Média a intervence: novináři … 14 Jakub Končelíkmediální provoz – tento příklad se týká především vysílání rozhlasu, 37 ale iněkterých periodik 38 – a konečně (jak ukážu dále) když už se interventům podařiloobsadit redakci a zastavit její provoz, novináři se prostě přesunuli do náhradníchpracovišť a média pracovala dále. 39 Obsazování budov médií neprobíhalo jenv Praze, byly obsazovány redakce v celém Československu. 40 Podobně jakoredakční prostory střídala tištěná média i tiskárny – například deník Práce prvnítýden po intervenci tiskly hned tři pražské tiskárny: v Čáslavské ulici, v Hálkověulici a na Malostranském náměstí. Jak vzpomíná tehdejší redaktorka JarmilaCysařová, „tiskárny jsme střídali, protože když nám sověti přišli na stopu,přemístili jsme se jinam, dělalo se ve dne v noci i několik vydání. Třeba z 24. srpnamám čtyři zvláštní vydání“ (Maleček 1993: 13).Již dopoledne 21. srpna bylo zřejmé, že se interventům situace v médiích zcelavymkla z rukou, že média vůbec nekontrolují a že vedou a především prohrávajícosi jako informační válku. „Cieľ okupačných jednotiek zmocniť sa v spolupráci sdomácimi prisluhovačmi tlače, rozhlasu a televízie a postaviť ich do služiebokupantmi dosadenej moci skončil úplným fiaskom. Nepodarilo sa tieto37 Srov. Vzpomínky O. Neffa: „Každý, kdo někdy byl v Rozhlase, mi potvrdí, že je to po čertechnepřehledný barák. [...] A sedmička je studio, které najde jen ten, kdo zná Rozhlas jako své boty.[...] A ze sedmičky vysílal Svobodný legální vysílač Praha až do rána 22. srpna. [...] Rozhlasvysílal z obsazené budovy téměř čtyřiadvacet hodin. Museli jsme balamutit Rusy, ale bohužel iposluchače, báchorkami o soukromých bytech, kde jsme si zřídili stanoviště. Při každé vhodnépříležitosti jsme vykládali o konspiraci, o tom, že se stěhujeme na jiné stanoviště – a to všechnoproto, abychom odlákali pozornost Rusů od budovy na Vinohradské třídě. [...] ‚Tajná stanoviště‘byla v prvních dnech okupace v studiích Československého rozhlasu na Vinohradech“ (Neff).38 Šéfredaktor týdeníku Politika vzpomíná, že redakce sídlila „v budově Rudého práva Na poříčí,ale vrátnice i tiskárna už byly obsazeny vojáky. Vchod z Florence však byl volný a tudy přišlispontánně i ostatní redaktoři, ačkoliv jsme měli vycházet až od září. [...] A tak jsem se rozhodli[...], že budeme vydávat zvláštní čísla“ (Maleček 1993: 78).39 Televizní studio ve Vladislavově ulici v Praze obsadili vojáci v 8:30. Část techniků a redaktorůse vzápětí přesunula do malého studia ve Vodičkově ulici, současně vysílala televize též zvysílače Cukrák, od 22. 8. 1968 z Ústavu pro sdělovací techniku A. S. Popova v Praze-Braníku,poté z rozestavěného objektu v Praze-Petřinách (Sígl 1990: 13, 14 a 26, srov. též Síglovyvzpomínky v Maleček 1993: 70–73). „Noviny a některé časopisy vycházely jen v nouzovýchjednostránkových vydáních či dvoulistech a ilegálně se vozily přes Vltavu, kde na mostech vojácikontrolovali auta. Při distribuci Mladého světa pomáhali příslušníci říční policie [...]: převáželivýtisky přes vodu na svých člunech“ (Hvížďala 2011: 144).40 NA, fond KSČ ÚO 02/1, sv. 80, arch. j. 123, inf 1–3. Strany 10–13. (Pro plenární schůzi vlády Útvarsvobodného informování, plánu a řízení ÚV KSČ, operativní informace pro členy P a SÚV KSČ, stav k 29.8. 1968. Provedou: předseda vlády a ministři kultury a informací a spravedlnosti, předkládá: předseda
Média a intervence: novináři … 15 Jakub Končelíkprostriedky, ktoré sa stali významnou zbraňou celonárodného odporu, aniovládnuť, ani umlčať“ (Fabian 1992: 152). Odvysílání ‚zvacího prohlášení‘ seneuskutečnilo ani ráno a navíc Hoffmann ztratil i kontrolu nad telekomunikacemi:Když bylo totiž ráno 21. srpna ve tři čtvrtě na pět zahájeno vysílání a Hoffmannneuslyšel ‚zvací prohlášení‘, ale protiintervenční ‚prohlášení PÚV KSČ‘, dalokamžitě příkaz, aby bylo vysílání přerušeno. „Odmlka však netrvá déle než párminut. O páté hodině raní mu dispečink Správy radiokomunikací oznamuje, ževysílače nelze řídit“ (Benčík 2004: 134).Výše zmíněné přesuny celých redakcí na náhradní pracoviště probíhalyspontánně a stejně jako v konstruování paralelních komunikačních sítí vznikajícíchpo intervenci je jen velmi obtížné v nich nalézt řád – vznikaly spíše živelně. Zapravděpodobně nejčastější postup novinářů 21. 8. 1968 ráno je možné označit jejichcestu do mateřských redakcí, kde se různými cestami zkontaktovali se zbytkemnovinářů své redakce, pak skrze osobní a telefonické kontakty konstruovali dalšívazby. Např. „redaktoři středočeského listu Svoboda měli redakci u Masarykovanádraží, odkud pak odjeli do náhradních prostor na Kladno“ (Blodigová 2008).Významnou úlohu hrály přátelské, či dokonce rodinné vazby – kupř. redakceMladé fronty se přemístila do pražské ulice ve Smečkách do kanceláře VladimíraRumla, ředitele OSPAP a bratra Jiřího Rumla, 41 redakce Literárních listů se přesznámost se spisovatelem a redaktorem rozhlasu Františkem Nepilem sešla vmístnostech jedné agentury na Václavském náměstí atp. (Jungmann 1999: 292–293). Zřejmě nejpozoruhodněji se přemístila redakce Reportéra – pracovala vprostorech záchytky (U Apolináře). 42 A nebo pomohla prostá náhoda – [šéfredaktorčasopisu Student] Alexej Kusák se zkontaktoval se svou redakcí díky náhodnémuvlády.) „14. září. 1968 sovětské jednotky zabraly Dům tisku v Ostravě (včetně redakce Nové svobody) –15tého nemohla vyjít Nová svoboda, podobné případy v Banské Bystrici, Košicích a Nitře.“41 Srov. nekrolog: Odešel Vladimír Ruml. In Packaging. Číslo 6, ročník 2007, s. 47. Dostupné z[http://www.packaging-cz.cz].42 Redaktorka týdeníku Reportér Anna Tučková vzpomíná: „Dozvěděla [jsem se], že redakce sedíu Zuzančina tatínka. Zuzana Skálová byla výtvarnicí časopisu, a tak mi svitlo, že Repotér sepravděpodobně vyrábí u Apolináře. Dr. Skála, apoštol boje proti alkoholismu, mě skutečně ránoodvedl na záchytku – a protože v té době se opilci po ulicích nesbírali, dělal se časopis v místnostis postelemi, opatřenými kurty na uvázání zuřivých. Také jsme tam všichni spali, v ošetřovně sivařili kávu a do noci debatovali“ (Maleček 1993: 92).