Sborni14 a Holub Stefan - Kuttna

doplňování střeliva. Zde ovšem platila stejná zásada ve výcviku i po boji. Kule jsou vzácné
a proto se sbírají. Pochopitelně zajatcům i mrtvým. Kdo určí váhový úbytek olova po střetnutí,
olova které se zabořilo do země, do vegetace nebo do lidských údů a časem se vstřebalo
d) Zde nehovořím o samostatných bojových tlupách. Ale i zde mělo olovo vysokou hodnotu a
bylo získáváno jak se dalo a vždy bylo vysoceobrátkové.
Kule si lil každý střelec sám, později se přechází na manufakturní výrobu.
Zaujala mne shoda principu i základního provedení kleští na lití prubířské olověné kuličky
(Agricola) a vyobrazení licích kleští na kule z příslušenství pro střelbu z předovek ze 17. století
(Dupuy 1996, 115).
Je možné, že k výrobě kulí se používalo tvrdé olovo, které nebylo v huti ekonomicky regenerovatelné.
Literatura se nezmiňuje o tom, kam takové olovo šlo. V současné době se při výrobě
měkkých broků přidává malá přísada arsenu. Tvrdé broky obsahují vedle arsenu také 1 až
2 % antimonu (Jareš 1950, 358).
Závěr
V celé debatě o podílu olova při výrobě stříbra i mědi a zvláště při citaci archválií se různě
promítají tyto pojmy: měkké olovo, rudní olovo, hutní olovo, oživené olovo, tvrdé olovo. Každý
z těchto termínů označuje zásadní rozdíl v použitelnosti při hutnických pracích. Nepřesné
pojmenování olova zvláště v produktech taveb je pravděpodobně také příčinou nepochopitelných
rozdílů a nejasností - viz rozbor a model ságrování mědi (Kořan 1950, Skřivánek 2002) i
jinde. Podstatné je, že olovo při opakovaném používání ztrácelo postupně schopnost vytvářet
roztok se stříbrem. To znamenalo, že se muselo olovo regenerovat (cena) nebo zvýšit podíl
olova při vycezování stříbra z rudy nebo ze strusky. Tento problém řešili všichni montanisté:
Kubátová (1569, 134): Nadpis Zkoušení těžkotavitelného rudního olova a měděného kamínku.
Hubené, tučné těžkotavitelné rudní olovo a měděný kamínek, kterých se užívá při některých
tavbách jako přísady ke zpracování stříbrných rud a obohacení mědi, aby se daly dobře
odlévat a aby se z nich dalo vycedit stříbro. Hubené těžkotavitelné olovo stejně jako měděný
kamínek se má zkoušet na stříbro, ale ten přechází raději do olova. Těžkotavitelné olovo se
rovná černé mědi a je skoro stejné, se má zkoušet na stříbro jako černá měď, o čemž bude brzy
následovat zpráva. Jen pro připomenutí. Kořan (1950, 44) publikuje a komentuje dokument
datovaný 1542, kdy jméno Lazara Erckera bylo zcela neznámé.
Neumím zhodnotit strukturu opakovaného používání olova, které bylo zastaveno neúnosnými
náklady na regeneraci. Stejně jsem nenašel vysvětlení (mimo odběru klejtu) kam se dostalo
olovo nepoužitelné v huti.
Osobně se mně zdá, že dnes opisuje jedna generace od druhé (bohužel to dělám i já - je to
snadné). Nevzpomínám si, že bych někde četl větu: v dokumentu z roku 1550, který jsem četl,
tyto výrazy mají (mohou mít) jiný význam.
Také se mi zdá, že postupem času stále stoupají odhady produkce stříbra. Nevím, že by
někdo tato čísla konfrontoval s odhadem počtu hutí a jejich výrobní kapacitou v hodnocených
etapách.
Za povšimnutí stojí i dislokace velké části hutí stavěných do konce třicetileté války. Většina
hutnišť byla postavena v úvozech, zákrutech řek, hlubokých lesích. I poslední kutnohorská
stříbrná huť z 2. pol. 18. stol. (Nový 1974, 457) byla jednopatrová bez komínu, postavená v
hlubokém údolí Vrchlice. Ještě v té době se stavěly hutě s ležatými prašnými komorami v patře
nad pecemi. To platilo i pro vysoké pece, které byly součástí jmenované kutnohorské hutě.
Prašné komory měly schopnost rozbít a ochladit sloup horkého vzduchu, strhávající sebou polétavé
částice. Ležaté prašné komory umožňovaly snadné čištění. Tento problém řeší všichni
autoři Agricolou počínaje.
50
Jako amatérský pozorovatel sledující dění kolem české historické montanistiky jsem po
Kutnohorsko 14/10