zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

které navštívila početná delegace bibliofilů z Čech.
Přestože Vodáček organizoval chod všech složek činnosti olomoucké pobočky, snad největší
pozornost věnoval přípravě vlastivědných cest za významnými osobnostmi kulturního života,
případně na místa jakkoli spjatá s uměním či významnými dějinnými událostmi. Již za dva měsíce
po vzniku pobočky připravil a vedl první zájezd do papírny a zámku ve Velkých Losinách. A
následovaly další - za bibliofilským nestorem Josefem Černým, za Jindřichem Spáčilem do
Kroměříže, do Kuksu, na Vysočinu či jihozápadní Slovensko. Z vydavatelské činnosti stojí za
připomenutí vůbec první tisk olomoucké skupiny - text Jaroslava Kanyzy „Ve jménu umění“ s
grafikou Karla Svolinského. Mezi další patřila kupříkladu esej Otto Františka Bablera „Krajina
mého srdce“ s kresbami Bohumíra Dvorského, soubor ex libris Karla Svolinského či „Listy mládí“
Bedřicha Václavka. Vodáček pro pobočku k tisku osobně připravil, vysázel a posléze i vytiskl v
Moravských tiskařských závodech dvacet bibliofilských prací. Pro mnohé z nich vlastní aktivitou
získal nejvýznamnější české ilustrátory své doby. Po celý čas svého jednatelství byl v úzkém
přátelském kontaktu s prof. Františkem Dvořákem, univerzitním pedagogem oboru dějin umění a
předsedou pražského ústředí Spolku českých bibliofilů.54
Jen v nástinu jsme si přiblížili první roky působení olomoucké pobočky Spolku českých
bibliofilů a Vodáčkovy zásluhy při jejím založení a fungování. Početnost členské základny pobočky
nepochybně souvisela s celospolečenskou situací v nelehkém období normalizace. Při všeobecné
53 ZAOpO, fond Spolek českých bibliofilů, pobočka Olomouc (neuspořádaný), Zápisy SČB Olomouc 1970-1975
(kronika).
54 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 12, inv. č. 126 (rozsáhlá korespondence dokumentující Vodáčkovo mnohaleté
přátelství s prof. Dvořákem).
19
absenci spolků nemělo totiž členství v bibliofilském hnutí nikdy pouze úzce kulturní rozměr, ale
stalo se rovněž platformou pro setkávání podobně humanitně a demokraticky smýšlejících lidí s
jistými výhradami vůči komunistickému režimu. Není možné, a nebylo by ani účelné, na tomto
místě chronologicky vypočítávat veškeré pozdější četné aktivity spolku. Z pozdějšího období snad
připomeňme jen úzkou spolupráci se Spolkem přátel ex libris či Klubem přátel výtvarného umění,
pomoc Leopoldu Čadovi při vzniku ostravské pobočky či paradoxní stagnaci spolkového dění po
roce 1989. Vodáčkovy všestranné zásluhy o rozvoj moravského bibliofilství ocenilo pražské ústředí
jeho jmenováním čestným členem Spolku českých bibliofilů v Praze.
Vodáček ale nebyl pouze zaníceným bibliofilem, nýbrž též výtečným kronikářem. Z jeho
pera pochází šest svazků s pečlivostí psané kroniky olomoucké bibliofilské pobočky
zaznamenávající veškeré spolkové dění v 70.–90. letech 20. století. Je rovněž autorem dvou
rozměrných fotografických alb s totožnou tematikou. Kronikářství ostatně bylo Vodáčkovi vlastní a
kronikářsky pojednal dějiny hned několika spolků, jichž byl členem – orelských jednot ve
Valašském Meziříčí, Boskovicích i Olomouci, olomoucké orelské župy (spoluautor) a pěveckohudebního
spolku Žerotín.55 Několikrát veřejnost oslovil i jako autor vlastivědných publikací
týkajících se dějin jeho rodných Boskovic: Boskovice – vývoj, památky, pověsti (Boskovice 1940),
Leoš Janáček hostem Boskovic 1927 - list z kulturní historie města (Boskovice 1979, rukopis viz
inv. č. 874) a Židovské obchody a živnosti v Boskovicích (rukopisy viz inv. č. 34, 35). Velkou
pozornost Vodáček věnoval rovněž publicistice. Jako autor spíše drobnějších črt se nejčastěji
zabýval vlastivědnými, kulturními i duchovními tématy z Olomoucka a Boskovicka. Přispíval
zejména do Lidové demokracie, Lidové obrody, Našince, Hanáckých novin, Zpráv Spolku českých
bibliofilů, typografických periodik (Typografia, Polygraf) či různých menších regionálních listů
(Vlastivědné listy Boskovicka, Noviny z pod Radhoště). Soupis dochovaných rukopisů článků
obsahuje příloha číslo 1 tohoto inventáře.
Alois Vodáček zemřel 1. února roku 1998 a byl pochován o pět dní později po mši svaté na
slavonínském hřbitově. V souvislosti s tím je vhodné připomenout slova prof. Františka Dvořáka
pronesená při oslavě Vodáčkových devadesátých narozenin: „Tento nestor českých bibliofilů se
může s uspokojením ohlížet nazpět po díle, které nám zanechává jako příklad nezištné kulturní
práce, jaká je tou největší ozdobou našeho pozemského bytí.“56
II. Vývoj a dějiny archivního fondu
Veškeré své písemnosti uchovával za svého života Adolf Vodáček v prostorách vlastního
rodinného domu v Sienkiewiczově ulici 16 v Olomouci. Po jeho úmrtí 1. února 1998 přešla písemná
pozůstalost do vlastnictví potomků, kteří pochopili jedinečnost otcova odkazu a nutnost zachovat jej
55 Materiál uložen ve Státním okresním archivu v Olomouci ve fondu spolku Žerotín pod inv. č. 2 a 3 (fasc. 1).
56 SMEJKAL, Bohuslav: Poslední rozloučení s Adolfem Vodáčkem. Zprávy Spolku českých bibliofilů, 1998, s. 41.
20
jako svědectví doby nejen pro potřebu vlastní, ale též celospolečenskou. Proto se již několik měsíců
po otcově smrti rozhodla jeho nejmladší dcera Emilie Müllerová věnovat jménem dědiců část
Vodáčkovy písemné pozůstalosti olomoucké pobočce Zemského archivu v Opavě. Vlastní předání
materiálů se uskutečnilo 11. listopadu 1998 (viz přírůstkové číslo 25/1998). Tehdejší vedoucí
pobočky PhDr. Jitka Balatková převzala pro trvalé uložení v archivu především zůstavitelovu
korespondenci, písemnosti týkající se jeho působení v ČSL i spolcích a materiály dokumentující
jeho typografickou profesi. O půl roku později, 3. května 1999, nákupní komise Zemského archivu
v Opavě symbolicky ocenila předaný materiál a vyplatila dárkyni finanční náhradu ve výši 5 000
Kč.
V lednu roku 2000 zažádala olomoucká jednota Orla olomouckou pobočku Zemského
archivu v Opavě o navrácení fotografického alba jednoty Orla v Senici, které měl Vodáček pouze
dočasně vypůjčené od jejích bývalých členů. Po Vodáčkově náhlém úmrtí bylo pak album omylem
rodinou předáno s ostatními materiály do archivu. Zástupkyně Jednoty Orla v Olomouci Marie
Kašpárková si album převzala 20. ledna 2000 (číslo úbytku nezjištěno).
V dalších letech dění okolo fondu ustalo, nikoliv však definitivně. V květnu roku 2005
informoval doc. Karel Konečný z Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, mimo jiné
Strana 10/110