Tvar 8/2007 - iTvar

„Chtěl jsem být zlým stůj co stůj, a konati zlo
jenom pro zlo.“ Páchají však Ema Bovaryová
či Anna Kareninová své nevěry v nějakém
vyšším plánu Sotva. – Román tedy dává
kauzalitě jiné jištění, takové, jež není
opřeno o plán s velkým P, nýbrž o optiku
středních vrstev: závidíme si, jsme schopni
se podrážet, chceme si užít, chceme být
druhými uznáni, napodobujeme druhé.
René Girard pronikavě odhalil, že „románová
genialita začíná zhroucením egoistických
lží“. Mínil tím to, že naše touhy nevyvěrají
z nás samých, ale z toho, že se chceme podobat
někomu jinému, že jsme posedlí mít to,
co má i on (ona), chceme se navzájem přetrumfovávat.
Román tedy objevuje fakt, že
toužíme sociálně, nikoli emocionálně. Z jiné
strany: romanopisec uzavírá se čtenářem
„smlouvu“, že mu nebude vyprávět, jaký
ten který hrdina je, ale bude mu vyprávět,
že je takový, protože chce něčeho dosáhnout,
chce se mít dobře, užít si... Ono protože nám
tak činí skutky postav spojitými a samotné
postavy – v důsledku toho – pochopitelnými.
Chtěli-li bychom najít jiné slovo pro tuto
pochopitelnost, je to – příběh. Dobrák je
pro románovou optiku látkou krajně nevýhodnou
(jeho dobrotě jakoby chybí příčina),
bídák naopak požehnáním (aby se domohl
nějakého prospěchu, musí se o něco snažit,
projevovat aktivitu); ale zcela nejskvělejší
látku skýtá bídák, který dělá všechno pro to,
aby ho ostatní vnímali jako dobráka, nebo
aspoň aby nebylo příliš poznat, jakým je
bídákem. Z tohoto důvodu – krasoduchové
prominou – je mi jedním z nejdokonalejších
uskutečnění daného příběhově-románového
„úkolu“ Kmotr od Maria Puza (verze
pro duchy delikátnější: Ladislav Fuks: Spalovač
mrtvol).
II.
Dovolil jsem si toto poněkud rozvleklejší
povídání proto, že jsem se chtěl vrátit
k předpokladům, tj. k tomu, z jakých pohnutek
román vznikl. Tento návrat považuji za
důležitý, neboť nám dovoluje se ptát, zda
tyto předpoklady jsou už dnes naprosto
vyčerpány. Tím se vracíme i do klíčového
místa Hamanovy argumentace. Je to tak,
že pro příběhy si musíme chodit buď do
minulosti, nebo čekat na nějakou obrodu
v časech příštích Nevím, ale snad se podařilo
najít pro příběhy i jiný důvod (či hybnou
INZERCE
sílu), než je ten, který navrhuje Aleš Haman
(ručení silami přesahujícími člověka). Pokud
ne, nechť mi, prosím, Aleš Haman vysvětlí,
proč román, zejména 18. a 19. století (ale
i romány 20. století, které stojí mimo programní
modernismus), není v jeho koncepci
příběhu hoden pozornosti. Logicky mi
vychází, že Červený a černý, Ztracené iluze,
Nadějné vyhlídky, Trampoty pana Humbla
či Zatím dobrý pro něj buď nejsou příběhy,
nebo to příběhy jsou, ale v tom případě mají
nějaké vyšší jištění. Ptám se: jaké
Otázkou ještě je, zda tento středostavovsko-sociálněcentricky-lidský
a nic než
lidský důvod k vyprávění příběhů lze již
považovat za vyčerpaný. Je antropologie,
kterou daná optika nabízí, pro naši dobu
příliš úzká, a proto k nepoužití Podotýkám,
že optika není totéž co poetika. Optika
je dána pohledem na svět, poetika výrazovým
arzenálem. Z tohoto důvodu je jistě
pochopitelné, že příběh ctižádostivce nelze
pojednat stejnými prostředky, jak to činili
Balzac či Stendhal; že i milostný trojúhelník
ve stylu Paní Bovaryové by nám dnes možná
připadal jako naivní nebo příliš „literární“.
Ale změnili jsme – od časů Defoeových
či Stendhalových – jako lidé své sociální
instinkty Přestali jsme žít nějak jinak než
ve sledu časové posloupnosti „mládí–dospělost–stáří“
A zrušili jsme snad své vazby na
svět, takže ho ke svému sebeuskutečnění
již nepotřebujeme Milan Kundera charakterizuje
román jako „život v pasti, kterou se
stal svět“. Je tato charakteristika již dnes
k nepoužití A je to tak, že z ní již dnes
nelze vykřesat nosné románové konflikty,
a tudíž ani příběhy Možná Aleše Hamana
znejisťuje, že zrovna nemáme mnoho českých
prozaiků, kteří jsou ochotni vystoupit
z ulit vlastního egocentrismu a originality
za každou cenu. Ale jsou... Stále jsou autoři,
kteří umějí psát příběhově i současně; a přitom
jejich texty nepoklesly na živnostnickou
úroveň pouhého čtiva. Určitě by dost
příkladů napočítal i Aleš Haman.
Shrnuji: Nezdá se mi, že se próza, najmě ta
románová, dnes potřebuje „promudrovat“
k nějakému novému mýtu, aby v sobě opět
obnovila příběh – jak soudí Aleš Haman.
Možná by jí úplně stačilo, kdyby se pouze
„odmudrovala“. „Vyprávěj, názor už si udělá
každý sám.“ (Isaac Bashevis Singer)
polemika
ještě o „omylech“
prousta, joyce a musila
Květoslav Chvatík
Je nespornou zásluhou renomovaného literárního vědce a kritika Jiřího Trávníčka,
že na stránkách brněnského literárního časopisu Host uveřejňuje pravidelně
své provokativní „nesoustavné poznámky o románu“. Inspiruje tak diskuzi, v níž
vystoupili již Jan Štolba (v Hostu č. 2/2007) a Aleš Haman (ve Tvaru č. 6/2007).
Jádrem sporu je otázka, zda románové dílo
Proustovo (ale i Brochovo, Woolfové a dalších,
jak upozornil Haman) rozvinulo nové
možnosti románu, nebo bylo omylem ústícím
ve slepé uličce. – Aleš Haman, který je
mimo jiné znalcem čtenářské recepce literatury
u nás, připouští, že uvedená díla působí
dnešnímu čtenáři značné obtíže, avšak
považuje je za plodná.
Vzpomínám, že jsem kdysi, ač nejsem
znalcem hudby, četl pojednání Th. W. Adorna
o sociologii hudebního poslechu, ústící
v poznatek, že díla vážné hudby plně chápe
v nynější moderní společnosti jen úzká
vrstva tzv. expertů. Podobně je tomu i s díly
moderní poezie – je těžko předpokládat, že
by dnes širší čtenářská obec hltala poezii
Mallarmého, Valéryho nebo Rilkeho. Žádného
historika literatury však nenapadne
označovat jejich tvorbu za „omyl“; jejich díla
často inspirovala básníky čtenářsky dostupnější.
Proč by tomu mělo být jinak v próze
Vzpomínám na silný čtenářský zážitek
z mládí – zážitek z četby románu Komu zvoní
hrana Ernesta Hemingwaye. Zapůsobilo na
mě nejen téma španělské občanské války,
ale i způsob vyprávění, pro mne tehdy úplně
nový a uchvacující: vnitřní monolog.Teprve
mnohem později jsem se dočetl, že není
objevem Hemingwaye, nýbrž Dujardena,
a zejména Jamese Joyce. Proč by tedy i díla
diskutovaných romanopisců nemohla být
jakousi literární laboratoří posouvající o kus
dál poznání lidského vědomí (i podvědomí)
nezávisle na Freudovi a objevující nové formální
možnosti románu
Na Trávníčkových poznámkách o románu
mne zaráží především jedna okolnost: jejich
normativní povaha. Trávníček neustále opakuje,
že román musí vyprávět poutavý příběh
– a nepouštět se do esejistických úvah jako
Musil, neutápět se v analýze proudu vědomí
a vzpomínek jako Proust a nepouštět se do
formálních experimentů jako Broch – co nad
to jest, od zlého jest. Trávníček tak vlastně
obnovuje typ normativní kritiky, o níž jsme se
domnívali, že vzala zasvé s totalitou. Předepisuje
románovému autoru, jak má psát, co smí
a co nesmí, aby v jeho očích obstál. Nechápe
pošetilost podobného počínání, nechápe, že
románová tvorba je dobrodružstvím, které
čtenáři otvírá nové oblasti, nové pohledy na
svět a překvapuje ho novými cestami, jimiž
se vyprávění ubírá. Nová forma, nový literární
tvar je ve slovesném umění vždy více
než pouhou formou, je současně objevem
nového aspektu světa, v němž žijeme. Zakazovat
formální experimenty próze ve světě,
který hýří novými technikami a novými
stránkami naší každodennosti, prostoupené
elektronikou a jinou moderní technikou, je
politováníhodný anachronismus.
Trávníček ulpívá setrvačně na jednom
typu prózy, který přinesl nepochybně nebývalý
rozkvět tradičního realistického a psychologického
románu 19. a první poloviny
20. století, který však byl obohacen o nové
typy prózy inspirované právě díly uvedené
trojice a pokračující v hledání nových cest
románu od druhé půle 20. století po dnešek.
Ignorovat tyto skutečnosti znamená strkat
hlavu do písku a zužovat nesmyslně možnosti
současné české prózy, která ostatně
ony hranice, Trávníčkem vymezované,
dávno překračuje, Bohumilem Hrabalem,
Milanem Kunderou, Věrou Linhartovou
a dalšími počínaje a konče současnými prozaiky
v čele s Michalem Ajvazem, Jiřím Kratochvilem
a Jáchymem Topolem. – Omylem
tak není po mém soudu tvorba oněch průkopníků
moderního románu, nýbrž tvrdošíjný
normativismus Trávníčkův.
CELOROČNÍ ANKETA O VLEZLÉ PÍSNI ČILI CHVÁLA TÉ PÍSNI, ŽE MI ZNÍ
foto archiv Tvaru
Moje píseň vlezlá To je jednoznačně C. a K. polní maršálek od Vlasty Buriana. Hnusná
a krásná píseň. Hnusná+krásná!
Emil Hakl
tvar 08/07/