Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
Jaroslav Špulák: Někdy mě to až děsí. vlastním nákladem, 2009969konformní playboy se smyslem pro humor.Autorova křečovitá touha po originalitě přitomnejvíce zasáhla promluvy postav, ježmají upoutat tím, že jsou navzdory situacikošatě stylizované a spisovné. Dívka, kteráse právě dozvěděla, že ji opouští její milý,tu tak pronáší věty: „Nečekala jsem to, aleberu to jako důkaz tvé ubohosti a neschopnostisplácet lásku láskou. Nemyslím si, miláčku, žeto budeš mít v hledání mé nástupkyně jednoduché,ale každému, co jeho jest.“ Kdyby totoautorovi vydrželo celou knihu a stalo se stylistickýmklíčem k výpovědi, nic proti tomu(skoro). Potíž je však v tom, že autorovi tatojazyková euforie velmi brzo došla a text jepostupně stylisticky chudší a chudší.Druhým příznačným úskalím Špulákovyprózy je to, že autor vsadil na generační pocit,respektive na popis toho, jak žijeme my mladí,jací jsme, co cítíme a jak myslíme. Takovépopisy jsou v české próze obvykle spjatys vykreslením životního stylu, co má býthodně free a cool, spíše je však frý a kůl, neboťnení těžké za tím vnímat snaživou literárnínápodobu cizích vzorů. Vedle již zmíněnéhohrdiny, jehož myšlenkový obzor je dánpředevším snahou rozdat si to s kdekterou,tak autor učinil druhým vypravěčem jehomladší, patnáctiletou sestru, trávící svůjčas výhradně na různých mejdanech, kde tofunguje systémem každý s každou a několikrát.Sama hrdinka je však ctná, a tak hledáa najde velkou lásku, stejně ctného mladíkaDavida, se nímž jí to báječně jde. Doklademtoho, že jsou oba v daném prostředí výjimeční,je, že znají Jiřího Ortena („co se naněho u nás dost zapomnělo“).Kromě těchto deklarativních projevů intelektualismucharakterizuje „mladé“ takéspolečenský radikalismus. Ten si Špulákůvhrdina demonstrativně vybíjí především najiž zmíněných Českých drahách (při každécestě vlakem na protest rozřeže nožemalespoň sedm sedaček) a na operátorkáchmobilních firem, protože ty taky jedou s tímhnusným systémem. Hlavním poznávacímznamením toho, že jde skutečně o mladé,ovšem je skutečnost, že značná část děje jesituována do prostředí jakýchsi amatérskýchkapel. Autor, hudební publicista, navíc semtam prošpikoval text časovými hudebníminarážkami, které mají – stejně jako pasáževěnované fotbalu – u stejně naladěnéhoadresáta vyvolat pocit aktuální spřízněnosti,příslušnosti ke stejné tlupě. S tím je všakspojena dvojí potíž: jednak tyto narážkyvelmi rychle stárnou a stávají se prázdnýmiznaky, jednak není jisté, kdo vlastně má býttím adresátem. Jakkoliv se totiž autor snažíčtenáři vsugerovat, že jeho dílo je autentickouvýpovědí o nás, co jsme in, tedy o dnešníchteenagerech a dvacetiletých, ve výsledkuvyznívá spíše jako zastydlá puberta.Proč? Snad proto, že on sám je drobátkoout, stačí si na zadní straně knihy přečíst rokjeho narození: 1967. Recenzent tak můžespekulovat: buď jde o texty, které autor skutečněpsal v onom věku a teď je na posledníchvíli před vydáním několika aktuálnímivsuvkami inovoval, nebo je to jen poněkuddrhnoucí, nepřesvědčivá autostylizace.Dalším úskalím Špulákova způsobupsaní je neschopnost z jednotlivých epizoda džouků vytvořit organicky komponovanýreCANCKdyž jako recenzent pravidelně čtoucí českouprózu otevírám knihu mně dosud neznáméhoautora, pokaždé tak činím s nadějí, žepo dlouhé době snad opět narazím na Spisovatele,který mne překvapí, zaujme a strhne.Pravidlo průměru je ovšem neúprosnéa nemilosrdné: v rámci přítomné nadprodukceslov a knih vynikající osobití tvůrcia geniální jedinečná díla logicky mohou býtjen výjimkou. Nejsem proto příliš překvapen,když na mne po několika stránkáchlopotného čtení opět padne šeď, šeď, nuda,nuda a zase šeď. Jsou ovšem i knihy, kteréjsou tak špatné, že z průměru vybočují,a proto stojí za zvláštní pozornost.Jednou z takových knih je podle mne taképřítomná próza Jaroslava Špuláka. Za příhodnýmtitulem Někdy mě to až děsí se totižskrývá granulovaný koncentrát mnoha nejapnostía nešvarů, jichž se dopouští ten,kdo je přesvědčen, že Pegase může sedlatkaždý a že to byla jen nepřízeň hloupýchnakladatelských redaktorů (již nepoznajípravé umění), která jej přinutila vydat svůjopus vlastním nákladem.První, co by mělo potenciálního čtenářepřed podobnými prózami varovat, je snahaautorů hned na prvních stránkách ukázat,jak proklatě vtipní umějí být. V daném případějde o kapitolku vyprávějící o cestě vlakem,během níž vypravěč řeší několik zásadních„problémů“: jak se elegantně rozejíts přítelkyní, co je příliš hlasitá při milovánía předstírá, že čte Burroughse, jak si současnězačít s tou černovláskou u okna, jakpoškodit ošklivé České dráhy, a hlavně jakse čtenáři představit jako sympatický noncelek,který by se vyvíjel odněkud někam.Kauzální rozvíjení děje je tak nahrazenonemotivovanými zvraty, které zruší i autorůvpokus o velké finále příběhu. Někdev poslední třetině se totiž vypravěč nečekanědozví, že tím, kdo zabil, respektivepřejel jeho rodiče, je hnusný mafián Soukup.Moc si to neověřuje (Soukup je čiré zlo,tak co) a hned jedná: po chvíli špehovánísi darebáčka vyčíhá o samotě a pěkně hozmasakruje. Hrdina celkem slušného ruskéhoautora jménem Dostojevský by z tohopatrně měl těžké psychické potíže a řešil byotázku své viny na mnoha stránkách – netak hrdina Špulákův, u toho nehraje svědomíroli ani chvilku. Mord jej netrápí dokonceani v okamžiku, kdy se překvapivě dozví, žeten příšerný Soukup byl otcem onoho sympatickéhononkonformního Davida, s nímžjiž nějakou dobu spává jeho milovaná sestra.(Ona to ostatně nevěděla také, neboť miléhose člověk přece na příjmení a rodinu neptá.)Svět jde dál – jenže kniha musí mít konec.A to nejlíp hodně překvapivý, fajnověvypointovaný. Autor si tak na posledníchvíli vzpomněl na Burroughse z prvníkapitoly a hned věděl, jak na to: vždyť přecev žádné kumštovní próze dnes nesmí chyběttak populární téma, jako je homosexualita.A tak čtenář na poslední půlstraně jen čumína to, jak syn zamordovaného Soukupa vlezljeho vrahu a bratru své milované do postelea „bylo to úžasné“.Škoda, že totéž nelze říci o Špulákověknize, byť i v ní jde o pěknou literární mesalianci.Pavel Janoušekjedna otázka propavla janáčkafoto archiv P. J.Před lety jsi jeden ze svých rozhlasovýchKritických klubů věnoval literárnímcenám, mj. tomu, zda jsou či nejsouve svém souhrnu adekvátní zprávoupro veřejnost o tom, co z české literaturystojí za pozornost. Jaká je podletebe v tomto směru situace dnes?Vezmu to oklikami. Pro Teoretickouknihovnu nakladatelství Host se již překládámonografie amerického literárního vědceJamese F. Englishe The Economy of Prestige,inspirovaná bourdieuovskou sociologiíkulturního kapitálu. Kniha přibližuje historiiliterárních cen (zvláště v anglofonnímsvětě) od konce 19. století, nastiňuje jejichtypologii (se dvěma základními modely:„nobelovka“ – u nás např. Seifertova cena,„oscary“ – u nás např. Litery), ukazujeparadoxy organizace a financování cen,vykládá stereotypy jednání kritiků, kandidátů,vítězů i porotců, důvěrně známé rovněžz české publicistiky. V neposlední řaděnabízí i vtipnou hypotézu, proč ceny tolik„bují“ – celý systém podle Englishe permanentnětenduje k tomu, zaplňovat každoumezeru mezi dvěma již existujícími cenamicenou další. Tím pádem čím více cen již existuje,tím rychleji vznikají nové, a to v čímdál miniaturnějších mezerách (končí to pak„Cenou pro nejčtenější autorku od 15 do 20let narozenou na Vysočině, žijící v Náchodě,píšící fantasy vyprávějící o elfkách“). Englishovakniha by snad mohla naše každoročnípřešlapování kolem literárních cen orientovata třeba i prohloubit.Druhá oklika. Ze svých seminářů na FFUK vím, jak mohutně působí ceny na recepcisoučasné literatury. Vyznamenaná dílaa autoři se mezi studenty (přesněji řečeno,jejich agilnější částí) čtou a hodnotí. Naslouchám-liv semináři referátu, který obsahujei biografickou část, velmi pravděpodobněbudou ve výběru údajů, které kolegyně čikolega pokládá pro literární kariéru autoraza důležité, zmíněny obdržené ceny. A tovíceméně bez ohledu na jejich reálný kulturnístatus: tedy jestli jde o již zmíněnouCenu Jaroslava Seiferta, nebo třeba o CenuAgathy Christie. Krásně se to mimochodemukázalo teď při kauze falešné Vietnamkya Literární ceny Knižního klubu, která sedostala na první stránky novin... Zprávutedy pro část publika nese již institut cenysám. Z toho povstává známý konflikt meziširšími kruhy literární veřejnosti a jejím nejužšímjádrem, tedy tvůrci literárního uměnía literárními kritiky, jejichž postoj k cenám(pokud nějakou zrovna sami nedostávají,neboť ničeho není literát tolik lačen jako sociálníodezvy, jíž se mu bolestně nedostává) sepohybuje na škále od rezignované neutralityk chaotickému odporu. Tady v <strong>Tvar</strong>u seasi nemusíme vzájemně přesvědčovat, žev umění se nevítězí (byť od Bohumila Hrabalavíme, že i s námi je to trochu složitější).Literární ceny pak vlastně „překládají“ nášsvět nepoměřitelných, krajně individuálníchvýkonů, jež se navzájem nevylučují, do slovníkukultury populární, zformovaného kritériisportu. Ostatně celý rozvoj literárníchcen 20. století klade již zmíněný Englishnikoli náhodou do závislosti na modernímolympismu... Můžeme říci, že o takový „překlad“nestojíme. Ale zaprvé nám to nebudenic platné, protože iniciativa přichází z tédruhé strany. A zadruhé, skutečně chcememluvit jen sami k sobě?A teď konečně k vaší otázce. Situace českýchliterárních cen odpovídá obecné situacicivilizace. Také u nás vykrystalizovalyza posledních dvacet let důležité i ménědůležité instituce jak onoho „nobelovského“,tak i „oscarového“ modelu. Takéu nás bují ceny čím dál pitoresknější (sledovatto můžete v databázi Literární ceny nawebu našeho ústavu, www.ucl.cas.cz/ceny).Také u nás se ceny okázale předávají a občasneméně okázale nepřijímají, také u násvzrušují literáty i čtenářstvo úvahy, kdo jinýměl dostat tu a tu cenu místo toho, kohovybrala porota. Toto všechno pokládám zakulturní přírodu, s níž se nedá udělat nicjiného, než si (každý zvlášť i všichni dohromady)nalézt způsob, jak s ní žít.Jediné, co bych snad viděl jako záležitostk diskuzi v užší literární veřejnosti, jsoukritéria výběru u hlavních cen „nobelovského“typu, tedy hlavně Státní a Seifertovyceny. Doposud totiž, zdá se mi, přetrváváPoznámkaMecenášský program <strong>Tvar</strong>uNárodní divadlo nabízí od letošního rokumecenášský program. Chcete-li být držitelemčestného titulu Přítel ND, plaťte aspoň1500 Kč ročně. Na Patrona vám stačí 10 000,Mecenáši přispívají 50 000 ročně a Zlatí mecenášialespoň čtvrt milionem. Na přispěvatelečeká řada tzv. benefitů. Od možnosti poříditvstupenky se slevou přes volný přístup naveřejné generálky či parkování v garážíchdivadla, besedy s umělci a návštěvy šaten ažpo sklenky sektu o přestávkách, pozvání načíši vína, mecenášskou večeři či jmenovitépoděkování v historické budově.<strong>Tvar</strong> se skvělým nápadem inspiroval,a protože Národní divadlo na něj nemáochrannou značku, kopíruje ho praktickybeze změny, minimálně co se týče kategoriímecenášů a částek za vstup do některéz nich. Podrobný výčet benefitů uvedeme nazvláštním letáku, který budeme distribuovatmezi naše nejbohatší spoluobčany. Zdejen prozradíme, že rozhodně nebude chybětmožnost pozvat redakci na číši vína nebomecenášský raut, prohlídka 20 redakčníchmetrů čtverečních, jmenovité poděkovánímecenášovi před historickým redakčnímpočítačem (tzv. dvaosmšestka), přítomnostpři neformální redakční diskuzi o došlýchrecenzních výtiscích (pouze pro mecenáše-tendence udělovat tyto ceny za celoživotnídílo, respektive literární, kulturní a morálnízásluhy. Mému citu by spíše odpovídalo spojittyto ceny s jedním uměleckým výkonemprokázaným tady a teď – bez ohledu, zdaautor není zatím příliš „mlád“, nebo se námjednou třeba „nezkazí“. Ale popravdě řečeno,já už si své v různých porotách odsloužil a rádtu práci i diskuzi přenechám vám ostatním,kdo současnou literaturou skutečně žijete.P. S. Svou jedinou literární cenu, prémiiz povídkové soutěže Zemědělských novinz roku 1988, nosím dodnes s sebou. Pořídiljsem za ni snubní prsteny.bs-muže), jedovatá kritika mecenášovy sbírkypoezie (popř. jiného slovesného útvaru)nebo společná večeře s Petrem Králema Jiřím Trávníčkem. Nabídneme také volnočasovébenefity na víkendy pro celoumecenášovu rodinu. Pro děti zorganizujemenezapomenutelný slovní fotbal a žertovnésoutěže s narativem, pro teenagery mámepřipraveno celodenní hledání ztracenéhočasu (koláčky dodáme!). Manželky mecenášůbudou moci strávit příjemné odpoledne seZlou ovcí nad intimními otázkami týkajícímise literární hermeneutiky milostnýchtrojúhelníků. Manželům mecenášek přinesemezase celou škálu zajímavých osobnostípro volné chvíle – vzhledem k výročíBoženy Němcové si najde opravdu každýpodle svých libůstek (Karla, Rozárka, DiváBára, Sestry, O dvanácti měsíčkách, Babičkanebo Pan učitel). redPerlička na dně„Na chodbě si je prohlédl se slabým podezřenímve tváři širokoramenný muž s botamado tvaru čtverce a agresivní čelistí.“Erle Stanley Gardner: Případ padělanéhooka. Cultural Books Agency: Saga,Praha 1996. Přeložil Arpád Pouličný.tvar 04/10/
fantasía...1nechat mluvit vítrAdam Borzičsvět vražedné sobectví. Václav Havel kdysioprávněně připsal tento samopohyb oběmastranám politické koule světa. (Škoda že nasvůj objev z disidentských časů zapomněl.)Skutečnost, že od rána do noci skloňujemeslovo krize, není náhodná. Přesto nám chybíkomplexní uchopení toho, co se vlastněděje. V tomto eseji chci představit možnost,že básníkova zkušenost a jeho specificképoznání světa mohou stát u kořene novécitlivosti, nové orientace světa. Uvědomujisi, že riskuji nařčení z utopismu. Za utopickésmýšlení se však nestydím. Utopickáorientace zakládá moji vlastní básnickousenzibilitu. Kořenům této utopie a „novéhopatosu“, jak mu rozumím já, se chci věnovatv druhé části eseje.Vraťme se ještě na okamžik k Emersonovi.Řekli jsme, že tajemství Ducha a Přírody sepátravému oku zvěda nedá. Kdo tedy smívstoupit? Emerson odpovídá: Chrám Přírodya Ducha se otevře básníkovi, protože básníkmiluje. Básníkova řeč nenáleží řádu účelného,tato řeč je extatická, pokorná, vycházíze sebe sama. To zní poněkud archaicky– a je to archaické v nejvlastnějším smysluslova. Přiznávám, že k archaickému pojímánískutečnosti veskrze osobně a zcelavášnivě lnu. Arché však neleží na ose času,spíše je Počátkem počátku. Omlouvám setedy, že postuluji říši Ducha a Přírody, anižbych se jejich panství pokusil jakkoliv hájitči vysvětlovat.Duch sítem naší kostěné racionality vždyproklouzne. Území Ducha i Duše má svojispecifickou geografii a vyžaduje jiný druhmap. Vojenské mapy ani družice tu nepomohou.Potřebné je i odlišné tempo, rychlostzde ničemu neslouží. V úžasném esejiHenryho Corbina Mundus Imaginalis (Malvern,2007) se praví: „Můžeme konstatovat,že už nejsme omezeni na dilema myšlení a rozlohy,na gnozeologické a kosmologické schémavymezené světem empirické zkušenosti a abstraktníhoporozumění. Mezi tyto dva světyvstupuje svět třetí, zprostředkující, který našiautoři [perští středověcí teosofové, pozn.A. B.] označují jako ´alam al-mithál, světObrazu, mundus imaginalis: svět, který jeontologicky stejně skutečný jako svět smyslů,svět, který vyžaduje svůj vlastní způsob vnímání,který má kognitivní funkci, noetickouhodnotu...“ Corbin se v tomto dílku zabývázvláštním žánrem perské mystické literatury,cestopisnými knihami, mapujícímitajemný svět Imaginálie, mystické území,jemuž vládne Skrytý Imám, podivuhodnáto postava šíitské islámské tradice. Schématěchto příběhů je prosté, poutník se vydávána cestu a důmyslnou shodou okolností seocitne v říši Skrytého Imáma, v osmém klimatu,v království subtilních těles, v zemiNá-kodžá-Abád (Země Ne-kde). Toto královstvímůže ležet na šťastném Zelenémostrově uprostřed bělostných vod nebo seskrývat v oáze na poušti. Vidí jej však pouzeten, koho samo vpustí dovnitř. V osmémklimatu existuje totožnost pohybu a touhy.Jsme tam, kde si přejeme být. Místa a prostoryjsou jen vnější stavy odpovídajícítěm vnitřním. Přiznám se, že od maličkatoužím projít zdí, při četbě Corbina jsempocítil naději, že se mi to jednou podaří.Autoři těchto cestopisů rozhodně nejsoupohádkáři a nejsou to ani špióni. Setkáníse skrytým světem je darem, který přicházícoby výtrysk milosti, přichází jako odpověďna niternou aktivitu srdce – na odvahua umění imaginovat. Jistou analogii (tedynikoliv totožnost) s těmito geografiemiDuše světa můžeme hledat i v utopickýchdílech renesančních humanistů a hermetiků,například Tommasa Campanelly neboThomase Moora. Myslím, že odsud, z tétofoto Mikuláš1. Smysl poezie lze vytvářet hrou. Hra však není smyslem poezie.Poezie není pouhou útěchou, není anestetikem.2. Zkušenost poezie ústí v účastné bytí. V angažovanost ve světě,protože neochota pro něco svědčit poezii kompromituje.3. Básník se ve světě angažuje intenzitou celé bytosti. Protomůže a má být patetický:– „nový patos“ není projevem citové křeče;– „nový patos“ zjevuje intenzitu básnického bytí;– „nový patos“ nese a přináší poezii, která se hlásí k spoluodpovědnostiza stav světa;říše, čerpali inspiraci pro své utopické vize.Za určitých okolností by bylo možné pojemNá-kodžá-Abád přeložit i jako utopie, ovšemmuseli bychom se zbavit jeho obvykléhovýznamu. Nicméně světy perských teosofůjsou subtilnější a mají odlišný ontologickýstatut. Bližší je souvislost s nebeskýmivýlety Emanuela Swedenborga, vizionáře,který mě výrazně ovlivnil.Věřím, že právě království Ne-kde námmůže poskytnout pomocnou ruku, když sezmítáme v poryvech světa vezdejšího, žemůže být zdrojem obnovy. Můj přítel, básníka teolog Milan Balabán, říká, že správnáotázka nezní Kdo či Co je Bůh, ale Kam?Vymezit však toto „kde“ je modlářstvím.Je Ne-kde. Vidíme, že se ocitáme na území,které nelze snadno vypátrat, kam nenílehké proniknout. Zvědovi s jeho chladnýmanalytickým mozkem se to podařit nemůže.Abychom na toto území vstoupili, potřebujemejiné orgány vnímání a poznávání.Poznávacím orgánem se musí dle osvícenýchPeršanů stát naše srdce.Troufám si říci, že jsme poněkud pozapomněli,že srdce je básníkovou nejvlastnějšídoménou. Je-li básník někde doma, pak jeto v srdci. Cítíme-li určité rozpaky nad slovemsrdce, je nutné zapudit sentimentálníasociace a vsadit na opomíjenou intuici a cit.Symbolismus srdce hraje značnou roli v mystickýchtradicích snad celého světa. Úpadektéto tradice lze vysledovat na počátku novo-Programové teze skupiny Fantasíavěku. V karteziánských zahradách růženekvetou, a pokud ano, tak mocně krvácí.Ozvěnou tohoto úpadku je například cukrovýchrám Sacre-Coeur v Paříži na Montmartrua vůbec celý kult krvácejícího srdceJežíšova mající počátky v pozdně baroknímkatolicismu. Než však začalo srdce krvácetjako na pouti, bylo v křesťanské i islámskémystice symbolem hlubinného existenciálníhostředu člověka, nádobou Nezměrnéhoducha a zrcadlem Nekonečné krásy. „Obcházejvždy Kábu srdce, jestli srdce máš,“ nabádáperský súfijský básník Rúmí.Doznávám, že jsem ve své tvorbě silněovlivněn romantismem. Jsem vděčný milovanémuKeatsovi, že „zachránil“ srdce i promoderního člověka tím, že si byl jist pouzesvatostí srdce a pravdou imaginace. Považujíliněkteří badatelé romantismus za počátekmoderní básnické senzitivity, pak sestaré dobré srdce podařilo propašovat i domoderní doby. Romantismus je v sobě přirozeněrozporný, rozervaný. Představujevzpouru proti osvícenství, jehož je vlastnímplodem, je svrchovaným projevem nastupujícímodernity, artikulací sebe-uchopenímoderní individuality a zároveň usilujeo překročení této individuality a nastoleníkrálovství srdce. Možná nám zde pomůžejemné filozofické rozlišení mezi individualitoua osobou. Zatímco individualita je izolovanoujednotkou, osobu zakládají vztahy.Romantický důraz na tvůrčí individualitu,Fantasía (zleva: Adam Borzič, Petr Řehák a Kamil Bouška)– klíčem k „novému patosu“ je představivost.4. Básník není pouhé médium, které slepě zaznamenává průchozípohyb univerzálních energií. Básnickou výpověď umožňujeaž jejich aktivní transformace. Tak se usnesli tři mluvícídelfíni na koncilu ve Ferraře.5. Básníkova zkušenost jazyka je určujícím faktorem jehotvorby. Proto je dobré a žádoucí, aby si byl básník vědom svépozice v domácím literárním kontextu. Je nanejvýš žádoucí,aby se pohyboval jako ryba ve vodě v kontextu světovém. To muumožní svébytný tvůrčí čin.právě tak jako na imaginaci posvátné Přírody,nemusí být z této perspektivy nutněprotikladem.K romantismu se ještě vrátím, nyní udělámmalý skok do dvacátých let dvacátéhostoletí. V této době se svéráznému rakouskémumysliteli, zakladateli antroposofieRudolfovi Steinerovi dostalo vize o tom, žestojíme na prahu Michaelské doby. Michaelbývá v esoterní literatuře představován cobyohnivý archanděl, do jehož působnosti spadajívůle i myšlení a kterého je dobré vzývatna ochranu před působením mocností zla.Hlavní bod zjevení podle Steinera spočíváv tom, že Michael je inspirátorem živéhomyšlení – myšlení srdce. V ochranném stínuarchandělových křídel má intelekt vstoupitdo srdce a srdce mají zaplnit živé myšlenky.Toto myšlení překročí subjekt-objektovoupropast, mocnou chiméru novověku. Zléjazyky sice přirovnávají Steinera pro jehovšestrannost k Járovi Cimrmanovi světovéhoesoterismu, nicméně přes krkolomnéa bizarní zákruty svých vizí byl tento muž,s uhrančivým pohledem pokračovatelemoné linie mystických geografů, na něž jsmenarazili u Corbina. Jistý ohlas jeho vizí jepak možné nalézt i v modernistické literatuřea malířství (Kafka, Bělyj, Morgenstern,Kandinskij, Mondrian).Krom německého idealismu (zvláštěFichta) a romantismu byl Steiner pod osu-tvar 04/10/
dovým vlivem Johanna Wolfganga Goetha.I jeho zásluhou se Goethovo pojetívědy, které v devatenáctém století smetlpozitivismus, dočkalo jisté míry rehabilitace.Goethe vědec a Goethe básník jsoutatáž postava. Nelze je oddělit. Goethovopojetí vědy se od převládajícího diskurzunovověkého myšlení liší v jednom podstatnémohledu: pozorovatel není od předmětusvého zkoumání oddělen, v procesu poznávánísi je plně vědom vlastní subjektivity,vítá ji a je s ní srozuměn. Tím, že se pozorovatelpokouší o vědomé sjednocení s pozorovanýmpředmětem, dochází k odlišnémudruhu poznání. Skutečnosti světa zde nenívymezeno služebné místo a ve hře nejsoukuchyňské nože ani chirurgická čepel.Takový způsob poznávání je účastný, chceteliangažovaný. Poznávané je pozorovánov kontextu celku skutečnosti. „Jaká to radostveliká, jak se vše se vším proniká,“ píše Goethe.Důraz je kladen na děj, činnost, na proměnu.Na život. Takové zkoumání nevedek znásilnění života, přírodě nejsou násilímvyrvána z těla její tajemství. Badatel musína její výsostné území vstupovat jemněa uctivě. Jemnost a uctivost nemají dekorativníráz, jsou metodologickými podmínkamivýzkumu. V současnosti začínají Goethovia jeho „naivní“ básnické vědě pozorněnaslouchat i někteří vědci. Goethovskávěda je živým myšlením. Je v pravém slovasmyslu básnickou vědou. Její kořeny sahajíhluboko do minulosti k umění alchymiea magie. Goethe byl v mládí silně ovlivněnpietistickými náboženskými kruhy, v nichžalchymie vesele bujela.Svět kolem nás má poznání srdce za bláznovství,na každém rohu se mu vysmívá,plody tohoto cynismu vidíme každý den.Czesław Miłosz popisuje v jednom z klíčovýchtextů minulého století Svědectví poezie,jak byl básník od novověku drezírován, abynevěřil pravdám srdce. Spiknutí dospělýchproti básníkovi-dítěti vyvolalo explozi strategiípřežití rozličného druhu. „V nebezpečíse sumýš dělí ve dví...“ praví se v jedné současnébásni. Básník postupuje od niternýchúskoků k barvitým převlekům až keskoku do rozevřené tlamy jménem Nihil.Otřeseni krachem moderních utopií si užtakřka netroufáme něčemu věřit. Zbavujeme-lise však postupně metautopií o rájina zemi (komunismus, neoliberální konecdějin), hrozí nám rovněž, že se jednímdechem zřekneme i utopické představivosti,principu naděje. Tato utopická imaginacevšak zahynout nesmí. Humanistický étosvyžaduje pokornější druh utopií. Ezra Poundchtěl napsat ráj, avšak poznal, že ráj spočíváv tom, že necháme mluvit vítr. Nemusímev sobě živit snahu po dokonalosti, můžemevšak nechat ožít vizi celistvosti. Ta je vždyzablácenější než nehybná dokonalost. Sytíse zemí s vědomím, že nebeské je v nedokonalémna svůj způsob již obsaženo. Takovýsvět může být obyčejně lidský, tajemný,divoký a duchovní zároveň. Takový světse může zrodit z utopické síly imaginace,z odvahy pátrat na území, kde se setkáváviditelné a neviditelné. K tomuto ne-místunás dovede pouze inteligence srdce. Láska.II.Vyrůstal jsem u moře. Za domem se vzpínalahora, na zahradě rostly olivovníky, meziostrými kameny se třpytily zmije. Ačkolivjsem odmalička plynule hovořil chorvatsky,pro své chorvatské kamarády jsem byl malýplavovlasý Čech. Na chorvatském venkověprobíhá život dítěte odlišně než ve městě.Je dobrodružnější a má komunitní ráz. Můjotec pobýval většinu času mimo domov, pracovalv cizině. Moje maminka měla liberálnípřístup k výchově, od nejútlejšího věku midopřávala značnou volnost, ostatně nemuselase bát, věděla, že se o mě postarají staršíděti. Velice záhy jsem poznal teplo širší lidskérodiny, velice záhy jsem poznal i to, žena osobní zaujetí pro slovo a jeho básnickouexistenci.Zklamání se tedy nekonalo. Naopak.Odcházel jsem přinucen uvažovat o věcech,které mi ještě před několika desítkamiminut byly docela lhostejné. Může být skupinovápoetika dnes něčím víc než milýmanachronismem, který nám připomínávelké časy historických avantgard? Je dnesještě možné a správné zaštítit se programema pokoušet se tvořit v jeho intencích?Po přečtení kolektivní prvotiny, zhlédnutídalších veřejných vystoupení a po řaděosobních rozhovorů se pomalu dobírámk odpovědím. Fantasía nejsou pohrobci surrealismu,kteří by se snažili stavět na něčemdávno vyčpělém. Jejich duchovní zázemí jemnohem bohatší a sahá daleko před zrodprvních avantgard. Její skupinové a programnízaložení je ale naopak motivovánomnohem víc neutěšenou současností nežvzhlížením k velké minulosti.Fantasía je skupinou a to je dobře. Předevšímproto, že skupina ze své podstaty musívyjednávat. Musí reflektovat, co se to děje,když se píšou básně, co se tím chce a můžedocílit. Skupina znamená neustálou sebereflexia neustálé sebehodnocení. Jak bylořečeno – skupina musí vyjednávat, ale musíse také na něčem dohodnout. Na rozdíl od„skupiny“ Totem (www.totem.cz) či „skuzůstávámcizincem. Když jsem se s matkoupřestěhoval opět do rodné Prahy, zažil jsemkulturní šok. Z malého suveréna zvykléhotoulat se pod hvězdami se přes noc stal plachý,zakřiknutý kluk. První roky byly nočnímůrou: atmosféra doznívající normalizace,zákazy a příkazy ve škole, podlitiny méhověčně bitého kamaráda Martina, přísněstanovená hodina návratu domů, všudypřítomnášeď a všudypřítomný strach, neradna to vzpomínám. Pod vlivem dědečka jsemse uzavřel do světa knih. Nenasytně jsemje hltal a utíkal se do jejich světa. Nejradšijsem četl knihy o zámořských plavbách,o mořeplavcích a objevitelích. KapitánJames Cook byl můj hrdina No. 1. Na mořejsem nikdy nezapomněl. Později k námořníkůmpřibylo kouzlo archeologie. Pod vlivemIndiany Jonese se ze mě stal dětský archeolog,pečlivě jsem si do zápisníku obkreslovalhieroglyfy a snil, že někde v poušti něcovýznamného vypátrám.Začal jsem tuto druhou část eseje biografickoučrtou. Vysvětluje mnohé. Fakt, že mojebásnická představivost má kořeny v ranémdětství, není nikterak pozoruhodný. Takje tomu u mnoha básníků. Mám-li osvětlit,jak rozumím básnickému poslání a pročpovažuji „utopickou“ imaginaci srdce za nejvlastnějšíoblast poezie, musím se ponořitdo vlastní biografie. Za romantické kořenysvé poetiky vděčím především moři. Myslím,že mám mořskou sůl přímo pod kůží.Odtud živelná melancholie, odtud touhapo nových světech, odtud zvláštní neklidna suché zemi. Mám hrůzu z uzavřenýchtvarů, cítím klaustrofobii z vymezenýchprostor, děsí mě omezení. K literatuřemám veskrze ambivalentní vztah. Bojím senadvlády mrtvých slov nad životem. Bojímse otrávených papírů. Dávám-li přednostvizionářsko-romantické linii poezie, je topatrně z neschopnosti se plně zabydletv tom stávajícím a stojatém. Vábí mě pohyb,gestikulace větru, tušení dálek, hrozím sestrnulosti.I mé náboženské zanícení má kořenyv dětství. Vyrůstal jsem obklopen barvitýmjižanským katolicismem, který se tomučeskému moc nepodobá. Všudypřítomnácírkevní magie útočila na mé smysly a rozněcovalaje. Jih mě naučil, že sexualita a náboženstvíjsou nerozlučitelně spjaté a žejejich škorpení má původ v jejich blíženectví.Náš soused chodil bos na mariánské poutěa po večerech si pouštěl porno. Přesto zkušenostmalého cizince poznamenala i oblastmé spirituality. Nikdy jsem v katolicismunenašel útočiště, zůstal jsem vždy na jehohranicích. Navíc k dalmatinské povaze patříi notná dávka sveřeposti a tvrdohlavosti– heretické instinkty. K mé cestě patří i to, žese cítím být chorvatským básníkem píšícímčesky. Tato nezakotvenost je požehnáními prokletím. Ovlivnila mě celá řada českýchbásníků, a přece mám dojem, že moje poetikamá kořeny jinde. Proto se cítím stísněně,je-li prostor literatury pojímán pouzeve vymezených hranicích národních literatur.A přece sám jazyk je ona hranice.Mám štěstí či smůlu, že žiji v převratnédobě. Staré se hroutí a nové ještě nepovstalo.Pod bublající masou dneška, podjeho neurotickou úzkostností se klube slaboulinkýhlásek naděje. Naděje, která zatímpostrádá konkrétní tvar. Věřím, že poezieby se zpronevěřila sobě samé, kdyby do sebetoto klokotání nenasála. Angažovanostv mém pojetí znamená účast na světě, vášnivépřilnutí k životu. Ať už básník žehnáči vysílá kletby, burácí prorockým hlasemproti nespravedlnosti nebo se lyricky chvějeve větru, vždy je ve hře jeho srdce. A srdcez vlastní přirozenosti touží po celku. Tentoveliký, nezbadatelný život obepíná vše. Viditelnéi neviditelné. Pozemské i božské. Žíts anděly a bouřit se proti nespravedlnostina zemi není v rozporu. Naopak. Tomu měnaučil můj drahý Blake. Poezie je pro mneosvobozenou řečí. Proto může osvobozovat.Aniž bych popíral význam básnickéhořemesla, není pro mne poezie řečí sui generis,náležející odborníkům. Spíše je řečí dušelvi loví ve smečkáchZačalo to zdánlivě bezvýznamným, dokonce nevyžádaným e-mailem. Z nakladatelstvíDauphin mi přišlo upozornění na právě vycházející debut básnické skupinyFantasía a také pozvání na jeho křest.Místo ukázek básní byla k anonci připojenapětice programních tezí. Přečetl jsem jeněkolikrát a nevěděl, jestli mě klame zraknebo šálí mysl. Konečně se tedy objevilněkdo, kdo se neštítí slov jako angažovanostči patos, kdo básníka odmítá vnímatjako pouhé zaznamenávající médium a zaurčující pro něj považuje zkušenost jazyka.Nadšení se pralo s opatrností a obavou zezklamání, které by mohlo nastat poté, cose vedle programu ocitnou konkrétní texty,v nichž by měl být realizován.Zvědavě jsem se vypravil na uvedeníknížky, které se konalo v prostorách galerieThe Chemistry v pražské ulici U Kanálky.V domě, kde žil F. X. Šalda. Náhoda, nebozáměr? Původně rozlehlý byt, nyní několikmístností narvaných současnýmumění, jehož kvalita se mi zdála vysokáa pozoruhodně vyrovnaná. Postupněhoustnoucí hemžení lidí, z něhož vyčnívávysoká, charismatická postava výtvarníkaMartina Kámena, který The Chemistryvede. MIKI DiscJockey alias malířMikuláš Rittstein u gramofonů. O úvodníslovo byl požádán – k mému překvapení– teolog Ivan O. Štampach. A konečně sek mikrofonu dostali tři pánové v buřinkách.Do Mikiho hudebně-ruchové kulisyčtou básně překypující svobodnou imaginací,vskutku patetické, ale nikoli vesmyslu citové exhibice, ale spíš s důrazemFsvěta, ptačí řečí, řečí milenců a dětí, řečíbolesti a touhy, vzdoru a extáze ze Svatého.Poezie je vášnivou honbou za skutečností.Zbavíme-li se dualismu a vpustíme-li dosvých ohrádek vanutí Ducha, strach ztratísvoji moc. Svět kolem nás je nemocný,možná že byl takový odevždy, ale co na tom,když žijeme teď. Tváří v tvář civilizačnímumarasmu nezbude, než aby básníci opustilisvé nory a vydali se světu na pomoc.Čím mohou tvorové z povahy věci takkřehcí světu prospět? V první části tohotoeseje jsem letmo představil určitý druh básnickéhovidění, jež vede k milosrdnějšímui milostnějšímu vztahu k existenci. Nežzačnou básníci napomáhat uzdravení světavezdejšího, musejí si oprášit některé pozapomenutédovednosti. Za výčet těchto dovednostívděčím jedné básni Garyho Snydera:musejí zvědět vše, co se dá o zvířatech a lidech,stromech a květinách, pohybech hvězd a planet,mít všech šest smyslů pohromadě, znát alespoňjeden druh tradiční magie, zkoumat snya přeludy, šalebné démony a zářící bohy, ošukatďábla, čarodějnici a navoněné, pozlacené anděly,milovat ženy, muže i děti a starce, důvěrně znátreklamy, komiksy a příšernost televize, poznatdlouhé, zbytečné hodiny ubíjející práce, extázii enstázi, hazard, hranu smrti i života.Básník může světu kolem sebe prospěttak, že mu odhalí stezky srdce. To je to, coKamil Bouška kdysi nazval novým patosem.Nastal čas přestat se za tuto podivínskoulásku stydět. Z magmatu současnosti můževyšlehnout sopečná slina poezie. Nastalčas, kdy má poezie opustit teplé hnízdečkoliteratury a vyjít do života. Nastal čas, kdymohou ožít síly srdce. Poezie nemá, kamby hlavu složila. Tak tomu bylo vždy. Svrchovanýmaktem básníka je přimknutí sek nevymezitelné a nevyčerpatelné skutečnostiživota. V křehkosti poezie se skrýváutopická moc vize. Nezbývá mi než závěremodcitovat zázračnou větu básníka YveseBonnefoye, snad nejzázračnější větu, jakoujsem kdy o poezii četl: Chtěl bych spojit, chtělbych téměř ztotožnit poezii s nadějí.Karel Pioreckýpiny“ Písmák (www.pismak.cz), kde se takézajisté leccos reflektuje a leccos hodnotí,vyjednávání skupiny, kterou spojuje něconadosobního (program), se nemůže spokojits bezcílným tokem názorů.Program, který si pod heslem nový patosvytyčili, je dobrou prevencí proti degradacipoezie na zveřejňování privátních konfesí,vjemů a postřehů. Skupina a program jetedy také nutně něčím proti něčemu. Protičemu? Třeba proti všemu, co ladí s pravicovoupoezií slovního pořádku a tzv. čistéhostylu. Skupina je virem, který může rozkolísatorganismus mnohem větší a mocnější,než je ona sama. Fantasía se odmítá spokojits pojetím poezie jakožto obhlížením prostoru,kde jsem doma. Nikoli ovšem proto,že by onoho „kultivovaného“ a dokumentárníhopsaní nebyla schopna (opak lzesnadno dokázat). Poezie není záležitostípozorujících a politicky korektních pozemšťanů,ale daleko spíše skupiny dravýchmimozemšťanů, kteří nepřišli realitu popisovat,nýbrž podmanit si ji, bezohledně jihodnotit, kritizovat a nakonec překonfigurovatv báseň.Jméno skupiny je značkou jiného druhunež jméno jednotlivce. Není naivní personifikacípoezie do postavy osaměléhoa geniálního básníka, jehož život a dílojedno jsou. Je značkou, která předevšímříká, že tu jde o věc poezie, která se tvoří,nikoli žije, totiž hraje. Skupina neustáleriskuje své sebezničení. Skupina je riziko.A bez rizika není umění. Ostatně – i lvi lovíve smečkách.tvar 04/10/
fantasías námi, proti námAby skutečnosthučela v krviPrvnímu veřejnému vystoupení skupinyFantasía v lednu 2007 předcházely dvaroky diskuzí a vzájemného seznamování ses vlastními texty. Postupem času se ukázalo,že co nás spojuje, nejsou tolik texty, jakospíš ochota a schopnost cele se odevzdat,každý po svém, nejjemnějším záchvěvůmskutečnosti. Teze, které by se daly označitza program skupiny, vznikaly až následnějako výraz vědomí jisté ne-literární tradice;totiž tradice, která předchází jakékoli literárnítradici – intenzivní zkušenost sounáležitostis celkem skutečnosti, ale takévnímání křehkosti ustavující její povahua lidskou situaci v ní. V tomto smyslunejsou programové teze ničím novýma nárok na aktualitu a úplnost si nekladou.Důraz na patos jakožto intenzivní citovouangažovanost není programově vytčenýmcílem, svrchovaností zaštítěným soucitem,ani metodou tajených ambicí napravovatsvět a formou sentimentu, který by se zatak obecnou formulací mohl skrývat. Jepoukazem k podstatnému podloží, doslovahumusu možné poezie: k neustálené, otřásající,tektonicky rozechvělé skutečnosti,kterou básník zakouší zaživa a živou. Býtbásníkem znamená nejprve nechat jakoukoliskutečnost pulzovat, hučet v krvi.Dva roky si skupina Fantasía kladla otázkypo oprávněnosti své existence. Otázky,které si podle Ingeborg Bachmannové musíbásník a spisovatel dříve či později položit.Každým setkáním vzniká Fantasía znovu,poprvé a bezpodmínečně. Původně, napočátku každého věku, poezie ustavuje společenstvía je především kolektivně sdílenouzkušeností. Teprve později psaný znakvytlačil lidský hlas a zkušenost poezie privatizoval.Fantasía je také pokusem o znovuozvučenílidského hlasu s celým jeho archaickýmcitovým arzenálem propojujícímlidské zkušenosti napříč časem. Už protonemůžeme nevnímat umělecký, sociálnía spirituální kontext, ve kterém se nacházíme.Také proto spolupracujeme s jinýmiumělci (performerka Darina Alster; malířa DJ Mikuláš; malířka Magdalena Nováková;fotograf a grafik Martin Kámen; tanečnicea performerka Linda Mikolášková). Protomá být veřejná prezentace poezie magickouevokací (jiné) skutečnosti a zahrnovat lidskouzkušenost v jejím celku. Technologiejsou prostředkem k umocňování atmosférybásní, i když samy o sobě nenesou význam.„Nová“ komunikační média umožňují, aspoňzprostředkovaně, vrátit se k původní zkušenostipoezie jako obřadu a slavnosti.Kamil Bouškatvar 04/10/• • •Hlava na špalkuPetr: Zeptej se sám sebe, čím se ve skupině Fantasíališíš, lišíš-li se vůbec něčím?Odpověď: Nemlč, ale nepospíchej, pamatuj, žedruhá věta je vždy hluchá.„Řekni to tou třetí.“A teď třetí věta.Jsme ve Fantasía téhož skupinovéhomínění. Naše měřidla nejsou pevná, jsoupohyblivá. I krejčovský metr podléhá šibalskémuoku. Asi jako slova, která odpovídajínáladě. I vyšší může být nízké. Záleží naúhlu pohledu. Je to jen otázka kompozice.Do víceméně všech schůzek Fantasía jsmezavedli cvičení. Říkáme mu performativnířeč. To znamená, že používáme přímou řečtam, kde se rychle vytrácí smysl. Tříbí toducha a osvěžuje rozum. Vedlejším účinkema jaksi mimochodem dochází k pohyblivémustavu, k zúžení pozornosti, k transu. Je toprávě akcelerací času jako prudkou změnou„mezi“ vzdálenostmi, že slova jindy hluchámají jako každá jiná hmota i váhu. Je toenergií, ale nemám potřebu se v tom kdovíjakšťourat. Jistou odpovědí je to, že performujeme,aby řeč nestála. Zastavená řeč jenám protivná. Záznam a popis, tolik populárníu současných českých tvůrců, se chovajíjako lidé, kteří chodí do Musea výhradnějedním vchodem. Vědí, že za každým druhýmrohem je toaleta, kde se můžou umýt.Obecná charakteristika básníka v naší doběby mohla znít: Je čistý až běda – tak to musíbýt básník. Osobně si myslím, že je to omyl.Je tomu tak od té doby, co se čtenáři poesievýhradně rekrutují z básnické obce. Jena pováženou, že míra obecného vkusunepřesáhla jinam než do minulosti jímavězasněných osob. Je to stejné, jako by vědecnezapočítal chybu do výpočtu. Nikam se sicenepohne, ale nemůže se mýlit. Vždyť i historikmusí odolávat pokušení adorovat historiijako takovou. Není důvodu si myslet, že bybásníci měli být ahistorickou výjimkou. Bezčasímusí z poesie ven, jinak se básně budoukodrcat opožděným vlakem, ze kterého jeshodou okolností, a díky počasí, přehlednějia „lyričtěji“ vidět. Existuje bezpočet způsobůa stejně tak prostředků, jakými lze poesiidělat. My, Fantasía, se shodujeme v tom,čím se lišíme: totiž že píšeme proti sobě,proti rohům v ringu. A proto: pište s námi,pište proti nám.Petr Řehák• • •Z ohlasů na sborníkskupiny FantasíaBásníci – členové Sluneční republiky jsoupodivnými, ale až vtíravě důvěryhodnýmihledači Boha, i když takzvaná skutečnostje dobrodružná a nebezpečná jako koridaa pociťujeme ji jako tlení a průběžně jenám k blití. Všechny hranice a šraňky jsourozkotávány. Útěchou (i když pro „solárníky“je tento kvazietický výraz spíše jenjakýsi výhřez) je zvnitřnělé zjištění, že úsvitroste jen ze (nejen za) soumraku. Strukturapoezie jako hry, nový patos jako výjev(možná výlev) odpovědnosti za svět, šamanskáverbalizace neverbalizovatelného, obdivke švestce v noci (...) – to jsou některé stavební(nebo svatební? čorti znajut) kameny(či kmeny, nebo hleny? spíš pleny) skutečnosti,která se úplně nepropadne do iluze.A pokud nevíte, vyhledejte Borziče, on totaké neví, a proto je dost blízko. Ne křeče,nýbrž stahy – jako při porodu. Plodová vodauž jde ven (i když za vzdychu).Milan Balabán,Křesťanská revue č. 5/2009Klíčovým slovem, snad schopným vystihnoutzákladní gesto tohoto skupinovéhozpůsobu psaní, se mi zdá vášeň – zaujatostvší tou krví, žlázami, nezkrotnými živly,erotikou a imaginací. Ovšem sami básníciz Fantasíi pro toto mají vlastní pojmenování– „nový patos“ (...). Nejde snad v konečnémdůsledku pouze o návrat k patosu, jakoo pokus učinit první krok zpátky k lyričnostilyriky a zároveň první krok kupředuk nalezení její nové podoby. Stará lyričnostje směšná, to Fantasía ví, ví, že se pohybujena nebezpečné hranici anachronismu,přepjatosti, ba kýče – ale ví také, že totonebezpečí je třeba podstoupit, aby mohlodo poezie přijít nové jaro.Karel Piorecký,<strong>Tvar</strong> č. 8/2009Jsou to imho [in my humble opinion, tzn.podle mého skromného názoru – pozn. red.]juvenilie. Nic víc, nic míň. Kluci přicházejís novým patosem atd., ale je to obnošenáfoto Šárka Procházkovávesta. Mávání novým patosem, avantgardou,mnohomluvnými básnickými pásmy– mně to přišlo gymnaziální. A ostatně tyskupinové teze už musely podle mého vzítzasvé. Nedávno jsem si totiž přečetl docelapěkné a velmi nepatetické básně jednohoz nich – Kamila Boušky v Souvislostech.cit-i-zen [Jakub Řehák],diskuze na literárním serveru Totem(www.totem.cz), 17. 4. 2009(...) některé verše Kamila Boušky jsouprudce krásné. Sympatické je mi vůbec takéto osvěžující – třeba obehrané – gesto, program…(...) Po přečtení jeho [Pioreckého]recenze jsem si říkal: sakra, buď je zasevedle, nebo jsou fakt dobrý… Možná něcomezi tím.Jonáš [Jonáš Hájek],diskuze na literárním serveru Totem(www.totem.cz), 18. 4. 2009Texty všech tří básníků (…) jsou pochopitelněpři jejich věku ještě plné literatury,vyčtených efektů a nejrůznějších ozvěn,Césaira, Eluarda nebo Césara Valleja. Zavlivy a za mladicky nezralou, lehce megalomanskourozmáchlostí tu však vyvstávái skutečná inspirace a osobní vize, nejpůsobivějšítam – aspoň pro mne –, kde spojujehorečnaté vidiny s obraznou úvahou a vallejovskyje soustředí kolem ostře „nazřených“Fantasía během vystoupení v Café Fra v červnu 2009(zleva: Petr Řehák, Kamil Bouška, Adam Borzič a tanečnice Linda Mikolášková)všedních detailů, často pouhých gest neboosamostatněných částí lidského těla. (...)Třebaže znamením doby je jistě i potřebaúniku, (...) nesou básně pečeť současnéhosvěta spíš ve své rozbitosti, vnitřní rozpolcenostia nespojitosti než ve svých evokacích,což neznamená, že jejich elán se nerodív přítomnosti a nevyvstává v ní jako živéznamení.P. K. [Petr Král],Analogon č. 58–59/2009Ač své místo v literárním kontextu autořivýslovně neproklamují, setkáváme se nepochybněs důkazem, že dědictví asociativnívětve moderního básnictví (Apollinaire,expresionismus a zejména surrealismus)je stále živé a inspirativní. Zdá se také, žeprogram skupiny – pregnantně formulovaný,závažný a pro velkou část básníkůjistě rozumně znějící – usiluje o cosi jemněodlišného od toho, co bylo realizováno. Jenadto otázkou, nakolik jsou zmíněný programa následná poezie nové. A připustíme--li, že nijak zásadně, nastupuje tázání, jsou--li dobré a silné. To však nechť posoudí sámčtenář antologie: manifest, básně, jakoži samotný akt vystoupení básnické skupinyv kontextu dnešní roztříštěné a polyfonníkultury rozhodně za pozornost stojí.Martin Veselka, A Tempo Revue(www.atemporevue.cz), 15. 9. 2009
kamil bouškaF. . .konečně v kostech a kůžichutnám sedo rukou beru dechkloužu po bílých chodidlech a v jamkách pod kolenyfoukám do chlupů v měkké tkánikroužím mezi prstyve vráskách na břichusmekám se k jazyku tluču v řeči stloukám den ze spánku křešu světlokřehkým obzoremv tělních dutináchryju do tmy vesmír leze za nehtya ruce hoří ve všem čeho se dotýkám ke kořeni jazykaučím se konečně býtSupKdyž rozpažímslunce ve mně zčernásvětlo ve tvaru ptačí lebkyvrhá k zemi strmý stínzatínám pařátya trhám šedé maso Stvořeníjejich jazyk a mrtvá slova mě hřejí na prsoua neumírajíod hlavy až po zahnutý spárhluboko do bílých kostía smrti kterou život navršiltvrdým zobákem vyklovávám očiotcům. . .Matka mě vyvrhla do pouště a otec zasypal pískemKrmil mě hadí jed a zaschlá krevKrmil mě tuhý život po smrti a zuby skřípaly na kostechNosím černou hlínu v nozdrácha v zelených očích mrtvolyNoc chladně září na křídlech hmyzukdyž zabíjím vše na dosahBratr mě zapomněl pod ocelovým měsícemSámmezi slepenými prstyleptám horký vzduch a větřím domovv měkkém klínu sestryčichám osud zvířeteLemuří srst ve tmě děsí nepřítelea bůh se mě sotva dotknout smíJsem věčná vráska vryp šrám plný krvea sdírám kůži světa hrotem pohlavíVím co je chtíč a znám techniky zabíjenímilovat neumímBáseň je žárovištěm bytí.Básník je homo exthaticus, který je střízlivý právě jen ve chvíli vlastního tvůrčího aktu.Nikoli vymknout se ze slov, ale dostat se za slova prostřednictvím slova. Věřím, že báseň je východisko.Poezie: Nejde o nic míň než o život – zakoušet a dávat zakoušet skutečnost živou, pulzující.Umění a autenticita se navzájem vylučují. Nezprostředkovaná zkušenost je autentická. Setkánís uměním je autentickou zkušeností. Ale umění není nezprostředkovanou zkušeností.Každodennost není fenomén, ale idea.Každodennost, to jsou dějiny šílenství.Jako bychom nebyli. Jako bychom se už jen odehrávali – někde jinde.Každá skutečnost roste z imaginace. Přestane-li být imaginace zajímavá, přestane existovat skutečnost.HadKonečně tlamu plnou pískudlouhý jako Slovo na počátkusvlékám se z nekonečné větyvláčnou kostrou času vleču lásku bez útěchya jenom jed promluví z ochromené tkáněleptám světlo ve studené krvina suché kůži horkou poušťve žlutých očíchtvrdý chlad uráží Bohykdyž ovíjím a laskám zemisyčí ve mně stína mlčí smrt. . .Otče uč měopřít se o zemi a brousit hrot jazykaMatko ukaž mijak nabrat vodu do dlaně a nebe se dotýkatBratře opři seať můj krok má váhu a tvůj nepadneSynku uč mě býtkdyž slyším zemi jak si říká o všechna svá jménaVšechno znovu: tmu, jakýkoli obraz, jakýkoli oheň, jakýkoli tvar, jakoukoli vlhkost, jakoukolihudbu, situaci, stav, polohu, pohyb. Znovu slunce, znovu měsíc, znovu krev, znovu dým, znovuboty, záhyb na sukni, jakýkoli stín, úsměv, dotyk... Všechny látky jsou chutné, nic není dost malé,nic není dost obyčejné.. . .sotva jsem oprášil zemskou kůru z kůžea bosou nohou vešel na povrchslunce už se tisklo do temenní kostiholý prostor pražil holé očia vítr sekal do čelastejně jako do kamenehmyz chřestí v uších břitkým zpěvemnoc ostře šumí v suché trávě noc obrůstá moje prázdné dlaněa sevřeným hrdlem trpce stéká do úzkého tělasotva jsem oprášil zemskou kůru z kůžehladový krok už lovil bohyBáseň se rodí z mnoha skutečností naráz. Kuchyň, kde si básník vaří čaj, je jen jedna z nich.Neexistuje neangažovaná poezie. Psát znamená angažovat se. Žít znamená být angažován.Přesvědčení, že poezie je možná pouze ve vázaném verši, to je jako tvrdit, že sexy jsou jen korzetya vojenské holínky.. . .prudký vítr staví z prachu temné mrakyna trámy vyhaslých dnů noc věší stín který zapaluje tělov domě bez dveříněkdy slyším ve tmě divné zvukykdyž se tě dotýkámvím že láska rodí zrůdyv každém koutě spí jejich křik pod mrazivým světlem měsícepod každým snem číhají jejich rohyhořím jak sen když slyším divné hlasyjako by z kůže stahovalykdyž zabydlují poušť naši synové a dceryfoto Šárka ProcházkováKamil Bouška při vystoupení v Cross Clubu, prosinec 2008Kamil Bouška (nar. 1979 v Kladně) dětství prožil v Kralupech nad Vltavou. Vystudovalreligionistiku na Univerzitě Pardubice. V současné době žije v Praze. Poezii publikovalv časopisech Listy, Psí víno, Souvislosti, Mítink a ve sborníku Nejlepší české básně 2009 (Host,2009). Je spoluzakladatelem básnické skupiny Fantasía, se kterou vydal sborník Fantasía(Dauphin, 2009). Se skupinou pravidelně veřejně vystupuje (např.: Roxy/Nod – 2007, CrossClub – 2008, KD Mlejn – 2008, Café Fra – 2009). Vybrané básně jsou součástí cyklu Rozemnutázemě. Vybrané sentence pocházejí z nepublikované knihy zápisků, poznámek, margináliíTendence.tvar 04/10/
fantasíaadam borzičBásníkova PýchaKdo jsem?Snad pěna na holení?Jsem slunce v děravé noze.Jsem zabiják.Černý čert.Jsem rudý úsvit,vyjdu z nemocničního pokojea vypláznu jazyk na dějiny.Vidím. Vidím změny.Jsem vidoucí.Neomlouvám se.Nikomu za nic.Klamu. Matu.Jsem polibek,který tu zanechal šílený Kristus,než vyšplhal na hvězdný vrcholekposledních nebí.Mé srdce je výboj.Elektrická vzpoura.Světadíly plují v jeho mléce.Mé srdce je roztržené od shora dolů.Mé srdce je černé a bílé a rudé.Mé srdce je život a smrt a víc.Mé srdce není mé.Jednoduchá facka.MODŘ BERLÍNSKÁ MEDITACE O VNITŘNÍ BARVĚchladivou střelou se ráno posunuloaž kamsi na mrazivé dnosvíčka těla se vztyčila nad poraženým povlečenímkaždá slza ukápla kam mělaa každé svrbění šlo zaregistrovat hlasemjako by hlas šeptal světusvé neopakovatelně zpustlé vyznánízkouším kolik unesou kameny obrazovky a křídlave vestibulu metra se srocují hloučkypanenky s ocelovou modří v okua panáčci v uniformách pochodujíněkdo se hlučně směje, někomu se třesou kolena studema někdo natřásá černá kilajak polštářvzduchem se nesou potlačené vzdechybarva všechny uvrhává do modré extázefoto Šárka ProcházkováAdam Borzič (nar. 1978 v Praze) vyrůstal v Dalmácii nedalekoměsta Split, od roku 1986 žije opět v Praze, člen skupinyFantasía, studuje teologii na ETF UK, v současné doběje předsedou Společnosti křesťanů a Židů. Spoluzaložilexperimentální kulturně terapeutický prostor (V) Odraz.S Kamilem Bouškou a Petrem Řehákem vydal knihu básníFantasía (Dauphin, 2009). Poezii a texty s náboženskoutematikou publikoval v Dingiru, Křesťanské revue, RevíMítink, Novém prostoru, Plži a <strong>Tvar</strong>u. Pravidelně přispívá dointernetového Deníku Referendum. Živí se jako překladatela terapeut.tvar 04/10/Adam Borzič při vystoupení v Cross Clubu, prosinec 2008POUND A MŮJ BRATR NA RULETĚ1/Můj bratr snědl talíř rulety,vykousl ho přímo z noční oblohy.Zahryzl se hluboko do vyvchrtlého masa Štěstěnya vypadly mu drátěné zuby dluhů – pěkně v řádce:červená černá červená černásečti je a vyjde ti pěkná suma6 /a/ 6 /a/ 62/Princ černého kruhuvypráví do krvavého kuropěnío zvláštních obchodech,o sypké mizérii vezdejší.Můj bratr rozumí ekonomice bezmála jako Ezra Pound.Na jednom rohu ulice soucitný fašista,jemuž jasní toskánští bozi připravili vůz –na druhém chodníku Hráč,který zakopl o fotbalový míča přistál na blyštivé podlaze pekla.Odrazil se.3/Vidím je:Génius s plandající kapsounaditou ručně utrženými květy z rájea Dítě s rybí duší, malý Hermes,sednout by mohlike kruhovému barua zlehka se chytnout za pomyslné ruce,dotknout se neviditelné pomíjivosti.Šelmy, jen obcházejte ohnivý kruh.Lovte ten potulný stesk,toužebně prudký leskočí rozevřených do šíře,tu poctivou váhu znevážených.4/Poznal jsem cosi o povaze lichvy.Já neznalý číslic a jejich seskupování dle řádu světa.Nyní vím, kam rostou mrakodrapy ciferDo kytek.Do země pusté do rakoviny křečevše opravdu všemít rychle rychle – rychle –5/Můj bratr a Ezra Pound mě naučili dost.Snáz chytám nahozený míček,rychleji vířím kolem vlastní osy.Já tanečník na provaze,děravým zubem olizuji pěnu větru.6/Ta nese mi bájný přístav,plný spravedlivých kupců.Tam pozici sedla mámz něj větřit můžeš časa prostor duší obývat.7/Bratr a Poundmě naučili tušitProměny světla i tmy,kaligrafický mačklouzavých obměn štěstí,žebroví zkaženého jablkačistydké posunyzlomeného srdce.8/Naučili mě vidět svět plnýdobra i zla.foto Šárka ProcházkováSTĚHOVÁNÍ II. (Giordano Bruno)Tento rok se všechno stěhuje.Všichni se stěhují.Začalo stěhování národů.Ze všech se stávají kočovníci.Jako by nějaký nový John Deepohnul strážnými věžemi,otevřel bránya věci se samy začaly dít.Navštívil ho přítel,– pro změnu se stěhuje.Konverzace plynula měkce odpolednem.V jednom okamžiku vysloviljeho přítel slovo salamandr.Tehdy si vzpomněl,jak mu kdysi ten stejný přítel vyprávěl,že při četbě Brunamu z krabičky sirek vyskočila jedna,sama se vznítila, vzplálaa pak mu prsty protáhla ohněmna paměť upáleného./Bože, co je tohle za dobu,nic nestojí na místě,a všechno jde,ale někdy se zdá,že od desíti k pěti.V tom pohybumezi temnými hvozdya novými čísly,kdosi a řekněme neskromně,že já, vidí změnu a příležitost.Podívej se z okna na jejich ulice.Uštvaní z protikladů,nosí na kůži svůj trh,a když já otevřu ústaa zazvoní mi zuby hvězd,nejprve couvnoua pak se rozzáří.Chci jim ukázat přímou cestuk salamandrovi.On stojí na křižovatce –tam Kristus pokojně rozmlouvás Hekaté./Kristova slinaDám psům to jejich.Krev hedvábnou.Rozdám veřejný majetek.Rozbiju všechny modly.Rozmetám jejich ksichty.Zaniknou smírná království.Už teď se třes, kdo chtěl byssvůj život zachovat.Věřím ohni, který se šíří,z osmahlé Kristovy hrudi.Miluji jeho flusanec.Fantasía při vystoupení v Cross Clubu, prosinec 2008
petr řehákSakr(Svazantarktickýchkapitalistickýchrepublik)A co na tvých ostrovech, jak tam se daří bílkům?A kobylkám v krabičce prstů, tloušťkou od sirekVysypaných jako abeceda, jako ořechy tangaA vápníku?Turniket mrmnul, jsem znova tam, kde klouže zima…Jak na raftu bot v hale ledu, na bruslíchA na dvou mezi elipsami, vyřízlých jako stupniceZ píšťal, kde se překrývají jak drážky v deskáchStehenní kosti.Zní to, tu skřípění poháněné dechem a motorikouA srážkami,Jako párou vydýchanouoblým lukem kruhu,tváře se překrývají,lepí se na pozadítu pády, tam brýlemiodskočených čoček,par mezi páry,zní to,do tvaru lagunyjak prohrabané povětřím,účty se šukánímjak kopyta tělaprostřené oči,od zábleskůto zní,jak nadbytečná kilaz děr gravitace,z roviny ledu,ze země jako z povrchu hlavyto zní,dvojitý kovový jazykpřed a po,po a předsesuvem půdy,tikotem smrtelnostijako luštění v kostkáchvně pamětislyším se i tebe,jestřába za krychlí osady,opeřeného stínítkem lampy.Vidím je: děti těch dětí,housenčí, bosé mezi banány,jako stehna šlapek,jako šedivou kundu čtyřmi směry,jako košili na knoflíky,jako matrace strachu,plní je svými vlasy,štěkotem samopalumezi drůbežía jmény po přeživších.Monika, Pavel, Carlos,Dana,A bez dalšíhoKongo, Kamerun, loviště,Lom diamantůMezi kamenyPřed vyčištěním.Vidím je: všechny ty karáty, ta souhvězdí, fondy při OSN,Jako daně,Jako půjčky,Jako daně z půjček,Jako tytéž víckrát zdaňované,protože jim odpustili dluhy.Převzato z poznámek zmocněnce Čadu.Když Majakovskij čte dopis Woolfové,je zároveň čtený jím samýmŠáhnul jsi do větru jako do kredenceskoro ti visely kalhotyrum jsi prodával a balil věncenechtělo se tibalon s kometou loupal jsi jak ořechfotbal se bavil světlometyk jídlu ti zase balili věncea poblíž rukavice s kulometyNestál jsi neopřen o bílou zeď víčekbarva tvých očí šetřila tmuk jídlu ti zase dávali věncejako uprchlíkovi dobrotuHoličství vyhnul ses trochu neholenýs prstenem narubya trochu vyhubenýk žrádlu ti nedávali sežrat věnceführerův žide oblíbený!myslel jsi že nějaká žena usrkuje whiskyi proto váhal byspolíbit koni pysky nebo věnce váhavýchtam na stožáru… tam to vlajecuk rybářské lodifronta do tramvaje – tam vtiskla prsttobě do zadkusnad abys mimo hlaveň vystoupil v pořádkusnad abys dál někam vyšel s pasemv koutku s cigaretous prstenem za opaskemkdyž ti zmrzlo všekrom ledu na římse i mýdlo nemytých už v kolíbcehotelupohřbenáčtená tvým dopisempřikrytá pohledy jako by sázela vejcena plotnu komornákdyž dávala sirky zpět do kredenceaby jí voda sehnala podnájemkdyž slyší kameny sešitých do zá–jmenJde zvykem poušťVlak po kolejích pluje jako v Mississippi.Jsou pokoje, kde slyšíš cizí kliky.Tam roste na podlaze, vlastně ležící, ten pán,Co hodinky jako menses ukrývá.A vedle tratě semafor, smrtí červenýA vedle tebe krocan, co já vím.Pak pták se skvělou čepicí,Kšiltem,Močovou trubicíSe světlem slunce, jež se točíKolem země jako pásek na obočíA než slyšíš Poprava,Jde žena, zleva doprava,A vede psaNa vodítku jako šunkuze smutku cechu barvířského.A pakJde zvykem poušť – spíš běží zvykem bosa,Tou trochou písku zadusí i kosaA ty svineš koberec,Děláš to, jako bys balil do papíru buňkuNebo atom na špalku s chvíli odpadlou a useknutou hlavouA myslíš na papouška,tedy na andulkuVedle od sousedů v kleci,Zrovna když se krmí semenem,Až to vypadá, že klečí,Jako srna, co jde k tůni pít,Jako kámen, už zde nemám být…Říkáš si……FPetr Řehák (nar. 1978 v Praze) je spoluzakladatelem skupinyFantasía. Během školních let se věnoval sportu a tanci.Studia absolvoval nejdříve jako uklízeč na MO, poté s jistýmúspěchem pohřbíval mrtvé. Živí se jako socioterapeuta hypnoterapeut. Při FF UK řeší religiózní obsahy onemocněníschizofrenního okruhu.Když La Fontaine čte noviny, jsou básně znovu živým Hektorem, a tedy mužem běhu a vyčerpaného tempa…Ze zbylé bajky o městech plných lodí,Nezbyla než instinktivní nadechnutí orlích, dravých zvířat.Vzájemné napomenutí křičené na tržištích, šeptané karikaturní ruce, nohy v teniskách.TO VŠE MÍJÍ.A na pozadí věrně rozběhlé rifle mladíka s tuctem oliv v těch karikaturních rukách…Naučili mě šlapat vodu, zvedat zrak pro každou výčitku.Naučili mě vše o raketách, že Graf Zeppelin havaroval kdesi u Polska nešťastnou náhodou,Naučili mě podle jedné z verzí to, že ho potopila sovětská vojska v rámci výcviku svých silNěkdy v létě roku 45.Nenapadlo mě vyhledávat podobná vyžilá data, abych s nimi souložil v rytmu fakt –třeba o náprsní portmonce úhledného malého Inda, kterého podle denního tisku zbili chlapci bělejší než pěna v oceánu,a o níž se tvrdilo, že byla plná zelených dolarových cetek.A podtržená, v rámci novinových faktů, zpívala závěrečná zpráva o původu rasismu, kořenící napozadí sociálního tlaku mladistvých, kteří si nemohou najít práci, protože jsou vzdělaní jako bánanové krabice.S úsměvem jsem otáčel stránku za stránkou, nevím, které knihy – v srdci s lososem, který vyskakujeproti proudu, aby vysílením zemřel…Vlny a mozek býčí,Někdo za mnou zazpíval… Rýč. Lopata. Míč...foto Šárka ProcházkováPetr Řehák při vystoupení v Cross Clubu, prosinec 2008Tam i mozek klíčí…Můj nebo, nasládlý, jejich, když se vídám někdy jako chlapec při výdechu, po lovu černomořských perel…Šat mám odložen a vysklen.A do očí v černé mi míří rudé slunce.Vzpomínám si, že jsem bil jiné chlapce.tvar 04/10/
ozhovorspojit se s komunitourozhovor s karlem benešemDvacet let spolu jezdíme na srazy autorůa různá čtení, ale o tom, co tě k vlastnítvorbě přivedlo, jsme nikdy nemluvili…Takže – kdy to začalo?Když mně byly čtyři nebo pět let, prorokovalami jedna stařenka, že budu spisovatel.Usoudila tak z toho, že mi její zuby připomínalysmrtku. Znám to samozřejmě jenz vyprávění, ale výrazně to ovlivnilo mojedětství. Nahrával jsem si na magnetofonTesla B4 improvizované pohádky, s prvnímipísmenky psal a maloval komiksy, většinoušlo o kosmické výpravy, pak jsem se rozepsal,psal povídky a začal několik románů. Snadnejdál jsem dotáhl Sfingu s plynovou maskoudíky objevenému psacímu stroji Remington.A pak to přišlo. Když jsem přelouskaldetektivky Ed McBaina, to mě odkojilo vícnež třeba verneovky, narazil jsem u rodičův knihovně na Kámasútru ve slovenštině.Probudilo se ve mně tušení, kniha se tvářilajako šifra, ale za ní se objevila ještě jednakniha, zdála se mi jako úmyslně ukrytá, aleasi byla dozadu jenom vyšoupnutá neobratností– Kafkův Proces. Zpočátku se to daločíst jako detektivka, ale pak jsem se ztratil,a protože kniha byla schovaná za záhadnouKámasútrou, pořád jsem ji tam vracel, aby sena to nepřišlo, a čekal, co se v románu budedít. Nedělo se nic a já jsem měl dojem, žechyba je na mojí straně. Po těch všech detektivkách,kdy se všechno rozuzlilo zásahemlogiky, přišlo máchnutí do prázdna. Začaljsem filozofovat a to se promítalo do dalšíhopsaní, bavil mě experiment.Jakého druhu?Víc než psát o něčem mě bavilo psát nějak.Povídka Matka Math byla například dodetailu popsaný sen, Koruna zpívá začínáholou větou a různými vsuvkami se rozvíjíaž na několik stran. Dospělo to do fáze, kdyjsem věděl, jak povídku napsat, ale nemělobsah. Forma bez obsahu, anebo taky hra.Hodně mě v tomhle ovlivnily Buñuelovyfilmy, jejich fantazie.Jako experiment je možné chápat i tvůjesej o Rychlých šípech z pohledu hlubinnépsychologie… Proč jsi sáhl právěpo nich?Do Jungova světa jsem byl doslova vcucnut.Jednak jsem našel syntézu svého dosavadníhofilozofování, jednak C. G. Jung píšejazykem, který je mi blízký. A protože mámv knihovně knížky Pů a Tao a Pů a filosofové,pustil jsem se do experimentu napsat něcona ten způsob. Inspirace byla jednoznačná,Dušín má žluté vlasy, což je archetyp slunečníhobožstva, takže interpretační hra najungiána byla na světě.Nechtěl jsi tak trochu popíchnoutzaryté foglarovce?Spíš jungovce. Fascinovalo mě, jak snadnolze cokoli interpretovat jungiánským jazykem.Až jsem nabyl dojmu, že celý svět analyticképsychologie je jen veliká hra fabulace.Jako správný experiment mě esej dovedl kezjištění, že z hlubinné psychologie dělámomylem jakýsi druh filozofie či vědy, alepřitom se jedná o úplně jiný žánr. Hlavnímtahounem je imaginace, a nikoli vědění,podobně jako duše je živá, vane si, kam chce,a není matematickým vzorcem. Dopředujsem vůbec netušil, že objevím tolik paralel,tolik intertextových odkazů, až mě ta počátečníironie přejde.Například?Především je to pojem Stínadla, zdánliváhra se slovy mě dovedla k myšlenceústředního jungiánského pojmu stínu jakofenoménu nevědomí. Pak tu máme Druhoustranu, čili dva světy, které se zásadně liší, ačtvar 04/10/10jsou na teritoriu jednoho města. Dobýt světstínu je ta největší pošetilost, které se můžeDruhá strana dopustit. Přesto se o to pokusína základě jakéhosi předmětu touhy, ježkav kleci, jehož obsah se v závěru rozpustív nenávratnu. To je expozice celého příběhu.Vezměme druhý příklad. Postava Jana Tleskače,tvůrce tajemného předmětu, má svůjpočátek jako řada mytologických hrdinů,je to nalezenec, nikdo neví, odkud se vzal,a jeho ručka svírá hlavolam – tajemství. Mávšechny důležité heroické atributy včetněpronásledování a násilné smrti. V posledkujsem se celý text pokusil otočit jako učebnicizákladních jungiánských pojmů naprofláklých příkladech. V závěrečné úvazepokládám otázku, čím to, že je v trilogiitolik odkazů na hlubinnou psychologii.Naštěstí odpověď je podle mého docelasnadná. Foglar není Proust, ale dítě, kterési hraje, není žádný intelektuál a jeho psaníje naprosto intuitivní. Skrz něj promlouváněco mnohem původnějšího, dokonce takpůvodního, že sám netuší, jak ďábelskoupostavu v Dušínovi vytvořil…Takže Foglara můžeme chápat jako naivistu?Myslím, že je rozdíl mezi naivním uměníma art brut, tedy uměním v surovémstavu. Obrazy přicházejí jurodivým z nevědomía tohle je příklad v literárním oboru.Přesto mě pořád zaráží, jak propracovanéjsou některé detaily. Například důvody, pročse klub málem rozpadl kvůli zradě. Nejvícna zničení klubu pracuje Dušín, kdo by tobyl řekl, že?A kdo by byl řekl, že tví „Šípáci“ nezaujmoužádného nakladatele? Nicméněobsáhlý úryvek přece jen vyšel tiskem,a to ve sborníku Fenomén Foglar…Bavilo mě balancovat na hranici patafyzikya seriózního výzkumu, a tak jsemměl na téma Jung a Rychlé šípy přednáškuv literární kavárně Obratník v show JakubaZahradníka Ubrousek básníků. Rozbalil jsemdva alchymistické plakáty a na nich demonstrovalsvět Vontů, a myslím, že se posluchačidocela bavili. O přednášce se dozvědělIvo Jirásek z Letní školy Lipnice, který právěchystal sborník ke stému výročí Foglarovanarození, a přes jednoho mého kamarádamě poprosil o kus textu. Sborník nakonecvyšel na konci roku 2007 a rozebírá Foglarůvodkaz opravdu v širokém kontextu,takže téma s hlubinnou psychologií tamnaštěstí docela zapadá.Přesto – ucelené knižní vydání jsi vzdala spokojil ses s vyvěšením textu nainternetu.Dát celý text na internet jsem měl jakoalternativu od začátku. Už tehdy vypadalanadějně licence Creative Commons (CC), podníž lze vystavovat na internetu a sám si řídit,jakou míru autorského zákona chci uplatňovat.Tehdy jsme jako Česká republika přistupovalike slaďování s naším zákonem spolus Vietnamem a Bangladéší, zatímco napříkladMaďaři, Poláci a Slovinci už CC dávnopoužívali. To o ledasčem vypovídalo. Navícmě baví DIY neboli „udělej si sám“. Podobnějako u filmů si dělám střih sám, dokážu siudělat na počítači i sazbu, jsem soběstačný.Text jsem vystavil 16. dubna 2009, v den,kdy byly CC licence oficiálně uvedeny dočeského prostředí.To je sice pěkné, ale co ta přemírabalastu, která na síti je? Neobáváš se,že v ní i kvalita zanikne?V knihkupectví není balastu a šancína zánik o nic méně. Pravda je, že se tímzmenší šance dostat se do citačních indexů,foto <strong>Tvar</strong>Karel Beneš (nar. 8. ledna 1967 v Praze) vystudoval elektrotechnickou fakultu ČVUT, při FF UK studovalmatematickou lingvistiku, pracuje v IT oddělení ve Vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. Knižnědebutoval překladem díla Arthura Shenka: Chřestot kostot (Krásné nakladatelství, 1994), v letech1997–2000 spolupracoval s týdeníkem Nové knihy jako recenzent, v roce 2003 vymyslel a zrežírovaldokumentární film Pindíci (o sběratelské vášni Patrika Linharta) a v roce 2006 film Básník 007(o Věře Dumkové), v rukopise má dokončený více než stostránkový esej Rychlé šípy a hlubinná psychologie.Je členem Skupiny XXVI a administrátorem jejích webových stránek xxvi.layne.cz.Hodně se dnes diskutuje o úrovni psanéhoslova vůbec, o tom, že jde neustáledolů, což zřejmě souvisí s úrovní vzdělání,potažmo jazykovou vybavenostítoho kterého autora, ale také čtenáře…Ze školy si ještě pamatuji termín „laicizacea demokratizace literatury“, takžese ptám: není to jen její neustálé pokračování?Anebo začíná být normou polovzdělanostči nevzdělanost?Chodí mi mraky e-mailů, kde se nějaktechnicky dohadujeme, často mám problémpochopit, co tím básník chtěl říci. Zjistil jsem,že nestačí, když budu psát jen přesně, musímpsát polopatě, jinak mi slova někdo překroutía pochopí úplně opačně. Jsou to sice„jen“ nějaké technické maily, ale právě tadyse musí technici přesně domlouvat, protožepak technologie nefungují, dávají špatnáčísla, a přitom jsme na nich stále závislejší.Jenomže jak vidíš, potíž má už tenhle žánra teď si představ, že jsme odkázáni na jazykpro domluvu v nějakých abstraktnějšíchvěcech. Hodně se dneska mluví o společnostivědění, což je ale velmi pochybný pojem, ktealena druhé straně je k dispozici diskuze.Kdo bude chtít, cestu si najde.Přijde mi, že na jedné straně vnímámeslabinu internetu v bezbřehosti a na druhéstraně se cítíme tou bezbřehostí ohroženi.Díky vyhledávačům se nám zdá, že mámevšechny informace jako na dlani, ale opakje pravdou. Máme jen nějakou neuspořádanouskrumáž faktů. V ontologickýchwebech jsou tomu sice dodávány alespoňnějaké vztahy, ale skutečná znalost se neodehrajebez kritického myšlení. Tady majívelikou šanci zdroje, které mají redakcia recenzenty. To je dosud výsadou tištěnýchperiodik, kacířsky se však domnívám, že toje pole neorané, alespoň pro český internet,a ještě kacířštěji si myslím, že na tištěnéformě by pak nemuselo záležet…Podle tebe internet zatím nepřeválcovaltištěná média vlastně jen díky tomu,že kašle na pečlivou redaktorskoupráci?Přesně tak. Obecně vzato by nemělozáležet na tom, kde se texty objeví. Nakorektury se může stejně dobře kašlati u tištěných médií. Pomiňme teď jasnouvěc, že časopis se lépe čte vytištěný a takpodobně. Tištěná média mají starou tradicia ještě v nich přetrvává kultura psanéhoslova. Naproti tomu internetová média vznikajía zanikají velice rychle a pochopitelněnestihnou dospět. Obrazně řečeno, chovajíse jako bouřliváci a bouře stíhá i jazykovoukvalitu. Možná už ale internet tištěná médiapřeválcoval. Soudím tak z reakce Murdocha,který se rozhodl zpoplatnit webové zpravodajstvísvého domu.Redakci ale postrádají i licence CreativeCommons, čímž může dojít k tomu, žesi autor vystaví dílo plné gramatickýchchyb nebo jiných nesmyslů a s těmi topak bude kopírováno a šířeno dál…To je pochopitelně problém, ale souvisíspíš se snadností publikování. Na jednéstraně opravdu chybí konzervativní přístup,kdy redakce je stejně vážená jako text, alena druhé straně jde do popředí kvas, čímžse proměňuje i jazyk. Výměna informací jedůležitější než jejich kvalita. CC jsou předevšímpro šíření uměleckých děl, ale stejnětak dobře se mohou šířit i vědecká díla,například diplomové práce. Že se chováumění impulzivně, to je věc známá, ale díkyinternetu si musíme zvyknout, že se takhlechovají i neumělecká díla. Vcelku je tovýzva ke kritičtějšímu myšlení. Věřím, žese třeba podaří vyvážit střídmost a nestřídmost,že se objeví jazykově pečlivá a kritickyvyvážená internetová média a že po nichbude hlad.
ým se křižují reformátoři čehokoli. Skvěletu módu napadá Konrad Paul Liessmannv knize Teorie nevzdělanosti. Výplodem tétochoroby je takzvaná evaluace vzdělání, kterás přehledem zlikviduje Akademii věd ČR. Cosi můžu ovšem myslet o inteligenci společnosti,která přestává chápat institut čestnéhoprohlášení a namísto toho podstrkáváněkolikastránkové smlouvy s formulářemv příloze? Před nedávnem jsem musel nastudovatpatnáctistránkový metodický návod,abych mohl koupit parkovací kartu malířipokojů. Sbíráme informace všeho druhu,cpeme je do databází a necháváme si ožíratvlastní úsudek. Jestliže někde „laicizacea demokratizace literatury“ hypertrofovala,tak v tomhle žánru.Liessman nás ale prostřednictvím kritikysystému vzdělávání vrací zasek internetu, když píše, že důsledkemvšech těch reforem může být virtuálníuniverzita na dálku: „Studenti si zjistísvé úkoly na internetu, doma je zpracují,obdrží za to odpovídající kredity a univerzituuvidí na vlastní oči jen jednou, přizávěrečných zkouškách.“ Proč mi to taknějak připomíná právnickou fakultuv Plzni?Dochází ke zmatení pojmů. Vzdělání sezaměňuje za jakýsi kariérní postup. Stačíse podívat na nabídku učilišť, kde lze získattitul a tím i kompetence. Slýchávám, že problémymívají ti, kdo se chtějí něco dozvědět,a nikoli ti, kdo chtějí bumážku. Vidíš, teď midochází, že je to vlastně v pořádku. Kredity,zkoušky, zmáknout bakalářku a je to odbyto.Proč by v tom soukolí neměl hrát hlavní roliinternet?Třeba proto, že není nad osobní kontakts učitelem… Na druhé straně právědíky volnému sdílení hraje internethlavní roli v nejrůznějších tahanicícho autorská práva, potažmo v jejich rozbujeléaplikaci.Internet by nebyl internetem, kdyby neexistovaltakzvaný svobodný software. Oprotiproprietálnímu softwaru, který je majetkemsvých tvůrců, má tu výhodu, že jeho volnéšíření není kriminalizováno. Ba naopak, jehocílem je volná dostupnost. Když ho používáš,nemusíš se bát, že u tvých dveří zaklepeBSA neboli softwarová policie, a dokonce sedo jeho vývoje můžeš volně zapojit. Spojíšse s komunitou, která si volně vyměňujenápady a tvoří něco jako supermozek. Protitomu stojí úsilí velkých firem o patentovatelnostidejí, jako je tomu v USA. Tam jetřeba patentovaný určitý způsob houpání nahoupačce anebo známý doubleclick. Kdo jejpoužije ve své technologii, může být stíhánMicrosoftem za porušení patentu, pokudmu předem nezaplatí. Kolem snahy o patentovatelnostidejí byl na půdě EU veliký boja samozřejmě veliká lobby. Komunity se poprávu bouřily při vidině toho, že právnícivelkých korporací už stojí před branamiEvropy s mnoha tisíci návrhů na patenty, alehrozbu se naštěstí podařilo oddálit. Že tohlevšechno má dopad na kulturu, je nasnadě.S nesnesitelnou lehkostí rozmnožovánímultimédií všeho druhu se všichni stávámeprakticky zločinci. Internet není anonymní,jak se mnozí domnívají, naopak jsme na špagátku.A velcí vlastníci autorských práv sebrání a blokují volnému pohybu děl. Kulturasi ovšem má jít vlastní cestou, navazováním,citacemi, remixem…Třeba britský skladatelMichael Nyman, jeho minimalistické předělávkyMozarta nebo Purcella hudbu obohacují,volně na autory navazuje a převádí donové dimenze. Cožpak kulturu může někdosvázat do kozelce a říct: nejdřív plať, shánějsvolení autora a pak tvoř? Proto si chtějí lidévyměňovat názory, fotografie, texty, hudbuzcela svobodně, proto licence CC. Mám ideuhospody, kde by hrála jen hudba CC, třebaz jamendo.com. Co by na to asi řekla OSA?Bohužel nejdříve musí v našem právnímprostředí vzniknout alespoň nějaký judikát,který by rozřešil případný spor ve světlelicencí CC, ty samotné jsou zatím jen dílčímvítězstvím.S těmi autorskými právy to ale přeceznáme i z druhé strany… Nebo od tebeje snad někdo někdy koupil? Běžnápraxe tady v Čechách je spíš ta, že si jevydavatel na nějakou dobu prostě přivlastní…Napadá mě k tomu aktuální příklad.Právnický aparát Milouše Jakeše se chystávymáhat autorské poplatky za slavný projevna Červeném Hrádku, který zlidověl svéhočasu na kazetách, dneska na youtube, nějakéfráze se vsákly do jazyka, ani o tom nevíme.Potud to připomíná CC-BY-NC-SA, uveďteautora, nechtějte za to peníze, libovolně siupravujte. Příčí se nám autorské poplatky zastřelené projevy, to by mohl chtít platit kdekdo.Potíž je v tom, že za to někdo peníze užchtěl, vydavatel CD Jako kůl v plotě. A právěz přivlastnění práv na nějakou dobu plyneJakešovi naděje na úspěch. Lehko se dokáže,že projev není CC-BY-SA, čili nakládejtes tím, jak libo. To zpětně může atakovatzlidovění, jeho chaotická řeč se stane uměleckýmdílem a nám všem zůstane pachuťz moci zkrachovalého aparátčika.No, máme také Světový den autorskýchpráv, připadá na 23. duben… Jak tapráva ale hlídají licence CC? Vystavíš sitam text za předem daných, jasně definovanýchpodmínek, ale co když je stahovatelnedodrží? Kdo to ohlídá? A jakse to pak řeší?Jednoduše podle autorského zákona. Tenstále platí. CC je spíš dobrovolné omezenípráv jinak plynoucích z autorského zákona.S oblibou dávám příklad s katedrálousv. Víta na Hradčanech. Kdo je jejím vlastníkemnebo pro koho byla stavěna? Pro stát,nebo pro církev? Přece pro slávu Boží! A teďsi přelož sousloví Creative Commons…Volně: tvořivá schopnost lidského společenství…Takže jsme svým způsobemzase zpátky u té laicizace a demokratizace?Ano, svým způsobem… Vlastnické právomá tendenci dostávat se do míst, kteréje vyhrazeno k čisté radosti. Ne všichnidokážou být originální, leckdo sáhne pocizím námětu a rozvine ho po svém. Rodiče,kteří namalují dětem do památníčku FerduMravence, v podstatě porušují licenci, kteroumá nynější držitel práv. Syn OndřejeSekory totiž autorská práva neuváženěprodal do Německa, takže Ferda dneskaprodává jogurty a sýry na obalech. Stal seobchodovatelným a navíc zmutoval. Vypadázcela jinak než Sekorův proto, že byla prodanáidea, s níž posléze tchajwanská studianaložila podle svého. Ve smlouvě nezaznělapel na žádné odvozeniny… Ale kdo by byltušil, co dokáže trh?Celou dobu se tu bavíme v podstatěo tom, že svět se literatuře tak, jakby měla být vnímána, na míle vzdaluje,a ona se mu ani nepokouší stačit…Anebo pokouší, ale s chabým výsledkem?Abych se přiznal, tak nevím, jak by se tyvýsledky daly měřit. Navíc abych se o tomohl pokusit, musel bych mít opravdu přehled,co se píše tady a jinde. Ten nemám, alenaučil jsem se odhadovat z malého na celek.Pracuju v IT, říkám tomu soukromě filozofv terénu. Kde jinde by člověk vychytávaltrendy v myšlení než v technologiích, kvůlikterým je svět dnes tak poblázněný? Říkámsi, že když se toho budu držet, proniknu vícdo myšlení, než kdybych dřepěl v badatelně.Tahle cesta mě ovšem postavila před zjištění,že literatura, tak jak ji chápeme nebo takjak ji máš v otázce, není vůbec určující provnímání obrazu světa. Teď jsem to možnápřeveksloval trochu hluboko, ale nemůžujinak. Jestliže jsme byli naučeni literaturuvnímat jako médium pro dorozumívání,sdělování znalostí, zážitků a emocí, paktohle privilegium už dávno ztratila. Nebojinak: médium je už zcela jiné, ačkoliv lidskápotřeba sdružovat se a vyprávět si zůstalaasi zachovaná. Pro sebe jsem si to definovaljako posun do jiného emočního spektra.Kolika lidem dneska stačí svět blogů, koliklidí si vystačí s Facebookem nebo si jen taksednou a prožijí svůj den se seriálem Ulice…Tam, kde jsou informace všude, nejsou nikde,protože sporná je v takové situaci kvalita.Ale kdo ji pozná, kdo ji určuje? Napříkladkaždá sociální síť chytá jiné nátury. JestližeTwitter je jen takové myšlenkové ucvrnkávání,tak naopak lidé kolem otevřené encyklopedieWikipedie se musí nějak rozumnědohodnout na znění hesla a navzájem sekriticky hlídat. Lidé kolem klasicky vnímanéliteratury vlastně také vytvářejí sociální síť,teď už ten pojem můžu použít. Můžu alemluvit o nějakém úpadku? A proč? Všechnose nakonec odvíjí od kvality diskurzu uvnitřté které komunity.A co individuality na pozadí těchtokomunit?To je zajímavá otázka. Pokud mi supermozek,na jehož fungování se podílím,nevyhovuje, udělám takzvaný fork. Založímsi vlastní sektu nebo se ze mě stane solitér,ale ve finále se budu vymezovat zase vůčinějaké komunitě. V tomhle světě se to líhnejako v laboratoři…Dobrá, zkusme to tedy ještě z jinéstrany: Nemáš pocit, že se od literaturyočekává lpění na týchž hodnotácha reflektování stále stejných věcí,ale v podstatě pořád voláme po něčemnovém, po nějakém svěžím závanu?A jak by takový svěží závan měl vypadat?Jakou by měl mít podobu nebo formu? Odjisté doby sleduju literaturu, kterou odstartovalUmberto Eco. Baví mě názvy knih jakoSmrtící sudoku, Páté evangelium, Třináctýapoštol, vždyť sama cítíš, že je to vlastněvarianta podle jednoho algoritmu. Dokonceexistuje v dětské literatuře Osmý trpaslík.Ale tady je věc, kterou jsem úplně pominul,totiž že literatura má bavit a to bavení semůže pohybovat v kruhu, proč ne, když toněkoho takzvaně může bavit...Taky se můžeme ubavit k smrti, jak užpřed čtvrtstoletím varoval Neil Postman…Ale s tím svěžím závanem jsemto myslela trochu jinak. Uvedu příklad:Když v roce 2006 získala v Polsku DorotaMaslowská cenu NIKE za hiphopovýromán Královnina šavle, komentoval tofinalista téže ceny Michal Witkowskitak, že po revoluci, kterou v jazyce způsobila,už není návrat prózy typu „vyšelz domu a zahnul doleva“ vůbec myslitelný.Jenže, my stejně pořád „vycházímez domu a zahýbáme doleva“…Hip hop je zrovna prototyp literaturypřevedené do hudebního žánru. Je postavenývyloženě na jazyce, a dokonce másvoje básnické metrum, které v angličtiněejhle slovoKOUKNOU, BOBOŠÍKOVÁ…Nedávno jsem čirou náhodou narazil nawebovou stránku www.slovodne.cz. Párstálých návštěvníků tu rádo rozumuje nadzvláštními (ale i docela všedními) slovya obraty, debatuje se v odlehčeném, humorném,až rozpustilém duchu a lidé se tu předhánějív jazykové originalitě.Jako onehdy s onikáním – na počátku diskuzestál zvídavý dotaz jednoho uživatele,jak „oslovit příkladmo paní eurounijní poslankyni:Voni Bobošíková? Vona Bobošíková?Pravda, umím se z toho vylhat: ‚Kouknou,Bobošíková…‘ To ale nic nemění na smutnéskutečnosti, že onikací pravidla směrovanána femininum neznám. “ I neváhal a otázalse „učeného grémia“ – a spustil tak gejzírodsejpá a v češtině naráží na rytmické překážky.Jsem rád, žes to zmínila. Ještě dávnopřed slávou kapely Gipsy.cz mi někdo říkal,abych si zajel na Smíchov poslechnout sikluky, co tam rapujou u plotu hřbitova, jentak, z nudy. Tam, tam je jazyk, kterej frčí, tennenajdeš v knihách, říkal mi. A zrovna simyslím, že hip hop je plný toho „zahýbánídoleva“, všedních banalit posbíraných naulici, promluvou určité society. Narážíš alena klipovitost prožívání. Ano, potřebujememít pevnou půdu pod nohama, a proto„vycházíme z domu a zahýbáme doleva“. Jediněna pozadí všednosti můžeme vychutnatněco nového a neotřelého. Potřebujemevšednost nebo něco, co současný svět házípřes palubu – klid na práci. Rozhodně seale nevzdávám naděje, že nás může uměnípřekvapit. Jako příklad vezmu hudbu, kdejsem udělal několik objevů. Hudbu slyšíšodevšad, až by si člověk řekl, že ta variabilitamusí být vyčerpaná už úplně. Jenomžesvět emocí je asi mnohem širší, než tušíme.S Honzou Hockem (básník a prozaik, viz<strong>Tvar</strong> č. 10/2009 – pozn. red.) lovíme nováhudební vyjádření, za poslední rok se mitřikrát stalo, že mě hudba překvapila a překonalapomyslnou hranici, za niž zdánlivěnemohla už jít. Fennesz, Bohren & Der Clubof Gore, Scelsi… Novějšího data je jen Fennesz,hudba Bohren je stará 10 let, GiacintoScelsi se narodil v roce 1908. Nejde jen o tonové, ale o osobní hledání. Nehledě na to,že novátorství může být výsledkem určitésnahy, ale mnohdy to je spíš bezděčný efekt.Příroda nás v tomhle překračuje.Souhlasím, ale platí totéž, co pro hudbu,také pro slovo?Víš, na čem jsem pochopil, co to znamenátext? Na Beckettově novele Molloy. Už jenomten fakt, že jsem se s textem setkal, podobnějako kdysi s Kafkovým Procesem. Nejdeo objektivní pocit novosti, ale o osobnísetkání, uhranutí světem před mýma očimaa určitou proměnu, i když čtení provázelotápání. Text mi nepřinesl žádnou informaci,byl zjevením. Jako by daroval život. Protopotřebuju slovo, ale potřebuju taky obraza hudbu. Kdysi jsem se zamiloval do knih,s kamarády jsme v Praze prolezli kdejakýantikvariát. Dneska už není kam ty knihydávat, ale když se mě někdo ptá, jestli jsemto celé přečetl, odpovídám, že ty knihy spolumluví. Beletrii potřebuju víc k imaginaci, alehodně čtu odborné texty, teď zrovna ležímv Teorii množin. Skládám si obraz světa, abychrozuměl, a čekám na další zjevení. Potřebujučíst jako jíst, mám vylučovací paměť, analogiís hladem je pak pocit demence. Alenemyslím si, že jsem nějak blíž pochopení,spíš se stávám víc tolerantní k myšlence, žesmysl je jen iluze, ale vůbec to neznamená,že bych se měl přestat radovat, že jsem. Jeto stejné jako s hudbou, nic si z ní nevezmeš,a proč taky, ale přivede tě do stavu nějakéhouspořádání, a tohle má skrytý smysl, ovšemjiný, než zpravidla očekáváme.Připravila Svatava Antošovápůvabných jazykových gagů, dokazujících,jak je naše mateřština přebohatá a přeochotnánechat se sebou provádět psí kusy.Jeden vzpomínal na svou tetičku Filoménu(ročník 1891), druhý se zamýšlel, jak byse onikalo Yoko Ono, jiný zase navrhovalkromě onikání zavést též logické a nesexistickéonykání (pro ženy) a onakání (proděcka), začaly se vyprávět židovské anekdotya nakonec přišel na přetřes i nebohýplurál majestikus – v českých politickýchpoměrech by byl prý spíš na místě singulármajectikus a plurál nemajectizbla...Není divu, že diskuze na téma onikánípatří k těm nejdelším v historii tohotowebu, vždyť kde si dnes člověk může jen takbeztrestně zaonikat…Michal Škrabaltvar 04/10/11
že se jedná vlastně o dětskou hru, je, jakoby nám filozof odpověděl na existenciálníotázku kudlou do zad. Nabízí se však odpověďprostší, než si myslíme. Už jen samotnýfakt, že po celou dobu těchto úvah vlastněvnímáme román jako kód, který nás uvádído světa hlubinných archetypů, vlastněmetanaraci ospravedlňuje. Proč by kód měltajit, že je kódem? Tím lépe pro naši hermeneutiku,že má v textu oporu v signálu, ževýklad je žádoucí.Opět se v této souvislosti nabízí promyšlenápsychologická symbolika starýchalchymistů: Ludus puerorum neboli chlapeckáhra symbolizuje proces Díla. Dítěpřistupuje ke hře zcela jinak než dospělý.Ví naprosto přesně, že se jedná o hru plnoupravidel, ale také nečekaných zvratů. To jevšak neomezuje plně prožít hru tak, jako byšlo o samotný život. Tento přístup můžemenazvat infantilní, aniž míníme cosi hanlivého.Symbol celosti je ještě obsažen vestvořitelských tvůrčích silách, jež přirozenédětství dosud neztratilo. Také psychoterapeutve své práci rozehrává hru s asociacemi,vytahuje z hlubiny snové symbolya podněcuje k aktivní imaginaci. Výkladsnů a imaginativních představ, mnohdyjako nejvýznamnějších projevů nevědomí,připomíná hru s významy, do nichžje formou přenosu zatažen i léčitel. Jehovlastní psýché získává až podezřele silnouvazbu na psychické struktury léčeného.Musí trvale sledovat tok svých osobníchemocí a afektů a získat nadhled nad všelijakýmiraporty, přenosovými situacemiInzercedivadlo českých a světových premiérBř e z e n1.po / PÍSKOVIŠTĚ / M. Walczak / režie J. Pokorný / EK2.út / PERFECT DAYS / L. Lochhead / režie A. Nellis3.st / UBU SE BAVÍ / 2. PREMIÉRA/ A. Jarry / režie J. Havelka4.čt / MILADA / J. Pokorný / režie J. Ornest5.pá / TARTUFFE GAMES/ Pan Molière a kolektiv / režie J. Frič6.so / JEDEN DEN / A.Goldflam / EK7.ne / PLAY STRINDBERG / F. Dürrenmatt / host / EK8.po / ZÁZRAK V ČERNÉM DOMĚ/ M. Uhde / režie J. Nvota9.út / TARTUFFE GAMES/ Pan Molière a kolektiv / režie J. Frič10.st / CESTA HOŘÍCÍHO MUŽE/ K. McAllister / režie M. Záchenská11.čt / PERFECT DAYS / L. Lochhead / režie A. Nellis12.pá / HUS: Alia minora Kostnického koncilu/ L. Smoljak / režie L. Smoljak15.po / CESTA HOŘÍCÍHO MUŽE/ K. McAllister / režie M. Záchenská16.út / A TANČIT! / F. Kater / režie Jo-Anna Hamann17.st / KOMPLIC / F. Dürrenmatt / režie D. Czesany18.čt / UBU SE BAVÍ / A. Jarry / režie J. Havelka19.pá / PLATONOV JE DAREBÁK!/ A. P. Čechov / režie J. Pokorný20.so / HUS: Alia minora Kostnického koncilu/ L. Smoljak / režie L. Smoljak21.ne / Britské večerní menu divadla NaHraně / host / EK22.po / CESTA HOŘÍCÍHO MUŽE/ K. McAllister / režie M. Záchenská23.út / A TANČIT! / F. Kater / režie Jo-Anna Hamann24.st / SARABANDA / I. Bergman / režie J. Pokorný25.čt / ŘEDITELÉ / D. Besse / režie M. Záchenská26.pá / PODNĚCOVÁNÍ A TREST / režie J. Ornest / EK27.so / TARTUFFE GAMES/ Pan Molière a kolektiv / režie J. Frič28.ne / ČESKÁ PORNOGRAFIE / P. Hůlová / host29.po / BLANCHE A MARIE/ P. O. Enquist / režie J. Nebeský30.út / PODNĚCOVÁNÍ A TREST / režie J. Ornest31.st / MILADA / J. Pokorný / režie J. OrnestPokladna otevřena po – pá od 14 do 20 h.Tel: 222 868 868rezervace e-mailem: pokladna@nazabradli.czwww.nazabradli.czZačátky představení v 19.OO, není-li uvedeno jinaka jinou duševní havětí. Myšlenka, že Rychléšípy dospěly k jakémusi stupni supervize,ovšem není na místě. Existuje však ještějeden výklad, který staví na ideologii osvícenéhorozumu, jehož snahou je vystoupitsvým úsilím z toku dějin. Dušínovská etikahyperkorektnosti, která jde až za hraniciindividua, se lehce zamění za metafyzickoupředstavu věčnosti. Takové sebeuspokojenímá však jeden katastrofální důsledek:vypadává ze hry, což je pro psychický procesosobní integrace naprosto smrtelné.O dalších důvodech, proč se tak nečekaněromán obrací k metanaraci, se podrobnějizmíníme v závěru všech úvah.Pokud se ponoříme zpět do vlastního příběhu,nemůžeme se ubránit neřešitelnémuparadoxu. Jsou-li Rychlé šípy natolik rytířské,že opouštějí v touze pomoci bažení poježku v kleci, pak se nám celý zlom v chováníjeví jako nová taktika na získání hlavolamu,a tedy vůbec žádná charita. Je-livšak cílem oblafnout Široka nečekanýmšokem, pak klub splňuje všechny podmínkyšlechetnosti ducha, kvůli níž Široko ve Stínadlechpodniká své mise. O tom, že jdepřece jen o fintu, nám podávají důkaz následujícíslova: „Jsme Rychlé šípy, snad nás znáš!Nejsme ze Stínadel! Patříme na Druhou stranu.Ale chceme dopomoct Stínadlům k takovémumíru a svornosti, jaké tu panovaly za dob VojtěchaVonta. Víme, že je zde nyní několik skupina každá chce převzít vedení. Známe jednuz nich, vede ji dobrý chlapec Vláďa Dratuš.Myslíme, že by byla ze všech nejschopnější zjednatve Stínadlech pořádek a klid. Proto se takyliterární životfoto <strong>Tvar</strong>snažíme získat ježka v kleci, odznak VelkéhoVontství. Tím by přibyli Vláďovi Dratušovidalší přívrženci. Víš přece jistě dobře sám, copro Vonty znamená!“ Čtenář však moc dobřeví o druhém, nevysloveném důvodu baženípo ježkovi. Ať tak, či onak, Široko za danésituace nemůže z tohoto paradoxu vycouvata nezbývá mu nic, než jej potvrdit: „Zkoušeljsem povahy i tělesné schopnosti. Vždy jsemvšak nanejvýš objevil hrubou sílu a špatnévlastnosti, ale ušlechtilost ducha, o kteroumi především šlo, jsem nenašel. Vy jste první,kteří se mi zamlouváte svým rytířským chováním.“Po tomto Širokově prohlášení, kterési nezadá s alchymistickými promluvamik čerstvým adeptům Díla, putuje ježek dorukou Rychlých šípů do úschovy. Jako druhostranícinemají nárok na jeho mocenskouhodnotu a musí jej předat Dratušovi, čímžse tento slepý vozataj stává automatickyVelkým Vontem. Pro Druhou stranu má hlavolamzcela jiný význam, z čehož nám jasněvysvítá, jakou strukturu bude mít nadcházejícíconiunctio oppositorum.Poznámky:1Aurora consurgens zmiňuje černé sluncejako černý (tmavý) měsíc v protikladu keslunci.2Job 38,41 v překladu Nové Bible Kralické3Pozoruhodné je použití havrana (krkavce)a holubice jako indikátorů ustupujícípotopy.4Ó Štěstěno, jako Luna proměnlivá dorůstáš,aby ses umenšovala. (Volný překlad.)Už po deset let vydává vždy v lednu volná výtvarná a literárně-estetická společnost TeplickýŠlauch 2000 nový almanach. Nejinak tomu bylo i letos. Jeho křest se odehrál jako už poněkolikátév Jazzclubu v Teplicích (23. ledna), a protože byl jubilejní, přišla na přetřes i jakásibilanční statistika, s kterou na úvod seznámil všechny přítomné „otec zakladatel“ MartinTomášek. Kromě jiného uvedl, že za těch deset let prošlo Šlauchem „27 výtvarníků a 54literátů, vykouřilo se 4800 kusů cigaret a 520 doutníků, vypilo se 7 960 půllitrů piva a 150 litrůvína, vyšlo 10 almanachů, 1 básnický sborník s překladem do esperanta, realizovalo se 10 slavností,5 přednášek, 6 výstav, 9 vernisáží a 35 výjezdů do měst v ČR“. Za tahle čísla by se jistěnemusel stydět ani Český statistický úřad. Křtilo se obligátním šampaňským, na pódiuse střídali almanachoví autoři (P. Linhart, V. Bartošková, L. Kocián, P. Moučka, M. Šedivýaj.), hudebníci (M. David, M. Herbst) a hosté (J. Straka, J. Karchňák). Nicméně vystoupenívšech doslova přebil svou cedníkovou vizáží a „člověkolapkou“ posledně jmenovaný JaroslavKarchňák (na snímku), jinak také performer a organizátor tzv. kravatování básníků,které se každoročně koná v Benešově nad Ploučnicí.O několik dní dříve (16. ledna) křtil v Ústí nad Labem svou sbírku Poezmije královéhradeckýbásník Ivan Pasadena, který debutoval v roce 2006 prvotinou nazvanou Antropotyjátrsuma sumárum čaj rum bum. Křest se odehrával v Café Max, alternativní to kavárnědisponující prostory jen o málo většími než běžný obývací pokoj, takže i kdyby přišla pouzepolovina lidí, stejně by bylo našlapáno. Sympaticky vyvedený a griotkou křtěný paperbackvyšel jako samostatně neprodejná příloha časopisu H_aluze, a jak na záložce psáno jest,společným znakem Pasadenových básní „je oponování vůči konzumu a suché konstatování častokrátnelibé a zatuchlé skutečnosti, která profituje na lidské blbosti“. A jak jsem tam tak sedělaa pila europivo, napadla mě taky jedna taková: Dobrý den, jsem Stella, Stella Artois, jinak nic/ Nikdo mě nemá rád a přece se všude točím / Tak co bych chtěla víc?Svatava Antošováto na jazykuBig Book Boutique, stálo v titulku. B je sympatickálitera, připomíná plné prsy. A nejen mně.A tady je v násloví dokonce ještě o jedna ňádravíc, než má Bardotka, to se počítá. Akorát žeasi nevíte, co si pod tím Big Book Boutiquepředstavit. Tak to vezmu od začátku, ostatněmnohé okolnosti se mi zdají být výmluvné.Jsem lapený v sociální síti, myšleno nainternetu, záchytná sociální síť, podporyv nezaměstnanosti, příspěvky na bydlení,invalidní důchody, to je něco jiného. Mimo jinéje v té síti taky spousta básníků – a věřte nebone, nepřestávají kvůli tomu být básníky. Teďmyslím tu síť internetovou. V té záchytné jichje zatím pořád ještě víc, v té dokonce mnozíbásníky být začínají, nouze učí housti. Já do níještě nespad. Ale přesto jsem se na Facebooku,teď už to slovo tedy definitivně padne, přidalke skupině, která se vzájemně informuje, co jezrovna v Praze zadarmo. Koncerty, výstavya podobně.V pondělí jsem se díky ní dozvěděl, že vestředu je Big Book Boutique. V domě č. p.,tuším, 37, Dlouhá ulice – pozvánka jak do Stínadel.Ocituju ji celou, zdá se mi (rozto)milá.A pražáckým autorům odpouštím, že vesniceje podle nich stejně potřebná jako nemocnicenebo hospic. Ostatně záchytnou sociální síťu nás vždycky pletou ti, kteří nemají ponětí,kdo do ní padá.Taky máte doma knihy, které jste už přečetlia chcete poslat dál? Taky máte domaknihy, které Vám zabírají prostor? Takychcete číst nové knihy, ale ty v obchodechjsou prostě příliš drahé? Taky jste obdrželik vánocům dárek, který Vám nevyhovuje?V tom případě si přijďte vyměnit a směnitknížky na bazar se jménem BIG BOOKBOUTIQUE! Možná bude někoho dalšíhobavit právě ta knížka, která Vás nezajímá...Akce se koná ve středu 20. ledna<strong>2010</strong> od 20h v klubovně 2. patro na adreseDlouhá 37, Praha 1. Vstupné je minimálnějedna kniha. Čím více knížek přinesete,tím více si jich odnesete. A ty knížky, kterézůstanou, budou odvezeny do knihovnyněkteré nemocnice, hospicu či vesnice.Zbytné knihy se vždycky najdou, sbalil jsemjich pár decimetrů a šel. Bylo to dobrodrúžo,dvůr domu 37 tmavý, nikde žádná cedulka– zato další lidé, co koukají, kudy se svou trochoupísmen do mlýna. Nakonec jsme našli,vyložili knížky na stoleček, už jich tam párdesítek bylo. A podívat se, co už tu leží, dát sipivo, vydýchat.Viděl jsem ten večer pár desítek dobřenaložených lidí a pár set knížek. Sedli jsmesi s Prazdrojem a dívali se na cvrkot, měljsem dobrý pocit. Jednak už z toho, že se tulidé rochní v knížkách, ale taky z toho, žemůžu voyeursky, sociologicky sledovat, kdose čeho zbavuje a kdo si co vybírá. Potěšilomě, že rychle zmizely některé svazky, kteréjsem sám donesl; ostatně nebyly špatné, jenjsme si prostě nebyli souzení. A potěšilo mě,že i jiné knížky se dostávají k majitelům, sekterými si pravděpodobně souzení budou.Tamhle vysoká dívčina v riflích velmi těsně:Deník Bridget Jonesové. Hipíř schramstnultřikrát Castanedu a jednoho Kerouaka navíc.A podobně.Mám rád, když si věci najdou svoje lidi. Stůl,na kterém teď píšu, též trpěliv v mrholu kontejnérustoje čekal – a dočkal se mne. Tady sinejenom knížky hledaly majitele, taky večíreksi našel mě. Přiznám se, že vůbec nevím, co tovlastně bylo za prostor, kde jsem byl – snad tamněco bývá častěji, výčep byl zařízen i zásoben –,přiznám se, že vůbec nevím, kdo to vymyslela kdo organizoval. A je mně to fuk. Vyměniljsem pár decimetrů knížek za dvě o součtu šířekrovnajícím se zhruba jednomu palci. Jednaz nich navíc kdysi byla součástí mé knihovničky,ale zřejmě si našla někoho jiného.Nezůstal jsem na party, nevím, kolik ještěpřišlo lidí, kolik se celkem protočilo knížek,kolik jich půjde do vesnice či do hospice. Alelíbilo se mi to. Hlavně proto, že je to tak jednoduchávěc, která se dá provést úplně kdekoli,snadno. Akorát že tady to někdo udělaldoopravdy.Gabriel Pleskatvar 04/10/13
jihokorejské rýžovištěFASCINUJÍCÍ PŘÍBĚHY Z EVROPYŠvédská ambasáda pootevřelaokno evropské literatuře v Korejina všech sloupíchPředsednictví Evropské unie si čeští čtenářiv posledním roce užili více než dost. Většinouse ale dozvídali o velkých akcích, jako bylysummity hlav států či ministerská setkání,která se konala přímo v Česku, respektiveobčas v Bruselu. Málokdo však tušil, že řadufunkcí předsednictví plnily a stále plní i jednotlivéambasády každé předsednické zeměrůzně po světě. Evropu tak v první poloviněloňského roku takzvaně „řídil“ také Čechv severokorejském Pchjongjangu, stejnějako třeba v zimbabwském Harare nebojemenském San‘á. A stejně tak jako velkouuměleckou akcí českého předsednictví bylabruselská Entropa Davida Černého, která– ať už se na ni objevují názory také či onaké– v mediálním, politickém a tedy i uměleckémsvětě zaujala, adekvátně menší kulturníprezentace dělají i jednotlivé předsednickéambasády ve světě, včetně těch českých.Umělecké výstavy a koncerty (někdy spíšeusedlé, a jindy avantgardní) jsou asi nejtypičtějšíukázkou takovéhoto pokusu o zviditelněnísvé „předsednické“ země kdesi vevzdáleném koutě zeměkoule. České předsednictvív Soulu (www.mzv.cz/soul) takkromě prezentací moderního výtvarnéhoumění vítězů Ceny Jindřicha Chalupeckéhozorganizovalo i dvě literární výstavyvěnované autorům v Koreji už známým– Karlu Čapkovi a Jaroslavu Seifertovi. Literaturabývá velmi často stranou pozornostiambasád v zahraničí, chybí jí ona schopnostrychle beze slov oslovit, jakou má výtvarnéumění, či alespoň chvilkově zaujmout, jakoto dokáže třeba film. Nicméně právě literaturusi jako svou hlavní prezentační aktivituv Soulu zvolilo po českém následujícíšvédské předsednictví v Evropské unii napodzim 2009, když iniciovalo vydání sbírkypovídek autorů ze všech členských zemí EUv korejštině. Velvyslanec Lars Vargö se dopráce pustil hned krátce po svém příjezdudo Soulu v roce 2006, kdy začal pro svůjprojekt hledat podporu jak u svých kolegů– velvyslanců jednotlivých členských státůEvropské unie v Soulu –, tak u řady institucí,autorských svazů po Evropě i jednotlivýchevropských spisovatelů i korejských překladatelů.Práce to nebyla jednoduchá, i kdyžby se to mohlo zdát, avšak najít vhodnétexty opravdu ze všech členských zemí, bylovíce než obtížné (jen na okraj – kolik znátetřeba maltských či kyperských autorů?).Když jsem do Soulu přicestoval na podzim2008, česká povídka už byla vybrána (KlukJana Balabána), ale velvyslanci Vargömustále chyběla díla z dobrých deseti povětšinoumalých evropských zemí, které navícv Soulu (nikoliv překvapivě) neměly svádiplomatická zastoupení.Podobně obtížné to bylo i s překlady– přestože se na Korejské univerzitě zahraničníchstudií (Hankuk University ofForeign Studies) v Soulu v současnosti učívíce než čtyři desítky jazyků od azerštinypo vietnamštinu, pořád mezi nimi nejsouvšechny oficiální jazyky Unie. Zřejmě příštírok vznikne v Koreji baltistika, ale o finštiněa slovinštině se prozatím neuvažuje,a keltskou irštinu a maltštinu na Korejskémpoloostrově zřejmě opravdu nikdo neumí.Nakonec se ale podařilo překonat i tentoproblém, když budoucí zakladatel studiabaltských jazyků – a dnes lektor korejštinyna univerzitě v Rize – So Čin-sok přeložila vybral povídky ze tří pobaltských zemí(neboť opravdu umí jazyky všech tří pobaltskýchrepublik, a k tomu ruštinu, polštinua angličtinu), a Maltu a Irsko reprezentovaliautoři píšící anglicky. Nakonec se tak sekundárníhopřekladu přes angličtinu dočkali jenPortugalec José Riço Direitinho, kyperskýTurek Gür Genç a Slovinec Miha Mazzini.Když si přitom uvědomíme, že před dvacetilety v Korejské republice prakticky neexistovalavýuka jiných než „velkých“ světovýchjazyků, je to více než úspěch, že se nalezlipřekladatelé z tolika jazyků. I u nás v Česku,kde se pyšníme dlouholetou tradicí překladůz „malých“ jazyků, by asi sladit takovoutoakci bylo jen velmi obtížné.Přední korejské nakladatelství Minumsa,které se nakonec rozsáhlou dvoudílnouknihu Evropa, fascinující příběhy (Jurop,sočore pchačida) rozhodlo vydat, samozřejměod počátku nepředpokládalo velký komerčníúspěch a bez finanční podpory by takovouknihu s vysokou pravděpodobností nikdynevydalo, a to přesto, že se editoři logickysnažili vybalancovat knihu z povídek namístním trhu neznámých tvůrců několika„velkými“ jmény. Ty představovaly dvě zdeoblíbené autorky – Francouzka Anna Gavaldováa Angličanka Zadie Smithová – neboNěmec Ingo Schulze či Ital Antonio Tabucchi.Kniha se tak přes relativně malý náklad třítisíc výtisků neobešla bez masivní finančnípodpory švédského velvyslanectví, kteréodkoupilo zhruba čtvrtinu nákladu; knihapak byla jménem švédského předsednictví,ale také nás všech Evropanů distribuovánanejznámějším korejským osobnostemz oblasti kultury, politiky i obchodu. Provelvyslance Vargöho to byla práce nelehká,ale vzhledem k tomu, že sám je autoremněkolika svazků poezie a také překladatelemřady děl klasické a moderní japonskéliteratury, dělal ji jistě s láskou. A řada dalšíchevropských i jiných kolegů, sdruženýchv ním založené neformální Seoul Literary환국Society, propagující kontakty mezi korejskýmia zahraničními spisovateli a zájemcio literaturu z řad rozsáhlého soulskéhodiplomatického sboru, mu v tom – alespoňněčím – trochu pomohla.Největší zájem recenzentů vzbudila předevšímdíla vztahující se tematicky k vzájemnému„objevování se“ východní a západníEvropy, což je v roce dvacátého výročí páduželezné opony jistě více než vhodné. Častozmiňovány byly například povídky rusko--rakouského autora Vladimíra NikiforovaAus dem Tagebuch eines Nachtportiers či BulharaNikolaje Stojanova, tvůrce povídky Lescours de français. Dva tucty recenzí v místnímtisku jsou malým úspěchem této knihyvýznamně propagující literární Evropu vevzdálené Koreji.joa co mácha?200Daniel Špička, architekt a hudebník, někdejší umělecký šéf legendárníhosouboru Renesex neboli Renesanční sextet (1977–1992)Musím říct, že nejsem čtenář poezie. Rád poezii poslouchám, když ji někdo dobře čte, aleMáchův Máj je výjimka. V podstatě nesnáším, když Máchův Máj někdo čte, protože pořádmám v paměti ty přeromantizovaný čtení, co tady čítávala třeba Ludmila Pelikánová,a vlastně nikdy jsem ho dobře čtenej neslyšel.Skvěle ho kdysi natočil třeba Rudolf Hrušínský, to má šílenou energii a vůbec tonení romanticky unylý...To jsem neslyšel, škoda. Ale já Máchův Máj rád čtu. Tak jako dávám přednost čtení Shakespearovýchher před hloupě aktualizovaným nebo nedobrým představením, protože jaku Shakespeara, tak u Máje mám prostor pro fantazii. A klišé, který všichni zdůrazňujou,tak v tý fantazii jednoduše nemám. Proto ilustrace Máje filmovým přepisem nebo nakoneci hudbou mi nemůžou nic říct. A já, když ten Máj čtu, a někdy si ho vlastně říkám i pro sebe,tak je to v souvislosti s tím, co ostatního o Máchovi vím. Že to nebyl jen takovej ten rozervanec,ale že to byl v podstatě plnokrevnej řízek, kterej cestoval, psal si velmi zajímavýzápisky z těch cest, lezl po hradech, který mu samozřejmě byly připomínkou romantickýchdob, stejně jako mně a vlastně každýmu. A v neposlední řadě i to, co se mi dostalo do rukyvlastně už v samizdatu, je jeho erotický deník, kterej je úžasným dokladem normálníhomladýho života, kulturního, a netýká se jenom jeho sexuálních kousků s Lori. Mácha jepro mě v podstatě kompletní obraz chlapíka, kterej byl ještě navíc skvělej básník. Je jenomsmůla, že nám nevydržel dýl. Že se napil tý vody, protože přece musel vědět, že když senapije vody na hašení, může dostat tyfus. Mimochodem, když jsem si poprvé jako teenagerpřečetl Máj, tak jsem požádal – byl jsem tehdy marod, ležel jsem v posteli –, tak jsempožádal sestru, aby mi přinesla z knihovny další básně. A byl jsem, až na dvě nebo tři malývýjimky, strašlivě zklamanej, protože ty byly takový jako… no, nic mi neřekly.Byly tak špatný?Takový romanticky strašidelný, v podstatě legrační. To ten Máj je úplně něco jinýho.U Máje naštěstí není pochybnost, jestli to napsal Mácha, jako je u Shakespeara. Zaplať pánbůhse ví, že to napsal, a je to doklad o tom, že to byl plnokrevnej, skvělej člověk. Nedávnojsem měl úžasnou takovou skoro nepříjemnost s jednou starou dámou, která měla černejkabát s červenou podšívkou, a já jsem jí řekl: Vy máte krásnej kabát, jako měl Mácha, co mu houšil jeho kamarád, herec a krejčí Kaška.Mnohými „naučnými“ tabulemi a zřejmě za peníze Evropské unie nechal osadit Českoněmeckýfond budoucnosti hřebenové cesty na české straně Krušných hor. Jak vidno nafotografii z letošního ledna, jedna z těch tabulí vás pošle na pivo oběma směry – řečenos Járou Cimrmanem „na sever a na jih“. Tkví-li ovšem budoucnost Čechů a Němců v pivu,pak nelze než litovat, že v něm netkvěla i minulost…antJá mám pocit, že ho měl bílej, jakoby od vojenský uniformy...Já myslím, že ho měl černej. No to je jedno, taky jsem si to mohl splést. Načež tahle tetajedný mý přítelkyně se na mě rozzuřeně rozkřičela, jak toho prasáka můžu vůbec před nízmiňovat. Trochu jsem koktal, protože jsem ve společnosti nechtěl dělat scény, ale měljsem velikou chuť se jí zeptat: Tak proč jste ten tajnej deník četla? Ale to je jenom takovejdodatek k Máchovi. Pro mě je Máj obrovský dílo. Jenom je škoda, že čeština bez překladunikam moc nepronikne. Takže ho máme sami pro sebe.Připravil a fotografoval Dalibor Demeltvar 04/10/14
na pokračováníkráska /4Josef Kocourek4.Květiny mi vždycky připomínaly lásku.A když minou teplé dni zářijové, hroznydozrají a přijde listopad a všechno opadáa se vším, co jsme dosud neopustiliz milostí léta, je třeba rychle se rozloučit,odhalit své tělo lijákům a rozplynoutse v podzimní den, není možné myslitna lásku. Olga odemkne svůj byt v druhémposchodí, vstoupí, setřese z ramenouomoklý plášť a unaveně se posadí kestolku. Služka přinese oběd, sestra dolespí a její muž odešel na nádraží.Venku se sklání den, je čas, kdy srdcepotřebuje klidu a velikého ticha a pokoje.Je podzim, kdy se už připozdívá. V okně seleskne soumrak, studené slunce stojí nadmořem tmy a už se potápí.Olga sní.Praha. Dům jejích rodičů nedaleko Vltavy.Doktor. Návštěvy. Dlouhé večery, kdyhovory jsou bezvýznamné a těžké. Lékař,který pomalu a tiše stárne. Nosí černé šatya tentokrát i jeho oči jsou temnější, jakoby jeho duhovka měla právě tolik šatů jakotělo. Den, kdy jí říká, že ji miluje. Druhýden, kdy ona přijímá jeho dvoření jako něconutného, čím se doplní prázdnota dne; a jemožné věřit v den příští. Zasnoubení. Jehopolibky jsou krátké a suché. Zdá se jí, jakoby po každém z nich měla ústa na mnohoměsíců dezinfikována. Čas, ukazující omyl.A další měsíce, kdy se má vdávat, a onanechce a raději dokončí studia a stane seprofesorkou. Odjíždí na své působiště, alejemu neřekne kam. Vidí onen den předodjezdem, kdy přišel s vpadlýma očimaa bez brýlí a hladově se vrhl po jejím těle,jak se mu vymkla a on se hrozivě vrátil kedveřím a zaťal pěsti a cosi zahučel, čemuona nerozuměla. A pak, pak už to bylovelmi krátké...Otevřela oči. Její řasy byly velmi dlouhéa napínaly se nad očima jako záclonky, pečlivěsebrané v řadu černých záhybů. Řasy,tykadla žen, snítky, na něž usedá motýllásky a dává jim moc obětovat se, řasyzůstanou ozdobou žen, kterou nemohouprodat tak lehce jako tělo. Chvíli se jimiovívala, pak se převrátila na bok a snila dál.Venku tiše a bez odporu usedal den, dalekov horách už usínala noc a auta, která právěpřijížděla kdesi od Trutnova, byla už celázačernělá.Olga dlouze sní, po celé hodiny, bolestně.Srdce se vznese k hladině těla jako červenýměkkýš a všechny smutky světa se ho dotýkajíbezprostředně a chladně. Bolesti, kteréjím kdy prošly jako prorezavělé jehlice, vracejíse znovu a znovu bolí a rozjitřují zapomenutérány.A zatím venku klesla noc, lampy se vyšplhalyna hroty stožárů, nahrnuly se nadulici a sypaly němě své citrónové světlo,kramáři našli v hospodách svůj domova psi svůj sen.Olga se probudila a pohlédla oknem.Hluboko pod ní šla četa vojáků. Bodla nakoncích pušek se leskla jako listí mořskécibule, tváře byly zlé a přísné, nesli rakevze dřeva černého jako uhlí a za tou rakví šelsmutně velitel a šel sám.5.Septima. Studenti sedí v žlutých lavicícha hledí na zelený stůl. Profesorka OlgaNeffová učí psychologii. Vzadu sedí JanMedek a hledí do okna. Jasany kývají větvemi,nad červenými střechami novostavebplují dlouhá roucha mlhy, je pološero,studený vzduch prosakuje sklem a usazujese na tvářích studentů jako mráz, je pozdnílistopad a ještě nenapadl sníh. Čekali denza dnem a marně. Země zmrzla a zkostnatěla.Suchá a vyhublá pole zmnohonásobilasvou velikost a volala po sněhu. Profesorkamluví pomalu a najednou umlká,položí hlavu do dlaní a dlouho mlčí. Jeticho, mlčí celá třída, mlčí lampy u stropua stěny a lavice a studenti i žena. Tu JanMedek prudce vzdychne, slečna zvedneudiveně hlavu, student se nepohne, zardíse a slečna mluví dál.Jan Medek žije den ve škole jako milostnédostaveníčko a každé je první, i když seopakuje šestkrát za týden.Minulo září a říjen a za tu dobu se utlačovanáláska může propadnout až do hrotusrdce a zákeřně tam ztuhnout v pevnýkrystal, který by krev nevyplavila, i kdybyJan Medek vykrvácel do poslední kapky.A život jej na své dlouhé lodi dopraví ažk té hodině, k tomu těžkému okamžiku,kdy student mimovolně bere pero do rukya bílý list papíru a pomalu píše tiskacímpísmem, dívaje se do tváře své učitelky:Slečno, miluji Vás.Slečno, mám zemřít?Slečno profesorko Olgo Neffová, umítemlčet?Více napsat nemůže, více se snad ani nesmí.A student složí list do obálky, opatrně jizalepí svou úzkostí a čeká, až se zazvonía slečna je vyzve, aby všichni opustili třídua odešli ven, aby zamkla. Dnes, slečno profesorko,neodejdou všichni. Zůstane tu JanMedek, opře se o okno, a až se ho podruhébudete ptát, proč vás neposlechl a nejde,vytáhne z kapsy maličkou bílou obálku, dvakroky uděláte vy, dva on, podá vám psaní,vy natáhnete ruku a stisknete s podivenímroh, on zašeptá, že děkuje a vyřítí se ven,aby neviděl vás a necítil své hořké rozpaky,až roztrhnete obálku, otevřete list a přečtetetři těžké věty o lásce.Zazvonilo.„Dnes zůstanem ve třídě, na chodbě jevelmi chladno,“ řekla ještě Olga Neffováa pomalu odcházela ke dveřím.Jan Medek se studeně podíval dozamženého okna.Zazvoní se podruhé a studenti jdou dokreslírny, posadí se k dlouhým stolůmna červené stoličky. Z obrazů, na nichž jemalováno zelené stromoví, také už začínápadat listí. Starý profesor v bílém pláštipíše za katedrou své paměti.Ještě nepadá sníh.Staropacké hory jsou šedivé jako kozíhřeby. Permská země na stráních je uždožluta vypálená mrazíky a suchem, metlicena mezích a lučinách zkameněla, růže,které v zahrádkách rozkvetly poslední, visína keřích jako kapky rubínového skla. Přiletujíkřivonosky a drozdi a sezobou je jakozrní.Zazvoní se potřetí, a až se zazvonípočtvrté, bude konec všemu a reálka budeopuštěna i jí, která neví, že je milována,i tím, který mačká obálku a číhá na chodbě,aby ji potkal. Poslední hodina. Na schodechsedí primánek. „Hošíčku, kdopak učítady vedle? A nevíš, kde učí Neffová?“Kvarta.Chemie. Chemie je až na hoření chodbě,kde je věčné šero a skoro samota. Studentdojde tiše až ke dveřím a poslouchá.Slečna mluví o Avogadrově teorii. Ach,srdce. Myšlenky jsou překotné a temnéa plné úzkosti, ó těžká hodinko! Vysmějese mu? Dá ho potrestat? Zví o tom celýsbor? A student leze pomalu podle zdi dáldo chodby a zase se postaví do okna, jakoby odtamtud měla přijít spása. A minutyse nezastaví nikdy před úzkostí srdcea Medek ví, že za pět minut zazvoní a ženeodváží-li se dnes, neodváží se nikdy.A teď už statečně přistoupí ke dveřím,zaťuká, spíš na své srdce než na zelenoupokožku dveří, uvnitř zazvoní krokya Olga Neffová stojí ve dveřích, vstupujena chodbu a přijímá s úsměvem podávanouobálku; schová ji do pláště, znovu seusměje a mizí.Janu Medkovi se srdce radostí trhá.Teplo, jaké v duši nikdy nepocítil, sálá muduší do krve a do rukou a do tváří.A když se po půlhodině zastavuje na návršía dívá se na hory, vidí mračna nabitá vločkami.Jdou při samé zemi, studená, dlouháa beznadějná, delší a smutnější než láskastudentova –(pokračování příště)obrázky z přítmí zámeckých knihovenDějiny jsou naplněny šepotem tajných společností. Avšak i lidé sami mají své tajnosti. Zákonenantiodromie platí i pro tajemství. V míře arci rozdílné pro každého dle jeho založení a temperamentutajemství svědí pod kůží a někdy i na jazyku. Je těžké mít tajemství. Tajemství jejako panenství – lze je ztratit pouze jednou. Proto je potřeba šifrovat. Ottův slovník naučnýnám říká, že „chiffre“, původně číslice, cifra, pak značka, šifra, tajné písmo nebo znamení, bylov nejjednodušších tvarech známo již Židům a Řekům.V zámecké knihovně Újezd Svatého Kříže najdeme knihu CRYPTOGRAPHIA oder Geheimeschrifft-münd- und würckliche Correspondenß…, vydanou v roce 1685 v Hamburku. Jejímautorem je Johann Balthasar Friderici. Kniha obsahuje množství rytin, které předvádějí, žešifrovat lze i s půvabem.latvar 04/10/15
haló, tady čistička!V té šedi našichživotů rozproudíkrev i docela banálníudálost. Například,když okresní básníkpřezdívaný Mengelezahajloval na místníhopankáče. Jistě,šlo o tzv. provokaci.V tomto případěbyla nadmíru úspěšná. Následná diskusepředvedla očitým svědkům, že Mengele jepankáč a fašistou je místní pankáč. Napadlomě, jaké hodnoty vůbec tito lidé mají, kdyžjsou s to dělat ze sebe taková hovada. Nejhoršívšak na celé situaci bylo to, že ten ženskýšvejk v nás se tím velice bavil.Naše brutální země se proměnila v krajinkuv zimním hávu. Přesně za takovou krajinkuzískal pan Leli ve Slavnostech sněženek odjistého střihouna svoji ráznou družku. Aleza co tu svoji krajinku vyměníme my?V rámci humanitární megapomoci bychomji třeba mohli vyměnit za Afghánistán neboza Zimbabwe. Oni sem, my tam. Podle prognosse k nám stejně všichni chystají, seberounám naše ženy, přisvojí si naše bůžkya láry a sežerou nám chleba. Udělejme toraději sami.Opravdu jsou vydavatelé literárních a uměleckýchčasopisů přesvědčení, že právě beztoho jejich bude v tom našem kulatém světězatraceně pusto a prázdno? Nechtěli by sesvé trochy do mlýna vzdát ve prospěch tohodruhého? Nebo nastavit systém matrjošeka pak mít jediný megadeath magazín zavěšenýna prestižní webové adrese.Může současný autor bourat tabu v tétodobě plíživé neonormalisace? Leckdo pochybovačnězavrtí hlavou, ale s trochou absolutnívůle si všimněme, že kdysi zřícené ikonyse opět staví, a co bylo před 10 lety běžné, jenyjčko považováno za výstřední. Prožívámeepochu retabuisace detabuisovaných hodnot,témat, mýtů. Není to až zas tak nečekané.Jánošík prožil něco podobného, nejprve bylmytisován, pak demytisován a nakonec redemytisován.Za nejvíce zábavné na celé věcipovažuji stále se zvyšující výskyt slova tabuv anotacích kultovních knih a filmů, které serovněž množí zlehka jako ústřice. Nebohýčlovín je tak přesycen informacemi, že vefinále neví lautr nic, a chudák rebel gothikpředvádí remake nekonvenčních kapel starýchdvacet třicet let. Vědoucímu je to k smíchu,ale informovaný prosťáček valí bulvy,jako by se narodil před vteřinou.Rozhorlila se přítelkyně Radiolka, že kvůlistromečku nevidí na televisi. Ale je snadvůči našemu milému environmentu přátelskyuživatelské gesto uříznout stroma hned na konci ledna ho vyhodit? Jehličíuž ostatně opadalo, takže na plasmu je vidětnepoměrně lépe. Stejně jsou to jen saméreprízy. Seriály, filmy, zprávy, všechno už tubylo. A to máme přes 200 kanálů. Dokoncei ty číči na pornokanálech předvádějí tysamé prasárny dokola. Sledoval jsem předpár dny či měsíci nový Queer, ale předvádělitam jen omšelé džouky o queerových fotbalistech,kačeřím lúku Borhyové a fajtovánív neoavantgardním divadle. To si radějivezmu novou knihu od Benjamina Tučkaa hodím si ji na plasmu.Už Christoph von Lichtenstein popisovalzajímavý kritický jev, při kterém se v soubojikritiků a obhájců tohoto kterého dílapověstné meritum věci vytrácí. RadekFridrich se kriticky obořil na novou sbírkaPavla Petra (už nevím kterou). Pavla Petrase zastal Jan Štolba. Fridricha zaštítil PetrŠtengl. Fridrich v hostinci Vyšehrad v Duchcověna Teplické ulici prohlásil, že interesantněrozsochatý spor nemíní dál rozvíjet.Tu jsem k věci přistoupil já a prohlédnuv sido půl pasu svlečeného Pavla Petra (v loňskémčísle Hosta), prohlašuji svědomitě:Luzná postava není vše, pohleďme jen nacyklistikou do ideálního tvaru vypracovanálýtka takového Fridricha. Z tohoto strukturalistickéhonáhledu se celá věc dostává navyšší niveau. Kdo bude mít navrch? Srdéčko,nebo lýtka?Každý to někdy zažil. Čte si v poklidurecense, smířlivě mhouří oči, tu zas povytahujeobočí a občas se pekelnicky zasměje,když to kritik nějakému nesympatickémugaunerovi osolí. Přijde však okamžik – náhlese v recensi pozná. Kritik sice raffinovaněpíše o jiném autorovi, ale on ví: Je to o něma nadto se kritik krutě trefil do černého, slabého,neduživého, ba trudovitého zlomkujeho tvorby. Na mě to přišlo u recense EvyKlíčové na Cvokyni Evy Hauserové (<strong>Tvar</strong>č. 21/2009). Zvláště v pasáži …je svou slovotvornouinvencí i neotřelým využitím odbornéholexika v existenciálně působivém rozporus možnostmi postav manévrujících v úzkýchmantinelech života… Nebesa, vyhrkl jsem, tado mě šije!Někdo by rád dělal děti a psal experimentálníromány. Jiný by medialisoval poesii pomocíinteraktivních médií. Kdo však má fištrónaa šicflajš, ví, že nejdál se dojde se sympatickoukrutostí, bez zbytečných calambourů,s nohama pevně na zemi a očima upřenýmak nebi. Ano, je řeč o (zatím pouze) ženskémantisentimentálním románu. Ten vydal jednoznačnýodsudek nad současnými chábry(kteří si užívají roli otce) i nad Mackenziehoopusem Muž citu z roku 1771 (hlavní hrdinaněkolikrát omdlí z přemíry citů) a smělenavázal na dílo Gill Sedláčkové Třetí pohlaví(k. r. 1920), kde se doslova praví: Jejich přátelstvízačalo bez ženské sentimentality polibkya říkáním si něžností. V zdánlivém rozporutéto smyslné větičky vidím hlavní přednostnové linie české prosy. Zbývá jen poradit, jakpřipravit dobrý antisentimentální román:1) psát svižně, 2) lehce, 3) hbitě, 4) přiostřittektoniku textu.Jo, kočárek se sem vejde, ale vy ne, řeklautobusák zasloužilé matce, asi 25 let, 100kilo. Tak jsem to vyprávěl v Merkuru matcea její kolegyni. Obě se smály, kroutily hlavou,ale věřily tomu. Co by ne, je to pěknýobrázek a nepochybně se to už párkrát stalonebo stane. Až se toho předvídání, řekněmetvůrčího předvídání, bojím. Druhdy jsem siříkal: kdyby tak ten grafoman Viki Shockpoznal na vlastní kůži, jak tvrdá je knižnírealita. A vida, dnes objíždí Prahu s knihovnickoumaringotkou.Jan Zábrana napsal, že lepší geniální uměleckédílo bezcharakterního sígra než slabomyslnýopus dobráckého čičmundy. Zábranato však viděl příliš jednostranně. Dnes tojde i skvěle marketingově nastavit na mírutoho kterého čtenáře. Napadlo mě to, kdyžinzercejsem si z obchodu přivlekl balení Magnesiís výzvou, abych psal blogový román s Vieweghem.Tu by jistě mohlo vzniknout geniálníslabomyslné dílo dobráckého sígra.Zdálo se mi, že musím dělat stádnice z ekonomie,ale neznám podoby učitelů, bydlímv domě ve stillu obrazů Edwarda Hopperaa jezdím na kole bez šlapek, nemám boty,ponožky ani kalhoty. Probudila mě až slova„Byron Mnichov“. Můj psychoanalytik odhalil,že podvědomě se toužím připojit k literárnímuproudu, který spojuje plebejskézábavy s bohulibým cílem učinit je vysokýmuměním a zároveň na tom trhnout nějakoueurokačku (viz varovná absence šatů). Dodíla se prý musím pustit ihned, neboť hrozí,že nedostatek peněz by mě mohl donutitstát se učitelem, respektive prostituujícímse vzdělancem (viz kolo bez šlapek). A takovíchytří chlapi chodí mezi námi, vysedávajíu beznadějně prázdných sofa a Češi si na něpořád ještě nezvykli.Jediný spravedlivý svět je ve Vraždáchv Midsomeru. Šlechtici jsou degenerovanívrahouni, spisovatelé zloději, farářky erotomanky,divadelníci úchylové, členovéčtenářských klubů burziáni a všechnyodporné typy, jako jsou developeři, hnedzkraje zavraždí. Ve francouzské kriminálceje to svět bílečernobílý. Každý tamní raubířlotračí pod tlakem sociálních okolností,kdežto Angličan vraždí s rozmarným rozmyslema Američan pracuje na oběti pouzepro konečný mystický efekt.Patrik LinhartinzercePsí víno, časopis pro současnou poeziiKovanecká 8, 190 00 Praha 9, tel.: 603 201 837p.stengl@centrum.czpředplatné: psivino@gmail.comtvar 04/10/16
vyvření strukturBezzubá kritika v akciVyprávění o životěbrněnské NěmkyGerty Schnirch sestalo malou událostízávěru minuléhoroku. Kniha sizískala obdiv literárníchkritiků a nastránkách mnohačasopisů či novinse objevily rozhovory s autorkou, v nichžse problematizoval nejednoznačný výkladokolností odsunu brněnských Němců.Z podstaty věci se pak také psalo o principukolektivní viny, neboť Gerta byla jakopostava vymyšlena přesně na míru problému:po otci Němka, po matce Češka;vzhledem ke svému věku nikdy nekolaborovala(vyjma vynucené účasti na sbírcepro německé vojáky umírající v zamrzlémSovětském svazu); odmítala mluvitněmecky, třebaže si to otec vynucoval;sounáležitost s německou kulturou vyrovnávalavelkorysým účastenstvím na poroběčeské kultury.Není se proto čemu divit, že kritika obešlaproblém zdánlivé vyváženosti všechpro a proti obloukem a velebila autorčinuzdrženlivost ve věci explicitního hodnoceníhistorické skutečnosti. To za prvé. Za druhépak připomněla, že život jednotlivce jesmeten velkými dějinami bez ohledu k jehoosobnímu postoji. Základní otázka protozní: K čemu jinému je tu dnes kritika nežk odkladu každého podstatného problému?Není její metodou jednoduchá transpozicedůležitého v banální? Tučková nejspíšpotřebovala rozpálit mínění Čechů konfrontacís jejich vlastní historií. Literární provozpodnět vsáknul a vydal z něj jednoduchýpočet – z rezervoáru hlubinných pravdvytáhnul ty nejlíbeznější řeči o Dějinácha nebohém člověku a stran vypravěčovapostoje přezpíval mantru o nehodnotícímpohledu dokumentaristy.Bylo by samozřejmě nejjednodušší na příběho Gertě zapomenout alespoň do chvíle,kdy se budou udílet literární ceny. Taková jeu nás praxe – ale to nechme stranou, přecejenom se nám stále zajídá pravidlo, podleněhož kniha stojí za diskuzi teprve tehdy,získá-li nějaké ocenění, anebo úplně nejlépenatočí-li se podle ní film.Pro ideologickou interpretaci Vyhnání jebezpochyby zcela zásadní pasáž, ve kteréBeneš křičí z balkonu brněnské Nové radnice,že německý národ musí stihnoutveliký a přísný trest, že jeho (Benešovým)programem je německou otázku v republice„vylikvidovat“. Gerta naslouchá jeho projevua ptá se: „Trest Němcům? Všem Němcům?Nebo trest Němcům, kteří se provinili, kteřípomáhali budovat Říši, kteří se snažili urvatsi pro sebe víc českého nebo víc židovského?Kterým Němcům?“ Beneš na její otázkyneodpovídá, protože jeho programem jepřece otázku jednou provždy vylikvidovat,tak aby už nemusela být pokládána.Aktéry našeho liberálně-humanistickéhodiskurzu slovo „vylikvidovat“ nenecháváchladnými. Rozdíl je jen v tom, že kritikase aktem hromadné likvidace přehnaněnezabývá, zatímco autorka – a v tom jenutno vidět projev jisté odvahy – o nějopírá žalobu české poválečné politiky. Kamvypravěč míří, když nechává Beneše rozdmychávatvášně davu, je jasné. Němci poválce mají nést stejné označení jako Židé zaválky, stigma své krve, znak, který nelze anivzít zpět, ani o něj s protivníkem diskutovat.K Benešovi už proto nesmíme shlížets obdivem, dokonce není možné vzít navědomí okolnosti, jež ho k vyslovení definitivníhotermínu vedly.V tom je vypravěč nekompromisní. Jakkolivse nám pokoušeli namluvit, že sev románu Kateřiny Tučkové nehodnotí,máme před sebou jasný důkaz uzavřenéa konzistentní interpretace historickéhoproblému se vším, co k takové uzavřenostia konzistenci patří. A přesto: Není právětakto vyhrocený názor tím nejschůdnějšímřešením pro každého, kdo chce relativizovatnaše společné stanovisko k národu, kterýrozpoutal a vedl nejšílenější válečné peklov dějinách lidstva? Jak jinak se postavit zajeho příslušníky – ať už byli na straně dobrači zla – než za pomoci vyostřeného slovníkunamířeného proti trestajícímu představiteliválkou postiženého státu?Možná že mlčícím kritikům křivdím– uvědomili si asi marnou snahu autorkyrelativizovat společný příběh (se vší tragikou,která k němu patří) a přijali historickýokamžik, kdy Beneš symbolicky likviduječeské Němce. Následující krok pak užlogicky museli držet s Tučkovou v zájmuliberálně-humanistické doktríny: „My víme,že Beneš nic takového říkat neměl, protožetím přitakal násilnostem, ale na rozdíl odautorky si uvědomujeme okolnosti (a prototaké mlčíme). Nicméně souhlasíme s tím, žekolektivní vina Němců musí být zproblematizována.“Pokud se zeptáme, proč musíbýt zproblematizována, pak se asi dočkámetéto odpovědi: Kolektivní vina není přípustnátam, kde se má uvažovat v intencíchliberálně-humanistického paradigmatu.Jenže k čemu je pak kritika, když v těchtoklíčových momentech naší historie selháváa omezuje se jen na podporu momentálnějediného možného výkladu řešení německéhoproblému po skončení druhé světovéválky? Když jen opakuje všem známý imperativ,že totiž nutno nesoudit národ, ale jednotlivce?Není taková kritika jen obyčejnýmprovozem, který nekritizuje, nýbrž pozorněkopíruje pravdy všeobecného mínění?Osobně si myslím, že stav této kritiky jedaleko horší: taková kritika totiž dává zapravdu všem našim nynějším neonormalizátorům,kteří vědí své hlavně o projevechextremismu – kdo nemlčí s námi, křičí protinám.A přitom stačilo tak málo, napříkladpoložit otázku, jak se to má s nestrannostía objektivitou během války, kdy si jdoulidé po krku a kdy se přísně rozlišuje už jenpodle národnosti. Anebo rozebrat způsob,jakým se vypravěč vyrovnává s traumatickýmiscénami. Co třeba říci o pasáži, v nížtěsně po bombardování Brna Gerta běžív noční košili ke zřícenému domu své přítelkyněa bosa prohledává jeho trosky, jsoucvyháněna zlými muži v černých holinkách?Jakub Vaníčekfrancouzské oknoO FRANCOUZSKÉM KULTURNÍMŽIVOTě REFERUJELADISLAVA CHATEAUPaříž by nebyla PařížíLáska, láska…Pitomá otázka!Tak pojď už sakra sem!Od toho tady jsem![…]Napsal ten, kdo svedl poezii z výšin Parnasudo ulic Montparnassu. Jmenoval se JacquesPrévert a letos 4. února uplynulo sto deset letod chvíle, kdy se narodil v Neuilly-sur-Seine.Rodina se krátce nato přestěhovala do ruede Vaugirard, kde malý Jacques navštěvovalsoukromou katolickou školu – a nelze říci,že by se s ní v patnácti loučil s těžkým srdcem;místo školy se rád toulával s bratremPierrem po Paříži, rád pozoroval přístavnívykladače, jak se potápěli, modře tetovaní jakonámořníci, mnohokrát tak vzpomínal na svédětství.Edith Piaf, Marlene Dietrichová, JulietteGréco, Yves Montand, Mouloudji, bratřiJacquesové, Marianne Oswald, Serge Reggianizpívali jeho šansony, filmy Děti ráje,Zločin pana Langa, Nábřeží mlh či Návštěvaz temnot, natočené podle jeho scénářů, sestaly legendou. Prévert patřil k mimořádnégeneraci básnících zpěváků a zpívajícíchautorů; nenuceně, srozumitelně a vtipnědokázal v básních, stejně jako ve filmech,zachytit kouzlo okamžiku uprostřed všedníhodne, byl básník-scenárista; stal se symbolemFrancie. Mnozí dokonce s úsměvemtvrdí, že mu cestovky dluží roční podíly zezisku, protože bez něho by Paříž nebylaPaříží.Dvacetiletý Prévert si pronajímá s kamarádyYvesem Tanguym, budoucím tvůrcemavantgardy, a Marcelem Duhamelem, zakladatelemproslulé knižnice Černá řada, malýbyteček v rue du Château na Montparnassu.V bývalém krámku s králičími kožkami sedveře netrhnou, zvláště od chvíle, kdy sepánové připojili k surrealistické skupině.Muselo to u nich vypadat jak na oltářiavantgardy: André Breton, Benjamin Péret,Robert Desnos, Michel Leiris, Philippe Soupault,Louis Aragon a další. Posvátný dojemvšak určitě rušily tuhé frakční boje, sporya ustavičné vylučování. Nevyhnulo se aniPrévertovi, roku 1928 je ze skupiny vyloučen.Nesnášel prý Bretonovo panovačnéchování a zasahování do soukromí. Vztahtěchto dvou mužů byl však složitější. V roce1930 sice Prévert ještě s několika přátelipublikuje protibretonovský pamflet Mrtvola,nicméně o šest let později se podpisyobou tvůrců objevují pod Výzvou k lidem,která žádá pravdu o sovětských politickýchprocesech. Když André Breton 28. října1966 umíral, byl Prévert první, kdo za nímpřispěchal do nemocnice Lariboisière… Šeljsem za ním a mluvil jsem k němu, ale byl už posmrti, vzpomínal později Prévert.Příčina, kvůli které opustil Prévert kutlochsvých přátel, se jmenovala Simone Dienne(pozdější slavná herečka Signoretová); pronajalisi hotelový pokojík a uzavřeli sňatek.Manželství však netrvalo dlouho, bolestnýrozchod se Simone končí ale opět poezií.Tehdy vznikl jeden z nejslavnějších šansonůMrtvé listí, které nazpíval Yves Montand,ten, za kterého se Simone znovu provdala:Vidíš, nic jsem nezapomněl / Mrtvé listí smetemetař na lopatu / stejně jako vzpomínky a žaly/ a severák je rychle odvane / tmou nepaměti.Těsně před válkou se Prévert seznámils jinou herečkou, Janine Tricotetovou. Zaválky vstoupila Janine do odboje a muselase skrývat na venkově, po osvobození seopět sešli a od té doby měla pro Prévertaláska podobu této ženy. Prévert pečlivěschraňoval staré výstřižky, pohlednice,časopisy, všechno, co lidé odhazovali jakonepotřebné; první Prévertova koláž pocházíz roku 1943 a nese název Portrét Janine;podoba milenky je obklopena květinovýmigirlandami, květinami jako z botanickézahrady. Později se začal kolážemi zabývatvelmi intenzivně a soustavně.V roce 1942 se Prévert seznamuje v Nices redaktorem a nakladatelem René Bertelém.Díky jeho pečlivé editorské prácia soustavnému naléhání na autora vznikábásnická kniha Paroles (Slova). 10. května1946 se Prévertův debut objevuje na knihkupeckýchpultech a podle tehdejších údajůse jen ve Francii okamžitě prodalo na třista tisíc výtisků. Navzdory úspěchu zaznělyi závistivé výkřiky: ce n´est pas de la poésie!To není žádná poezie! Ale Georges Bataille,René Char, Henri Michaux, Maurice Nadeaui André Gide vystoupili rezolutně na Prévertovuobranu. Slova byla přeložena téměř dovšech světových jazyků (česky vyšla v roce2000 v překladu Petra Skarlanta a o čtyřiroky později se dočkala reedice), sbírkakaždoročně vychází v obrovských nákladecha zdá se, že ani po letech neztratila nicna své aktuálnosti. Jednotlivé Prévertovyverše se postupně proměnily na okřídlenévýroky, zlidověly a začaly žít vlastním životem,kdy se už nikdo neptá na jejich autora;předčítaly se v literárních kabaretech jakoinzercet ó n yb a r v yv ů n ěMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)k l u bo b c h o dč a j o v n averšované příběhy doprovázené hudbou.Přesvědčují o své pravdivosti, aniž by potřebovalybýt podepřeny uznávanou autoritou.Když je náhodou zaslechnete, dáte jim zapravdu. Ta láska / tak prudká / tak křehká /tak něžná / tak zoufalá / Ta láska / krásná jakoden / a špatná jako počasí […].Jacques Prévert zemřel na rakovinu11. dubna 1977; jeho křehké a citlivé díloozářilo poválečnou Evropu, a dnes rezignovaněopouští kulturní scénu našeho kontinentu.Když se podíváme na fotografii JeanaGabina, jenž si zahrál hlavní roli ve snímkuz dělnické periférie Den začíná, natočenéhopodle Prévertova scénáře, uvědomíme si, žejde o prototyp stejného muže, včetně způsobu,jakým oba kouřili svoji cigaretu; drsnáněha ve vědoucí tváři, potvrzení toho, žeexistuje mužnost bez brutality.www.rybanaruby.net,e-mail:rybanaruby@rybanaruby.nettvar 04/10/17
továrnatovárna na absolutnoTOVÁRNA NA ABSOLUTNO – rubrika pro začínající či dosud publikačně neprovařenébásníky pokračuje ve své činnosti. Personál se zavázal každou dávku veršůpečlivě prostudovat, ty pozoruhodné pak zveřejnit. Pozor! Rubrika má kromě jinéhosloužit jako přípravka na literární provoz, na věčné ústrky, negativní posudky,odmítání ze strany nakladatelských domů, ba na uštěpačné kritiky, na to, že někdobude vašim veršům rozumět líp než vy apod. Vybrané i nevybrané texty budemekomentovat a šetřit vás nebudeme: spisovatelské očkování! Obálky a e-maily označenéheslem Továrna na absolutno (obsahující vaši tvorbu, jméno a zpáteční adresu) směrujte do redakce<strong>Tvar</strong>u (Na Florenci 3, 110 00 Praha 1, tvar@ucl.cas.cz).Milí,začínají se množit polekané telefonáty,zda naše Továrna přec jen nezkrachovala– však víte, krize, sněhová kalamita, krizeliteratury, krize polemiky a takové. Mámpro Vás dobrou zprávu: Nikterak! Čekaljsem pouze, trpěliv, až se nashromáždísdostatek materiálu a já si budu moci řáckyvyhrnout rukávy a plivnout do dlaní. Trvaloto. Nějak jste zlenivěli, nic nepíšete. Anebose mě bojíte? Jen se bojte, jsem pes.Ale nakonec se přece podařilo, je to tu!Třeba hned taková Johana Hořejší mi udělalaradost. Hleďme ji:Johana Hořejší• • •jen torza slov se pošťuchují v hlavěo trochu víc deziluzeo trochu víc zadělaný chodníkpřed mým oknemnechám ještě zrát tuhle chvílipod mdlým sluncem listopaduještě chvíliaby se nalilaa mohla jak nasáté klíštěsklouznout do mé dlanědikobrazíje zpátkytak mi buší krev ve spáncíchkladívka ze sladkýho dřeva tančí v zátylkua hrudní koš se napínáhrozí, že z něj vyskočí magnoliea není tu sníhve kterém by ten rej mohl zasyčet a usnoutjsou tu jen horké hlavy tulipánůotírající se mi o lýtka, když zrána kráčím dopolípolknu hořké vínoa z mahagonových hlubin hlavyvyplují pohublí dikobrazio mou kůži spálí se i trny nedospalých nocíJak říkám, chválím Johanu za tyto básně,jen tak dál. A přeji, ať se příliš neopevnív opěvání a vysvětlování nálad – to jí jdemoc dobře, ale ať nezapomene též hojněvykukovat ven.Další dodavatel, to je import ze Slovenska:Peter ProkopecMóloVietor sa opieraa jedine tieň drží –tak vzniká prílivSom pri ňom blízkobližšieako je trebana zasiahnutie harpúnou –očihľadajú bójea za sebounechávajú mňaLen občaspohladia mólo –už tak dlhohnijúce drevoponorenévo vodeK sebeTma sa rodína chrbte medveďa –celý kabátje od nej pokrytý srsťousa už nedá rozoznaťlen viešže tam jekeď sa k sebenevraciaša ani nocPeter Prokopec má s Johanou Hořejší cosispolečného. Oba dovedou velmi originálněuchopit okamžik a zavrtat se do něj jako larvy,oba dva jsou dostatečně sečtělí a šikovní,aby báseň nepokazili nějakou nevkusností,klišé v rovině obratů je neohrožuje. Přesto(a proto) se o ně trochu chvěju – ačkoliv užjsem starý kontrolor, zatím nejsem schopenuvidět, zda jsou tyto básně (a další, které miposlali) pouhým výplodem kultivovanosti,anebo skutečnou bytostnou potřebou, kteráse nedá utišit nějakou jinou činností. Zdajsou opravdu tím neklidem, který dává jístumanutosti a přeroste v sílu hledat vlastnívýraz nejen v apartních střípcích, ale v básnickémsdělení, které je kovem, zní a formuod obsahu v něm neodpářeš?Nějak jsem se rozohnil, ale to proto, vydva, že Vás chci povzbudit, poslat na oběžnoudráhu, vyprovokovat k životu v poezii!Snad mi porozumíte: tyto drobné, zdařiléštětinky (přestože by mohly být okrasoumnohých tištěných básnických sbírek),nejsou ničím víc než slibným začátkem, trochunebezpečné v jejich pěknosti; už teď byse jistě našel doslovista, který by je prohlásilza zralé, tedy dostačující. Nevěřte a rvětese (sami se sebou pochopitelně) dál!Václav Zimmer• • •víš na co máša myslím žeto víšmoc dobřepřesto jednouza časpřijde chvílemírněriskovatno nejde o života tvůj riskje většinousladkej jakomarmeládamůžeš jímmaximálněpokecatstůlne si podělatživotvíte přibližně jakvy víte jak přibližnějá přibližněvím jakkdo vípřibližněkdo víjakhranevysoká hrakaždéhojednohoano i měkaždéhojednohota hrapomalutrávíneškytáHm, toto je z jiného soudku, čerstvý objev,že papír unese téměř všechno, tu napínápařát k sympatickým pokusům postihnoutnejen své vlastní (po)hnutí, ale i něco, coje ve vzduchu, čemu tak nějak kolektivněčelíme všichni. Těsnohlídku ml., třes se,roste ti konkurence, bohužel i se všeminectnostmi takovéhoto beatnického slovníhoprůjmaření. Nasliním a jedu – s vírou,že každé zájmeno je velezajímavé a nepostradatelné,když už jsem ho jednou vysmah.Neškodilo by, Václave, poněkud zabojovats tvarem, výborná zbraň jsou třeba klávesydel a backspace, citlivost k tomu, co seděje, byste měl. Teď už jen tolik nesázet nanebržděný průtok spontánnosti a oddělitto dobré od věcí, které diktuje jen obyčejnározjívenost; nakumulovat v textech víceenergie za pomoci vůle k tvaru. Ať to nenítak řídké. Řekne se to snadno, ale jak toudělat, musíte zjistit sám. Držím palce.Petr PetříčekMarkéta Štochlová, fotografie, 2009NadějeZítra taky ještě žijuříkám si než usnukdyž den má krátké rukávya tolik přání zůstalo s holýma rukama.Tož, to ne, příteli, takhle... Vybral jsemjednu typickou, ne nejlepší, ač bych bývalrád. Nejlepší tu totiž nějak chybí, konvolutje vzácně vyrovnaný. Ve vašem psaní (nejenv názvu této básně) je i určitá naděje, aleje dobré vědět, že poezie nevzniká nalámánímnějaké sentence, ve které se předemcosi lyricky zašmodrchá, do krátkýchřádek. Zase spustím ten kafemlejnek jakona spousty Vašich předchůdců: Čtěte krucinálhimlhergotfagotfixi jiné verše než svévlastní, přemýšlejte u toho – jak jsou udělanéa proč! Hlavně verše pořádných českýchbásníků, pěkně z knih, ne z internetu.Halase. Holana. Kabeše. Diviše. Wernische.Juliše. Hrbáče. Například. Nebo jiné, jakchcete. Nebojte se jich. Občas mi někteříadepti spisby tvrdí, že „raději nečtou, abyje to neovlivnilo“. Hm. Takoví teda pak aťradši ani nepíšou, a už vůbec ať se nesnažído poezie kňafrat, bubřinové hrdopyšní! Jáse taky nesnažim rozbít atom nebo kibicovatjaderné fyziky, anžto nejsem a ani mocnechci být zaškolen. Ale takový vy, Petře,určitě nejste, to jsem se jenom urval zeřetězu, odpusťte starému člověku. Nevykašletese na to. Dívejte se, čtěte, prožívejte,srovnávejte, přemýšlejte, pište... Hlavněbuďte umanutý a silný. Však ono z tohoněco vyleze.tvar 04/10/18
A já o vlku (nečtení) a vlk za humny – tadyMarek Řezanka o tom dokonce i napsal:Marek ŘezankaBezhlavá socha ve staré zahradě„Nečti nic“ – tihle staří svatíuprostřed zahrad ztratí hlavu,Brokoffe, budeš zalívatideštěm svých slz tu sochu v davupro dívku z Nečtin, pro ten samet,který jí srdce něhou chrání,lépe než v kámen vytesanémá na něm pouze jedno přání,ať u kříže se zázrak stane,nevěří více, znenadáníNepomuk kyne tím, co nemá,nezemřel, kdo nám na pamětitane, kdo víš, že měl vždy téma,voní ti z vlasů, dýchá z pleti,to je snad víc než všechny kříže,Nepomuk sám by hlavou kýval,v předšeří keřů dávno ví, žezbylo mu víc, než stará skývachleba a vrtoch svého krále,jedno už, kdo ho vlastně shodil,od sochy vede stinná alej,někde tam sen se z prachu zrodil...U paty světce zrezlá pila,Pilát už setřel pot svých rukou,kamenná srdce netrápilatrýzeň svým strachem nebo mukou...Kamenná srdce kdysi bila,poslechni moje. Slyšíš, tluče,dokud se láska nepohřbila,nebude nikdy hrozný účet,venku je tma, tys představilaměsíci hvězdy na obloze...Bezhlavá socha v stínech žila,srp u nohou a hřeby v noze...Koukáš, jak ve tmě Malým vozemuhání čas – ten křehký silák...Co na tohle říct, Vitolde? Ano, vzdělanost,sečtělost, šikovnost a šarm, slovní zásoba:jejej!, vůle k tvaru – dokonce vázanému– všech sedmnáct pé bych si tu mohl odfajfkovat.Něčím mi to dokonce trochu připomínáNezvalův překlad Havrana. Přesto mito nějak... nejde pod fousy. Evidentně jsmenarazili na problém: buď problém MarkaŘezanky (a já ho neumím pojmenovat jinak,než poezie se přes všechna očekávání nedostavila),anebo pana Ljagušky a jeho omezenost,oblibu poezie určitého typu... A žeuhodnu, pane Řezanko, ke které možnostise přikloníte?Víte, já se někdy chodím hádat s jednímemeritem z protějšího fochu. On když sedostane do ráže, pořád by jenom ozvláštňoval,opěval a dumal, co čím chtěl básník říct,což mne nakonec rozdivočí, někdy na nějaž skoro řvu: „Jardo, dyť poezie přece néjnizpůsob, jak jednoduchou věc říct zašmodrchaně,naopak, je to zkratka! Schopnostzkrátit román na pár řádek! Pokusy vyslovitněco, co se jinak říct nedá!“ Nevěří mia snad by se i popral, dědek bláznivá.Jan Polívkakolemjdoucí jetelLežím v trávě a nevím. Mohl bych, snadi měl vědět. Ale nikdo mi nic neřekl a já sámna nic nepřišel. Jen kolem se prochází jetel.slečinka a chlapečekŤutinka a mazlínek se sešli uprostředhloučku. Hladili si bříška, předváděli prostocviky,nakažlivě se smáli a sbírali smetanu,co se do nich vešlo. Uměli o ni poprosit,pohrozit, vyvztekat si ji i vyprudit. Umělis ní ale taky výborně kšeftovat a na kumpányměli čuch. Pak se ale venku utrhl rampoucha kde byl smetany konec.Jé, dneska jedem jak na lochnesce, hází toze strany na stranu a já z toho skoro pištímjak malý húdě!Milé je, že Jan Polívka nazval své krátké,přesto paradoxně kecavé texty úvahamia ponechal je v dlouhých řádcích. I takjsem si ho dovolil zahrnout mezi adeptypoezie, patří do stejné čeledi jako ZimmerVáclav, řekl bych, ale je to jemnější,vybarvenější druh. Ťutinku a mazlínkatedy vystihl výborně, ještě teď se smějia srovnávám s několika ťutinkami a mazlínky,které znám z autopsie. Ano, sedíto. Prozaik by na takovou charakteristikuspotřeboval pět stran. Jan se ale umíi zasnít v jeteli. Ne, že by všechny jeho„úvahy“ byly tak úderné jako tyto, ale pročby časem nemohly být?Marta HolmanováCizí ložemluvili jsme proti soběledové květy z ústani zalité horkými slzami nevyzrajítříští se o zem– miláčku, to divadelní kukátko není naše– a ty lístky jsou na jiné přestavenínikdy neodejdušla jsem a potkala květ v rozpukus omamnou vůníšel jsi, lapil ho a zahřál ve svých dlaníchrozkvetlotevřela jsem okno, pomalu se snášel k zemia zápach vyvětralaV návštěvních hodináchcvičím se odmala z potoka upíjetprůzračnou stravumám se teď zavěsitna drápky napětí za nohua rukou podotknout země?nebo snad se svojí drůbežívykleneš nad hlavouv břidlici s břeskosvodem?Marta Holmanová si tu a tam sympatickyzahraje s jazykem, se slovy. To tu dnes vlastněještě nebylo. Jenže nějak nám to nechcedržet pohromadě, sesouvá se to v šustivouhromádku sebraných zajímavostí, přestožetušíme, že nějaké jednotící téma pod tímje. Nevím, jestli tolik práce lze nechat nanebohém čtenáři zcela „zdarma“, bez nějakévoňavější návnady, tajemství, příslibu. Děláto na mne dojem, jako by tu autorka něconedotáhla anebo možná naopak přetáhla:Místo kompaktního celku, který by byloradost obzírat a přijmout, vyšroubovala,zjinotajnila každý detail do alelujá a pyšněnám to chrstla pod nohy. Mně je to fuk, jábyl u dragounů a něco vydržím, ale jestli seode mne čeká nějaká moudrost či doporučení,pak snad jít na to s určitým odstupem.Snad ani ne s odstupem od tématu, jako odslov, která se dovedou přemnožit a vytvářet(jako v básni zmíněná námraza) roztodivnékvěty. Když není po ruce jiný, stačí odstupčasový. Pomůže rozlišit, která slova, obrazyopravdu chtějí něco říci (a jestli se jim toskutečně podařilo) a která v básni už jenompřekážejí jako zaprášené dekorace.Mám tu v záloze ještě čtyři adepty, kteréčeslo vstupní kontroly zachytilo. Jana Šušlíková– rýmy, lyrizující básnické obrazy,trocha sentimentu, také hodně klišé– poctivá ruční práce, ale poezie nikolvěk.Totéž, ale bez rýmů tu mám také od PavlínyBrašíkové.Ukázku pánské, silácké verze nepoeziedodal Mike DeLongpre – však to známevšichni, někdo si sedí, něco k tomu pije,pokuřuje samozřejmě, o něčem uvažuje, naněco se dívá, pak je opilý nebo smutný a...ale co? Jitku Nesnídalovou, kterou poddívčím jménem naše Továrna již jednouzaměstnala, dnes také nepotěším, dostalase možná do fáze nějakého většího uvolněnítoku myšlenek (nebo spíš pocitů), ale zcelaji opustila ta zatrachtilá, dnes už několikrátcitýrovaná vůle k tvaru. Tak třeba někdypříště.Ještě jedno závěrečné napomenutí pro Váspro všechny, mí milí pardálové: Čtěte si to,co napíšete, nahlas. Pomáhá to, velmi topomáhá oddělovat zrna od plev.Inu, zase příště se na Vás bude těšitVášBc. Vitold Ljaguška,za správnost ref. SprávcováVÝLOVZ komnaty do komnaty / kluzké sítě, /nevody plné vody. / V nejzazším pokojizámku / padá do mdlob / sladká komtesa.Emil Bok: Výlov rybníku„Na světě existuje spousta zajímavějších oborů,než je typografie,“ říká rouhačsky na úvodsvých Esejů o typografii (Revolver revue,2008) význačný český typograf FrantišekŠtorm, mimo jiné jeden z nominovanýchna loňskou Magnesii literu v kategorii Publicistika(vítězem se nestal, maje těžkoukonkurenci v knize R. Denemarkové Smrt,nebudeš se báti). Takové východisko můženám, co s autorem dosud nemáme tu čest,ve své provokativnosti připadat až poněkudsamoúčelné, jak se však ukáže v průběhučetby – té pozoruhodné exkurze do typografickéhosvěta –, je dokonale věrné pisatelověnátuře, a jiné vlastně ani být nemohlo. Ažmi ta jeho odrzlost, s níž nechává zaznívatsvé, mnohdy značně neortodoxní, názorya útočí na obecné nešvary dnešní doby, připadásympatická a jsem mu ochoten odpustitsem tam ostřejší výraz; ostatně mezicinkáním půllitrů, které jako bych za textemslabě slyšel, se tento snese. Nemylmese však, nejde o nějaký bohapustý opileckýžvást (ačkoliv se o nejrůznějších stolníchspolečnostech a hospodských seancíchmluví celkem často), Štormovy eseje jsounapsány s rozvahou a podloženy nemalýmizkušenostmi jak profesními, tak životními,a přesto jim je cizí suchopárná akademičnost– naopak: svou úvodní výpověď seautor po zbytek díla snaží čtenářům vyvrátits náruživostí, svědčící o jeho upřímnélásce k oboru, jejž si zvolil za svou životnínáplň. V závěru knihy nás pak už nepřekvapíjeho slova: „Ano, typografie je naprostýpupek světa – čím víc se na něj díváme, tím sestává krásnějším, a my se pomalu propadámedo blbosti. Vzhlížíme k pravzorům vázanýmv plesnivých kůžích a tiskařská čerň je našímvonným kadidlem, ředidlo myrrhou, my pakstrnulým pohledem zaklínáme kobru monitoru.“Projdete-li se Štormem celým onímpříběhem zrodu písma, nebude se vám tatometaforičnost jevit jako násilná, ale uvidítev něm logické, skvěle vypointované vyústění,stejně trefné jako o pár řádků výšezamyšlení nad posláním typografa, jenž má„působit na čtenářovo podvědomí estetickýmiprostředky, přiživovat se na proudu informacíputujících do jeho oka a mysli, pašovat krásnodo jeho hlavy. Krásno v malých dávkách působídlouhodobě a masy prospěšně kultivuje.“Na slavnostním večeru, kde se předávalyvýše zmíněné ceny, sám Štorm svouknihu v krátkém šotu charakterizoval takto:„Tohle jsem napsal pro lidi, kteří si myslí, žepísmo vzniká někde v počítači nebo v tiskárně.Není tomu tak, písmo je dílem lidskéhoducha, intelektu, výtvarného citu a mnoha letstudia a zkoumání různých věcí. Za každouabecedou stojí příběh jejího tvůrce – a o tomje tato knížka.“ Osobně mě až zamrzelo,že mé nevytrénované oko není schopnopostihnout všechny ty minuciózní variantya nuance. Dozajista si tak z knihy více odnesoumladí adepti typografického řemesla(jež ani v dnešní digitální éře neztrácí nicze svých řemeslných základů); tam, kde laikponěkud umdlévá pod lavinou neznámýchodborných pojmů, se oni jistě budou cítitjako ryba ve vodě – některé kapitoly jsouvyloženě praktickým manuálem, vypovídajícímo nezištné snaze autora podělit seo své zkušenosti s mladšími, méně zkušenými.Přidejme ještě krásnou grafickou úpravu(jistě se neubráníte a po přečtení si knihouznovu prolistujete, kochajíce se tou důvtipnouobrazově-textovou koláží), nápaditouhru s různými typy písma přímo v textua ono „kouzlo živého zájmu o řemeslo, koncentrátlásky k typografii“ (jak se sám Štormvyjadřuje o jedné své oblíbené popularizačnítypografické příručce), a dostanememimořádnou knihu, která přesahuje hranicesvého oboru. Cesta do Indie, kde Štormsvé eseje pro Revolver revue na pokračovánípsal, jistě nebyla marná.Jsem rád, že Výlov, rubrika budící zpočátkudojem odpadiště knih průměrnýcha podprůměrných, se postupem času stáváspíše útočištěm pozoruhodných, jen jaksimacešsky přijatých děl či bohulibých myšlenek.Loni na podzim jsem pomáhal dávatdohromady „neslyšící“, 15. číslo <strong>Tvar</strong>u,a tak je zmínka o brožuře Nevidomí (mezi)námi (vydalo ji „sdružení pro podporu nejennevidomých“ Okamžik v roce 2007) na tomtomístě přirozeným pokračováním méhozájmu o problematiku postižených lidí,které však – ani po pádu mnohých bariéra mýtů – pořád neznáme dostatečně dobře.Ku vlastní škodě, třeba dodat. Publikace jedoplňkem ke stejnojmenné výstavě (slušíse uvést autorku koncepce Petru Chmelařovoua fotografku Hanu Fleknovou),která sice proběhla už před více než třemilety, ale snad jí k aktuálnosti dopomáháskutečnost, že občanské sdružení Okamžik(www.okamzik.cz) stále funguje, ba letososlaví desáté výročí. Medailonky patnácti„obyčejně neobyčejných lidí“ nejrůznějšíhověku, profesí a zájmů jsou pro mě opětovnýmdůkazem o síle a nezlomnosti lidskéhoducha, připraveného v případě potřeby bojovattak urputně s nejrůznějšími handicapy.Až jedna z autorek měla potřebu nechatv úvodu explicitně zaznít varovná slova:„[…] můžete na chvíli podlehnout fascinujícímudojmu, že lidé se zrakovým postižením mohoubez problémů lézt na skály, střílet z luku, paličkovatnebo třeba vychovávat děti. Nenechtese ale mýlit – za všemi malými či většími»vítězstvími« je ukryto mnoho času, energiea vůle. Navíc je pravdou, že zdaleka ne všemnevidomým se podobné činnosti opravdu daří.“Přesto v těch stručných popiscích k fotografiímjednotlivých aktérů klíčí silné, inspirativníživotní příběhy. Za všechny „vítěze“nechme promluvit Ondřeje Fránka, jenž připopisu přípravy vodní dýmky jen tak meziřečí utrousil: „Vyfoťte mě, jak umím normálně– obyčejně žít…“Michal Škrabaltvar 04/10/19
RECENZEMÍT RULETU, MÍT ZÁVRAŤStanislav Dvorský: RuletaARCO, Praha 2009Na podzim roku 2009 vyšla útlá knihaStanislava Dvorského Ruleta nákladempadesáti devíti číslovaných výtisků v autorověvlastním nakladatelství ARCO. Onenkabalisticky záhadný počet výtisků knihyzračí tzv. sezónu 59 – rok setkání Dvorskéhoa básníka Petra Krále (také např.básníka Prokopa Voskovce), rok, jenž bylpočátkem celoživotního přátelství i sdílenímnoha společných témat, počátkem dosudtrvajícího dobrodružství imaginace, kterýslovy Dvorského z doslovu ke Králově surrealistickésbírce Bar příroda poznamenala„závrať z míjení a ovanutí nicotou, jež se stalaurčující zkušeností už v dobách našich prvopočátečníchbásnických výzkumů“. (str. 144)Ruleta je spíš delší povídka, která v desetikrátkých kapitolách představuje skupinkustejně naladěných přátel, tzv. spálenou mládež,kteréžto označení může evokovat jakbeatniky, tak všelijaké deriváty existencionalistickýchnálad tolik oblíbených právě kekonci padesátých let. Ruleta se tak trochutváří jako generační výpověď, ale značněpotutelná: „Ve své malátnosti rozeznával dvětóniny. (...) Jedna představuje slabošství čistějeho, jaksi „vrozené“, druhá je ochablostí spálenébytosti, ochablostí společnou všem spáleným.“(str. 18)Pod jmény Daniela, Evžena Štěpána,Pierra, Sue, Barbary a Janetty se skrývajípředobrazy skutečných osob, ale není to proatmosféru knížky vlastně důležité, nejde anitak o reálnou biografii, jako spíš o biografiiducha doby a zároveň o přesný záznamspolečného vnitřního vyladění, který lzenejlépe podat skrze fragmenty jakéhosinovodobého „floutkovského“ mýtu. Postavymezi sebou rozvíjejí podivné rituální hry,které jako by neměly počátek ani konec, hryzrozené z nicoty a prázdna: „Janetta nemělaco dělat. Dlouho se rozhodovala, má-li zůstatdoma, lehnout si nahá na měkký koberec předzrcadlem a číst si znovu Štěpánovy dopisy,plné dráždivých metafor, nebo má jít do městaa nechat se vidět před výkladními skříněmis hudebninami“. (str. 21) Ruleta začíná v kiněběhem filmové projekce, kdy Daniel vidív promítaném filmu jednu z postav Rulety –Janettu jako loutku. I všechny ostatní osobyknihy mají cosi z loutek podřízených jednomuprincipu: „zdálo se mu zcela jednoduchébýt mechanickým člověkem, pohybovat sebez příčin a bez zábran.“ (str. 23) Co je onímprincipem? Je to ona ruleta samotná, hra,či spíše stav jakési objektivně řízené závratia denního snění, do kterého postavy knihyv různé intenzitě upadají: „Daniel měl ruletu.Objevoval, vstřebával koutkem oka Janettinutvář. Slunce či spíše stíny listí jí střídavě nasazovalya snímaly škrabošku.“ (str. 22) Stav„rulety“ je jakousi mámivou korespondencí,výměnou mezi skutečností a zjitřenoumyslí „hrdinů“ knížky, kdy branou k zostřenémuvnímání může být např. otáčející seskleněný tubus akvária za výlohou. Ruletunelze „hrát“, pouze ji lze „mít“, asi jako lzemít závrať, úžeh či vidění.To, že knihu otvírá právě scéna v kině,je docela příznačné. Celá novela jako byi potom probíhala ve filmové modu. Prostředíbytů, kaváren, muzeí, zdviží či ateliérůs prosklenou kopulí se rychle střídají,družina „Spálené mládeže“ neváhá objevittajné a neočekávané průchody i v důvěrněznámých pokojích: „Vstal a popošel poohlédnoutse po zmizelém. Teprve nyní zjistil, žev rohu je otvor a točité schody, vedoucí dolů.Nouzový východ!“ (str. 19) Tyto důmyslnépasti a skryté prostory jsou snad vzdálenouozvěnou černých románů či romanet, odkazujíovšem i k moderním městským mýtům,jak je ukázal např. Aragon v Pařížském venkovanovi.Příznačná je scéna na konci knihy,kdy hrdinové proběhnou „chodbou muzea,která byla cítit hnijícím ovocem“, a fascinovaněsi uvědomí, že „místo, kterým probíhají,je opravdový střed města!“ (str. 41)Dvorského známe jako básníka složitéhovýrazu, jehož texty jsou závratnými sesuvy,ve kterých vedle sebe najdeme přeludnévíceúrovňové montáže volných asociací,parodických obrazů i verše často kontaminovanéútržky a cáry pseudofilozofickýchpromluv. Ruleta, jakožto rané a navícdoopravdy prozaické dílo, touto znepokojivouambivalencí neoplývá. Její styl je věcný,chladný, spíše popisný, přesto na mnohamístech Dvorského soumračná imaginacevystrčí růžky: „Položil hlavu mezi hnijící růžea nechal vše běžet, tvář přitisknutou k oprýskanézdi, nechal ulici, ať se zalkne zápachemdehtu...Prstem začal vybírat z květin červíky.“(str. 20) Najdeme tu ovšem i mnoho přesnýchevokací smyslových vjemů, rozesetýchnapříč celou knížkou: „Byl večer »zkonstruovaný«z temně rudého plyše a starého porcelánu,plný předválečných barvotisků a protáhlýchmíhajících se stínů v ozářených ulicích, kdepřevládalo sklo nad omítkou.“ (str. 12)Stanislav Dvorský ve vzpomínce naZbyňka Havlíčka o době, která se kryje sevznikem Rulety, napsal: „Především jsems oblibou bloumal – se svým novým univerzemna ramenou – po nejrůznějších koutech Prahya pěstoval svou každodenní magii, tj. nechávaljsem na sebe město působit svým oparem,svými bizarnostmi, přeludnostmi, svou patinouv očekávání malých závratí“ (Zbyněk Havlíček:Skutečnost snu). Ruleta zachycuje právětento stav, stav nově probuzeného básnickéhovnímání, díky němuž se svět dosudnevyhraněný náhle zpřehlední a je zahlcenhustou sítí významů a vztahů, které předtím nebyly patrné a jejichž novost působízávratné opojení.Když jsem poprvé knížku dočetl, převládajícímdojmem byla radost z toho, žejsem mohl nahlédnout do další komnatyoblíbeného básníka, že se přede mnourozestřel opět jeden cíp světa, který mi přiblížítemnou hladinu jeho básnické imaginace.Při druhém čtení mě ale napadlo, žev budoucnu možná budeme na šedesátá létapohlížet ve zcela odlišném úhlu než dnes.Po nějakých dvou desítkách let přestaneplatit ona demarkační čára literatury oficiálnía ineditní a vedle sebe už budou státtexty samotné. Potencionálního čtenářebude zajímat už pouze působivost jednotlivýchtextů. Některé texty budou nahlíženyjako klíčové, jiné ustoupí do pozadí. Ruletusi dokážu představit mezi těmi prvními.Jakub ŘehákTEMNÁ STRANA PLYŠETim Davys: AmbervillePřeložil Robert NovotnýSvětová knihovna Odeon, Praha 2009Román Amberville, debut švédského autoraTima Davyse, u nás vyšel v rámci ediceSvětové knihovny nakladatelství Odeon, ježv posledních letech takto již poněkolikátézkoumá kalné vody žánrové literatury(např. Michael Chabon – Konečné řešení,Židovský policejní klub, Haruki Murakami– Konec Světa & Hard-boiled Wonderland).Bez ohledu na marketingový hype, mlženíkolem pseudonymu autora, pod nímž seúdajně skrývá známá a veřejně činná osoba,a zprávy, že Amberville je první část z plánovanétetralogie, jde o ucelený a čtivý text,jenž ctí americkou drsnou školu a vtipněodkazuje na noirovou estetiku se všemijejími proprietami.Jestliže Amberville nepokrytě vzdáváhold žánru hard-boiled a bezezbytku naplňujejeho paradigmata, nejedná se o detektivkuv pravém slova smyslu, respektiveromán, v němž by šlo primárně o odhalenízločinu. Přednost zde dostala právěsofistikovaná hra se žánrem, spočívající vezkoumání toposu města jako přízračnéhoprostoru zaplněného tajnými strukturami,jímž se pohybují „plyšáci s posláním“, existenciálnímiotázkami rozervaní jedinci,jejichž boj načrtnutý primární zápletkou jez této pozice pouze jakási přidaná hodnotavyprávění.Namísto krve, potu a slz ovšem nastupujecupanina deroucí se do úst. Plyšácise vraždí, upalují a nenávidí. Lžou, intrikují,podvádějí. Zcela bez skrupulí dávajíprůchod temným vášním. Jejich jednáníproblematizuje a rozbíjí iluzi o nevinnéma bezkonfliktním období rané fáze lidskéhoživota. Začíná zde systematické rozvracenístereotypních vzorců, pomocí nichž je dětstvívětšinou reflektováno jako období bezstarostnéhospočívání ve skořápce známépod pojmem domov. Jedním z hlavníchvýznamů románu Amberville se tak stávápopření nekonfliktního plyšáčího (tj. dětského)obrazu světa. Truchlení nad ztrátoudětství, potažmo špatně využitého a nenávratněztraceného času. Zpráva o tom, žetento věk je spíš nebezpečný a bolestný nežidylický a bezproblémový.Čtvrti a ulice Mollisan Town fungují jakobytelný fikční svět. Nejedná se v žádnémpřípadě o provizorní papundeklové kulisy,každý kout zde má vlastní historii, současnosta hloubku. Toto město ve smyslu svéautonomnosti a neochoty propustit cokolivz vnějšku zároveň funguje jako jedinečnýa svébytný vesmír. Averze skupinky plyšákůpátrající po Seznamu smrti k vymaněníse z jeho struktur je příznačná. V okamžiku,kdy se Erik Medvěd se svými druhyvydává po stopě záhadných červených pickupůa striktně vymezené území opouští, sesituace vymyká kontrole a i hranice žánruse posouvají blíže k počítačové hře a systémuprocházení jednotlivými levely spočívajícímv plnění dílčích úkolů.Právě kontrast mezi vnějším a vnitřním,zjevným a utajeným, onou povrchověvypulírovanou uspořádaností městskéholabyrintu, v jehož nejskrytějších záhybechovšem bují síly chaosu, tvoří základsymetrie, která je pro strukturu románustěžejní. Motiv dvojčat a záměny, nasazovánímasek, útržky temné rodové minulostiči úvahy nad problematikou tvůrčíhoaktu jsou zlomkem motivů pro žánr emblematických,ale v celkovém rámci vyprávěnípodvratných a místy tuto symetrii rozrušujících.V krajním případě vzniká metatext,jenž prostřednictvím hlasu umělcůHada Marka, Hyeny Bataille nebo EmmyRamlice už nevypovídá pouze o způsobuexistence jedince v jasně definovanéma jistými pravidly se řídícím světě, ale příběhzároveň nenásilně poukazuje na svou„příběhovost“, obrací nás k samotnémujádru vyprávění.Existenciální otázky po podstatě dobraa zla, života a zániku, viny, trestu a odpuštění,morálky a moci či pátrání po mířea zdroji dědičné předurčenosti donekonečnarezonují v rozsáhlých vnitřníchmonolozích hrdinů. Ve své podstatě banálnítázání, v jehož středu se vyjímá otázka poexistenci legendárního Seznamu smrti, semísí s množstvím mýtů a legend, kteréjako jeho vedlejší produkt bez ustání kolujíoběhovým systémem Amberville a činí taktento svět nanejvýš plastickým a životným.Historky o Seznamech skrytých na vinylovýchdeskách nebo v útržcích starých básníjsou tedy dalším prostředkem pro upevněnípo staletí budovaného statu quo.Amberville Tima Davyse dokazuje, žepostupy, na které jsme byli zvyklí z jinýchmédií – např. komiksová série o panteřímdetektivovi Blacksad (u nás publikovánov časopise Crew), album Grandville prosluléhoscenáristy a kreslíře Briana Talbota čiloutkové satiry Petera Jacksona Meet theFeebles –, jsou bez problémů uplatnitelnéi v literární oblasti. Ulice města MollisanTown působí dostatečně temně a stísněně,obytné bloky Amberville jsou spořádaněstředostavovské, svět kasina Monokowskijokázalý a obskurní, prostředí Skládky s tragickoupostavou Potkanky Rút absurdní.Nad tím vším se vznášejí přízraky obtížnědefinovatelného zla. Prostředí a postavypodléhají žánrové typizaci, ovšem jen domíry, do níž je to přínosné, vypráví se rozmáchle,popisně a s kapkou patosu. Plyšnoir, který pohladí.Jarmila Křenková<strong>Tvar</strong> lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštoutvar@ucl.cas.cz<strong>Tvar</strong>, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1tel.: 234 612 398, 234 612 399cena pro předplatitele 25,– Kčtvar 04/10/20
OSAMĚLOST JANTARŮDaniel Hradecký: V cirkuse CalvariaKniha Zlín, Zlín 2009Hned v úvodu konstatujme, že Daniel Hradeckýje básník starobylého ražení, jakýchdnes již mnoho není – známe to možnáz antiky či renesance: Řekne se Básník, alespíše než člověk, který píše básně, je míněnten, kdo promýšlí život ze všech strana dovede se vyjádřit stručně a elegantně; jebratrem královského šaška. Namísto těžkopádnéhofilozofického aparátu jsoucen, bytí,definic pojmů a jiných verků používá kesvým skeptickým komentářům, spekulacíma zdravému znepokojování okolí přesnějších,účinnějších nástrojů: metafor, podobenství,symbolů – to vše sytí osobním citovýmvkladem proměnlivého směru: patosem,melancholií, rezignací, smutkem, nadutostí,něhou... Nebojí se převleků ani výsměchu.Jednoduchý a velkolepý plán, zahrnujícívše lidské – od megalomanského třeštěník pokoře a soucitu; od výšin ducha a jehobrilantních vzepětí po ubohost ubohou.Takto psát znamená jít s kůží na trh, pěkněs celou její plochou, nejen s těmi líbeznýmikousíčky, a nemít se za co schovat. Taktopsát znamená být zranitelný a zraňován.Podaří-li se vše, jak má, zůstane potakovém básníkovi album zapamatováníhodnýchsentencí (k zamyšlení i citování)plus jistý odér prokletosti, nebezpečnostia desperátství.Jeho texty míří převážně k všehomíru,k lidstvu, do zrcadla vyšle jen občas nějakéto útrpné či povzbuzující uchechtnutí, alenení to jeho oblíbené stanoviště. Hradeckýpostrádá určitý druh uvolněnosti, s jakouněkteří poetové (resp. jejich zbytnělá ega)píší o své „nevšední“ každodennosti a kterýžtojev Stanislav Komárek ironicky charakterizovaljako Událost světodějnéhovýznamu: Na básníkově Pupíku se udělalPupínek! Nic takto prvoplánového v CirkuseCalvaria nenajdete, což se dá chápat jakopříznak cudnosti a pokory, poezie je proD. H. přece jen něco posvátného, co nelzebeztrestně zneužívat.Ne nadarmo se Hradecký hlásí k IvanuDivišovi, jakkoli Hradeckého žlučovitostpostrádá Divišovu razanci a namířena jespíše sebevražedně než vražedně. Hradeckéhozpupnost (na rozdíl od té Divišovy) sejen zřídka projevuje kazatelským či karatelskýmspíláním, avšak ve způsobu výběru slovje jistá provokující „arogance“ přítomna vždy– a vytváří znepokojivé napětí vůči tomu, covlastně ta slova znamenají: „Přijmete mnehned teď mezi nás?“ (str. 80) „Myšlenka proloženáztrátou paměti / krvácí dvounulku, /Goethe je kafíčkový milostpán / a skrývání seneobejde bez pátrání. / Otci je tak zle, / že aninedoplivne na strop, / neboť není výsledků beznásledků / a mezi nádobami na tříděný odpad/ stojí jedna zvlášť určená / pro dary.“ (str. 72)Melancholie, ponurost, se tím radikalizujea stává se osudovou, nezrušitelnou.Někdy se Hradeckého básně blíží anekdotám:„Unaveni, optali jsme se / mladéhoČíňana, jak řekne se / čínsky bubák. / Odpovědělnám, sám unaven: / Neznám, neviděl jsem–“ (str. 59). Hle, jak zde anekdotu rafinovaněpovyšuje na báseň jen jedno jediné slovo vedvou tvarech: unaveni – unaven!Anebo toto: „Co nelze, člověče: Usednout nasamém vrcholku stromu topolu, ačkoli za režijníhovedení snu jsme právě tam nejednou hřadovalia vládli všichni, zmítáni větry od nedobytnýchpólů / v srdci jistotu neodkladnéhopádu, to vše proto, abychom si posléze do bdělé,ale o to tajemnější skutečnosti odnesli srdcevybavené pro zážitek závrati.“ (str. 28) Vida,během několika dnů už druhý topololezec,jeden se z právě takového vrcholku topoluzřítil v deníku Josefa Kocourka v rámcirozepsané povídky Zvěřinec Gigant, oběknihy, ačkoli je od sebe dělí cca 80 let, vyšlyna konci loňského roku takřka synchronně.Mají jejich autoři společného i něco dalšíhonež jen tento jeden motiv? Možná.Jak už bylo řečeno, Hradeckého básněstojí na myšlence, a s myšlenkou bohuželněkdy i padají – resp. ani ne tak s myšlenkou,která se dostavila zobecněním nějakéhojevu, paradoxu, povzneseného na symbol,jako spíš s prvotním omylem, zakopanýmuž do základu této metafory: „Zařízeno je totak: Ve slaném pokrmu / nemá cukr co dělat, alesladkosti / se neobejdou bez krystalu soli.“ (str.147) Tomu se každý, kdo někdy vařil, můžejen usmát – tak třeba rajskou, zelňačku, bai hloupé špagety po milánsku by bez cukru,milý Danieli, nežral ani pes. A když mluvímeo psovi, co s touto pointou, vloženoutentokrát do úst lyrickému objektu: „Pročpes nemůže bolesti předstírat? / Je na to přílišpoctivý?“ Jelikož odstup básníkův od tohotovýroku není pro mne vyjádřen dostatečnědůrazně na to, abych se mohla s čistým svědomímzahloubat do komplikovaností vztahulyrického objektu a subjektu – nezbývá nežpodezírat D. H. z naivity ohledně psů, podceněníjejich schopnosti citově vydírat, a tozejména pomocí simulování bolavé ťapinky.Báseň postavená na takové pointě je pořádbásní, ale již poněkud podemletou. Já vím,je to trochu divné, tímto způsobem napadatvěcnou správnost poezie, bohužel tyto básnějsou, jak už bylo řečeno, postavené na myšlence,takže jsou věcnými nesmysly zranitelnějšínež jiné. Nerajtujme však na prkotinách,neznalost psů a vaření lze koneckoncůbásníkovi odpustit.O něco víc mi vadí jistá nesoudržnostknížky, kterou se přes veškerou snahu podlemého názoru příliš nepodařilo strukturovat.Vnějškově je sice rozčleněná na šest oddílů,opatřených samostatným mottem a věnováním,a také grafické vydělení některýchtextů kurzivou svědčí o nemalém úsilío strukturu, gradaci či dynamiku celku, aleať dělám co dělám, nedokážu najít důvod,proč je ta která báseň právě v tom a nev jiném oddílu, či proč se jednotlivé oddílyjmenují právě tak (apartně) a ne jakkolivjinak (apartně). Pokud takový důvod existoval(nejen ten mechanický – tzn. místo a časnapsání), byl zřejmě natolik křehký a složitý,že ho jednotlivé básně prostě překřičely.V posledním oddílu Násobení třeminapadá tato nesoudržnost i jednotlivébásně – zde už spolu přestávají komunikovati jednotlivé sloky, mysl se neustálezasekává na horečném vymýšlení mostůa spojnic mezi nimi, které jsou buď přílišsofistikované na to, aby mohly být spatřenycizím, anebo prostě nejsou. Možná jeklíč v těchto verších: „O usilování a zdaru.Teprve iks-tá milióntá vlna vyplaví jantar. /Ale nebýt všech milionů vln jalových, / nebyloby jediného jantaru. / Studené jsou baltsképláže, / kde musíš čekat na ten jediný úsměvseverního moře, / určený jen tobě, / abys i tyměl co darovat / svým ostatním, kdo čekají,a je zima.“ (str. 20) Jestli ta úzkostlivásnaha odstranit jalové vlny a odchytit, izolovatpouze ty jantaronosné není právě tím,co souvislosti zbourá a zanechá domněléi skutečné jantary bez kontextu, v izolaci...Místy dokonce jako by i sám autorměl potřebu chybějící balast nějak doplnit,uměle ho nahradit snad něčím trochu onačejším(viz určitá, ihned na místě zreflektovanážvanivost delších textů v úvodujednotlivých částí), k soudržnosti to všaknepřispívá, spíš naopak. Proč mi vlastněsoudržnost v této knize tolik chybí? Je tovůbec hodnota, o kterou je nutné za každoucenu usilovat, anebo jde jen o nějakoumou osobní úchylku?Po debutu Muž v průlomu, který vyšelv Mostě roku 2004, Hradecký psal sicehojně, ale publikoval pouze v časopisech.Jeho druhá kniha se tedy dá číst také s představou,že nejde o sbírku, ale rovnou o sbírekšest, něco jako souhrnné vydání spisůza určité období (i když podle datace totoobdobí trvalo pouhý jeden rok!). Z tohotoúhlu pohledu si můžeme odpustit poznámku,že méně by mohlo být více, netrápit se celkem(sebrané spisy kohokoliv také netoužíbýt čteny na jeden zátah) a kochat se jednotlivýmibásněmi, jednotlivými skvostnýmivětami, na které je Hradeckého poeziebohatá a jimiž je silná.Božena SprávcováSTARÁ LÁSKA SE VRACÍZdeněk Vřešťál: Ne, Nerez nerezneGalén, Praha 2009Pražské nakladatelství Galén už několik letuvádí v praxi ideál rovnováhy těla a duše:krom literatury z oblasti medicíny, kterátvoří stěžejní část jeho produkce, vydává vezvláštní edici tituly mapující českou hudebníscénu, zvláště folkovou a písničkářskou. Posouboru fejetonů Jiřího Dědečka či knižnímrozhovoru s Vlastimilem Třešňákem teďvyšla výpravná publikace o skupině Nerez,pod níž je podepsán zakládající člen kapelyZdeněk Vřešťál. Na rozdíl od nedávno publikovanéhoknižního výboru textů ZuzanyNavarové, jejž bylo lze zařadit do kategorie„seriózní“ a tedy i literární kritikoupotenciálně reflektované poezie, Vřešťálůvpočin spadá spíše do žánru popularizačníchhudebních monografií. Jedná se všako dosud první rozsáhlejší práci věnovanouNerezu a jako taková si jistě kniha pozornostzaslouží, třebaže se světa krásné literaturydotýká jen místy.Autor bez jakéhokoli náznaku sentimentuči patosu pojímá celou historiiskupiny Nerez počínaje rokem 1979, kdyse ve vysokoškolské menze „ve frontě naknedlíky s UHO (univerzální hnědou omáčkou)“setkal se svým budoucím spoluhráčemVítem Sázavským, společně začali psátprvní písničky a také veřejně vystupovat.Kromě interního dění ve skupině, vzniklébrzy nato příchodem Zuzany Navarové,nechává Vřeštál nahlédnout do širšíchsouvislostí hudebního života v 80. letech,osvětluje tehdejší pořadatelskou, vydavatelskoui cenzurní praxi. Tato dekáda přesveškerá ideologická omezení (byť v obdobípo nástupu Gorbačovovy perestrojky jižoslabená) představovala v historii Nerezuvrcholné období, éru intenzivní tvůrčí práce,jejíž výsledky se naprosto vymykaly tradičnímpředstavám o folkovém písničkářství.Listopadový převrat pak pro svobodomyslnémuzikanty paradoxně vyústil v jakousipast. Písně třetí LP Ke zdi, napsané na jařea v létě 1989, působily o rok později, kdydeska vyšla, spíše rozpačitě nežli odvážně,vyvstávala dilemata nad dalším směřovánímspolečné tvorby. Dezorientace v novémsystému, únava a přibývající sólové aktivityjednotlivých členů vedly koncem roku 1994k rozpadu skupiny, jejíž autorský a interpretačnípotenciál se tím definitivně rozdrolildo samostatných hudebních projektů.Jako ironickou tečku za existencí Nerezumůžeme chápat fakt, že největší úspěchyna sólové dráze (především ve spolupráci seskupinou KOA) zaznamenala Zuzana Navarová,která se od odkazu někdejšího Nerezudistancovala nejradikálněji.Není však naším cílem rekapitulovat historiiuskupení, v knize podrobně popsanou,všimněme si spíše veličin relevantníchz hlediska literárního, tedy písňových textůa toho, jak je zde s nimi nakládáno. Vřešťáldetailně popisuje genezi jednotlivých písní,všímá si inspiračních zdrojů i okolnostínahrávání, pracuje však převážně s úryvkya jen ojediněle přetiskuje celá znění textů.Opakovaně přitom čtenáře odkazuje na„jediný autorizovaný zpěvník Nerezu“ – tenvšak vyšel pouze v digitální podobě na DVDjako součást velkoryse pojaté kolekce…a bastafidli (2007). Funkčnost digitálníhozpěvníku pro praktické muzikantskéči čtenářské využití ponechávám na úvazea zvycích každého, faktem zůstává, že tištěnévydání kompletních nerezovskýchtextů dosud chybí a právě s publikací o historiiskupiny bylo možné jej vhodně spojit,tuto šanci však autor ani vydavatel bohuželnevyužil.Dalším způsobem prezentace textů,o nichž se ve výkladu pojednává, jsou audionahrávky,zprostředkované ovšem poněkudnetradičně formou odkazů na webovéstránky Nerezu. Nevím, zda tu sehrályroli ekonomické důvody či okouzlení možnostmimoderního média, pokládám to všakza řešení dosti nešťastné. Kompaktní disks nahrávkami přiložený ke knize by výrobnínáklady nijak zásadně nezvýšil a čtenáři bypřitom přinesl mnohem větší komfort nežposlech mp3 limitovaný přístupem k počítačia připojením k síti. V každém případělze zařazení zvukové stopy vítat už proto, žese jedná převážně o snímky raritní a dosudnepublikované, část z nich pochází ještěz období před vznikem Nerezu, kdy Vřešťálse Sázavským vystupovali sami nebos jinými spoluhráči.Charakteristickým znakem těchto juveniliíje vcelku očekávaně kvalitativní rozkolísanost,pramenící z hledání sama sebe,nevyhraněnost a občas trochu násilná žertovnostči silácké gesto maskující vnitřnínejistotu. Parodie a satirické popěvkyreflektující socialistickou každodennost(Vlasta, Rifle, Doláče aj.) působí s odstupemlet už bezzubě a jejich význam tkví spíšev rovině dokumentární než umělecké, zároveňovšem dokládají, jaký vzestup prodělalatextařská tvorba Zdeňka Vřešťála běhemněkolika málo let. Snad nejpatrnější je tou písní s tematikou milostnou. Už prvnívelký hit Nerezu Tisíc dnů mezi námi (1983),jakkoli eroticky provokativní, se nadobrovzdálil laciné oplzlosti Indulony nebo Můstku(cca 1980). V porovnání s drsnosrstým surrealismemZuzany Navarové působily siceVřešťálovy texty i později vždy spíše prostším,krotším a přímočarým dojmem, v preciznímaranžmá Víta Sázavského se však oběautorské poetiky originálně spájely a profilskupiny vytvářely společně.Publikace Ne, Nerez nerezne s sebou nesevšechny klady i nectnosti autobiografie:nabízí autentický, bezprostřední pohled„zevnitř“, ale nedaří se jí úplně překonatobzor omezený subjektem vnímatele.Objektivizující optika druhé strany tu více,tu méně chybí a zasvěcenější čtenář budeasi podvědomě postrádat především stanoviskaZuzany Navarové, ačkoli je nabíledni,že Navarová se k ničemu už vyjádřitnemůže, a kdyby mohla, dost možná by sena knize podílet odmítla nebo by k jejímuvydání ani nesvolila (přiznává to ostatněsám autor hned v úvodu). Závěrem se tedynabízí otázka, co by se stalo, kdyby namístoVřešťálových vzpomínek vznikla monografiepsaná nezávislou třetí osobou, napříkladhudebním publicistou. Působila by patrněkomplexněji a seriózněji, namísto historekz večírků by se věnovala soustředěné analýzetvorby… Ale fenomén Nerezu, ovlivnivšípřinejmenším jednu generaci posluchačů,hudební sféru daleko přesahuje a snese i jinýnež čistě exaktní přístup. Vřešťálova knihasvou upřímností a osobní zainteresovanostívyvolává tentýž pocit tichého esperantamezi muzikanty a posluchači, který byl vyjádřenuž před lety názvem jednoho z nerezovskýchalb: Stará láska Nerez a vy.Zuzana Zemanovátvar 04/10/21
RECENZEJSEM CIZINCEM V TÉ ZEMIJosef Kocourek: Marto Marto MartoMarto. Deníky 1927–1932Dauphin, Praha 2009sedláky jako na svatební hostinu. Jistě že oběbudou začínat vínem, pitým týmiž rty z téžesklenice. V originále je plurál – na svatebníhostiny. Kocourek tím naráží na první působenína Mírově před víc než dvěma lety,hostiny jsou nejspíš dvě kvůli dvěma štacím– Řepové a Mírovu, kde doufal zdědit po rocev Řepové místní školu.Čtu ještě pravou ofocenou dvoustranu,nacházím ve větě: Končí to zcela pokojně,mírně vynecháno mírně, dále Olga místo Olana mé posteli. A nechávám této až hnidopišsképráce, která mě netěší. Snad jde spíšo nešťastnou výjimku, říkám si, nahlédnunamátkou na jinou stranu (psanou opět nastroji), opět chyba, vynechané slovo... Zabitýpes se dostane na místo hladové rodiny, mělse ale dostat na mísu (str. 485), paní Vlasta(nemocná p. Jirdová) už usínala místo umírala(str. 475). Přes tyto lapsy znovu zdůrazňujizáslužnost vydání, které doplňuje českouliteratutu i obraz autorův o nové fasety.Velmi přehledný způsob členění textu, kdystránka (dvoustránka) deníku odpovídástránce (dvoustránce) knihy a zachovávápůvodní řádkování, dává možnost sledovattext v rozběhu, strnutí, zámlce či zrychlenízcela autenticky. Celé listy popsané jedinýmjménem MARTO takto zazáří v plnésíle prožívaného MARTYRIA a patří k nejkrásnějšímstránkám české milostné poezie– postačilo pět liter.Bylo by možno říci leccos o nevysvětlitelné(a přiznávám pouze na někoho fungující)přitažlivosti Kocourkových zápisů, románů,fejetonů, dopisů, povídek. Znovu – a to zdůnouzáznamy k jednotlivým dnům, dále paktakzvané Kouzelné povídky a náčrtky k nim,básně, dialogy, vlepené dopisy, drobné perokresby,fotografie, vstupenky, vylisovanékvětiny. „Do tohoto vydání jsme se rozhodlinezahrnout prvky obrazového rázu,“ píše editorMichal Jareš, „edice (…) chce v první řadězpřístupnit textovou podobu Kocourkovýchdeníků. Pouze výběrově reprodukujeme některéukázky zde v úvodu. Častá proměna autorskéhorukopisu a překotný způsob psaní s mnohaškrty a přepisy i nedokončenými slovy činilyněkteré pasáže nečitelnými. Je pravděpodobné,že i přes maximální snahu došlo v některých slovechk mírným posunům našeho čtení. Redakčníneúspěchy při dešifrování textu se týkají předevšímvlastních jmen osob nebo místních názvů.“Ke zhodnocení výsledku této nelehképráce by bylo třeba vydat se (znovu) doarchivu v Šumperku. Sám autor této recenzesi při první četbě povšiml několika chyb.Například klíčové „autodafé“ 22. listopadu1926 se událo v Rajmově skále, jak se správnědovíme na straně 182, ne však v Rojnově(str. 42) či v Rejmoní skále (str. 20). Syřenovnení Střenov (str. 192), Krsmol není Kromol.Kocourkův těžko čitelný rukopis není snadnéluštit. Bohužel – říkám to velmi nerad a jenpro přesnost, o niž přece jde, kritické vydáníse ne vždy kryje s originálem. Podíval jsemse blíž na několik listů (psaných Kocourkemna stroji), které mám ofocené, a v porovnánís novou edicí jsem zjistil: Už ne cenzura,nýbrž nepozornost či chvatná práce jsouúskalím tohoto objemného svazku.Deník z roku 1931 (str. 488): na prvnípohled je patrné, že Kocourek – nedůsledně– používal při psaní na stroji v dopisechMáni Šolcové i v zápiscích malá písmenau jmen, názvů pomístních, názvů hostinců,měst: aninka rozmánková, bar koruna, pepek,šilperk, řepová. Šlo snad o dobovou „módu“,jak tuším někde říká Jiří Skalička. Text seovšem minuskami jaksi „urychluje“, měníse v proud vychrlený jakoby jedním dechem.Miloslav Jirda v Extázi tento způsob psaní– nedůsledně – zachovává. V novém vydáníjsou v těchto případech použity verzálky,bez vysvětlení v úvodu.Dále: na pátém řádku – rubíny ukryté ve špinavýchbalvanech místo v špinavých; na jedenáctémřádku – A tyto a jim podobné obrazymísto A tyto a jiné jim podobné obrazy; nakonci odstavce – vyštvu tachometr až někamk osmdesátce místo k sedmdesátce (i na tentopřípad Jirdovy úpravy v Extázi, kde je rovněžosmdesátka, jsem upozornil v <strong>Tvar</strong>u č.9/2002 v článku Musela se tomu trochu narovnatlinie); třiadvacátý řádek – líbal ji a hladilpo tváři místo po tvářích; šestadvacátý řádek– z nebeské modři místo modře.Předposlední a poslední řádek ztrácísmysl – Těším se na tu smrt mezi německýmiTvář nejbližší – Josef Kocourek. Oči, kterése zavíjejí. Začerněné očnice, čili tmavébrýle. Semknutá ústa mlčí. Rozpůlená brada.Dvě zkřížené linie škrtají tvář, znamenajíšilhání. Konec jedné z nich směřuje k tvářidívky s módním mikádem (bubikopf). Láskapozemská. Za dívkou na diagonále maska.Kocourkova? Dívčina? Snad „maska, jejímžobrazem se cítím tohoto večera“. Hodinyukazují půlnoc, jež právě minula: je pozdě.Vždycky bylo pozdě. Gramofon na klikuhraje šlágr Počkej, ty budeš litovat. Pět mincído aristonu. Tři hvězdy oddělují obrázek,devóční obrázek lásky vysněné. „Ona je nanebesích, já zde.“Pokusem o výklad kresby otištěné podtitulem na první straně otvíráme dlouhoočekávanou knihu. Jsou jí deníky básníkaJosefa Kocourka edičně připravené MichalemJarešem a na sklonku roku 2009 vydanénakladatelstvím Dauphin. Pod názvem JosefKocourek Marto Marto Marto Marto, deníky1927–1932 se nám tak poprvé dostávajído rukou zachované deníkové záznamyv úplnosti, bez cenzurních zásahů, změn,vynechávek. A řekněme hned, jde o zážitekjedinečný, byť s jistými výhradami. JosefKocourek se narodil 22. ledna 1909 v Brděu Nové Paky, zemřel 31. března 1933 tamtéž.Kocourek učil jako menšinový, „hraničářský“učitel na několika místech severní Moravy:na Mírově, ve Štítech, v Řepové. O mizériitéto strastiplné cesty i o uměleckém a lidskémzápase vypovídají vydané deníkybohužel jen částečně.„Hned v úvodu upozorňujeme, že se jednáo pouhý fragment. V pozůstalosti – a současněv této edici – se totiž nacházejí pouze číslovanédeníky 1–6 a 13–15. Zbylých šest svazků (tedydeníky z roku 1928 a téměř celého roku 1929,označené čísly 7–12) je nezvěstných.“ Mezerave vyprávění vytváří přeryv, který si zaujatýčtenář může částečně doplnit či překlenoutnalistováním 115.–229. strany knížky Extáze– výboru z deníků a korespondence, který připravilKocourkův učitel a editor Miloslav Jirda(Kruh, Hradec Králové 1971). Je to ovšempředěl cenzurovaný, beletrizovaný, upravený.Jirda měl tehdy ještě šest dnes ztracenýchsešitů k dispozici. (Kocourkův jazyk pilovalnapříklad zbavením přechodníků!)Kocourek si deníky začal psát dle vlastníchslov v kvartě 13. ledna 1924, tedyuž jako patnáctiletý. Tři léta zápisů všaksám spálil. „22. listopadu jsem spálil všechnydeníky a všechnu literaturu (…) Mnoho dopisů.“Kocourkovy zachované deníky tvoří větširazňuji– necítím při četbě jen vliv dobovýchliterárních proudů (dada, surrealismu, poetismu,expresionismu, socrealismu), podivujise jazyku, překypujícímu slovnímu bohatství,jsem znovu a znovu zaskočen mírou stále sestupňující bezvýchodnosti, vizionářstvím,šílenstvím. „Padni, zbabělče. Máš to marné,plakat nebo zatnout zuby a vyšklíbnout sevšem, nemáš sílu a tvé vášně tě nezničí, jsouceosamoceny jako tygři bez žrádla a samic.“ (str.121) Jsem zaskočen vojskem, které vpadnedo vlasti a přenáší hraniční kameny sto kilometrůdo vnitrozemí (Melancholie vojákova,deník 1927, str. 141), šiky svatých, přilétnuvšíchodněkud z baroka, kteří zaplaví(novopackou) oblohu jako kobylky, považte,jen svatých Františků je 723–778 v Dívce nahřbitově (str. 408). Zlí čarodějové v denícíchči v románu Srdce a scény z románu Žena mikdysi daly vzpomenout, co říká o podobnýchblouzněních lékař spisovatel Josef Thomayerv článcích Měnivost nemoci a Z tajností čarodějůvzniklých zhruba ve stejné době jakopráce Kocourkovy. „Mění se dále v mnohémsměru také hysterie, která druhdy v podoběpříšerných bizarních epidemií dosti často řádívala.Celé zástupy hysterických osob svéhočasu mňoukaly jako kočky, dělaly pokusy lítati,válely a svíjely se po zemi, prováděly nesmyslnétance apod. Epidemie tohoto druhu za našichdob snad nadobro vymizely. (…) Vykládám sitotiž uvedené změny vystřízlivěním duše davu.Odevšad vytrácí se fantastický romantismus.Vypravování lidové obírá se spíše denními příhodaminež historiemi (…) o mocných čarodějnicích.Z běžné literatury vytratil se romantismustéměř nadobro. (…) zjev čarujících pomatencůvymizel úplně, a nemocní toho druhu obviňujíve svých útrapách elektřinu, magnetismus, alene již kouzla – pravé to znamení doby.“ Sebevraždupáchající, zešílevší (a znásilněná – jakjinak!) média tak bloudí po polích přeťatýchelektrickým vedením, na jehož sloupech seelektromontéři houpají na bílých izolátorech.Četbu Kocourkových deníků doporučujizvláště českým básníkům. Dnes, kdy semnozí magnetizováni „potměšilou lidskouslávou“ (J. K.) snaží neprošvihnout termínytvůrčích stipendií a grantová vyúčtování,termíny, které spouští či zaškrcují přívalyinspirace. Dnes je četba deníků novopackéhovizionáře zvláště poučná. Závěrem upozorňujizájemce o Kocourkovo dílo, jeho osobua fenomén Novopacka na právě vyšlou knihuJana Stejskala Novopacko a na pokračováníprózy Kráska na stránkách <strong>Tvar</strong>u, opět díkyMichalu Jarešovi, a na internetové stránkyJaromíra Typlta (http://www.typlt.cz).Čtete už? Nechci Vás rušit. Vás bude rušitněkdo jiný.(nikoli)Vít OndráčekDIALEKTIKA OSVÍCENSTVÍTheodor W. Adorno – Max Horkheimer:Dialektika osvícenstvíPřeložili Michael Hauser, Milan VáňaOIKOYMENH, Praha 2009Věnováno poslední redakční radě Lexikonučeské literatury.Nakladatelství OIKOYMENH vydalo text,který u nás po léta propadl dluhu, aniž bydodnes – zdá se mi – ztratil na síle kritickéinvence, bohužel také proto, že to, co dovolilnahlédnout, trvá. Přitom už v roce 1944, kdyAdorno s Horkheimerem formulovali „prvnípředmluvu“ (pro nízkonákladový tisk PhilosophischeFragmente, dedikovaný F. Polockovi;v roce 1947 vyšla kniha v Amsterdamu,východiskem českého překladu je frankfurtskáreedice z roku 1969), jejich kritickýmprojektem prosvítalo pramálo naděje. Rozklad,vykračující dějinami, dohání autoryna každém kroku; přesto snaha zastavit čiSpjatost postulátu racionality s ovládáním,ba násilím přitom autoři stopují v dějinnémspektru, dalece přesahujícím obvyklý výměrepochy osvícenství – v exkurzech interpretujícíchdílčí motivy Homérovy Odyssey, resp.Sadovy extrémní imaginace, v rozsáhlé traktacizjevů „kulturního průmyslu“, ale předevšímpod temnou, neodbytnou hvězdouzkušenosti fašismu. Dialektika osvícenství jemoralistická kniha, vznášející soud nad tím,co jest: „Dnešní uspořádání života nedává Jážádný prostor k vyvození duchovních důsledků.Myšlení redukované na vědění je neutralizovánoa funguje jako pouhá kvalifikace na specifickýchpracovních trzích nebo jako prostředek ke zvýšenízbožní hodnoty osobnosti. Tak zaniká onasebereflexe ducha, která působila jako protilékvůči paranoii. V podmínkách pozdního kapitalismuse nakonec polovzdělanost stala objektivnímduchem. Polovzdělanost v totalitárnífázi panství povolává zpět provinční šarlatánypolitiky a s nimi blouznivý systém jako ultimaratio a vnucuje jej většině beztak již zkrocenékulturním průmyslem.“ (s. 193) Je to knihaalespoňzpomalit zmar vyústila v deklaraciakutního úkolu: „Jestliže veřejnost dospěla dostavu, v němž se myšlenka nevyhnutelně stávázbožím a jazyk vychvalováním tohoto zboží, pakpokus vysledovat kořeny takové depravace semusí zřeknout loajality vůči platným jazykovýma myšlenkovým požadavkům dříve, než jejichsvětově historické konsekvence tento podnikúplně zmaří.“ (s. 11) Je tedy Dialektika osvícenství,na níž se v jedné části (jde o první třiteze Prvků antisemitismu) vedle uvedenýchautorů podílel také L. Löwenthal, přece jenpokusem přispět k „naplnění minulé naděje“(s. 14), osvobodivého výhledu osvícenství– byť prostřednictvím odhalení jeho limitůa rizik. Právem v roce 1982 J.-F. Lyotardoznačil Adorna (vedle Poppera) za „poslednéhostúpenca Aufklärungu“ (Za zrkadlommoderny, Bratislava 1991, s. 93); co na tom,že nadechnutí málem zanikají v lakonickyhraněných formulacích, postřezích pádu– v průzkumech totalizujícího, unifikujícíhomomentu v ideji osvícenství, touhy opanovat,ovládat svět („přírodu“), zbavit se pověr.apel, přetvářející sociologické, filozoficképostřehy a poukazy v atak vůči svědomíjednoho každého, v otázku, kde stojím já,kdo/co mi panuje a proč, v sugestivní, děsivézrcadlo: „Postoj, k němuž je každý nucen, abystále znovu dokazoval svou morální způsobilostpro tuto společnost, připomíná chlapce, kteříkdyž byli přijímání do kmene, dostávali rány odkněze a se stereotypním smíchem běhali v kruhu.Život v pozdním kapitalismu je permanentníiniciační ritus. Každý musí ukázat, že se bezezbytku ztotožňuje s mocí, od níž dostává rány.“(s. 153) Pozoruhodné, příznačně paradoxnípostavení zaujímá v úvahách autorů umění:odsunuto na periferii převládající představyrozumnosti si drží jistý subverzivní, odhalujícípotenciál, viz pojem „ponurých“ spisovatelů(Sade, Nietzsche), aniž by ovšem kdy přestalobýt součástí tržního provozu – moment,kdy tradovaná a tolik ctěná autonomnostumělecké sféry vyvstává jako aspekt zbožníhodnoty, jako něco vždy „pouze trpěného“ (s.157), patří k nejtrpčím hrotům knihy.Michal Toportvar 04/10/22
PANDORA,MĚSTO A LITERATURAKulturně-literární revue Pandora č. 19Ústí nad Labem, prosinec 2009ňáctví ostatně nebrání v propadu do nejhoršíkalendářové sentimentality (Rudiš: „...dívá se do jejích velkých šedomodrých očí, cose lesknou jako dvě hluboká Baltská moře“),stejně jako před ní nechrání Jana Balabánajeho schopnost mikroanalyzy všedních situací:„Teď mlčíme a stoupáme, stoupáme jedenk druhému a ve mně se cosi ozývá, rozechvívámě to zevnitř a je to horké jako trubka, jakoArmstrongova, jako Ellingtonova trumpeta.[Duke Ellington hrál mimochodem na piáno,P. K.] Chtěla bych zakřičet, zařvat, až se rudártěnka mých úst otiskne na samotné nebe...“Obraz naštěstí doplňují méně vtíravéa obsažnější texty, v nichž navíc nechybí aniprůzkum městských tajemství nebo osobitáměstská vize: Topolovy scény z přízračnéhoMinsku, Dutkova montáž útržků z městskýchtoulek a setkání – zároveň kosmopolitnía dojemně provinční –, Kratochvilova„zenová“ definice brněnské pasáže Alfaa hlavně nádherné úvahy Daniely Hodrovéo „nalezených asamblážích“ jistých výkladníchskříní, co bezděčných emblémechměstského množení a mísení různorodýchskutečností.O básnické části čísla se nemohu šířit,protože jsem tu sám zastoupen, přidám k nívšak aspoň obecnější poznámku: kde většinaprozaiků, i mladých, trvá na poetice plnosti,již aplikuje i na soudobé město co na scénupřekypující událostmi a reáliemi, u básníkůjako Borkovec a (zejména) Halmay lze naopakčíst významný posun. Dnešní město tuvzdor své bujivé mnohosti působí vyprázdněně,jeho niternou šifrou je spíš suchýa minimalisticky prostý, „reziduální“ vjem:„Vodotrysk v pustém dopoledním parku“, „Svistvětru / mezi keři“. Právě v minimu jako bytu přitom přežívalo cosi podstatného, neboaspoň jeho potřeba: „A jak se oči / hladovězakously, / když vítr pohnul slabounce větvemi/ na druhém konci dvora“ (všechny citáty jsouz Halmaye). Posun ve vnímání, o němž tosvědčí, má zřejmě obecnější vývojovou platnost,na rozdíl od próz, jimž město dodáváspíš vnější kolorit, míří básně – co hloubkovésondy – ke zjevení podstat. Zajímaváje i ukázka z úvah Petra Hrušky o básníchKarla Šiktance; trpí jen tím, že se týká textů,které autor ze svého díla vyřadil a s nimižse tak dnes lze těžko seznámit. Nemohlybýt v Pandoře otištěny spolu s Hruškovýmkomentářem?Literatura je bohužel v čísle na ústupui co do kritických úvah, třebaže právě témaměsta k nim skýtá bohatý materiál. Kromětextu Jiřího Trávníčka, z nějž se nedovímeo mnoho víc, než co říká už jeho název, totižže středoevropský román je spíš než veměstě „doma“ v maloměstě (autor však opomíjíMusila i Kafku, i fakt, že největší básnícistředoevropského maloměsta – jako MaxBlecher nebo Bruno Schulz – jsou povídkáři),míří další eseje čísla jinam, zejména k urbanisticea k architektuře. Poněkud matoucíposun vzhledem k povaze revue – sámo sobě jistě nijak nepřípustný – bohužel nenínevinný; přes rekapitulační text o českémpodílu na dosavadních světových výstaváchústí do trapné úlitby instituci, která si dvojjazyčnouverzi objednala, a jíž je přípravnýtým českého pavilonu (a s ním spojenýchakcí) pro světovou výstavu v Šanghaji. Souvisís tím i ta světélkující obálka, o níž jsemmluvil v úvodu a která je, zdá se, jakousizmenšeninou městského plánu, jenž mápokrýt povrch pavilonu a dnem i nocí odtudbájně blikat přímo na výstavišti. Uprostředčísla – tam, kde se jeho česká verze setkás anglickou – naváže na obálku oficiální,bohatou obrazovou dokumentací provázenáprezentace projektu, jež Pandoru náhle proměnív reklamní prospekt. V proslovu hlavníhozodpovědného činovníka s podivuhodnýmtitulem generální komisař účasti (Českérepubliky na Expo <strong>2010</strong>), který je tu pro jistotuotištěn dvakrát za sebou (jen v mírněodlišných úpravách), nabydou propagačnífráze vysloveně nehorázných rozměrů;Česká republika – již její oficiální zástupceneváhá nazvat Českem – je tu mj. představenajako „křižovatka myšlenek, kultur a technologií“,jež „Češi... svou typickou kreativitoupřetvářejí do nápaditých řešení, která dělajínaše města a život v nich lepšími“. Ve druhéverzi textu se zdůrazňuje i půvab uměléhotrávníku, který má v pavilonu pokrýt ekologickypodlahu jako „přívětivá zelená louka“.To všechno k reprezentaci země, kde seNové – devatenácté – číslo Pandory věnovanétématu města není jen (ve dvojjazyčnémutaci po 500 Kč za výtisk) tlustší než předešlá;má také na obalu (tmavomodrém)jakousi mírně reliefní (a nažloutlou) mapu,která zalila a překryla jména některýchautorů čísla. Všechna víceméně zmizelájména jsou jména básníků; mapa je zatonapuštěna světélkující hmotou, díky níž jevidět i ve tmě. Těžko se ubránit dojmu, žeregrese od literatury k dětinské hračce, jižlze z obalu číst, je bezděčně symbolická,kdyby jen pro vzrůstající „zkonzumnění“kultury jako obecný jev. Nahlédnutí do čísladojem bohužel nerozptýlí, spíš ho posílí.Podpoří ho už fakt, že poesie tu je na ústupupřed prózou (dosud s ní byla v rovnováze),a to i za cenu rozporu s vytčeným tématem:hned několik prozaických příspěvků seměsta netýká, počínaje těmi podepsanýminejznámějšími jmény (Salivarová, Škvorecký,Lustig), zvučnost jmen byla zjevněpro redakci důležitější než obsah. Vzhledemk tomu, že o městě není ani záznam snuZbyňka Hejdy (převzatý z knihy několik letstaré), z básní Petra Borkovce jsou jen dvěnové a prózy jsou často pouhé výňatky, vedvou případech (Kratochvil, Topol) rovněžz knih už vydaných (tištěna už byla i jednaz Rudišových próz), se tak číslo spíš než coliterární revue prezentuje co jakýsi katalog,atraktivní vzorník víceméně ceněnýchautorů.Možná tak ale podává i jakousi zprávuo celkovém stavu dnešní literatury u nás– nebo při nejmenším o představě, kteroumá tato literatura sama o sobě. Z tohotohlediska zaujme hlavně místo, které tupatří kýči: ten nezůstává na okraji, ale pronikápřímo do „centra“, jako by i pro „dobré“autory patřil jak k literárnímu řemeslu,tak k jejich snaze spojit čtivost s hlubšímposelstvím. Kýč se zkrátka relativně kultivuje,ale je tím víc všudypřítomný, vzorníknabízený Pandorou je rovněž přehlídkouklišé a póz – ať mužně „drsňáckých“ jakou Rudiše („Zaparkoval před ní panáka s jägermeisterem“)a Šimona Šafránka („Do sykotuz lahváčů si malej Miki rozbaluje žvejkačku“),ať žensky mrckujících jako u Petry Hůlové(„Bouřka, co se přihnala z pravěku mýho dětství,z prakraje močálů, kde jako zvířata napůlutopený v bažině stojej vzpomínky...“). Drsvevelkém ničí staleté stromy ve městechi v krajině a kde „ruka trhu“ postupně likvidujezákladní kulturní instituce, včetně...literárních revue! Nelze přitom právě odtěch čekat, že budou ohnisky živého myšlenía institucionálním sebeoslavám nastavíkritické zrcadlo?Je pravda, že šanghajský projekt mái bezděčně humornou stránku – počínajetím, že městský plán na bocích pavilonumá být složen z desetitisíců... hokejovýchpuků, o nichž ten propagační text hrdě říká,že jejich výroba řadí Českou republiku naprvní místo na světě. Tak jako jsme vzdorplenění zachránci měst, jsme zkrátka díkytěm černým kotoučkům světovou velmocí...Snad hrála redakce Pandory právě na tentohumor a na to, že se jím oficiální řečněnípatřičně „shodí“ samo; jen tak si aspoň koncepcičísla lze jakž takž vysvětlit.Petr KrálOZNÁMENÍGalerie hlavního města Prahy uspořádalaod 19. 2. <strong>2010</strong> retrospektivní výstavunazvanou Zdeněk Sýkora 90, uspořádanouk 90. narozeninám autora. Výstava jeumístěna v Městské knihovně v Praze.Galerie AMU a Katedra kamery FAMU zvouna výstavu nazvanou Katedra kameryFAMU jako součást české kameramanskéškoly. Výstava potrvá do 12. 3. <strong>2010</strong>.Rakouské kulturní fórum v Praze zve navýstavu Obrazů a soch Stefana Glettera.Výstava potrvá do 31. 3. <strong>2010</strong>.Podle tiskové zprávy končí k 31. 3. <strong>2010</strong>pražská Galerie Václava Špály. Důvodemuzavření galerie jsou vysoké finanční nákladypro současného nájemce. Galerie serozloučí výstavou nazvanou Horká linka,na které se představí mj. Milan Houser,Jiří Matějů, Petr Písařík, Jan Šerých,Jiří Thýn a další. Výstava potrvá do 21. 3.<strong>2010</strong>.Obrazy Rézi Weiniger můžete do 15. 4.<strong>2010</strong> zhlédnout v kulturním sále Domovasociální péče HAGIBOR v Praze.Pražské Muzeum Montanelli zve na výstavuBedřicha Dlouhého, nazvanou King ofArt 1, Autoportrét V. Výstava potrvá do30. 6. <strong>2010</strong>.inzerceA ještě připomínáme – výstava k 85. výročíČeského (Československého) PEN klubua k 120. výročí narození Karla Čapka jeumístěna v 5. patře pražského Klementinado 25. 2. <strong>2010</strong>.Z výstavy King of Art 1, Autoportrét VBedřicha Dlouhéhotvar 04/10/23
PATVAR HEINZ GÜNTHER KONSALIK: KVĚTY LÁSKY. KNIŽNÍ KLUB, PRAHA 1993Z manifestu skupiny Fantasía:Rakousko-německý novinář, někdejší zpravodajv Sovětském svazu, ale předevšímautor takřka sta (!) románů užívající čtyřpseudonymů se narodil 28. května 1921v Kolíně nad Rýnem a kromě toho, že bylobdivovatelem díla Karla Maye, zůstává jentěžko překonatelným mistrem-vypravěčem,což mu ani náš Patvar nesebere. Vlastněse ale jmenoval Heinz Arno Max Günthera začínal jako vážný studentík literatury, germanistikya medicíny. Roku 1943 se ovšemocitl na frontě, a to jako válečný zpravodaj.Rok nato byl těžce raněn. Na samém konciválky padá i do amerického zajetí, ale tehdyuž je o jeho životní náplni rozhodnuto. Nevšak úplně. Asi deset následujících let plodilspíše jen kratší povídky, než si troufl i navelkolepější román na pokračování. Ten sejmenoval Lékař od Stalingradu (1956) a vesvé kategorii je dodnes klasikou.I desítka dalších Konsalikových děl patřilaválce, čímž se ale v tomto směru vypsal– a jeho novým cílem staly se tudíž rományspolečenské, ba společensko-kritické, předevšímz lékařského prostředí. Ani napětíjim nechybí a milostná dobrodružstvíteprv ne. Tato díla dál vycházejí v desítkáchjazyků, jsou rozšířena v osmdesáti miliónechvýtisků a po sametovém převratu 1989se jich „konečně“ dočkala i naše zóna, a tovčetně slavné Krvavé svatby v Praze (1969,česky 1998), urputně kdysi komunistyzakazované. Rokem totálního startu tohotobraku i polobraku u nás stal se ovšem už rok1988, když sály československých kin rozčeřilafilmová verze Konsalikova románuSmrtící čelisti, přejmenovaná scenáristy naMrtvý potápěč nebere zlato. Jak si živě vzpomínám,střílelo se tam dosti a z jakéhosizoufalství jsme tenkrát chodili i na to.„V každém mém románu musí vystupovatlékař,“ chlubíval se Konsalik, ačkoli sám výšezmíněnou medicínu nedostudoval. I Džunkovýdoktor (česky 1993) řadí se k jeho nejúspěšnějšímproduktům, tu ryzí proslulostvšak skutečně získal Lékařem ze Stalingradu,uvádějícím cyklus Válka v Rusku. Dílo skýtázcela odlišný pohled na válečné událostia sovětská propaganda z něj šílela. To všakKonsalikovi nevadilo, naopak, a lokalizovalna území Svazu i další romány (Nebe nadKazachstánem; Láska v Sankt Petersburgu;Ninočka, vládkyně tajgy; Kozácká láska).Nebránil se však ani doslovnější exotice(Leila, kráska od Nilu) a nesuďme ho paušálně,ale smiřme se s tím, že intenzita, s níž„Básník se ve světěangažujevrší banality a náhody, je dnes už pověstná.A zrovna tak ignorování logiky a psychologiestavěná na hlavu úchvatnými veletoči.Byl umělcem „svého druhu“ a bez únavyplodil díla s výmluvnými tituly, namátkou:Láska dá rozkvést všem květům, Láska je silnějšínež smrt anebo Láska na sudu s prachem.Ústřední hrdinkou Květů lásky (1979) je znuděnáarchitektka Katinka Braunerová, kteráprostřednictvím inzerátu pátrá po nejvhodnějšímpartnerovi na dovolenou. Kdo hledá,najde, nicméně mlýn na jižním pobřežíFrancie, který si hrdličky najmou, skrývátajemství. Pár se nebojí, ale je vydán v plenpašerákům drog. A láska? Žádné strachy.Katinka vyšla ze sprchy, zabalila se do velkéosušky a menším ručníkem si vytírala vlasy dosucha. Vypadala v této chvíli až podivuhodněmladě, téměř jako nedospělé děvče, posadilase do proutěného křesla, natáhla nohy a Zipkavzal ručník a utíral jí je a přitom jí líbal prsty,jeden po druhém, a pak jí nohy pevně sevřel.„Je to příliš nejapné,“ řekl najednou zasněně.„Copak, drahý?“„Jak se to chovám? Kdyby mi někdo řekl, žebudu líbat nějaké ženě prsty na nohou, myslelbych si, že se zbláznil. A co dělám teď? Je tonepochopitelné!“Snad i je, kdopak ví, naštěstí však se autorovinepochopitelným zdálo i přílišné natahovánípodobných idyl, takže to nepřehánía… Události stíhaly jedna druhou, jak tomuostatně často v životě bývá, dočítáme se vespolečném překladu Růženy Fastové a JiřinySchwarzové. Léta, ba desetiletí plynou v tichéharmonii, plíží se v plstěných pantoflích a paknás náhle začne pronásledovat osud tak, že točlověk není s to svými smysly pochopit.A hle, takováhle už jsou spásná odhalení,na která musí u Heinze Konsalika nutněa samozřejmě taky dojít. Markýz se otočil kekomisaři. „Vím, kdy je hra prohraná,“ řekl velmiklidně – a stále ještě šarmantně. „Hrál jsemk smrti rád a bral si k srdci heslo CHERCHEZLA FEMME. Zdá se však, že jsem na to jedenkrátzapomněl. Ale je divu? Podívejte se na tuslečnu a pochopíte.“„Hm. A kde je, prosím, ten sklad?“„V mlýnském sklepě. Najdete tam největšísbírku heroinu, kterou jste kdy viděl.“Fíha! A teď už nám chybí jen happy end.Tady je.„Oh, Viku!“ řekla a přitáhla si k sobě jehohlavu. „Viku, až se vrátíme do Německa, budounás považovat za blázny. Jsme do sebe taknádherně, tak šíleně zamilovaní. Ne, myslím,že se nenajde nikdo, kdo by to pochopil!“Možná nenajde, říkáme si, jenže člověknemá okolí podceňovat, uzavírá nad násmoudřejší Konsalik, neboť lidé mají více fantazie,než si myslíte. Začátkem loňského listopaduto bylo přesně deset let, co veleplodnýmistr Konsalik odešel do věčných lovišť…Ivo FenclVÝROČÍintenzitou celébytosti.“...pomoc.Michal JarešV únoru si připomínáme tato výročínarození:7. 2. 1940 Jan Lopatka9. 2. 1960 Jiří Trávníček10. 2. 1840 Barbora Ledvinková10. 2. 1870 František Elpl10. 2. 1910 Jaroslav Melichárek10. 2. 1930 Ivo Štuka11. 2. 1880 Jan Pán12. 2. 1910 Jindřich Chalupecký12. 2. 1910 Petr Lotar13. 2. 1960 Michal Huvar13. 2. 1970 Bohuslav Vaněk-Úvalský16. 2. 1850 Václav Beneš Šumavský16. 2. 1880 Otakar Theer17. 2. 1870 Jan Heršt17. 2. 1890 Zdenka Wattersonová18. 2. 1950 Ivo Pelant19. 2. 1930 Vlastimil Toman20. 2. 1930 Karel Aksamit21. 2. 1860 Karel Matěj Čapek-Chod21. 2. 1880 Karel Hloucha22. 2. 1880 Hugo Vavrečka22. 2. 1960 Jiří Studený24. 2. 1840 Karolina Světlá24. 2. 1870 Jaroslav Maria25. 2. 1950 Tomáš Sedláček26. 2. 1900 Ivan Herben26. 2. 1900 František Václav Kříž26. 2. 1920 Karel Houbaposlední rozptýleníKarel Půlpán (1885–1914) je dnes jižméně známým autorem, ale jeho literárníi společenská činnost nebyla ve své doběnevýznamná. Narodil se ve Vídni a celý svůjživot zasvětil – řečeno dnešním slovníkem– angažovanému boji proti rakousko-uherskémuestablishmentu. Působil jako žurnalistaa politik. Psal verše. Do dějin českéliteratury vstoupil především jako redaktorradikálního antimilitaristického časopisumladých národních socialistů zvanéhoMladé proudy. Tento list vznikl počátkem20. století a stal se pomyslným pokračovatelemperiodika Slovan, jehož šéfredaktorembyl K. Havlíček Borovský. Půlpán seve své tvorbě též tvrdě stavěl proti bídnýmpodmínkám, ve kterých musely vyrůstatděti chudých. Jejich nepříznivé osudy zpracovalv knihách Na tvrdých cestičkách, Černéobrázky, Vzpoura a jiné povídky, Chudé děti čiBez maminky.Karel Půlpán zemřel mlád 5. května 1914ve věku 29 let v Čerčanech a pohřben bylfoto archiv V. K.v Praze na Vršovickém neboli Bohdaleckémhřbitově. Místo jeho věčného odpočinku(nesoucí číslo 164) se nachází vespodní části nekropole nalevo od hlavníhovchodu. Hrobka je výjimečnou ukázkouužití architektury kubismu ve funerálnímumění. Je tvořena třemi částmi v podoběstély, sochařské výzdoby a rovu, které harmonickykombinují kubistické tvaroslovíse sochou v podobě lidské postavy. Vysokádeska z černého leštěného mramoru vynikádlouhým nápisem tvořeným kubizujícímpísmem a nesoucím pochvalný epitaf, jejžvybrali patrně pozůstalí přímo ze spisovatelovaodkazu: „Byl neúnavný a neoblomný,neznal oddechu, pracoval ve dne v noci, uchovávajesi stále mladý zápal a víru ve vítězstvíidee, jíž zasvětil celý svůj život.“Jméno literáta je zdobeno dvěma osmicípýmihvězdami, které na temném pozadípřipomínají noční oblohu. Stélu vyzdvihuježulová výzdoba v podobě dvojice krystalinickýchobelisků a sochy mladého muže hledícíhona nápis. Sedící mladík drží v pravé ruceotevřenou knihu, symbolizující Půlpánovoposlání, a v ruce levé pak květinovou girlandu,kterou chce uctít jeho památku. Rovpokrytý břečtanem vymezují dva rohovéokosené květníky, které jsou samy o soběuměleckými výtvory. Hrobku vytvořila prestižnífirma J. Rada a syn, tehdejší renomovanýpražský podnik, který uspokojoval svounáhrobkovou produkcí poptávku celé řadyvýznamných objednavatelů včetně nebožtíkůuložených na Vyšehradském hřbitově.Společně s Půlpánem je v v hrobce pochovánai manželka Božena, která svého mužepřežila o celé půlstoletí.Na Vršovickém hřbitově nalezneme několikdalších kubistických náhrobků, kteréby měly být, vedle toho Půlpánova, zařazenydo učebnic architektury. Jde předevšímo hrobku Cyrila Pecivála od JaroslavaHorejce (v této rubrice již zmiňovaného) čiurnový pomník Růženky Vágnerové.Vlaďka KuchtováRočník XXI. Vydává Klub přátel <strong>Tvar</strong>u. Vychází s podporou Ministerstva kultury České republiky. Šéfredaktor Lubor Kasal. Redaktoři: Svatava Antošová, Wanda Heinrichová, Michal Jareš, Božena Správcová(zástupkyně šéfredaktora), Michal Škrabal. Tajemnice Martina Vavřinová. Korektorka Petra Hasmanová. Předseda Klubu přátel <strong>Tvar</strong>u Pavel Janoušek. Adresa redakce: Na Florenci 3, 110 00 Praha 1,telefon 234 612 398, 234 612 399. E-mail : tvar@ucl.cas.cz. Redakcí nevyžádané rukopisy, kresby a fotografie se nevracejí. Grafický návrh Lukáš Pertl. Sazba a zlom programy Adobe ® InDesign ® CS2a Adobe ® Photoshop ® CS2 Lubor Kasal. Tisk Calamarus, s. r. o., Praha. Rozšiřuje A. L. L. Production, spol. s r. o., Mediaservis, a. s., PNS, a. s., Mediaprint-Kapa a redakce. Předplatné ČR: Call Centrum, tel.234 092 851, fax 234 092 813, e-mail: predplatne@predplatne.cz, http://www.predplatne.cz; redakce <strong>Tvar</strong>u. Předplatné SR: L. K. Permanent, s. r. o., P. P. č. 4, 834 14 Bratislava, tel. 00421 7 444 537 11,fax 00421 7 443 733 11. Objednávky do zahraničí: A. L. L. Production, spol. s r. o., Hvožďanská 3-5, Praha 4 a redakce <strong>Tvar</strong>u. Předplatné může být hrazeno v eurech. Distribuce pro nevidomé: Sjednocenáorganizace nevidomých a slabozrakých ČR - SONS - Na Harfě 9, P. O. Box 2. 190 05 Praha 9, tel. 266 03 87 14, http://www.braillnet.cz<strong>2010</strong>/04 www.itvar.cz * MK ČR E 5151 * ISSN 0862-657 X * F 5151 46771 * 30,- Kč * 18. února <strong>2010</strong>tvar 04/10/24
Change language