Marosa di Giorgio, Divoké papíry, ukázka

10
2
V podvečer dívenka opouštěla vysoký les, a zároveň
dosny s velikými červenými květy podobnými pohlavím
archandělů, příliš vzdušných a žádostivých.
Úkosem pohlížela na obrovské okvětní listy a otřásala
se; a cesta vedla dolů a k ní, a ze vzduchu vířivě padal
jakýsi starý světec, aby jí zemřel v rukou; a tak ho
chytila, a byl to poslední záchvěv, máchnutí křídel;
a cesta vedla dolů a k ní, šílené strachy, přes celý pozemek,
starou alej, přes dveře k dávnému domovu.
Tehdy volala služebné, předávala jim mrtvého, aby
ho půl hodiny pekli, okořenili ho nějakou zeleninou,
nějakou fantastickou cibulí.