opravená verze - Katedra ekologie a životního prostředí - Univerzita ...

(např. Báldi & Kisbenedek 1994). Okraje lesa mohou tedy hrát důležitou roli v rekolonizaci
okolních narušených oblastí jako „source habitat“ (Magura et al. 2001). Ovšem nadměrná
těžba spolu s fragmentací porostů vede k významnému snížení druhové diverzity bezobratlých
a k lokálním extinkcím (Niemelä 1997). Vznikají tím malé izolované plošky, které tvoří pro
mnoho bezobratlých živočichů nepřekonatelné překážky (Essen et al. 1997). Na porušených
lokalitách navíc dochází i ke kolísání původně vyrovnaných životních podmínek (především
světelný a vodní režim, vlastnosti půdy) zapojených lesních porostů (Hornung & Warburg
1996).
Suchozemští stejnonožci (Isopoda: Oniscidea) mají tendenci osídlovat vlhká a stinná
stanoviště (Flasarová 1958). Protože mají tělní povrch, který nezabrání většímu vypařování
vody, přizpůsobují se nedostatku vlhkosti agregací jedinců (vypařování se sníží až o 50 %),
stáčením do klubíčka (u fylogeneticky pokročilých druhů) a aktivitou jen v určité denní či
roční době (Warburg 1968). V noci jsou vůči suchu tolerantnější a dokonce přijímají potravu
i na velmi suchých místech (Gromysz-Kalkowska & Oder 1983). Stejnonožci jsou eurytermní
živočichové, teplotní optimum druhů v České republice je v průměru 13-30°C
(Tajovský 1989), přičemž mají-li možnost výběru, inklinují k nižším teplotám (15-20°C)
v rámci tohoto intervalu (Hornung et al. 1998). Při vyšších teplotách dochází ke zvýšení
intenzity pohybu, při dalším zvyšování teploty dojde ke kolapsu v důsledku dehydratace.
Pokud je relativní vlhkost vysoká, snášejí i vyšší teploty (Sutton 1972). Přestože světlo má na
fyziologii stejnonožců menší vliv než teplota a vlhkost, nelze jeho působení na stejnonožce
zanedbat. Světelná délka dne spolu s působením teploty ovlivňuje jejich reprodukční cykly
(Hornung & Warburg 1998). Suchozemští stejnonožci jsou více fotonegativní než vodní
(Warburg 1968), díky čemuž vykazují většinou noční aktivitu. Jejich predátoři jsou také často
noční živočichové. Nejvýznamnějšími predátory jsou střevlíci, stonožky, pavouci
a obojživelníci (Hornung et al. 1998). Hustota společenstev suchozemských stejnonožců na
kyselých půdách klesá (Zimmer, Topp 1997a). Je to zřejmě v důsledku nedostatku
výměnného vápníku pro stavbu vnější kostry (Tajovský 1989). Počty jedinců klesají
v kyselých půdách i v případě dostatečného množství kvalitní potravy (Judas & Hauser 1998).
Tato studie se zabývá výskytem suchozemských stejnonožců v různě starých
porostech lužního lesa, vzniklými v důsledku kácení lužního lesa. Suchozemští stejnonožci
jsou vhodným objektem výzkumu, protože patří k ekologicky důležitým členům půdní
mikrofauny a některé druhy je možné považovat za bioindikátory (Hopkin et al. 1986,
Paoletti & Hassal 1999, Farkas et al. 1996). Navíc je lze získat jednoduchými, ekonomicky
i jinak nenáročnými metodami (Tufová & Tuf 2003).
2. Materiál a metodika
2.1 Lokalita
Výzkum probíhal v lužním lese (Querco-Ulmetum) 2 km severně od obce Horka nad
Moravou (severozápadně od Olomouce, 49°65´s.š. a 17°20´v.d., 210 m n.m.) ve faunistickém
čtverci 6369 v letech 2004 – 2006. Sledovaná lokalita se nachází na území chráněné krajinné
oblasti Litovelské Pomoraví. Při zvýšených průtocích řeky Moravy (hlavně v jarním období)
jsou lesy v Litovelském Pomoraví zaplavovány. Voda se rozlije systémem periodických
ramen a kanálů a na některých místech dokonce les zaplavuje plošně (Machar 1998). Lokality
leží v oblasti kaolinických jílů, štěrků a písků. Půdním typem je zde glejová fluvizem.
Půdotvorný substrát tvoří nivní bezkarbonátový sediment (Novák 1991). Některé parametry
půdy tohoto lužního lesa byly změřeny roku 1998: pH = 5,0, obsah C org = 2,5 %, obsah
222