Ježíš byl ateista a Freud prorok - Dobrá adresa

Kulturně společenský časopis2006 • 6 na internetuZ obsahu Rozhovors Janem SternemRozhovors Martinem GromanemRozhovorse Štěpánem Kučerou

Obsah:+PřílohaSlunce ve skle (69)SYSTÉM NAVIGACE:KLEPNĚTE!První stránka (titulní):BYLO od č. 1/00: Klepnutím na „Z obsahu:“ se dostanete na str. 2 (obsah).Klepnutí na malé obrázky a jednotlivé body „Z obsahu:“ Váspřenese přímo na příslušné stránky. NOVÉ od č. 9/00: Klepnutím naznačku „Dobrá adresa“ se otevřou naše internetové stránkywww.dobraadresa.cz v aktuálním prohlížeči. Klepnutím na středobrázku se dostanete na popisek a tiráž na str. 2.Druhá stránka (obsah):BYLO od č. 1/00: Klepnutí na jednotlivé body obsahu Vás přenese přímona příslušné stránky. Klepnutím na naši e-mailovou adresu seVám otevře nám adresovaný dopis v aktuálním e-mailovém programu.NOVÉ od č. 9/00: Klepnutím na značku „Dobrá adresa“ a napopisek k obrázku na první straně se dostanete na první (titulní)stránku. Klepnutím na slovo „Obsah:“ se Vám zvětší obsah přescelou šířku okna.Další strany stránky (včetně druhé s úvodníkem):BYLO od č. 1/00: Klepnutím na jednotlivé internetové resp. e-mailovéadresy se Vám otevře příslušná stránka resp. se Vám nadepíšepříslušný dopis v aktuálním programu. NOVÉ od č. 9/00: Klepnutím naznačku „Dobrá adresa“ v levém nebo pravém horním rohu stránkyse přesunete na str. 2 (obsah).KLEPNĚTE SEM!„Ježíš byl ateista a Freud prorok“(rozhovor s Janem Sternem) (4)Jakub Šofar: Dubnové a březnové dobropisyna červen (10)„Rád bych se jim podíval do očí...“(rozhovor s Martinem Gromanem) (14)Martin Groman: Kvítky na tubetějce (20)„I s Venuší“(rozhovor se Štěpánem Kučerou) (22)Karolína Kučerová: Státnice mýtů zbavené (30)Cannyho komiks (31)Karel Němec: Čertovy obrázky (32)Z Hollaru: Kamila Ženatá: Zahrada (kresby2000–2005 (44)Strž DALiteratura: Jakub Šofar: Čtenářský zdeníčekII. (46), Jaroslav Balvín ml.: Zlatá střední cesta,která nevedla k průměru (48)Divadlo: Nikola Richtrová: Odpusť mi moulásku (49)Příliv prozaikůPavel Torch: Říkej mi Nirváno (50)Ivo Fencl: Dneska ráno výměna (54)Lucie Dudková: Andělka (58)Zbyněk Vlasák: Prasklá struna (62)Jaroslav Pichlík: Dežové a déjà vu (65)MédiaJakub Tayari: Kanály (2) (66)Podobrazník Honzy HanzlaSběratel (68)Na titulní stránce: Karel Němec, kulová osmička, výřez (k článku na str. 32)Dobrá adresa, kulturně-společenský časopis na internetu, číslo 6, ročník 7. E-mail: dobraadresa@firstnet.cz. Vydávají PřáteléDobré adresy. Šéfredaktor: Štefan Švec. Zástupce šéfredaktora: Štěpán Kučera. Redakce: Miroslav Cingl, Václav Dvořák, MartinGroman, Vladimír Novotný, Kateřina Rudčenková, Viki Shock, Jakub Šofar, Martin Vokurka, Pavel Voňka. Grafická úprava a výtvarnáredakce: Jakub Tayari. Výstavba internetových stránek: Libor Koudela. Neoznačené fotografie archiv redakce, kresby CorelCorporation. Časopis vychází s laskavou podporou Ministerstva kultury České republiky a Nadace Český literární fond. Redakcínevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Technická podpora studio Grafin a FirstNet a. s.

Naši milí,je červen, a tak je tahle Dobrá adresa reklamní.Že to nemá žádnou souvislost? Toje pravda. Ale přesto je tahle Dobrá adresareklamní, protože dva naši redaktoři a jedenpřispěvatel vydali knížky a my jim jezpropagujeme, ať to stojí, co to stojí (nic jeto nestálo). Se všemi třemi jsme udělali rozhovory,a to rozhovory (přes všechnu reklamnost)opravdu zajímavé. Nenechte si jeujít.Věcí, které stojí za to si přečíst, je alev čísle mnohem víc. Třeba návod ke státnicímKarolíny Kučerové nebo hned pět poví-báseňměsícedek různých prozaiků. Toho svého si mezinimi určitě vyberete. A kdyby ne, tak vámzuřivost utiší kapky z fotoblogu Slunce veskle, ze kterých máme přílohu. Mějte sepěkně a těšíme se na shledanou o prázdninách,které jsou tu cobybuk!Tomáš ToulaMatějskáŠtefan ŠvecNa útěku před nudouněkteří už nebudouaž se chopím bouchačkya rozstřílím houpačkywww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 3

Ježíš byla FreudJan Stern je vegetarián, abstinent, nekuřák a freudián. Jehojméno se píše bez háčku, německy, ale vyslovuje ses háčkem. Není příbuzný žádného z mediálně známýchŠternů. V nakladatelství Malvern mu právě vyšlakniha Média, psychoanalýza a jiné perverze. Jev ní shromážděno 17 esejů, čtyři z nich kdysivznikly speciálně pro Dobrou adresu.4 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

ateistaprorokFoto Jiří RůžičkaRozhovor o kráse sídlišť,freud-punkua největšímintelektuálnímšvindluwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 5

Jeden z dobroadresních esejů, který sedostal i do knížky, se jmenuje „O hovně“.Nemáte pocit, že s exkrementemjste to přeci jenom trošku přehnal? Nechceteten text nějak dovysvětlit?Vy ho dovysvětlujete za mě. Chtěl jstese zeptat na hovno, ale dokázal jste vyslovitjenom „exkrement“. Proč? Staří Řekové nemělis označením výkalu problém, slova,která ho označovala, se nestávala společenskýmtabu. Ani v jiných starých civilizacíchtomu tak nebylo. To až Evropa učinila v řečiožehavým vše, co se týká hovna a análu.Tím na sebe cosi prozradila. Ve freudismumá anál, jak asi víte, důležitou úlohu. Souvisíse sadomasochismem, agresí, touhouvlastnit. Když se podívám, v jakém společenskémsystému žijeme, jaký máme vztahk majetku, moci, konzumu, jak se nám vymykajíz rukou takové fenomény jako šikana,nemůžu se zbavit dojmu, že ty věci s tabuizacívýkalu souvisí. Západní civilizacemá problém, prožívá jistý druh kolektivníneurózy, a ta neuróza má anální charakter.O tom je ten esej.Ale nejen o tom, píšete tam i o úchylcezvané skatofilie, o sexu ve výkalech.V předmluvě knihy dokonce přiznáváte,že Jakub Hlaváček, váš nakladatel,proti zařazení tohoto textu protestoval.Neprotestoval proti zařazení textu dosouboru, na to je příliš tolerantní člověk,a neprotestoval proti tomu textu z důvodu,že se tam píše o kaviar sexu a pissingu, neboťmu není dáno být maloměšťákem. Jenvyjádřil odstup od myšlenek tam vyjádřených.Jakub Hlaváček je alchymista, hermetik,člověk odkojený určitým druhem závažnéhosymbolismu. Já tuto tradici myšlenírespektuji, považuji ji dokonce za plněkompatibilní s psychoanalýzou, pokud hovořímeo vrcholných podobách obého. Nicménězrovna v tomhle eseji mi přišlo, žekdybych se uchýlil k mytologii – v mýtechmnoha národů například život vznikl ze šlemu– oslabil bych tu radikální, kriticky-sociálnístránku textu. Ze stejného důvodujsem vynechal téma chaosu či orgie, kterév souvislosti s hovnem probrala třeba Chasseuget-Smirgelováv knize Kreativita a perverze.To Jakubu Hlaváčkovi pochopitelněpřišlo mělké. Ovšem přiznal, že ten esej sipřečetl jako první ze všech. A to pro mě bylopodstatné.Uvažoval jste zkrátka marketingově. Toje celkem podivuhodné, uvědomíme-lisi, že polovina knihy je věnována kriticereklamy, toho „hlídacího psa kapitalismu“,jak píšete.Když používáte slovo kritika, činíte takzcela po právu, nicméně má kritika bylasnad opravdu kritikou v původním slovasmyslu. Tedy tříděním, analýzou, snahouo pochopení na základě poodstoupení, kteréje základem každého předmětného myšlení.Celá ta kniha, o níž se bavíme, je o hledáníurčitého univerzálního kódu Popu, Impériaobrazu, univerzálního kódu Pozornosti. Reklamaje jen katedrálou uprostřed téhle rozlehléříše, hyperbolizuje tento kód, exponujejeho základní jednotky. Proto mě zajímalaa zajímá. Součástí tohoto kódu je třeba obrazdítěte. Proto funguje Kolja. Ten film neníjen o dítěti a vytlučení příslušných konotujícíchpocitů, v zásadě archetypálních, jetřeba i o hledání vyšší roviny mužství. Alebez dítěte by na trhu nefungoval. Jiným základnímgramatickým rezervoárem univerzálníhopop kódu je nevědomá sexualita.Proto fungovala Šárka Vaňková, protože v níbylo možno vidět Lolitu, Persefonu. Jinouikonickou postavou nevědomě-sexuální větvepop kódu je Domina, Hekaté, Temná matka,Černá Čarodějka. To je ta bestie v černékůži v Men in black II. Tahle figura je i naobálce mé knihy...Vždyť říkám, prostě marketing...Podívejte, film Dvanáct opic je možnájedním z nejlepších filmů v historii. Přestose nevyvlékl z popu, přisál se na něj dvěmaprincipy, které mu umožnily přežít na trhu:archetypem cestování v čase a principemspiknutí – dalším z archetypů vyvěrajícímz psychotické, čili neurotické, čili všelidskéstruktury myšlení. Bez těch dvou principůby byl film Dvanáct opic velikým uměním,ale nikoho by nezajímal, na trhu by nemohlpřežít. Nepodvolíte-li se Univerzálnímu kódu,nechoďte na trh. Jděte někam jinam.Má kniha je na trhu, proto má na obálce Dominu.Ale snad v tomto případě nejde jeno využití kódu, ale i o nabídku k jeho dekonstrukci,která je i v těch Dvanácti opicích.Tam na konci vidíme oči maléhochlapce. Gilliam původně chtěl, aby očimatoho dítěte film končil, ale musel ustoupithollywoodským inženýrům. Přesto jsou tyoči dítěte klíč. Oficiální vysvětlení pro sci-fifajnšmekry zní: ten kluk vidí svou smrt.Stejně tak dominu s hákovým křížem na rukávě,která je na titulní straně mé knihy,můžete vnímat jako marketingové řešení.Ale já věřím, že Gilliam do toho obrazu dítětena konci filmu zakódoval tajné hlubšíposelství. Celý ten film má "šestákovou" vizuálníatmosféru, je poskládán z béčkovýchrekvizit a citátů. Kritici v tom viděli jakousi"gilliamovštinu", prostě sci-fi trochu jinak,jakoby nešikovně, což bude zřejmě to umění,ta osobitost. Ale ona "nešikovnost" souvisís očima toho dítěte, Gilliam tam podlemě říká: Pop má ve svém jádru Dítě. Ba každákreace má ve svém jádru tohle Dítě, kterése potřebuje vyrovnat s něčím kolem sebe.Dítě ve Dvanácti opicích si vysnilo celýten příběh ze "šestákových" rekvizit, kterézná, aby se vyrovnalo s naším světem. Sesvětem, v němž se předměstí noří do násilía špíny, na záchodcích v restauracích nahlavní třídě si myjeme ruce mýdly, kterájsme předtím napumpovali zvířatům do břichaa měřili, za jak dlouho zdechnou, a dotoho všeho nám média hustí do hlavy reklamnímagické formulky, které se střídajís headliny o ptačí chřipce, nemoci šílenýchkrav či hurikánu s nějakým pěkným dívčímjménem. Celý ten zoufalý dětský pohled nakonci Dvanácti opic je o touze propašovat6 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

do tohohle světa smysl, krásu, zachránit dětskou slast. Má Dominaprozrazuje něco podobného.S reklamou vedete v knize spor. Podle vás nemůže být reklamauměním?Nerad bych se pouštěl do téhle neinspirativní debaty. Češtinamá nevýhodu, že slovo umění je v ní odvozeno od slovesa umět.Takže umí-li někdo dobře zabíjet, je koneckonců také umělec. Alev jiných jazycích si tuhle past nepřipravili. Mám svou vlastní definiciumění. Pop je podle mne to, co využívá onen univerzální popkód, který jsem se pokusil pojmenovat, a který se obecně řečenoskládá ze stereotypu, archetypu, snu, principu mutace, který se naverbální rovině vyjevuje jako vtip, komodifikované ideje, sexuality,infantility, inferiornosti a neurózy. Velké umění je to, co tento kódpřesahuje, transcenduje či demaskuje. Reklama ze své podstaty nictakového činit nemůže. Činí-li to, je to špatná reklama. A dobrý šéfreklamní agentury ji strčí někam do šuplíku, či přinejlepším pustíněkde na nějakém veletrhu kreativity. K tomu nutno podotknout:Existuje ještě cosi jako „umění“, soukromě si ho nazývám „cákánína plátno“. To rezignuje na jakýkoli smysl a zcela obchází nejen univerzálnípop kód, ale vůbec svět lidí. Přiblíží-li se reklamní tvůrcetomuto umění, nevytváří dokonce ani špatnou reklamu, v té chvílijiž nevytváří reklamu vůbec, neboť vytváří velké Nic. Takového reklamníhotvůrce by měl šéf reklamní agentury nejdřív zbičovat,a pak poslat zpátky pod most.Proč používáte k analýze popu, umění a všeho právě psychoanalýzu,zhusta považovanou za překonanou, nevědeckou?Psychoanalýza není učení, v němž věříte něčemu, pro co celý životnedostanete žádný důkaz. Právě naopak, je to ten typ nauky, doníž je třeba být zasvěcen, při setkání s níž překonáváte vždy odpora nedůvěru. Teprve až na vás psychoanalýza zaúčinkuje, teprve ažzjistíte, že se ve vašem životě něco změnilo, že určité pojmenováníuvedlo cosi v mysli do pohybu, teprve až prožijete ono první osvobození,uvěříte. Ano, psychoanalýza je vědci často považována zapavědu. Chápu to. Poznání v ní totiž člověk získává zcela jinak nežve vědě. Zatímco ve vědě člověk získá poznání tak, že si v nějakémrecenzovaném časopise přečte, jak někdo v laboratoři zatahal kočkuza ocas a co to udělalo, v lepším případě tu kočku tahá za ocassám, psychoanalytické poznání lze objevit jen v sobě samém. Prooidipovský komplex či koncept bazální nejistoty není žádný jinýmyslitelný důkaz, než že je člověk najde v sobě. Když se to ale stane,má to poznání úplně jinou strukturu. Už jím neotřese žádný pochybovačnýčlánek, žádná módní akademická vlna, žádný nový objev.Pevnost tohoto poznání je pak již nesouměřitelná s jakýmkoli jinýmpoznáním. V tu chvíli rozpoznáte rozdíl mezi poznáním, kterévzniká z hluboké zkušenosti, a věděním, které vzniká přijetím dostatečnéhomnožství informací, jež jen málo souvisís vaším vnitřním životem. V tomhle smyslu je psychoanalýzaskutečně spíše mystikou než vědou. Je to nástroj,který se musí osvědčit na cestě, v tom spočívá jehojediná legitimita. Vědění vám pomůže u zkoušek navysoké škole, ale poznání vám musí pomoci u těch zásadníchzkoušek člověka. Třeba když vám zemře rodič.Tehdy se ukáže, zda ten meč, který jste si zvolil jakozbraň na cestu, je opravdu ostrý, zda k něčemu je. Tehdyzápolíte s drakem a jde opravdu o život.No vidíte, od freudiána bych čekal, že meč bude zavšech okolností považovat za symbol penisu.Ale já samozřejmě použil tu metaforu s mečemi proto, že psychoanalýza je bytostně falická. Nejen proto,že Freud byl tématem falu posedlý, jeho žáci tomu říkali„falocentrismus“, ale jeho učení je opravdu bytost-www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 7

Otázka je, jak je topři psychoterapii.Víte, Jungovaanalytickápsychologie je taková„psychoanalýza prozdravé“. Pokudnemáte zásadnípsychické potíže, jebáječné prohrabovatse archetypya přemýšlet o svéindividuaci. Ovšemkdyž teče do bot,obávám se, že vámJung trn z paty asinevytrhne. Zřejměnení náhoda, žesebevražednostJungových pacientůbyla nepříjemněvysoká. Když teče dobot, je většinou časjít k jádru.8 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.czně maskulinní, mužské. Není moc vhodnépro ženy. Vyžaduje určitý typ abstraktníhomyšlení, který je vlastní spíše mužům, pokudvůbec někomu. Ženy kdyžtak už inklinujíraději k Jungovu symbolismu. Řekl-lijsem, že psychoanalýza je meč, považujte toza příklad nevědomého doznání.Jaký máte vztah k Jungovi? Citujete hopoměrně často.Pro analýzu kultury je jungismus extrémněvhodný. Skoro by se chtělo říci: předevšímpro analýzu kultury. Otázka je, jak jeto při psychoterapii. Víte, Jungova analytickápsychologie je taková „psychoanalýzapro zdravé“. Pokud nemáte zásadní psychicképotíže, je báječné prohrabovat se archetypya přemýšlet o své individuaci. Ovšemkdyž teče do bot, obávám se, že vám Jungtrn z paty asi nevytrhne. Zřejmě není náhoda,že sebevražednost Jungových pacientůbyla nepříjemně vysoká. Když teče do bot, jevětšinou čas jít k jádru. A zdá se mi, že k němuvede nejkratší cesta od Freuda. Jung másamozřejmě dobrou image, protože se dobřehodí na jeden pult vedle všelijakých spiritualismůa psychedelií. Ale popravdě řečeno,nemyslím, že by u někoho došlo k neurotickémuzhroucení kvůli tomu, že má probléms archetypem matky. Obávám se, že mnohemvíce neurotiků má problém se svouvlastní matkou. Je to trapné, není to velkolepéjako řeči o duchovní cestě, ale bohuželje to tak. Neuróza je dítě v nás. A toto dítěnení moc zázračné, je spíš trapné a ubohé.To samé platí při výkladu snů: Když je člověkv pohodě, přicházejí do snů často jungovskémotivy. Když přichází problém, najednouzjistíte, že se začíná všechno točit kolemrodičů, sexuality a agrese. Ovšem neplatíto univerzálně, své sny ovládáme víc,než se všeobecně soudí. Freudovým pacientůmse zdávaly freudovské sny, Jungovýmjungovské. Sen má dle mého soudu v sobězabudovánu klíčovou touhu: být interpretován,pochopen, pomoci na cestě. A proto seforma snů dokáže přizpůsobit zvyklosteminterpreta. Nejde tedy ani tak o to, zda vícevěřit freudovskému nebo jungovskémusymbolismu, jde spíše o to, že k interpretaci,která opravdu pomáhá, je potřeba odvaha.A v tom bych věřil spíše Freudovi. Jsem-lifreudián, pak v tom smyslu, že jsem přijal zanejvyšší imperativ: nelhát sám sobě. Býtk dítěti v sobě brutální a nemilosrdný.Ve své knize neustále hledáte skryté významy– reklam, literárních děl, komiksů,sexuálního chování a kdoví čehovšeho ještě. Jaké jsou ale skryté významyknihy Média, psychoanalýza a jinéperverze?Sebeanalýza má vždy své limity. Freudbyl prvním, kdo kdysi sebeanalýzu podstoupil,nic jiného mu nezbývalo, k žádnémujinému analytikovi než k sobě přijít nemohl,ovšem sám pak tvrdil, že sebeanalýzaje v podstatě nemožná. Čímž se mimochodemdoznal k tomu, že svou vlastní analýzunikdy nedokončil – u Freuda samotného jepatrná řada nedořešených falických i análníchproblémů. Takže je trochu pošetilé hledatskryté – latentní – významy ve vlastníchtextech. Přesto, viděl bych snad dva:Myslím, že v mých esejích je zakódovánprostor panelového sídliště a rytmus punku.Hluboce věřím na determinaci prostorem.Narodil jsem se na sídlišti, patřímk první generaci, která strávila na sídlištisvé nejranější dětství. A myslím, že lidés podobným osudem mají trochu jinakstrukturovanou duši než tradiční měšťané.Sídliště je úplně jiný prostor než město 19.století. Nemá vlastně tradiční ulice vedoucíodněkud někam. Orientujete se na němúplně jinak než ve starých centrech měst.Sídliště je volný prostor, v němž jsou rozházenypřekážky v podobě domů. Míříte-li odněkudněkam, volíte cestu jakýmsi radikálnímzpůsobem, pronikáte prostorem po conejvýhodnější trajektorii, jakou vám chaotickyrozeseté domy dovolí. Myslím, že lidévyrostlí v takovém prostoru myslí trochu jinaknež lidé ze starých městských labyrin-

tů, i když to na první pohled není patrné.Jejich imaginace má podobnou strukturujako sídliště. Jsou schopni ovládnout značnoušíři, neděsí je rozlehlost témat, majív sobě jakousi corbusierovskou prostorovouodvahu, září v nich kousek Metropolis, alene té americké, supermanovské. Sídliště70. a 80. let je zvláštní mutací Metropolisa rajské zahrady, tahle Metropolis byla původněsociální utopií a navzdory ztroskotánítohohle snu je idea ráje v tom prostorustále nějak zakódována, sídliště jsou velkýmizahradami, ať se to komu líbí nebo nelíbí,velkými rajskými zahradami. Když v soběvypnete maloměšťáckou havlovskou estetikua otevřete se tomu prostoru, ucítítetu sílu. Je závratné jí podlehnout. K vertikalitělidé z panelových sídlišť přistupujíprakticky nebo mysticky – vždyť i do nejvyššíchpater jezdí výtah. A poslední patropaneláků není odděleno od Nebes žádnouvyhraněnou sférou, střechy starých městjsou šipky ukazující směr, ale střechy panelovýchdomů nejsou žádnou takovou šipkoupoukazující k nedosažitelným a přesahujícímNebesům, Nebesa jsou jen dalšímpřirozeným patrem, kam jen zrovna nejedevýtah. Myslím, že má duše je derivátemprostoru sídliště a mé texty rovněž. To je asijeden skrytý klíč k nim. A pak je tu zřejměskrytý punkový tříakordový rytmus. Můjstyl se někdy pokouší o jakési rokokové kudrlinky,předstírá symfoničnost, ale podtím je pravdivější tlukot. Je to vlastně jakýsifreud-punk. Greatest intellectual swindle.Když hovoříte o Nebesích, jak to vlastněmáte s náboženstvím?Freud je známý coby fanatický ateista.Jde u něho ale o něco jiného než u ateistůdnešních časů, kteří jsou ateisty proto, žev určité chvíli je to pohodlné. Freuda naopakzajímalo, jak činí život pohodlným náboženství.Náboženství je totiž podezřele samozřejmé,automatické, děti i přírodní národyjsou přirozeně náboženské. Jak jsemřekl: nejvyšší imperativ freudismu zní „býtnemilosrdný vůči dítěti v sobě, nechlácholitho, nekrmit toho řvoucího parchanta“. Náboženskávíra je bohužel často takovýmchlácholením. Freud neměl nic proti Bohu.Jen se ptal, jak Bůh vzniká. To není troufaláotázka. Freud zde jen navázal na své velképředchůdce: kabalisty, proroky, Ježíše. Zníto paradoxně, ale je to tak. Ježíš vzešelz Kumránu, to bylo centrum rodícího se židovskéhomysticismu, stejně jako nazirejské,prorocké tradice v židovském světě.Prorok je vlastně mystik, který se po zasvěcenívrací mezi lid s politickým a etickýmprogramem, jenž je ovlivněn tím, co pochopilna mystické cestě. A věřte nevěřte, mystickácesta vrcholí často zvláštním druhemateismu. Přesněji stavem, který lze nazývatbuď ateismem nebo vrcholnou zbožností,mystik ví, že pojmy už to ostře oddělit nedokáží.Ježíš měl zřejmě zcela revoluční, radikální,mystické – a já to klidně řeknu –ateistické pojetí Boha. Nejenže Ježíš o Bohuskoro nemluví, mluví neustále jen o víře,ale v evangeliu je to dokonce řečeno natvrdo.Ježíše tam na jednom místě zahrnujíotázkami typu: „Co bude po smrti? Kdo násbude soudit? Půjdeme do ráje, či do pekla?Uvidíme Boha?“ Tak se ptají dodnes mnozílidé a náboženští představitelé je konejší:„ano, jednoho dne stanete u Boha.“ Ale Ježíšříká něco zcela jiného! Brutálního. Freudovského!Říká doslova: „Cožpak jste nečetlistaré knihy? Píše se v nich o Bohu, že je toBůh Abrahamův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův.Není žádný Bůh mrtvých, je jen Bůh živých.“To řekl Ježíš!No a co?Řekl přeci zcela zřetelně a jasně, že nenížádný soudce mrtvých, nadpozemská autorita,je jen představa živých. Politickýkoncept. Potřebný koncept. Představa, kteránás může vybavit velkou etikou pro nášživot. Freud navazuje na tuto nazirejskoutradici, na tento duchovní ateismus, jen navícrozkrývá metodu, v mystice tajenou,která k tomuto duchovnímu ateismu vede:ptá se, jakými psychickými mechanismypředstava Boha vzniká. Jaké psychické potřebyuspokojuje. A nachází odpovědi. Velmivážné a naléhavé odpovědi. O tom je takénejpravější mystika: o rozpouštění infantilníchpředstav o Božství. A když se rozpustívšechny infantilní představy v idejiBoha zakódované, často velmi rafinovaně –nejde v žádném případě jen o to, že Bůh zastupujepostavu otce –, tak co potom zůstává?Zůstává ještě něco? O tom se těžko hovoří.Každopádně tehdy se počíná buď pravázbožnost, nebo pravý hluboký ateismus.To, jak sám sebe člověk v tomto bodě nazve,asi záleží na kontextu. Freud kolem sebe vidělvzmach iracionality, viděl papeže a kardinályžehnat dělům světové války, viděl povstávatpodivnou pohanskou stvůru z nevědomíněmeckého maloměšťáka a Junga mimochodem– ne zcela neprávem – viděl býtsoučástí této temné ničivé vlny. V tomtokontextu měl silnou potřebu být zanícenýmateistou. Já dnes vidím šnůry aut na poutido supermarketů, do nichž již nevedou žádnécesty pro pěší. Mohl bych tedy docelasnadno v tomto kontextu o sobě prohlásit,že jsem vrcholně zbožný, žiju ostatně takřkajako otec Školastikus, jsem vegetarián,třídím odpad, vypnul jsem lednici, nemámauto, chodím pokud možno pěšky, trávímhodiny na „modlitbách“ či na „meditacích“,pokud se pod ty pojmy vejde můj psychoanalytickýzpůsob introspekce. Jenže kdesijsem nedávno četl, že kardinál Vlk požehnalnově otevřenému hypermarketu, Jefim Fištejnkamsi napsal, že Kristus proti kupčíkůmmimo chrám nic neměl, George Bushkdesi na záchodě rozmlouvá s Bohemo svých taženích proti nevěřícím... V tomtokontextu mám stále ještě mnoho dobrýchdůvodů, abych spolu s proroky Ježíšema Freudem zůstal ateistou.Otázky kladlJan SternInspiroval a upravovalTomáš Kopečnýwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 9

O čemse(ne)mluvíDubnovéa květnovéDubnovédobropisySedmého dubna setotiž v Miláně vdala zaVáclava Bártu, který seoznačuje jako Noid.Dětská hádanka: Jakse bude jmenovatjejich případné dítě?Paranoid.5.1Vypsal jsem si z brožurky Ludvíka Frejky:Čs. hospodářství na cestě k socialismu.Z vnitřní zadní obálky:„S četbou jediného stranického časopisudnes nevyjdeš. Poznáváš pak stále, že jsi méněinformován a víš méně než ostatní. Kupuješ-lisi každé číslo několika časopisů zvlášť, musíšstále dávat pozor, abys na některé nezapomněl.Objednáš-li si paušál, dostáváš pravidelně časopisyna adresu, kterou si určíš, každé číslo obdržíšpřímo poštou ihned, jakmile vyjde.“Stranické vzdělávání bylo globální. Odběrstranických časopisů v paušálech je výhodný!Ale asi to soudruzi zase až tak dobřenestudovali...5.2Tak mně zrušili cédéčkárnu na třídě MiladyHorákové, kde se daly ve slevách občaskoupit docela kvalitní „natáčky“. Zbyteknosičů byl přemístěn do dvora téhož domu,kde jsou doprodávány za normálníceny mezi takzvanými starožitnostmi.Další point na mapě mých pochůzek vzalza své.5.3Používám jako homepage Atlas.cz. Abychvěděl, co se děje, navolil jsem si zdroje,kam naskakují průběžně zprávy, mezi jinými iDNES – Z domova. Chlapci si to alepletou se sportem, a někdy se stane, ževšechny texty jsou o fotbalu. Možná si tamněkdo myslí, že když Mladá fronta tisknepíčoviny Tomáše Kafky, jeho „poezii“ o čutané,tak že skousneme i tyhle přímé kopy.Mě to nějak nebaví. Když posílám na finančníúřad svoje daňové přiznání, tak takynedávám do obálky fotografie z dovolené.Fuck off!10 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

a květnovéna červendobropisy na červen 20065.4Lucina Bílá se po zimě zase vrátila na pódia.9. dubna měla koncert na Žofíně. V průběhuvystoupení neztrácela svůj obvyklý smyslpro humor umocněný právě jejím životnímštěstím, jež zpěvačka momentálně prožíváa silně je na sobě dává znát. Sedmého dubnase totiž v Miláně vdala za Václava Bártu, kterýse označuje jako Noid. Dětská hádanka:Jak se bude jmenovat jejich případné dítě?Paranoid.5.5Občas zapíchnu práci dřív a vydám se navýpravu do města. Jdu pomalu a zírám. Prolezusi pár obchodů a šťasten se vrátím dosvé skrýše. Teď jsem naposledy prolézalLevné knihy Na Poříčí. V jednom koutě setyčil stojan s pornodívídíčky („stojan se tyčil“– je volovina, ale zde na místě). Za nímpak čekaly na svoji smrt knihy Jiřího Kratochvílaa o Kafkovi.Dobře je ve skrýši.5.624 hodin – pražské noviny vycházející zadarmikoposlaly čtenářům vzkaz, že Liv Tylerplánuje skončit s herectvím. /.../ DceraMicka Jaggera uvažuje o tom, že zanechá herectvía přestěhuje se někam na venkov. Jaggerje sice podobný Tylerovi z Aerosmitha má dětí dost, ale žádné z nich nebylo elfem.Taky jsem si dlouho myslel, že JanKraus je synem Dany Medřické.5.7Když tak sleduji nakladatelskou produkci,říkám si, kdyby nebylo Hitlera, SS, Wehrmachtu– co by se vůbec vydávalo?5.8Kdybych měl nějaký drobný nazbyt, takybych se dal do vydávání knih. Povozil bychse na té vlně pozitivity, která se rozlévá poknihkupectvích. Akorát bych to trošku znegoval.Prvním počinem by byla kuchařkana pokrmy ze zdraví ohrožujících potravin,po ní by následovaly temné meditace a negativníafirmace pro každý den. Nakladatelstvíby se nejspíše jmenovalo Z pekla štěstí.A jako maskota bych choval černého kozla.Nevíte o nějakém?5.9V bodu 5.3 jsem psal o portálu Atlas.cza o domácích zprávách – iDNES – Z domova.13. dubna se překonaly, z pěti možnýchzpráv to bylo takhle:1. Vnitro srazilo k nule šance Salmů namilionový majetekwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 11

O čemseKaždopádně by se tu(ne)měla výrazně zlepšitmluvíkřížovka – dvakrátv jednom dni použítstejné slovo nebooznačit za mušketýraslovo „atos“ jeneumětelské. Stejnětak v nabídce kulturníchpořadů je hloupost zvátna festival a neuvést,kdo tam bude hrát(konkrétně mluvímo 25. dubnu, kdyv Paláci Akropolisvystupovala skupinaKonono No1).12 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.czDubnové2. Vnitro srazilo šance Salmů na milionovýmajetek k nule3. Ministerstvo vzalo Salmům naději namilionový majetek4. Ministerstvo: Hrabě Hugo Salm nebylČechoslovák5. Hrabě Hugo Salm nebyl Čechoslovák,rozhodlo ministerstvoAneb Salmové pětkrát jinak čili uměnípermutace.5. 10Abych na ten Atlas.cz nebyl tak zlej, o den pozdějije zde nabídka: Luxusní byty. Královskydobrá adresa u Pražského hradu, Šlikova 7,Praha 6–Břevnov.5.11Tak Helenka Červený kamení chce od státu14,6 milionu korun. Tolik představuje podlejejího bači škoda na tržbách. Nedělali jsme odhad,ale vyhodnocení tržeb, které byly před mediálníkampaní časopisu a které byly po ní. Poklesje tam úplně evidentní. Po Heleně byla dalekomenší poptávka. Přátelé, a pak že se nedějízázraky.Já jsem měl letos enormně evidentněmenší příjmy, že bych to taky zkusil s nějakoužalobičkou?a květnové5.12Do rodiny rozdávaného tisku se vloudil dalšístrýček Metropolitní expres. Vydává ho stejnáskupina jako MfD a Lidové noviny. A v tom jejeho štěstí a zároveň i neštěstí. Slušná informačníúroveň naráží na nutnost neodlákatčtenáře mateřských tabloidů. Takže když sezařadíte při vchodu do metra do fronty a postupněsi naberete Metropolitní expres (jakonováček má nejhorší místa), 24 hodin a Metro,tak ME je nejvýživnější, ale cítíte, že jevlastně „konstruován“ jako reklama na Mladoufrontu Dnes a Lidové noviny. Možná to budefungovat, možná ne. Každopádně by se tuměla výrazně zlepšit křížovka – dvakrátv jednom dni použít stejné slovo nebo označitza mušketýra slovo „atos“ je neumětelské.Stejně tak v nabídce kulturních pořadů jehloupost zvát na festival a neuvést, kdo tambude hrát (konkrétně mluvím o 25. dubnu,kdy v Paláci Akropolis vystupovala skupinaKonono No1). 24 hodin kontrovalo ve stejnýden zase poutákem, že DiCaprio si zranil koleno.Celý den jsem se z té zprávy nemohlvzpamatoval a lajdal jsem práci.Tak co bude dál?5.13Rozhodl jsem se onehdá, že projdu přes Karolinumdo Celetné ulice. Nic netuše jsem zahnul

dobropisy na červen 2006kolem Stavovského divadla na Ovocný trha tam – klame mě zrak? A že mě neklame, taktam stál les soch Olbrama Zoubka. Pak jsem sivzpomněl, že jsem o tom četl a že nějaký piseczpovídal sochaře a bylo tam zmíněno, že ty sochytakhle nakumulované mají v sobě úplně jinýnáboj, energii a kdoví co ještě. Je to možné,dokonce to je určitě pravda. Ale všeho mocškodí. Zoubka jsem měl rád a koupil jsem sikdysi za nemalý peníz jeden jeho „vytlačený“biblický příběh, nicméně znovu opakuju: všehomoc škodí. Kam vlezu, včetně pošty v Bohnicích,tak tam číhají Zoubkovy „antické“,ztichle lamentující postavy. Jako kdyby i mněvyčítaly, že O. Z. nemohl takřka 20 let sochat,a tak si to teď musí vynahradit. Protože se jehotvorba nikam nevyvíjí, tak by měl brzdit, neboto obyčejné uměnomilce nasere a bude to zajímatjen snoby (stejně dopadl Vladimír Komárektřeba). Někdy nedělat je ta největší sochařina.Že jsem zlej? Naopak, příliš hodnej.5.14V programu knižního veletrhu Svět knihy jev editorialu Pavla Štola o Lotyšsku jako čestnémveletržním hostu také uvedeno poděkování,mj.: organizaci Literature Across Frontiers,podporující vydávání tzv. malých literatur,nakladatelství Lubora Kasla, One WomanPress... Ne že by mě to nepobavilo. Pobavilo.Fakt že jo.5.15Dáda slaví padesátiny. Já padám. Tohle semusí oslavit, běžím si chytit nějakou vypasenoužížalu.5.16Redaktoři z Metra se v květnu odvázali. Vestředu, 3. máje, dvě zprávy. Tu o 91 novýchprofesorech, kterým předal Václav Klaus dekrety,otitulkovali Noví obroditelé. Zprávuo otevřených dveřích pro veřejnost v Černínskémpaláci zase uvedli: Paláci, otevři se. Dalšínásledující věta pak zní: Černínský palác,který je za normální situace sídlem ministerstvazahraničních věcí (...). A za nenormálnísituace?5.17Na slavný den 8. května, kdy některé země,včetně té naší, slavily výročí ukončení druhésvětové války, vysílala televize Nova ve svémhlavním večerním bloku nové zpracováníDumasova Hraběte Monte Crista (USA/VB/Irsko,2002). Ne že by se to nehodilo, naopak,málokteré literární dílo je tak krystalickyčistou ukázkou akumulace „humanizačních“přínosů světu. Láska, zrada, msta, odpuštění...Jenže udělat z toho ani ne dvouhodinovýfilm končící happyendem není jenurážka Dumasova génia, je to urážka tohotosvátku.5.18Vyšel další katalog POPRON, svět zábavy nakvěten–červen 2006. Z bohaté nabídky vybírám:Dekorační krokodýl. Krmení zakázáno!Je ten krokodýl živý? Tuto otázku si kladouvšichni, kteří tohoto krasavce spatřili. Ten, kdose pořádně podívá, zjistí, že je vyroben z odolnéhmoty a výborně plave. Rozměry: cca 18 x 6cm. Cena 69 korun. Příště nějakého dekoračníhopolitika!5.19V Reflexu č. 15 hovořil Honza Dědek s androgynnímzpěvákem skupiny Placebo BrianemMolkem.Už dlouho jsem nečetl tak legrační rozhovor,chechtal jsem se jako pominutý, ažmi zaskočilo. Neměli by Dědkovi dát šanciv ČT nebo nějaký soukromý investor, abynapsal filmový scénář? Po všech těch umanutýchMládcích a Novotných je nám tohlechytré a jízlivé vidění světa třeba jak prasetidrbání.Jakub Šofarwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 13

Rozhovor o starých lidech,paměti horníků a prostituteka sklenici Františka KrieglaRádbychse jimpodívaldo očí...Foto Martin Jaroš14 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Sborník, jehož jsi editorem a spoluautorem,zachycuje osudy pěti novinářů,o kterých se toho obecně moc neví. Přitomjsou jejich osudy zajímavé a všichnive své době výrazně ovlivňovali společenskédění. Jenže novinářů je ve sborníkujenom pět. Kolik ještě bylo takovýchlidí, kteří jsou důležití a máloo nich víme? Jak se historie vyrovnává stím, že dokáže zpracovat jenom zlomekhistorické skutečnosti a zkušenosti?Jak si může klást nárok na nějaké obecnějšívýpovědi?Pěkně děkuju, říkal jsem si, že to budehovor tak nějak pro časopis, dáme kafe,smotnem brčko, a ty bys hned první otázkouzahltil i Josefa Pekaře na celý život.Myslím ale, že by se dalo říct, že záleží taktrochu na tom, kdo konkrétně se historiízabývá a jak se k ní staví. Normativní přístupby s obecnějšími výpověďmi asi nemělproblém. Ostatně třeba marxistickému výkladudějin stačil prostý vývoj v čase – lidstvospěje ze stromů k socialismu. Dogma,na které se naroubuje všechno bez ohleduna prameny, historickou paměť, reálie, takženakonec i husité mohou být předchůdcikomunistů. Pokud ale svět kolem sebe nevnímámeideologicky, přijdeme asi rychlena to, že obecnější výpovědi často neexistujíjaksi samy za sebe, jak by se asi od nichčekalo. Buď se opírají o ideologii, víru, přesvědčení,dogma nebo o podobné pomůcky.Mne na dějinách asi nejvíc zajímá zkušenost.Třeba ta nasbíraná ve vzpomínkáchpamětníků nebo v životopisech a denícícha podobných zdrojích – tedy nic moc obecného,naopak prchavý, pomíjivý subjektivníprožitek se všemi svými výhodami i nedostatky.Zkrátka, když k dějinám přistupujeteneideologicky, nemusíte vůbec bažitpo obecné výpovědi, ale máte dost a dostprostoru hledat právě tu osobní zkušenost.A pak můžete vydat sborník o pěti pozapomenutýchnovinářích, čímž jejich příběhyna chvíli pro pár čtenářů zase oživíte. A toje dost.Přesto, nemrzí tě, že spousta podobných osudů nám unikne?Není těch zapomenutých osobních zkušeností škoda?To je relativní. Obecně je škoda každé osobní zkušenosti. Zajímámne život v jeho různých možných variantách – jak asi své bytíprožívá a chápe poosmé chycený nepolepšitelný chmaták, jak ženamilující telenovely, jak třeba americký prezident, jak brahmánskýmnich, jak jazzový pianista, jak pornoherečka? Ale na druhoustranu, nelituji žádné z těch zkušeností, které projdou bez sebemenšíhopovšimnutí a beze stopy zanechané do budoucna. Jinakbych si připadal jako člověk, který truchlí nad samotným faktemsmrti. Ne nad smrtí někoho blízkého, to je přirozené. A právě taklituju, když si nenatočím vzpomínky někoho, koho jsem znal nebochtěl poznat. Ale je mi celkem lhostejné, že nezavalím nějakou knihovnumiliony CD s nahrávkami všech lidí, které kdy kde potkám.Kdyby ses narodil o sto osmdesát let později, kdo myslíš, že zdnešních novinářů by zapadl do podobného sborníku budoucnosti?To se opravdu nedá říct. Za první republiky a po válce byl třebaváženým novinářem legionář Lev Sychrava. Asi by si na něj tehdy16 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

nikdo nevsadil, že zrovna jeho jméno zapadnetak snadno. A stačilo pár let komunismua je to. Takže nebudu věštit. Se studentyz mého semináře se ale pokoušímenatočit jakýsi vzorek novinářských vzpomínekna život v novinách ve dvacátém století.Pokud se to povede, vznikne opravdu reprezentativnísbírka a třeba nezapadnouosudy takového Jana Petránka, Mirky Spáčilové,Dušana Tomáška a dalších. Uvidíme.Teda asi neuvidíme.Vím, že ses zabýval filozofem a matematikemBernardem Bolzanem, novinářemFerdinandem Peroutkou – šéfemPřítomnosti, Dneška i SvobodnéEvropy, politikem Františkem Kriegelem,který jako jediný odmítl posvětitvstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSRv roce 1968, a Stanislavem Budínem,předválečným šéfredaktorem Rudéhopráva, vyloučeným komunistou i šéfredaktoremreformního Reportéra v60. letech. Proč sis vybral právě tyhleosobnosti? Mají něco společného, něco,co tě na nich zajímá? A naopak: vidíšnějaký vývoj svého zájmu, nějakýposun, směr, kterým jdeš, a jeho motivaci?Oni mají něco společného pro mne a kevšemu vždycky jenom na začátku toho zájmu.Řekněme při prvním rande. Spojujeje, že se v určitou dobu nepoddali. Každýz nich se ocitl v situaci, kdy musel volit mezidržením svých názorů a osobním nepohodlímči útiskem. A dál už se pak liší. Mětřeba na Krieglovi nebo na Peroutkovi baví,jak se mi psaním a uvažováním o nich měnípod rukama. O Peroutku se zajímámopravdu už dost vytrvale. Na začátku promě byl kompaktní osobností, jak sám říkal„hotovým mužem“. A najednou po letechkoukám, že se mi rozpadl na několik mnohemživějších lidi. A ani nějak zvlášť nestojímo to ty kousky zase scelit. Abych bylkonkrétní: Přestože si Peroutka ve svémpsaní zakládal na srozumitelnosti a přímočarosti,jako člověk byl, podle mého, plnýmasek, přetvářek, her a kamufláží.A všechny knihy, které o něm vycházejí (pohříchu i ta, na které jsem se podílel), jakobyvždy něco ukážou a jiné věci zase zahalí.Je to trochu, jako kdyby se psalo pokaždéo trochu jiném muži. Možná to dost souvisís tím, že do Peroutky se mnoho autorů,kteří o něm píšou, samo projektuje. To jeale daň za fakt, že Peroutka jako personanení (mám ten dojem) dost poutavý proprofesionální historiky, a tak o něm píšínovináři a publicisté. A i když píší někteřískvěle, ta metoda, přístup, je prostě jiná.Kriegel – to je zase odlišný problém, dvaroky si pohrávám s rozhlasovým dokumentemo něm a pořád ještě nevím, co z tohovypadne. Na počátku jsem se dost bránilnajet na lacinou kolej, kde bych vyprávělpříběh komunisty, který důvěřivě naletělvlastnímu snu a prozřel až ve chvíli krachucelé ideologie a vzepřel se. Něco jako pohádkao škorpiónovi, který se sám uštknul.Jenže takhle to prostě nebylo – psychologickyto na Kriegla nesedí – a tak jsem sena jeho příběh nešel ptát historiků, ale lidí,kteří jej znali hodně z blízka. A najednoumám další problém, jak udělat pořado slušném, pracovitém člověku, který svojiohromující energii a talent v mládí napnulsměrem, který se ve výsledku ukázal jakošpatný. A Kriegel, místo aby utekl, což nedělal,se snažil stranu, se kterou šel, napravit.A když už to nešlo kabinetně, kuloárně,tak prostě zvolil demonstrativní kroka byl připraven nést za něj následky. A teďsedím nad takovým materiálem a říkám si,jak vyprávět ne už pohádku, ale pravdivý,poměrně prostý příběh o poctivém a opravdovémkomunistovi. Jak ho vyprávět, takaby jej lidé dneska pochopili a připustili jakomožný.Kdyby sis měl z těch čtyř mužů vybrat,kterému bys chtěl být nejpodobnější,kdo by to byl? A čí osud z těch čtyř bysnejradši prožil?V první chvíli jsem si řekl, že bych nechtělbýt žádným z nich. Pak jsem to rozvážila nakonec jsem stejně došel k tomu,že je to pravda. Žádnému bych podobnýbýt dnes už nechtěl a ani za nic bych si nechtělstřihnout jejich osudy. Ale Peroutkovia Krieglovi bych se rád podíval do očí. Rádbych je viděl tak zblízka, jak je mohli vidětti, kteří mi o nich dnes vyprávějí. Samotnéhoby mě zajímalo, co bych si o nichmyslel a jak bych je vnímal já sám. Kdo ví,jak by to dopadlo.Zabýváš se tzv „oral history“, poměrněnovou, ale už populární historickou metodou.Můžeš ji stručně představit? Čímje hlavně zajímavá?Na té metodě je nejzajímavější, že dostrezignuje právě na touhu zobecňovat, jakjsme o ní mluvili. Netouží po přehledecha tabulkách. Nejcennější na ní je, že se snažízachovat alespoň útržky, střípky čistěsubjektivní paměti, která by jinak po smrtisvého nositele zanikla. Ne každý napíše paměti,a to nemyslím jen postavy známéz dějin (politiky, umělce, panovníky...).U nás se oral history zatím zaměřuje nařekněme vlivné skupiny společnosti (komunisticképředáky, revolucionáře z listopadu89, žurnalisty, spisovatele...), je to taknějak v naší tradici. Americká či světováoral history například mapuje životy horníků,údržbářů, květinářů, úředníků, prostitutek...A to je na té metodě pro mne lákavé,že je schopna jako žádný jiný historickýpřístup bez rozdílu zaměřit svoji pozornostna všechny vrstvy společnosti v danémobdobí.Jak se oral history vyrovnává se svýmilimity? Jak třeba řeší to, že lidské vzpomínkymají tendenci měnit se ve vyprávění,zbásňovat se, že se obecně velmi lišíod toho, co dokazují třeba „objektivní“písemné či materiálové dokumenty?Ona se s tím nijak zásadně nemusí potýkat,vyrovnala se s tím už ve svém počát-www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 17

Foto Martin Jarošku. Na té odlišnosti totiž stojí. Nejde o to,aby pamětníci vyvraceli či potvrzovali záznamyz archivů. Ostatně většina z nich nictakového ke své osobě ani nemá. Cílem jeprávě zaznamenat to nejprchavější – paměťa její stav. Jednou jsem třeba vedl hovorse ženou, která od padesátých let do roku1969 pracovala v aparátu ÚV KSČ. Velmiinteligentní paní, navíc se časem propracovalak poznání, že nejen této zemi jako komunistkauškodila, ale také k tomu, že seze své viny nemůže nijak vykoupit. A právěpři hovoru s touto ženou jsem na ni tak trochuvytáhnul zprávy, které podávala na ÚVo stavu propagandy v politicky dost exponovanémkarlovarském kraji v polovině50. let. Už si je ale nepamatovala, ne snadže by je vytěsnila, nebo by mi chtěla svévzpomínky cenzurovat. Podobných textůale za život vytvořila stovky, možná i víc.Kdo by si to pamatoval, byla to její každodennípráce, kterou tehdy ani dnes nemělajako takovou za důležitou, prostě rutina.A i tato výpověď, tento poznatek je důležitý.Práce na ÚV KSČ byla pro mnoho lidíprostě práce, její důsledky přes mlhu rutinníchpostupů, přes všechny ty týdennía denní schůze, komise, pléna, aktivy, hlášení,referáty, koreferáty leckdy nevnímali.K tomu se žádná jiná metoda v historiografiinedostane.Ty rozhovory s pamětníky jsou určitěmetodicky připravené. Je to spíš takovéebenovské přikyvování a hlazení otázkami,nebo bys měl být občas i tvrdýa vyprovokovat reakci jako třeba JanKraus?Určitě ani jedno. Nejde o publicistiku,a tak ani tyto dva přístupy nejdou v oralhistory použít. Ale asi bych neměl opravovatotázky, ale nacházet na ně odpovědi.Takže na tu paralelu přistoupím a řeknu, žeoral history je rozhodně blíž jakémusi nekonfliktnímunaslouchání než názorovémustřetu nebo třeba i laskavé provokaci,ponoukání. Pamětník by měl mít dojem, žepřed ním sedí mladší, ale o problému výborněinformovaný rovnocenný partner.Samozřejmě se to nemůže povést pokaždé.Studentům jsem zatím vždycky nejvíc zdůrazňoval,že hlavní je naslouchat a vnímat.Jednak jim to umožní hovor vést smysluplně(klidně i mimo připravené otázky a dovětší hloubky či k nečekanému tématu),a jednak si získají ve většině případů pozornosta respekt svých pamětníků. Mnozíz nich jsou už ve svém okolí totiž považovániza dědečky a babičky, kteří ničemuz dneška přece nemůžou rozumět, a svět,který si nechali v hlavě ze svých velkýchlet, nezajímá už rozhodně většinu lidí. Takžepozorný mladý posluchač je pro ně leckdyjako dar z nebes. Krausů mají domadost.Setkáváš se s pamětníky, s lidmi, kteříprožívali to, co my už vnímáme jako historii.Když s nimi tak mluvíš, přijde ti,18 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

že stáří a historická zkušenost dává člověkunějaký druh moudrosti? Jsouschopni o věcech uvažovat jinak nežmladí? Obohacuje tě nějak setkávání sestaršími lidmi?To je opravdu kus od kusu. Zažil jsempamětníky, kteří se mnou vedli hovor dostmentorský, nezáživný a nepřínosný promne i pro ně. Já se nic nedověděl a oni samisobě na nic neodpověděli. A možná prototen hovor tak zazdili. Jindy se ale potkátese ženou, které se blíží devadesátka, a onaje svými názory, fyzičkou i přístupem k životumnohem svobodomyslnější než vy vetřiceti. Jindy zase potkáte osmdesátileté dítě,které věří, že věk mu dává právo jiné poučovat.A přitom má jen tu výhodu, že okolíje k němu právě kvůli věku laskavé.V tomhle není rozdíl mezi mládím a stářímžádný. Inspirativní lidi si prostě snažímudržet blízko sebe. A je mi jedno, kolik jimje, věk mne v tom, jak je vnímám, nemate.Snad mne jen varuje, že některé bych si mělhlídat víc, než mi zmizí. Ale někdy se i takspletu – několik let jsem se letmo potkávals Pavlem Kouteckým a říkal si, že by stáloza to si s ním sednout a povídat. Ale že tomá čas. A houby. Nebo Hana Mašková – vysílalav rozhlase v roce 1968 jako hlasatelka,prožila tam pak bez ohnutí zad celou normalizaci.Ta paní kolem sedmdesátky dokonce života pracovala pro Vltavu, pro stanici,o které si leckdo myslí, že to je to nejnudnějšía nejstarší, co tady u nás vysílá.Přitom v názorech na život, na vztahy, nahudbu, na kulturu, na herce, zpěváky bylaHana Mašková modernější než leckteří„mladí“ kolem ní. Učila mne mluvit na mikrofona ve chvíli, kdy jsem si řekl, že bych jipoprosil o vzpomínky, jako by to vytušila,stydlivě a tiše odešla. Nadával jsem jí i sobě.Kteří ze všech těch pamětníků, které jsipoznal, ti přišli mimořádně zajímavía čím?Tak bez nároku na hodnotové rozrůzněníbudu volně asociovat. Určitě zajímavábyla žena Františka Kriegla Riva – její životnebyl na román, takovému románu by totižnikdo nevěřil. Bohužel mi nedovoliladělat z našeho povídání záznam. Ale bylotak silné, že to vlastně ani nebylo třeba. Jento musím ještě v nějaké formě „vytočit“ zesvé paměti, než to se mnou zapadne. SlávkaPeroutková, žena Ferdinanda Peroutky,se pro mne z roviny pamětníka posunulado více emotivní roviny známé, skoro rodinnépřítelkyně, takže stačí týden bez návštěvyu ní a už mám výčitky, že ji zanedbávám.Její kamarádku Evu Jiránkovouprůběžně ukazuju všem mladým ženám –jen aby tušily, jak mladě se dá také v osmdesátižít a uvažovat. Sám se tak trochuchodím dívat na Ladislava Matějku – blížíse mu devadesátka a svůj život, ve kterémtoho zažil opravdu hodně, hodlá zaokrouhlittak trochu tím, že své jubileum prožijena Capri se svou životní a nenaplněnou láskouz mládí. Takto pojatý život mne inspiruje,to ano. A sám na sebe se pak zlobímza každý prázdný den, na jehož konci si nepamatujunic, co by stálo za řeč.Má setkávání s pamětníky něco společnéhos provázením na zámcích, s hranímv historických kostýmech, které takyprovozuješ? Pramení v nějaké příbuznéfascinaci, nějakém souvisejícímzájmu? V jakém?To nevím, nikdy jsem takhle neuvažoval.Nespíš to spojuje zase ta historie. Prostěpaměť, zbytek toho, co bylo. Ale taky byse za tím dalo vidět leccos jiného. Tak třebajsem si mezi průvodkyněmi našel slečny, sekterými jsem chodil, u jedné to dokonce trvá.A taky mám na zámcích hodně známých,tak se rád vracím. A nebo je za tímještě něco jiného. Nedávno mi někdo řekl,že jsem staromil. Myslím, že u mě ale nejdeo staromilství, spíš se jen vnitřně odmítámobdivovat všemu novému jen proto, že tomá čerstvé datum vzniku či výroby. Myslím,že nežijeme jen mezi věcmi starýmia novými. Takový svět by byl plochýa smutný. Potkal jsem třeba v rozhlase lidi,kteří najeli na moderní a nezbytnou vlnudigitálního vysílání a chovají se, jako bysloužili novému médiu. Jako by tady rozhlasse svojí tradicí nebyl už víc než 80 let.Výsledek: sice používají moderní přenosovécesty, ale jejich práce prozrazuje, že opomenuliprofesi, prostě ty věci neumí. Znášto sám, jakmile někdo začne jenom psátpro internet a vykašle se na takové ty serepetičky,jako je pravopis a gramatika nebokorektury a styl, co asi vznikne, kdo siv tom rád počte a jak dlouho to vydrží? Lidé,kteří milují modernost a mladost jenpro ně samotné, by asi byli překvapeni, jakby jejich svět vypadal bez historie – nebylby ani on, ani oni. Prostě žijeme v nějakémprostředí, a v nás samotných žije staré s novým,přesněji něco z minula s něčím zesoučasna. Co z toho sami pro sebe vybírámea co akcentujeme, je už na nás a našemsebeprožívání. Třeba my doma máme v jednompokoji krásnou skříň po babičce vedlenových polic z IKEA. Na moderním psacímstole vedle moderního laptopu mám sklenicina tužky, a tu měl na stole Kriegel, je topěkná sklenice a má svůj příběh, a tak jipoužívám. Ne proto, že je stará. Staré, vesmyslu nepotřebné, věci vyhazuju, nevážímsi starého haraburdí, nechci žít v muzeu,ale věci s pamětí, věci smysluplné neopouštím.Pracuješ na plný úvazek ve Vodafonu,hlásíš na ČRo 3–Vltava, přednášíš naFakultě sociálních věd UK, kde zároveňstuduješ, píšeš do Lidových novin, hraješv kostýmních prohlídkách zámkuSychrov, renovuješ byt... jak to všechnostíháš? Máš v prdeli vrtulku?Ano. Ale už jsem se hrozně zakecal, musímletět. Natočil bys mě, prosím?Rád. Díky za rozhovor.PřipravilŠtefan Švecwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 19

Ivan SkálaDuklaKvítkynatubetějceMyslíš na chrabré krasnoarmějce,celá ta léta myslíš na ně,veselé, jako kvítek na tubetějce.Patříte spolu k jedné straně,ty půjdeš navždy s nimi odhodlaně,aby ses dějinami nevláčel za cizím vozem s hlavou dolů,aby sis vždy svůj chleba namáčel uprostřed svýchu společného stolu.Patříte spolu navždy k jedné straně,ta jistota je mocnější než zbraněTy víš to, ty to víš,ty vděčně myslíš na ně.VLiterárním archivu jsme v minulých číslech tak trochunahlíželi přes rameno našim pradědům. Co asi tak četliv neděli po vepřové se zelím? Do čeho zabořili své nosya jaké příběhy se jim blížily k tvářím, když slastně podřimovaliu kamen? Byl to čas idylický, poklidný, vepřový, tak jako ty povídky.Kvítky na tubetějce, ve kterých ode dneška nahlížíme přes ramenonašim dědům, budou jiné. Tubetějka (což je ruská špičatá čepice)zní sice malebně a poeticky, v jejím stínu ale bují kvítka opravdučertovská. Kvetla v 50. letech minulého století v Čechách a myje budeme hledat v archivech a na stránkách novin. Právě tiska spřízněné odbory na ústředním výboru dávaly našim kvítkůmskutečně kvalitní hnojivo.V době politických procesů ničil lidem spaní i charaktery hlavněstrach. S oblibou se z té doby citují prostoduché a nablblé petice pracujících,kteří žádají smrt – tu pro Horákovou, tu pro Slánského, podletoho, pro koho je zrovna potřeba. Hlasy, které už nemají význampro ty, jejichž smrt požadují. Hlasy, které žádají kati. Hlasy, které seraději ozvou, když jsou bezcenné, než by si působily problémy.Ovšem zaznívaly i hlasy nedavové a možná o to přízračnější. Jednímz nich byl v prosinci 1951 prvorepublikový komunista a redaktorstranických časopisů Bedřich Voda Pexa. Od roku 1932 do konce válkyžil v Sovětském svazu. Za války zde spolu s Rudolfem Slánskýmpůsobil v rozhlasovém vysílání do okupované vlasti. Roku 1943 nastoupiljako redaktor do Československých listů v Moskvě. Po návratuse stal členem Lektorské rady ÚV KSČ, ale mohl si zřejmě dovolitjejí schůze skoro ignorovat. Vedl tiskovýodbor Kulturního a propagačního odděleníÚV KSČ, byl členem redakční rady časopisuZa trvalý mír, za lidovou demokracii!,odpovědným redaktorem stranickéholistu Nová mysl, jeho jméno se objevuje takémezi členy vedení Rudého práva. A právětento agilní funkcionář ověnčený pověstíznalce moskevských poměrů odjel roku1951 do Moskvy do sanatoria léčit si své srdečnía oběhové problémy. Jen se vyhrabalz nejhoršího, přišla další rána – 23. 11. 1951byl zatčen Rudolf Slánský. A Bedřich VodaPexa, možná ani ne příliš překvapen, alepřesto, usedá k papíru a píše ministru VáclavuKopeckému dopis, ve kterém líčí svévztahy se Slánským, s jedním ze svých blízkýchspolupracovníků. Dopis vznikl jen pártýdnů po zatčení dřívějšího prvního tajemníkastrany:Drahý soudruhu Kopecký,posílám Ti srdečný pozdrav. Jsem nyní z nejhoršíhovenku a mám pevnou naději, že sevrátím za nějaký čas do práce ve straně zdra-20 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

jemuž jsem stál v cestě a jenž vycítil, že mu nejsema nikdy nebudu přítelem, pomlouvalmne před soudruhem Gottwaldem i před Teboua zřejmě jste mne po tom všem vřadili doredakce Českosloveských listů. Ve všech pozdějšíchletech po válce se snažil spoutat mojičinnost ve straně a držet mne na takovýchfunkcích, abych mu neviděl na prsty a nemohlho kritisovat. Je mi proto hanba, když si vzpomínám,že jsem sám v sobě tlumil pocit nedůvěryk němu, že jsem si namlouval, že přeháníma zveličuji jeho záporné vlastnosti a že nemohumít pravdu, a že jsem i několikrát veřejněuznal jeho činnost – ovšem před tím, nežbyl zbaven funkce ústředního tajemníka – poněvadžjej uznávala tehdy i strana, kterou tentoprokletý padouch zatím dávno, možná jižv Moskvě, potají klamal a zrazoval.Jidášek Slánský byl nebezpečný, neobyčejněprohnaný, výborně se maskující nepřítel,mstivý a sveřepý vlkodlak. A přece i na něhodošlo. Naše strana, vedená soudruhem Gottwaldem,řídící se neochvějně marxismem-leninismem,opírající se pevně o Sovětský Svaz,učící se z těžce nabytých zkušeností, z vlastníchchyb a nedostatků, je pevná a neporazitelná.Každému zrádci, nechť se jmenuje tak čionak, bude vpáleno jeho Kainovo znamení načelo a každý z nich bude zničen tak, jako jsouničeny morové krysy. Nyní nám všem ve straněse bude pracovat lépe. Těším se nesmírněna svůj návrat do Prahy. Vyřiď, prosím Tě,soudruhu Gottwaldovi, že všechny své síly, celýzbytek svého života se vynasnažím vynaložitna to, abych co nejlépe pomohl bolševickyupevňovat stranu a vybudovat v naší zemi socialismus,ze nějž bojoval můj otec a o němžsním od svého mládí. Srdečný pozdrav všemznámým soudruhům.vější, než jsem byl v poslední době. Vděčím zato bratrské bolševické straně a všem těm skvělýmsovětským soudruhům, kteří již podruhédělají pro mne všechno, co jen lze, v boji s mojízákeřnou chorobou.Jsem šťasten, že byl nakonec odhalen a dopadenzlosyn Slánský, který, jak je nyní jasno,byl hlavou celé té zrádcovské a špionské bandyve straně. Vytušil jsem již v moskevském rozhlaseněkteré jeho vlastnosti: dravou mocichtivost,ješitnost, zbabělost a zákeřnost. Slánský,Dopis, kterým Gustav Bareš ze sekretariátu ÚV píše krajským a okresním tajemníkům,jaké kroky mají podniknout po zatčení Slánského. Zde jde o likvidaciknih. Ve stejné době Bareš například nechal uzavřít výstavu o 30 letechKSČ a komplet celou ji předělal tak, aby po Slánském nezbyla ani stopa.Tvůj Pexa.SSSR, v sanatoři 15. 12. 1951Bedřich Voda Pexa svou pověst věrnéhostraníka uhájil – možná i díky tomuto dopisu.V únoru 1952, když jej „jeho“ redakcea sekretariát zase uvítaly doma z léčby, sestal tajemníkem ÚV KSČ, ještě v prosincibyl ve své funkci potvrzen a kandidoval načlena vedení strany. Ovšem v listopadu1953 jej zastihla smrt. Opět v „sanatoři“,opět v Moskvě.PřipravilMartin Gromanwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 21

Štěpán Kučera se před pár měsícivynořil odkudsi z maloměsta,rozhodil po velkoměstě pár svýchtextů a redaktoři literárních časopisůzačali slinit s vervou I. P. Pavlova,když mu uvařili psa. Dobré adresese povedlo malý Štěpánův kousekurvat a drží si ho dodnes. Protomůžeme pyšně tvrdit, že knihaTajná kronika Rychlých šípů a jinépříběhy, plná povídek a apokryfů,která Štěpánovi právěvyšla v Hostu, je taktrochu i naše.Proto jí taky děláme tak okatou reklamu užv první otázce...22 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Rozhovoro polucíchMirka Dušína,opticefrancouzskéhonovéhorománua ostrýchtvrdohácíchFoto Jakub TayariI s Venušíwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 23

Nepřipadáš si moc sečtěle?Učím se s tím žít.Co tě vede odrážet se od cizích textů, postav, historií?Je nebezpečné psát autobiografickou prózu dejme tomu o partnerskémstereotypu, když první čtenářkou obvykle bývá partnerka.Tak děj přenesu do renesanční Florencie, hlavní postavou udělámMonu Lisu a ono se to tam už nějak schová. Další důvod je, že měto prostě baví. Příběhů o dospívání a prvních láskách bylo napsánoaž hanba, ale když svoji pubertu věnuju Mirku Dušínovi, získá tapovídka jiné kouzlo.Zkusil jsi už napsat prózu, která by se neodrážela?Zkusil. Do knížky se dostala povídka Třísky z červené knihovny,to je jedna z nejupřímnějších věcí, jaké jsem zatím napsal. Ještěmám povídku s názvem Mirek, která popisuje dospívání na malémměstě, lásky a nelásky, beatnické sny a jeden marihuanovýtrip – ale nakonec jsem ji z rukopisu vyhodil, je v ní moc patetickýchslov.Foto Pavel WellnerLíbí se ti tvoje knížka? Koupil by sis ji jakočtenář?Líbí. Knížky si moc nekupuju, ale určitěbych si ji od někoho půjčil.Kterou povídku z ní máš nejradši a proč?Těžko říct. Kdybych chtěl vypadat sečtěle,řekl bych, že je to taková Sophiina volba.Mám rád třeba titulní povídku o Rychlých šípech,jde z ní na mě letní nálada. Byl jsemtenkrát čerstvě zamilovaný a tak. Líbí se mii povídka o Janu Keplerovi, je myslím řemeslněnejlíp napsaná a taky je v ní hodně Prahya alchymistického příšeří. Dlouho jsem chtělnapsat příběh, kde by Praha byla aspoň vedlejšípostavou. Anebo první povídka toho souboru,o výletu pana Broučka. Tu jsem četl narůzných vydařených akcích, a navíc je to maminčinaoblíbená. Nevím, je to taková Sophiinavolba.Moc patetických slov... Patetická slova moc mají. Bojíš se patosu?I u těch nejvážnějších věcí, které jsi napsal, mi připadá,že si hlavně hraješ. Je to moc hezké hraní, ale pořád je to jenomhraní, takové to „za vtip prodám i babičku“. Prodal bys?Budeš si hrát až do smrti (nic proti tomu), nebo myslíš, že bysjednou mohl zvládnout napsat něco, co by bylo dobré i bezhraní?Tahle otázka je ten „vostrej tvrdohák“, co jsi sliboval, než seszačal ptát... Všechna patetická slova moc nemají, jde o to, najít tasprávná. A kdybych je našel v jednadvaceti letech, o čem bychpak psal zbytek života? Jestli na tebe to hledání působí jako hraní,tak je to možná lepší, než kdyby působilo jako křeč a planý patos.Ale většina mých povídek, když si odmyslíš pár infantilníchvtipů, je v podstatě smutná. Tím nechci říct, že bych se zříkalhravosti v tvorbě – v Platónově Symposionu jednu z postav, kdyžse chystá promluvit o velikosti boha Eróta, sklátí škytavka, DonQuijote, román románů, obsahuje několik rozverných vtipů o vyměšování.Rád bych jednou napsal něco, co by bylo dobré a hravézároveň.Takže kam bys chtěl v literatuře dojít?Nemám tušení. Myslím, že málokdo tvoří systematicky stylem„za dva roky novela, za čtyři roky román a za šest let první svazekmemoárů“. Po maturitě jsem si řekl, že bych mohl přestat psát hříčkyse školní četbou, začít si dělat poznámky pro něco většího, rozsáhlejšígenerační zpověď, a zahájit tak novou etapu svojí tvorby.Místo toho jsem napsal tři nové apokryfy.24 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Asi jsou ti souzené. Musí to být dost velká síla, co tě nutí rozbíjetvšechno, co přečteš a zasáhne tě. Dokázat si, že tozvládneš napsat taky, ba že máš dokonce takové svaly, že sis tím dovedeš hrát. Máš na to vůbec právo? Není už někdev základu parodie nebo travestie něco zvráceného? Nemrzítě, že člověk, který si přečte Tajnou kroniku Rychlých šípů,se už nikdy nedostane do světa Stínadel tak hluboko, jak bymohl, protože mu to vždycky zabije tvůj Mirek Dušín s polucí?Rozhodně nejde o všechny knihy, co mě zasáhnou, většinuz nich čtu v němém úžasu a nemám potřebu ani odvahu se o ně otíratvlastními literárními pokusy. A u těch několika, kterých jsem seve svém psaní dotkl, mi určitě nejde o předvádění svalů. Poluce MirkaDušína vytržená z kontextu může znít jako parodie, negace Foglarovytvorby, ale ta povídka je ve svém celku shovívavým, a dokoncemírně nostalgickým ohlédnutím do krajiny foglarovek a méhovlastního dospívání. Základem mého psaní není škleb, aleúsměv. Představa člověka, kterému moje povídka zabije prožitek zeStínadel, je podle mě nesmysl.Podle mě ne. Ale to nevadí. Zkusím teď takovou levnější psychologickouimprovizaci: hraješ si s příběhy, dokonce i s těminejvětšími příběhy literatury a historie, a rozbíjíš je. Jedinýpříběh, kterému se u tebe nedá usmát, ale o kterém píšeš skoropořád, je láska, takový ten nejobyčejnější muckot, co obvyklevisí někde mezi milenci, kteří se vedou za ruce ve Vojanovýchsadech druhý víkend v květnu. Připadá mi, jako byvšechno tvoje hraní byla nevědomá příprava na to rozbíti tenhle příběh, ten jediný, na který sis zatím netroufl, kterýnaopak vyhrává nad tebou, třeba v těch Třískách z červenéknihovny. Myslíš, že se ti to někdy povede? A co pak?Doufám, že se mi to nikdy nepovede. Ovšem jak říká klasikDobré adresy o pár stránek vedle, je trochu pošetilé hledat skrytévýznamy ve vlastních textech. Co říkáš, je zajímavý nápad, ale i podletebe je to nevědomá příprava, takže ti k tomu asi můžu málocoříct. Za svoje vědomí můžu prohlásit, že pravda a láska nakonec zvítězínad lží a nenávistí. Fakt máš pocit, že ve svých povídkách jenomrozbíjím?Jenom ne, ale taky. Tvoje knížka je fajn, jediná povídka, kterámi v ní nesedí, se jmenuje Venuše. Je dost patetická a je o tom,že holky v pravěku i dneska mají rády ty slabší, kteří si kvůlinim nechají dát přes držku. Ta povídka končí báječnou větou:„Jsi pořád stejná.“ Nebojíš se, že se občas chytneš za vlastníocas a klišé, ze kterého si jinde (třeba v Jezdci z neznáma) dělášlegraci, tě dožene a využije, aniž si toho všimneš? Že místoabys byl vtipný, budeš směšný?Ze směšnosti strach mám, ale středobodemmého psaní rozhodně není touha býtvtipný. Jestli některé moje povídky pobízejík úsměvu, tak spíš mimochodem – jak užjsem řekl, většina z nich je v podstatě smutná.Venuši jsem napsal v šestnácti (což měsamozřejmě neomlouvá), dneska už bych jitakhle nenapsal, ale mám ji rád. Mimo záznamjsme se bavili o tom, jestli by nebylolepší, kdyby mi v Hostu některé povídkyz rukopisu vyhodili nebo upravili. Jsemrád, že to neudělali – knížka by pak zřejměbyla dokonalejší, ale takhle vypadá přesnětak, jak jsem si ji přál. I s Venuší.Rve mi to srdce, ale budiž. Je přeci jenomtvoje. Jak rozumíš pojmu postmoderna?Chtěl bys být jednou řazený doproudu, kterému se říká postmodernismus?www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 25

Pojmu postmoderna moc nerozumím.Radim Kopáč v recenzi mojí knížky napsal, žejsem poučen optikou francouzského novéhorománu, což mě potěšilo, protože jsem předněkolika lety viděl jeden Robbe-Grilletův filma nepobral jsem z něj vůbec nic. Asi počkám,kam mě literární kritika šoupne, a pak serychle dovzdělám, aby nikdo nic nepoznal.Ale popravdě, čím dál víc mě láká klasické vyprávění.Fakt ti postmoderna nic neříká? Nemášpocit, že vstupuješ do nějakého kontextu,do nějaké literární situace? Nevnímášji? Nic si o ní nemyslíš?Nechci vypadat, že si pěstuju image mimoněà la Květa Fialová, ale prostě si nemyslím,že tvůrce by se musel sám někamvřazovat. Postmoderna je pro mě labyrint,kterým kráčí Vilém z Baskervillu vstříc chaosu.Na postmoderní literatuře – nebo na tom, co bývá za postmoderníliteraturu běžně označováno – je mi protivná její občasná dosebezahleděnost,umění pro umění. Vrcholem je, když si čtenářs autorem začnou porovnávat svaly, kdo má víc načteno. Postupypostmoderny ve svém psaní používám, aniž bych to dopředu plánovalnebo to měl teoreticky podložené, protože jsem se prostě narodildo takové doby.Lákala by tě kariéra Michala Viewegha?Nikdy bych se psaním literatury nechtěl živit. Ale přicházet napremiéru filmové adaptace svého bestselleru po červeném kobercispolečně se Zuzanou Kanócz by mě asi bavilo.Stačí to?Myslím, že tohle jsem zodpověděl už v před-před-před-předpředminuléa před-před-před-před-před-předminulé otázce. Rádbych jednou psal dobrou literaturu, to by mi stačilo bohatě. Ale budoucnostneplánuju. Vyšla mi knížka, líbí se mým spolužákům zestřední školy, kteří od maturity nedrželi knihu v ruce, a zároveň intelektuálům,kteří se literaturou živí. Jsem vcelku spokojený.Z archivu Š. K.26 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Brouzdáš po literárních akcích, poznáváš kritiky, redaktory,básníky a přicmrndávače. Překvapilo tě něco na tom, jak vypadáten literární svět, který jsi zatím poznal? Jak se ti jeví?Kdybys o něm měl napsat povídku, co by v ní bylo hlavní témaa čemu by se tam dalo nejvíc smát?Jediný večírek, na který si vzpomínám, byla loňská Magnesia Litera– byl tam velice působivý raut, ale básníci ho vyluxovali, nežjsem si stačil dojít pro vidličku. Literární svět, jak jsem ho zatím poznal,je vcelku příjemné místo, i když trochu moc zahleděné do sebe.Intelektuálové bývají v civilu normální a milí lidé. Ale nemyslím si, žeby to bylo dobré téma na povídku, spíš na fejeton. Nějaký kratší.Nemáš pocit, že literatura dneska nějak ztrácí společenskouprestiž?O tom by se dalo mluvit dlouho a asi bychom se shodli, že je todůsledek historického vývoje, společenských změn a vůbec. Ale neměloby se zapomínat, že ochota lidí zbožňovat knihy nezmizela.Děti, které by podle odborníků měly býtzblblé z počítačových her, stojí fronty nabichle J. K. Rowlingové a dospělí stojí hnedve frontě vedle – jenom se jejich VyVoleníjmenují Dan Brown, Robert Fulghum neboMiloš Zeman. A ještě si s dětmi půjčují Tolkiena.Jestli davy nestojí fronty na postmodernítvůrce poučené optikou francouzskéhonového románu, není to problém davů.Letí na psaní holky?„Doufám, že ne,“ říká moje slečna, kteráse mi dívá přes rameno, když odepisujuna tvoje otázky.PřipravilŠtefan ŠvecFoto Jakub Tayariwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 27

StátnicemýtůzbavenéanebJak se kreativněpřipravit na státniceNásledující text je mírněpřepracovanou studijní prací propředmět Kreativita vedenýfenomenální profesorkouMarií Königovouna UISK FF UK„Klasické“ postupy:viz tipy od novinářůJeden z „užitečných“ návodů na to, jak úspěšnězvládnout státní zkoušku, publikovalypřed nějakým časem Lidové noviny.V nich se mezi různými tipy vyskytlo doporučenígraficky zpracovávat či ilustrovat tématanebo polepovat byt lístečky, jejichž obsahse pak spojuje s umístěním. Rozumnéjsou prý také kartičky pro rozepisování informací,a to zejména pro učení v místech,kde není klid. Rozhodně souhlasit je třebas citovanými tipy psychologů, podle nichžse nemá cenu učit, když člověk není v pohodě.K tomuto tématu se ještě vrátíme.V případě státnic je ale nutné zásadně nesouhlasits metodou PQRST (preview – qu-28 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

estions – reading – self-recitation – test).Tento postup je přijatelný v případě, že mátena zkoušku jednu knihu a týden času.Jak tedy chápatstátnice?V první řadě je třeba si říci, že diplomovápráce a státnice jsou rituál. Je to stresová situace,která má otestovat studentovu schopnostseriózně zparodovat vědecký texta předstírat porozumění danému oboruv souvislostech, jakož i jisté penzum poznatků.Nikdy nebude diplomka dokonalá,nikdy nemůžete umět všechno – kreativníje uvědomit si, že to vše velmi dobře vědíi vyučující. Státnice je hra na nervy a dekorum(míra dramatičnosti se liší dle náladypedagogů), jakož i na schopnost demonstrovatstrukturované myšlení.Proto je správné před státnicemi nespat,nervovat se, propadat panice kvůli tomu,co vše neznám a neumím, že jsem ještětuhle knihu chtěla prolistovat a tyhle výpiskypřečíst... Bez toho by zkoušky nesplnilysvůj účel. Je možné kreativně nervování vypustit,ale obávám se, že výsledný prožitekpak nebude dokonalý.Jak na toZde hodlám nastínit některé situace, kterémohou nastat (nebo v mém případě přímonastaly), a jak je možné se s nimi vypořádat.Jaké prostředí na učeníZde si netroufám radit. Někomu vyhovujeklid na chalupě a osvěžování se procházkamipo lese, pro mě je jediným přijatelným místempro stěhování informací z papíru do hlavymísto u počítače v mém pokoji. V doběpřípravy mě nesmí rušit hudba (tím méně televize),o lidech nemluvě. Ti by měli být 24hodin denně na telefonu připraveni vyslechnoutmoje stresy, ale běda aby se zjevili domaa dožadovali se večeře. Zejména partnerskévztahy je třeba omezit na minimum – jistýdoping ve formě sexu je ovšem možné doporučit,pokud na to vůbec jste s to mít myšlenky.Obzvláště zavrženíhodní bývají domácímazlíčci, kteří se obvykle chtějí venčit čiňuchňat zrovna v momentě, kdy se prácerozjela. Kreativní řešení je jejich export kamkoli.V případě rodinných příslušníků a kolejníchspolubydlících (kteří mě naštěstí nepotkali)mohu doporučit buď útěk do té přírodyči do jiných méně zalidněných prostor,nebo klapky na uši. Jinak fakt nevím, jsemťv některých situacích misantropem.Zábavy, odreagování a spánku jak komulibo. Za nekreativnější považuju učit sejen tehdy, když se cítím dobře, nebo v kritickémpresu. V jiných momentech to nemásmysl: když jsem nervózní či nevyspalá, alečas mě netlačí, jen čučím do stránek a mozeknepracuje; když jsem ale už tak vynervovaná,že nemůžu ani spát, je lepší se učit,adrenalin klesne, že jako se na věci pracuje,a třeba i ten mozek zabere...Fígle na city i těloMně osobně také prospěly sázky, jež jsempři jedněch státnicích uzavřela s několikalidmi ve svém okolí. Jejich princip byl v tom,že když budu mít vyznamenání (alternativněudělám zkoušky), prohraju – tedy ževlastně nemůžu dopadnout špatně: Buď sbalím(červený) diplom, nebo výhru. Ale jinakto byl opravdu fajn (a kreativní?) pocit, žeden D nemůže dopadnout špatně...Při druhých státnicích mě zase uklidnilo,že jsem si řekla, že o nic nejde. Už jsemneaspirovala na červené desky, a říkalajsem si, že když už mě tam ty roky drží,snad mi to proboha dají – a i kdyby ne, tako co jde? Asi jsem to měla jednodušší, protožeuž to byly zkoušky druhé, ale objektivněvzato: Co je na tom – když to nevyjde napoprvé,povede se to příště...Trochu krize je, když tělo vypoví službu.Kromě akutních onemocnění to můžebýt taky alergie, astmatická dušnost, nespavost,chronická únava. Mě osobně z tohonapoprvé potkalo skoro všechno – nasadilajsem brutální kombinaci antialergik, anxiolytik,spasmolytik (místo hypnotik) a Semtexu(anžto nepiju kafe, musím kofein dopovatjinak), jakož i více než rok nepoužitýchantiastmatik, a celé jsem to doplnilahypnózou a příležitostným přejídáním. Procházkarůžovým sadem to nebyla, možnáby něco sportu či autogenního tréninku pomohlovíc, ale přežila jsem.Průběžná přípravaUrčitým způsobem se člověk na státnicechystá po dobu celého studia, a to předevšímkdyž skládá zkoušky. Kromě toho je ale možnési už při nástupu do příslušného cyklustudia vyzvednout státnicové otázky a povinnouliteraturu, ty si rozdělit na určité časovéúseky, v jejich rámci zaznamenávat vše přednesenédo příslušných problémových okruhůa průběžně číst. (Skeptici namítnou, žekdyž se otázky v posledním ročníku změní,je to pak na pěst; a v dynamicky se rozvíjejícíchoborech můžou informace a čísla dramatickyzastarat. Mají pravdu.)Pokud skepse převládne (což je možnépředpokládat), je třeba vše dohnat v posledníchdnech před zkouškami. Já osobně velmimiluji metodu, že si seženu, povypůjčujua nakopíruju co největší množství věcí,které stihnu sotva prolistovat – ale když setěmi publikacemi a listy obklopím a zakopávámo ně na každém kroku a sdílím s nimilože, cítím naději, že se mi jejich obsahpřestěhuje do hlavy. Velmi kreativní postup,jeho efektivitu ovšem neumím dokonaleposoudit.Povinnou literaturu a periodika je třeba alespoňvidět. Když u zkoušky řeknete „Ó ano,to je ta červená kniha, co je v knihovně natřetí polici“, budete vypadat, jako že jste jiwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 29

chodil čítávat denně. Stejně tak znát názevněkterých význačných kapitol nebo rubrik,zásadní téma jednoho z čísel časopisu apod.se může dosti hodit. Když už nic jiného...Důležité je zkontrolovat s jistým předstihem,zda máte všechny vlastní knihy, zápiskyz přednášek atd. – možná jste je někomupůjčili a ani to nevíte, a den před termínemvám můžou zatraceně chybět. Kreativní řešenítohoto problému je mít notebooka psát si poznámky elektronicky nebo aspoňznát někoho, kdo vám je obratem zašle.Číst, nebo vypisovat?V momentě, kdy zjistíte, že z materiálů stejněnezpracujete zdaleka všechno, je třeba serozhodnout, jak s podklady zacházet. Pravděpodobnost,že se k nějaké publikaci vrátíte,není vysoká. Proto je rozumné si knihysrovnat a posoudit, které z nich jsou zásadní,které méně podstatné a které jsou v podstatězbytné. (Ono v rámci tvoření těch souvislostínení bohužel zbytné nic, ale s tímoperovat nelze.) Pokud je prvních méně,může se hodit právě je si vypsat, skupinudvě přečíst a u třetích jen zaregistrovat názeva autora. Pokud je prvních moc, zřejměse nevyhnutelně slijí se skupinou dvě.Tuto variantu jsem zvolila já a nazvalajsem ji pracovně „nasávání souvislostí“.Právě tímto čtením (často hraničícím s „čertovýmmlýnkem“) jsem jednou dosáhla stavu,kdy jsem měla pocit, že vím, o čem jemůj obor. (Jak mi vysvětlili dva moji pedagogové,je zcela normální, že tento stav netrvávíce než 48 hodin po vykonání zkoušky.)Při následném zpracovávání okruhůjsem pak po knihách sahala jen při hledáníkonkrétní informace či kapitoly.Rozhodně vhodné je zkopírovat si odknih obsahy – pokud nejsou kapitoly nazvanéstejně tajnosnubně jako u McLuhana,velmi vám pomohou v orientaci, o čem coasi tak přibližně je.Strukturace vědomostíPozn: Tato část textu je určená především těm, kteří před státnicemi dostávajíokruhy, nikoli otázky – jsou tak zkoušeni nejen z pečlivosti, alei z tvořivosti.Někomu pomáhají obrázky, jinému kartičky či mapy, pro mě osobněje důležité zpracovat si vlastní výpisky. Pohled na státnicovéokruhy zhuštěné na 40 stran mě dokáže opravdu uklidnit – i kdyžto, že vím, že potřebný údaj mám na straně 6 vlevo nahoře, je stejněplatné jako neznat ho vůbec. Pokud ale náhodou člověka neosvítí„duch svatý“ (neboli jeho mobilizované podvědomí).Důležité je vnímat, že věci spolu souvisí, a proto ke každémuokruhu připojovat odkazy na vše možné, k čemu se dá při případnémdotazu utéct. Charakteristická úniková pole jsou chronologickádimenze, souvislost s technikou a vývojem společnosti, výkladjednotlivých pojmů, použitých v otázce. To by v tom byl čert, aby aspoňv něčem informace nenaskočily. Rozhodně si asociace na potítkuna poznámkový list nějak strukturujte, pokud zkoušejícím nabídnete(rádoby)koherentní myšlenkový postup, je velmi pravděpodobné,že vás nebudou mučit na drobnostech.Pro hledání souvislostí je také velmi vhodné vykonat jistý brainstorming,nejlépe s někým, kdo má zkoušky za sebou. Jeho asociacemohou ty vaše často nečekaně obohatit. Podobně může pomocinějaká publikace, zvolená za osovou pro daný program, neboněčí již vypracované poznámky. Obsah této publikace či poznámekkompletně přenesete do svého konceptu, a poté doplníte „nabrainstormovanými“podněty.Je ale nutné se připravit na to, že otázky se od okruhů mohoulišit zcela zásadně, a proto informace a souvislosti, navěšené naokruhy, je rozumné zkoušet spojovat podle různých pojmů. Někteřílidé (např. často dyslektici) mají s asociováním časově a geograficky(myšleno v rámci papíru) vzdáleného nečekaný problém– měli byste si ověřit, že to nejste vy, protože míra syntetizace širokéhoobjemu dat u státnic vysoce překračuje jakoukoli zkoušku.Vypisovat se dá i podle osob a termínů – když si uděláte rejstříkvšeho, co při studiu potkáte, a budete si pečlivě zaznamenávat kontexty,opět vám vznikne plastický obraz řady netušených souvislostí.Rozhodně nevhodné je držet se strukturace podle vyučovacíchpředmětů, to je cesta do pekel.Kritická situacePoznámku si asi zaslouží i to, co nepochybně upravuje nějakýMurphyho zákon: před zkouškami se velmi pravděpodobně odehraje/ínějaká/é katastrofa/y nebo zásadní věc/i, na které budete30 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

muset reagovat. Je třeba si říct, kde končí priorita zkoušky. Neměloby se stát, že odmítnete pomoct nemocné babičce, která se nemána koho jiného obrátit, s poukazem na to, že do státnic je méně nežtýden. Taková věc bude stresorem i pro vás („já tu chuděrku nemělaodmítat“), a navíc není zdravé nadřazovat zkoušku bezespornépotřebnosti blízkého člověka. Na druhou stranu není správné kývnoutna kdejakou hloupost o víkendu před dnem D jen proto, žepřece souhlasíte vždycky – člověk musí taky myslet na svůj pocit jistotyz přípravy.Další kritickou situací může být moment přímo u zkoušky –zkoušející prohlásí: „Ale tohle slyšet nechceme.“ To je okamžik, kterýsi můžete jen těžko cvičně ozkoušet v plné ničivosti, ale je nutnés ním počítat. Nastává tu totiž situace, kdy můžete svou strukturuvyhodit z okna a vymýšlet, o co by tu vlastně mohlo jít. Panika jev ten moment proklatě riziková. Musíte umět vyčistit hlavu a opětsi v duchu zopakovat otázku a nechat na mozku, ať něco vyplivne.Tohle se ovšem podle mě trénovat do jisté míry dá.Co je nejdůležitějšíZa podstatný – a velmi tvořivý – element přípravy ke státnicím považujusebedůvěru. (Já mám kliku, že mě v ní podporovali všichni,ale chápu, že pro jiné to může být o dost těžší...)Uvědomovat si, že všechno, na co semě mohou zeptat, už jsem někdy běhemkončícího studia slyšel/a, viděl/a nebo četl/a,že to v mozku někde je a že si to v případěpotřeby dokážu vybavit, a stále si toopakovat. Tohle je nejdůležitější pocit, kterýurčí vystupování u zkoušek a do značné míryi jejich výsledek. Třeba i přesto, že na potítkutoho na papíru přípravy moc nevznikne– uvolněné mysli i na pouhý náznakzkoušejících může naskočit košatá odpověďv okamžiku.A ještě jedna věc je důležitá. Vyučujícívás u zkoušek nechtějí potopit – když jstedobří, jen vás proklepnou, když nejste nicmoc, udělají hodně pro to, aby nedošlo napropadnutí. Kromě výjimek, které jen potvrzujípravidlo, je to předpoklad velmi spolehlivý.No nejsou ty státnice vlastně pohoda?Karolína KučerováCannyto jsem si zas včera dalzaskakoval jsem nanějaký dětský oslavěza kouzelníka, všechno šlo dobře, alejakmile jsem začal tahat z klobouku králíky,všechny děti se rozbrečely a už se mije nepovedlo znova rozesmátale vybavuješ si, jak jsem tiřikal, že by ty králíci mělibejt živí, viďwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 31

ČertovyobrázkyTakový název není tak od věci, protožeautor návrhů na 32 karet,které jsou v Dobré adrese publikoványúplně poprvé, grafik Karel Němec(1897–1960), měl k pekelníkům, hejkalům,vílám, vodníkům, a vůbec k té celé havěti,neplatící řádně daně, ve své tvorbě hodněblízko. Tenhle Němec není ani mužem či synemBoženy Němcové, není ani vedoucímpolární výpravy ze známého Cimrmanovadivadelního kusu. Grafik a hlavně autorsgrafit zdobících mnoho budov v NovémMěstě na Moravě a okolí patřil spolu s Váchalemk žákům Aloise Kalvody. Po pražskýchstudiích se vrátil zpět na Horácko,kde působil až do své smrti. Byl součástískupiny kolem bratří Křičků, Snítila-Kárníkači Rudolfa Štursy, bratra slavného sochaře.Svou realistickou formou vplul celkembez problémů do socrealistického běsnění32 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

50. let, i když obsahově zůstal stále u svých„žaludových spodků“. Taky si celou dobudopisoval s Váchalem a byl jedním z jehoopravdových přátel, o čemž svědčí váchalovskéstudie.Od mládí jsem byl natolik obklopen jehotvorbou (na stěnách příbytků všech příbuzných),že mi tehdy nahrazoval Josefa Ladu,ale to jsem si uvědomil až mnohem později.Po uhnízdění v Praze jsem na konci70. let jaksi nemohl pochopit, že se jehografiky a hlavně ex-libris prodávají v antikvariátech.S Němcovými návrhy mariášových karetse ještě pojí mlhavá vzpomínka na to,jak jsem chtěl rozstříhat listy s tisky, aby sekarty opravdu daly hrát. V poslední chvílimně v tom otec zabránil a já jsem se dlouhonemohl vyrovnat s tím, že to nejde,když jsou přece karty určeny k hraní, none? Jenže v té době jsem mastil tak akorátprší nebo záchod – a to by byla stejně urážka.Tyto karty jsou určeny k provozováníkrálovské hry zvané mariáš, jíž jsem propadlaž na vysoké škole a díky níž jsemmožná nedostudoval Vysokou školu ekonomickouv Praze. Pamatuju si na jarně-letnídny na privátě na zahradě domu v DolníchChabrech, kde jsme hráli snad 28 hodinv tahu, i když někteří z nás měli odejít složitjakési směšné zkoušky. Už došlo i nauvazování kravat, ale to by Kartibucha urazilo,protože i když jde nebo i když nejdelist, je třeba hrát. To je totiž základní, generálnípruba.Jednou za čas vychází v českém tiskučlánek věnovaný mariáši. Začíná to Poláčkema kibicovstvím a pak hlavně hláškamipatřícími nebo lépe – jsoucími samy o soběmariášem. Je to součást české literaturyi paměti obecně. Protože „sedmi kulema jakov Sarajevu“ to jen začíná. Mariáš, vysocesofistikovanou, jak se teď moderně říká,hru by jistojistě hrál James Bond, kdyby senarodil třeba u Rakovníka. A zůstáváv něm, mimo jiné, i jistá federalistická stopa,neboť flekovací hláška „od Šumavyk Tatrám“ je celostátně používaná.Když se domluví hra na dva povinnéfleky s korunovým základem, bez zbytečnýchkeců, s přísunem piva či destilátu, někdev klasické hospodě, s pachem přepálenéhotuku z kuchyně, tak není nad takovoukrásu. To pak ti tři nebo čtyři hráči vytváříimaginární ostrov, na kterém je povolenočarovat dle zákonů 32 karet ve čtyřech barvách.Takže: U mě dobrý. A u vás?Jakub Šofarwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 33

34 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 35

36 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 37

38 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 39

40 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 41

42 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 43

DOBRÁ ADRESA A SDRUŽENÍ ČESKÝCH UMĚLCŮ GRAFIKŮ HOLLARvás zvouna výstavu:KAMILA ŽENATÁ: ZAHRADA (KRESBY 2000–2005Mistrovství meče – zahrada I.44 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Zahrada I.Od 1. 6. do 25. 6. 2006 v Galerii Hollar, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1KAMILA ŽENATÁ: ZAHRADA (KRESBY 2000–2005www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 45

Strž(velký recenzníprostředek)Čtenářský zdeníček IITTak ještě jednou výběr ze čtenářských zápisků.Jaroslav Čechura: Černínové versus KysíbelštíDokořán„Moji svéhlaví a dotěrní dědiční poddaní z pětadvaceti kysíbelskýchvsí podali dne 2. září 1638 petici. Odporují zcela trucovitě, nestoudněa navíc bezdůvodně. Váš Majestát etc. přikázal vyslechnout oběstrany a zaznamenat rozdíly mezi nimi; nechal jsem odeslat, co jsemvyzvěděl... Nemohu se vynadivit a sotva chápu, jak to vlastně kysíbelštípoddaní ve svých spisech zamýšleli, když si dovolili být tak zlomyslnía drzí. Mne současně obviňují a nazývají se přitom vazaly, ačjsem jejich řádnou pozemkovou vrchností. Snad očekávají, že naleznouněco nového proti mně a budou mě znepokojovat, ano, jakokdybych s nimi zacházel nekřesťansky.“ Takto „nediplomaticky“ sihrabě Černín stěžoval v r. 1642 císaři Ferdinandovi na své poddané.Více než 50 let trval spor sedláků z panství Kysíbl s vrchností, kterýpopsal autor, profesor českých dějin raného novověku FF UK ve svéknize. Pekařovský způsob zpracování kysíbelských rebelií je kromězajímavého pohledu do života prostých lidí v 17. století i poněkud jinouzprávou o českých pobělohorských dějinách.Kdyby ti předci věděli, jak se o nich bude psát za dvě stě tři stačtyři sta let. Jestli oni by se nechovali jinak. Nechovali, nám je takyjedno, co bude v roce 2200. Nám je dokonce jedno, co bude za desetlet. My žijeme teď.Pravoslav Kneidl: Bibliofilie v Československu. 1918–1939Dřevoryty Josefa Váchala. Spolek českých bibliofilůV roce 1908 zakládá 32 milovníků umělecky i technicky dokonaléknihy z iniciativy básníka Františka Táborského (1858–1940) Spolekčeských biliofilů, který se bude v dalších letech snažit sdružovat nadšencepro krásnou knihu i její tvůrce. Příkladem Spolku se nadchneřada soukromých vydavatelů bibliofilských knih pro vlastní edičníčinnost v této oblasti. Tito nadšenci výrazně obohatí profil předevšímmeziválečné knižní produkce. Byli to učitelé, bankovní úřední-ci, pracovníci tiskáren, redaktoři a různíkulturní pracovníci, kteří neváhali propůjčitsvému ušlechtilému zájmu své ne vždy velkéfinanční prostředky...Vydávat knihy jen tak pro krásu. Jak pošetilé,jak marnivé, jak marné.Taky jsem už více než 20 let řádným členemtohodle spolku.Zdeněk Kalista: Cesty historikova myšleníK vydání připravil a studií opatřil ZdeněkBeneš, edice Historica, GaramondPozorujeme tu především, že stejně básníkjako historik je něco, co se nedá dosti dobřevychovat, že nejenom „poeta nascitur“,„básník se rodí“, ale i „historicus nascitur“,„historik se rodí“: že k jeho vykrystalizování,zformování ve skutečný tvořivý typ jsounutny určité vnitřní dispozice, že historikpředstavuje skutečně lidský rod, genus, vybavenýurčitými psychickými vlastnostmia odlišný jistými rysy duchovními od psychickýchtypů jiných (Cesty historikovy).Zkoumání povahy a vývoje české (československé)historiografie minulého století jejedním z nejdůležitějších úkolů naší historickévědy. Tři texty Z. Kalisty(1900–1982), historika zaměřeného na českébaroko (ale i básníka, prozaika, literárníhokritika a překladatele), jsou uvedenypodtitulem: Prameny k moderní české historiografii,sv. 1. Kniha Cesty historikovy,vznikala od poloviny 30. let a vyšla v r.1947, na ni navazující menší práce Dějiny46 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Protože jsme byli skálopevně přesvědčeni, že budeme fakt „děsnědobrý“, hledali jsme k tomu dlouho vesele šprýmovný kontrapunkt právěv názvu samém, který by šálivě signalizoval, že hrajeme jak hasiči,salónní měkejši, šumaři, že hrajem tklivě a rmutně jak FUNEBRÁCI!Skupinou The Undertakers prošel i M. Hlavsa, s jehož knižnímivzpomínkami (Bez ohňů je underground) autor občas polemizuje.duchové je z r. 1949 a ze stejného obdobínejspíše i esej Prozřetelnost v dějinách.Kalista je jedním z těch, kteří se z pěstiteleuhlířské víry proměnili v katolické intelektuály.Nicméně nepatřil do toho centra,vždy byl opodál, osobitý a asi krajně nepříjemný.Jeho práce o baroku jsem četl rád, užproto, že se zabýval hodně Žďárem nad Sázavou.Byl kamarádem ing. Pohanky, kterýbydlel za rohem od nás a který se zasloužilo udržení „santiniovské“ myšlenky v dobách,kdy se stavěly lidojemy a betonovékrálíkárny.Jiří Odvárka: Auvajs, Mejlo. Zlatá létašedesátá, jakož i čacké početí big beatuv BřevnověPrimusPodtitulem je řečeno vše, žádný úvod nenítřeba. V roce 1964 v Praze všichni praví drsňácizpívali pouze anglicky a i názvy všechskutečně tvrdejch kapel byly anglické /.../Protože jsme byli skálopevně přesvědčeni,že budeme fakt „děsně dobrý“, hledali jsmek tomu dlouho vesele šprýmovný kontrapunktprávě v názvu samém, který by šálivěsignalizoval, že hrajeme jak hasiči, salónníměkejši, šumaři, že hrajem tklivě a rmutnějak FUNEBRÁCI! Skupinou The Undertakersprošel i M. Hlavsa, s jehož knižnímivzpomínkami (Bez ohňů je underground)autor občas polemizuje. Kdo prošel nějakoubigbítovou kapelou, tak ví, že kolik muzikantů,tolik historií. Kilo, repete a bicí doztracena...Podobné texty čtu rád. Reálie se liší, ale nadšení bylo stejné. Jakslastný je to pocit, když bicí se chytnou s baskytarou a vytvoří takprostor pro kytaristu, aby si mohl vyhmátnout někde mezi pražciten svůj motiv. Pro úplné štěstí stačí tři akordy – D, A7, G. A je to!Václav Vilém Štech, Zdeněk Wirth, Václav Vojtíšek: ZmizeláPraha 1. Staré a Nové Město s PodskalímPasekaJistě není možno udělati museum z města, které pracuje a roste. Jelivšak nutno nechati se šetrnou úctou žíti jednotlivá vynikající dílaa udržovati osobitého ducha místa, je také nutno dáti nepřetržitémupohybu města nový směr a smysl, otvírati proň odstředivě nová územía tam umisťovati ony ústavy a zařízení, které by rozbíjely jedinečnousouvislost starého celku. Krása nestárne, rytmus města jestatkem příliš vzácným, než aby bylo možno vydati jej v plen jakékolipotřebě technické. Každému usilování hospodářskému a veškerémupokroku společenskému nutno při budování města postaviticíl Prahy stejně životné jako krásné. To napsal na závěr stati o StarémMěstě V. V. Štech a platí to i pro celou Prahu (a nejen pro ni). Taslova by měli mít stále před očima urbanisté a ministři a stánkařia bankéři a squateři a Pražané... Reprint první části (z pěti) již klasickéknižní řady o Praze, která už existuje pouze v románech a vyobrazeních,s fotkami, seznamy i literaturou. Ještě jednou V. V.Štech: Pokrok civilisační nevyrovnal těžké ztráty duchovní, způsobenésnahou vtlačiti nový život do starého organismu. Jak prorocké!Jak prorocké? Anebo iluze. Něco končí, něco začíná. I města jsouz prachu a v prach se obrátí...Aleš Šteger: Někdy je leden uprostřed létaPřeložil František Benhart. Větrné mlýnyKdyž jsem v Trujillu ztratil svůj tělesný pach, věděl jsem, že to městomusím neprodleně opustit, nebo se nakonec pomatu z toho nesnesitelněvlhkého a lepkavého, formaldehyd připomínajícího horka,které se pozvolna zažíralo do pórů a proměňovalo mě v živýpreparát. Po sestupu z horské oblasti bohů jsem si na předpekelnéwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 47

...výškovou nemocí (zde soroche)Zlatá střední cesta,nemusí nutně trpět ti, co žijíkterá nevedlave vysokých nadmořských výškách...k průměruStrž(velký recenzníprostředek)pobřežní počasí jednoho z větších měst Perunemohl a nemohl zvyknout. Moje tělozdivočelo. Z cestopisu po Latinské Americezádech lež. Stříhej se oplzlých slov. Což lekátě lež?Nás tady teda lež neleká. Ani leklá, aniUmberto Eco je myslitel s širokýmteoretickým záběrem, kterýsahá od umění a kultury stře-(především Peru) je poznat, že autor, SlovinecA. Šteger (1973), je básník. Jeho prvníprozaická kniha je jedním z těch povedenýchliterárních pokusů o spojení putovánífyzického a duševního; Šteger nás umně navádík pochopení jakési anomálie: výškovounemocí (zde soroche) nemusí nutně trpětti, co žijí ve vysokých nadmořských výškách...Co jsem to napsal za pitomost. Kdyžtam žijou, tak jim asi moc nevadí. Ideou civilizaceje, aby byl mýtus „výškových“ a jinýchnemocí překonán, i za cenu lidskýchobětí. I kdyby mělo vymřít půl lidstva. Buďbude člověk vítěz, nebo už nebude nic!neleklá.Jiří Datel Novotný: Závidím. Vzpomínkana Jiřího GrossmannaRegiaAž má cesta skončí / Skálou chci se stát / Jedenbílý kámen / Ke kameni dát / Až přijdeden / Kdy zavolá mě známý hlas / Skálouchci se stát (Skálou chcem se stát) – písňovýtext a současně epitaf, spojení umění s neodvratitelnýmkoncem člověka, i to je jednaz poloh Jiřího Grossmanna (1941–1971).Sborník vzpomínek na hudebníka, textaře,zpěváka, herce a především šoumena je uvedenrozhovorem s Grossmannovým semaforskýmkolegou J. Šimkem, polovinou legendárnídověku přes sémiotiku až k populární kultuře.Populární kultura se stala tématem jehoposledního románu Tajemný pramenkrálovny Loany (Argo, Praha 2005). V tomhleopusu Eco, resp. jeho románové alter ego– noblesní antikvář s ušlechtilými zájmy povýpadku paměti –, rekonstruuje svou identituna základě četby románů, prohlížení obrázkovýchčasopisů a poslouchání populárníchpísniček z dětství. Napětí mezi „masovou“kulturou, která nás utváří od dětstvía provází po celý život, a „vysokou“ kulturouintelektuálů bylo také Ecovým tématemv jeho rané teoretické práci Skeptikové a těšitelé.Ta nyní po 11 letech vychází v druhémčeském vydání v nakladatelství Argo.Ivan M. Havel: ArsemidKANTSvět si o mně myslí, myslí si Arsemid, že mépředměty jsou mi modlami, jež obdivuji,vzývám a ctím. Že uvádějíce do vytrženímou duši, jsou jí nápomocny v dotyku s věčností,od něhož je vytrvale odváděna moumyslí. Jinak je tomu. Mé předměty jsou nápomocnyk vytržení mé mysli z dotykus věčností, k němuž je sváděna mou duší(obraz 12 – Arsemid a metafyzika). Žánrovětěžko zařaditelný text, jehož druhé, rozšířenévydání vyšlo v téměř bibliofilské úpravě,je tvořen jedenatřiceti obrazy (v 17. je vysvětlenajeho geneze). Komparujícího čtenářeby při objevování Arsemida mohlo napadnoutjméno Ladislava Klímy. Mýtus nebobibliografie, písmena vědy nebo literatury?Nesnaž se vysvětlit nikomu nic. Od prsuteplého odvrať svou tvář. Životních návykůrychle se zbav. Nedrž si uši, nemačkej nos.Oči nech být. Nezívej už. Natáhni nohy. Nadvojice Š+G. Na Grossmanna-texdověkutaře vzpomíná Jiří Černý, dále je tu zastoupenmj. Pavel Bobek, Milan Drobný, NaďaUrbánková, František Ringo Čech atd., vedlenich jsou zde i vzpomínky soukroméhorázu. Kromě velkého počtu fotografií a cca30 hudebních textů (z celkových 100, ježGrossmann napsal) je v knize uveřejněnai povídka Jak jsem ochořel a Hrabalův textZatoulaný anděl (ve které vystupuje N. Urbánkováa J. Grossmann). Nesvědčí tak trochuexistence Grossmannovy pasáže, divadlai kavárny o tom, že je J. G. je tu stáles námi?Jenže i Šimek už zemřel a čas, ten likvidátorpravdy, jen ten rozhodne, jestli Grossmannovojméno zůstane známé. Teď to samozřejměvypadá, že je to nezpochybnitelné.Ale co za 10 let? Co za 50? Kdo bude pohřbenve virtuálních mohylách?Jakub ŠofarEco v knize Skeptikové a těšitelé rozdělujelidi na ty, kteří masovou kulturu automatickyodmítají, aniž by se jí zabývali –skeptiky, a na ty, jež ji naopak automatickypřijímají – těšitele. Skeptikové si ve své slonovévěži Umění a Kultury vytvářejí virtuálnísvět obsazený vyvolenými Nadlidmi,obdařenými Intelektem a Vkusem: jejichkritické hroty se z této pozice mimo svět obracejíproti zlu, které je ve světě. Takovýmzpůsobem se s masovou kulturou nelze vypořádat,tvrdí Eco. Nelze kritizovat něco,s čím se neobeznámím prvně jako divák.Ty, které nazývá těšitele, Eco odhaluje jakovíce zakotvené v sociální realitě: v této realitěse vyvíjela média od elementárních pokomplexní, z této reality mohla vůbec vyrůstz lidové, „pokleslé“ kultury její alternativanebo verze v podobě „vysoké“ kultury.Ostatně není jasné ani to, jak vůbec nízkéa vysoké oddělovat. Kritérium počtu, kterézávisí na procentuálním rozložení recipien-48 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

tů, je totiž podrobeno zákonitému vývoji. Alternativní kultura sestává v průběhu dějin masovou, masová naproti tomu alternativní.Po úvodním vymezení se Eco věnuje podrobněji obecným východiskům,tezím a závěrům zastánců a kritiků masové kultury.Kladem, který se projevuje zde i na jiných místech této a ostatníchEcových knih, je schopnost volně přecházet od syntetizujícího, trochusložitějšího diskursu k fragmentárním, techničtějším analýzámpopisovaných jevů. Eco zde mj. přehledně sumarizuje jednotlivápro i proti masové společnosti a kultury a načrtává svou koncepci,jak se s ní teoreticky vyrovnávat a jak ji hodnotit. Postuluje spíšepřípravné než definitivní teze a spíše než by sliboval, že svůj programnaplní, „učitelsky“ vyzývá implicitně pokračovatele, aby jehoteze rozvedly. V následujících kapitolách knihy provádí Eco podlesvého předem rozvrženého programu analýzy komiksu, televizea populární písně.Eco se díky rozvržení kritického přístupu k masové kultuře nadvě vyhrocené skupiny a snahou nepřidat se svou knihou ani najednu, ani na druhou stranu, chytře vyhýbá krajnostem, které bylyformulovány dvěma vlivnými platformami v oblasti kulturních studií20. století – frankfurtskou a birminghamskou školou. Přestožeobě byly silně marxistické, jejich deklamace se lišily: zatímco mysliteléz Frankfurtu nad Mohanem 20. let jako Adorno nebo Horkheimerzdůrazňovali především průmyslový, pásový charakter produkcepopulární kultury a protestovali proti manipulaci konzumujícímpasivním publikem, badatelé jako Stuart Hall v polovině 60.let v birminghamském Centru pro současná kulturální studia připisovalirecipientům autonomnější pozici: publikum má podle nichprostor, aby jednotlivé významy, které obsahují sdělení populárníkultury, dekódovalo po svém. Problémem zdánlivě svůdného přístupubirminghamské školy, který jako by se vyrovnával se skepticismemfrankfurtské školy, bylo, že ignoroval fakt, že producentůmpopulární kultury je vlastně celkem jedno, jak budou jejichsdělení interpretována, protože jejich hlavním zájmem je prodata vydělat.Kniha Skeptikové a těšitelé obsahuje několik poměrně závažnýchredakčních nedostatků: předně zde není uvedeno, že se jednáo druhé vydání; citace z textu na předsádce obálky se nevyskytujítam, kam odkazuje uvedená strana; kromě tohoto jsou vybrané citátyvytržené z kontextu a nepoučenému potenciálnímu kupciznačně zkreslují Ecův postoj. Jsou totiž silně masmediálně/ a/ sociálně-skeptické,což je přístup, kterému se Eco chce ve své knize obloukemvyhnout.Jaroslav Balvín ml.Umberto Eco, Skeptikové a těšitelé. Přeložil Zdeněk Frýbort. Argo, Praha2006…Krása je nám sladká, protože tančík téže prchavé melodii jako našeživoty.Odpusť mi mou láskuRežisér Luboš Pistorius († 1997) zkomponovalscénář představení z padesátky básníantologie „lyrických písní o lásce a životě“,nazvané Zahradník (překlad Dušan Zbavitel). Její autor,indický básník a filozof Rabíndranáth Thákur, jiv roce 1913 sestavil z veršů několika svých staršíchsbírek. Tento dvojí výběr umožnil vykrystalizovat inscenačnípodobě, jejíž čistotu podtrhují i jednoduchávýtvarná výprava Otakara Schindlera a jemně průzračnáa zároveň dynamická hudba Václava Hálka,který každý večer provází na klavír živě.Prvotní okouzlení, nesmělá touha, intenzivní prožitekrodící se lásky, její naplnění, následné pohasnutíi znovuobjevení jejích neumírajících kořenů neokázaleutvářejí prostor duchovní cestě k těm nejprostšímživotním pravdám. A stejně jako ze smyslově prostýchveršů nenásilně vystupuje jejich filozofický podtext,skrývá se za půdorysem milostného příběhu mladédvojice příběh ještě mnohem hlubší – představeníostatně nese podtitul „Hledání ztracené lásky v poselstvíThákurova Zahradníka“. Velkou poklonu je nutnésložit oběma hlavním protagonistům – Martě Vančurovéa Janu Hartlovi (ze záznamu Jiří Adamíra) –, kteříse s textem „potýkají“ od premiéry už neuvěřitelnýchtřicet let. Představení vyzrává spolu s nimi, a aždo letošní sezóny tak zůstává téměř osamělou připomínkouzlatých časů pražské poetické vinárny.…Krása je nám sladká, protože tančí k téže prchavémelodii jako naše životy.Vědění je nám vzácné, protože nikdy nebudeme mítčas je dokončit.Pamatuj si to, bratře, a raduj se.Nikola RichtrováDivadlo Viola, Odpusť mi mou lásku (Rabíndranáth Thákur:Zahradník), scénář a režie Luboš Pistorius, premiéra10. září 1976www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 49

PavelTorchŘíkej miNirvánoKdyž nám doktorka Křemennádočetla závěť, podívali jsme sepo sobě a ve stejnou chvíli řekli:„V žádném případě.“„Být vámi, tak bych to ještě zvážila,“ zaměřilase paní doktorka přes brýle s elegantnímičernými obrubami nejdřív nasestru, pak na mě. „Ty podmínky se dají docelasnadno splnit, a statek bude váš.“Podíval jsem se na Nirvánu, vlastně naVandu. Vanda se podívala na Nirvánu, vlastněna mě.„Paní doktorko, víte, naši rodiče byli...,“začal jsem a zmlkl.Paní doktorka to samozřejmě vědět nemohla.Když jsem uslyšel v hands-free její hlas,všechno vypadalo tak nadějně. Měla takovoutu úzkostlivě korektní výslovnosta kladla důraz na každé slovo. Vůbec jsmes Vandou nečekali, že by naši blázniví rodiče,kteří se rozsekali ve stodvacítce, nechalipo sobě závěť. A když už si při své chaotičnostidali práci s jejím sepisováním, ani vesnu by nás nenapadlo, že...Statek našich v Zadní Kopanině by sepřitom dal celkem dobře střelit. Den po nehodějsem se mrknul, jaké jsou možnosti.Rozumějte mi, nejsem takový necita, i kdyžpo všem, co nám rodiče udělali... už jsemale nechtěl myslet na zmuchlané plechy stodvacítky.Na těla slisovaná jak... kytky v památníku.Nasázel jsem do aplikace, co jimáme u nás v realitce, parametry toho zapadákova.No vida, ukazatel prodejnosti vyjelna škále docela slušně nahoru, zvlášťkdyž jsem aplikaci onlajnově apdejtoval. Poblížse totiž chystala výstavba satelitníhoměstečka a čekalo se, že ceny pozemků sezmnohonásobí.„Kdybyste věděla, jak se k nám chovali!“vyhrkl jsem nakonec. „Už jenom ty jména!“„Vanda, Mirek? Co je na nich tak neobvyklého?“jemně se pousmála doktorkaKřemenná.50 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Podíval jsem se na Vandu. Viděl jsem,že veškeré úspěchy obchodnice s koberečkydo aut jsou jí na nic, jako mě nechaly ve štychuprofesionální reflexy z realitky.„Naštěstí jsme se narodili ještě za socialismu,“přerušila Vanda konečně mlčení.„Jména dětí musel tehdy schvalovat úřad.Takže naši neuspěli ani u bráchy, ani u mě.“„S čím?“ neztrácela paní doktorka Křemennánadhled.„No, chtěli nás pojmenovat Nirvána.“Paní doktorka Křemenná už díky svémuocelovému pohledu působila, jako bybyla v nirváně permanentně.„Nakonec z toho byl teda Mirek a Vanda,“uzavřela Vanda.„Vaši rodiče byli, řekněme, trochuzvláštní?“ zeptala se paní doktorka, zases tím důrazem na každém slovu.„Není to, co po nás chtějí v závěti, nehygienické?“odpověděl jsem otázkou,abych nad zvláštnostmi svých rodičů neztratilpůdu pod nohama.„Neodporuje to platným zákonům?“ zeptalase ze stejných pohnutek Vanda.„Odporování zákonů nechte na mě.Takže to berete?“ usmála se paní doktorka.Takže jsme se o pár dní později octli protitypovi s dredy, které mi připomínaly ze všehonejvíc granule, jakými se krmila smečkapsů v Zadní Kopanině. Zpod nich se na násupíraly nevrlé, červeně nastříklé oči.„A na co byste jako Woodstock potřebovali?“zeptal se dredař.Někdejší autoškola Vostok v dřevěnémbaráčku v Košířích, po cestě k nemocniciNa Homolce, přešla v devadesátých letechdo soukromých rukou a výsledek byl tenhle.Vůbec jsem netušil, že Woodstock byl oblíbenýmlokálem našich. I když, bůhvíkamvlastně chodili – nám se pochopitelně nesvěřovali,vždyť jsme spolu skoro nemluvili.„Na smuteční hostinu,“ řekl jsem.„Na smuteční oslavu!“ upřesnila Vanda.Dredař sáhl do kapsy, vytáhl krabičkus etnickým vzorem a papírky. Zručně siukroutil cigaretku. Zapálil si, vtáhl kouřa vyfoukl ho ve chvíli, kdy jsem si už myslel,ze se mu zablokoval hrtan. Nabídl námcigárko, oba jsme ale se sestrou zavrtěli hlavou.„Co by tu jako mělo bejt za hosty?“ zeptalse dredař se slastně přivřenýma očima.„Můžete nám říct, kde bychom sehnalityhle kapely?“ položil jsem před něj závěť.A dredař tentokrát oči vykulil: „Kdo byli vaširodiče?“„Honza a Jana Čermákovi,“ odpověděljsem. „– A nesnažte se mě dojmout tím, jakýjste byli kamarádi. Podívejte se, kdybyneměli ten svůj podivnej životní styl...“„Mirku, prosím tě,“ položila mi Vandaruku na předloktí. Oči se jí zalily slzami. Sevřelamě lítost a hned potom vztek.„Nech mě domluvit! Vždyť je to pravda!Kdybychom neměli za rodiče zastydlý hipíky,tak se to vůbec nemuselo stát... neměliby totiž pitomou stodvacítku, která se vámpo nárazu zmuchlá jak papír,“ vykládaljsem dredaři, co jsem měl na jazyku u doktorkyKřemenné.Tohle ale nebyla odpověď, na kterou čekal.„Brčko a Kokr,“ dostala ze sebe Vandas přemáháním přezdívky našich, ty nenáviděné,nesmyslné přezdívky, které nás traumatizovalycelé dětství. Vždycky, když jsemv Kopanině zvedl telefon a tam se ozvalo:„Hój, máš doma Kokra?“ zapřísahal jsemse, že vypadnu z domova co nejdřív. Šrotiljsem jako blázen, abych to stýpko na středníškole managementu dostal. Vanda natom byla úplně stejně. Kokr! Brčko! Vystudovalaradši střední hotelovku až v Rakousku,přes nějaký stipendia pro děti lidí stíhanýchza komančů, než se vrhla na ty koberečky.„Támhle máme parte,“ hodil dredař hlavouke dveřím. Visel tam kus papíru, kterývypadal spíš jak naxeroxovaný plakátek nakoncert, co se jím polepují sloupy. Nebo polepovaly.Ze svého BMW jsem plakátkyi sloupy nějak přestal vnímat.Nešli jsme se na parte podívat. Vědělijsme, že nebude ani dost málo připomínatto, které nám vytiskli v Pohřebním ústavu.A rozhodně na něm nebude stát Jana a JanČermákovi.„Všechno připravím, nasaďte jenom jinejvohoz,“ znovu následovalo pohozeníhlavou, tentokrát k mému obleku se sakem,co se zapínalo hodně nahoře a k Vandiněkostýmku, co měl rozparek hodně dole.„Nezapadli byste.“Když jsem v dohodnutý den vstoupil doWoodstocku, moc jsem se na zapadnutí necítil.Z piety jsem si navlékl kostkovanoukošili s krátkým rukávem, kterou mi kdysidala máti (měla ji nejspíš z nějakého dobročinnéhovýprodeje) a doplnil jsem ten nikdynenošený kus oděvu sportovními šusťáky,co jsem si pořídil na team-buildingový kurs.Vanda se objevila v mikině s nápisem Dallas.Brčko s Kokrem by se uchechtali. Kdyžjsem je viděl naposledy, máti měla na soběkombinaci z šátků a tatík vytahané trikos obrázkem cirkulárky prořezávající lebku.Vypadali jako cikáni, feťáci, piráti – vypadalijako vždycky.Jak jsme s Vandou trpívali, když přišliz třídních schůzek! Očekávali jsme od nichdoporučení, v čem přidat, abychom dosáhlina stýpka a vypadli z Kopaniny. „Ty jejichcancy jsem pustil hnedka z hlavy,“ smál sena nás Kokr. Kudrnaté pačesy mu přitomvisely na prsa jak uši kokršpaněla. „Nenechámese přece vyvést z míry prkotinama!“A naše vyzáblá máti, která dělala dojem, žeji každou chvíli odnese vítr, se mu přivinulak předloktí. Ani jsme se s Vandou po soběnepodívali, protože jsme si každý vystačilis vlastním pocitem trapnosti.Dost podobně jsem se cítil i teď.Zeptal jsem se Vandy: „Máš to?“Přikývla. Teprve teď jsem si všiml, že jízrudly oči jako dredařovi. „Víš přece, že tos nima asi nemohlo dopadnout jinak, ségra,“řekl jsem jí. „Nenecháme se přece vyvéstz míry prkotinama!“ Nemělo smyslprožívat všechno trápení, které nám našiwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 51

Někdejší autoškola Vostok v dřevěném baráčku v Košířích, po cestěk nemocnici Na Homolce, přešla v devadesátých letech do soukromýchrukou a výsledek byl tenhle. Vůbec jsem netušil, že Woodstock byloblíbeným lokálem našich. I když, bůhvíkam vlastně chodili – nám sepochopitelně nesvěřovali, vždyť jsme spolu skoro nemluvili.připravili, pořád znovu. Nakonec řekli námto i psychoterapeuti, že se musíme od rodičůosvobodit.Vanda mi podala jednu ze dvou piksel.Přišlo mi, že neváží skoro nic, zároveňjsem měl pocit, že ji neudržím.„Musíme se od nich osvobodit,“ dodaljsem ještě a uvědomil si, že hlas mi zní úplnějako Kokrovi. Vzápětí se mi sevřelo srdce.„Zkontrolovala jsi, jestli tady mají šejkr?“obrátil jsem se radši na Vandu, kterápřikývla. „Jinak to do whisky nevmícháš. Játo mám jednodušší, budu jenom sypat.“Oba dva jsme se podívali ke dveřím, jako byexistovala ještě nepatrná možnost, že se dohospody vevlní ve svých šátcích Brčko a zanimi uvidíme vlát Kokrovy pačesy.Dovnitř vešel chlapík v kalhotách s kapsamipo stranách, na hlavě ježka, z nějž mutrčel jediný dred.Přistoupil k nám, stiskl nám ruce a řekl:„Vono je jim tam líp, v nirváně.“ Zaťal jsemzuby. „Pivko?“ zeptal se dredař a i kdyžotázka nemířila jednoznačně na mě, kývljsem. O hodinu později už byla hospoda natřísknutá.Dělal jsem si hlavu, že bych mělhosty, z nichž jsem nikoho neznal, nějakoslovit. Časem mě to přešlo. Přišlo mi, žekapely, které poskakovaly na malém pódiu,jsou schopné vyjádřit smutek nad Brčkema Kokrem slisovanými v jejich škodovce jakkytky v památníku daleko líp, než by se tomohlo podařit mně nebo Vandě.Dostavila se i paní doktorka Křemenná,kupodivu v džínách s širokými nohavicemi,jejichž okraje do sebe brzy natáhly rozlitépivo.Kolem půlnoci jsme se na sebe s Vandoupodívali. Kapela spustila divokou balkánskouhudbu, která zvedla ze židlí i ty poslední,kdo ještě netančili – snadno jsem mohlobejít stoly a vysypat obsah své schránky dopopelníků. Zvedl se mi přitom žaludek,i když nakonec to nic nehygienického nebylo,žádný zápach spáleného masa nebo něcotakového. Najednou jsem ale měl před očimaten věčný Kokrův úsměv a vřelé oči Brčka.Vanda zatím přesypala v kuchyni obsahsvé piskly do šejkru, aby ho doplnila irskouwhisky, protřepala a rozlila do panáků připravenýchna tácech.Doktorka Křemenná, která dohlížela naprávoplatnost našich činů, mi věnovala užzdaleka ne ocelový pohled.Objal jsem Vandu, která se rozklepala,zatímco dredař se vyhoupl na pódium. „Takna Brčko a Kokra!“ zahulákal. DoktorkaKřemenná už obcházela zpocené tanečníkys panáky. A ti, kdo si v pauze zapálili, si odkleplido popelníků, kde se žhavý popelsmísil s tím dávno vychladlým. Mechanickyjsem do sebe kopl svého panáka, ani mě nicnezaškrábalo v krku. Pak jsme si dali s dredařema s doktorkou Křemennou jednu jehovlastnoruční cigaretku. Vajglík jsem lehcezamáčkl do popelníku na pípě. Přesnětakhle to Brčko s Kokrem chtěli – aby zůstalis lidma, jak napsali v závěti.Když kapela spustila znovu, ruka namém předloktí mě vytrhla ze zadumání.Doktorka Křemenná se široce usmívala, zatímcomě vlekla před pódium. Žádný volnýprostor tam nebyl, brzy jsme si ho ale vydobyli.Vanda se nedaleko svíjela v těsném objetís dredařem. Zaslechl jsem, jak do nějhustí cosi o koberečcích do auta. „I když seauťák při bouračce slisuje jak kytka v památníku,koberečky vám zůstanou, pokudjsou teda kvalitní,“ líčila mu mezi úsměvya vzlyky.„Tak co uděláte se Zadní Kopaninou?“zeptala se mě paní doktorka. „Já jenom,až na vás začne tlačit ta firma, co chce stavětsatelitní městečko… kdybyste potřebovalprávnickou radu, o někom bych věděla.“„Víte, přijde mi, že by se ta ruina mohladát do kupy. Nemám na ni jenom špatnývzpomínky. Fakt jsme se tam netrápili prkotinama.“Přitiskl jsem doktorku Křemennouk sobě. Kapela znovu spustila a já se dal doposkakování, jako to dělával Kokr před našíprastarou reprosoustavou na Kopanině. Pochvíli obvykle vyběhl do kuchyně a přitáhlsi Brčko k tělu. Takhle. Přesně takhle.Tisk jsem svou tanečnici k sobě, jakokdyž se lisuje kytka v památníku.Jak bych asi vypadal s dlouhejma vlasama?napadlo mě. A jak by vypadala onav kombinaci ze šátků? Místo ocelového pohleduse na mě upíraly vřelé oči.„Říkej mi Nirváno,“ poprosil jsem doktorkuKřemennou.52 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Šmidingerova knihovna ve Strakonicícha Město Strakonicevyhlašují V. ročníkLiterární a výtvarné soutěžeo cenu prof. Antonína VoráčkaSoutěž si klade za cíl:objevovat a podporovat nové talenty, rozvíjet osobnostpodnítit zájem o svůj domov, nalézt nové pohledy na skutečnosti kolem náspřipomenout osobnost profesora Antonína Voráčka,děkana, profesora strakonického gymnázia, převora maltézského řádu(20. 6. 1889–16. 4. 1978).Soutěž je vyhlášena dnem 1. května 2006 a je určena studentům středních školČeské republiky, pod patronací starosty města.Tématem je vztah k domovu, méně známé tváře života, očekávání, co mi v životě chybí,nové pohledy na problémy a málo frekventovaná témata.Pro rok 2006 je tato soutěž výjimečně rozšířena o téma:rok 2007 – 640 let od povýšení Strakonic na město (i např. pohádky, pověsti...)a u tohoto tématu o kategorie:děti do 15 letmládež do 21 letdospělíCelá soutěž se uskuteční v těchto čtyřech kategoriích:básnická tvorbabeletrienaučné pojednáníilustrace, plakátUzávěrka soutěže je 15. 10. 2006Soutěžní příspěvky zasílejte v maximálním rozsahu 5 textových stran ve třech vyhotoveních na adresu: Šmidingerova knihovnaStrakonice, řed. Mgr. Ivana Parkosová, Zámek 1, Strakonice II, 386 11. Obálku označte „LS 2006“.Své jméno, příjmení, datum narození, trvalé bydliště, školu, e-mail napište na zvláštní papír, který samostatně vložte do obálkyk zasílaným příspěvkům. Ty nijak neoznačujte. Dále připište souhlas se zařazením Vašich osobních údajů do databáze soutěžícícha s případným zveřejněním textu. Bez těchto údajů nemohou být příspěvky zařazeny do soutěže.Pokud lze poslat příspěvky na disketě nebo e-mailem, pomůžete nám tím při dalším jejich zpracování.Členové poroty budou během měsíce října a listopadu 2006 hodnotit zaslané příspěvky podle tematické a formální úrovně,jejich styl a myšlenkový přínos.Soutěžní příspěvky bude hodnotit 9členná odborná porota, budou hodnoceny anonymně.V každé kategorii budou uděleny 3 ceny, popř. čestná uznání.Všichni účastníci soutěže budou pozváni na slavnostní vyhodnocení v měsíci prosinci 2006.Z vybraných příspěvků bude vydán sborník prací.www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 53

Ivo FenclDneska1.Každé letní ráno se Edvard Valenta chodívalkoupat do Sázavy. Studená voda mu nevadila,bylo to naopak krásné ranní občerstvení.Vzal vždycky plavky – a šel. Jeho rodinaještě spala, jeho dva synové dosud snili,ale on už sbíhal k potoku, potom se dallesní pěšinou ke trati posázavského pacifiku,podešel ji vždycky a pustil se hlubokoua divokou muldou plnou kamení a vysokéhoporostu. A šerem stále dolů...A teď si představte ráno u řeky. Brzké,kdy je ještě zima – a na trávě leží rosa. PtáciValentovi vždycky zpívali a mlha se ještěpomalu válela nad vodou a skoro vždyckyklesala, což signalizovalo, že bude hezky.Všude vládlo ticho – a nikde ani človíčka.Edvard Valenta se pokaždé svlékl a hupdo vody. Byla tak chladná, až mu pokaždézačaly drkotat zuby. Ne, opravdu nečekal,že by mu později drkotaly ještě i z něčeho jiného.Udělal pokaždé jen pár temp. Kousekplaval, načež ponořil hlavu, a honem zpátkya z vody ven. Proběhl se po břehu, zaskákalsi, zacvičil, zatočil rukama... a už muzase začínalo být teplo. A potom...Obvykle si Edvard Valenta lehal na jednohezké místečko na skále. Hned vedle bylpísek – a z druhé strany trávník, ale on mělnejradši kámen, protože ta skála byla pokaždéještě trochu horká! Od předchozíhodne? Anebo že už na ni hned po ránu svíti-lo sluníčko? To Valenta nevěděl, ale pokaždé si lehl PRÁVĚ TAM.A pěkně osychal.Ach, to by ovšem ještě nebyl pražádný příběh, představte sivšak, co se mu jednoho dne stalo. Když se zase tak brzy ráno vykoupal,všiml si pojednou, že vlastně u vody není sám. Najednou...docela zničeho nic... se totiž na břehu objevil chlapeček. A pak už setam objevoval každý den.Jakýpak chlapeček? ptáte se. Inu, takový malý. Asi pětiletý. Hezký,s velkýma očima. Jen trochu bledý, ale přesto na něm bylo vidět,že není z Prahy, ale nejspíš odněkud odsud. Nejspíš asi z Pikovic.Anebo z Luk pod Medníkem.Ale CO tam ten chlapeček vlastně vždycky dělal... tak strašněbrzy ráno? To bylo Edvardu Valentovi taky záhadou. Asi vždyckyuteče z domova, pomyslil si podruhé anebo potřetí. Jako já.A to JAKO JÁ si opakoval, ale PRO BOHA ŽIVÉHO, Edvard Valentasi to JAKO JÁ opakovat neměl. To tedy ne!A přece si to řekl i počtvrté: „Asi už zase utekl z domova – TAKJAKO JÁ – a šel se ráno projít k řece.“Edvard Valenta byl bývalý cestovatel a velice statečný muž. Loviljednou tygra v Indii a stejně jako Richard Halliburton si zahrálna Robinsona na opuštěném ostrově. Jednou spal ve strašidelnémzámku ve Skotsku a přežil i noc v pokoji číslo 35 hotelu Alcatraz,kde předtím rozpáral jeden důstojný kněz čtyři ženy. Edvard Valentase nikdy v životě nebál a měl sílu jako býk. Dobře boxovala střílel z pistole na výbornou. A přece ho mělo potkat ono tetelení!Napřed si chlapečka ani moc nevšímal. Ostatně, hoch mu nijaknevadil. Ať si tu, spratek, je, myslil si Edvard Valenta vleže. A co mije do něj. Já mám své dva syny – a on přece taky musí mít nějakérodiče a ti snad nejsou na hlavu padlí, takže přece, propána, vědí,54 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

áno výměnaco se smí a co se dětem zakazuje. Ale měli by mít víc rozumu a nepouštěttoho kluka tak brzy ráno k vodě. Vždyť tady kromě mne neníani živáčka a nebylo by divu, kdyby se kluk někde ztratil aneboutopil.Takže o tomhle všem Edvard Valenta přemýšlel, ale chlapeček,jak se mu zdálo, byl snad ještě moudřejší než dospělý člověk! Klidněse vám tam procházel po břehu, švihal takovým zvláštním proutkemsem, švihal jím tam – až skoro jako kouzelnickou hůlkou...a dělal, že Edvarda Valentu nevidí. A pokud už ho náhodou vidí, naháče,tak že mu jako nevadí. No, a asi tak za týden už si na sebe zvykli!2.Někdy však Edvard Valenta nemohl hocha najít! Seběhl jednoumuldou a naschvál se loudal nepoužívanou pěšinou kolem řeky. Bylotak nekonečně brzy, že byl hned celý mokrý od rosy, ale chlapečeknikde. Edvard Valenta, který odmalička trpěl nespavostí a navícnedoslýchal, došel v tom strašném tichu až na konec pěšinky a tamzakopl o malý pomníček v listí. Hned vedle ležela lopatička. Alechlapeček stále nikde. Edvardu Valentovi najednou projel až domorku kostí mráz. Otočil se – a rychle se vracel. Opatrně se přitompo chlapečkovi díval a prohlédl všechny keře i vysokou trávu. Doslovajako nějaký pedofil už nakonec slídil po břehu a díval se i podkameny. Nakukoval za stromy a kdo ví proč se mu zdálo, že zešílí.Ale ten hošík nikde nebyl.Asi dnes nepřijde, říkal si Edvard Valenta. Asi zaspal. On ještěmůže spát, NE JAKO JÁ. Pro boha živého, proč jenom Edvard Valentavyslovil i ta slova NE JAKO JÁ!!Asi už NIKDY nepřijde, pomyslil si nakonec.A pocítil úlevu. Asi mu rodiče na totoulání přišli, klukovi jednomu. A honem,honem se Edvard Valenta vysvlékl a hupnuldo vody. Br, ta byla ale studená!Plaval od břehu, ale tu zařval. Na kameni,jakoby nic, seděl ten chlapeček. Doceladost daleko od břehu, a přece docela klidně.Až skoro jako pohádkový trpaslík s velicebledou tváří.Ale nedíval se na Valentu, jenom si takseděl a švihal proutkem do vody. A vlastněještě něco. Kapku se usmíval.Ale byl to divný úsměv. A jako by Valentoviříkal: To víš a tůdle. Já NIKDY nezaspím.A Valenta to pak už po celý zbylý denjen a jenom slyšel... Já NIKDY nezaspím.A mohu tu být KDYKOLI chci, a třeba i ještědřív než ty!Další den se Edvard Valenta trochuvzpamatoval. Jako obvykle se vykoupal,proběhl, zahřál a lehl si na sluníčko a dlouhose vyhříval. Jako vždycky. A dělal, žechlapečka nevidí. Copak je mi po tobě, klukupikovická. Mně je to jedno, jestli se tu ránopromenáduješ – anebo ne. Ale občas sepo té malé bytosti aspoň po očku podíval.A klouček? Tvářil se už zase, jako by EdvardaValentu neviděl, a jako by říkal: Ach,www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 55

Ivo Fenclcopak jsem tu pro tebe? Ne. Já si sem chodím,kdykoli chci a jen protože mě to bavía po tobě, ČLOVĚČE, mi nic není...Ale občas po Valentovi přece mrkl. A byloto jako blesk. Anebo takový zákmit...Když Valenta konečně oschl, šel kesvým šatům a pomalu se oblékal. Schválněse nedíval, co ten kluk dělá, ale stejně to věděl.Chlapec už zase seděl na onom kamenia pozoroval Edvarda Valentu najednou ažskoro rybíma očima dravce...A potom se Valenta vracel pěšinou pobřehu a zpátky domů k rodině, ale strašněsebou škubl, protože hoch stál pojednoupřímo před ním a až na samém okraji srázunad řekou... A zase švihal prut. Valenta jakoparalyzován odcházel a ten hoch se nepřestávaldívat za ním. Vtom se Valenta otočil.A chlapec? Opravdu vylekaně sebou trhl.Ne, on naprosto vůbec neměl rád, když hoValenta přistihl, že se za ním dlouze dívá...A dál? Dělo se to dál a den za dnema každé ráno. Valenta zvolna přestal mítstrach, vždyť mezi tygry to bylo horší, a nakonecuž se na tu chvíli vždycky těšil. A natu JEJICH MALOU HRU. Na to zvláštníschovávání. Na to napětí, až prcka zase objevíjako bledého trpaslíka někde dalekov trávě, tak strašně daleko. Anebo hned zakamenem! Valenta se začal těšit na tu strašlivoutichou hru malého kluka s dospělýmmužským, ale kdyby tenkrát jen trochu věděl,co se pak stane, řval by.Bylo to ale zatím spíše legrační, protožespolu nikdy nemluvili. A protože někdy daloValentovi dost velkou práci hocha najít.Byly divné dny, kdy mlha zůstávala viset,a to se hoch Valentovi vůbec nechtěl ukázat,to spíš houbu našel. A někdy vám byl chlapec i tak dokonale ukrytý,že už si Edvard Valenta myslel, že zase nepřišel.Stávalo se to ale jen tehdy, když ho Valenta den předtím nějakurazil. Když se třeba při odchodu rychle ohlédl – a přistihl hocha,jak se za ním dívá.PROTOŽE TO CHLAPEČEK NEMĚL RÁD, protože to vůbec, alevůbec neměl rád!Jednou ho zase neuviděl celé ráno. Tím líp! Svlékl se, vykoupalse, potom se proběhl a zacvičil si. Ale kluk pořád nikde. Tak si Valentazase lehl na tu svou teplou skálu a slunil se, ale přitom se poočku díval, kde se asi kluk schoval. A ten den si nakonec s úlevouřekl, že ho rodiče asi už konečně nepustili...Ale šel domů nějak smutně. Celé ráno se mu zdálo nějak pokažené.Bez radosti. I celý den už takový zůstal! A to jen proto, že Valentazůstal na břehu sám. A bez hocha. A to jen proto, že se nevidělia nezahráli si spolu i další partii oné zvláštní hry beze slov.I další den odcházel sám – a už skoro zlomený. A tu ho najednouuviděl. Náhodou! A kde byl? Představte si, že seděl na takovénízko rostlé větvičce na stromě. A klátil nohama, ale té větvičkyskoro nebylo. JAKO BY VISEL ÚPLNĚ VE VZDUCHU. A těma nohamaklátil schválně. Aby si ho Edvard Valenta, i když už na odchodu,ještě přece jenom všiml.A zase se tak divně usmíval. Až jako by se s Valentou chtěl konečnědát do řeči.3.Valentova rodina se vracela do Prahy. Nastal poslední den. Edvardvstal ještě dříve než jindy – a už většinu noci ostatně nespal. Sluchměl ještě zastřenější. V Praze musím do nemocnice, pochopil konečně,ale teď sbíhal muldou a zvláštní, že až toho dne si všiml několikaošetřovaných hrobečků u křoví nalevo. Dorazil k SázavěDneska56 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

áno výměnav neuvěřitelném napětí, ale u řeky nebyl toho dne vůbec nikdo a nikohoValenta nenašel ani za kameny. Ani ve vysoké trávě – a to sejí už zase prodíral až tak strašně, strašně daleko...!Ale ty se ukážeš! pomyslil si Valenta. Musíš! Ty se ukážeš.Potom se vykoupal, ale udělal přitom jednu strašnou věc, věc,kterou (pro Pána Boha a Krista živého!) neměl, ach neměl nikdyudělat. Jednoduše tam vůbec, ale vůbec nikdo nebyl, a tak se vykoupalbez plavek. Ostatně na tom ostrově to dělával často.A potom zase všechno jako vždycky. Běh a cvičení i slunění naskále – a jen ten klouček pořád nikde. Že by už nikdy nepřišel?Valentovi najednou začalo být strašně smutno. Vytáhl z kapsykalhot noviny a úplně mechanicky se chtěl dát do čtení, když dočistastrnul a zíral jako šílený na palcový titulek. Protože na těch novináchbylo napsáno DNESKA RÁNO VÝMĚNA.Složil noviny. Ještě stále ale viděl ten obrázek pod tím nápisem.Kriste pane! Kriste! Já budu muset jít v Praze do té nemocnice. Protožena tom obrázku byl ten chlapeček. A smál se! On se Valentoviod ucha k uchu smál a smál – a smál – a smál... Valenta vyskočila najednou šlapal po těch novinách a vůbec nic, ale vůbec nic už neslyšel.Valenta tam dole u Sázavy toho rána navždycky ohluchl. Strčilsi prsty do uší a vytáhl je plné krve a slyšel jenom: DNESKA RÁ-NO VÝMĚNA! DNESKA RÁNO VÝMĚNA! DNESKA RÁNO... DNES-KA! DNESKA!Tancoval tam. Byl celý od krve. Až se zhroutil na tu TEPLOUskálu. Ležel. Chtěl se sebrat a utíkat a utíkat a utíkat a... A div želeknutím nevykvikl. Sotva dva kroky od něj stál ten chlapeček.Jak se mohl tak potichu přiblížit? Čert ví. Musel však přijítopravdu po špičkách. A pomalu. Anebo snad ne? A teď tu stál předEdvardem Valentou a co bylo divné?Že tentokrát neutekl. Ani nesklopil oči. Jen se tak klidněa moudře díval na Edvarda Valentu velikýma očima a najednouz těch očí začala vystupovat taková zvláštní vlhkost, jakou tam někdymívají i plachá lesní zvířata. Jako třebasrnky. A dneska ráno... A dneska ráno...A co bylo dál? Nic. Jenom se tak na sebedívali. Dlouho. A bez řeči. A potom tenchlapeček najednou řekl: „Pane! Když jábych si s vámi tak rád hrál!“A čekal... a čekal... a TOTO bylo to jediné,co Edvardu Valentovi řekl za celých čtrnáctdní, ale Edvard Valenta ho neslyšel, ontam už celou tu dobu jen tak vrtěl hlavouze strany na stranu, tou krvavou hluchouhlavou, protože on přece ani vůbec nic nemohlslyšet a neměl na to už ani žádné právo.A vidíte, a přece tomu chlapci ještěi poctivě odpověděl: „Omyl!“ A po krátképauze zlomeně zašeptal: „Dneska – ráno –výměna!“A potom se zhroutil.4.„Miláčku, miláčku, kde ses tu vzal!“ křičelaještě toho rána pikovická maminka a objímalachlapce, kterého už týden všichni považovaliza utopeného. Ale Edvarda Valentuuž nikdo neobjímal. Jeho tělo spočívalo nateplé skále hluše a tiše a jeho dušička začínalananovo už někde úplně jinde.(Za použití vyprávění Edvarda Valenty a VladimíraThiela.)www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 57

58 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Lucie Dudková(*8. 6. 1982,† 5. 7. 2005)Vyrůstala na vesniciPříkazy (u Olomouce),vystudovalagymnázium v Litovlia Slezskou univerzituv Opavě (oborčeština–dějepis).Ještě před promocízemřela při dopravnínehodě. Dobráadresa vydá jejípovídky postupněv jednotlivých číslech.Některé z nich vyšlyve sbornícíchŠrámkovy Sobotky.Andělkaneuvěřitelně sobečtí a úplněblbí čuráci. Dneska nepřijdu. Sylva.“Přečetla si po sobě svůj „Jstevzkaz a pečlivě ho strčila pod kůru jednéz lip u jejich lavičky. Poslední dobou to takhledělávala často. Ožrat se může klidně sama.Raději půjde domů pomáhat maminces hledáním molího hnízda. Maminka nenížádný blázen.Šla jsem tehdy domů parkem. Chtělajsem se aspoň trochu projít, než mě matkazase zavře do toho těsného tmavého bytua donutí hledat neexistující molí hnízdo.Celá rodina ze mě tou dobou byla úplně nadšená.Mluvili o tom, jak jsem konečně dospěla,jak pomáhám mamince a chodím doškoly. Prej jsem jako pochopila, o čem tenživot jako je. Co je pro nás všechny důležitýa tak. Kecy. Nikoho z nich ani nenapadlo,že mě pochlastávání v parku prostě přestalobavit. Že jsem najednou věděla, že je toúplně stejná volovina jako chodit do školy,psát úkoly a pomáhat chudákovi mamince.Před chvílí pršelo a listy stromů byly samámalá vodová kulička. Byla mi trochu zima,docela jsem se začala těšit až přijdu domůa uvařím si teplej čaj. U východu stál Joleks Andělkou. Řekli mi ahoj, tak jsem jim takyřekla ahoj. Pak se mě Jolek zeptal, jestliještě někdy přijdu k lípě. Řekla jsem, že nevím,ale že asi ne. A on řekl, že tam už takynechodí. Že se musí starat o Andělku. Od tédoby, co si ji jeho rodiče adoptovali, se hodnězměnil. Byl takovej starší. Prosil mě, jestlibych s ním a Andělkou nešla zítra po školena procházku. Řekla jsem, že bych s nimana procházku klidně šla. Andělka se musíprocházet každý den. Je jako pejsek.Maminka seděla za kuchyňským stolema upřeně zírala do hrnku s kafem. Věštilasi ze sedliny. Asi si zase vyhlídla nějakýhochlapa. Vyhlídla si ho čistě ve svývlastní hlavě. Už léta nevychází z bytu. Mádocela slušnej invalidní důchod s příplatkamana dítě. Kdybych chtěla, mohla bych sikupovat značkový hadry. Ale já nechci, nepatříto k mýmu stylu. Sedla jsem si ke stolua pohladila ji po ruce. Usmála se a s laskavýmvýrazem v očích mi sdělila, že se budebrzo vdávat. „Našla jsem si chlapa, Sylvinko.Už nebudeme samy a budeme se mítdobře. Vidíš tady ty čáry na sedlině?“ Řeklajsem, že jí to štěstí přeju, uvařila jsem sičaj a zavřela se do pokoje. Trochu jsem seučila a trochu jsem malovala. Malovalajsem vybledlé akvarely s podmořskými živočichynebo tropickými ptáky. Ve skutečnostimě nic z toho moc nebralo, ale muselajsem prostě něco dělat. Čistě z plezíru.Ve škole mě zase otravoval Tomáš. Je tofakt úplnej blb. Ještě před nedávnem jsem hoskoro obdivovala. Připadal mi jako skvělejodvazák, co chodí za školu, chlastá v parkua sere učitelky. Ve skutečnosti to dělal jenomproto, aby mohl buzerovat chudáky mladšíkluky a poučovat je o životě, o kterým sámhovno ví. Párkrát mě ošahával v parku a teďvšem vykládá, že jsme spolu jako měli sex.Taky pořád vykládá, jak si koupí motorkua jakouže si tu motorku jako koupí. A jestliby jako nebyla lepší jiná. Nemůže se chudákrozhodnout. Ve skutečnosti nemá prachy anina skládací kolo. Takovýho vola musí inteligentníčlověk jednoduše ignorovat.www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 59

„Andělka vůbec není takový blázen, jakse o ní povídá,“ řekl Jolek a poškrábal se nahlavě. „Vždyť já vim,“ řekla jsem, „přece bysi vaši neadoptovali nějakýho magora.“ Jolkovirodiče si Andělku přivedli domů asipřed půl rokem. Jolkova maminka je totižhrozně nábožná a pořád potřebuje dělat něcopro odpuštění hříchů. Jejím poslednímodpustkem měla být péče o opuštěné třináctiletéděvčátko. Dopadlo to tak, že o nějpečuje spíš Jolek. Paní Levá si svého maléhoopuštěného sirotečka představovala asi trochujinak.„Nemyslíš, Sylvo, že jsou ty jogurty kyselý?“řekla Andělka a podávala mi rozjedenejjogurt s pečlivě olízanou lžičkou. „Jo, jogurtyjsou vždycky trochu kyselý, ale jsouzdravý. Tak si to pěkně dojez.“ A tak si topěkně dojedla. Pak chtěla jít do parku a pakchtěla vidět nějaký výkladní skříně. Divilase, že mravenci lezou po stromech a kachnyplavou na řece, a strašně ji to všecko rozesmávalo.Na třináct let byla trochu opožděná,ale rozhodně ne blbá. Spíš zvláštní. Úplněobyčejný věci ji dokázaly neuvěřitelněobšťastnit. To se mi na ní hrozně líbilo a bylomi s ní dobře. Tak jsem začala chodit naty jejich procházky každej den. A všechnobylo jako v nějaký pohádce – pěkný a čistýa průzračný jako voda. Chodili jsme s Andělkouna loutkový divadlo a na polívku dojedný starý jídelny, co byla kdysi oblíbená,ale dneska už do ní moc lidí nepřijde, protoževyšla z módy. Ta polívka v tý starý jídelněAndělku bavila mnohem víc než loutkovýdivadlo. Dycky se dívala, co to v ní plave,pojmenovala to, pak to snědla a moc setomu smála. Bylo to takový šťastný děcko.Tvrdila, že jí ta polívka moc chutná. Mnohemvíc než nějaký jiný jídla. Andělka tohomoc nejedla. Nechutnalo jí. Jednou třebanakousla jabko a řekla, že je pěkně hnusný.To jabko jsem jí koupila já, tak jsem se naštvala,dojedla ho po ní a řekla, že je to doceladobrý jabko. Pak se mi to jabko ale začalotak nějak divně převalovat v žaludkua mně došlo, že nebylo dobrý ani trochu.Dveře byly otevřený a uvnitř to páchlo na to, aby mě vyděsily. Chtěla jsem začítjako na každé jiné základní škole. Svačinky, mluvit o tom, že tady prostě nemůžou zůstat,protože je to tu moc malý, a tvářit sesešitky, čaje zdarma. Z tělocvičny se ozývalytakový divný zvuky. Znělo to trochu jako u toho děsně důležitě a tak trochu se u tohotlumený mrmlání nebo skandování. V ně-vytahovat, jako že narozdíl od nich mámS ní to bylo všechno prostě takový o něco kolika řadách tam seděly šedivý nadrženýtěžší. Jolek ji naučil hrát pexeso a člověče babizny a na vyvýšeném podiu stála Andělkaa vypadala úplně, jako by se třásla zi-nezlob se a já je brávala k nám domů, aby simohli pořádně zahrát, protože jejich rodiče mou. Dokonce měla i modrý rty. Těsně u níbyli hrozně otravný. Maminka si Andělku stála Jolkova maminka a něco jí šeptala. Jolekříkal, že už o Andělce nemluví jinak nežhrozně oblíbila. Dokonce ji naučila věštitz kávový sedliny. Andělka si vždycky vyvěštilasamou skvělou budoucnost. Maminka mu flašku se zbytkem vína a uklidila se nao čistém, vyvoleném dítěti. Vytrhla jsemměla ráda i Jolka. Líbily se jí jeho tmavý vlasya oči. Připomínal jí mýho tátu a často ří-za mnou. Nadal mi, že jsem z tý školy vy-jednu z těch laviček poblíž školy. Šel těsněkávala, že bysme se měli vzít. – No, co koukáš,holka. Myslíš si snad, že na tebe v živo-Řekla jsem, že jsme sem vůbec nemuselipadla moc rychle. Bylo to prý docela slyšet.tě čeká něco lepšího? – Moje matka je tak chodit, že jsme tady stejně jenom kvůli jehotrochu bláznivá a dokonce jí zato i platí. Ale dementní matce. On na to řek, že jedinejpokud jsem někdy znala nějakou fakt bláznivoua nebezpečnou ženskou, tak to byla je matka, a ne jeho. To mě fakt naštvalo,úředně uznanej magor široko daleko je mo-Jolkova maminka.a tak jsem mu jednu vrazila. To zase pěkněŠli jsme s Jolkem po mizerně osvětlený naštvalo ho. Řekl, že něco takovýho ode měulici s nějakým divným jménem. V levé rucesvíral kus papíru s adresou a v pravé řek, že jsem pěkná ludra, a šel domů. Po-nečekal, ale že holky nikdy nemlátí. Pakflašku vína. Už strašně dlouho jsem ho nevidělaopilého. Naposledy snad v parku u lí-rozbrečela. Bylo mi smutno a štvalo mě, žečkala jsem, až bude dost daleko, a pak sepy. Bejval opilej a naštvanej, unavenej kecánímo pitomostech a vytrvalým monitoro-z těch sezení brzo zblázní a Jolkova matkato všecko tak blbě skončilo. Andělka seváním Tomášových pokusů dostat se mi si pak adoptuje novou odpustkovou holčičku.Doma jsem o tom mluvila s mámoupod kalhotky. Teď byl akorát opilej a naštvanej.Vždycky si hodně zakládal na tom, a ona mi uvařila čaj a udělala vajíčka a řekla,že ráno moudřejší večera, a já jí dala pu-že jeho rodiče jsou normální, což v naší tříděnebyl zas tak obvyklej jev. Jeho matka su a věděla, že bych nikdy nemohla mít lepšímaminku, než tu svoji bláznivou s těmamu to teď pěkně nabourala. Ale dobře mutak. Normální člověk si nemá na ničem zakládat.noc se mi spalo docela dobře a nic se mi ne-jejíma staromódníma průpovídkama. TuNa konci tý divný ulice stála škola. V tý zdálo.škole byla tělocvična a v tý tělocvičně spoustadivnejch babizen a jedno roztomilé tři-tehdy vlastně přišel, když tak visel na svojíJsem se ho mockrát chtěla zeptat, pročnáctileté děvčátko. To roztomilé děvčátko se matce a svým životě dole ve městě. Nikdypřed pár týdny začalo trošku měnit. Jediný,Lucie Dudkovco ty změny mohlo zavinit, byly tyhle pátečníseance Jolkovy matky a jejích trhlýchpřítelkyň. Jolka to samozřejmě strašně sralo,ale nemohl dělat nic jinýho, než jít semnou.jsem to neudělala. Vážila jsem si ho z mnohadůvodů a vlastně už když mě to ráno ponaší velké hádce matka budila a říkala, žemám návštěvu, tak jsem věděla, že jsou tooni. Seděli způsobně za stolem a pili čaj.S sebou měli bágly, který byly dost objemný60 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Lucie Dudkovákde bydlet a tak... Jenže máma se usmála,vytáhla mně úplně neznámé klíče a řekla,že by na to úplně zapomněla, a nakonec z nívypadlo, že už léta v podstatě hlídáme strejdovuchalupu, kterou už nepotřebuje, protožemá dost prachů a ta chalupa pro něhonení dost nóbl. Navíc je to odsať moc daleko,ale to by nemělo vadit. Vzala jsem si tyklíče, pěkně jsem poděkovala a poprvé v životějsem byla fakt odvázaná z toho, že jemoje matka blázen.– Já nevim, proč mi tohleto řikáš. Buď sepotřebuješ vypovídat, nebo seš fakt praštěná.Hele Sylvo, já tě mám rád, ale nemusímvědět, co tvoje matka každej den snídá,obědvá a kdy chodí spát. Jestli se ti potý bláznivce stýská, tak ji zajeď navštívit.My to tady s Andělkou zvládnem. – Je todivný, ale nikdy předtím mi nedošlo, jakmoc mám svou maminku ráda. Na to, abyčlověk zjistil, na čem mu skutečně záleží,se potřebuje odstěhovat do horský chatypět kiláků od nejbližší samošky. Taky jsemse naučila psát si nakupovací seznamya svazovat si vlasy do gumičky. Překáželymi v práci. Vodu nosíme ze studny. Používámeji na pití, mytí, vaření a zalívání kytek.Vařím na plotně a večer vyprávím Andělcestrašidelné příběhy. Myslím, že ješťastná.Nepotřebujeme nic. Když budeme šetřit,peníze nám vydrží dalšího půl roku. Ty sesnad chceš vrátit? Skutečně? No, já se jí nebojím.Vím, něco se s ní děje, ale... Každýz nás se mění. Přece sis nemyslel, že navždyzůstane tím roztomilým děvčátkem. Nelíbejámě. Ty si prostě myslíš, že všechny naše problémyse dají vyřešit líbáním. Nemáme žádnédůkazy, že ty zvířata zabila ona. A i kdybyto byla pravda. Ona zlá není. Bůhví, co s nítvoje matka dělala za pokusy. Jeď si do městasám. Já tu s ní zůstanu. Už se tam nikdynevrátím. Do kůže pubertální holky, co je tujenom proto, aby jí vtloukli do hlavy ten nejlepšíze všech špatných systémů. Už jsme dospělí,Jolku, nemůžeme se vrátit zpátky.Táhla jsem chudinku Andělku za seboujako pytel kamení. Byla úplně odevzdanáa občas si utřela nudli u nosu rukávem. Nemělijsme čas. Město bylo šedivé a uplakané.Lidi chodili po ulicích a vypadali, že každouchvíli začnou zvracet. Odvykly jsme si,obě. Mojí matce se nikdy nemůže nic stát.To prostě vím. Ona je moc nemocná, její nemocjí úplně pohltila a nic jinýho už na ninemůže. Tak jsem jí nechala Andělku na hlídání.Za týden se vrátím. Víc času stejně nebudupotřebovat. Hlavně ať se paní Levá nedoví,že je Andělka ve městě. Ty to zvládneš,mami. Já ti věřím.Kolem chaty se válela spousta zvířecíchkostí, dřív jsem si nevšimla, že je jich tu tolik.Posbírala jsem je a poskládala do pentagramu.Zapálila jsem svíčky. Kosti obětí bymě k němu měly dovést. Jeho matka homusí pěkně nenávidět. Všude v lese bylasvětla, jako by se rozžala společně s mýmasvíčkama. Ten les mi kdysi připadal jako pohádkovájeskyně. Jako studna, ve který sedají utopit všechna nenarozená koťata. Bylijsme tu šťastný, pamatuješ? Světla v lese serozzářila jako malinkatý hvězdičky. Cítilajsem, jako bych měla každou chvíli umřít.Bylo to ještě mnohem hloubš než strach.Uvařila jsem si čaj a sedla si na tvý místou stolu. Ještě před dvěma týdny si tam seděl.Oči rozšířený strachem. Já ti nevěřila.Chtěla jsem tu zůstat a hrát si na velkouholku. V podstatě jsem se sem vrátila umřít.Buď si pro mě přijdeš ty nebo ona. Když užnemůžu být velká, tak budu aspoň mrtvá.Babička vždycky tvrdila, že jsem paličatákráva.Ráno jsem vstala, vypucovala si zubya namazala obličej krémem, aby mi předčasněnenaskákaly vrásky. Byla jsem živá,klepala jsem se a bylo mi smutno. Přijdeš zamnou? Svázala jsem si do ranečku pár těchzvířecích kostí a vykročila do lesa. Nevypadalani trochu strašidelně. Akorát se mi najednom místě strašně chtělo čůrat. Čaplajsem na bobek a pustila se do toho. Mojemoč odplavila trochu jehličí z povrchu nějakýhobílýho kamínku. Pak mi ale došlo, žeto není žádnej kamínek a uslyšela jsem nějakýstrašně strašidelný cvakání. Byly tomoje zuby. Začalo pršet, spustil se déšť a definitivněodplavil tenkou vrstvu jehličí z tohohnusnýho hromadnýho hrobu. Pršelopořád víc a víc a já byla hrozně smutnáa utahaná a moc mladá na to bejt sama v lese.Kolem mě byl les jako jeskyně, jako hlubokátůně a zářivá fontána. Andělka, kteráje o dva roky mladší než já, byla najednoumým milovaným dítětem a Jolek nebyl vůbecmrtvej, ale nebyl ani živej. Byl zvláštní.Asi jsem musela usnout na těch kostech,protože když jsem se probudila, svítilosluníčko a kolem mě stáli v kruhu policajti,aby mě zabásli a odvezli do města. Zavolalaje Jolkova maminka. Prý jsme předdvěma měsíci utekli ze školy a na radu mojínepříčetné matky se uchýlili do lesa. Oniopravdu řekli, že jsme se uchýlili. To slovojsem tehdy slyšela poprvé v životě a konečněmi došlo, že jsem asi opravdu úchylná.Začala jsem brečet a prosit je, aby mě z toholesa neodváželi, že je tam někde schovanejJolek, že už je možná dávno mrtvej a žeho musím najít. Policajti se začali významněpochechtávat a s klidem mě dovezli dojedný luxusní čtvrti, kde stál velkej hranatejbarák plnej malých hranatých místnůstek.V těch místnůstkách byli samí nešťastnílidé, kteří dostávali samé bílé práškya občas tloukli hlavou do zdi. Prosila jsemje, aby mi dovolili vidět maminku, ale onimi řekli, že je mrtvá. Vypadla z okna. Po časemě pustili. Občas jsem si musela zajítpro prášky a na sociálku. Do školy už nechodím.Řekli, že jsem nadále nevzdělavatelná.Pak se mi snažili vysvětlit, že některépsychózy jsou bohužel dědičné. Někdy toudobou jsem zjistila, že čekám dítě, a takjsem se naučila věštit z kafe, protože jsemchtěla vědět, jak k tomu došlo. Fakt jsem sinedokázala vzpomenout na nic bližšího.Včera jsem potkala Jolka. Šel po ulici a dívalse někam do dálky. Nebyl ani živej animrtvej. Byl zvláštní.www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 61

Byla to vlastně Virginie, kdo ho do tohohle malého klubuv centru Prahy dotáhl a kdo přišel to odpoledne s tím, žedalší nudný večer se sýrem a doma rozhodně strávit nehodlá.Vlastně se těšil. Věděl, že minimálně udělá radost Virginii a takyže zase po čase pozná něco nového. Nechápal lidi, kteří odmítalichodit třeba na operu s tím, že si jsou jisti, že je to nebude bavit.Jak si můžou být jisti a ani to nezkusit?Zbyněk VlasákPrasklá strunaVstupné bylo asi tak pětkrát dražší, než čekal, a teprve když zaplatil,mu Virginie tiše prozradila, že se v tomhle jazzovém klubu budednes večer hrát mimořádně blues.Na druhou stranu ne ledajaké, snažila se zachránit situaci. Mátu dnes vystupovat nejlepší bluesový kytarista republiky. Tak dobře,ať už to začne, pomyslel si Alonzo.Začalo. A začalo to parádně. Alonzo se dostává do zvláštního stavu.Ne, tohle nezná. Najednou vnímá hudbu nohama i rukama. Poklepávádo rytmu, kroutí hlavou hned jedním, hned druhým směrem,mlátí se do vlastních stehen. Jo, to je ono. Na tohle celý život čekal.Konečně hudba, která je silnější než on. Která s ním dokáže pohnout.Dopředu i dozadu.Ta Virginie je něco, když pro něho tohle vymyslela. Alonzo sezamiloval. Do blues.Při třetí písničce praskla kytaristovi struna. Nevadí, ostatní to za něhovzali, on jen občas hrábne do zbytku a ještě během té samé písněsi do kytary navleče novou. Neuvěřitelné, myslí si Alonzo. Kytaristaje hrdina. Hrdina blues, Alonzův hrdina.Končí první část a všichni dlouho tleskají. Alonzo je za to rád.Uznale se ohlédne a ten večer poprvé spatří Petra. Patnáct minutpřestávka, hlásí do mikrofonu ta moc fajn americká zpěvačka.„Hrůza, co? Já se ti opravdu omlouvám,“ začne opatrně Virginie.„Chtěla jsem, aby to dneska bylo úžasné, ale prostě jsem se netrefila.“„Ale mně se to líbí. A moc,“ skoro vykřikne Alonzo.„Nemusíš to říkat. Když kytaristovi praskne při třetí písničcestruna, tak... No asi na to hodně dlouho nesáhl. A ta zpěvačka? Někdoby ji měl držet ten vibrant ve výškách. Ona to tříčárkované céprostě čistě nezazpívá. Promiň.“„Já to stejně nepoznám.“„Ale poznáš,“ nenechala se utěšovat Virginie. „Můžeme klidněodejít, jestli chceš.“Co teď, řekl si Alonzo. Když bude chtít zůstat, třeba jí dojde, žeopravdu nerozezná špatné blues od kvality, ale…„Co kdybychom počkali ještě chvilku? Třeba se to rozjede.“62 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

„Tak jo,“ usmála se Virginie. Ten Alonzoje na mě tak hodný. Nechce připustit, žetenhle večer a celý můj výběr byla chyba. Jeto miláček. Třeba z toho vykřesáme ještěnějakou romantiku.Kapela znovu začala hrát. Něco se ale změnilo.Alonzo teď už věděl, že se mu to nemálíbit. A začal pro to hledat důvody. Ten kytaristase u těch sólíček teda tváří divně.Alonzo si radši nevzpomene, jak ho kdysiotec vyfotil při hře na housle. To mu bylopět. Basák hraje asi tak, jako když se uvolnímatfyzák (tenhle příměr nedávno použilasama Virginie). A ten za bicíma? Kouká vícpo holkách v publiku než na bubny. To sepak nemůže divit, když Alonzo přestanei poklepávat nohou. Zpěvačka se chvílemievidentně nudí. Hází pohledy na pokladnu.Asi se snaží posunkama zjistit, kolik za tuhleparodii blues dostanou zaplaceno. Že senestydí. No jo, Američanka.Alonza to celé začíná obtěžovat. Dokonce sev jednu chvíli otočí dozadu a zadívá se nadalší lidi z publika. Někteří se ještě tváří nadšeně.Chudáci, nerozumí hudbě.A támhle. Támhle je mezi nima někdo,kdo dokonce pláče. Alonzo se ještě jednouzadíval tím směrem, on opravdu brečí, podivilse. Ježíš, proč? Chlapi přece... Alonzovise nechce věřit, že by to bylo tou hudbou,a když je pauza mezi písněmi, omluví seVirginii a přisedne si k neznámému.„Dobrý den, pardon, že obtěžuji, aleproč bulíte? To kvůli té hudbě? Dneska přecehrajou hrozně. To vám za to nestojí.“„Není to kvůli muzice.“„To sem si myslel,“ konstatuje Alonzos uspokojením. „A proč teda?“„Víte, já jazzu vůbec nerozumím.“„Aha, no ale z toho si nic nedělejte. I takovílidi sem chodí. A jaksi, dneska se tuhraje blues.“„No vidíte, já ani nepoznám rozdíl.“„Tak proto brečíte. A jak jste se sem tedadostal?“„Včera se se mnou rozešla přítelkyněa já záplatuju,“ vypadlo z mladíka. Alonzoupevnil pozornost.„Mimochodem říkej mi Alonzo, a klidněmi tykej,“ natáhl svou ruku Alonzo.„Petr, ahoj.“„Jak si to jako myslel, že záplatuješ?“Ano, zkazila jsem to. Místo na špičkový jazzjsem ho vzala na podprůměrné blues. Ať sena mě klidně nedívá, ať se mnou nemluví.Ale proč musí vést k našemu stolu tohohlečlověka?Dalo by se říct, že Petr na Virginii velkýdojem neudělal.„Virginie, tohle je Petr. Petr, Virginie.“„Ahoj,“ řekl Petr.„Dobrý den,“ řekla Virginie.„Ale zlato, klidně mu tykej. Rozhodlijsme se, že to tady zabalíme a jdeme si někamsednout. Půjdeš s náma?“A romantický večer právě skončil, uvědomilasi Virginie. Mám se připojit k nim?A kam asi půjdou? Petr se hodil do nějakéhospody čtvrté cenovky. Kalhoty nad kotníkya vytahané tričko. Tak co, Virginie?Kouř, smrad a vylité pivo, nebo sprcha a japonskýspisovatel, kterého nikdo z tvýchkamarádů nezná? Virginie se rozhodla. Jistouroli v tom hrála i skutečnost, že nesnášela,když ji Alonzo říkal zlato.„Dobře, jak chceš, zlato, dobrou noc,“ Alonzoměl aspoň tolik slušnosti, že ji na rozloučenoupolíbil. Virginie ještě chvíli seděla,ale když kytaristovi praskla další struna,zvedla se a odešla na metro.Virginie se ten večer v Petrovi spletla. Tedyalespoň co se týká výběru podniku. Nadšeněsouhlasil s Alonzovým nápadem jít se posaditdo literární kavárny, nekuřáckého koutku,spolu se skleničkami vína Sauvignon blanc.„Už jsem o tom mluvil s Karlem.“„Kdo je Karel?“ zeptal se Alonzo.„Můj kamarád, nehne se ode mě nakrok,“ Petr už se za ta léta naučil někdy radějineříkat celou pravdu.„A kde je teda teď?“„U mě doma.“„Aha. No a proč jste se s… Jana si říkal?Proč jste se vlastně s Janou rozešli?“O ničem jiném při bluesových melodiíchPetr nepřemýšlel. Návštěva rodičův tom hrála roli. Možná i to jeho někdy nestandardníchování. To že nemá rád chodníkya povídá si s legem. Ale že by to bylovšechno? To asi ne.„To asi ne,“ potvrdil jeho teorii Alonzo.„A co s tím teda chceš dělat?“„Karel říkal, ať záplatuju. Nové zážitky,noví přátelé. Jazz, bowling a tak.“„To je hezký, ale ty by sis měl nejdřívuvědomit, že ji chceš hned zpátky.“„No, to chci,“ řekl Petr, i když sám nevěděl,jak to vlastně je.„A jak na to půjdeš?“„Nad tím jsem ještě taky…“Alonzo se zaradoval. Ano, z Petra se teďstane jeho nový projekt. Už se začínal trochunudit životem, ale tohle bude to správnédobrodružství. Alonzo bude získávat dívčísrdce pro tohohle nešiku. Ale že se do tohonechal naverbovat snadno, tenhle Petr, co?„Nech to na mně, mohli bychom začíttřeba Shakespearem,“ navrhl Alonzo.„Ale toho já moc neznám.“„Romeo a Julie?“„Viděl jsem film, s tím z Titaniku.“Alonzo vzdychl. Dneska se setkává sesamými kulturními zabedněnci.„Balkónová scéna ti nic neříká? Ne? Takhele, stoupneš si pod její balkón, vytáhneškytaru a zazpíváš něco milostného, romantického,co jí připomene, jak seš úžasnej.Ok?“„Má to pár háčků.“„No?“„Nevím, kde teď bydlí. Možná nemá anibalkón.“„Maličkost, zavoláš jí a zeptáš se.“„Nemám telefon.“www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 63

„Ty seš fakt nějakej divnej.“„Nemám kytaru.“„Virginie ti půjčí kytaru, já telefon.Umíš aspoň něco zahrát?“„Jo, to jo,“ potvrdil Petr a vzpomněl sina pár Vysockého písní. Alonzo by mohlbýt ten pravý. Je to muž se zářezy. Rozhodněmusí mít víc zkušeností s ženskýma nežto oranžové lego Karel. Nechá si od něj poradit,horší než teď to být nemůže.„Výborně, naplánujem to zítra. Počkej,objednám ještě víno.“Virginie dorazila domů. Metro by měli zakázat,hlavně ty smrduté bezdomovce u vchodůa východů. Tak odložit kabát, rychle dosprchy a vzhůru do Japonce. Do koupelny sijako vždy vzala rádio, naladila Rádio Kulturaa zaposlouchala se do nabídky akcí na příštítýden. Musí si to u Alonza vylepšit. Ten Petr,nebo jak se jmenoval, byla určitě pomsta zajejí špatný výběr večerního programu. Virginiena sebe pustila horkou vodu.„V pondělí se koná první den literárníhofestivalu Dánská kniha, v rámci něhožmůžete navštívit autorská čtení, výstavusoučasného skandinávského umění a několikautogramiád. Akce se koná pod záštitoudánského velvyslanectví a bude pokračovataž do pátku. Přehled kulturních akcí provás připravila…“Virginie měla vybráno, spojí příjemnés užitečným. Alonzo se v dánské kultuře vyzná,nedávno ji překvapil znalostí Kierkegaarda.Úplně zkoprněla, když jí začal vyprávěto jeho vlivu na Bergmanovy filmy. Virginiese na příští týden začala těšit.„Můžu mít otázku?“ zeptal se Petr při čtvrtésklence. „Ta tvoje Virginie, jak si tady o nímluvil, je takový druh, řekněme, intele…intelektuálky, nemám pravdu?“„Máš. Kam tím míříš?“„No a ty mi připadáš takový normální.Rozuměj, nemáš půllitry na očích, nevážíštřicet kilo i s postelí. Nepřipadáš si vedle nímálo, chápeš, málo…“„Rozumím.“„No.“„Někdy jo, ale o to, jak já si připadám, vůbec nejde. Jde hlavněo to, aby si ona myslela, že já myslím na její úrovni,“ Alonzo se dotoho málem zamotal. A taky se trochu lekl vlastní upřímnosti. Možnáby měl brzdit. Ale, co…„A jak to teda děláš?“„Mám naučených pár intelektuálních klišé, které když použiješv pravý čas, na pravém místě, nejlépe ještě před jejími přáteli, mášvyhráno.“„A prozradíš mi nějaké?“„Jasně. Znáš Nohavicu?“„Znám, Tři čuníci a tak,“ uplatnil Petr.„To je on. Tak když mezi řečí zmíníš, že skládá pod silným vlivem…“„Drog? Alkoholu?“ hádal Petr.„Ne, pod vlivem Karla Šiktance.“„To je kdo?“„Básník, ale to není důležité. Stačí, že je to pravda, ale nikdo tonevím, a nikdo ti to ani nebude schopen vyvrátit.“„To je dobrý, řekni mi ještě nějaký další klišé.“„Žes to ty,“ v opilosti Alonzo občas nevědomky básnil. Bylo tohlavně tím, že některé slabiky polykal spolu s vínem. „Kde jsem to?Jo, tak když se náhodou začne někdo bavit o filmech, nejlépeo Bergmanovi, kterého každý správný intelektuál velebí do nebes,tak můžeš říct: „Bergman? Přeceňovaný, vždyť je to normálně vykradenejKierkegaard.“„To je kdo?“ zeptal se Petr.„Nějaký dánský filozof. Bacha, čte se to prý kírkegórd. Všichniintelektuálové o něm slyšeli, ale nikdo ho nečetl. A víš, co je na tomnejvtipnější?“„Ne.“„Já nikdy žádnýho Bergmana neviděl,“ rozesmál se Alonzo.„A stojí ti za to, takhle tu svoji Virginii klamat?“„Jo. Chlapče, já ji miluju, a potom, viděl jsi jak vypadá, ne?“„A těchhle pár, jak ty říkáš, klišé stačí?“„Stačí, jo a musíš pít červené, tedy aspoň před nima,“ shrnulvše podstatné Alonzo a napil se dnes poslední skleničky bílého.Virginie se probudila, když jí zpod postele Alonzo vytahoval povlečení.„Petr přespí u nás. V pokoji pro hosty. Nechodí po chodnících.Půjčím si zítra tvoji kytaru,“ když byl přiopilý, zásadně se na nic neptal,jen kázal.Virginie chtěla něco říct, ale než to stačila zformulovat, jejíAlonzo odešel z ložnice. Panebože, ať se ten festival povede, musímsi ho zase usmířit. Musí být kvůli tomu jazzu hodně naštvaný, kdyžmi natruc domů vodí cizí lidi.64 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Yarda PichlíkDežové a déjà vuTa holka šla přes ulici pomalu, jakokdyž na druhou stranu ani moc nechce.A zrovna v tom nejširším místě,naproti stánku PNS u nádraží. Skoro rovnýa skoro černý vlasy a skoro do pasu. Výraznýhnědý oči s hustým a tlustým tmavýmobočím. Jednoduchý modrý triko, modrý džíny,modrý semišový sandály („blue suede shoes“tomu říkali rockeři přelomu padesátejch/šedesátejch),šla, plula nebo něco mezitíma v bocích měla letní vlny obilí, kopřiv hluchaveka Sázavy u Stvořidel. Aby od ní odtrhlzrak, museli by člověka zabít. Vlezl jsem do vozovkyproti ní, a jak jsme se blížili, chystal seomdlít.Posranej volkswagen se vyloup zpoza rohuu Řempa a během dvou vteřin ho mělaskoro na sobě. Jel tak 140. Byl jsem – snad –rychlejší. Skokem útočícího tygra jsem ji odhodila povalil pod sebe. Na hodinách v průčelínádražní budovy skočilo 17.35 a něco děsněřachlo – těžko říct, jestli to byl hmatovejvjem, nebo zvuk… Najednou bylo všude plnosvětla. Do očí mi šajnil neskutečně oprudentníreflektor, řvali kosové a něco drnčelo.Z nádražních hodin se vyklubal budík a byloopravdu 5.35. Ovšem a. m. (amerických autorů)a to slunce bylo i přes záclonu opravdunesnesitelný.„To ten den dobře začíná,“ řekl jsem si. „Ještějsem se nevzbudil a už zachraňuju.“ Exkurzedo kuchyně, zelená feferonka ze sklenicedo hlavy, zapít trochou láku. Bránickádesítka do půlčíku, postavit v koupelně podzrcadlo, BRAUN 3511 do ruky a jízda poksichtě sem-tam, nahoru-dolů, zleva doprava...dorazit rafičkou na jedno použití, pakstudená na hlavu, znovu kuchyň a kus bůčkuod večera. A jde se na autobus a do fachy.Teď se bude opravdu zachraňovat. Pracovatna chirurgii v severočeském městečkuznamená spasit za den několik desítekživotů, z čehož čím dál menší část tvoří bílýmaso. Dežové jdou už léta do ofenzívy.„A tyhle čípky si dávejte, pani, dvakrátdenně, nejlépe do konečníku, jo?“ – „A tomám vyndat z toho staniolovýho obalu, panedoktore?“„Na úrazovku se dostanete, když vyjdetez budovy a dáte se doprava, obejdete roha z boku baráku do druhýho patra.“ – „Taktakhle, jó?“ – „Ne, to je doleva. Doprava jeopačně.“ – „Aha, tak TAKHLE doprava!“ –„Jo, takhle.“„Co berete trvale za léky?“ – „Já beruten oxypilín.“ – „To už jste říkala prve, aleco JEŠTĚ berete?“ – „No, ten oxypilín!“ –„A opravdu nic jinýho?“ – „No, ještě něcojó…“ – „Tak co teda ještě berete?“ – „… – Jáberu jen sedumsetvosumdesát korun.“A jiný.Když 3.00 p. m. (amerických autorů)odbila i odbyla, jsem osvobozen. (Ostatněi černoch bude jednou svoboden, jak proklamovaluž kpt. John Brown na pionýrskejchtáborech.) Cestou z práce k Jahodovipro obaly na dívídíčka, pak k Pepovi do fotoslužby,vrátit ve Slávii desky Nattymu, obnovitelektrickou peněženku na hlavnímnáměstí… no a domů.Nádražní budova se blíží, natřena žlutě.Na hodinách v průčelí je 17.34. Dežové v nezanedbatelnémpočtu stojí jako vždy na protějšímchodníku před nádražím. Obhlížejíkolemjdoucí, odhadujou tloušťku a uloženíšrajtoflí. Ve stánku si kupuju místní týdeník,abych zjistil, co zas ten trotl Kajzl (podlevzoru „hajzl“) vymyslel. Odolám pokušeníotevřít plátek hned na ulici, strkám hodo tašky a vstupuju do vozovky. Naproti mijde ta holka.Vlasy, oči, triko, džíny, sandály… Zaskřípějíbrzdy – a je to tady. Vrhám se tam.Nic jinýho nezbejvá. Holka vyděšeně uskakuje,vidím ještě její oči hodně zblízka, majíbarvu umbry pálený. Dežové na chodníkuse asi o centimetr pohnuli. Pak řacha. Tohleuž JE hmatovej vjem. Kupodivu nebolí.A vůbec NIC nebolí. Už nikdy.A ten budík ne a ne zazvonit.19.–20. IV. 2006„U Venci“ a v „Šanci“, Trnovanywww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 65

Kanály (2)RSS aneb Čtení mezi řádky(22 dnů z května 2006)(2)(2)...věřila, že se jí podaříudržet manželstvís frontmanem RollingStones MickemJaggerem. Ani jejínadlidská tolerancevšak jejich svazeknedokázala zachránit.(novinky, 9.)(2)Politici na Západě nechtějí vysvětlovatsvým voličům, že z Východunehrozí záplava levných pracovníků.(aktualne, 1.) Podle policie KateřinaJacques „narušovala oznámený a klidný pochodneonacistů“. (blisty, 1.) Keltové mohliuzavírat sňatky na rok a den, na celý život,nebo na dobu, po kterou trvá vzájemná láska.(lidovky, 1.) Pokud blud definujeme jakoiracionální přesvědčení, které není přístupnérozumové argumentaci, pak láskatuto definici zřejmě opravdu splňuje. (scienceworld,1.) To je spolu s neexistencí uměleckékritiky a situací na vysokých uměleckýchškolách i katedrách teorie umění důvodemminimálního vlivu českého současnéhoumění na mezinárodní uměleckouscénu. (aktualne, 1.) Rolling Stones nabírajísíly před evropskou částí turné BiggerBang. Keith Richards spadl z palmy. (aktualne,1.) Dárci ani členové jejich rodin si přitom neuvědomují, že univerzity prodávajínepotřebné orgány z mrtvol těm, kdo nabídnounejvíce peněz. Kromě toho se alemrtvoly nebo jejich části bezostyšně kradou.(blisty, 2.) Zuřivý krokodýl rozkousaldělníkovi motorovou pilu. (novinky, 2.) Nezletilýsomálský chlapec ubodal k smrti vrahasvého otce. Šlo o veřejnou popravu, kterounařídil islámský soud podle zákona šaría.(blisty, 3.) Dokážete si snad představitpolicistu, který by zasáhl proti svým kolegůma svědčil proti nim? (blisty, 3.) „Proto,jestli neodpovídáte popisu hledané osoby.“...jde o univerzální větu, kterou používajívždy, když nemají žádný jiný zákonný důvod,aby od člověka žádali občanský průkaz.(ihned, 3.) Protože vlastně v politickéřeči nechceme se vzdát... Ještě neznamená,že se nevzdáme. (idnes, 3.) Sází na důchodce,kteří chtějí zbytek života strávit nejenv luxusu, ale hlavně aktivně. Za to si všakmusí připlatit. (ihned, 3.) Penrose se domnívá,že mysl sice není počítač, ale je to fyzikálnísystém. Mysl je totožná s mozkem.(scienceworld, 4.) Ida Omarová z jižníhoDárfúru měla štěstí. Uprchla ozbrojencůma dostala se do města Gereida. Přišla siceo stádo krav, ale pětičlenná rodina zůstalazdravá a spolu. (idnes, 5.) Aby obešel přísnéhygienické předpisy Evropské unie, začalHájek své vyhlášené kozí sýry oficiálně prodávatjako krmivo pro zvířata. (lidovky, 5.)Stavebnice Merkur však není českým vynálezem...Od r. 1901 se v Británii prodávalastavebnice Meccano (je to skoro přesnýekvivalent stavebnice Merkur). (blisty, 5.)Saturnův měsíc Titan neobepínají oceány,jak se mnozí odborníci domnívali, ale páspouští. (lidovky, 5.) FOTOSTORY: Pozůstalíse loučili s oběťmi letecké havárie. (idnes,5.) ...to je obrovská krize. Byť to nutně neznamená,že na tom všichni budeme hůř.Znamená to, že zbytek světa na tom budemnohem lépe... (lidovky, 5.) Svobodní lidési nejsou rovni, a lidé, kteří jsou si rovni,nejsou svobodní... O to, co vám patří, se většinoustaráte. To, co nepatří nikomu, se většinourozpadá a ztrácí funkčnost... Rozumnápolitika vyžaduje uvažování o dlouhodobýchefektech a o všech lidech, kterých setýká – nejen o efektech krátkodobýcha o určité podmnožině lidí... Když něco66 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

podporujete, bude toho víc. Pokud něco potlačujete,bude toho míň... Nikdo neutrácícizí peníze tak obezřetně jako svoje. Vládanemůže nikomu dát nic, co předtím někomujinému nesebrala, a vláda, která je dostmocná na to, aby vám dala všechno, má takédost moci na to, aby vám vzala všechno,co máte... Základem veškeré rozmanitostisvěta je svoboda... (blisty, 5.) Čína, Japonskoa Jižní Korea zahájí jednání o vytvořeníspolečné asijské měny, aby redukovaly nákladyz obchodu mezi státy v regionu... (ihned,5.) PR agentura by měla připravit plán,jak spravit image Ruska... (aktualne, 7.) Náklad,který mohl změnit evropskou historii,směřoval od anglického krále Viléma III.Oranžského k žoldákům, kteří měli zachránitostrovní říši v boji proti Francii. Anglickánaděje na přemožení francouzského králeLudvíka XIV. tak vzala za své nedalekoGibraltaru. (aktualne, 7.) ...mozky lesbickýchžen reagují do určité míry podobně jakomozky heterosexuálních mužů... (ihned,8.) Coca-Colu namíchal lékárník proti bolestemhlavy. (aktualne, 8.) Tolik limity behaviorálníchstudií, ze kterých se potom píšíPR zprávy, následně přetvořené v bombastickénovinářské kachny. (blisty, 8.) Bejtslavnej, to je hroznej džob. I když se majídobře, s plnými ledničkami se nemusí báto přežití, ten šílenej stres z nich dělá normálnípacienty. (lidovky, 9.) ...věřila, že se jípodaří udržet manželství s frontmanemRolling Stones Mickem Jaggerem. Ani jejínadlidská tolerance však jejich svazek nedokázalazachránit. (novinky, 9.) ...na což jejediná správná odpověď: „inu tím, že žádníbezobratlí neexistují..." (scienceworld, 9.)Rádio vyměnilo moderátora, nezarazil kritikupremiéra. (idnes, 10.) Náklady na transformacihospodářství (1991 až 2005) vyčísliloMinisterstvo financí na 546 miliard korun.Dalších zhruba 130 miliard připadá naúroky a další „ostatní“ náklady. (ihned, 10.)Znamená to, že v Británii teď žije a pracujemožná až milión „nových“ obyvatel Evropskéunie. Jejich příchod měl podle britskýchodborníků neobyčejně příznivý vliv na ostrovníekonomiku. (aktualne, 11.) Orálnía anální sex je stále oblíbenější u americkémládeže. (novinky, 11.) Další díl vrahovyzpovědi zveřejníme příští týden. (idnes, 11.)Pro nás přesvědčené fyziky je rozlišovánímezi minulostí, přítomností a budoucnostíjen iluze, i když vytrvalá. (scienceworld, 11.)V Buenos Aires vyroste kilometr vysokýmrakodrap. (idnes, 11.) Na jedné straně tadymanifestují tisíce lidí, na druhé kolem 15procent lidí dává komunistům hlas ve volbách.Jejich zastoupení v parlamentu pakzužuje manévrovací prostor při sestavovánívlád. Proto v posledních letech vycházejíz voleb slabé kabinety, které nemají mandátk tomu, aby udělaly zásadní reformy. (ihned,11.) Mnozí archeologové jsou skeptičtí,ale... „Ačkoliv se myšlenka pyramid v Evropěa obzvláště v Bosně může zdát neuvěřitelná,věříme, že uspějeme...“ (aktualne,12.) „Po stovky let jsme technologií měniliokolní svět. Nyní máme technologie, kterébudou zaměřeny dovnitř, budou měnit mozek,metabolismus, osobnost i děti.“ (blisty,12.) Není náhodou, že několikanásobně vícsladkostí se prodá před pokladnami nežv odděleních k tomu určených. (aktualne,14.) 12. května 1003 zemřel Gerbert z Aurillacu,v letech 999–1003 papež pod jménemSilvestr II. Šlo bezpochyby o jednohoz nejvýznamnějších učenců konce 1. tisíciletí.Připisuje se mu konstrukce kulové mapyZemě v podobě, jaká se používá dodnes (tj.globus). (scienceworld, 12.) Za inteligencivděčíme virové nákaze. (lidovky, 15.) Českárádia přicházejí s podcastingem. (ihned,15.) Na Hradčany se dnes večer vrátí po jednadvacetiletech mihotavé světlo plynovýchlamp. (lidovky, 16.) Evropská unie a Čínapropojují vysokorychlostní sítě. (Scienceworld,17.) V brazilském státě Macapá místníarcheologové objevili pozůstatky kruhovitéhokomplexu z kamenů. (lidovky, 17.)Mašínové jsou adepty na státní vyznamenání.(ihned, 17.) Rusko nedávno úspěšně vyzkoušelonový systém raket schopných prorazitjakoukoliv protiraketovou obranua brzy ho již rozmístí. (aktualne, 18.) Západusilovně hledá způsob, jak reagovat na íránskýjaderný program. (ihned, 18.) Dárcůmpodle NKÚ nebyly peníze vráceny, a anio tom, že nebudou použity na očkování, nebylidárci informováni. „Darované prostředkynamísto toho zůstaly nečinně v drženíministerstva, které je v roce 2004 převedlodo rezervního fondu,“ píší v protokolukontroloři. (aktualne, 18.) Podle studieNavrcholu je nejvyšší návštěvnost erotickýchwebů před koncem pracovní doby,kulminuje v pátek odpoledne a přes víkendutichá. (lupa, 19.) Až 5 milionu Číňanů pracujev asijské části Ruska. Mnozí míří dálena západ. Jsou poctiví a pracovití, dělají zaminimální mzdu a platí daně. (aktualne,19.) Kteří oproti minulým uskupením nezávislýchnebo oproti v dnešních volbách vystupujícímdalším seskupením nezávislýchpoužili, využili, zneužili název Strana zelených.(lidovky, 20.) „...na doktora Ratha zaútočilzákeřně zezadu,“ řekl premiér...„Kdyby si to chtěl s panem Rathem vyřídit,tak si měl na něj počkat někde na chodběministerstva...“ (idnes, 20.) Podle nejnovějšístudie ECTA jsme s penetrací broadbandučtvrtí od konce mezi všemi členskými zeměmiEU (lupa, 22.) V pondělí se umírádvacetkrát častěji než jiné dny. (novinky,22.)VybralJakub Tayari(2)(2)(2)www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 67

Sběratel(volně podle skutečné osobnosti)Ve své podstatě to nebyl ani vášnivýfilatelista, ani nadšený entomolog,i když tyto zájmy navenekvykazoval. Hlavním předmětem jehosběratelského zájmu byly průkazky všehodruhu a pro jejich získání byl ochoten dělat,sbírat a obětovat téměř cokoliv.Neváhal se stát sběratelem známek,přestože pro svou slabozrakost na ně anipořádně neviděl, či motýlů, přestože z plochýchmotýlích křídel měl fobii. Vstoupil dohokejového klubu, i když nesnášel led a zimu,a začal se profesionálně věnovat fotbalu,i když měl alergii na trávu. Nelze pochybovato tom, že by se chtěl stát i členem klubusebevrahů, kdyby takový klub existovala vydával průkazky.Průkazkofilie se u něho projevovala užv raném dětství. Ve druhé třídě se po absolvováníplaveckého kurzu více než z toho, žeumí plavat a může se chodit koupat, radoval,že dostal průkazku mladého plavce. Ačkolivpocházel ze silně antikomunistické rodiny,vstoupil v 80. letech do Pionýra, protožetam narozdíl od poloilegálních skautůprůkazky dávali. A spolupracovali s kroužkemmladých požárníků, jenž rovněž svéčleny legitimoval.Vidina získání průkazky ho neodradilaani od vstupu do organizací složených z lidíjemu generačně značně vzdálených. Svoubabičku ještě jako malý capart přesvědčilo tom, aby jej v jejich zahrádkářské koloniipřihlásila do Svazu zahrádkářů, a velice litoval,že se spolu s ní nemůže přihlásit dospolku seniorů.Honzy HanzlaSex!Vraždy!Plyšáci!Podobrazník…Opravdovým požehnáním pro něj byl15. a 18. rok, kdy obdržel občanský, respektiveřidičský průkaz. Rovněž při svýchprvních volbách šel schválně volit do vedlejšívesnice, aby si mohl nechat vystavit průkazvoličský.Jakožto inteligentní vysokoškolský studentbyl vybaven průkazkami do mensyi menzy. S drobným zpožděním se přihlásildo tanečních, přičemž po první lekci se kamarádůmnechlubil tím, že už umí bluesa kvapík, ale ukazoval jim svou zbrusu novouprůkazku tanečníka. Absolvoval téžbarmanský kurs – tentokrát se sice kamarádůmsnažil předvést, že se tam i něco naučil,avšak ti po jeho první větě, že jim namíchá„curacao“ (čti, jak vidíš), skončili podstolem smíchy i bez „kyrasa“ a raději se spokojilis předložením průkazky mladého barmana.Jeho sběratelská vášeň ho přivedla i dopolitiky. Je patrně jediným člověkem v zemi,který ve věku necelých třiceti let stihlbýt ve všech parlamentních stranách– i když třeba jen pár dní, respektive do doby,než mu vystavili průkazku. Stal se téžčlenem celé řady dobročinných spolků (zločinnýchnaštěstí ne, neboť ty svým členůmlegitimace pravidla nedávají) – naposledyvstoupil do Sdružení na ochranu obézníchkoček.Zatím posledním a nejhýčkanějšímexemplářem jeho sbírky je vlastnoručně vyrobenáprůkazka Spolku sběratelů průkazek,jehož je náš sběratel předsedou i jedinýmčlenem.68 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

Slunce ve sklewww.slunceveskle.comwww.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 69

70 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 71

72 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 73

74 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 75

76 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 77

78 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz

www.dobraadresa.cz • 2006 • 6 • 79

V příštím čísle (vychází 1. července 2006)najdete:Esej o literární mysliRozhovor s Jiřím DrašnaremElsinor ze všech stranNa shledanou příště!Ne za 3pomeňte!80 • 6 • 2006 • www.dobraadresa.cz