, nebo…? Ne, nic nenasvědčovalo
tomu, že ta věc, ať už je to cokoli, je živá.
23

Zvědavost ve tvářích námořníků se proměnila ve výraz
znechucení, když spatřili zblízka mohutnou spleť zelených,
oranžových, černých a bílých lan a rybářských sítí. Kapitán
Torsten Geertz se prodral shlukem lidí, kteří nahlíželi přes
bok lodi, a do vln hbitě švihl harpunou. Malene mu pomohla
vyvléct na palubu těžkopádnou změť plastového rybářského
náčiní – to je vcelku běžný jev, když se v oceánech spletou
dohromady plastová lana a sítě. Stála nad ním, mžourala v sílícím
dopoledním světle a počítala desítky a desítky jednotlivých
kusů náčiní.
Podobné spleti se často označují jako rybářští „duchové“,
protože dokáží chytat a zabíjet mořské živočichy i dlouho
poté, co je jejich původní majitelé vyřadili z provozu, ztratili
nebo hulvátsky zahodili do moře. 6 Zdálo se, že tyto pruty
v poslední době nikoho a nic nechytily.
Malene nám řekla, že to není poprvé, co se Plastic Change
setkala s rybářskými duchy. O několik měsíců dříve byla na
palubě lodi Christianshavn, když posádka plula z Mexika
do Los Angeles, a to slušnou rychlostí, když spatřila několik
poskakujících delfínů. Pak si všimli mořského ptáka zvaného
terej žlutonohý, který jako by stál na hladině přímo nad
čímsi barevným. Záhadu ptáka, který umí chodit po vodě,
bylo třeba vyřešit, a tak posádka změnila kurz a pomalu se
k němu blížila.
„Zjistili jsme, že to byla rybářská síť spletená s lany, provazy
a prázdnými plastovými sudy, které sloužily k nadnášení,“
vypráví Malene. „A uprostřed té změti trčela ošuntěle
vypadající mořská želva. Pak nám to došlo: delfíni a terejové
tu brousili za potravou, za rybami a kraby, kteří se schovávají
pod tímhle přístřeškem, pod tímhle plovoucím ostrůvkem –
6 National Oceanic and Atmospheric Administration. 2021. „What Is
Ghost Fishing?“ National Ocean Service. Online: https://oceanservice.noaa.gov/
facts/ghost fishing.html.
24

což vlastně byla zamotaná želva – úplně stejně, jako kdyby
narazili na kolonii mořských řas.“
Na první pohled považovali námořníci želvu za mrtvou.
Z karamelově zbarvených krovek krunýře vyrůstal porost
slizkých chaluh a chuchvalců řas. Pravděpodobně tu uvízla,
nejspíš nemohla žrát a určitě se nemohla hýbat – místo toho
ji už delší dobu unášely vodní proudy. Pak si ale všimli, že
želva téměř neznatelně pohnula hlavou.
Námořníci vyprázdnili plachty Christianshavnu a zpomalili
loď tak, aby se zastavila vedle želvy. Jeden z námořníků zabodl
harpunu do chuchvalce provazů a sítí pokrytých chaluhami,
které uvěznily želví krunýř, zatímco druhý se vyklonil
přes bok lodi a s námahou uvězněného tvora vyprostil. Rozřezanou
změť plastových láhví, sítí a lan vytáhli na palubu
jako předmět doličný, jako varování před vážnou hrozbou,
kterou plasty představují.
„Jakmile jsme přeřezali poslední lano, želva kus poodplula
a pak se ‚přes rameno‘ ohlédla a zvedla ploutev, jako
by se chtěla rozloučit,“ říká Malene. „Dostala druhou šanci.
Většina zvířat, která se připletou do sítí duchů, takové štěstí
nemá.“ 7
Každý rok se do sítí duchů zamotá půl milionu – ale zřejmě
ještě víc – mořských živočichů, jejichž mrtvá těla spoutaná
plastem jsou k vidění na volném moři, které je vyplavuje
na pláže. Mnoho dalších umírá nepozorovaně. Ti, kterým se
nepodaří uniknout, vláčejí na svých tělech obrovská klubka
sítí, pokud jsou vůbec schopni pohybu. Někdy se takto
lapeným mořským živočichům podaří náčiní časem setřást,
ale jizvy jim zůstanou na celý život. Polapení mořští živočichové
často umírají pomalu a v bolestech, protože plastová
vlákna se jim zařezávají do masa, přetínají jim končetiny
7 Møhl, M. 2016 a 2020. Osobní rozhovory.
25

a omezují je v pohybu. Někteří živočichové, kteří se musí vynořovat,
aby mohli dýchat, jako velryby a mořské želvy, nebo
kteří žijí převážně nad vodou, jako mořští ptáci, jsou odsouzeni
utopit se, protože těžké sítě duchů jim zcela znemožní
vynořit se. Jen málokterý tvor vyvázne z pasti bez fyzického
zranění – a psychickými traumaty, která téměř jistě polapení
jedinci utrpí, se vědci teprve začínají zabývat. 8
V minulosti byla většina rybářského náčiní menší
a vyráběla se z bavlny a jiných přírodních vláken, která
se v oceánech rychle rozkládala. 9 Moderní rybářské sítě
a šňůry, které jsou převážně plastové – pokud jsou používány
průmyslově – mohou být v některých místech oceánů
dlouhé až třicet kilometrů, což představuje často nebezpečí,
před nímž není úniku. A vědci zabývající se rybolovem mají
důkazy o tom, že rybářské flotily po celém světě ročně ztratí
nebo úmyslně odhodí zhruba 6 % svých sítí, 9 % pastí
a 30 % vlasců, což znamená, že v moři každoročně přibude
možná milion tun duchů, s nimiž jsme se setkali na palubě
lodi Christianshavn. 10
Ukořistili jsme v oceánu smrtící zbraň. Je to to nejmenší,
co můžeme udělat. Malene a Torsten odtáhli těžkou výstroj
duchů do kouta, aby nám na palubě nepřekážela. Po několika
dnech jsme si všimli, že síť začíná zapáchat. Při bližším ohledání
jsme zjistili, že uvnitř uzlu provazů potažených řasami
bivakují desítky drobných hnědých krabů. Malene pečlivě
8 Dolman, S. J., & P. Brakes. 2018. „Sustainable Fisheries Management
and the Welfare of Bycaught and Entangled Cetaceans.“ Frontiers in Veterinary
Science 5 (287). Online: https://doi.org/10.3389/fvets.2018.00287.
9 Thomas, S. N., & K. M. Sandhya. 2020. „Netting Materials for Fishing
Gear with Special Reference to Resource Conservation and Energy Saving.“ ICAR
Research Data Repository for Knowledge Management. Online: https://krishi.icar.gov.
in/jspui/bitstream/123456789/30998/2/03_Netting%20Materials%20for%20
Fishing%20Gear.pdf.
10 Richardson, K., et al. 2019. „Estimates of Fishing Gear Loss Rates at
a Global Scale: Literature Review and Meta-Analysis.“ Fish and Fisheries 20 (6).
26

prozkoumala síť, zda v ní nejsou ještě další přeživší černí pasažéři,
a hodila jich přes palubu tolik, kolik jich našla. Stejně
jako v případě sítě, která uvěznila želvu u mexického pobřeží,
plánoval Henrik i tuto síť duchů předvést veřejnosti, jakmile
dorazíme ke břehu. K čemu by nám bylo svědectví o tak
strašné zkáze, kdybychom se o ně nepodělili se suchozemci,
kteří se sami na moře možná nikdy nedostanou?
Oceány jsou plné důkazů, že plasty odporují životu, stejně
jako mnoho jiných lidských vynálezů. Plasty mohou být
smrtelně nebezpečné. Staly se přitom jedním z nejrozšířenějších
materiálů na Zemi; používají se k uchovávání všech druhů
potravin a nápojů, které konzumujeme, i k výrobě všeho
možného od životně důležitých lékařských přístrojů až po
vlákna, z nichž se vyrábí oblečení, které máme na sobě. Prakticky
všechny dnes vyráběné plasty se získávají z petrochemických
látek, jako je etanol a fenol, které se vyrábí ze zemního
plynu a ropy. 11 Přitom z pohledu celých dlouhých dějin
lidstva je masové využívání plynu a ropy k výrobě plastů – ale
také dalších materiálů využívaných v chemickém průmyslu,
k výrobě elektřiny a v hromadné dopravě – jevem poměrně
nedávným. 12 Kolektivní lidská paměť to čím dál víc vytěsňuje,
a tak stojí za zmínku, že naše rozsáhlé využívání fosilních
paliv a výroba plastů jsou spojeny s příběhem o něco starším.
Týká se jiné látky, kterou lidstvo objevilo rovněž v moři: velrybího
oleje.
Když se v polovině 19. století ukázalo, že komerční velrybářský
průmysl se v podstatě kanibalizuje, lidé začali svou
11 Baheti, P. 2021. „How Is Plastic Made? A Simple Step-By-Step Explanation.“
British Plastic Federation. Online: https://www.bpf.co.uk/plastipedia/
how-is-plastic-made.aspx.
12 Ritchie, H., & M. Roser. 2017. „Fossil Fuels.“ Our World In Data.
Online: https://ourworldindata.org/fossil-fuels.
27

závislost na velrybích surovinách snižovat, i když ne zcela
důsledně, a zkoumali jiné zdroje paliv, včetně vepřového sádla
a kravského a ovčího loje. Další alternativou byl olej zvaný
kafin, směs alkoholu a rostlinného oleje, a také petrolej,
tehdy nově objevené palivo, které se nejprve získávalo z uhlí
a později z destilované ropy. Petrolej hořel stejně jasně jako
velrybí olej, aniž by k tomu bylo třeba lovit velryby. Jeho
lidová obliba přiměla podnikatele k hledání dalších fosilních
paliv, která často nacházeli ve zdánlivém nadbytku. Petrolej
posvítil lidstvu na cestu k hromadnému přechodu od získávání
pohonných hmot zabíjením živých rostlin a živočichů
k využívání bohatých zásob fosilních zdrojů Země. 13
Mezitím spotřební třídy čelily dalšímu nesouladu mezi
tím, co nabízela příroda, a vlastní nepřirozenou poptávkou:
V důsledku dlouholetého vybíjení začali na celém světě
vymírat sloni. V té době se slonovina používala k výrobě
nejrůznějších výrobků určených pro komerční účely, od
kulečníkových koulí přes umělé zuby až po hřebeny a klavírní
klávesy. 14 Když cena slonoviny (a dalších tehdy běžně
používaných látek extrahovaných z těl divokých zvířat, jako
byl třeba želví krunýř) stoupala, frustrovaní podnikatelé pobízeli
vědce k hledání levnějších alternativních materiálů. 15
Na mezinárodní výstavě v Londýně v roce 1862 představil
vynálezce Alexander Parkes první umělou hmotu – parkesin.
Parkesin byl vyroben ze směsi rostlinných složek – včetně vysoce
hořlavé nitrocelulózy (známé také jako „střelná bavlna“,
klíčové přísady do bezdýmného střelného prachu) a rozpou-
13 York, R. 2017. „Why Petroleum Did Not Save the Whales.“ Socius.
Online: https://doi.org/10.1177/2378023117739217.
14 National Geographic Resource Library. 2013. „The History of the Ivory
Trade.“ Online: https://www.nationalgeographic.org/media/history-ivory-trade/.
15 Boyd, J. E. 2011. „Celluloid: The Eternal Substitute.“ Science History
Institute. Online: https://www.sciencehistory.org/distillations/celluloid-the-eternal-substitute.
28

štědel, jako je alkohol. Vynálezce jej inzeroval jako „látku
tvrdou jako rohovina, ale pružnou jako kůže, kterou lze odlévat
nebo razit, malovat, barvit nebo vyřezávat“. Parkes sice
za svůj nový materiál, z něhož se vyrábělo mnoho luxusních
výrobků, jako např. hřebeny a ozdobné misky, získal ocenění,
ale parkesin nikdy nedosáhl komerčního úspěchu. Pravděpodobně
proto, že jeho masová výroba byla příliš náročná
a při vystavení plameni nebo tření mohl explodovat. Během
dvou let od uvedení parkesinu do velkovýroby byla společnost
Parkes nucena vyhlásit bankrot. 16
Brzy poté americký vynálezce John Wesley Hyatt zkombinoval
kafrový olej s nitrocelulózou a vytvořil tak další
plast na rostlinné bázi, tzv. celuloid, který lze rovněž tvarovat
a vytvrzovat tak, aby svými vlastnostmi napodoboval
předměty obvykle vyráběné ze slonoviny a jiných částí
zvířecích těl. 17 Lidé opět uvěřili – stejně jako tehdy, když
rostlinná a živočišná paliva nahradili zemním plynem a ropou
–, že přelstili přírodu. Tentokrát tím, že vytvořili plast
na rostlinné bázi, jakousi slonovinu bez slonů. Ale přestože
se z masově produkovaného celuloidu vyráběly nejrůznější
spotřební předměty od fotografického filmu po míčky na
stolní tenis, nebyl tak docela zázračným spotřebním materiálem,
v jaký průmyslníci doufali: bylo obtížné ho tvarovat
a při zahřívání svůj tvar ztrácel. Navíc se ukázalo, že stejně
jako parkesin je celuloid extrémně hořlavý. Bylo nutné přijít
s něčím lepším. 18
16 Buchanan, R. A., et al. 2020. „History of Technology: Plastic.“
Encyclopedia Britannica. Online: https://www.britannica.com/technology/history-of-technology/Atomic-power#ref14890;
Boon, R. 2014. „Alexander Parkes:
Living in a Material World.“ Science Museum. Online: https://blog.sciencemuseum.org.uk/alexander-parkes-living-in-a-material-world/.
17 „Hyatt Celluloid Billiard Ball.“ National Museum of American History
Behring Center. Smithsonian Institute. Online: https://americanhistory.
si.edu/collections/search/object/nmah_2947.
18 Boyd. „Celluloid.“
29