opravená verze - Katedra ekologie a životního prostředí - Univerzita ...

Obr. 8. Generalizovaný aditivní model ukazující numerickou odpověď početnosti
suchozemských stejnonožců v závislosti na měsíci
4. Diskuze
Zachycených šest druhů suchozemských stejnonožců odpovídá druhové bohatosti typických
lesních společenstev známých ve střední Evropě (Farkas 1998, Tajovský 1999, Tuf 1997).
Nejvyšší index druhové diverzity byl zaznamenán na rozhraní 87letého a 10letého porostu,
což odpovídá existenci ekotonového efektu, jak jej prokázali např. Báldi & Kisbenedek
(1994). Ke zvýšení indexu druhové diverzity na ekotonu však došlo jen v případě přechodu
mezi zmíněnými porosty, kdežto na ekotonech souvisejících s mladou pasekou tak vysoké
indexy zjištěny nebyly. Lze tedy předpokládat, že ekotonový efekt se na nich se nevyvinul
kvůli krátké době existence uvedených ekotonů v porovnání s prvním zmíněným. Druhy
Protracheoniscus politus, Porcellium conspersum a Hyloniscus riparius vykazují vyšší počty
jedinců v pastech na okrajích, nelze je však považovat za specialisty na ekoton
(Radu 1983, 1985). V rozdělení zastoupení druhů na jednotlivých lokalitách nejsou striktní
rozdíly v důsledku jejich pohyblivosti. Pohybují se horizontálně na velké vzdálenosti
(Paris & Sikora 1965), ale není to pohyb směrovaný (Sutton 1972). Většina stejnonožců navíc
vykazuje výrazně noční epigeickou aktivitu, tj. v době, kdy vlhkostní a teplotní podmínky
jsou relativně příznivé (Tuf & Jeřábková 2007).
Ligidium hypnorum (Cuvier, 1792)
Patří mezi primitivní formy suchozemských stejnonožců, vyznačuje se proto
vysokými nároky na vlhkost prostředí (Harding & Sutton 1985). Dle našich výsledků
preferuje mikrostanoviště se zastíněním bylin do 25 % a nad 75 %. Tento fakt zapadá do
známé ekologie druhu, který se sice vyskytuje ve vlhkých lesích, nicméně je početnější i
mimo les (Farkas et al. 1999).
Protracheoniscus politus (C. Koch, 1841)
Jedná se o lesní druh (Tajovský 2001) žijící ve vlhké půdě, v listí i pod kůrou stromů
(Flasarová 1958, Davis & Sutton 1978). Což podporuje zjištění, že jeho výskyt pozitivně
koreluje s rostoucím zastíněním stromových korun a že nezachází na mýtinu. Na větší
zastínění keřů reaguje negativně, lokality s větším výskytem keřů totiž nemají vytvořeno
232