Sborni14 a Holub Stefan - Kuttna

udou získány meziprodukty:
olovo 1035,18 × 5,5 = 5693,49 q měď 1035,18 × 2 = 2070,36 q
olovo 1035,18 × 6,1 = 6314,59 q měď 1035,18 × 1,4 = 1449,25 q
Stejná metodika rozboru je použita i pro (Skřivánek 2002, 11, 12):
- vstupní váha mědi 645,51 q; potřeba olova 3379 q. Množství olova je nedostačující
(527,04 q), olovo bude třeba použít vícekrát. Celková teoretická vstupní váha před zolovňováním
4124,8 q. Z toho se vytaví 2749,86 ks bochníků pro 549,97 vycezovacích taveb:
olovo 549,97 × 5,5 = 3024,83 měď 549,97 × 2 = 1099,94 q
olovo 549,97 × 6,1 = 3354,81 měď 549,97 × 1,4 = 769,95 q
Tyto výpočty byly určeny k rozšíření představy o množství olova, které procházelo procesem
získávání stříbra, a současně k podpoření názoru, že pokud není olovo v archiváliích jmenováno,
neznamená to automaticky jeho ztrátu. Tyto váhové poměry ale nelze spojit s celým
tavebním procesem, kde se předpokládá opakovaný vstup olova do celého procesu a končícího
sháněním stříbra.
Zde je podstatnou otázkou složení černé mědi (viz známá stížnost norimberských na její
špatnou kvalitu). Jedinou sledovanou položkou při výkupu i prodeji byl obsah stříbra. Jsou
údaje, že obsah mědi byl i kolem 50 % a ostatní bylo tvrdé olovo se stříbrem a ne dosti specifikovaný
balast.
K páté otázce: Co je známo o výrobě olova a jeho využívání ve středověku. Nepatří výroba
olova do seznamu možných zdrojů aerosolů
Pyrometalurgická výroba olova a její podíl na vzniku aerosolů. Do seznamu zdrojů možného
vzniku výparů olova je třeba zařadit komplexy těžby a zpracování olověných rud a to
nejen v České kotlině, ale v celé Evropě a možná i v Anglii.
Důvodem je technologie výroby olova, která snad vždy začínala pražením olovnaté rudy
(Ercker 1974, 217): olověné rudy se praží na velkých hromadách a každé hromadě se dávají 3
ohně, tzn. že se celý proces třikrát opakuje. Pražení předcházelo dříve suché, později mokré
drcení rud, pochopitelně nejen olověných.
K pochopení specifiky výroby olova jsem se snažil srovnávat a hodnotit postupy a technologii
zpracování převážně olověných rud v Goslarském revíru (Kubátová 1996, 214). Důvodem
bylo, že Ercker v Goslaru pracoval asi od roku 1558 jako prubíř, člen různých montánních
komisí a pracoval v mincovně. Sám prováděl zkušební tavby ve dvou vlastních hutích.
Podle autorky tavil chudou rudu a vylepšeným tavebním postupem získával kvalitní olovo,
stříbro a čistou měď. Jeho způsob dokonce zaručoval i určitý zisk (Kubátová 1996, 7).
Mimo polemiku: Goslarské rudy obsahovaly spolu s olovem také určitý podíl kalamímu,
který způsoboval zamrzání běžných šachtových pecí. Účinné úpravy pece a pracovních postupů
viz Ercker (1974, 217).
Postupným ubýváním stříbrných rud a obsahu stříbra ve všech rudách přechází prakticky
všechny polymetalické hutní provozovny na olovnářskou výrobu. Tyto postupy taveb nevyžadovaly
přidávat další olovo, ale objevovaly se jiné problémy, jako zamrzávání pece (Árentsova
výpusť) a problémy s potřebou opakovaných zahušťování stříbra v olovu.
Protože chemické a fyzikální vlastnosti olova jsou vlastně příčinou této polemiky, několik
poznatků, se kterými pracovali hutníci olova kolem roku 1955 (Jareš 1950, 355):
- olovo se taví při 327,4°C a vře při 1744°C
- těkat zjevně začíná při ± 750°C
- má vyšší tenzi par i při nižších teplotách např.:
- při teplotě kovu 700°C je nad hladinou lázně v 1 m³ 0,03 g/m³
- při teplotě kovu 800°C je nad hladinou lázně v 1 m³ 0,43 g/m³
- při teplotě kovu 900°C je nad hladinou lázně v 1 m³ 1,5 g/m³
- na vlhkém vzduchu se dosti rychle pokrývá vrstvou kysličníku a zásaditého uhličitanu, který
44
Kutnohorsko 14/10