Text ve formátu PDF. - Divadlo.cz

Jiří Hraše
Rozhlas Jiřího Frejky
Výstava, která nám tu vytváří prostředí, je jednostranně věnována nikoli osobnosti, ale divadelní osobnosti Jiřího Frejky.
Tedy jeho nepochybně nejvýznamnější tvůrčí oblasti.
Ale neměl by proto být přehlédnut jeho podíl v jiných oblastech, např. rozhlas. Tušili jsme z občasných narážek Frejkův
inspirativní vklad, ale teprve zásluhou komplexního zpracování L. Petiškové je možné Frejkův zájem o rozhlas ohraničit. Frejka
se věnoval přednáškové činnosti, z toho dílem v Dělnickém rozhlase, připravil pár reportáží a řadu snímků z repertoáru
Národního divadla. (Krom snímků pro gramodesky, které jsou nepochybně známější.)
Já bych rád vyzvedl Frejkův přínos koncepci rozhlasového vysílání a rozhlasové teorii. Neomezuje se jen na klasickou
studii ze sborníku Nové české divadlo, ale obnáší dalších sedm tištěných příspěvků, z toho pět v týdeníku Radiojournal roku
1930. Po Bedřichu Václavkovi a Karlu Teigem se jako třetí z generace avantgardy obrátil k rozhlasu. Jeho příspěvky mají vývoj a
ten, řekl bych, nevyjadřuje vývoj pisatele, ale záměr postupné orientace pozornosti rozhlasových tvůrců i posluchačů k
nevyužitým rozhlasovým možnostem, k jeho potenciální podobě. V roce 19291 začíná konstatováním, že “radiový rozhlas má
nepochybně svou velikou budoucnost jako umění skutečně lidové”, zamýšlí se nad rozhlasovým posluchačem - pasivním proti
diváku v hledišti divadla a formuluje požadavek “nového a radiu vlastního výrazu”. A pointuje požadavkem (zajedno s Teigem)
“ne reprodukovat, ale produkovat”. To je Frejkovo ceterum autem censeo. Příště2 předvídá, že rozhlas bude “patrně vždycky
nejužitkovějším uměním vůbec”, pokud bude vůbec uměním. A orientuje pozornost k žurnalistickému řemeslu, které může
“fotografovat nejskutečnější zvukovou skutečnost”. Zamýšlí se dále3 nad specifickým rozhlasovým vnímáním: “největší a
nejmodernější dobrodružství rozhlasu jest v jeho obecenstvu”. Protože předpokládá v rozhlase jako jeho přirozený materiál
“naturální” zvuk, přimlouvá se4 za uvádění původních, neupravovaných melodií lidového folkloru. Vrací se k leitmotivu v
konfrontaci se zvukovým filmem5, odděluje nezbytně reproduktivní koncertní pořady a orientuje pozornost na vkusový standard,
z něhož bude rozhlas vycházet, a na vůli rozvíjet, zvyšovat tento standard. Žádoucí nový sloh rozhlasu6 demonstruje Frejka na
Nezvalově scénáriu Mobilizace, které naturální fotografii skutečnosti dramaticky řadí do montáže v záměrné stylizaci. Tuto
úvahu mj. rozvíjí známá studie z Nového českého divadla7 v požadavku “hledat způsob, jak akusticky fotografovat skutečnost a
jak tyto snímky uvést v pohyb”. Ještě jednou se k těmto otázkám vrací8 dvěma definicemi: 1. “rozhlas je montáž zvukových
fotografií a slova” a 2. “zvuková kulisa není ilustrační zvuk, je to typicky, zkratkovitě vyjadřovaná skutečnost, je to sama tkáň
skutečnosti”. Pro jedno i druhé potřebuje rozhlasová dramaturgie rozhlasové básníky. Uvažuje i nad tím, že rozhlas jako
mechanické umění stejně jako film může “zpodobovat jen typické”, a proto zamíří k typičnosti podobné maskám v komedii
dell’arte.
Ten stručný ilustrativní přehled podstatných myšlenek v řadě článků je mi východiskem pro několik zjištění, která mohou
přispět k obrazu rozhlasového Frejky.
- Frejka uvažoval o rozhlase v jeho “předrežijním” období, když se teprve formovala tvář jeho vysílání a když si počal
uvědomovat své východiska i možnosti.9 Aby se mu to dařilo - a ve třicátých letech postupně rozhlas zformoval nabídku svého
programu a tvar svých charakteristických pořadů - k tomu přispěl Frejka výraznými podněty.
- Václav Růt, se svou disertační prací Divadlo a rozhlas z roku 1936 považovaný za zakladatele rozhlasové teorie, při svém
východisku ze Zicha nepovažoval herecký výkon před mikrofonem za plnohodnotný obraz lidské osobnosti, a proto stejně jako
Frejka došel k představě herce jakési rozhlasové komedie dell’arte. Mýlili se oba možná jen zpoloviny: jejich představa
neindividualizovaných typů se naplnila v postavách rozhlasového pásma.10
- Frejka jasnozřivě svou představu rozhlasového pořadu, jmenovitě rozhlasové hry, stavěl na montáži, montáži zvukových
fotografií. Teprve v průběhu třicátých let se prosadila montážní metoda v rozhlase zejména díky brněnské stanici (Chalupovi,
Kožíkovi a Bezdíčkovi).
- Frejka dokonce poznal její projevy v konkrétních pokusech a viděl jejich perspektivy: ocenil (po Teigovi) Nezvalovo
scénário, byť bylo jen v textové podobě; ale ocenil také realizovanou “zvukovou hru”, senzační snímek Jana Grmely Požár
opery. Grmela nepatří k špičkám české literatury, jeho snímek není než sugestivní zvukové balábile a ohlas se pohyboval v
extrémních ohlasech pochvalných a odmítavých. Snad proto zůstal - s výjimkou Frejkovou - nerozeznán význam Grmelova
pokusu (v efektu ne nepodobného Wellsově Válce světů) pro vývoj rozhlasového uchopení a formování látky. Rehabilitován byl
až nedávno.11 (Když se na průkopnický názor Frejkův na sedm desetiletí zapomnělo.)
- Frejka své názory formuloval před sedmdesáti lety, ale zároveň šest let před disertací zakladatele české rozhlasové teorie
Václava Růta. Měl nejen pravdu v podstatné části svých myšlenek, ale navíc jeho iniciativě a inspiraci patří v mnoha otázkách
prvenství. V každém případě vstoupil do historie rozhlasu s jeho druhou generací a pomáhal jí formulovat a formovat svébytné
rozhlasové vyjadřování.
Frejkovy rozhlasové příspěvky
1) O mluvícím filmu, o společenské krisi divadla a o umělecké krisi rozhlasu, Přítomnost 5, č. 51/1929.
2) Rozhlasový žurnalismus, Radiojournal 8, č. 1/1930.
3) O podivuhodném štěstí anonymity, Radiojournal 8, č. 4/1930.

4) Hlasuji pro reportáž lidového umění rozhlasem, Radiojournal 8, č. 34/1930.
5) Poučení rozhlasu zvukovým filmem, Radiojournal 8, č. 41/1930.
6) O nový sloh rozhlasu, Radiojournal 8, č. 46/1930.
7) Rozhlas jako věc umění a jako věc obecně prospěšná, Nové české divadlo 1930-32, 1932.
8) O rozhlasových autorech obecně, Listy pro umění a kritiku 1, 1933.
Další prameny
9) Hraše, J.: Rozhlas, dr. Růt a česká avantgarda, in Václav Růt, rozhlas, 1936-1996. Praha, SRT 1997.
10) Bartoš, Z.: Růtova prognóza rozhlasových typů, in Václav Růt, rozhlas, 1936-96. Praha, SRT 1997.
11) Sladký, P.: Počátky české rozhlasové teorie. Vývoj do roku 1948. in: Svět rozhlasu č. 08, Praha, Český rozhlas 2002, Petišková, L.:
Frejka a rozhlas in: Svět rozhlasu č. 11/2004.