Hrdinové naší doby - Mladá fronta

téma
Jistě,
pane řediteli!
Spisovatelka Věra Kudynová zná důvěrně prostředí
nadnárodních korporací. O nástrahách globálního
kapitalismu si povídala s mnoha profesionály, kteří se jí
svěřili s velmi vtipnými zkušenostmi.
Text Věra Kudynová
M
Foto Profimedia
ysleli jsme, že si dělají legraci,“ říká pětačtyřicetiletý
skladník Jan Mahler, který
pracuje už deset let pro nadnárodní
farmaceutickou společnost. „Nedělali. Při chůzi
po schodech se musíme držet zábradlí, abychom
si nezpůsobili úraz, a ve skladu nám přikázali nosit
čepice s kšiltem, taky kvůli úrazům. Nikdy se tu
nic nestalo, ale co nosíme kšiltovky, tak nevidíme
a pořád nám něco padá na hlavu.“ Jan už ale dávno
rezignoval. Drží se zábradlí, nosí kšiltovku a snaží
se být neviditelný, protože se zvýšil poměr pohyblivé
složky mzdy a snížil základní, tudíž nedržet se
by ho přišlo draho. A kde jinde by našel práci?
V globalizované společnosti tvoří zaměstnanci
korporací nové národy, které jsou řízeny podobným
způsobem jako armáda – jinak by také šlo
impérium se sto tisíci zaměstnanci na několika
kontinentech udržet jen těžko. Nerozhoduje
barva pleti ani historie země a esperantem je angličtina.
Lokální specifika se těžko kontrolují. Logickým
důsledkem je pak v místních měřítkách
ztráta identity, s níž se lidé dost obtížně smiřují.
A zdaleka nejde jen o nějaké technické předpisy.
„Naši společnost koupila zahraniční firma, báli
jsme se, jak uspějeme, pochybovali jsme o tom,
co vlastně umíme. Po dvou letech víme, že to, co
dobře fungovalo, bylo zničeno. Dostali jsme pokyny,
jak co máme dělat moderně, přičemž je to
krok zpátky tak o pět let. I ve státní správě jsou
pokrokovější než my, ,globálně korporační‘! Nejvíc
jsme se ,zasmáli‘, když náš ředitel odpovídal
v anketě, co mu vadí na českých zaměstnancích.
Prý jsme málo iniciativní a nemáme nápady! Skutečnost
je taková, že naivkové, kteří nápady měli,
je museli zapisovat do formulářů a posuzovala
je centrála. Všechny shledala jako nepoužitelné.
Nápad znamená práci navíc a komplikaci, tak
se mohou líhnout jen v jimi určených dílnách,“
říká Josef Čáp z finančního oddělení francouzské
firmy. Podobnou zkušenost s prací pro obří americkou
korporaci přidává i kontrolor Jiří Hošek:
„Nový šéf nám zadal připravit stostránkovou prezentaci
pro centrálu. Bylo nám jasné, že si prohlédnou
tři stránky s celkovými výsledky, ale nutil
nás předělávat pětkrát podrobnosti, přičemž neustále
pozměňoval zadání. Když chtěl žluté přebarvit
na fialovo, protože to bude hezčí, pochopil
jsem, že člověk může vraždit nebo se zbláznit,“
říká odevzdaně muž, který studoval s červeným
diplomem VŠE a má zahraniční „nástavby“, a dodává:
„Kvůli chaotickým změnám španělského
šéfa jsme v práci deset až dvanáct hodin denně.
Manželka říkala, že má mě i mé práce plné zuby.
Jí se to říká, kde si mám ale najít jinou, když je to
všude podobné? A jak bych splácel hypotéku?“
Legrace na place
Zahraniční majitelé se prý chovají ke zdejším zaměstnancům
hůř než u nich „doma“. Richard Novák,
švýcarský podnikatel, s tím ale nesouhlasí.
„Chovají se všude stejně, jen ve střední a východní
Evropě je to otevřenější. Tady zaměstnavatelé
používají bílé rukavičky, ale výsledek je stejný!“
„Dostal jsem ze zahraničí fantastickou nabídku,
vstup do velkého, skutečného byznysu. Řekl jsem
si, skvělé, zhodnotím studium v Londýně, které
stálo mé rodiče statisíce,“ vypráví Jan Trojan, vyšší
manažer ve společnosti, která má sídlo v Paříži.
20ZEN
ZEN21