opravená verze - Katedra ekologie a životního prostředí - Univerzita ...

zapojené stromové patro. Nejpočetněji byl zachycen v srpnu. Tento pattern výskytu v průběhu
roku zmiňuje i Flasarová (1995).
Trachelipus rathkii (Brandt, 1833)
Je eurytopním druhem obývajícím různá stanoviště co do vlhkosti i podkladu
(Flasarová 1958). Osídluje v různé míře narušená stanoviště včetně orných půd
(Tajovský 2003). Pokud se nachází na lučních lokalitách udržovaných člověkem, nevadí mu
sešlap ani kosení (Tajovský 2003). Byla zjištěna určitá vazba na sušší luční a lesostepní
polohy (Tajovský 2006). Potvrzují to i výsledky této studie - vyskytuje se rovnoměrně
s preferencí mýtiny, která má vyšší pokryvnost bylin a keřů. Jsou zde v létě horší vlhkostní
podmínky. Dále preferuje starší les s rozvolněnějšími korunami. Hojně se nalézá na přechodu
mýtiny a desetileté dubové školky a na okraji stodvacetisedmiletého porostu.
Davis & Sutton (1978) taktéž uvádějí jeho zvýšený výskyt na lesních okrajích.
Porcellium conspersum (C. Koch, 1841)
Obývá vlhká až mokrá stanoviště v listnatých a smíšených lesích (Flasarová 1958). Na
sledovaných lokalitách obsazuje stanoviště s co největším zastíněním stromových korun,
proto se hojně vyskytuje v desetileté dubovém porostu, kde je téměř kontinuální zápoj korun.
Nejvíce je přítomen v okraji mezi dubovým a osmdesátisedmiletým porostem. Zřejmě má
v ekotonu více možností potravní nabídky a úkrytů. Žije pod kameny, v listí a v mechu
(Flasarová 1958).
Trichoniscus pusillus Brandt, 1833
Žije na velmi vlhkých a stinných místech (Flasarová 1958), nacházel se na
stanovištích s 50 % a větším zastíněním stromovými korunami. Vůbec se nevyskytuje na
mýtině. Je totiž malým zvířetem, které se na zhutnělé půdě špatně pohybuje.
Hyloniscus riparius (C. Koch, 1841)
Přednostně vyhledává okraje listnatých a smíšených lesů (Flasarová 1958), jedinci se
vyskytují na okraji osmedesátisedmiletého lesa, v dubovém porostu a na přechodu těchto
dvou biotopů. Vzhledem k jeho měkkému tělu, je pro něj vlhkost limitním faktorem
(Farkas 1998, Tajovský 1999). Žije proto v tlejícím dřevě, ve vlhkém humusu a pod kameny
a během roku se vyskytuje více na jaře a začátkem léta. Nízké teploty zřejmě nejsou
rozhodujícím limitním faktorem, byl nalezen i uprostřed zimy v puklinách v půdě při povrchu
(Schultz 1965), přestože většinou zimuje v půdě.
Zastínění korunami stromů je významnou funkcí distribuce suchozemských
stejnonožců. Je ukazatelem charakteru biotopu a umožňuje klasifikovat druhy stejnonožců
jako lesní a nelesní. Přesto však zastínění keři a bylinami v porovnání se zastíněním
stromovými korunami mělo v analýze distribuce stejnonožců větší význam. S početností
většiny druhů však pokryvnosti obou pater korelovaly spíše negativně (vyjma T. rathkii).
Vysoká pokryvnost stromového patra však zároveň způsobovala nízkou pokryvnost pater
keřového a bylinného (Chytrý et al. 2001). Je možné, že subjektivně lidsky nejjednodušší
ukazatel charakteru biotopu (přítomnost stromů) tak suchozemští stejnonožci spíše
„interpretují“ jako nepřítomnost bylin a keřů.
Množství listového opadu bylo pro výskyt stejnonožců nesignifikantní. Nemáme však
údaje o jeho kvalitě a atraktivnosti pro jednotlivé druhy stejnonožců. Vzhledem k tomu, že
složení opadu patrně zásadně ovlivňuje celkovou fitness populace (Zimmer & Topp 1997b),
může za vlivy jednotlivých faktorů, jako je pokryvnost zmíněných pater, stát kvalita opadu
jako potravního zdroje pro suchozemské stejnonožce.
Sezónní dynamika je většinou jednovrcholová. Některé druhy zimují v půdě (Tuf
2001), jiné mají jednoletý cyklus (Tajovský 1989). Počet generací za rok závisí na
233