Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
mladí autoři — historie<br />
Zdena<br />
Kavková<br />
v mládí.<br />
Blanka<br />
Jedličková:<br />
Ženy na rozcestí<br />
Ženy<br />
ve víru války<br />
Národní archiv, fond<br />
Policejní ředitelství, Praha<br />
– všeobecná spisovna<br />
1941–1950, sign. I 66/14,<br />
karton 4181.<br />
Academia, Praha 2015,<br />
320 s., doporučená<br />
cena 325 Kč<br />
Druhá světová válka, protektorát Čechy a Morava<br />
přinesly velké změny do obyčejného života všech<br />
lidí. Vůči dvěma protipólům – kolaboraci a odboji – se<br />
vymezovali nejen muži, hlavní aktéři veřejného života,<br />
ale i ženy. Jejich osudy byly mnohdy velmi pohnuté.<br />
Na obou stranách „barikády“.<br />
text Blanka Jedličková<br />
Smutný byl i životní příběh herečky<br />
Zdeny Kavkové–Innemannové (9. července<br />
1896, Praha – 1. prosince 1965, Praha). Ačkoliv<br />
dnes se o ní už mnoho neví, svého času<br />
byla výraznou herečkou, jednou z prvních<br />
filmových „star“. Debutovala ve dvaceti<br />
letech jako květinářka ve filmu Zlaté srdéčko<br />
a tento němý film odstartoval její zářivou<br />
kariéru. Stala se často obsazovanou a oblíbenou<br />
hvězdou, k čemuž jí pomáhala i její<br />
krása, představující jakýsi ideál dvacátých až<br />
třicátých let 20. století; však také nejčastěji<br />
ztvárňovala dívčí milovnické role.<br />
Svoji první velkou roli si zahrála ve<br />
Slavínského filmu Zlatá žena, objevovala se<br />
i vedle takových hvězd, jakými byly Vlasta<br />
Burian, Karel Hašler či Antonie Nedošínská.<br />
U filmu poznala také svého budoucího manžela,<br />
režiséra Svatopluka Innemanna. Titulní<br />
role dostala i ve filmech Červená karkulka,<br />
Děvče ze Stříbrné hranice, Falešná kočička, asi<br />
nejvýraznější úspěch pak slavila v hlavní<br />
roli ve filmu Vaňousek a Stázička, kde hrála<br />
po boku Adolfa Branalda.<br />
Nástup zvukového filmu ale herečce v další<br />
kariéře příliš nepřál. Jak zajímavý byl její<br />
mimický projev, který byl základem němého<br />
filmu, tak nežádaným se stával její specifický<br />
hlas a projev ve filmu zvukovém a její popularita<br />
velice rychle klesala. V třicátých letech<br />
si zahrála už jen v osmi filmech a od roku<br />
1936 se Zdena Kavková ve filmu již neobjevila<br />
a dále se věnovala jen divadlu. Působila v Divadle<br />
na Vinohradech a také v Uranii.<br />
Prokletá rasa?<br />
Zajímavou životní roli však Kavkové<br />
přinesla německá okupace. Dne 12. února<br />
1940 se manželé Innemannovi stali členy<br />
fašistické organizace Vlajka, jedné z čelných<br />
kolaborantských organizací. Později<br />
z ní sice vystoupili, ale jen proto, že jim<br />
bylo 20. listopadu 1940 přiznáno německé<br />
státní občanství. Od roku 1940 také psali do<br />
extremistického časopisu Arijský boj. Jejich<br />
společné články byly plné antisemitských<br />
a antibolševických myšlenek. Jednou jejich<br />
povídkou či dokonce románem byl text na<br />
pokračování, jmenoval se Prokletá rasa. Osud<br />
arijské dívky v roce 1938–1939. Byl to modelový<br />
text, který se stal vzorem pro mnohé další<br />
protektorátní antisemitské příběhy.<br />
Zdena Kavková do Arijského boje psala i své<br />
vlastní články, například I ženy musí vstoupit<br />
do Arijského boje! nebo protižidovský Ráj<br />
židovských dětí za židomarxismu. Ze všech můžeme<br />
cítit útočnost, nenávist, a co se stylu<br />
týče, pak břitkost a umělost. O literárních<br />
kvalitách se vůbec nedalo mluvit.<br />
Skrze její články k nám mluví pokřivený<br />
charakter, možná i zatrpklá osobnost. Kromě<br />
psaní se také horlivě prosazovala v nacistických<br />
propagandistických rozhlasových<br />
skečích, známá byla i díky roli Hany Benešové<br />
v rozhlasové hře Halo volá Londýn. To samo<br />
o sobě už můžeme označit za zradu, ale Zdena<br />
Kavková se dopustila ještě horšího chování. Už<br />
krátce po vzniku protektorátu proslula jako<br />
udavačka a donašečka. V roce 1944 se pod jménem<br />
Silli stala dokonce placenou konfidentkou<br />
gestapa a do problémů přivedla možná desítky<br />
lidí. Je to o to hrůznější, že si byla svého jednání,<br />
včetně následků, zcela vědoma.<br />
Poválečné vyšetřování její kolaborantskou<br />
činnost potvrdilo. Mimořádný lidový soud<br />
v Praze ji v květnu 1946 odsoudil na patnáct<br />
let žaláře. Propuštěna byla v roce 1955<br />
po téměř osmi letech, v ne příliš dobrém<br />
zdravotním stavu. Jak uvádí Radek Žitný, po<br />
svém propuštění se ještě k „umělecké práci“<br />
vrátila, když si údajně přivydělávala jako<br />
uklízečka v biografu.<br />
Závěr života dožila v osamění – bez dětí<br />
a bez manžela, kterého přežila o dvacet let,<br />
jen se svým vlastním svědomím. Zemřela<br />
1. prosince 1965 ve věku 69 let.<br />
Zdena Kavková byla ženou, která byla<br />
ochotná pro své vlastní ambice a blaho<br />
odhodit veškeré morální zásady. Potvrzují<br />
to i její vlastní slova, která pronesla před<br />
soudem a která charakterizují její skutečnou<br />
osobnost: „Kdyby sem přišli Arabové, žádala<br />
bych o příslušnost arabskou.“ Na začátku čtyřicátých<br />
let nemohla tušit, že se karta obrátí<br />
a že bude za své zbabělé chování potrestána.<br />
Ale i statečné příběhy<br />
Příběh Zdeny Kavkové–Innemannové je<br />
jedním z mnoha. Nemůžeme ale podlehnout<br />
dojmu, že se takto zachovala většina lidí. Je<br />
tomu spíše naopak. Ačkoliv některé ženy<br />
se vlastním přičiněním nebo jen souhrou<br />
okolností rozhodly kolaborovat, jiné se zapojily<br />
do odbojové činnosti a staly se oběťmi<br />
totalitního násilí. Stačí, když zůstaneme<br />
v divadelním prostředí a nahlédneme různorodost<br />
protektorátní společnosti.<br />
Připomeňme například výtvarnici Miladu<br />
Marešovou, která za práci pro ilegální<br />
časopis V boj strávila dlouhé roky v ženské<br />
věznici ve Waldheimu. Tanečnici a choreografku<br />
Ninu Jirsíkovou, která svůj protinacistický<br />
postoj vyjadřovala na jevišti divadla<br />
E. F. Buriana a která byla po nastudování její<br />
hry Pohádka o tanci spolu s dalšími kolegy<br />
zatčena a poslána do koncentračního tábora.<br />
Důkazem toho, jak krutý uměl nacistický<br />
režim být, byla smrt herečky Anny Letenské,<br />
zastřelené v Mauthausenu 24. října 1942. Oficiálně<br />
za pomoc odboji, fakticky ale tak trochu<br />
náhodou. I taková ale byla heydrichiáda.<br />
Mgr. Blanka Jedličková<br />
vystudovala v rámci programu Historické<br />
vědy obor Kulturní dějiny na Univerzitě<br />
Pardubice. Zde působí jako doktorandka,<br />
pracuje též v Historickém ústavu AV ČR.<br />
Nakladatelství Academia vydalo letos její<br />
knihu Ženy na rozcestí, kde se věnuje životu<br />
zejména žen v době protektorátu, v rámci<br />
vítězství v 2. ročníku studentské soutěže,<br />
jejímž záměrem je dát<br />
možnost mladým, ještě<br />
neobjeveným autorům vydat<br />
svou magisterskou práci<br />
a pro čtenáře objevit nový<br />
talent české vědy.<br />
Portrét Niny Jirsíkové,<br />
Ateliér Benda, dvacátá až<br />
třicátá léta 20. století.<br />
Sbírka Národního muzea, H6p-15/79.<br />
To, jaký měla německá okupace vliv na<br />
osudy lidí i dál po osvobození, bychom<br />
mohli ukázat na životních příbězích známé<br />
prvorepublikové herečky a módní ikony<br />
Anny Sedláčkové a její dcery Marcelly<br />
Sedláčkové. Ačkoliv byly součástí kulturní<br />
elity, za okupace žily poměrně normálním<br />
životem. A ten byl nelehký.<br />
Život na příděl<br />
Všechny ženy se musely potýkat s každodenní<br />
protektorátní realitou, které byl<br />
vlastní třeba i život na příděl. Potraviny<br />
byly jen na lístky, látky a oděvy na šatenky,<br />
tabačenky sloužily kuřákům a benzin byl<br />
především pro služební vozy. Z všeobecného<br />
nedostatku začal velice brzy těžit černý<br />
trh, na kterém se sice dalo sehnat téměř<br />
cokoliv, ale málokdo na to měl. Změnilo se<br />
tehdy mnohé. Čeština se musela uskromnit<br />
na úkor němčiny. Strach, který vyvolávala<br />
nutnost zatemňování, zatýkání gestapem<br />
či později poplachy ze sirén, představoval<br />
podstatnou složku lidského rozhodování.<br />
Společenský život utrpěl, avšak nepřestal<br />
existovat. Taneční zábavy byly zakázány,<br />
ale divadla a kina zaznamenávala vysokou<br />
návštěvnost. I restaurace a hospody žily dál<br />
svým vlastním, byť náhražkovým životem.<br />
Ačkoliv válka byla ve znamení neustálého<br />
přešívání oděvů, udržela se nejenom<br />
krejčovství, ale i oblíbené módní salony.<br />
Přes všechny útrapy nově nastoleného<br />
režimu se žilo dál.<br />
Ačkoliv válčení bylo výsadou mužů, i ženy<br />
musely v době války nějak žít a některé<br />
dokonce s muži spolupracovaly v jejich<br />
„mužských úkolech“ na poli politickém, válečném,<br />
odbojovém i kolaborantském. Válka<br />
postavení ženy nevyhnutelně proměnila,<br />
a to jak v neoficiální, tak i v oficiální rovině.<br />
Ženy se sice měly soustředit především na<br />
odvěkou roli matky, ale nacistická ideologie<br />
s nimi počítala i jako s důležitou a početnou<br />
pracovní silou. Takový byl požadavek tehdejší<br />
totalitou stísněné společnosti. Vedle<br />
matky a pracovní síly pak žena měla umět<br />
zajistit domácnost, která byla závislá na<br />
přídělovém systému, měla umět přešít staré<br />
šaty v nové a také sehnat nesehnatelné.<br />
Současně ale měla být elegantní, sportovně<br />
založená a svěží. Takový vzor ženy nacházely<br />
nejenom v protektorátních filmech, ale<br />
i na stránkách protektorátního tisku.<br />
Za druhé světové války se ženy zapojovaly<br />
do různých činností mnohem aktivněji,<br />
účastnily se dokonce i bojů v řadách vojenských<br />
jednotek, zatímco v první světové válce<br />
pomáhaly maximálně jako ošetřovatelky<br />
ve vojenských lazaretech. Ženy tak nacházíme<br />
i v československé armádě. Byly to většinou<br />
emigrantky, které se dobrovolně přidaly<br />
k zahraničním jednotkám. Ať již na frontě,<br />
v zázemí, či přímo v protektorátu pracovaly<br />
ženy i jako zdravotnice, ošetřovatelky,<br />
lékařky či jako řidičky, opravářky nebo<br />
údržbářky, pradleny, kuchařky i pekařky.<br />
Co se týče postavení vůči mužům, žena<br />
v protektorátní společnosti příliš o jeho zlepšení<br />
neusilovala. Neměla na to čas, prostředky<br />
ani myšlenky. Postavíme-li toto období do<br />
kontextu doby meziválečného Československa,<br />
které například historička Pavla Horská považuje<br />
za „zlatý věk feminismu v Čechách“, dojdeme<br />
k názoru: pakliže druhá světová válka z českého<br />
pohledu do emancipačních snah žen přímo<br />
nezasáhla, tak je přinejmenším utlumila.<br />
Pokud se postavení ženy ve společnosti během<br />
druhé světové války proměnilo, pak přirozenou<br />
cestou, přizpůsobením se situaci. •<br />
K dalšímu čtení…<br />
Bartošková Šárka, Bartošek Luboš: Filmové profily 2:<br />
českoslovenští filmoví herci. ČFÚ, Praha 1990.<br />
Žitný Radek: Protektorátní rozhlasový skeč: jak<br />
zlomit vaz (nejen) králi komiků. BVD, Praha 2010.<br />
Buriánová Miroslava: Móda v ulicích protektorátu. Národní<br />
muzeum, Praha 2013.<br />
Vávrová Milada: Vojáci v sukních, vyd. Milada Vávrová,<br />
Jihlava 2001.<br />
Horská Pavla: Naše prababičky feministky. NLN, Praha<br />
1999.<br />
44 Vesmír 95, leden 2016<br />
www.vesmir.cz 45
Change language