Wilhelmina Queen - Martin Pecina

Mnohá současná digitální písma nás opakovaně přesvědču­
jí, že je to úkol nesnadný. Akcenty jsou obyčejně malé, svět­
lé, příliš kontrastní nebo špatně tvarované. Autoři písem
někdy kresebně slučují rozlišovací znaménka s interpunkč­
ními. Jenže zatímco funkcí interpunkce je členit větu na
menší celky, vyznačovat větné části, případně formulovat
větu jako tázací či rozkazovací, jedinou funkcí diakritiky je
zastupovat nový foném, pro který latinská abeceda nemá
vyhrazen samostatný znak. Proto je podstatné, aby tvar
akcentů slepě nekopíroval interpunkci, ale naopak se od
ní dostatečně odlišoval — v takové míře, aby oba soubory
znamének přirozeně zapadly mezi ostatní znaky v souboru.
Interpunkci obyčejně chápeme na úrovni celé věty, diakriti­
ku na úrovni jednotlivých liter. V zásadě tedy interpunkce
má být velká a výrazná, akcenty o něco menší. Svislý háček
(ť, ď, ľ ) nemá svádět k záměně s apostrofem (d’Artagnan),
tečka nad písmenem je obvykle menší než tečka větná.
Z předchozí kapitoly už víme, že v ideálním případě jsou
velikostí rozlišené i jednoduché uvozovky od větné čárky
a podobně. Antikva nabízí více kresebných možností než
bezserifová písma, přesto i v případě grotesku lze každý
jednotlivý znak do určité míry diferencovat. Nespouštíme
ze zřetele kritérium čitelnosti a účelnosti. Rozlišujeme
tři skupiny akcentů: Prvním typem jsou znaménka umístě­
ná nad nebo pod písmeno, výjimečně také vedle písmového
znaku. Druhým typem jsou znaménka s literou propojená
v horní nebo dolní partii, třetím akcenty znak protínající.
Je logické, že diakritika musí být v dokonalém souladu
s literou, na niž je napojená. Ale také znaménko umístěné
mimo křivky samotného znaku vnímáme jako jeho neod­
dělitelnou součást. Diakritika tedy není doplňkem abecedy,
nýbrž její organickou součástí, má být v ještě pevnějším
vztahu s literami než větná znaménka.
264
Hlavním cílem při kresbě akcentů je maximální míra jedi­
nečnosti, zaručující perfektní čitelnost a zabraňující mož­
nému zmatení čtenáře. Háček textového písma má být ve
styku dvou tahů ostrý, aby se nedal zaměnit s půlkroužkem
(breve). Háček tvořený jediným tahem lze akceptovat jedi­
ně v některých kursivách nebo u kaligrafovaných písem,
která nepoužíváme k sazbě slovníků a delších multijazyč­
ných textů. V malých stupních se často stírají rozdíly mezi
čárkou pod písmenem (undercomma) a takzvanou cedillou.
Tehdy je třeba nalézt takové řešení, aby byl charakter obou
akcentů jednoznačný, zřetelný.
VeliKoSt
Diakritika má být přiměřeně velká, zvláště v případě písem
určených primárně pro textové velikosti. Znaménko, kte­
ré ve dvaasedmdesáti bodech působí předimenzované, se
v deseti bodech stane nenápadné, funkční. Písmař se zkraje
neobejde bez četných tiskových zkoušek, které prokáží, zda
jsou akcenty dostatečně výrazné a v drobném textu neza­
nikají. Jejich velikost je často předurčena výškou verzálek
či délkou dotahů, to ale neplatí u typů se sníženou střední
výškou anebo extrémně zkrácenými dotahy, kde se podobně
spekulativní princip neosvědčí.
duKtuS
Aby písmař docílil optimální harmonie, uplatňuje obdobný
princip jako u kresby malé a velké abecedy. Verzálky mají
větší světlou výšku než minusky, obvykle také jednodušší
kresbu, díky které propouštějí dovnitř více světla. Kdyby
autor nakreslil tahy verzálek stejně silné jako u minusek,
písmena velké abecedy by byla příliš tenká, světlá. Proto je
265