Martin Tichý - Ústav pro studium totalitních režimů

Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeníchživnostníkům. V započaté etapě násilnékolektivizace venkova a konečnélikvidace drobných živnostníkůmusely být alespoň částečně „obhájeny“prováděné represálie, čemužodpovídá i množství procesů s tzv.kulaky, vesnickými boháči a dalšímiúdajně protistátními živly. Likvidačnímzáměrům KSČ, respektive jejínásilné politice, odpovídá sociálnískladba odsouzených a důraz najejich stranickou příslušnost, jež bylazjišťována nejen dle aktuálního stavuv padesátých letech, ale i zpětně,v době první republiky. Není pochybo tom, že při vyšetřování a vůbec přivyužití případu zastřeleného VáclavaBurdy byla uplatněna teze o zostřenémtřídním boji, vyhlášenáÚV KSČ. 40 A stejný pohled na celýpřípad uplatnila StB, když v druhépolovině 60. let 20. století charakterizovalaudálosti kolem vojenskéhozběha Františka Slepičky v tzv. Akci48. 41 Z několika tisíc archivních stranpořídili pracovníci 2. odděleníI. zvláštního odboru MV následujícíexcerpta: teroristická organizace,shromažďování zbraní, nedovolenéozbrojování, ukrývání – pomoc vojenskýmzběhům, trestanci, nár. socialisté,lidovci, soc. dem., přísl. SNB…Další údaje sociologického charakteruvypovídají o sociálním statutuperzekuovaných osob: Ze 30 odsouzenýchčlenů ilegální skupiny bylo5 organizováno v nár. soc. straně, 2 vestraně lidové, 1 soc. dem., 22 členů bylobez politické příslušnosti (4 v doběprvní republiky organizováni v agrárnístraně).Podle charakteru práce lze 18 osobzařadit mezi rolníky (z toho 4 vesničtíboháči), 21 živnostníci, 3 úředníci,1 přísl. SNB, 5 dělníků a 1 žena v domácnosti.Uvedené informace doplňovalyúdaje o domnělých plánechteroristické skupiny: Teroristickýmiakcemi členové ilegální skupiny zastrašovalifunkcionáře veřejné správya KSČ a odraďovali je od plnění svýchpovinností. V plánu měli odstraněníčtyř funkcionářů. 42Citované pasáže svědčí přinejmenšímo tom, že na určitých místech,v našem případě u StB, nelze v danýchsouvislostech hovořit o změněvnitřního pohledu na 50. léta, naperzekuce občanů Československa,tak jak k nim docházelo krátce popřevzetí moci komunisty a v následujícímobdobí, o výraznějších projevechtoho, co později vešlo veznámost jako období tání před Pražskýmjarem roku 1968. Jinými slovy,jen těžko zde budeme hledat, narozdíl od mnoho jiných sfér (kultury,školství, občanské společnosti), momentycharakterizující „zlatá“ šedesátáléta. Potvrzuje to trojnásobnýnárůst politických vězňů v československýchnápravních zařízeníchv období let 1964–1967. Po další rozsáhléamnestii v roce 1968 ve věznicíchzůstalo údajně jen 111 politickýchvězňů. 43Vraťme se však ještě nakrátkok případu Josefa Honse. V širšímkontextu – krátkého nebo snad v jinémsmyslu příliš dlouhého? – dvacátéhostoletí můžeme užít pro jeho„příběh“ úsloví o kapce (osudu)v moři (historie). A zde vyvstáváotázka: Má odhalování jednotlivýchsporných kauz význam pro zjištěnípřesného rozsahu represí a poznánísystému jejich mechanismů? Je navícvynaložené úsilí adekvátní případnémuvýsledku? Připomeňme, že kekaždému případu existují minimálněstovky, častěji tisíce stran dokumentů,pocházejících z vyšetřovacíchspisů, které je nutno(!) rozšířit o dalšímateriály, nejčastěji soudní provenience,a ty ještě nejlépe doplnito odborné studie, memoárovou literaturua případná svědectví pamětníků.Odpověď nemusí být pro každéhozřejmá. Jistě to není jediná možnácesta, ale zároveň je to cesta, po nížhistoriografie musí postupovat. Konfrontacearchivního materiálu s výpovědípamětníků, kteří se stali nedobrovolnýmisvědky posledníchokamžiků Josefa Honse, ukázala narozpor mezi nimi. Nejedná se o dílčínepřesnost. Takřka každý badatel sepři svém studiu vyšetřovacích nebosoudních spisů z let padesátých jistěsetkal s problémem úmrtí ve vězenía příčiny smrti bývají v naprosté většiněpřičteny zdravotnímu stavuvyšetřovaného, případně, v menšímmnožství, „úspěšnému“ pokusu o sebevraždu.Zjistit skutečnou příčinukaždého jednotlivého úmrtí je dnes,po více než pěti desetiletích, takřkanemožné.Ve světle těchto skutečností mázkoumání případu Josefa Honse svéopodstatnění v kontextu historiečeskoslovenského vězeňství i protikomunistickéhoodboje. Poukazujenavíc na nutnost zachovat si odstupod dobového archivního materiáluz provenience StB, jakkoliv by seopíral o navenek hodnověrný dokument.40 O teorii třídního boje více KAPLAN, Karel: Kronika komunistického Československa. Doba tání 1953–1956. Barrister & Principal, Brno2005, s. 42n. Cíle a metody třídního boje se vyznačovaly diferencovaným přístupem, což ale nemění nic na skutečnosti, že bylprovázen násilím.41 ABS, Správa kontrarozvědky – II. správa, I. díl (A 34), inv. j. 2928.42 ABS, f. MV-V, vyšetřovací spis a. č. V 2680 MV – podsvazek, Vyhodnocení arch. sv. V 2680 a 9346 MV z 26. 2. 1966. Srovnej TICHÝ,Martin – BEZDĚKOVÁ, Olga: „Protistátní činnost“ v kostce, str. 51–56. Věta v textu Vyhodnocovacího archivního svazku: Zastrašovalifunkcionáře veřejné správy a KSČ je ve své podstatě nesmyslná, neboť naprostá většina funkcionářů veřejné správy byla členy KSČ.43 JANÁK, Dušan – KÝR, Aleš: Nástin vývoje československého vězeňství v letech 1948–1989. In: Historická penologie, 5/2004, s. 3.Více: http://www.ivvs.cz/index.php?m=6&s=7&typ=sub. Odkaz platný k 2. únoru 2010.paměť a dějiny 2010/01 107