zde - Zápas o duši - Reformace.cz

nuje systematické přebírání světských
filozofií a postupů, nebo nárazový, daný
například ztrátou trpělivosti, kdy se člověk
rozhodne vzít věci do vlastních rukou a
dát jim potřebnou dynamiku „podle vlastních
představ“. Příkladem takového kompromisu
může být čekání Saula na Samuela,
kdy se Saul rozhodl neposlechnout
Boží příkaz a jednat podle vlastního úsudku.
Konec tohoto příběhu všichni známe
– Saul vypadl z Boží milosti, načež následovala
jeho zoufalá snaha vlastní silou se
udržet za každou cenu u moci, která však
skončila úplným opakem – jeho smrtí.
V dnešní době však můžeme pozorovat
spíše nenápadné, nicméně systematické
přejímání poznatků ze světa, které
se projevuje snahou zvýšit efektivitu
evangelizace nasazením potřebného
marketingového a manažerského knowhow
(sadou „ověřených metod“), které
hodnotí efektivitu podle měřitelných ukazatelů
výkonnosti, které jsou stanovené,
měřené a vyhodnocované lidmi. Pomalu
se tak proces evangelizace, který v tradičním
křesťanství řídí Bůh a kde člověk
hraje svou dílčí roli, dostává plně do
„kompetence člověka“, který ho naplánuje,
realizuje a vyhodnotí dosažený výsledek.
Je tu jen minimum místa pro Boží
zásah (vedení Duchem svatým) – všechno
je podrobně naplánované a realizované
vedoucím (resp. týmem) podle zpracovaného
harmonogramu. Dostáváme se
tak k tomu, že hlavním rysem moderní
evangelizace je z pohledu tradičního
křesťanství extrémní pragmatismus, kde
si člověk sám, na základě svého úsudku,
určuje vhodnost používaných metod.
Nehledí ani tak ke Stvořiteli a do Jeho
Slova, jako na věci stvořené, které se
člověk sám rozhodl vzít do svých rukou.
Protože tradiční křesťanský pohled na
Boha je diametrálně odlišný od pohledu
New Age, kde je Bůh jen jakousi neosobní
silou pomáhající osobním zájmům
jednotlivce, není možné čekat Boží požehnání
a podporu tohoto pýchou nasáklého
přístupu k evangelizaci. Ovšem pro
lidi, jimž se v dnešní povrchní, resp.
instantní době zdá hledání Boží vůle a
Boží cesty „nepochopitelně“ obtížné,
pomalé a „z hlediska světa“ kontraproduktivní,
to není žádný problém. Po
odklonění se z Boží cesty události
obvykle nabírají „rychlý spád“. Následuje
definování vlastních cílů, vlastních metod
a vlastních měřítek úspěšnosti.
Pokud jiní křesťané případně upozorní
na to, že přinášené ovoce není v souladu
s tím, co známe z Bible, nenásleduje
hledání řešení v pokání a návratu k Bohu,
ale naopak hledání dalšího „vhodného
nástroje“ ze světa, který údajnou příčinu
neúspěchu „efektivně eliminuje“, a tak
zajistí „požadované výsledky“. Tím může
být např. nový marketingový průzkum, po
němž následuje „nutná úprava“ používaných
postupů a metod (což se v těchto
hnutích rovná tomu, co je v církvi zvěstováno),
anebo jednoduše další úprava
původně stanovených cílů. Ty se postupně
mění z biblických cílů zaměřených na
věčnost na cíle lidské a pozemské.
Že se jedná o cestu více než nebezpečnou
snad není třeba ani připomínat.
Pokud totiž chceme definovat to, co je
světské, je třeba se zamyslet nad tím,
jaká je motivace našeho jednání – zda se
chceme líbit Bohu nebo lidem. Přístup,
který do popředí klade požadavky (v této
fázi nevěřících) lidí, spěje právě k tomu,
aby se církev transformovala právě podle
jejich požadavků (!), což je pro pravou
církev nepřípustný jev – směřuje totiž ke
stavu, kdy církev ve skutečnosti přestává
být zajímavou pro tento svět, protože
přestává být solí a světlem. Nepochybně
je třeba využít každou vhodnou příležitost
a formu pro zvěstování Božího slova
nevěřícím lidem; základním předpokladem
však je, že křesťan zůstane věrný
Bohu a Jeho slovu a nepřistoupí na kompromisy
a účelovou relativizaci Božího