NdB_DIVA_noviny_LISTOPAD-2021_na web

rozhovor
Džungle
divadelní
Tomáš Vůjtek je renomovaný dramatik a stálý spolupracovník
režiséra Ivana Krejčího. Jejich působení v Komorní scéně
Aréna je více než úspěšné, o čemž svědčí množství kritických
cen nejen pro „divadlo roku“. I to byl impulz pro vznik
původního dramatického textu Ohnivá země Václava Štecha,
který vznikl na objednávku Činohry NdB.
Tomáš Vůjtek
Protože jste zběhlý divadelní praktik
a neméně úspěšný dramatik, nebyla
náhoda, že jste byl požádán o adaptaci
Štechovy hry z roku 1898 do novějšího
tvaru. Jak vznikl nápad zasadit hru
do brněnského divadelního prostředí
a co vás na tomto námětu nejvíc bavilo?
Štech byl tehdy v Brně ředitelem a nám
přišlo zábavné uvést ho do situace, kdy navštíví
zkoušku vlastní hry. Nic takového se
za jeho ředitelování samozřejmě nestalo, ale
stát se to klidně mohlo. Dobové reálie jsou
skutečné, jen jsme do nich zasadili „neskutečný“
příběh. Čerpal jsem z pamětí, které
Štech sepsal (Džungle literární a divadelní:
Paměti českého tvrdohlavce), aby přiblížil
všechny peripetie svého uměleckého života
a trošku si i postěžoval na ty, kdo mu ublížili.
Všechny invektivy, které ve hře zazní, mají
oporu právě v jeho pamětech. Divák se tak
leccos dozví o tehdejších divadelních poměrech
a zároveň v rámci inscenované zkoušky
zhlédne Štechovu Ohnivou zem. Je to sice
její zkrácená verze, ale vše podstatné v ní
zůstalo. A nejvíc mě baví, že divák tak vlastně
uvidí dvě hry v jedné. To mi přijde jako
dostatečně akční ve všech významech, které
to adjektivum dneska má.
Postoj divadelního pragmatika
Václava Štecha k uměleckým ideálům
Jiřího Mahena je jedním z hlavních
konfliktů hry, která se odehrává
na jevišti Divadla Na hradbách
v roce 1922. Tento problém je
aktuální dodnes. Jak vnímáte situaci
současného českého divadla?
Kdo jsem já, abych se vyjadřoval ke stavu
českého divadla? Někdy se divákovi podbízí,
jindy s ním raději ani nepočítá, ale všichni
jsme rádi, že ho máme. Howgh! To už raději
něco o Štechovi. Samozřejmě, že jsem mu
ublížil, když jsem ho napsal, jak jsem ho
napsal, protože tak sebestředný a ublížený
nejspíš nebyl, ale v rámci autorské licence
jsem na to měl právo, protože takových
režisérů, kteří tuto míru narcismu naplňují,
ba i přeplňují, jsem poznal poměrně dost.
Samozřejmě, že měl pravdu, když chtěl dělat
divadlo tak, aby mu divák rozuměl a přitom
se nenásilně kultivoval, protože divadlo bez
kultivovaného diváka zkrátka existovat nemůže.
A samozřejmě, že se divadelní avantgardě
musel jevit jako zpátečnický měšťák,
protože ta se dívá jen dopředu, kde tuší netušené,
zatímco on tam tušil leda katastrofu,
protože hry, které tihle modernisté psali,
podle něj postrádaly jakýkoli řád. Štech ovládal
divadelní řemeslo, věděl, co je divadelní
situace, věděl co a proč v textu škrtnout
(to se naučil od Stroupežnického, který mu
vrátil tři hry) a divadlu a jeho chodu rozuměl
jako málokdo. V devadesátých letech předminulého
století dokonce prosadil, aby autoři
dostávali za uvádění svých her honorář, což
v té době nebylo nijak samozřejmé. Myslím,
že mu za mnohé vděčíme.
Komedii o zoufalém autorovi hry a zároveň
řediteli divadla a o nespokojených
hercích musí psát člověk, který vše
dobře zná z vlastní zkušenosti včetně
„vzpoury herců“. Čím si myslíte, že
bude zajímavá a zábavná pro diváka,
který se v divadelním prostředí vůbec
nepohybuje a nic o něm neví?
Především tím, že nahlédne do divadelního
zákulisí. Herci jsou jako děti; když je něco
nebaví, zlobí. Herec má mít práci, která jej
naplňuje, a umělecké vedení by mu takovou
práci mělo umět nabídnout. Pokud ne, máme
problém. Režisér není pán a herec není
sluha. Pokud ano, máme problém. Oba jsou
umělci, a pokud své ambice neskloubí, nevznikne
nic, co by stálo za koukání. A právě
tohle nakouknutí za oponu by diváka mělo
poučit, jak složitý a křehký organismus divadlo
je a jakým zázrakem je ve své podstatě
každá divadelní inscenace.
V Ohnivé zemi Václava Štecha se hovoří
o problému uvádění starých her
v současném divadle. Co vám na této
praxi vadí?
Vůbec nic. Já hry nedělím na staré a nové, ale
na dobré a špatné. Ve své době byla Ohnivá
země víc než dobrá hra, protože nahlíží
do politického zákulisí a zveřejňuje sobecké
pohnutky, které její hrdiny vedou k tomu,
aby do politiky vstoupili. Na tom se dodnes
nic nezměnilo, v tom je ten text nadčasový.
Změnil se pouze divák, který je s takovými
praktikami konfrontován dnes a denně a o politicích
ví už dávno své. Ostatně proto vznikla
naše úprava. A pokud jde o kritéria, není to
nijak složité. Buď je ve hře konflikt, který
o nás něco podstatného vypovídá, nebo je to
jen zábavný blábol, který chce diváka pouze
pobavit, aby si odpočinul po celodenní práci.
Takhle jednoduché to pro dramaturga je.
A ani sebezábavnější blábol bych na jeviště
nepustil, protože o tenhle druh zábavy v míře
víc než dostatečné pečuje naše televize.
20–21
×