Sestava 1 - Akademický bulletin - Akademie věd ČR

Obnova památek je proces,
nikoli jednorázová akce
O šetrné metodě záchrany hradu Bečov i problematice
památkové péče obecně hovoříme s profesorem
dějin architektury a ochrany památek na ČVUT v Praze
Václavem Girsou. Společně s architektem Miloslavem
Hanzlem založili v roce 1991 specializovaný ateliér, kde
se soustředí zejména na konzervaci a restaurování stavebního
díla minulosti. Jejich práce byla mnohokrát
oceněna doma i v zahraničí – jen cenu Europa Nostra
získali pětkrát (mimo Bečov za Müllerovu vilu v Praze,
zámecké divadlo v Českém Krumlově, hrad Bauska
v Lotyšsku a Horní hrad v Českém Krumlově).
Z jakých stanovisek prof. Václav Girsa při obnově
hradu Bečova vychází a jak jeho ateliér při opravách
postupuje
Hrad Bečov by renovací, jak jsou dnes opravy památek
chápány, ztratil svou výpovědní, historicko-dokumentární,
studijní i emotivní hodnotu. Naším cílem je zachovat
vzhled hradu jako takový a nedělat žádné renovační zásahy
ke slohovému sjednocování. Je dosti vžitý návyk
mnohých architeků, ale i památkářů, že se snaží vyzdvihnout
hodnotu jedné ze stavebních etap, kterou se při obnově
snaží akcentovat. Během rekonstrukce jsou ale pak
často likvidovány jiné slohy, které z výtvarného hlediska
sice hodnotu nemají, ale mají hodnotu historickou. Tak je
tomu téměř u všech památek desítky let, přestože by se
podle mezinárodních dohod, jako je Benátská charta či
mezinárodně platné památkářské úmluvy, měla chránit
vrstevnatost. České památky, nejen hrady, zámky, kostely,
ale celá struktura měšťanských domů, jsou tzv. rostlé
– mají často gotickou parcelaci, gotické loubí, půdorysy
a klenby, na které navazují renesanční patra, poté jsou
přepláštěny barokní úpravou a 19. století pak historickou
stavbu završuje střechou. V našich městech jsou takových
domů tisíce. Rostlost je hodnotou památky a neměla
by se tudíž smazávat.
Konzervační metoda, kterou používáme k šetrné záchraně
hradu Bečov, znamená, že neděláme rekonstrukce,
ale fixujeme stávající materiály. Nejprve restaurátoři
podchycují omítky. V místech, kde hrozí, že omítka odpadne,
se provádí záchranné zajištění. Podchycené
omítky následně opakovaně napouštíme čirým roztokem
vápenné vody, čímž dojde k návratu pojivové složky
a spojovacího materiálu. Názory na tuto metodu se různí.
Nelze ji přesně uplatnit u všech hradů a zámků, ale její
principy ano. Neměnit vzhled, používat tradiční technologie,
dbát na záchranu originálních materiálů; z těchto
základních principů by se podle našeho názoru vybočovat
nemělo. (Pozn. redakce: Jednou z dalších konzervačních
metod, kterou vědecky zkoumají a využívají
v Ústavu teoretické a aplikované mechaniky AV ČR, je
použití nanomateriálů – viz příspěvek na str. 10–11.)
Laikovi může takto zakonzervovaný hrad připadat jako
„neopravený“ – nesvítí totiž do dálky novou sjednocenou
fasádou, barvami… Václav Girsa vzpomíná na paradox
minulé doby, kdy se v monopolním státním ústavu rekonstrukce
historických objektů sdružovali odborníci na
23 ab
Cestou po obvodu
hradu jsme míjeli
již zkolaudovanou
část fasády,
poté i tu
rozpracovanou
a finalizovali jsme
na západní straně
donjonu
nad řekou.
Na snímku zleva:
autoři projektu
Václav Girsa
a Miloslav Hanzl,
vedoucí
technologické
laboratoře NPÚ
Dagmar
Michoinová,
Aleš Kubísek
z územního
odborného
pracoviště NPÚ
v Lokti a kastelán
a koordinátor
projektu
Tomáš Wizovský.