zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

Vodáček). Národní osvobození, 25. května 1948, s. 1.
11
lístků (15,14 % oproti 7,8 % v Čechách), z čehož KAV NF obvinil církevní kruhy napojené na ČSL.
V diskuzi na jednání KAV NF se obrany církve i ČSL ujal právě nově zvolený poslanec Vodáček
svým poukazem na fakt, že nejvíce bílých lístků bylo zaznamenáno v okresech, kde akční výbory
NF nedovolily včas otevřít obnovené okresní sekretariáty ČSL.26
Již 9. června odjel Vodáček poprvé v poslanecké funkci do Prahy. Nejprve se zašel podívat
do nového služebního bytu v Soběslavské ulici na Vinohradech a následně složil ve sněmovní
kanceláři poslanecký slib. Následujícího dne si v Plečnikově chrámu na Náměstí Jiřího z Poděbrad
na Vinohradech slíbil, že mandát bude vykonávat pouze, pokud nedojde k utiskování katolické
církve. Nato se zúčastnil první schůze klubu poslanců ČSL vedené Aloisem Petrem. Do deníku si
pro sebe poznamenal: „Vidím, a hlavně z pozdějších rozhovorů s kolegy poznávám, že jsou
v otázkách náboženských povětšině dost laxní. Nejlepší dojem si neodnáším.“27 V 10 hodin
dopoledne na schůzi nově zvoleného parlamentu složil slib do rukou Vavro Šrobára. V odpoledních
hodinách s bolestí vyslechl rezignační dopis prezidenta Edvarda Beneše.
O tři dny později byl Vodáček zvolen místopředsedou kulturního výboru a 14. června se
zúčastnil ve Vladislavském sále volby Klementa Gottwalda prezidentem republiky a následně též
slavnostní mše v katedrále. Doufal, že shoda mezi církví a státem může nastat a on k tomu přijetím
poslaneckého mandátu alespoň částečně přispěje. Ve sněmovně se kromě činnosti v kulturním
výboru podílel též na práci výboru sociálně-zdravotního. Schůze střídala schůzi, zákony se
schvalovaly jako na „běžícím pásu“.28 Přestože Vodáček nepřetržitě pendloval vlakem mezi
Olomoucí a Prahou, našel si čas i na vlastivědné cesty za památkami i přírodními krásami Čech.
Neopomínal však ani bohatý společenský život v Praze – často s manželkou navštěvovali koncerty i
divadelní představení. Nejvíce snad na Vodáčka zapůsobila v prvních dnech července 1948
atmosféra Všesokolského sletu.
V srpnu téhož roku se Vodáček aktivně podílel na přípravě konference moravských
krajských zástupců ČSL v Kroměříži při příležitosti tamní národní výstavy připomínající stoleté
výročí kroměřížského sněmu. Toto jednání si vynutil narůstající tlak uvnitř strany v souvislosti se
sporem ústředního vedení s pražským arcibiskupstvím ve věci politické kandidatury kněží (kauza P.
Josefa Plojhara ignorujícího příkaz pražského arcibiskupa Berana rezignovat na politické funkce a
nekandidovat ve volbách). V předvečer sněmu 21. srpna se uskutečnila v kroměřížském hotelu
Central přípravná porada za účasti předsedy strany Aloise Petra, která měla připravit program
nadcházejícího setkání. Zástupci moravských krajů dali jasně najevo, že se nespokojí jen
s projednáváním formálních témat a jednoznačně vyzvali k debatě o jasném vymezení stranické
ideologie ve vztahu k politice KSČ, k řešení problematiky navrácení zabaveného stranického
majetku (především tzv. lidových domů) a k vyjasnění otázek kolem případu P. Josefa Plojhara.29
Dalšího dne se hlavní jednání odehrávalo v ryze konfrontačním duchu. Snad nejkritičtěji se
26 KONEČNÝ, Karel: Československá strana lidová na střední Moravě 1948-1960. Olomouc 2005, s. 40.
27 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 10. června 1948.
28 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 18, zápis z 20. července 1948 a 10. května 1949.
29 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 45, inv. č. 911.
12
k současnému stavu vyjádřil generální tajemník ČSL E. Hála prohlášením, že ČSL musí zůstat
nezávislou na politice NF a především KSČ. Jednání zakončil projev předsedy strany Aloise Petra,
jenž dříve zmíněné problémy ČSL bagatelizoval a věc P. Josefa Plojhara označil za výlučnou
záležitost vedení strany, nikoli regionálních pracovníků. Navíc ze vzniku nedorozumění mezi
stranou a církví obvinil Vatikán. Petrovo vyjádření vzbudilo v sále tak silnou nevoli, že schůze
musela být okamžitě ukončena. Průběh jednání učinil na přítomného Vodáčka, prosazujícího
náboženské a demokratické hodnoty, silně negativní dojem podporující jeho vzrůstající pochybnosti
o správnosti dalšího směrování ČSL ve vleku KSČ.
Shodou okolností byl o den později, 23. srpna 1948, zahájen v Senohrabech první ročník
organizovaných školení ČSL, která měla za úkol prezentovat stranickou ideologii
s implementovanými prvky programu KSČ. A jelikož organizátory těchto několikadenních školení
se postupně staly především KAV ČSL, zapojil se do jejich přípravy i Vodáček. První školení
pořádané společně olomouckým a ostravským KAV ČSL se uskutečnilo ve dnech 11.-14. listopadu
1948 a v následném hodnocení bylo označeno za druhé nejúspěšnější v celorepublikovém srovnání.
Akci, jíž se zúčastnil v roli referenta i předseda strany Alois Petr, vedl osobně Vodáček.30 Ten se pak
v následujících měsících se svými příspěvky aktivně účastnil mnoha dalších školení v působnosti
olomouckého KAV ČSL.
Podzimní dny roku 1948 strávil Vodáček parlamentní prací doplňovanou neutuchajícím
zájmem o odborářskou i spolkovou činnost. Jedna služební cesta střídala druhou. Kupříkladu 20.
listopadu 1948 podnikl s lidoveckými poslanci cestu do Ostravy, kde sfárali do dolu Laušman.
Během několika hodin pod zemí si jej důkladně prohlédli a vyzkoušeli si i fyzickou práci dělníků
s lopatou a sbíječkou. Na závěr se občerstvili v závodní jídelně, pobesedovali s horníky o
politických otázkách a zbytek dne strávili na večírku ČSL.31 Dne 16. prosince proběhla za
Vodáčkovy přítomnosti schůze klubu poslanců ČSL, kde „mlátíme prázdnou slámu.“32 Patrně
nejvýstižněji shrnuje končící rok 1948 Vodáčkovo vlastní bilancování: „Končím rok 1948, který byl
jedním z nejrušnějších v politickém životě našeho státu, tak i v životě mém. Počítám-li jen schůze,
které jsem letos absolvoval – nepočítaje v to ovšem schůze parlamentní od června – je jich nejméně
275. A skoro na všech jsem ovšem referoval ... zkrátka rok 1948 byl v mém životě vyplněn ruchem
dosud nebývalým. A domnívám se, že jsem se dosud neprohřešil na svém pevném rozhodnutí vzdát
se veškeré své práce, kdyby tato se nesrovnávala s mým přesvědčením.“33
V prvních měsících nového roku se ve Vodáčkovi začaly rodit nové pochybnosti, neboť v
březnu přijatý nový vydavatelský zákon znemožňoval jakoukoli vydavatelskou činnost soukromým
tiskárnám. „Tisková svoboda tedy zrušena. Bibliofilie je ubohá! Již nebude dále krásných tisků s
Strana 6/110