Wilhelmina Queen - Martin Pecina

masového zájmu, protože prostředky vynaložené k její vý­
robě vysoce převyšují standard. Co na tom, že malé série
knih na ručních papírech vždy mohly ovlivnit jen malou
část veřejnosti? Každý zásadní oborový impuls představu­
je přístup, který je v protikladu s obvyklým stavem. Jeho
úkolem je v prvé řadě nastolit rovnováhu sil, vedle nízkého
ukázat vysoké, a postupně tak učit lidi rozeznávat kvalitu.
Vydávat bibliofilii nutně neznamená ohlížet se do minu­
losti, imitovat staré tisky ani vyžívat se v čichání ředidel,
leptání kovů či kolorování ilustrací. Knihomila nepotěší
jen výpravné knihy s originálními grafikami; obvykle ne­
pohrdne ani přednostním výtiskem na lepším papíře (alias
tirage réservé) či soukromými tisky (éditions privées); zvláš­
tě když jsou v tiráži očíslované nebo podepsané autorem.
Avšak náročné parametry bibliofilií mnohdy snesou i knihy
zamýšlené jako normální sériová produkce; u nás jsou to
třeba báječná nakladatelství Baobab nebo Meander, kte­
rá vydávají jedinečné autorské knihy, bohatě vyzdobené
krásnými ilustracemi českých autorů. O takové bychom
měli trvale usilovat.
Osobitou skupinou milovníků knih jsou různí maniaci. Po­
měrně bizarní zvrácenost se nazývá biblioklasmus (z řecké­
ho kladzō, štípám), čili vytrhávání a vystřihování listů nebo
ilustrací vzácných knih. Ať už za účelem komerčního pro­
spěchu, či pouze z dobrého rozmaru. Ani dnes nejsou zvlášt­
ní výjimkou pokojíčky vyzdobené kolorovanými grafikami
z letitých tlustopisů, i když většinově stále vedou laciné
reprodukce Muchových plakátů. Správní biblio filové samo­
zřejmě biblioklasmus nenávidí, protože nedokáží pochopit,
jak někdo může znehodnotit pěknou knihu. To, co bylo na­
vrženo jako celek, se najednou rozpadne na jednotlivosti
a ztratí svou vnitřní pospolitost. Vrozený ochranitelský
26
postoj namířený vůči destrukci krásného vychází z normál­
ního lidského fetišismu, tedy z naprosto přirozené a obecně
přehlížené lidské vlastnosti, která nás obklopuje tak vytrva­
le a důsledně, že si ji přestáváme uvědomovat. Živí v nás po­
svátnou úctu nejen ke knihám, ale ke všem věcem, kterým
přisuzujeme nějakou nadstandardní hodnotu. Knížky toto
své postavení postupně ztrácejí, avšak substituce v podobě
naleštěných aut nebo spotřební elektroniky je adekvátní,
takže stav věcí zůstává víceméně při starém. Jen podoba
úchylky se trochu mění.
Jan Rambousek píše, že biblioman je chorobně zrůdný bib­
liofil, který se neštítí ani zločinu, aby se zmocnil žádané, vzác­
né knihy1. Je to smutný a nemocný člověk, který dosáhl
hranice extrémního fetišismu, miluje knihy a neumí bez
nich žít. Bohužel neznám žádného protřelého zločince, kte­
rý by mi mou hypotézu potvrdil, ale myslím, že knihy se
nekradou o nic méně než v minulosti, přestože poslední
dobou je situace ztížena všudypřítomnými čipy, které mají
dotyčného lapku odhalit. O loupežné vraždě kvůli knihám
jsem zatím neslyšel. Možná máte doma nějaké knihy
s nalepenými ex libris na předsádkách, majitelovou značkou
sloužící k identifikaci jeho majetku. Je to malý grafický
list, co oživuje děravou paměť a usnadní vám vrácení půjčené
knihy, protože každá nepoctivost se po zásluze trestá.
Ostatně už v roce 1409 obsahoval český rukopis (uložený
nyní v národní knihovně) doušku ve znění: Kdo tyto kniehy
ukradne mne, bodaj měl tolik zimnic, jako je v Praze pivnic.
Tak bacha!
1 Rambousek, Jan: Slovník a receptář malíře grafika, 1954
27