největšímu vyprosíš

č. 106 (6/2009) NEPOSKVRNĚNÁ
25
dětech, které byly jinými lidmi zavrženy.
Pokouším se přivést je všechny na cestu
do nebe.“
Otec Damián na Molokai vyučoval malomocné
katechismu, křtil, zpovídal, zaopatřoval
a sloužil mši sv. S námahou a za finanční
podpory zvenčí se mu podařilo postavit zde
kostel. Ale nezůstalo jen u „péče o duše“.
Otec Damián se také snažil ulehčit i těžký
pozemský osud malomocných. Ještě před
odjezdem na Molokai absolvoval zdravotnický
kurz, aby mohl fungovat i jako sanitář.
Žádný lékař se totiž neodvážil sloužit těmto
lidem a riskovat nákazu s jistotou nevyhnutelné
smrti. Otec Damián čistil nemocným
rány a dokonce amputoval postižené údy,
aby neohrožovaly celé tělo. Stavěl pro své
svěřence domy ze dřeva, které nahrazovaly
chatrče z trávy. Staral se také o důstojné
pohřby zesnulých. Ti bývali dosud buďto
shazováni do jam nebo zahrabáni do písku.
Otec Damián pro ně zhotovoval dřevěné
rakve a organizoval pohřby do země s katolickými
obřady. Zřídil na Molokai i sirotčinec
pro malomocné děti, které neměly
nikoho z příbuzných nebo jichž se rodiče
kvůli nemoci zřekli. Aby učinil život malomocných
aspoň trochu snesitelným, založil
hudební kapelu.
Přitom si byl otec Damián plně vědom
nebezpečí vlastní nákazy. Strach před
ní byl pro něho zdrojem pokušení utéci
z Molokai alespoň na nějaký čas. Píše
o tom svému bratrovi: „Vzduch je tu v důsledku
této nemoci tak zamořen, že je
téměř nedýchatelný. Jednoho dne při sloužení
mše sv. jsem si uvědomil, že i mne
zde čeká tato nákaza. Octl jsem se v pokušení
utéct. Ubránil jsem se však myšlenkou
na mého Pána, který vzkřísil z hrobu
Lazara. Díky tomu mi již nepřipadá těžké
vstoupit do zamořeného a nedýchatelného
prostoru lazaretu nemocných v nejtěžším
stadiu, i když mne ještě tu a tam přepadne
pocit hnusu, když musím slyšet zpovědi
těch, jejichž rány už jsou plné červů.“
Odkud čerpal otec Damián sílu všechno
toto snášet a vydržet? Jeden z jeho
spolubratří napsal: „Páter Damián vstával časně ráno, aby
se modlil. Dělal to buď u paty svého krucifixu, nebo před
svatostánkem v kostele. Potom sloužil mši sv. a kázal při
ní. Následovala práce až do večera, kdy se modlil breviář.“
Krom toho otec Damián velice miloval modlitbu růžence.
Modlil se jej nejraději při chůzi do lazaretu. Často také navštěvoval
hřbitov, který na Molokai vybudoval, a modlil se
tam za spásu zesnulých. Když mu to čas dovolil, bylo ho
vidět v kostele před svatostánkem. Napsal o tom bratrovi:
„Bez Nejsvětější svátosti by bylo mé postavení nesnesitelné.
Ale když On je nablízku, tak jsem stále radostný
a s nadšením pracuji pro své vyděděnce.“
Nákaza malomocenstvím nenechala na sebe dlouho čekat.
R. 1884 se objevily první potíže. Přijal ortel bolestné smrti
jako oběť. Napsal bratrovi: „S radostí v srdci přináším tuto
oběť svého zdraví s tím, aby pomohla ke zdaru mé práce mezi
vyhoštěnými.“ Krátce nato se přihlásili Otci Damiánovi jako
pomocníci dva kněží a dva laikové, později se připojilo i několik
františkánských sester. Až do poslední chvíle se snažil
otec Damián, pokud mu to zdravotní stav dovolil, být aktivní.
P. Damián jako vyhoštěný mezi vyhoštěnými. „Nechci za cenu
svého uzdravení opustit ostrov a nesplnit svou úlohu.“
foto: archiv