l ü p e r t z p e n c k t y p l t - Typlt Lubomír

vždycky kamarádil s nejlepšími žáky ve třídě, a tiza mě pracovali. Když měla přijít maturita, bylomi jasné, že své kamarády nemůžu dál zaměstnávat.Jednak se jim už nechtělo a také by to bylonebezpečné, šlo o existenci. Tak jsem tři měsícepřed maturitou ze školy zmizel.Ve škole se mnou mluvili jediní dva učitelé – uměnía němčiny, všichni ostatní mě ignorovali. Takžejsem odešel, a protože jsem nedokázal mluvit sesvým otcem, řekl jsem si: „Teď musíš vydělávat.“Stal jsem se pomocným dělníkem na nočních směnách,tam si člověk vydělal dvakrát tolik co ve dne.Bylo to příšerné, taková skupina kriminálníků.Vydržel jsem, myslím, šest týdnů, pak jsem museldo nemocnice. Tělo jsem měl pokryté vyrážkoua plíce zničené. V nemocnici mě navštívil můjučitel umění Johannes Geccelli, moc dobrý,v Německu známý malíř. Přinesl mi švýcarský časopis„Du“, který připravuje vždy monotematická čísla,a tohle vydání bylo o obchodu s uměním v Evropě.Tenhle Geccelli měl pro mě asi slabost. Byl zcelaspořádaný muž, měl dvě dcery a manželku. Ze školyjsem nikdy nešel domů, kam mě nic netáhlo – matkazemřela brzy. Chodil jsem s ním do jeho ateliérua poslouchal. Studoval v Düsseldorfu a vyprávělmi o Marcovi, Pienem, Ueckerovi, Mathieuovia Schmelovi – všechno znělo báječně.Ten nenásilný způsob, přinést mi časopis,fungoval dokonale. Už v nemocnici jsem začalformulovat dopis: „Vážený pane XY, rád bych sestal obchodníkem s uměním. Nevím přesně, jak seto dělá. Můžete mi být nějak nápomocen?“ Ve školejsme měli jen trochu angličtiny, takže jsem mohlnapsat pouze do Švýcarska, Německa a Anglie.Paříž jsem musel z jazykových důvodů vyloučit,francouzsky jsem neuměl. Tenkrát se na dopisyještě odpovídalo, což už dnes není obvyklé.Všichni odepsali totéž: „Budeme Vám rádi nápomocni,když nastoupíte jako dobrovolník bez nárokuna mzdu. Pracovní povolení si musíte opatřit sám.“Jen z Berlína od Rudolfa Springera přišlo: „No, játaky úplně přesně nevím. Nebudete někdy v Berlíně?Pokud ano, prostě mi zavolejte.“ Tak jsem sev roce 1959 dostal do Galerie Springer.Které umělce tato galerie tenkrátzastupovala?Springer byl velmi neobvyklou osobností,nezávislou, protože pocházel z dobře situovanéměšťanské rodiny. Měli odborné nakladatelstvíSpringer – Heidelberg–New York. Byl černou ovcírodiny a prakticky rozházel své dědictví. Jehonezávislost mě fascinovala. Uprostřed jednánío prodeji obrazu klidně řekl klientovi, který munějak nesedl: „Vypadni!“ S otcem jsem měl problémykvůli škole a tak, a Springer se takříkajíc stalmým otcem náhradním.Ale zpátky k vaší otázce. Prvním umělcem byl můjučitel, který mě ovlivnil. Vždycky jsem se zcelaodevzdal, automaticky, instinktivně. Ale rád bychzačal jinak: Jako cynik řeknu, jací jsou umělci.Jsou všichni stejní. Mluví s lidmi z jednohojediného důvodu, aby z nich udělali své fanoušky.Když umělec chvíli hovoří s někým, kdo se jehofanouškem nestane, ztrácí zájem. A já jsem byl tedyuž na škole fanouškem Geccelliho. Fanoušek znamená,že Geccelli je lepší než Picasso. Pak jsem sedostal do galerie. Tam byl nejinteligentnějšía nejvlivnější Hermann Bachmann, profesorna Vysoké škole výtvarných umění v Berlíně, dalšízdroj impulzů, a já se stal jeho velkým fanouškem.Tenkrát bylo ve hře vždy hodně alkoholu, pivaa kořalky, s nimi jsme trávili hodně veselénoci. Přitom se člověk může od umělců téhle sortyneuvěřitelně hodně naučit. Už od Geccellihojsem získal spoustu informací. Jeho hrdinou bylGiacometti – stal se automaticky i mým. A tak topokračovalo i s Bachmannem. Bachmann byl opětneobvyklý muž. V osmnácti pochodoval jako pěšákaž do Moskvy a zpátky, ale vyvázl bez jedinéhoškrábnutí. To ho dobře vystihuje. Pocházelz Halle, z provinčního Saska-Anhaltska, a kdyžbylo po válce (to mu bylo kolem dvaceti), přišlihned komunisti a začali ho vzdělávat jako kulturníkádr, protože byl velice inteligentní. Netušiljsem, co to všechno znamená, nevěděl jsem o ničemnic. Nasával jsem všechno jako houba. V noci jsmepak podroušení šli k němu domů, kde začal malovat.Jeho žena uvařila čaj, pili jsme ještě hodněkoňaku. A takhle mi jednou v noci vyprávěl, žeCézanne je nejskvělejší ze všech malířů, a přesněvysvětlil proč. O týden později tvrdil, že Cézanneje podvodník, a taky to přesně vysvětlil. Pokusiljsem se namítnout: „Chceš ze mě dělat blbce? Topřece není možné, tenhle argument je špatný,tak to nelze vidět.“ Takže odevzdání se umělcibylo pro mě školou. Přišel další, Jochen Seidel,úplně jiný typ – romantik (později se oběsilv New Yorku). Pak už Schönebeck, Baselitzůvkamarád, poté přišel Baselitz. U něj jsem na mnoholet setrval, protože byl pro mě asi nejlépestrukturovaný. Byl velmi náročný…Slyšel jsem, že ke skandálu kolem prvníBaselitzovy výstavy nedošlo samo od sebe. Je topravda?Ano, byl to záměr a zároveň náhoda jako všechno –bylo třeba potkávat neobvyklé lidi. Znal jsemjednoho kritika z Berliner Zeitung, který užnepsal. Byl to inteligentní mladík ze saskéMarkus Lüpertz a Michael Werner / Markus Lüpertz und Michael WernerMichael Werner a A. R. Penck / Michael Werner und A. R. Penck Berlín / Berlin, 1972Kolín nad Rýnem / Köln am Rhein, asi / um 19754 5