Média a intervence: novináři … 22 Jakub KončelíkPolitickou prohru se interventi pokusili zvrátit tím, že krátce po vstupu naúzemí ČSSR (s vědomím, že intervenci se nepodařilo politicky dostatečně zaštítit),dopravili část nejvyšších představitelů Československa (včetně Dubčeka) doMoskvy. Tam později dorazila další část nejdůležitějších politiků v čele sprezidentem Svobodou. K ‚jednání‘. Rozhovory probíhaly ve dnech 23–26. srpna1968 a skončily podpisem tzv. Moskevského protokolu. Tento akt znamenalzásadní zlom ve vývoji mediální politiky KSČ – soulad mezi vedením KSČ anovináři skončil (podrobněji srov. Končelík 2009: 203–219).Mezi řadovými obyvateli Československa se ale domácí média těšila zcelavýjimečné úctě a důvěře i vlivu, naopak propagandistické snahy interventůvyvolávaly zásadní odpor, úředníci museli vysvětlovat, proč proti těmto aktivitámnezasahují 53 a československé orgány pak opakovaně žádaly jejich zastavení –připomenout je nutné především činnost prointervenčního časopisu Zprávy avysílače Vltava (srov. např. Rock 2004: 267–280).Velení intervenčních vojsk tak velmi dobře vnímalo, že informační válku hruběprohrává a že jeho vlastní propagandistické snažení je neúspěšné. 54 Po neúspěchuvlády tedy jednaly podle svých pragmatických reflexů, jejich protesty měly ryze formálnícharakter. Jak napsal velmi opatrně [poradce prezidenta USA Henry Alfred] Kissinger, všichnivůdcové Západu ‚byli vystaveni tlaku nutícímu je demonstrovat oddanost míru [proto byly západnívlády] vmanévrovány do pozice, v níž se cítily povinny dokázat svou dobrou vůli ve vztazích meziVýchodem a Západem‘. Francouzské stanovisko lze shrnout v jedné větě pronesené ministerskýmpředsedou Michelem Debrém: sovětská invaze byla jen ‚dopravní nehodou na cestě k détente‘.Postoj Londýna nebyl o mnoho lepší. Již druhý den po vpádu označil [ministr] Richard Crossmanna schůzi britského kabinetu invazi za ‚dobrou věc, protože kdyby se Dubčekovi dovolilo, abyuspěl, mohli by se východní Němci vymknout kontrole.‘ I oficiální postoj Foreign Office –varování Brežněvovi, že ‚NATO nebude přihlížet se založenýma rukama, jestliže se pokusí rozšířitintervenci na Jugoslávii‘ – lze zaznamenat jen s rozpaky: nevíme, zda je máme zařadit dokategorie západní neznalosti či pokrytectví. [...] Celková západoevropská reakce se nakonec jevíjako téměř normální, srovnáváme-li ji se směsicí cynismu a krátkozrakosti, jakou předvedl[prezident USA] Lyndon Johnson“ (Durman 1998: 111). Ten odbyl intervenci vzkazem doKremlu, že případné napadení Rumunska nebo Západního Berlína by již Sovětům neprošlo. Acílem zahraniční politiky USA bylo v podstatě minimalizovat škody a zdržení intervencízpůsobené na sovětsko-amerických jednáních (podrobněji srov. Bischof 2008: 465–484).53 Odpovědi na současné politické a hospodářské události. Vypracoval SKV KSČ: „Co je děláno k tomu, abybylo zamezeno jednotkám Varšavské smlouvy shazovat a rozšiřovat letáky na našem území, když podobnápropaganda z naší strany je považována za provokace? Odpověď: V posledních dnech nejsou známy případyrozšiřování letáků spojeneckými armádami. Tam, kde k tomu dochází, vejít ve styk s příslušným velitelem aučinit příslušná opatření. [dále rukopisně:] Naše vládní orgány již notou sdělily, že podobná činnost je pronás nežádoucí (viz dálnopis ÚV KSČ 99/68)“ (SOA Praha, fond Středočeský KV KSČ, karton 318, PKV 9.9. 1968).54 „Neobyčajná podráždenosť predstaviteľov okupačných orgánov voči slobodnej tlači, rozhlasu a televízii,[...] bola motivovaná aj úplnou neúčinnosťou propagačných nástrojov okupantov, či už to boli ich letáky, z
Média a intervence: novináři … 23 Jakub Končelíkrepresivního postupu proti médiím se proto interventi pokoušeli změnit strategii akomunikační toky podchytit. Již 26. srpna 1968 tlumočil„referát povereníka kultúry a informácií plénu [SNR] aj ponuku sovietskehovelenia ‚za istých podmienok‘ uvoľniť rozhlas a televíziu. Išlo tu vlastne o pokusvýmenou za uvoľnenie získať vplyv a kontrolu nad vysielaním i o ‚tendenciurozbiť jednotu vysielacích prostriedkov v Čechách a na Slovensku‘. Po dohode spredstaviteľmi ČNR [povereník pre kultúru a informácie] Štefan Brenčičpredstaviteľom sovietskeho velenia oznámil, že rokovať možno iba za podmienky,že uvoľnenie bude platiť pre celé územie štátu.“ 55(Fabian 1992: 160).K dohodě nedošlo. Pasivní resistence československé společnosti protiintervenci trvala zhruba deset dní a disciplinované a uvědomělé působení médiíbylo jedním z jejích nejdůležitějších hybatelů i koordinátorů. Po návratu z Moskvyse československým představitelům podařilo zastavit neřízené a proti vůliinterventů realizované vydávání periodik a po 3. 9. 1968 postupně začaly všechnytiskoviny vycházet opět ve standardním režimu, pod dohledem politickéreprezentace a s podmíněným souhlasem velení intervenčních vojsk.Archivy a prameny:Národní archiv (NA), fond KSČ ÚO 02/1.Státní oblastní archiv (SOA) Praha, fond Středočeský KV KSČ.hľadiska čs. právneho poriadku ilegálne noviny [Zprávy], vydávané politickým oddelením veleniasovietskych okupačných jednotiek, vysielač Vltava, či pokusy o tlampačové vysielanie. Texty letákov, ichobsah i skomolený jazyk už na prvý pohľad prezrádzal ich zahraničných autorov“ (Fabian 1992: 160).55 Fabian dále píše: „Plenárna schôdza SNR schválila návrhy Brenčiča adresovať sovietskemu veleniupožiadavky nezasahovať do činnosti legálnych slovenských médií a zrušiť nezákonné zásahy proti tlači,rozhlasu a televízii. Išlo predovšetkým o tieto zásady: obnoviť normálnu činnosť rozhlasu, televízie a [ČTK]na ich pôvodných pracoviskách, zabezpečiť slobodnú činnosť redakcií registrovanej tlače a postaviť ich podochranu čs. vojska a bezpečnosti, uvoľniť polygrafickú výrobu, neprekážať zabezpečovaniu zásobovaniatlačiarní, nerušiť činnosť miestnych rozhlasov, uskutočniť rekonštrukciu narušeného televízneho vysielačaKamzík v Bratislave a na Dubníku v Košiciach. Tieto požiadavky vo forme nóty odovzdal poverení<strong>kB</strong>renčič ešte toho istého dňa [veliteli jižní skupiny sovětských vojsk] generálovi [Konstantinu] Provalovovi.Generál však viazal splnenie týchto požiadaviek na písomný, osobne podpísaný záväzok predsedu SNR [ašéfredaktora Pravdy] Ondreja Klokoča a prvého tajomníka ÚV KSS [Husáka], že ‚nedopustia nepriateľskú