DAB_A5_Bulletin_POMLCKA_web
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
KRČÁLOVÁ – ŠTORKOVÁ MALITI – DITTE JURČOVÁ – CIVÁŇOVÁ<br />
UVÁDZAME V KOPRODUKCII S HORÁCKYM DIVADLOM JIHLAVA
Zdeněk Stejskal, Ivana Kubáčková
DIVADLO ANDREJA BAGARA V NITRE<br />
uvádza<br />
POMLČKA<br />
réžia<br />
Iveta Ditte Jurčová<br />
slovenská premiéra<br />
20. a 21. októbra 2023<br />
v Štúdiu Divadla Andreja Bagara v Nitre
Autorky Tereza Krčálová – Romana Štorková Maliti – Iveta Ditte Jurčová – Slavka Civáňová<br />
Námet Ľubica Krénová<br />
Výskum a zdroje Romana Štorková Maliti, Tereza Krčálová<br />
Dramaturgia Slavka Civáňová, Barbora Jandová<br />
Scéna a kostýmy Markéta Plachá<br />
Svetelný dizajn František Fabian<br />
Pohybová spolupráca Denisa Musilová, Tom Rychetský<br />
Hudba Michal Paľko<br />
Réžia Iveta Ditte Jurčová<br />
Predstavenie vedie Zuzana Orelová<br />
Text sleduje Kamila Beťková<br />
Manažér výpravy umeleckej tvorby Ján Surovka<br />
Koordinátor umelecko-dekoračných dielní Róbert Zeman<br />
Majster javiska Jozef Palaky<br />
Stavba scénických dekorácií Juraj Uher, Juraj Moravčík, Ivan Berec, Jozef Král, Stanislav Palaky,<br />
Karol Jenis, Adam Cibulka, Jozef Turčan, Adam Voros, Ľudo Kmeťo, Vladimír Hučko, Daniel Hlavatý<br />
Javiskové technológie Marek Slamka, Miroslav Szabó, Csaba Bencz, Václav Fačkovec<br />
Scénické svetlo Peter Sarvaš, Róbert Horváth<br />
Scénický zvuk Lukáš Kozár<br />
Umelecké masky a parochne Erika Lörincová<br />
Garderóba Jozefína Brňová<br />
Rekvizity Andrea Milová<br />
Strih videoprojekcií Jan Fuchs<br />
Výroba guľových objektov Jozef Kurinec<br />
Text inscenácie okrem autentických spomienok a rozhovorov cituje, parafrázuje a je inšpirovaný textami,<br />
ktoré reflektujú rozdelenie Československa, vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi, tému moci, hraníc,<br />
domova či stav súčasnej spoločnosti – Martin M. Šimečka Medzi Slovákmi, Ladislav Mňačko Ako chutí<br />
moc, Falk Richter Ja som Európa, Alexander Duleba a kol. Hranice a cezhraničná spolupráca – úvod do<br />
výskumu hraníc, Pavel Kosatík Slovenské století, Jakub Pohle Dojebané deti, Anna Hogenová Fenomén<br />
domova, Tim Marshall V zajatí geografie, Peter Švík Slovensko nie je báseň, Slovensko je tragédia,<br />
Pavel Kosatík České snění, Fedor Gál, Andrej Bán 5102…, Pavel Kosatík 30 let poté.<br />
74. divadelná sezóna 2023/2024 <strong>DAB</strong> v Nitre<br />
458. premiéra <strong>DAB</strong> v Nitre<br />
Riaditeľ <strong>DAB</strong> v Nitre Jaroslav Dóczy<br />
Šéf umeleckého súboru <strong>DAB</strong> v Nitre Matúš Bachynec<br />
Zriaďovateľom Divadla Andreja Bagara v Nitre je Nitriansky samosprávny kraj.
Iluzionisti Ivana Kubáčková, Zdeněk Stejskal<br />
Jozef Aszmongyi Otto Culka<br />
DJ.bn decko Šárka Býčková<br />
Astronautka Vladena Škorvagová<br />
Hasič Zdeněk Stejskal<br />
Spomienky Šárka Býčková, Otto Culka,<br />
Ivana Kubáčková, Zdeněk Stejskal,<br />
Vladena Škorvagová<br />
Šárka Býčková<br />
OSOBY<br />
A OBSADENIE
Inscenácia o rozdelení<br />
Československa by sa mala<br />
vlastne volať „Spojovník“.<br />
A niekdajší spor o názov<br />
spoločnej Československej<br />
republiky by sa popravde<br />
mal volať „Spojovníková“<br />
a nie „Pomlčková“ vojna.<br />
Spor bol totiž o spojovník<br />
v názve Česko-Slovensko,<br />
nie o pomlčku.<br />
Spojovník spája, pomlčka rozdeľuje<br />
Spojovník má podľa pravidiel slovenského a českého<br />
pravopisu inú grafickú podobu a inú funkciu<br />
ako pomlčka. Kým spojovník sa používa na spájanie<br />
slov alebo ich častí (napr. Rakúsko-Uhorsko<br />
alebo spoločensko-politický), pomlčka v texte<br />
naznačuje členenie jazykového prejavu a jeho<br />
intonačný priebeh, označuje krátku prestávku v písanom<br />
texte a s medzerami pred a za sa používa<br />
tiež na oddeľovanie časového rozsahu (1914 –<br />
1918) či zemepisných bodov (Bratislava – Košice)<br />
a pod.<br />
Inscenácia Pomlčka však nemá za cieľ vo svojom<br />
názve reflektovať omyly a nedorozumenia histórie.<br />
Naopak, tento omyl rozvíja a pracuje aj so<br />
samotným významom slova pomlčka – pomlčať<br />
(o niekom, niečom) – mlčať, odmlčať sa, zamlčať…<br />
Tendencia pomlčať či mlčať o historických udalostiach<br />
alebo počinoch, ale aj zamlčiavať omyly či<br />
chyby je pre nás príznačná. Zdá sa, že je súčasťou<br />
nášho viac či menej vedomého procesu zabúdania<br />
– na Jozefa Aszmongyiho, na vzájomné krivdy,<br />
ktoré sme si pri rozdelení uštedrovali, na staršie<br />
či novšie spoločensko-politické kauzy, ktoré obe<br />
naše spoločnosti prechádzajú mlčaním.<br />
To ticho, ktoré sprevádza naše súčasné aj historické<br />
mlčanie, je niekedy ohlušujúce a naháňa strach,<br />
pretože dejiny oboch našich krajín nám ukazujú,<br />
aké tragédie sa stali, kým sme mlčali.<br />
PS. Pomlčka je slovo, ktoré, i keď s trochu iným<br />
významom, sa v oboch krajinách, na Slovensku aj<br />
v Česku, píše aj vyslovuje rovnako.<br />
PS2. Pomlčka v hudbe definuje čas nevyhnutne<br />
potrebný na doznenie predošlého hudobného<br />
toku a prípravu toku nasledujúceho. Je najdôležitejším<br />
akcentom hudobného procesu vôbec,<br />
napriek tomu, že neobsahuje znelú zvukovú informáciu,<br />
ale ticho, ktoré je potrebné, aby vyznel<br />
zhluk predošlých a budúcich frekvencií.<br />
Česká strana spojovník mylne interpretovala ako<br />
pomlčku a chápala ho ako symbol rozdelenia.<br />
Slovenská strana písanie spojovníka chápala ako<br />
návrat k pôvodnému historickému názvu Československá<br />
republika, ktorý evokoval niekdajšie<br />
centralistické riadenie krajiny. Zároveň slovenská<br />
strana požadovala v upravenom názve Česká<br />
a Slovenská Federatívna Republika, uvádzať napriek<br />
gramatickým pravidlám slovenská s veľkým<br />
„S“, čo napokon aj dosiahla.<br />
SPOR O POMLČKU<br />
6
Maďar podľa priezviska, Slovák<br />
podľa pôvodu, Čech podľa<br />
bydliska a Čechoslovák nielen<br />
občianskym preukazom, ale<br />
Čechoslovák aj rozumom<br />
a srdcom…<br />
O tragickej smrti Jozefa Aszmongyiho informovali<br />
dobové médiá len veľmi okrajovo. Dva dni po tragédii,<br />
18. 9. 1992, zverejnil stručnú správu denník<br />
Rudé právo a 28. 9. 1992 denník Haló noviny priniesol<br />
reportáž z pohrebu, ktorá čiastočne opísala<br />
okolnosti tejto tragickej udalosti a zachytila tiež<br />
postoje a reakcie susedov, kolegov či najbližšej<br />
rodiny. O Jozefovi Aszmongyim sa všetci vyjadrovali<br />
ako o aktívnom a pozitívnom človeku, ktorý žil<br />
vo svojej obci bohatý spoločenský život.<br />
Pro vesničany vždycky<br />
zůstane veselým člověkem,<br />
který se zápalem jemu<br />
vlastním pomáhal při<br />
pořádaní známé hasinské<br />
pouti, večerních chatařských<br />
táboráků nebo populárních<br />
přespolních běhů, jichž se sám<br />
zúčastňoval.<br />
Čin Jozefa Aszmongyiho bol nečakaný, mnohým<br />
nedával zmysel. Napriek známym dôvodom jeho<br />
samoupálenia sa v médiách objavil článok, ktorý<br />
sa pýtal: „Proboha, proč?“<br />
„Živá hořící pochodeň, pokud je výrazem protestu<br />
proti společenské tendenci, má charakter<br />
výsostně etický, ale i tragické události s politickým<br />
podtextem. Silně totiž zasáhne do vědomí<br />
a svědomí spoluobčanů, ale i světové veřejnosti.<br />
Nejméně jednu otázku si položí všichni ti, kteří se<br />
tuto tragickou zprávu dozvědí. Proč, proboha?“<br />
Zároveň sa objavili výzvy verejnosti, aby ľudia<br />
nenasledovali tento zúfalý čin…<br />
„Prosím každého, aby nešel v jeho ohnivé stopě.<br />
Akt sebeupálení není v žádném případě řešením.“<br />
Ale zaznievali aj obdivné stanoviská, ktoré tento<br />
čin vyzdvihovali ako hrdinstvo:<br />
„Svým nejvyšším protestem chtěl vzburcovat<br />
především svědomí těch, kteří připravují rozdělení<br />
naší společné vlasti Čechů a Slováků. Nad jeho<br />
obětí by se v těchto osudových dnech měli právě<br />
oni zamyslet.“<br />
„Nikdy nezapomeneme na člověka, jenž věřil,<br />
že obětí nejvyšší, strašlivým živým plamenem,<br />
vyburcuje vědomí lidí a zastaví umírání či spíše<br />
záměrnou likvidaci naší společné vlasti Čechů<br />
a Slováků dvěma vládnoucími stranami.“<br />
JOZEF ASZMONGYI<br />
7
Jozef Aszmongyi sa upálil doma,<br />
v súkromí, vo vlastnej záhrade.<br />
Napriek tomu, že chcel pohnúť<br />
svedomím spoločnosti a jej<br />
predstaviteľov, nebol jeho čin<br />
verejný ani demonštratívny.<br />
Okrem výzvy Za společný stát –<br />
Československo zanechal aj list<br />
na rozlúčku určený rodine, ktorý<br />
rodina nikdy nezverejnila. Táto<br />
tragická udalosť vyvolala v médiách<br />
a zo strany širokej verejnosti len<br />
minimálny ohlas.<br />
8<br />
Otto Culka
Vladena Škorvagová
„<br />
Vždyť jsme haluze jednoho<br />
kmene, kvítí jedné louky.<br />
Božena Němcová<br />
10 Vladena Škorvagová, Šárka Býčková, Ivana Kubáčková, Zdeněk Stejskal
11
23. 1. 1990 Václav Havel navrhol odstrániť z názvu slovo „socialistická“, čo sa uskutočnilo v názve<br />
oboch republík, ale v spoločnom názve to slovenskí politici odmietli.<br />
14. 2. 1990 Vláda Slovenska navrhla, aby sa názov krajiny písal so spojovníkom, konkrétne „Republika<br />
Česko-Slovensko“ alebo „Federácia Česko-Slovensko“, čo spustilo tzv. pomlčkovú<br />
vojnu.<br />
20. 4. 1990 Po prerokovaní viacerých návrhov federálny parlament zmenil názov krajiny na „Česká<br />
a Slovenská Federatívna Republika“ (ČSFR).<br />
29. 10. 1991 Václav Havel vystúpil v Bratislave pri príležitosti výročia vzniku prvej Československej<br />
republiky. Časť účastníkov zhromaždenia hádzala na rečníkov vajíčka a kričala: „Nech<br />
žije Slovensko. Dosť bolo Havla!“<br />
8. 7. 1992 V brnianskej vile Tugendhat sa stretli predseda českej vlády Václav Klaus a predseda<br />
slovenskej vlády Vladimír Mečiar, ktorí sa na rokovaní dohodli o rozdelení federácie.<br />
17. 7. 1992 Slovenská národná rada prijala a vyhlásila dokument Deklarácia Slovenskej národnej<br />
rady o zvrchovanosti Slovenskej republiky, ktorý formuloval požiadavku samostatnosti<br />
Slovenska.<br />
Ešte v ten istý deň bola pri Kostole sv. Jána Krstiteľa, v geografickom strede Európy<br />
medzi obcami Kremnické Bane a Krahule, večer zapálená prvá ústredná vatra zvrchovanosti.<br />
20. 7. 1992 Z funkcie prezidenta ČSFR odstúpil Václav Havel. Po zvyšnú dobu svojej existencie<br />
bola federácia bez prezidenta.<br />
26. 8. 1992 Na druhom stretnutí v brnianskej vile Tugendhat podpísali predseda českej vlády Václav<br />
Klaus a predseda slovenskej vlády Vladimír Mečiar dohodu o rozdelení federácie.<br />
1. 9. 1992 Slovenská národná rada prijala Ústavu SR, ktorá bola ďalším krokom k nezávislej<br />
Slovenskej republike.<br />
3. 9. 1992 Vo večerných hodinách sa v Rytierskej sieni na Bratislavskom hrade uskutočnil slávnostný<br />
akt podpisu Ústavy SR.<br />
16. 9. 1992 V dedine Hasina, v časti obce Rožďalovice, sa na protest proti rozdeleniu Československa<br />
upálil Jozef Aszmongyi.<br />
7. 10. 1992 Český premiér a predseda ODS Václav Klaus a slovenský premiér a predseda HZDS<br />
Vladimír Mečiar na tlačovej konferencii v Jihlave po ukončení schôdze ODS a HZDS<br />
informovali, že Československá federácia zanikne k 1. januáru 1993.<br />
7. 11. 1992 Deväť týždňov po autonehode zomrel Alexander Dubček.<br />
13. 11. 1992 Federálne zhromaždenie prijalo Ústavný zákon č. 541/1992 Zb. o delení majetku<br />
Českej a Slovenskej Federatívnej Republiky medzi Českou republikou a Slovenskou<br />
republikou a jeho prechode na Českú republiku a Slovenskú republiku.<br />
16. 12. 1992 Česká národná rada prijala Ústavu Českej republiky.<br />
AKO SA DELILO ČESKO-SLOVENSKO...<br />
12
Dva a pol hodinové rokovanie medzi štyrmi očami v záhrade Vily Tugendhat v Brne<br />
26. augusta 1992, po ktorom podpísali predseda českej vlády Václav Klaus<br />
a predseda slovenskej vlády Vladimír Mečiar dohodu o rozdelení federácie. Foto: Archív TASR<br />
31. 12. 1992 Federálne zhromaždenie sa uznieslo, že zanikne Česká a Slovenská Federatívna Republika<br />
a že jej nástupníckymi štátmi budú Slovenská republika a Česká republika.<br />
Na televíznom programe F1 sa vysielal posledný spoločný zábavný silvestrovský<br />
program. O polnoci nasledoval novoročný prípitok, za Slovákov sa divákom prihovoril<br />
Michal Kováč, predseda Federálneho zhromaždenia, za Čechov Jan Stráský, predseda<br />
federálnej vlády. Na záver vysielania Československej televízie poslednýkrát zaznela<br />
federálna hymna.<br />
1. 1. 1993 Vznik dvoch samostatných štátov – Českej republiky a Slovenskej republiky.<br />
Ivana Kubáčková, Otto Culka, Branislav Matuščin, Daniela Kuffelová 13
Ivana Kubáčková, Šárka Býčková, Zdeněk Stejskal
Puknuté srdce<br />
Ladislav Mňačko (1919 – 1994) je vnímaný ako<br />
kontroverzný novinár a spisovateľ, ktorý ako oddaný<br />
člen KSČ v 50. rokoch písal dobe poplatné<br />
reportáže z vykonštruovaných politických procesov<br />
pre české Rudé právo a slovenskú Pravdu. Jeho<br />
osobnostný a názorový prerod nastal v polovici<br />
60. rokov, keď sa z oddaného komunistu stal kritik<br />
režimu. Za články, ktoré písal v 50. rokoch, sa<br />
do smrti hanbil a ako jeden z mála komunistov<br />
sa ospravedlnil a žiadal o odpustenie. Na jeseň<br />
1967 odišiel do emigrácie v Izraeli. Následne bol<br />
zbavený štátneho občianstva, titulu zaslúžilého<br />
umelca a bol vylúčený z KSČ. V roku 1968 ho<br />
vláda počas Pražskej jari rehabilitovala a Mňačko<br />
sa vrátil do Československa. V roku 1968 vyšiel<br />
jeho román Ako chutí moc, ktorý je pamfletom na<br />
praktiky totalitného komunistického režimu a jeho<br />
predstaviteľov. Z Československa následne v auguste<br />
1968 opäť emigroval, tentokrát do Rakúska.<br />
Domov sa vrátil až v novembri 1989. Ako presvedčený<br />
federalista vystupoval proti rozdeleniu<br />
Česko-Slovenska. Po rozpade spoločného štátu<br />
sa nevedel stotožniť s politickým smerovaním<br />
Slovenska a v roku 1993 si za svoje bydlisko zvolil<br />
Prahu v novovzniknutej Českej republike. V tomto<br />
období aktívne písal svoje pamäti, avšak zistil, že<br />
ich dokáže písať iba na Slovensku. Inkognito sa<br />
vracal na Slovensko a písal v stupavskom hoteli. Pri<br />
jednej takejto ceste mu nad nedokončeným rukopisom<br />
memoárov puklo srdce. Zomrel na zlyhanie<br />
srdca 24. februára 1994 po krátkej hospitalizácii<br />
v ružinovskej nemocnici.<br />
bola zastavená. Následne bola koncepcia upravená<br />
na podzemnú rýchlodráhu, ktorá sa začala<br />
budovať v roku 1988. Zastavenie výstavby (v máji<br />
1990) však neovplyvnili česko-slovenské vzťahy,<br />
ale, paradoxne, zmena režimu. Celý projekt bratislavského<br />
metra bol postavený na sovietskych<br />
technológiách. Po novembri ’89 sa krajina začala<br />
orientovať viac na západ a projektantom i politikom<br />
sa otvorili možnosti využiť západné technológie<br />
(inšpirácia tzv. francúzskym ľahkým metrom<br />
VAL). To však celú výstavbu zastavilo. So zmenou<br />
koncepcie sa niekoľkokrát menili plány, ktoré po<br />
rozpade federácie narazili aj na problém s financovaním<br />
celého projektu.<br />
Československá vlajka<br />
Československá štátna vlajka, taká, ako sme ju<br />
poznali (biely a červený vodorovný pruh so vsadeným<br />
modrým klinom siahajúcim do polovice<br />
dĺžky vlajky), bola oficiálnym štátnym symbolom<br />
v rokoch 1920 – 1939 a 1945 – 1992. Po rozdelení<br />
Československa prijala vlajku totožného vzhľadu<br />
Česká republika, čo však bolo v rozpore s ústavným<br />
zákonom o zániku ČSFR a s dohodou medzi<br />
českou a slovenskou politickou reprezentáciou, že<br />
po zániku ČSFR nebude ani jedna strana používať<br />
pôvodné štátne symboly.<br />
Metro v Bratislave<br />
Výstavba metra sovietskeho typu sa v Bratislave<br />
plánovala už od roku 1974. Výstavba nadzemnej<br />
dráhy sa začala v roku 1983. V roku 1985 však<br />
15
„<br />
Autorský text vychádza z výskumu, ktorý<br />
v rokoch 2022 – 2023 realizovali Romana<br />
Štorková Maliti a Tereza Krčálová. V rámci neho bol<br />
zozbieraný rôznorodý dokumentárny materiál – zaznamenané<br />
individuálne rozhovory, ale aj novinové<br />
články a reportáže z dobovej tlače. Tie boli doplnené<br />
o texty z odborných publikácií, štúdií a beletrie.<br />
Nazhromaždený autentický materiál zaznamenáva<br />
predovšetkým postoje, názory a spomienky – malé<br />
dejiny jednotlivcov, ktorí na pozadí historických<br />
udalostí komentujú rozdelenie Československa.<br />
Spomienky vyvolané postavami iluzionistov sa<br />
v priestore inscenácie nekoordinovane vynárajú<br />
ako v neurónovej sieti mozgu. Kolektívna pamäť<br />
vyplavuje rozpomienky, krivdy či výčitky. Koncept<br />
spomienok a rozpomínania pracuje v inscenácii zámerne<br />
s opakovaním, deformáciou a dotváraním…<br />
Tvorcovia sa nechali inšpirovať výsledkami výskumov,<br />
ktoré potvrdzujú, že naša pamäť je náchylná<br />
na poruchy – spomienky si prispôsobujeme, modelujeme,<br />
dotvárame vlastnou fikciou. Pamäť vytvára<br />
spomienku z uložených fragmentov zvuku, obrazu,<br />
konania. Existujúce medzery vyplní naša predstavivosť<br />
a dosadí do nich falošnú stopu. Spomienky sa<br />
preto časom menia. Každým novým prerozprávaním<br />
sa do nich vkradnú nové informácie. Čo si nepamätáme<br />
my, doplní v rozhovore niekto ďalší a takto<br />
obnovená myšlienka sa uloží namiesto tej pôvodnej.<br />
Naša pamäť je napokon čiastočne vytváraná<br />
falošnými spomienkami, do ktorých vstupujú naše<br />
emócie, názory, postoje a reakcie okolia, a tie formulujú<br />
spomienku tak, ako si ju chceme pamätať.<br />
Názory jsou v České<br />
i Slovenské republice<br />
podobné. 46 % v obou zemích<br />
zastává názor, že to byl krok<br />
správný. Opačný názor,<br />
že to byl krok nesprávný,<br />
zastává na Slovensku 42 %,<br />
v Česku je to jen 37 %.<br />
Zhruba pětina lidí neumí<br />
odpovědět. Když jsme se na<br />
rozdělení Československa<br />
ptali v rámci hodnocení<br />
dalších historických událostí,<br />
tak to byla shodně nejméně<br />
pozitivně vnímaná událost.<br />
Zo sociologického výskumu Akademie věd, 2018,<br />
25 rokov po rozdelení<br />
SPOMIENKY AKO<br />
SPÔSOB INDIVIDUÁLNEJ<br />
INTERPRETÁCIE<br />
MINULOSTI<br />
16<br />
30 ROKOV PO...
„<br />
Drvivá väčšina ľudí na<br />
Slovensku už prijíma<br />
rozdelenie spoločného<br />
štátu spred 30 rokov ako<br />
fait accompli, hotovú vec,<br />
nezvratnú historickú udalosť.<br />
Podľa výskumu IVO z augusta<br />
2022 rozdelenie spoločného<br />
štátu hodnotí prevažne<br />
pozitívne 35 %, kladne aj<br />
záporne 31 % a prevažne<br />
negatívne 27 %. Zvyšných<br />
7 % nemá názor. Z ľudí do<br />
30 rokov, ktorí sa už narodili<br />
do samostatnej SR, hodnotí<br />
rozdelenie prevažne pozitívne<br />
44 %, pričom až 17 % nevie<br />
túto udalosť posúdiť.<br />
Zora Bútorová v rozhovore pre TASR k 30. výročiu<br />
rozdelenia ČSFR<br />
Vysvedčenie za stav spoločnosti dnes vystavuje<br />
generácia, ktorá už spoločný štát nezažila a pre<br />
ktorú krivdy, vzájomné dlhy, výčitky a osočovanie<br />
už nie sú témou. Dôležité je, kam sa dostali<br />
obe naše krajiny 30 rokov po… a ako sa naše<br />
spoločnosti vysporiadali so zásadnými problémami<br />
– s prejavmi nacionalizmu a extrémizmu,<br />
diskrimináciou menšín, dodržiavaním ľudských<br />
práv, slobodou prejavu a tlače, korupciou, populizmom,<br />
stavom justície, ekologickou krízou, odlivom<br />
mozgov, odchodom mladých do zahraničia,<br />
postavením žien, šírením hoaxov a konšpiračných<br />
teórií, stavom verejných financií, zdravotníctva,<br />
vzdelávania, kultúry… V každej z vymenovaných<br />
oblastí majú obe naše krajiny stále značné rezervy.<br />
(Aj keď sú oblasti, kde je Česká republika<br />
jednoznačne popredu – školstvo, zdravotníctvo,<br />
prístup k právam ľudí LGBTI+…) Nezbavili sme<br />
sa komplexu malých štátov medzi východom<br />
a západom a len ťažko obstojíme v konfrontácii<br />
s vyspelými európskymi štátmi. Vojna na Ukrajine<br />
ešte viac zvýraznila, aká dôležitá a aká krehká je<br />
v súčasnosti naša zahraničnopolitická a hodnotová<br />
orientácia. Aká dlhá je cesta k budovaniu zrelej,<br />
sebavedomej, tolerantnej, vzdelanej, kultúrnej,<br />
spravodlivej a demokratickej spoločnosti a ako<br />
jednoducho môžeme jedným nesprávnym krokom<br />
všetky tieto výdobytky slobody stratiť.<br />
.<br />
17
Zdeněk Stejskal, Otto Culka, Vladena Škorvagová
Program Divadla Andreja Bagara v Nitre<br />
a Horáckeho divadla Jihlava<br />
k inscenácii Pomlčka<br />
Zodpovedný redaktor Jaroslav Dóczy<br />
Zostavili Slavka Civáňová, Barbora Jandová<br />
Fotografie Robert Tappert<br />
Dobové fotografie Archív TASR<br />
Fotografia na titulke Jakub Gulyás<br />
Grafický návrh a úprava Barbora Šajgalíková<br />
Tlač Tlačiareň Michelangelo, Nitra, 2023<br />
www.dab.sk
ĎAKUJEME ZA PODPORU<br />
ZRIAĎOVATEĽ <strong>DAB</strong> V NITRE<br />
INSCENÁCIU Z VEREJNÝCH<br />
ZDROJOV PODPORIL<br />
DĚKUJEME ZA PODPORU<br />
ZŘIZOVATEL HD_J<br />
PODPOŘILO<br />
PARTNER INSCENACE<br />
ZLATÝM PRIATEĽOM <strong>DAB</strong>
STRIEBORNÝM PRIATEĽOM <strong>DAB</strong><br />
BRONZOVÝM PRIATEĽOM <strong>DAB</strong><br />
MEDIÁLNYM PARTNEROM <strong>DAB</strong>
KRČÁLOVÁ – ŠTORKOVÁ MALITI – DITTE JURČOVÁ – CIVÁŇOVÁ<br />
UVÁDÍME V KOPRODUKCI S DIVADLEM ANDREJE BAGARA V NITŘE
Zdeněk Stejskal, Ivana Kubáčková
HORÁCKÉ DIVADLO JIHLAVA<br />
uvádí<br />
POMLČKA<br />
režie<br />
Iveta Ditte Jurčová<br />
česká premiéra<br />
4. listopadu 2023<br />
na Malé scéně Horáckého divadla Jihlava
Autorky Tereza Krčálová – Romana Štorková Maliti – Iveta Ditte Jurčová – Slavka Civáňová<br />
Námět Ľubica Krénová<br />
Výzkum a zdroje Romana Štorková Maliti, Tereza Krčálová<br />
Dramaturgie Slavka Civáňová, Barbora Jandová<br />
Scéna a kostýmy Markéta Plachá<br />
Světelný design František Fabian<br />
Pohybová spolupráce Denisa Musilová, Tom Rychetský<br />
Hudba Michal Paľko<br />
Režie Iveta Ditte Jurčová<br />
Představení řídí a text sleduje Veronika Plíhalová<br />
Světla Jiří Liška<br />
Zvuk Martin Zmrhal, Marek Točík<br />
Videoprojekce Jan Fuchs<br />
Rekvizity Hana Kiková, Radka Slavíková<br />
Jevištní technika Pavel Severin, František Eliáš, Pavel Pelant, David Koudela,<br />
Pavel Nešpor, Jiří Kašík, Radek Křepelka, Ondřej Havlík<br />
Jevištní mistr Pavel Severin<br />
Garderoba Eva Kvášová, Radka Bauerová<br />
Vlásenky Zdena Černá, Marta Čechová<br />
Výroba kulových objektů Jozef Kurinec<br />
Dílny Horáckého divadla Jihlava<br />
Malíři dekorací Radek Hubocký, Libor Obršlík<br />
Čalouník Vladimír Vlček<br />
Zámečník Josef Kníže<br />
Truhlář Jaromír Přenosil<br />
Kostýmy Marie Schwarzová, Hana Vinczeová, Dana Nováková, Jitka Havlíčková<br />
Sklad kostýmů Martina Čechová<br />
Stage manager Tomáš Rychetský<br />
Text inscenace, vyjma autentických vzpomínek a rozhovorů, cituje, parafrázuje a je inspirovaný texty,<br />
které reflektují rozdělení Československa, vztahy mezi Čechy a Slováky, téma moci, hranic, domova či<br />
stav současné společnosti – Martin M. Šimečka Medzi Slovákmi, Ladislav Mňačko Ako chutí moc, Falk<br />
Richter Ja som Európa, Alexander Duleba a kol. Hranice a cezhraničná spolupráca – úvod do výskumu<br />
hraníc, Pavel Kosatík Slovenské století, Jakub Pohle Dojebané deti, Anna Hogenová Fenomén domova,<br />
Tim Marshall V zajatí geografie, Peter Švík Slovensko nie je báseň, Slovensko je tragédia,<br />
Pavel Kosatík České snění, Fedor Gál, Andrej Bán 5102…, Pavel Kosatík 30 let poté.<br />
84. divadelní sezóna 2023/2024 HD Jihlava<br />
1003. premiéra HD Jihlava<br />
Ředitel HD Jihlava Ondrej Remiáš<br />
Umělecký šéf HD Jihlava Michal Zetel<br />
Zřizovatelem Horáckého divadla Jihlava je Kraj Vysočina.
Iluzionisté Ivana Kubáčková, Zdeněk Stejskal<br />
Jozef Aszmongyi Otto Culka<br />
DJ.bn děcko Šárka Býčková<br />
Astronautka Vladena Škorvagová<br />
Hasič Zdeněk Stejskal<br />
Vzpomínky Šárka Býčková, Otto Culka,<br />
Ivana Kubáčková, Zdeněk Stejskal,<br />
Vladena Škorvagová<br />
Šárka Býčková<br />
OSOBY<br />
A OBSAZENÍ
Inscenace o rozdělení<br />
Československa by se měla<br />
vlastně jmenovat „Spojovník“.<br />
A někdejší spor o název<br />
společné Československé<br />
republiky by se popravdě měl<br />
jmenovat „Spojovníková válka“<br />
a ne „Pomlčková“.<br />
Spor byl totiž o spojovník<br />
v názvu Česko-Slovensko,<br />
ne o pomlčku.<br />
Spojovník spojuje, pomlčka rozděluje<br />
Spojovník má podle pravidel slovenského a českého<br />
pravopisu jinou grafickou podobu a jinou<br />
funkci než pomlčka. Zatímco spojovník se používá<br />
ke spojování slov nebo jejich částí (např.<br />
Rakousko-Uhersko nebo společensko-politický),<br />
pomlčka v textu naznačuje členění jazykového<br />
projevu a jeho intonační průběh, označuje krátkou<br />
přestávku v psaném textu a s mezerami před a za<br />
se používá také k oddělování časového rozsahu<br />
(1914 – 1918) či zeměpisných bodů (Bratislava –<br />
Košice) a také pro jiné účely.<br />
Česká strana spojovník mylně interpretovala jako<br />
pomlčku a chápala jej jako symbol rozdělení.<br />
Slovenská strana psaní spojovníku chápala jako<br />
návrat k původnímu historickému názvu Československá<br />
republika, kterou obviňovala z centralistického<br />
řízení. Toto uvádění názvu jí také evokovalo<br />
federativní uspořádání státu. Zároveň slovenská<br />
strana požadovala v upraveném názvu Česká<br />
a Slovenská Federatívní Republika, uvádět navzdory<br />
gramatickým pravidlům slovenská s velkým<br />
„S“, čehož nakonec dosáhla.<br />
Inscenace Pomlčka však nemá za cíl ve svém<br />
názvu reflektovat omyly a nedorozumění historie.<br />
Naopak tento omyl rozvíjí a pracuje i se<br />
samotným významem slova pomlčka – pomlčet<br />
(o někom, něčem) – mlčet, odmlčet se, zamlčet…<br />
Ta tendence pomlčet, zamlčet či mlčet o historických<br />
událostech, počinech ale i omylech či<br />
chybách je pro nás příznačná. Je jakoby součástí<br />
našeho více či méně vědomého procesu zapomínání<br />
– na Josefa Aszmongyiho, na vzájemné<br />
křivdy, které jsme si při rozdělení uštědřovali, na<br />
starší či novější společensko-politické kauzy, které<br />
obě naše společnosti přecházejí mlčením.<br />
To ticho, které doprovází naše současné i historické<br />
mlčení, je někdy ohlušující a nahání strach,<br />
protože dějiny obou našich zemí jsou důkazem,<br />
jaké tragédie se staly, když jsme mlčeli.<br />
PS Pomlčka je slovo, které, i když s trochu jiným<br />
významem, se v obou zemích, na Slovensku<br />
i v Čechách, píše i vyslovuje stejně.<br />
PS 2 Pomlčka v hudbě definuje čas nevyhnutelně<br />
potřebný k doznění předešlého hudebního toku<br />
a přípravu toku následujícího. Je nejdůležitejším<br />
akcentem hudebního procesu vůbec, navzdory<br />
tomu, že neobsahuje znělou zvukovou informaci,<br />
ale ticho, které je důležité k tomu, aby vyzněl shluk<br />
předešlých a budoucích frekvencí.<br />
SPOR O POMLČKU<br />
6
Maďar podle příjmení,<br />
Slovák podle původu,<br />
Čech podle bydliště<br />
a Čechoslovák nejen<br />
občanským průkazem,<br />
ale i rozumem a srdcem…<br />
O tragické smrti Josefa Aszmongyiho informovala<br />
dobová média jen velmi okrajově. Dva dny po tragédii,<br />
18. 9. 1992, zveřejnil stručnou zprávu deník<br />
Rudé právo a 28. 9. 1992 deník Haló noviny přinesl<br />
reportáž z pohřbu, která částečně popsala okolnosti<br />
této tragické události a zachytila také postoje<br />
a reakce sousedů, kolegů či nejbližší rodiny.<br />
O Josefu Aszmongyim se všichni vyjadřovali jako<br />
o aktivním a pozitivním člověku, který žil ve své<br />
obci bohatým společenským životem.<br />
Pro místní vždy zůstane<br />
veselým člověkem, který<br />
se zápalem jemu vlastním<br />
pomáhal při pořádání známé<br />
hasinské pouti, večerních<br />
chatařských táboráků nebo<br />
populárních přespolních běhů,<br />
jichž se sám účastnil.<br />
Čin Jozefa Aszmongyiho byl nečekaný, mnohým<br />
nedával smysl. Přestože byly známé důvody jeho<br />
sebeupálení, v médiích se objevil článek, který se<br />
ptal: „Proboha proč?“<br />
„Živá hořící pochodeň, pokud je výrazem protestu<br />
proti společenské tendenci, má charakter<br />
výsostně etický, ale i tragické události s politickým<br />
podtextem. Silně totiž zasáhne do vědomí<br />
a svědomí spoluobčanů, ale i světové veřejnosti.<br />
Nejméně jednu otázku si položí všichni ti, kteří se<br />
tuto tragickou zprávu dozvědí. Proč, proboha?“<br />
Zároveň se objevily výzvy veřejnosti, aby nikdo<br />
nenásledoval tento zoufalý čin...<br />
„Prosím, každého, aby nešel v jeho ohnivé stopě.<br />
Akt sebeupálení není v žádném případě řešením.“<br />
Ale i obdivná stanoviska, která tento čin vyzdvihovala<br />
jako hrdinství:<br />
„Svým nejvyšším protestem chtěl vzburcovat<br />
především svědomí těch, kteří připravují rozdělení<br />
naší společné vlasti Čechů a Slováků. Nad jeho<br />
obětí by se v těchto osudových dnech měli právě<br />
oni zamyslet.“<br />
„Nikdy nezapomeneme na člověka, jenž věřil,<br />
že obětí nejvyšší, strašlivým živým plamenem,<br />
vyburcuje vědomí lidí a zastaví umírání či spíše<br />
záměrnou likvidaci naší společné vlasti Čechů a<br />
Slováků dvěma vládnoucími stranami.“<br />
JOZEF ASZMONGYI<br />
7
Jozef Aszmongyi se upálil doma, v soukromí,<br />
na vlastní zahradě. Navzdory tomu, že chtěl<br />
pohnout svědomím společnosti a jejích<br />
představitelů, nebyl jeho čin veřejný ani<br />
demonstrativní. Mimo výzvy Za společný<br />
stát – Československo zanechal také dopis<br />
na rozloučenou určený rodině, který rodina<br />
nikdy nezveřejnila. Tato tragická událost vyvolala<br />
v médiích a u široké veřejnosti jen minimální<br />
ohlas.<br />
28<br />
Šárka Býčková, Otto Culka
Zdeněk Stejskal, Otto Culka
Čech je bratr starší, Slovák<br />
mladší; starší musí mladšímu<br />
odpustit, a byť i odmítán,<br />
musí dávat pozor, aby se ten<br />
mladší neutopil. Čechové<br />
milují všechny Slovany,<br />
trpící Slováky nejvíce; i po<br />
jazykovém odloučení, což<br />
je najisto důkazem lásky<br />
hluboké.<br />
Karel Kálal<br />
26
Ivana Kubáčková, Šárka Býčková, Otto Culka, Zdeněk Stejskal<br />
27
23. 1. 1990 Václav Havel navrhl odstranit z názvu slovo „socialistická“, což se uskutečnilo v názvu<br />
obou republik, ale ve společném názvu to slovenští politici odmítli.<br />
14. 2. 1990 Vláda Slovenska navrhla, aby se název země psal se spojovníkem, konkrétně „Republika<br />
Česko-Slovensko“ nebo „Federace Česko-Slovensko, což spustilo tzv. pomlčkovou<br />
válku.<br />
20. 4. 1990 Po projednání několika návrhů federální parlament změnil název země na „Česká<br />
a Slovenská Federativní Republika“ (ČSFR).<br />
29. 10. 1991 Václav Havel vystoupil v Bratislavě při příležitosti vzniku první Československé republiky.<br />
Část účastníků shromáždění házela na řečníky vajíčka a křičela „Ať žije Slovensko.<br />
Dost bylo Havla!“<br />
8. 7. 1992 V Brněnské vile Tugendhat se setkali předseda české vlády Václav Klaus a předseda<br />
slovenské vlády Vladimír Mečiar, kteří se na jednání dohodli na rozdělení federace.<br />
17. 7. 1992 Slovenská národní rada přijala a vyhlásila dokument Deklarace Slovenské národní<br />
rady o svrchovanosti Slovenské republiky, který formuloval požadavek samostatnosti<br />
Slovenska.<br />
U Kostela sv. Jana Křtitele, v geografickém středu Evropy, mezi obcemi Kremnické<br />
Baně a Krahule byla večer zapálena první ústřední vatra svrchovanosti, tedy ještě týž<br />
den, kdy proběhlo hlasování o Deklaraci v parlamentu.<br />
20. 7. 1992 Z funkce prezidenta ČSFR odstoupil Václav Havel. Po zbývající dobu své existence<br />
byla federace bez prezidenta.<br />
26. 8. 1992 Na druhém setkání v brněnské vile Tugendhat podepsali předseda české vlády Václav<br />
Klaus a předseda slovenské vlády Vladimír Mečiar dohodu o rozdělení federace.<br />
1. 9. 1992 Slovenská národní rada přijala Ústavu SR, která byla dalším krokem k nezávislé Slovenské<br />
republice.<br />
3. 9. 1992 Ve večerních hodinách se v Rytířském sále na Bratislavském hradě uskutečnil slavnostní<br />
akt podpisu Ústavy SR.<br />
16. 9. 1992 Ve vesnici Hasina, část obce Rožďalovice, se na protest proti rozdělení Československa<br />
upálil Jozef Aszmongyi.<br />
7. 10. 1992 Český premiér a předseda ODS Václav Klaus a slovenský premiér a předseda HZDS<br />
Vladimír Mečiar na tiskové konferenci, která se uskutečnila v Jihlavě po ukončení<br />
schůze ODS a HZDS, informovali, že Československá federace zanikne k 1. lednu<br />
1993.<br />
7. 11. 1992 Devět týdnů po autonehodě zemřel Alexandr Dubček.<br />
13. 11. 1992 Federální shromáždění přijalo Ústavní zákon č. 541/1992 Sb. o dělení majetku České<br />
a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republikou a Slovenskou republikou<br />
a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku.<br />
16. 12. 1992 Česká národní rada přijala Ústavu České republiky.<br />
JAK SE DĚLILO ČESKO-SLOVENSKO...<br />
12
Prezident ČSFR Václav Havel na mítinku v centru Bratislavy 28. 10. 1991. Stoupenci samostatného<br />
Slovenského státu ho přivítali pískotem, pokřikem „Dosť bolo Havla!“ a házením vajíček na tribunu.<br />
Foto: Archív TASR<br />
31. 12. 1992 Federální shromáždění se usneslo, že zanikne Česká a Slovenská Federativní Republika<br />
a že jejími nástupnickými státy bude Slovenská republika a Česká republika.<br />
Na televizním programu F1 se vysílal poslední společný zábavný silvestrovský<br />
program. O půlnoci následoval novoroční přípitek, za Slováky k divákům promluvil<br />
Michal Kováč, předseda Federálního shromáždění, za Čechy Jan Stráský, předseda<br />
federální vlády. Na závěr vysílání Československé televize naposled zazněla federální<br />
hymna.<br />
1. 1. 1993 Vznik dvou samostatných států – České republiky a Slovenské republiky.<br />
13<br />
Ivana Kubáčková, Otto Culka, Branislav Matuščin, Daniela Kuffelová
Osamotnělí nic nevykonáme,<br />
ani Čechové, ani Moravané,<br />
ani Slováci. Ale sjednoceni<br />
všechno.<br />
Ján Kollár<br />
14<br />
Vladena Škorvagová, Šárka Býčková
Puklé srdce<br />
Ladislav Mňačko (*29. leden 1919 – 24. únor 1994)<br />
je vnímán jako kontroverzní novinář a spisovatel,<br />
který jako oddaný člen KSČ v 50. letech psal době<br />
poplatné reportáže z vykonstruovaných politických<br />
procesů pro české Rudé právo a slovenskou<br />
Pravdu. Jeho osobnostní a názorový přerod nastal<br />
v polovině 60. let, kdy se z oddaného komunisty<br />
stal kritik režimu. Za články, které psal v 50. letech,<br />
se do smrti styděl a jako jeden z mála komunistů<br />
se omluvil a žádal o odpuštění. Na podzim 1967<br />
odešel do emigrace do Izraele. Následně byl zbaven<br />
státního občanství, titulu zasloužilého umělce<br />
a vyloučen z KSČ. V roce 1968 jej vláda během<br />
Pražského jara rehabilitovala a Mňačko se vrátil<br />
do Československa. V roce 1968 vyšel jeho román<br />
Jak chutná moc, který je pamfletem na praktiky<br />
totalitního komunistického režimu a jeho představitelů.<br />
Z Československa následně opět emigroval<br />
v srpnu 1968 do Rakouska. Domů se vrátil až v listopadu<br />
1989. Jako přesvědčený federalista vystupoval<br />
proti rozdělení Československa. Po rozpadu<br />
společného státu se neuměl ztotožnit s politickým<br />
směřováním Slovenska a v roce 1993 si za své<br />
bydliště zvolil Prahu v nově vzniklé České republice.<br />
V tomto období aktivně psal své paměti, nicméně<br />
zjistil, že je dokáže psát pouze na Slovensku.<br />
Inkognito se vracel na Slovensko a psal ve stupavském<br />
hotelu. Během jedné takové cesty mu nad<br />
nedokončeným rukopisem těchto memoárů puklo<br />
srdce. Zemřel po krátké hospitalizaci v ružinovské<br />
nemocnici na selhání srdce 24. února 1994.<br />
v roce 1988. Zastavení výstavby (v květnu 1990)<br />
však neovlivnily česko-slovenské vztahy, ale paradoxně<br />
změna režimu. Celý projekt bratislavského<br />
metra byl postaven na sovětských technologiích.<br />
Po listopadu ’89 se země začala orientovat více<br />
na západ a projektantům i politikům se otevřely<br />
možnosti využít západní technologie (inspirace<br />
tzv. francouzským lehkým metrem VAL). To však<br />
paradoxně celou výstavbu zastavilo. Se změnou<br />
koncepce se několikrát měnily plány, které po<br />
rozpadu federace narážely i na problém s financováním<br />
celého projektu.<br />
Československá vlajka<br />
Československá státní vlajka, jak jsme ji znali (bílý<br />
a červený vodorovný pruh se vsazeným modrým<br />
klínem sahajícím do poloviny délky vlajky), byla<br />
oficiálním státním symbolem v letech 1920 –<br />
1939, 1945 – 1992. Po rozdělení Československa<br />
přijala vlajku totožného vzhledu Česká republika,<br />
což ovšem bylo v rozporu s ústavním zákonem<br />
o zániku ČSFR a s dohodou mezi českou a slovenskou<br />
politickou reprezentací, že po zániku ČSFR<br />
nebude ani jedna strana používat původní státní<br />
symboly.<br />
Metro v Bratislavě<br />
Výstavba metra sovětského typu se v Bratislavě<br />
plánovala již od roku 1974. Výstavba nadzemní<br />
dráhy začala v roce 1983. V roce 1985 však byla<br />
zastavena. Následně byla koncepce upravena na<br />
podzemní rychlodráhu, která se začala budovat<br />
15
„<br />
Autorský text vychází z rozsáhlého výzkumu,<br />
který v letech 2022/2023 realizovaly Romana<br />
Štorková Maliti a Tereza Krčálová a v jehož<br />
rámci byl shromážděn různorodý dokumentární<br />
materiál – zaznamenané individuální rozhovory,<br />
ale i novinové články a reportáže z dobového<br />
tisku. Ty byly doplněny o texty z odborných publikací,<br />
studií a beletrie. Nashromážděný autentický<br />
materiál zaznamenává především postoje, názory<br />
a vzpomínky - malé dějiny jednotlivců, kteří na<br />
pozadí historických událostí komentují rozdělení<br />
Československa.<br />
Vzpomínky vyvolané postavami iluzionistů se<br />
v prostoru inscenace nekoordinovaně vynořují<br />
jako v neuronové síti mozku. Kolektivní paměť<br />
vyplavuje vzpomínky, křivdy či výčitky. Přičemž<br />
koncept vzpomínek a rozpomínání pracuje v inscenaci<br />
záměrně s opakováním, deformací a dotvářením<br />
vzpomínek…<br />
Tvůrci se nechali inspirovat výsledky výzkumu,<br />
které potvrzují, že naše paměť je náchylná k poruchám<br />
– vzpomínky si přizpůsobujeme, modelujeme<br />
a dotváříme vlastní fikcí. Paměť vytváří<br />
vzpomínku z uložených fragmentů zvuku, obrazu,<br />
akce. Existující mezery zaplní naše představivost<br />
a dosadí do nich falešnou vzpomínku. Vzpomínky<br />
se proto časem mění. S každým novým převyprávěním<br />
se do nich vkrádají nové informace. Co<br />
si nepamatujeme my, doplní v konverzaci někdo<br />
další a takto obnovená myšlenka se uloží místo té<br />
původní. Naše paměť je nakonec zčásti vytvářena<br />
falešnými vzpomínkami, do kterých vstupují naše<br />
emoce, názory, postoje a reakce okolí, a ty formují<br />
vzpomínku tak, jak si ji chceme zapamatovat.<br />
Názory jsou v České<br />
i Slovenské republice<br />
podobné. 46 % v obou<br />
zemích zastává názor,<br />
že to byl krok správný.<br />
Opačný názor, že to byl<br />
krok nesprávný, zastává na<br />
Slovensku 42 %, v Česku je<br />
to jen 37 %. Zhruba pětina<br />
lidí neumí odpovědět.<br />
Když jsme se na rozdělení<br />
Československa ptali<br />
v rámci hodnocení dalších<br />
historických událostí, tak<br />
to byla shodně nejméně<br />
pozitivně vnímaná událost.<br />
Ze sociologického výzkumu Akademie věd,<br />
2018, 25 let po rozdělení<br />
VZPOMÍNKY JAKO<br />
ZPŮSOB INDIVIDUÁLNÍ<br />
INTERPRETACE<br />
MINULOSTI<br />
16<br />
30 LET POTÉ...
„<br />
Drvivá väčšina ľudí na<br />
Slovensku už prijíma<br />
rozdelenie spoločného<br />
štátu spred 30 rokov ako<br />
fait accompli, hotovú vec,<br />
nezvratnú historickú udalosť.<br />
Podľa výskumu IVO z augusta<br />
2022 rozdelenie spoločného<br />
štátu hodnotí prevažne<br />
pozitívne 35 %, kladne aj<br />
záporne 31 % a prevažne<br />
negatívne 27 %. Zvyšných<br />
7 % nemá názor. Z ľudí do<br />
30 rokov, ktorí sa už narodili<br />
do samostatnej SR, hodnotí<br />
rozdelenie prevažne pozitívne<br />
44 %, pričom až 17 % nevie<br />
túto udalosť posúdiť.<br />
Zora Bútorová v rozhovore pre TASR k 30. výročiu<br />
rozdelenia ČSFR<br />
Vysvědčení za stav společnosti dnes vystavuje<br />
generace, která již společný stát nezažila a pro<br />
kterou křivdy, vzájemné dluhy, výčitky a osočování<br />
už nejsou tématem. Důležité je, kam se dostaly<br />
obě naše země 30 let poté… a jak se naše společnosti<br />
vypořádaly se zásadními problémy – s projevy<br />
nacionalismu a extremismu, diskriminací<br />
menšin, dodržováním lidských práv, svobodou<br />
projevu a tisku, korupcí, populismem, stavem justice,<br />
ekologickou krizí, odlivem mozků, odchodem<br />
mladých do zahraničí, postavením žen, šířením<br />
hoaxů a konspiračních teorií, stavem veřejných<br />
financí, zdravotnictví, vzdělávání, kultury… V každé<br />
ze jmenovaných oblastí mají obě naše země<br />
stále značné rezervy. (I když jsou oblasti, v nichž<br />
je Česká republika vepředu – školství, zdravotnictví,<br />
přístup k právům lidí LGBTI+…) Nezbavili<br />
jsme se komplexu malých států mezi východem<br />
a západem a jen těžko obstojíme v konfrontaci<br />
s vyspělými evropskými zeměmi. Válka na Ukrajině<br />
ještě více zvýraznila, jak důležitá a jak křehká<br />
je v současnosti naše zahraničně-politická a hodnotová<br />
orientace. Jak dlouhá je cesta k budování<br />
zralé, sebevědomé, tolerantní, vzdělané, kulturní,<br />
spravedlivé a demokratické společnosti a jak<br />
jednoduše můžeme jedním nesprávným krokem<br />
všechny tyto výdobytky svobody ztratit.<br />
17
Change language