zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

Nový rok přinesl Vodáčkovi dobré zprávy. Od února 1931 nastoupil do novojičínské
tiskařské firmy Kryl a Scotti a zde se poprvé důkladně seznámil s krásnou knihou i tiskem
bibliofilií, které se mu staly celoživotní láskou. Bohužel i v tomto renomovaném závodě dostal v
září téhož roku výpověď a vrátil se proto takřka na dva roky zpět k rodině do Boskovic. Jako
nezaměstnaný v nelehkém období hospodářské krize vypomáhal v místním knihařství a
knihkupectví. Ve volném čase se zapojil do spolkového a kulturního života, účastnil se dění
zejména v boskovickém divadelním odboru Orla. V roce 1932 pak vstoupil do boskovické místní
organizace Československé strany lidové (dále ČSL), s níž již delší dobu sympatizoval.7
Na lepší časy se začalo blýskat až v polovině roku 1933. Od července zmíněného roku
Vodáček již podruhé přijal místo sazeče v tiskárně ve Valašském Meziříčí. Dne 11. listopadu 1933
byl Vodáček oddán na sv. Hostýně s Emilií Houžvovou, s níž se znal od dob přerovského působení.8
Druhé Vodáčkovo období ve Valašském Meziříčí patřilo nepochybně k těm nejšťastnějším. Jednak
konečně po letech existenční nejistoty získal stabilní zaměstnání s dlouhodobější perspektivou,
zároveň si sem do Hrachovecké ulice přivedl manželku, s níž začal budovat nový společný domov.
O rok později, 17. srpna 1934, se páru narodil první syn Adolf. Vodáček ve Valašském Meziříčí
navázal na společenské aktivity z předchozích působišť – stal se jednatelem místní organizace ČSL
i členem Krajské lidové rady ČSL v Ostravě, pracoval jako jednatel valašskomeziříčské jednoty
Orla a režisér jejího divadelního odboru. V pozdějších letech dokonce sepsal kroniku Orla ve
Valašském Meziříčí.9 Jako zpravodaj a jednatel se podílel též na činnosti valašskomeziříčské orelské
župy Kardinála Bauera. Zároveň úspěšně započal svou odborovou dráhu a byl zvolen důvěrníkem
dělnictva ve valašskomeziříčské tiskárně.
Postupně se však bohužel začala mezi Vodáčkem a ředitelem tiskárny rodit nedůvěra. Svou
roli patrně sehrála Vodáčkova angažovanost v odborové práci a neověřené zákulisní informace o
6 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 6.
7 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 1.
8 Emilie Houžvová se narodila v roce 1915 v Přerově v rodině Jaroslava Houžvy (1894-1971) a Žofie rozené
Barešové (1895-1977).
9 Dnes je kronika uložena ve Státním okresním archivu ve Vsetíně.
6
tom, že by se snad mladý typograf mohl stát vedoucím podniku. Jinak vydařené čtyřleté
valašskomeziříčské angažmá se Vodáček rozhodl vzhledem k houstnoucí atmosféře sám ukončit
výpovědí, když se mu naskytla první příležitost k odchodu. A nebyla to příležitost ledajaká, nýbrž
naplnění jeho celoživotního snu pracovat v Brně, tehdejším moravském centru typografie. V dubnu
1937 tedy přijal místo sazeče v brněnském podniku národních socialistů Melantrich. Rodina se za
ním přestěhovala do Králova Pole a zdálo se, že se v Brně zabydlí natrvalo. Vodáček pracoval
především na sázení deníku Moravské slovo. Zapojil se rovněž do činnosti typografického
pěveckého sboru, navštěvoval divadlo a jiné kulturní podniky. Nicméně časem byl vedením tiskárny
nucen ke vstupu do národně socialistické strany, což jako věřící lidovec nechtěl akceptovat.
Koncem srpna 1937 se proto Vodáčkova rodina s Brnem rozloučila a vrátila se opět do
Boskovic. V únoru následujícího roku přijal Vodáček na několik týdnů výpomocnou práci v tiskárně
Kusák ve Vyškově, ale již 22. března 1938 nastoupil do Lidových závodů tiskařských a
nakladatelských v Olomouci a seznámil se tak vlastně poprvé s tímto městem, jež se po mnoha
dalších životních peripetiích stalo jeho domovem. Zprvu sice nebyl kolegy přijat jednoznačně,
musel dokonce na základě jejich udání prokazovat vlastní odbornou kvalifikaci, postupně si však
získal svou profesionalitou přirozený respekt. Sázení olomouckého Našince mu umožňovalo
sledovat neradostný vývoj mezinárodní politiky v průběhu klíčového roku 1938.
V tíživých poměrech nehodlal zcela rezignovat a podlehnout všeobecné depresi. V červnu
1938 proto podnikl s manželkou Emilií cestu do Lublaně na slet katolické mládeže. Při té
příležitosti se podruhé podíval do Rijeky a Lublaně. Po návratu zbylo jen několik klidných týdnů
práce, které záhy přerušila zářijová mobilizace. Vodáček byl nasazen u jižní hranice v Kyjově a zde
musel též bezmocně vyslechnout zprávu o záboru československého pohraničí. Do Olomouce se
vrátil až začátkem listopadu. V březnu roku 1939 těžce prožíval okupaci zbytku republiky, viděl do
Olomouce vjíždět tanky a německé obyvatelstvo vítat své „osvoboditele“. Práce v olomoucké
tiskárně postupně ubývalo v souvislosti s omezováním tisku, přičemž kupříkladu z olomouckého
deníku Našinec se brzy stal pouze týdeník. Vydávání četných časopisů, zejména náboženských,
bylo též regulováno či zastavováno.
Vodáček navzdory osudu věnoval v následujících měsících zvýšenou pozornost svým
společenským aktivitám. Nehodlal rezignovat na silná pouta k Boskovicím, kam již dlouhá léta na
víkend dojížděl a podílel se zde díky funkci jednatele a pokladníka na rozvoji místní orelské
jednoty. Orel se novými poměry ocitl v akutním ohrožení a první omezování činnosti na sebe
nedalo dlouho čekat. Vodáček uskutečnil podpisovou akci na zachování Orla a organizoval 10.
jubilejní orelskou pouť na sv. Hostýn v roce 1940, která se stala za účasti 40 000 věřících národní
manifestací.10 Významnou roli v boji za udržení Orla sehráli i Vodáčkovi bratři – Jan ve funkci
místostarosty a Rudolf ve funkci náčelníka boskovické jednoty. Nicméně ani sebeobětavější práce
nakonec nezabránila zastavení činnosti spolku v listopadu 1941.
Vodáček zůstal v Olomouci nadále zaměstnán v Lidových závodech tiskařských a
10 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18.
7
nakladatelských. I zde rozvíjel odborovou práci jako zapisovatel místní pobočky celostátní
typografické organizace. Jím spoluorganizované schůze i nejrůznější odborné kurzy se staly v těch
časech utajenou platformou pro kritiku neutěšené národní situace. Alespoň částečné vytržení z
válečné atmosféry přineslo Vodáčkově rodině v roce 1941 narození druhého potomka, syna Pavla.
V září 1942 byl Vodáček s několika spolupracovníky povolán pracovním úřadem k práci v
Říši. Již 21. září odjel zvláštním vlakem do Vídně a pak dále na západ do Amstettenu s určením pro
práci na železnici, téměř okamžitě však došlo k jeho přeložení jižněji do Böhlerwerku na řece Ybbs
Strana 3/110