Praktická cvičení z lékařské chemie I. - Lékařská fakulta v Plzni ...

Chemické názvosloví
Základ českého chemického názvosloví anorganických sloučenin položil v době
obrozenecké Jan Svatopluk Presl a poprvé publikoval v roce 1858. Později bylo dalšími
autory modifikováno, avšak zásadní význam má až návrh Emila Votočka, který zavedl pro
označení oxidačního čísla dnes všeobecně známé názvoslovné přípony. Jeho návrh jako
všeobecně závazný byl přijat v roce 1914. Později byla přijata ještě některá další zpřesnění,
na posledních úpravách pracovala názvoslovná komise v letech 1971 až 1973.
Chemické názvosloví formuluje přesná pravidla, podle nichž se zapisují chemické
vzorce a tvoří jejich názvy. Základem jsou značky a názvy prvků a jejich oxidační čísla
v dané sloučenině.
Názvy prvků jsou odvozeny vesměs z latiny. Pro 18 prvků se používá název český
(cín, draslík, dusík, hliník, hořčík, křemík, kyslík, měď, olovo, rtuť, síra, sodík, stříbro,
uhlík, vápník, vodík, zlato, železo). Více českých názvů navrhovaných obrozeneckými
učenci se neujalo.
Oxidační číslo je formální pojem a udává fiktivní elektrický náboj, který by atom
získal, kdybychom všechny vazebné elektrony přiřkli elektronegativnějšímu atomu.
Elektronegativnější atom získá záporné oxidační číslo, elektropozitivnější atom kladné
oxidační číslo a pokud existuje vazba mezi atomy stejného druhu, je nulové. Součet
oxidačních čísel ve sloučenině se rovná nule. Oxidační číslo není pravidelnou součástí
chemického vzorce, uvádí se dle potřeby. Označuje se římskými číslicemi umístěnými
vpravo nahoře u symbolu prvku (kladné znaménko se obvykle neuvádí). Oxidační číslo
můžeme uvést u všech prvků ve sloučenině, ale častěji se zdůrazňuje jen u některých.
Např.:
KMn VII O 4 Na 2 [Fe III (CN) 5 NO] [Co III (NH 3 ) 4 Cl 2 ]Cl
Oxidační číslo se nesmí zaměňovat s iontovým nábojem.
Iontový náboj udává skutečný elektrický náboj, který získává kladná částice
(kationt) a záporná částice (aniont) po elektrolytickém rozpadu iontové vazby. Iontový
náboj se označuje arabskými číslicemi (jednička se neuvádí) vpravo nahoře u symbolu
kationtu či aniontu. Na rozdíl od oxidačního čísla musí být nutně uveden, neboť právě tak
se odliší neutrální atom či molekula od nabité částice.
Např.:
Na + , Ca 2+ , Al 3+ , Cl - , CN - , SO 4 2- ,HPO 4
2-
Samozřejmě, že i v iontech, je-li to nutné, mohou být použita oxidační čísla.
Např.:
[Co II (H 2 O) 6 ] 2+ , {Fe III [Fe II (CN) 6 ]} - , [Hg II I 4 ] 2+
Z uvedeného jasně vyplývá, že oxidační čísla a iontové náboje nelze zaměňovat. Pro
označení platí:
H -I
vodík se záporným oxidačním číslem (např. v hydridech)
8