největšímu vyprosíš

č. 106 (6/2009) NEPOSKVRNĚNÁ
3
stalo se zpěvem a jásotem a probouzelo v mlčící
duši sestry ozvěnu nebeské harfy.
Toho rána jí Antonín podal jako plachý ctitel
větvičku mandlovníku obsypanou květy se slovy:
„Přijmi, milá sestro, prvního posla jara! Přináší
ti pozdrav od milého Boha. Pohleď, jak je pěkná!
Zázračná větévka z nebeské zahrady! Všechna
něha našeho Spasitele spočívá v jejích květech!
Vezmi si ji, sestro! Když nad ni skloníš svou tvář,
pošeptá ti: Bůh tě miluje!“
„Děkuji ti, otče!“ odpověděla mladá nevěsta
Kristova záříc radostí. „Kéž ti Bůh za to jednou
odplatí korunou věčné krásy!“
„Ba, jde se k domovu!“ přikývl Antonín zamyšleně.
„Naposled vidím jaro na zemi. Jakmile jeho
květy uschnou v žáru letního slunce, vydám se
k Bohu. Ty mne budeš však následovat, dřív než
přijde zima.“
„Magnificat anima mea Dominum!“ odpověděla
klariska plna velké radosti.
Kněz upadl do mlčenlivého přemýšlení. Konečně
se tichým hlasem rozpovídal, jako by sám pro sebe:
„Řeka života bystře šumí z hor do posledního
údolí. Sny mého mládí mne vynesly vysoko a vylétly
ke slunci jako orel, který svůj zrak před jeho
oslepující září nepřivírá. Nebyl jsem však roven ptačímu
králi, nýbrž našemu bratru skřivánkovi, který
se jen mírně vznese nad hroudu, aby zazpíval Bohu
svůj chvalozpěv. Poněvadž jsem byl ještě mlád, sahaly
mé ruce po nejvyšší koruně. Myslel jsem si, že
tento svět budu smět opustit ozdoben korunou mučednickou.
Leč mé čelo nenese žádný diadém a mé
ruce jsou prázdné. Nemohou Bohu dát nic než snad
chudou ratolest z mandlovníku několika dobrých
skutků. Červené zlato krve mučedníků svému Pánu
nepřinesu. Jako žebrák se k němu vracím zpátky
a nemám nic než hrst květů, které jsem našel cestou.
Kéž by si je Bůh přivinul k srdci tak mile jako ty,
ses tro Heleno, větvičku, kterou ti má láska dala.“
„Ach, otče!“ zvolala řeholnice. „Přinášíš Bohu
celé jaro, zahradu plnou voňavých květin. Kolik
duší, které tvé slovo obrátilo, tě předesílá! Oni tě
ozdobí květy své vděčnosti a Bůh ověnčí tvé čelo
svým soucitem.“
„Co jsem učinil, nebylo nic!“ potřásl Antonín
hlavou. „Ale Boží milosrdenství je veliké. Tedy
k němu jdu pln důvěry jako dítě, které se po dlouhém
bloudění vrací zpátky ke svému otci a ví, že
navzdory svým nedostatkům nalezne otevřenou
náruč lásky.“
Nadlouho už víc k sobě nepromluvili, avšak
akord jejich umlklých duší souzněl v podivuhodné
harmonii.
***
Naposled nastaly svaté dny velkého půstu. Ještě
jedenkrát Antonín promlouval k zástupům o umučení
našeho Pána. Jeho slovo bušilo do srdcí jako
na zavřené dveře, aby se otevřela a přijala světlo
Boží do své temnoty.
Zbloudilé duše se navracely do přístavu Boží
lásky a pokoje. Ve tmě zpovědnice svěřovaly knězi
všechny své hříchy. Lichváři odevzdávali zpět chudým
vymámené dávky. Nevěstky se zříkaly své
hanby a stávaly se kajícnicemi. Pradávné spory
skončily. Mladí lidé zpřetrhali okovy svých vášní.
V Padově rozkvetlo opravdové jaro Boží lásky.
Antonín sestoupil i do temnoty vězení. Zoufalým
lidem, kteří lichvou ztratili všechen svůj majetek
a teď se topili v dluzích, dal útěchu a novou naději.
Pro ně se stal Antonín prosebníkem, jenž putoval
dům od domu, aby nasbíral peníze, které je spasí.
V pašijovém týdnu vydali měšťané z Padovy
kvůli připomínce světce zákon, podle něhož napříště
už nikdo nesmí být kvůli dluhům uvržen
do žaláře.
Na Velký pátek kázal Antonín vzdor všem svým
neduhům tak mocně, že uchvátil srdce.
Všechny obchody a dílny byly zavřeny. Třicet
tisíc lidí zaplnilo náměstí kolem zahaleného kříže,
který přiznal tak dlouho skrytý znak mučednictví
našeho Pána. Hlasitým, naléhavým hlasem komentoval
text Evangelia:
„Bude vydán pohanům, týrán, bičován, popliván
a poté, co jej zbičují, jej zabijí.“
***
V tu samou hodinu se v lesíku nedaleko města
utábořila nebezpečná banda. Byla to jedna ze zatoulaných
tlup, které drancujíce a okrádajíce táhly
zemí a zabily každého, nešetříce ani dítě v mateřské
náruči.
„V Padově se dneska dobře nabalíme!“ smál se
hejtman. „Nikdo není doma. Ti blázni dřepí všichni
u svého mnicha a nechávají si od něj cosi vysvětlovat.“
„Tím to budeme mít snazší!“ šklebil se jeden
z banditů, který tehdy patřil ke zlořečené bandě