Martin Tichý - Ústav pro studium totalitních režimů

Náhlá úmrtí ve vězeňských zařízeníchdílu) po svém propuštění z vězení čiz trestaneckých pracovních táborů. 13Návrat do společnosti jim byl nejčastějiumožněn na základě několikaamnestií z padesátých a počátkušedesátých let, z nichž nejrozsáhlejšíse uskutečnila u příležitosti patnáctéhovýročí osvobození ČeskoslovenskaRudou armádou. 14 Vraceli sedo nové – pro politické vězně naprostocizí – společnosti, mající za seboupůldruhého desetiletí budování socialismu.Do společnosti zmítanéstrachem přihlásit se k těmto lidem,což je o to podivnější (použijme tohotoeufemismu), že se jednalo o desetitisícevracejících se politickýchvězňů z početných rodin celého Československa.Není jednoduché a anipo eventuálním rozboru zřejmě nebudesnadné říci, o čem všem svědčítato skutečnost. Minimálně o strachuo vlastní budoucnost lidí, kteří sicebyli domněle svobodní, ve skutečnostivšak žili za ostnatými dráty, kteréobepínaly státní hranice.Ani po amnestii neměli mít političtívězni klid. Před svým propuštěnímmuseli podepsat prohlášení o mlčenlivosti.Jednalo o jasně čitelnou výstrahuze strany bezpečnostníchorgánů. Navíc se mnozí z nich stalipředmětem zájmu StB, jež je chtělazískat pro spolupráci. V případě neúspěchu(odmítnutí) je další léta –často až do roku 1968 – sledovala.Výše zmiňované nástroje nátlakua další šikany ukazovaly jasně všempropuštěným, kdo je pánem situace. 15Osud vracejících se politických vězňůbyl však přes všechna příkoří a strádáníalespoň v něčem milosrdný(v onom všeobecném slova smyslu,jednotlivé případy se navzájem jedenod druhého lišily) – přežili. Dalekosmutnější byl úděl těch, kdož se z vězenía „pracovních lágrů“ již nikdynevrátili. Vedle osob popravenýchz politických důvodů a usmrcenýchna státních hranicích, jejichž počtyjsou známé (v druhém případě alespoňv hrubých obrysech), tu zůstávádoposud nezjištěný počet těch, kteřízemřeli v průběhu vyšetřování. O nichtoho dodnes mnoho nevíme. Lhostejnozda zemřeli ve vazebních věznicích,nebo při výkonu trestu ve vězeňskýchzařízeních nebo pracovníchlágrech. 16 Zůstali takříkajíc „bezejména“. Jako by je nebylo možno započístmezi oběti komunistickéhorežimu. 17Daný stav způsobuje několik faktorů.Nikdy nebyla vedena přesnáevidence osob zemřelých a hlavněusmrcených ve vězeních, ať již sejednalo o zmíněné vazební věznice,vězeňská nápravná zařízení nebotrestanecké pracovní tábory. Rozsah,popřípadě stav dochovaného archivníhomateriálu neumožňuje dostatečnépoznání daného stavu, přesněji13 K tématu BURSÍK, Tomáš: Přišli jsme na svět proto, aby nás pronásledovali. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech1949–1961. Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2009.14 Amnestie prezidenta republiky Antonína Novotného z 9. května 1960 (rozhodnutí č. 54/1960 Sb.). Jednalo se, vedle amnestiez 8. května 1946 (zákon č. 115/1946 Sb.), o vůbec nejrozsáhlejší amnestii v poválečných dějinách Československa. Nebyla to amnestiev pravém slova smyslu, nýbrž podmínečné propuštění. […] Část I ČI. I 1. Promíjím osobám, které se dopustily trestných činů protirepublice […] pod podmínkou, že se do deseti let od tohoto rozhodnutí nedopustí úmyslného trestného činu. Zajímavá je i část preambuleamnestie, kde se hovoří o hrdinských přehlídkách, bojích a vítězstvích […] při budování nové, socialistické společnosti. […] Vítězstvísocialismu v naší vlasti se stalo radostnou skutečností. Naše republika je silná jako nikdy dříve. […] Tato neotřesitelná síla a pevnostnašeho socialistického zřízení – jakož i jeho humanismus […]. Více http://www.trestni-rizeni.com/dokumenty/amnestie-z-9-kvetna-1960.15 Srovnej TICHÝ, Martin: Muklovská dekáda jednoho „agrárníka“ aneb Oldřich Barták – jeden z tisíce. In: Sborník Archivu bezpečnostníchsložek, 2008/č. 6, Praha 2009, s. 311.16 Počet obětí nelze dodnes přesně stanovit. Mnohé uváděné údaje (čísla) se navzájem liší nebo u „starší“ literatury – označeníponěkud nepřesné – zastaraly. Poté, co se 25. února 1948 chopila moci KSČ, začal totalitní režim pronásledovat občany Československa.Ani dnes neznáme rozsah perzekuce. Víme však, že komunistickým vězením – lágry prošlo za období 1948–1989 přes 205 000 osob. Okolo4500 osob zemřelo na následky zranění nebo bylo ubito ve vězeňských zařízeních. Dalších 248 lidí bylo z politických důvodů popraveno(v tomto čísle je zahrnuto i dvanáct komunistických prominentů – Rudolf Slánský, Bedřich Reicin apod.). Nejméně 270 lidí bylo zastřeleno čijinak usmrceno při pokusu přejít státní hranice. Do táborů nucených prací bylo bez soudu posláno asi 20 000 lidí a k pomocným technickýmpraporům dalších 22 000 osob. Do zahraničí uprchlo v letech 1948–1987 170 938 občanů Československa. Lze předpokládat, že dosud známépočty obětí komunistické zvůle v Československu nejsou zdaleka konečné. Nelze pominout ani škody v materiální, hlavně však v duchovnírovině, s nimiž se musí vypořádat další generace občanů. Citováno z TICHÝ, Martin – BEZDĚKOVÁ, Olga: „Protistátní činnost“ v kostce.Příprava kartotéky Akce 48 k badatelskému využití. Paměť a dějiny, 2008, roč. II, č. 4, s. 51. Zejména k počtům osob usmrcených nastátních hranicích srovnej TOMEK, Prokop: Na frontě studené války. Československo 1948–1956. Katalog výstavy. ÚSTR, Praha 2009,s. 41–44. V širších souvislostech o „mýtu“ počtu obětí BARTOŠEK, Karel: Český vězeň. Svědectví politických vězeňkyň a vězňů letpadesátých, šedesátých a sedmdesátých. Paseka, Praha – Litomyšl 2001, s. 13–15.17 O obětech nacismu často hovoříme jako o hrdinech. Málokdy však hovoříme o hrdinech komunistické totality. Pokud je pojmenováváme,mluvíme o nich nejčastěji – k jejich i naší škodě – jako o obětech, vězních, muklech atd. Náš jazyk vypovídá o rozdílnémvnímání obou totalit daleko lépe, než si jsme občas schopni připustit.paměť a dějiny 2010/01 97