NdB_DIVA_noviny_LISTOPAD-2021_na web

za oponou
Rekvizita je pro mnohé herce jako kotva. Existuje oblíbené rčení, že „kotvím u rekvizity“
Když na začátku zkoušení začínáme „aranžovat“ a o postavě toho ještě moc nevíme,
často sáhneme po rekvizitě, kterou musí rekvizitáři mnohdy složitě shánět, abychom
před premiérou zjistili, že se bez ní vlastně obejdeme. Rekvizitárna je království kotev.
Tereza Groszmannová Grygarová, herečka činohry NdB
Je to dobře, nebo špatně?
Nelze říct, že by to bylo dobře, ani špatně.
Je to jiné. Některé věci se totiž hůře shánějí,
vyrábějí, udržují, opravují. Naše dílna umí
vytvořit věci tak, že z hlediště nepoznáte,
zda jsou skutečné, nebo stylizované. Umíme
patinovat, háčkovat, vyšívat, šijeme, modelujeme,
tvarujeme, pracujeme s kovem a různými
hmotami a materiály. Současně musíme
být takovými všeználky. Vědět, co je kde
uloženo, co, jak a kdy se dělalo. Výtvarníci
mnohdy přijdou s úžasnou vizí či požadavkem,
ale neví, jak jí docílit, a to pak přichází
naše chvíle a musíme jim nabídnout řešení,
jak to zrealizovat.
Co všechno vyrábíte?
Výroba rekvizit je specifická tím, že obsahuje
výrobu prakticky čehokoliv. Ve výrobně
dekorací je to jasné, tam se specializují
na velké scénické věci a na konstrukce. Kloboučnice
dělají pokrývky hlav. My čekáme
na to, co si na nás připraví inscenační tým.
Na explikační poradě se seznamujeme s celou
hrou a rozdělujeme si výrobní role. K nám
se nakonec dostane to, co přijde do kontaktu
s hercovýma rukama – tudíž řešíme vlastně
zásadně detaily.
Takže každý detail musí být perfektní.
Rozhodně! Rekvizita mnohým připadá jako
banalita. Ale nejde jen o věc jako takovou.
Za každým předmětem je mnoho hodin přemýšlení
a práce, než vznikne a je takový, jaký
je. Teoreticky by měla rekvizita herce doplňovat.
Prakticky ale mnohdy herce zachraňuje.
Pomáhá vytvářet celkový uvěřitelný dojem.
Něco jako iluzi?
Ano, do jisté míry jsou to iluze. Jen záleží
na tom, jak chcete, aby vypadala, jak moc
věrně má napodobit skutečnost. Já třeba
rád žiju ve své vlastní fantazii. Obecně mě
tato doba příliš neuspokojuje. Díky bohu
za divadlo! Mám kam utíkat a kde žít. V tomto
divadelním světě rekvizit je mi dobře
a jsem tady šťastný.
Neřešíte jen jeden soubor, ale rovnou
tři, jak moc je to náročné?
Tři soubory – činohra, opera a balet, a tedy
stabilně tři rozdílné prostory. Ve srovnání
s jinými dílnami nedostáváme tak podrobné
technické či výtvarné nákresy. Většinou pracujeme
s referenčními obrázky daného předmětu.
Řekněme jídelní servis. Potřebujeme
znát přesná specifika, vědět, jakou přesně
roli ten servis na jevišti bude mít. Bude ho
někdo přinášet, nebo jen odnášet? Má být
slyšet cinkání? Má se rozbít? Bude se z něj
jíst a případně co? Někdy se až v průběhu
zkoušek rozhodne, že se z talířů bude jíst
nebo je má herec rozbít. A pak jsme tady
od toho, abychom to upravili, jen někdy je to
těžké udělat narychlo.
Takže musíte být připraveni pořád
a na všechno.
Ano. Připravenost, operativnost, pohotovost,
kreativita. Bez toho to nejde. Do Evžena Oněgina
jsme řešili scénu, v níž postavu zasype
spousta dopisů. Vyrobilo se, zkouška běžela,
listy-dopisy padaly, ale najednou se ozvalo:
Ty listy šíleně šustí! Ruší to orchestr a při
přestavbě dekorací je slyšet jejich úklid. To
nás samozřejmě nikoho nenapadlo. Takže
Dobrá rekvizita může být klíčem, který od prvního okamžiku, kdy ji dostane
herec do ruky, odemkne cestu k podobě a způsobu jednání postavy. Ve chvíli
tápání může správná rekvizita zázrakem prolomit bariéry, které brání
dostat se postavě pod kůži nebo nedovolují správně a obrazivě otevřít dramatickou
situaci. A nakonec může být i třešinkou na dortu, která ve finále
korunuje týdny práce na zkušebně. Rekvizita je prostě dar – a dobrý rekvizitář
je svého druhu kouzelník! Martin Glaser, režisér a ředitel NdB
26–27
David Velčovský
jsme hledali variantu, která nebude šustit.
A povedlo se to, jen to nesměl být papír jako
takový. Musíme dodržet zadání, ale současně
hlídat i bezpečnou manipulaci s předmětem.
Hrneček, který se má rozbít v jedné scéně
v Leopoldstadtu, jsme nejprve rozbili, bylo
několik pokusů, poté jsme obrousili ostré hrany,
aby se nikdo nezranil, a znovu ho slepili,
aby se následně rozbil dle představ a hlavně
v místech, kde je to očekávané. Zajímavým
úkolem byly mapy konkrétních míst kolem
Moravského Krumlova pro inscenaci Kočár
do Vídně. Kdyby si někdo všiml, a věřte, že
diváci jsou všímaví, tak abychom byli lokačně
přesní. Podařilo se nám najít z daného období
potřebnou lokalitu, což byla následná velká
radost. Myslím, že je to tak vlastně dobře,
protože si divák může oněch detailů všímat
a zkoumat je. Ano, je to divadlo. Ano, je to
hra. Ale není to hra na divadlo. Teď to vypadá,
jako kdybychom uměli zachraňovat svět.
To bohužel neumíme. Ale chcete sehnat porcelán
z 18. století? Fajn, to umíme.
Jak je to s jídlem na jevišti?
Málokteré jídlo je na jevišti opravdové, pokud
se zrovna nejí. Většinou se všechno dělá
drobátko větší, než to ve skutečnosti je, a trvanlivější.
Základním materiálem je pro nás
molitan a revultex. Specifickým postupem
pak docílíme potřebného povrchu a vlastností.
Samozřejmě existují i spotřební rekvizity,
ale za ty spíše odpovídají samotní rekvizitáři
na jevišti, kteří je dokupují. Ve chvíli, kdy
víme, že do inscenace jde dvacet baget či
chleby, které se jíst nebudou, tak je vyrobíme.
→