NdB_DIVA_noviny_LISTOPAD-2021_na web

za oponou
Rekvizity by herci neměly primárně pomáhat, ale měly by především něco znamenat. Mají
na scéně svůj nepominutelný smysl, ale každý, ať herec, herečka či režisér, režisérka, musí
tento smysl nejprve objevit. Tak je to v divadle se vším. Aminata Keita, režisérka
Pracujete často ve stresu?
Beru to tak, že to, co děláme, je forma uměleckého
řemesla. Pracujeme pod tlakem
a ve stresu. Nárazově. Někdy se nahromadí
tolik úkolů, že říkám: Dejme to do klobouku
a prostě něco vylosujme! Proto vždycky
všechny prosím, aby úkoly zadávali včas a my
si to mohli rovnoměrně rozplánovat, měli čas
se nad tím zamyslet, sehnat potřebné komponenty
a ano – alespoň trochu si to i užít.
všechno. Díky ní jsme získali externí sklad,
který pro nás byl zásadní. Netvrdím, že
všechno bylo hned, ale najednou tu byl někdo,
kdo vás poslouchal, věci řešil a vždycky
také vyřešil.
I v roce 2021 platí, že tím nejlepším
„parostrojem“ jsou lidské ruce?
David je nová generace, o mnohých věcech
uvažuje jinak. Chce více zapojit technologie.
Je pravdou, že nás dohnala technika. Máme
tu 3D tiskárnu, bez které bychom si to už
teď nedokázali představit. Kolega František
Zajíc se začal na tento druh výroby specializovat
a nosí tyhle novinky na naše fosilní
oddělení. Sama patřím k těm fosiliím, které
nejraději spoléhají na svoje ruce. V divadle
nikdy není dost peněz. Existují techniky odlévání,
silikony a lepidla, lepší materiály, ale
na to nikdy nebylo. Museli jsme si najít svou
vlastní cestu a vymyslet nějakou lidovější
formu provedení.
Vše se vyrábí tady v dílnách NdB?
Samozřejmě, pokud je něco hodně speciální
nebo je toho příliš, delegujeme to na spřátelené
dílny. Ale neustále se zdokonalujeme,
takže se outsourcuje minimum věcí. V jistých
chvílích se ukazuje jako danajský dar,
když výtvarníci zjistí, co vše umíme vyrobit.
Nemáme nic jako standardizované postupy.
Experimentujeme, nekonečně zkoušíme a vylepšujeme.
Důležitý je výsledek, ne postup.
Jsme vlastně vědecké pracoviště a vývojáři
dohromady.
Je lepší vyrobit skutečně těžký kufr,
nebo hrát, že je kufr těžký?
Záleží na režisérovi, jak moc realistické to
chce. Pravdou je, že herci vyžadují, aby takové
rekvizity byly co nejlehčí, mají na jevišti
už tak dost úkolů. Deklamovat text, dodat
mu emoci, případně umocnit pohybem.
Miroslava Dolívková
A do toho ještě hrát, že je kufr skutečně těžký.
Není divu, že se pak stane, že někdo nese
pytel s moukou doslova na malíčku. Načež
režisér šílí a požaduje, aby to bylo realisticky
zatíženo. Tedy my to zatížíme, režisér je spokojen,
ale herec si stěžuje.
Vnímají vás režiséři a výtvarníci jako
rovnocenné partnery?
Je to hodně individuální. Záleží na konkrétním
režisérovi a samozřejmě na výtvarnících.
Např. David Janošek, Pavel Borák, Simona
Rybáková, Eva Jiříkovská a mnoho dalších
s námi spolupracují a intenzivně komunikují,
vědí, co z nás mohou dostat... Někdy má
výtvarník konkrétní představu a jasné požadavky,
jindy nechá na nás, abychom si s tím
poradili. Je to hozená rukavice.
Zvedají se nároky?
Poslední dobou se to s tím realismem přehání.
Je to jakýsi lacinější pokus o film na divadle.
Ale divák přece ví, že je v divadle, že
to není skutečné. Má tu divadelní naivitu,
chcete-li stylizaci, rád. Jsou chvíle, kdy si
říkám – je tohle ještě divadlo, nebo jsme už
v Hollywoodu? Pravdou je, že se musíme přizpůsobit
technickým, materiálním, finančním
i časovým možnostem.
My v baletu s rekvizitami příliš často do kontaktu nepřicházíme,
a pokud ano, tak na velmi krátkou dobu. Například ve Spící krasavici
nám na začátku prologu přinesou kouzelné hůlky. Nejsou to
dějově významné rekvizity, ale divákovi pomáhají pochopit, že jsme
kouzelné víly, dobré kmotřičky malé Aurory. Rekvizity v baletu tak
vždy jen dokreslují situaci. Proto ani já sama s rekvizitami mnoho
zkušeností nemám. Ale občas mě to mrzí, když vidím, jak krásně
jsou udělané. Hana Abram, demisólistka baletu NdB
28–29
Co je to vlastně rekvizita?
Dnes už vím, že rekvizitou může být cokoliv.
Všechno se může stát rekvizitou. Když hledám
něco ve fundusu, přijde mi, jako bych
se prohrabovala vlastní pozůstalostí. Jsou
tam emoce, vzpomínky, zážitky, nervy, radosti,
technika, řemeslo. V téhle dílně jsme
všichni svého druhu umělci. Osobnosti. Takže
je s námi občas těžké pořízení. Ale žijeme
v divadle a pro divadlo.
Je něco obtížného, co byste se ještě
chtěla naučit?
Nebrat ty věci tak smrtelně vážně. Umět prožívat
život s lehkostí. A taky se naučit říkat NE.
Naučíte se to?
Myslím, že už asi ne.
Lék nebo jed? Lahvičky
z opery Nápoj lásky v rekvizitárně
Mahenova divadla.
×