zobrazit/uložit PDF - Národní archiv

situace i svými skromnými silami a každé léto za úplatu pracovali na velkostatku při sklizni obilí.
Osoba matky Amálie byla nepochybně stmelující duší rodiny a Vodáček si k ní vytvořil velmi silné
citové pouto, jež nezpřetrhalo ani pozdější dlouhodobé odloučení v souvislosti s jeho vojenskou
službou či výkonem typografického povolání v různých moravských městech. Amálie Vodáčková
zemřela po několika prodělaných těžkých onemocněních v Olomouci roku 1944. Základní
genealogii rodiny Vodáčkovy i Suchých obsahuje příloha číslo 2 tohoto inventáře vycházející z
velmi podrobných záznamů samotného Adolfa Vodáčka dochovaných v jeho osobním fondu.1
Vodáčkovo dětství můžeme na základě jeho vlastních vzpomínek označit za těžké i krásné
zároveň. Těžké především kvůli existenční nouzi, krásné pak díky péči milující matky. Ve věku tří
let začal Vodáček chodit do klášterní mateřské školy, po třech letech nastoupil do místní obecné
školy, načež následovala chlapecká měšťanka. S láskou a smyslem pro detail popisuje Vodáček své
boskovické dětství v dochovaném torzu mnohastránkového textu z roku 1981.2 Nebylo by účelné na
tomto místě převyprávět obsah tohoto pozoruhodného textu s takřka literárními ambicemi, zmiňme
spíše jen jeho hlavní témata. Vodáček se pokouší chronologicky rekapitulovat svá školní léta -
seznamuje nás obšírně s problémy boskovického školství na počátku 20. století, vzpomíná na
konkrétní kamarády, učitele i na specifika školního roku. Neméně významnou stránkou Vodáčkova
dětství byl intenzivní náboženský život pěstovaný od raného dětství matkou, posléze místním
katechetou a kaplanem P. Františkem, díky němuž začal jako malý hoch ministrovat a učit se latině.
Ve vzpomínkách věnuje této oblasti velkou pozornost, podrobně líčí běh církevního roku v
Boskovicích, především odlišnosti oslav nejrůznějších náboženských svátků či poutí. Stejně barvitě
popisuje i každodenní život v letech první světové války, hlad a utrpení obyvatelstva i sílící tlak
1 Zemský archiv v Opavě, pobočka v Olomouci (dále ZAOpO), fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 8.
2 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 27.
4
místní konzervativní byrokracie, s níž se potýkal především jeho protirakousky smýšlející otec.
Radostně též informuje o okolnostech vyhlášení Československé republiky a odezvě této dějinné
události na Boskovicku.
V dubnu 1919, tedy ve svých čtrnácti letech, nastoupil Adolf Vodáček do boskovické
tiskárny Františka Šaška jako učeň sazečství. Byla to pro začínajícího typografa velká zkušenost,
neboť třebaže se jednalo o poměrně malý závod s několika zaměstnanci, jeho tiskařskou produkci
můžeme označit za velmi pestrou. Tiskly se zde nejrůznější noviny, časopisy, knihy, plakáty i
vizitky, takže když v roce 1923 Vodáček získal výuční list, bylo to nejen potvrzením jeho
pracovních kvalit, ale též šíře zvládnutí typografického oboru. Připomeňme, že závod na počátku
20. let 20. století rovněž tiskl týdeníky pro tehdejšího poslance za lidovou stranu Aloise Kaderku,
pozdějšího zakladatele Československé domkařsko-malozemědělské strany, jenž záhy tiskárnu
odkoupil.
Během svých učňovských let se Vodáček začal hojně věnovat spolkovému životu, což ho
později provázelo celým životem. Jako věřící katolík vstoupil roku 1922 do boskovické jednoty
Orla a zvláště výrazně se zde profiloval především v divadelním odboru. Téhož roku se zúčastnil
orelského sletu v Brně. V následujícím období vstoupil do mnoha organizací – z nejvýznamnějších
a profesně nejbližších jmenujme alespoň Spolek knihtiskařů a písmolijců československých v Brně
(1924) nebo pražský spolek Typografia (1925).3
Po vyučení Vodáček opustil boskovickou tiskárnu a v září roku 1924 přešel do větší
Valašské knih- a kamenotiskárny ve Valašském Meziříčí. Stěhování do Valašského Meziříčí se stalo
pro Vodáčka podnětem pro psaní deníku s cílem zaznamenat především cesty a výlety v okolí
nového, prozatím neznámého, působiště a zahájil tím deníkovou řadu vedenou takřka nepřetržitě až
do roku 1990.4 Čas po práci plně zasvětil nově objevené zálibě – cestování, přičemž mezi jeho
nejčastější cíle patřil sv. Hostýn, Radhošť, přehrada Bystřička a různá valašská města. Zaměstnání
sazeče byl nucen v říjnu roku 1927 dočasně vyměnit za vojenskou prezenční službu vykonávanou v
Košicích do března 1929. I zde se ale částečně dostal k typografii ve funkci zástupce vedoucího
tiskárny při štábní rotě košického zemského vojenského velitelství.5
V dubnu 1929 se Vodáček vrátil do valašskomeziříčské tiskárny, kde však setrval jen krátce
a ještě v září téhož roku podal výpověď z osobních důvodů. Přibližně měsíc pobyl v rodných
Boskovicích a od listopadu nastoupil ve Společenské tiskárně v Přerově. Zde se stal záhy vedoucím
učňovské Besídky Daniela Adama z Veleslavína mající za cíl připravovat typografický dorost pro
spolkový život. Za zmínku nepochybně stojí, že během působení v Přerově se zde setkal s
typografkou z konkurenčního závodu Emilií Houžvovou, kterou si o několik let později vzal za
manželku. Přibližně po roce přerovského působení, 4. července 1930, dostal Vodáček nečekanou
výpověď a načas se opět vrátil k rodině do Boskovic. Poté si na dva měsíce opatřil sezónní
3 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 1, inv. č. 1.
4 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 15-23. Příchod a počátky svého působení ve Valašském Meziříčí zaznamenal v
dochovaném rukopisu – viz ZAOpO, fond Adolf Vodáček, kart. 5, inv. č. 28.
5 ZAOpO, fond Adolf Vodáček, inv. č. 17, „Vojenský deníček, Košice 1927-1929“.
5
výpomocnou práci v tiskárně Humana v Letovicích.
Na začátku podzimu 1930 si plně uvědomil beznadějnost rychlého nalezení nového
pracovního místa v oboru, a proto se rozhodl pro uskutečnění svého, již delší dobu odkládaného,
plánu – vydat se na „vandr“ do ciziny. Spolu s kolegou typografem Leošem Březinou se vydali 28.
října z Brna na pěší cestu. Prošli jižní Moravou, na Slovensku se zdrželi v Bratislavě a několik dní
pobyli i v rakouské Vídni. Dále se vydali přes Sankt Pölten a Melk do Lince, kde se opět několik
dní zdrželi. Cesta je pak zavedla do Salzburgu, Bad Gasteinu a korutanského Klagenfurtu. Z
rakouského území putovali Královstvím Jugoslávie – po pobytu u Bledského jezera obdivovali
Lublaň, Rijeku a Jaderské moře. Následoval přesun do Karlovce, Záhřebu a Mariboru, pak znovu
přes Rakousko (Štýrský Hradec, Semmering, Vídeňské Nové Město a Vídeň) do Československa,
jehož hranice překročili v polovině prosince 1930 u Břeclavi.6
Strana 2/110