stáhnout - Národní divadlo

připravujeme | in preparation„Tohle je holírna,ve který se všechnosmí, jediná na světě.“Josef TopolKONEC MASOPUSTUčinohračRežie: J. A. PitínskýScéna: Tomáš RusínKostýmy: Jana PrekováDramaturgie: Daria UllrichováPohybová spolupráce: Adéla StodolováHudba: Vladimír Franz■ Scénografický návrh Tomáše Rusína (2011)Osoby a obsazení:Král – Igor BarešJindřich – Filip Kaňkovský j. h.Marie – Pavla BeretováCihlář – Alois ŠvehlíkSmrťák – Vladislav BenešVěra – Kateřina HolánováPaní Pražka – Iva JanžurováRafael – Radúz Mácha j. h.Petr – Petr MotlochPředseda – Milan StehlíkTajemník – Jan BidlasHusar – Filip RajmontAnežka – Jaromíra MílováMaškary – M. Anděl, A. Bílík, J. Haj Hossein,K. Heřmánek, E. Josefíková, N. Kouklová,M. Nechvátal, M. Poulová, K. Sitková,J. Vaverka, L. Kryzová, M. Hýča (studentiDAMU)Premiéra:26. května 2011 v Národním divadleKrál a SmrťákKrál je vrostlý do své půdy. Jeho stálá, uzavřenáa do sebe zavinutá osobnost, jeho skutečná individualita,je vůči ostatním jedincům výrazněohraničena, ostře vydělena z množství. ZamlklýKrál, který se nevměšuje a stojí se svým názoremstranou všech, v podstatě sjednocuje celouvesnici – všichni mají aspoň jeden společnýzájem jiný než on. Jako v nastaveném zrcadlese v něm obrážejí a sami sobě se vyjevují charakterya činy těch druhých.Proti Králově soustředěné nehybnosti uplatňujeSmrťák svou zběsilou agilnost, která senezastaví před ničím. Nejnápadnější formouholičovy prázdnoty je pohyb. Těkáním a přeskupováním,ustavičnou manipulací jako bySmrťák stále hledal sám sebe, jako by se nepřetržitýmzasahováním a vměšováním vždyznovu ujišťoval, že skutečně je. Protože nemávlastní tvář, a nemá ani sílu nebo schopnostrozlišit sám sebe od ostatních lidí, rozpouštísvou pseudoosobnost mezi ně, a teprve v jejichakcích – které jsou ovšem jím inspirovány– krystalizuje do určité podoby a stává sesám sobě viditelným. Řečný holič existuje, jenpokud se může promítat a obrážet na těchdruhých, zdání jeho osobnosti vzniká pouzeodrazem v zrcadlech, která si v lidech stálenastavuje. Ačkoli se Smrťák neúnavně cpedo středu všeho dění a vytrvale je organizuje,v podstatě rozkládá vesnici, protože vytváříspleť protichůdných zájmů, které chce podříditzájmu jedinému – svému.Smrťák je nepolapitelný, protože jedná vždyprostřednictvím jiných. Vemlouvá a vnucuje selidem, činí z nich své nástroje, krade jim osobnost,zbavuje je totožnosti – všichni jsou jehospoluviníky, a proto může být on pouze jednímze spolupachatelů. Rozštěpil vesnici tak, že jejíobyvatelé si už nemohou pohlédnout do očí,ani když se na sebe dívají. Prosadil se v nich:každému kouká teď z očí kus Smrťáka.Karel Kraus(in: program ND, Konec masopustu, 1964)Dramatické podobenstvíDo omrzení obehranou situaci združstevňováníuchopil Topol jako básník a povýšil ji na strhujícídramatické podobenství. Dobré podobenstvípotřebuje do základu dobrý nápada ten Topolův byl vynikající – maškary. U jehozrodu stály dvě osobní zkušenosti, životnía umělecká. Podle vlastního svědectví zažilTopol v Poříčí nad Sázavou „doznívání barokav Čechách“ – lidové obřady a slavnosti, meziněž patřila nejen Boží těla a křížové cesty, aletéž masopustní veselice. Zkušeností uměleckoubyla praxe u E. F. Buriana. (…) „Pokud jdeo mé psaní pro divadlo, myslím si, že ovlivnilKonec masopustu. Samozřejmě, nabral jsem toz Poříčí, kde jsem chodil s maškarami. Ale možnábych nepřišel na ten způsob, na tvar té hry,kdybych nezažil Burianovy inscenace lidovýchtextů, jako byla Vojna či Láska, vzdor a smrt.“Básnický jazyk, kterým Topol obdařil své znovustvořenémaškary, čerpal z tradiční folklornímetaforiky. V tom je zdroj jejich uhrančivéhokouzla – spojují staré osvědčené rituály s modernímviděním. Ale vlastní hodnota nápadunespočívá v samotném zvoleném výrazovémprostředku, ale v jeho dramatickém využití,v jeho paradoxní funkci. S krutou ironií dramatikpředvedl, jak je tradičního prostředku zneužitoproti smyslu tradice, proti tradičnímu řádua způsobu existence.Konec masopustu zůstal velkým, tragickýmpodobenstvím o velké křivdě, která se dělana lidech této země – s přirozeným přesahemobecnému lidskému údělu v podmínkách nesvobody.Zdeněk Hořínek(in: Divadelní revue, 1995)Čas jako dech příběhuV Konci masopustu toho mnoho končí, a cozačíná, to se můžeme jen domýšlet. Vedleepochálních změn tu krystalizují i ty nepatrnéa od těch se zase odvíjí všechno historicky monumentální.Právě tahle propojenost jednotlivéhos pohybem dějin je v textu velmi silná.Také je pozoruhodné, že autor skutečně žádnéz těchto sil nestraní a po vzoru svého učiteleWilliama Shakespeara vytváří dílo umožňujícívíce „pravd“, vícero pohledů a názorů.Čas dává život všem proměnám. Proměna jezákladním principem Topolova textu. Jakýkolikonec završující proměnu, je provázen nostalgiía bilancováním prožitého. Loučení má svérituály a tím nejvýraznějším v naší kultuře jepohřeb – pohřbívá se zima, Král lánů, Jindřicha málem i Rafael, kdyby nebyl šťastnou náhodoutasil jako první. Loučí se obec s dosavadnímspolečenským řádem, Pražka se svou vilou,Jindřich s milovanou kobylou, Král se synem…Loučí se spolu světy, které si nemohou z různýchdůvodů porozumět. Neslučují se spolu. Toprobíhá v mnoha významových rovinách, kterézdaleka nejsou jen osobní.Tereza Marečková(in: Slovo a obraz, edice DISK, 2010)Fotografie ze zkoušení najdete v profilučinohry na síti facebook.com5 činohra