Sestava 1 - Akademický bulletin - Akademie věd ČR

Klimatologická stanice sestává z meteorologické budky,
stanice měřící čistotu ovzduší, stožáru na měření rychlosti
a směru proudícího větru a volné plochy se sběrnými
nádobami a srážkoměrem. Se sběrem a vyhodnocováním
dat pomáhá Český hydrometeorologický ústav Ostrava.
Působení zvýšeného CO 2 na rostliny studují badatelé v Centru
především prostřednictvím fotosyntézy. Na úrovni fotosyntetického
procesu jde totiž o důležitý skleníkový plyn, uhlíkový cyk -
lus je úžasně propojený, a proto je důležité zodpovědět otázku,
jestli vůbec současná biota, současné autotrofní organismy mají
schopnost vyrovnat se s jeho nárůstem. Principiálně samozřejmě
ano, neboť podstata fotosyntézy je v zásadě jednoduchá – karboxylační
enzymatická reakce, která funguje na principu čím víc
substrátu, tím rychleji se proces uskutečňuje. Nejde však o proces
izolovaný. Prof. Marek říká: „Mezi prvními výsledky, které
jsme naměřili, prokázali a publikovali, byla tzv. existence aklimační
deprese – tj., že u rostlin při dlouhodobém působení zvýšeného
CO 2 začala stimulace fotosyntetické aktivity odeznívat
a dokonce byla nižší než u kontrolních měření, což indikuje existenci
celé řady zpětnovazebných limitací asimilace.“
Výzkum na Bílém Kříži rovněž prokázal určitý sezonní charakter
výskytu stimulace či naopak limitace fotosyntetické asimilace uhlíku.
To souvisí s existencí tzv. sinku, tedy místa intenzivní spotřeby
asimilátů. Pro snazší představu: rostlina začne kvést; listy v blízkosti
květu mají intenzivní rychlost fotosyntézy. Síla sinku se samozřejmě
mění během vegetační sezony a „pohybuje se“ po
rostlině. Když strom hledá vodu, investuje do kořenů. Jestliže na
jaře narůstá nové listí, síla sinku je v nich. Jednoznačně se ukazuje,
že efekt stimulace CO 2 je velmi silný, když je silný sink (například
na jaře, když se tvoří listy); naopak v průběhu sezony,
když dochází k dokončení ontogenetického vývoje listoví, nastupuje
limitace, protože síla sinku není přítomna.
„Když jsme na Bílém Kříži v devadesátých letech začali koncentraci
CO 2 měřit, činila 350–360 ppm, v současnosti je 380–390 ppm
– oxid uhličitý tedy v atmosféře prokazatelně narůstá. Kvůli spalo-
IV
vání uhlí a změnám využití krajiny o tom nemůžeme pochybovat.
Je zbytečné tuto skutečnost zlehčovat, jeho konečný, zesilující
efekt na globální oteplování je nezpochybnitelný. Avšak stále
nevíme, zda biosféra je, či není schopná se s přebytkem CO 2
vyrovnat,“ upozorňuje ředitel Centra výzkumu globální změny.