00 Památník Sokola Přerov 1871 -1946 - rosmus

MUDr. Jan Lacina:
Život a jeho projevy na této zemi od nejnižších živočichů, jehož konečným článkem jest
člověk., nevyvíjel se nikdy plynule a hladce. Vývoj životního dění a tvoření nových
druhů byl provázen dle názorů geologů vždy těžkou katastrofou původu kosmického
neb zemního, jako obrovská dlouho trvající zemětřesení, změna počasí (ledová doba),
změna rozdělení vod. Vnitřní projevy života v pohodě slunce a hojnosti potravy pokrok
ku vyšším celkům a cílům zastavují. Katastrofa nutí život hledati nové formy a způsoby,
aby se vyžil co nejplněji a upravil možnosti pro své další existence v řadě jedinců i
příštích celků.
Tento zákon platí dodnes i pro člověka, který je nejvyšším článkem ve vývoji života.
Hledání nových cest, nových směrnic myšlení, platných zákonů v době pokoje,
nepostupuje přece tak rychle a tak intensivně, jako po hlubokých katastrofách, zejména
válečných, tedy po katastrofě vyvolané člověkem proti člověku, národem proti národu.
Po skončení válečné hrůzy se dostává lidstvo do varu, vidí, že pravdy minula už nestačí
ku zodpovědění otázek dneška.
Hledají a budují se nové základy pro další desítky a stovky let, které, jsou-li
vybudovány a vyhledány správně a lidmi moudrými, bývají pro další vývoj lidstva
požehnáním. Právě my dnes žijeme v době, kdy pokrok života se dal v let, kdy nové
pravdy, nové názory, nové hospodářské i společenské problémy vyvstávají, aby dosáhly
svého ideálu: trvalého štěstí člověka. Jest to doba převratná, světová revoluce, která
zachvátila celé lidstvo na zeměkouli a vyvolala touhu po duševní vyrovnanosti, touhu
po samostatnosti kolektiva i všech jedinců v něm. Taková touha až dosud se nikdy
nesplnila, ale přece se blížíme stále k cíli. Dospějeme
Abychom dospěli k cíli tak vzdálenému, abychom šli pevně a jistě, musíme se obrátiti k
velikým lidem, myslitelům a hledati, zda už oni ve svém tušení a předvídavosti
neukazovali, jak nejlépe jíti, zda už tenkráte nebyli vůdci do budoucna, majáky
osvětlujícími cestu lidstva.
Dr. Miroslav Tyrš ve svých tělocvičně-ideových a filosofických pracích ukazuje jednu z
možných správných a přímých cest. Ve své sokolské soustavě vždy a všude obrací svůj
zřetel k lidskému kolektivu. Jedinec jest pouze součástí toho kolektiva, ovšem součástí
důležitou, kterou nutno vzdělati, učiniti krásnou a dobrou, aby celek dobrými a
krásnými jednotlivci byl ideálně dobrým. »Co lid nezná, nikdo nezná, co lid nedoved,
nikdo nedoved.«
Síla člověka spočívá hlavně v tom, že jest článkem celku. Jen v tomto celku může
prospívati a dospěti. Každé nucené a sobecké odlučování jest jemu a celku, v němž žije,
neprospěšné. Z toho vyplývá, že moc člověka se objevuje ve spolčování v nejširším
slova smyslu, kterýmž se mohou jedině vyvinouti všechny síly národa a člověčenstva.
»Společnost životná a trvalá spočívá na dvou zásadách: na volnosti a kázni, jež
osvědčujeme tím, že nutné řády si sami dle potřeby stanovíme. Kázeň spočívá v tom, že
pokud trvají tyto řády, sami se jím podrobujeme.« Nelze lépe vyjádřiti názor na kolektiv
a jedince v něm, nelze lépe aplikovati tyto citáty na kvas nynější doby, kde životní
názor jednotlivce musí se přizpůsobiti názoru kolektiv.
Nelze lépe vyjádřiti sociální cítění, než je vyjádřil Dr. Miroslav Tyrš v roce 1863 ve
filosofii dějin: »Nižádný nemá zaháleti, nižádný nemá požívati toliko to v pokoji a v
rozkoši, o čem s namáháním tělesným a duševním pracovali druzí.« A dodává:
»Podřízen musí býti v dějinství každý, jeden více, druhý méně, neboť jsme všichni
podřízeni úloze člověčenstva.« Celé lidstvo dnes hledá a ohlíží se po nových pravdách.
Nová doba dnes buduje na štěstí kolektiva se snahou zachovati individualitu.
Světový názor velkých našich jedinců předešel svou dobu o desítky let. Dnes teprve
začínáme rozuměti Tyršovi, a po letech budou zase naši potomci žasnouti nad duchovní