Tvar 4/2009

Karel Hynie: Volha. Pistorius & Olšanská, Příbram 2008969Přemýšlím, zda by z takovéhoto empirickéhozákladu mohla vzniknout literatura– patrně ano. Jenže to by autor musel najítodvahu být k sobě upřímný a reflektovatsvou spoluúčast na fungování popsanéhotelevizního mechanismu. Možná že by setak dotkl zásadní existenciální otázky, kteráby jej posunula nad rámec dokumentárnífakticity: Jak v rámci nesmyslného a totalitníhosystému mohou fungovat normálnía povětšině slušní lidé a co to s nimi dělá?Nepochybuji totiž, že i takoví v televizibyli a v různých pozicích – třeba jako produkčnídokumentů – se museli vyrovnávatse spoustou kompromisů.Hynie si ovšem zvolil jednodušší cestua svou osobní empirii připsal negativnímuhrdinovi, který obdobnými traumaty anitrochu netrpí. Televizní realitu nahlížíočima šoféra, „panského kočího“, polovzdělanceochotně se přizpůsobujícího všemu,co mu přináší okamžitý zisk. Jde o postavuparazita vybaveného tolika zápornými vlastnosti,že by se za ně nemusel stydět žádnýsocialistický realista: bez zábran krade,smilní a podvádí, je sexista a rasista, nemárád Slováky a chartisty, obchoduje s ruskýmiokupanty, nadřízeným spontánně lezedo zadku a pak na ně i na další spolupracovníkyjako agent StB ochotně donáší. Minaříkamá za frajera, ale k bolševikům se nedá.A když jako člen brigády socialistické prácejede do Vídně na mistrovství světa v hokeji,nejde na utkání, protože musí nakupovat,šmelit a pašovat. Zkrátka totální spodinaspolečnosti, příkladný příživník postrádajícíjakoukoli pozitivní vlastnost. K jehonegativní charakteristice ostatně dle autorareCANCvají reální lidé, a baví je vzpomínat na dávnépořady. Ideálním čtenářem této prózy jetedy pamětník ve věku plus minus autorově,který tuší, kdo to byl soudruh ředitelZelenka, a zažil, jak tenkrát televize sloužilasocialismu. A nejvíce si pak asi počte ten,kdo býval rovněž zaměstnán na Kavčíchhorách, neboť pro toho to musí být radost,když si může osvěžit, jak báječná léta podpsa to tenkrát bývala.Takový čtenář rád zavzpomíná, jaké tobylo, když jsme jezdívali točit ty všelijaképolitické sračky. A jak jsme dělali spartakiádua Zelenka neměl kde zaparkovat a KarluPechovi zarazili ten jeho pořad o Čechoameričanech.A jak jsme popíjeli v Kufru a jakétam byly čupr servírky a jak se dělaly takovéty blbé pořady jako Pět u číše vína a Křeslopro hosta a Karel Gott ve Slaném. A také, jakjsme točili rozhovor s hrdinným kapitánemMinaříkem, co se slavně vrátil ze Západu,a později jak byla ta akce s Chartou. A jakjsme my – skoro všichni – drželi hubu a colegrace se přitom užilo, zvláště při výjezdechdo exteriérů… atd.Kniha Karla Hynie je tak docela zajímavýmpramenem poznání tehdejší televizníreality, kterou je ovšem třeba brát s rezervou,neboť mnohé historky tu jsou užzřetelně transformovány v legendy s příslušnouslovní a situační pointou. (Tak jenapříklad pravda, že kteréhosi roku kdosina Štědrý den zaměnil dvě Zlatovlásky, jakopamětník však vím, že není již pravda, že byta starší – loutková – byla odvysílána celá:příslušní soudruzi ji po titulcích stopli a podlouhé technické pauze šla ta nová, čerstvěnatočená.)To neštěstí se může stát každému, v tomtopřípadě potkalo Karla Hynie. Léta, ba desetiletípracoval v molochu zvaném Československáči později Česká televize a ví o němtakřka vše. Pamatuje si všechny ředitele,šéfy a podšéfy, a to už od počátku normalizace.Ví tedy, jaké to v něm bývalo za bolševika,ale zná také detaily z časů sametovérevoluce i z let následujících. Ví nejen, jakse televize dělá, ale jsou mu známy rovněžčetné detaily z jejího zákulisí, zejména,kdo kdy s kým a proč a jak to tehdy bylodoopravdy. Zkrátka pamatuje si spoustubáječných historek, které nepochybně užmnohokrát různým lidem vyprávěl, a onise přitom vždycky smáli, a plácajíce se dostehen, radostně volali: „Něco takového bysměl napsat! To je na román!“Většina takovýchto pamětníků zůstaneu ústní slovesnosti, někteří však neodolajía rozhodnou se o svou znalost danéhoprostředí podělit s celým národem – napíšíproto paměti, které jsou dokumentem dobya v lepším případě také osobitým literárnímútvarem. Karel Hynie však zjevně chtěldaleko víc, a tak své vzpomínky vrazil přímoa rovnou do prózy aspirující na titul umělecká.Snad uvěřil tomu, že téma – respektiveregistrace autentické zkušenosti – automatickystvoří literaturu, zvláště pokud setrochu umělecky a trochu ideově vyšperkujea jazykově opentlí.Výsledkem je kniha o 360 stranách plná„veselých historek z natáčení“ a dalšíchpikantérií odkrývajících „skrytou tvář“ televize.Pro jistý typ čtenářů má takové čteníurčitě svou přitažlivost, zvláště pokud jsouschopni dešifrovat jména, za nimiž se skrýpatřítaké to, že miluje Karla Gotta a fandíBohemians.Snad by se dalo i s takovouto plakátovězlou postavou něco literárního dělat. To byovšem autor nesměl podlehnout dalšímupokušení, totiž pokušení prostřednictvím„přesně odposlechnutého jazyka“ (jak se píše naobálce) poklesnout na hrdinovu myšlenkovouúroveň. Román Volha je napsán v prvníosobě, a to češtinou nejenom obecnou, aledokonce hyperobecnou, která fonetickyzachycuje výslovnost i tam, kde to není specifické.(Důsledně například Hynie píše mněl,mněla, mnělo.) A tato čeština a její výrazovéa myšlenkové možnosti si jej přitom podmanilynatolik, že jim zcela podlehl. Vytvořilyvyprávěcí stereotyp, který mu umožnil svévlastní vzpomínky bez odporu mechanickyzačleňovat do proudu řeči, jenž je adekvátníblbovi neschopnému jakékoli hlubší a podstatnějšímyšlenky. Tento hlupák tu zkrátkamyslí jako hlupák a hovoří, jak mu zobák narost,„tak vo co de, vo’e“. Výsledná stylizaceje však bohužel natolik prvoplánová, že jíchybí jakákoli hravost, vtip, ironie a nadhled,tedy vlastnosti, jež mají schopnost pronikatpod povrchovou vrstvu jevů. Trivialitavypravěče rodí trivialitu výpovědi.Myslím, že kniha Karla Hynie je dalšímargumentem pro to, co chci již dlouho navrhnout:Zakažme spisovatelům – alespoň nadeset let – obecnou češtinu. Snad si potomuvědomí, že škála jazykových prostředků jeneskonale širší a nabízí mnohé nečekanémožnosti, případně i to, že obecná češtinamůže být velmi jemný nástroj, pokud ji neužívámejako krumpáč.Pavel Janoušekzaslánojedna otázka proantonína přidalaOdpověď Jiřímu TrávníčkoviAd Tvar č. 3/2009,polemika Freudovské přeřeknutí?Vážený pane Trávníčku,v rozporu s Vaší představou o mé potřeběpolemik mám za to, že polemizovat mácenu jen po určitou mez. Na mnohomluvný,ale nepříliš obsažný článek, jímž jste reagovalna mou stručnou poznámku, protoodpovídat nebudu; uvádět na pravou míruvšechny Vaše skryté nepoctivosti, polopravdy,zmanipulované citáty, insinuace (odněkolikanásobně zfalšovaného odkazu na„aféru“ s knihou Tomáše Frýberta po lehcedelirantní evokaci mého „stolu pražskýchkavárenských gnostiků“), případně Vásupozornit na chyby, kterých se v češtinědopouštíte – to by zbytečně vyžadovaloúsilí, které mohu uplatnit jinde, a přitom byto nevedlo k ničemu obecně zajímavému.Váš návrh na veřejnou konfrontaci předstudenty bohemistiky UK zato přijímám,nemám nic ani proti tomu, chcete-li si protimně přizvat na pomoc pana Pioreckého.Zbývá se domluvit na datu a určit výchozítéma, i když to je jaksi samovolně dáno užteď: jednoduše „smysl literatury“, ne? Předemse jen musím přiznat, že si od diskusemnoho neslibuji a nemyslím si, že se v nína něčem domluvíme. Trochu méně marnásnad může být jen dík účasti studentůa vůbec publika.S pozdravemPetr Král• • •Dne 20. ledna 2009 byl vedení Českéhomuzea výtvarných umění v Praze předánvýsledek jednání Rady Středočeského krajeze dne 19. ledna 2009, přičemž obsah jednáníRady SK nebyl žádným způsobems vedením ČMVU předjednán. Z jednáníRady SK vyplynulo, že České muzeumvýtvarných umění se má z Husovy ulice19–21 v Praze 1 vystěhovat, a to v podstatěokamžitě. Stanoviska a názory odbornéveřejnosti si lze přečíst na internetovýchstránkách www.cmvu.cz, kde také probíhápodpisová akce na záchranu muzea.Jitka Kadlecová,vedoucí odd. komunikace ČMVUKoncem ledna zemřel význačný americkýspisovatel John Updike. Jak vzpomínátena překlady jeho textů i na nějosobně?John Updike, napohled poklidný vypravěča mírný člověk, mě skoro neustále překvapoval.Nesamozřejmostí slov, obrazůa symbolů. Nečekaností hledisek. To, copsal, se nedalo převést do konfekčníhojazyka a srovnat podle běžných zvyklostí.V jeho větách, kde se potkávají nejrůznějšívrstvy slovníku a obraznosti, prosvítajístále nové průhledy a přehlédnout je, aťpři četbě nebo překládání, znamená pokračovatv šeru, nedostat se za obrys bohatékresby. Napsal jsem jednou, že Updike proměniljazyk v živé dějiště, kde se odehráváto nejdramatičtější z jeho navenek nedramatickýchpříběhů, totiž zápas o nevyužitémožnosti našeho vnímání a myšlení.Překládal jsem ho s obdivem a láskou, alenemohl jsem mu nabídnout víc než to, cojsem se odstavec po odstavci učil od něj:pozornost k nenadálému.Někdy se o něm psalo jako o americkémMozartovi, oslnivě plodném, hravě vynalézavém,pestrém v tématech i formách.Ale to byla jen jedna stránka Updikeovavýkonu. V základech jeho prozaickéhodíla a zejména v osmi svazcích jeho esejůje uložena obrovská erudice uměnovědná,filozofická a historická, ne povšechná, alerozvinutá do detailů. Byl to snad nejvzdělanějšíčlověk, jakého jsem poznal, a takénejpracovitější – psal nejméně tři stránkydenně, vydával každoročně jednu i dvěknihy. Tím víc jsem si vážil toho, jak mnelaskavými otázkami zbavoval trémy a jakmnoho času mi věnoval, když mě v roce1986 pozval na týden do svého domu.Projel se mnou místa svých románů, probralse mnou cokoli. Vážné hovory prokládalvýpravami do kina nebo na výstavu.Vstřícné úsměvy střídal s nepokrytěsebeironickými. Jako by z venkovskéhoústraní pobaveně a s nadhledem sledovalsvého světoznámého dvojníka. Svouvýkonnost mi vysvětlil prostě: „Nechtělbych si na smrtelné posteli říct – neudělaljsem všechno, co jsem mohl.“ Na médlouhé díky odpověděl krátce: „Životke mně byl vlídný. Snažím se být vlídnýk druhým.“miš, jarpoznámkaLiteratura není v krizi,teprve budeVždycky jsem si myslela, že česká literaturaje v této společnosti šikanována celkemdost – na trhu s kulturními komoditami,médii, grantovou politikou, v knihkupectvícha knihovnách, ve školách atd., a jentěžko je pro ni možno vymyslet ještě nějakýdalší „kouř“. Ó, jak jsem se mýlila.Nejnovější perla, která je právě kladenana sametovou podušku k adjustaci, způsobízřejmě definitivní odtržení odborné veřejnostiod živé, právě vznikající literaturya celého literárního provozu. Jde o to, želidé, kteří mají ambice zabývat se českouliteraturou profesionálně – na odbornýcha vědeckých pracovištích, fakultách atd.– už v podstatě nebudou moci o literatuřepsát do běžných tiskovin (jako je A2, Host,Tvar, Weles atd. – neřkuli deníky), které jsouurčeny pro kulturní veřejnost. Tedy – ne, žeby jim to někdo zakazoval: když jim zbudečas a síla, ať si tam klidně píší, ale článkyv tzv. neimpaktovaném tisku zveřejněné,jakkoli erudované, se jim nebudou započítávatdo publikační činnosti, která je jednímz hlavních kritérií hodnocení „úspěšnostivědeckého pracoviště“. Byrokratický systém,který vymyslela a prosadila velice mocnávládní Rada pro výzkum a vývoj (nepodléhajícížádnému ministerstvu a zřejmě anizdravému rozumu), je velmi propracovanýa skrývá mnoho tajů, jejichž dopady navědu mi nepřísluší hodnotit. Pro literárníčasopisy (jeden z posledních prostorů, kdek nějaké diskuzi nad literaturou z pozicodborných i čtenářských ještě dochází), toovšem bude mít velmi smutný efekt:Literární kritika po léta z různých důvodů(které jsem podrobněji popsala v článkuPoločas rozpadu, Tvar č. 20/2007) skomíráa z denního tisku de facto vymizela úplně.Díky onomu úřednímu zásahu shůry seovšem už takřka institucionálně přesune dorukou více či méně poučených amatérů, studentů,emeritů a spisovatelů, kteří se uvolínapsat recenzi na svého kolegu. Naději nanadhled se znalostí kontextu (který do svýchkritických statí vnášejí právě odborníci) můžemedát sbohem. Jak se vede literatuřebez patřičné reflexe, s obavami sledujemev posledních několika letech: pyšná blbost,bezmyšlenkovitost a nevkus, kritikou nerušeny,bují ďábelskou rychlostí a dusí vše živé.Byrokratický útok Rady pro vývoj a výzkumna literárně vzdělanou část kritiky považujiza další ránu, jejíž důsledky se neprojeví okamžitě– o to však budou hlubší a nezvratnější.Česká literatura, jejíž vědecké, výzkumnéa vývojové výdobytky v podobě jazyka jaksisamozřejmě a bezplatně využívá každý daňovýpoplatník (dokonce i ten, který se čístnikdy nenaučí), se nám tímto „záslužným“počinem odsouvá ještě o stupeň níže – skoroaž do sklepa, mezi podezřelé „volnočasovéaktivity“ a klíčící brambory.Božena Správcovátvar 04/09/

ozhovor...1a nadhled zraje v nedohlednurozhovor s jaromírem typltemUrčitě tam je, ale předem upozorňuju, žeje dost těžko definovatelná. Není v pravémsmyslu racionální, vědomá. Třeba o tom,jestli se mi zdá nějaký odstavec hotový,rozhoduje něco jako jeho „šmak“. Probarvenost,správný nádech, nebo jak by se todalo pojmenovat. Není to zkrátka kontrola,která by sama úplně rozuměla svým pravidlům.druh napětí, než na jakém staví detektivky.Ty vůbec nechápu. Pokud jsem se do nichvůbec někdy pustil, stejně jsem je v půliodložil. Proč se zdržovat s takovouhle hrou?Jako když tě někdo tahá do toho, aby sis šlazahrát kanastu: nudíš se předem. Knížkuberu do ruky proto, aby se mnou něco udělala.Podezřívám ji, že přede mnou něco tají,a chci se o tom dozvědět víc. Jakmile začnumít pocit, že tam to skryté esoterní jádronení, ztratí se i můj zájem.Co to je, co se chceš dozvědět? Na tajnémjádru je přece pěkné, že zůstanetajné.To souhlasím, ale každopádně je to dobrýdůvod, proč se vůbec dát do pohybu. Táhnetě to k sobě a nakonec stačí, že se aspoň přiblížíš.Je přece rozdíl, jestli jsi od skrýše jendeset metrů a už ji tušíš v křoví před sebou,nebo se pořád zmateně plácáš půl kilometruodtud a nevíš, kam dál. Přihořívá je víc nežsamá voda.Ale taky víc než hoří, jestli jsem tě dobřepochopila.Aspoň v literatuře. Apuleiův Zlatý osel měcelou dobu vedl k Ísidinu zjevení, ale kdyžto nakonec opravdu přišlo, nevydržel jsemzasvětitelku poslouchat a ta pro autoramožná nejdůležitější kapitola zůstala nedočtena.Zatím. Ale stejně tak i v TarkovskéhoStalkerovi je pro mě mnohem zajímavějšíto, co se děje při putování za tou zázračnoukomnatou splněných přání, než co se dovím,když už jsou ti lidé doopravdy uvnitř. Jako byčlověk v cíli najednou ztratil schopnost vnímat.Dostaví se otupělost, ospalost, nezájem,a ze všeho zasvěcení je najednou jen otravnáodpolední prohlídka státního zámku. Protose asi víc vyplácí rozložit toho co nejvíc pocestě, nechávat značky, nástrahy a krátkévzkazy, které utkví v paměti. Úplně jako v orientačníhře pro děti, má to stejný princip.Nekazit spoluhráči radost z lovu,z dobývání – tím, že mu úlovek naservíruješ,pěkně znehybněný a možnái předžvýkaný a natrávený – jistě. Aleproč to uvnitř té nejtajemnější komnatyjako na potvoru vždycky přestanebýt zajímavé?Jakmile ti chybí patřičná praktická zkušenost,tak ti může kdokoliv sdělovat cokoliva ty prostě neslyšíš, nerozumíš. Klasickouukázkou je většina alchymistických spisů– mohly by být klidně mnohem otevřenější,než jak je známe, a lidé by si s nimistejně nevěděli rady. Nebo dříve úzkostlivěstřežená „tajná předání“ jednotlivýchrodin v tchaj-ťi čchüanu – dneska si to čteša divíš se, proč s tím nadělali tolik cavyků,ale dokud ti to někdo prakticky nepředvede,nerozběhá v těle, jsi mimo. Očima přejíždíšslova, která se tě netýkají. Jsou adresovánaněkomu, kým se máš teprve stát. Proto znívšechny „velké pravdy“ tak nudně a dutě– jsou zabalené do jazyka, do slov, a tím sepodivně univerzalizují, schovávají se zapředstavy, které jsou příliš obsáhlé nebomatoucí. Co je nám předáváno, je tak jenmrtvá, prázdná schránka moudrého žvástu.Nezbývá než čekat, jestli do ní to živé tajemstvípřece jen někdy nezajde na návštěvu.Jako se to občas stane s příslovím? Tojsou také takové jakoby banální pravdy,které člověka většinou moc nevzrušují –někdy ale přijde chvíle, kdy zazáří, prožiješho opravdu intenzivně, v náhlém„osvícení“. A pak zase zhasne – jsou tospíš vhledy, prchavé zázraky, nejsou odtvar 04/09/toho, aby je někdo jednou dobyl a od tédoby napořád vlastnil.Z téhle látky je dokonce většina mýchzážitků z umění. Jednou zazáří tohle,podruhé něco úplně jiného, a mě čím dál vícbaví, jak se to proměňuje. Nadšeně se vracímna výstavu, kde jsem před čtrnácti dnyviděl neuvěřitelné průhledy, „tunely“ jinam,a skoro jsem trnul, že se je někdo opravduodvážil jenom tak předložit lidským zrakům,a teď tam najednou bloudím a divímse, kde to všechno je. Stěží najdu jednu věc,u které se mi podaří dostat se aspoň na práhtoho původního zážitku. A totéž se mi dějes knížkami.Že se ti nekontrolovatelně mění perlyv bláto a naopak?Každou chvíli. V literatuře není žádnákvalita, o kterou bych se odvažoval opřít– v tom mi připadají dojemní i všichni kritici,kteří s plným přesvědčením věří vesvoje argumenty a nepřipouštějí si, že to,z čeho mají nebo nemají zážitek, je pouzejejich osobní problém. Dejte mi pevný boda zvednu Asterixe do nebes literatury... Alepřipouštím, že někdo to může mít jinaka knížky se mu pod rukama tolik nemění.Jeden můj známý, když jsem mu to popsal,se na mě díval pohledem, který těžko zapomenu,a pak mi po dlouhém mlčení řekl, žeto, aby byl okouzlený nějakou básní a potřech nedělích v ní nenašel nic, se mu za celýživot nestalo. Pak jsme chvíli mlčeli oba.Může v tom hrát roli očekávání? Napředneočekáváš skoro nic, a tvůj objev těohromí, zatímco podruhé očekáváš ažpříliš mnoho?Jo, kolikrát už jsem tohle slyšel: zbav sevšech očekávání! Kdo se k ničemu neupínáa nic předem neočekává, dokáže přesněa pohotově zareagovat na to, co přichází. Jávím. Ale je to strašná dřina. Asi jako kdyžmá herec na jevišti zapomenout, s jakoureplikou ho má vzápětí překvapit jeho spoluhráč.Kdo dokáže být opravdu překvapený,když dopředu ví, že bude překvapen?Bojím se, že takhle se do všeho našeho vnímánínenápadně vkrádá nuda. Neochota sečemukoliv otevřít, protože to jakoby znášpředem. A předem to taky odzíváš. Zázrakyse pak dějí, jenom když jsi v nějakém mimořádnémrozpoložení.Máš nějaký systém, jak si takové rozpoloženínavodit? Dá se na to nějaklíčit? Nezažene se právě tím přílišnýmsnažením?Možná by se vyplatilo vzít si občasnějakou zoufale blbou báseň, o které skoros jistotou víš, že v ní nic není, a několikhodin ji s naprostým soustředěním čístpořád dokola, dokud s úžasem nezjistíš, žeje to neprávem přehlížená perla plná skrytýchodkazů k nejhlubšímu vědění lidstva.Koneckonců, přesně takhle se někdy chodílidi do kina zhulit na ty pokud možno úplněnejstupidnější filmy, protože pod vlivemmarihuany jim doslova rozkvetou. Významyvznikají momentálním prokrvením určitýchčástí mozku, a tak není od věci tu a tam časupostavit všechno na hlavu.Celou dobu mluvíme o čtení. S psanímje to stejné?Jak u koho. Mně to nedá a obvykle sesnažím text na tyhle výkyvy připravit, conejlíp to jde. Představit si ho za veder i zamrazu, jako když se projektují stavby zeželeza, které se přirozeně rozpíná a smršťuje,propíná a trhá... Učím se tedy svojeřádky číst třeba i s výsměchem, se znechucenímnebo pohrdáním, a zkouším podle tohodolaďovat, co se v tom textu děje. Proto mitaky vyhovuje, když se v rukopise setkávávíc časových vrstev, které ho jakoby prověřujíza různých podmínek. Mít něco rozepsanéhopět let mi teď nepřipadá jako niczvláštního. Ale samozřejmě se to nedá nijakpřechytračit. Je to takové líčení na jednorožce,který kolem tebe třeba i projde – kdyžsám bude chtít. To, že na něj nastražuješ tynejlepší pasti, jaké umíš, je vlastně jen druhpoklony, kterou mu skládáš.V posledním rozhovoru s JonášemHájkem v A tempo revui jsi řekl, že bysrád, aby tvůj text byl chytřejší než ty.Tomu rozumím. Stalo se ti to už někdys nějakým textem? Že bys pak nebylschopen dostat se z jeho zajetí a psaljen nějaké jeho slabší odvary?Podívej, stejně bys do toho šla, i kdybyspředem věděla, že tě to pak takhle odstavístranou. Je otázka, jestli každý text nepřicházína svět právě proto, aby měl posledníslovo. Nikdy tě nenapadlo, že každá báseňby docela ráda byla tečkou za všemi básněmi?Aby postihla svět tak, že už to po nínepůjde líp? Ale v tom výroku, který cituješ,jsem myslel spíš na svoji jalovost. Má-libásník vědět, co chce světu sdělit, jsem tušpatně. Píšu proto, abych zjistil, jestli náhodounemám o čem psát. Protože když sesám sebe předem zeptám, o čem bych mělpsát, zjistím vždycky jen to, že vím kulový.Při psaní přece ale nepřevádíš na papírjen to, co víš nebo vidíš – sleduješ a podporuještaky to, co se při psaní začnedít samo, ne?Přesně na to čekám. Že pomůžu otevřítdveře něčemu, o čem jsem předtím měl jenmatné tušení. Ale můžu se pak k tomu hlásitjako ke svému dílu? Přišlo to přece samood sebe, a kdyby to přijít nechtělo, nedokázalbych se pohnout ani o větu dopředu.Když jsem si v rámci přípravy znovupročítala tvé texty a rozhovory, začalyse mi u tebe skoro ve všem rýsovatdvě protichůdné (a postupně sílící)tendence: Jednak touha mít všechnodo posledního detailu pod kontrolou,jednak fascinace vším, co se kontrolevymyká. Jak to vidíš s tou kontrolou?foto Martin VlčekNepovídej. Už třeba v tom, jak dlouhoonimuješ písmenka na tomhle rozhovoru,nebo jak vždycky běsníš, když tiněkdo něco zcela nevinného v textunebo kolem něj změní, překonávášo mnoho délek všechny mně známéliterární pedanty.Tak jistě, je to kontrola, a navenek protopůsobí policajtsky jako každá správná represivnísložka. Mám ji v sobě a nevadí mi.Zosobňuje saturnský princip, ochranu hranice.Bojovat proti kontrole je podle mě dětinskost.Naivita. A ta je omluvitelná, jenomkdyž je skutečně naivitou – tou prvotní, čistou,která doopravdy nic neví. Do naivity senedá vrátit. Jednoho dne se všechno změnítím, že tu naivitu prostě ztratíš.Ztratíš, nebo si ji zakážeš?Ztratíš. Ta je rázem pryč. Něco uvnitřpřecvakne a jsi na druhé straně. Takžetřeba u art brut jsou jenom dvě možnosti:buď ho děláš, nebo bys ho chtěla dělat. Alechtít ho dělat, to už právě nejde, protože sisuvědomila něco, co ti mělo zůstat utajeno.Výsledkem pak může být jen upachtěnost,taková ta zatvrzelá hra na naivitu, kterána mě působí přímo odpudivě. Vzpomeňsi na nedávná léta, kdy nás Tvar umořovalrůznými pseudonaivisty, chytráky, kteříchtěli psát jakože neumětelsky. To bylapřece pohroma. Jakmile je autor za touhranicí, kdy mu to ještě psalo samo, už proněj dál není žádná omluva. Měl by věnovattextu maximum pozornosti, jíž je schopen,a mít pod kontrolou co nejvíc věcí. Říkal toValéry, říkal to Eliot, a mně nezbývá než topo nich opakovat. Čím vyšší úrovně vědomíjsi schopná, tím víc ji musíš naplnit. Stejněje to jen zlomek. Vždycky zůstane dost rozsáhlýprostor pro to, co nezkontroluješ, cose z toho vědomí vymyká.Mně ale připadá, jako bys chtěl mít podkontrolou vše včetně textů, které jsinapsal dřív – jako by sis kladl požadavekbýt konsekventní i v rámci celéhodosavadního díla, pomyslných sebranýchspisů.Protože těžko snáším, že leccos jsem udělalnečistě nebo mechanicky. Že jsem se zbavovalodpovědnosti, kde už jsem nemusel.Starší věci tak s novějšími nedrží moc pohromadě.Někdo se zkrátka s vlastní nelogičnostívyrovnává líp a někdo hůř.Jaromír Typlt s Vladimírem Kokoliou předvádějí v kavárně Fra cvičení tui shou; prosinec 2007. (K tomu mámzvláštní sen, který jsem si zapsal už v roce 1998: nějaká vernisáž v Rudolfinu končila tím, že jsme s VladimíremKokoliou předváděli publiku tanec „čelo na čelo“.)

Musí u jednoho autora držet pohromaděopravdu všechno, co kdy napsala řekl?Já vím, že je to bláhovost. Život ti tulogiku vždycky rozhází. Ale smiř se s tím,když máš povahu jako já!No jo, ale člověk stárne a v jednom kusekolem sebe trousí nějaká slova, ranecslov, který táhne za sebou, těžkne.A takhle to pořád „aktivně proarchivovávat“,to musí být ubíjející, ne?Autor to přece dělat musí, i kdyby nechtěl.Co dát na překlad, co na internet, co doantologie? A už se v tom hrabeš. A pak vidíš,že někde se ti určitá zkušenost prohlubuje,takže máš po čem sáhnout, a jinde prostěnezbývá než tu svou minulost zmačkata zahodit.Všiml sis, že právě v rozhovorech svouliterární minulost skoro obsedantněvysvětluješ a skoro se za ni omlouváš?Ale to je pochopitelný, ne?Mně to pochopitelný není, přijde mito jako marnost a sebetrýznivá nuda.Obdivuju tě, že to uneseš, mít svouminulost pořád takhle po ruce...Spíš to bude tím, že mi tu minulost každouchvíli někdo otlouká o hubu. Málokomuv pětatřiceti pořád někdo připomíná,co dělal a psal v sedmnácti letech. A u mněsnad neprojde měsíc, aby mi někdo nevykládal,že si mě pamatuje z roku devadesátjedna nebo devadesát čtyři, kdy si ode měněco četli v hospodě a celej večer se chechtali,co jsem to za debila. U kolika pitominjsem doufal, že se na ně tiše zapomene, alestačilo pár recenzí na Stisk a bylo to všechnoznovu v oběhu. A zase ty otázky, jak jsemto tenkrát myslel... Takhle nějak se bývalýmstalinistům otloukají padesátá léta – přesto, že pak třeba dvacet let dřepěli v kotelně,pokaždé někdo s potěšením vytáhne jejichoslavnou básničku na Stalina. Cítím se trochupodobně.Počkej, mezi nezletilým Typltem a stalinistouje přece jen dost podstatnejrozdíl! Jenom jestli si to neotloukášhlavně ty sám.Horlivost byla stejná, takže jsem třeba jennedostal tu správnou dějinnou šanci. Co myvíme. A v něčem spolu ta padesátá a devadesátáléta určitě korespondují – byl tamten čerstvý zlom, takže lidi zostřeně vnímali,jak se kdo vybarvuje, a víc jim to takyutkvělo. Dneska jedna blbost střídá druhoua všem je to vcelku jedno, ale tenkrát jakoby ses hned zařazovala. Já jsem byl ten mladejsnaživej.Tak jo. Kontrolu jsme probrali, a teď– co ta fascinace vším, co se ze řetězuurvalo? Řekla bych, že sám jsi napsalJaromír Typlt na fotografii Martina Vlčka, leden 2009několik takových kousků, které sevymykají snad i fyzikálním zákonům(mám na mysli některé pasáže z Opakemo překot a Stisku), ale řadila bychsem i tvůj zájem o tvorbu duševněnemocných lidí, surrealismus, magii,sny...Jestli já náhodou nebudu ukázkový případté diagnózy, kterou tak přesně popsalVladimír Kokolia ve svém Slovníku Grafiky2: „Spontánnost propagují suchaři, za uvolněnostbojují sešněrovaní, rozumáři vyznávajíintuici, komunikaci milují do sebe zahledění,kreativitu hlásají rutinéři, o pokoře mluvísvévolníci a pro úžas horují nudní a znudění.“Jsem tam, a dokonce hned několikrát. Uždlouho jsem pochyboval o tom, proč měvlastně tak fascinuje vizionářství, iracionalitaa intuice, když sám o sobě se držímspíš při zemi a všechno ženu přes rozum.Střízlivě a úřednicky, až jsem tím protivnej.Neměl jsem nikdy halucinace ani žádnouzvlášť bujnou představivost, a tak je vlastněabsurdní, že jsem se kdysi našel zrovnav tom dalíovském surrealismu plném fantasmagoriía přeludů. Byla to kompenzace?Úlet někoho, kdo jinak pořádně neulít? Čímvíc o tom přemýšlím, tím víc je v tom ironie.To by vrhalo dost zajímavé světlomožná i na surrealismus jako takový– a kdoví, jestli ne na básníky, umělcevůbec... Ale aj, tady vidím, že Kokoliaještě pokračuje: „Ale my hlásáme suchost,rutinu, nudu, ba i rozum.“ Jako teď ty.Tím to jako doběhnete a přivoláte sikýžené parametry? Vlastně proč ne, toby mohlo být účinné kouzlo. Jenže cokdyž nejsme buď takoví, anebo onací,a máme v sobě jak básníka, tak účetního?Co když tě čím dál odpovědnějšíúčetní a čím dál zuřivější básník táhnoukaždý na jinou stranu? To se pakjakoby nehýbeš z místa, ale tvé utrpenínarůstá. Hrozí přetrhnutí. Co říkáštéto teorii?Tenhle model bych nebral. Přežívá v němutkvělý omyl všech revolucionářů, že najedné straně stojí síly represe a na druhé jeosvobození, a ty musíš jednoznačně volitbuď anebo. Já volím jedno v druhém. Žádnétrhání na kusy, ale růst vnitřní intenzity.Dobrým příkladem jsou třeba formy tchajťičchüanu. Viděno zvnějšku, věnuješ tisícehodin tomu, abys co nejpřesněji opakovalapohyby, které ti někdo ukázal a dokonceti je pořád opravuje, protože si je tu a tamnevědomky přizpůsobuješ a usnadňuješ.Někomu, kdo to nezažil, to musí připadatjako vězení, útisk, zapření vlastní osobitosti.Nepochopí, že ta zdánlivá spoutanostje vlastně prostor, který se ti čím dál víc otevírá.Že díky tomu všemu, co kontroluješ, sipostupně začínáš uvědomovat věci, které byti jinak úplně unikaly, zůstaly pod prahem.A výsledkem těchhle objevů není euforie,ale zase další zpřísňování. Protože když tiujede koleno a nedotočíš se v pase, můžešmít úžasné pocity, jak to funguje, ale budeto jen parádní sebeklam. Znám lidi, kteří sidoma na zahradě léta šlapou nějakou podezřelousestavu a zažívají při tom hotovéextáze, propojuje je to s vesmírem a tak. Jakjim říct, že se opíjejí rohlíkem?Člověče, kde vlastně začíná sebeklam?To by mě dost zajímalo...Mě taky. Na sebeklamy jsem odjakživanáchylnej a rád bych jim uměl včas předcházet,jenže to není jen tak, když pořádněnevíme, co je to „skutečnost“. Sebeklamse možná rodí v okamžiku, kdy se vyhnešrozporu a něco si ulehčíš. To, co je, si nenápadněpřizpůsobíš tomu, jak chceš, aby tobylo. Nasadíš si brejle a svět už dál nechcešvidět bez nich.Jestli třeba tu definici sebeklamu– v případě cvičení, meditace a kdoví,možná i umění – nekomplikuje víra.Jakmile je dobrá a silná, začnou ty věcifungovat – a je to pak ještě sebeklam?Samozřejmě, ono to funguje – sebeklampřece funguje naprosto dokonale!Co je ale potom na něm špatného? Žedáváš nohu o kousek vedle, než Mistrpředepsal? Že nejdeš ve stopách někohojiného?Mluvíme o předpisech, které mají hlubšídůvody, dané kupříkladu stavbou lidskéhotěla. Obvykle to nebývá jen rozmar potrhléhochoreografa. Sebeklam ovšem vylučuje,co se mu nehodí, a proto ani nechápe svojemeze. Sám před sebou zakrývá, že by od nějmohlo vést další schodiště, a zůstává radšipohodlně zabydlen na základním schodu,odkud se už nechce hnout.Blíží se tedy kýči?Nějaká souvislost tam bude. Kýč si stačí.Hledí na sebe se zalíbením. Ale jako nikdoúplně neunikne sebeklamu, neunikne asiani kýči. Bylo by těžké vydržet na světě beztěchto darů.Básník by se neměl bát bejt blbej, říkáněkde Ivan Wernisch. Jaký máš vztahk tomuto heslu?Řekl bych, že nemá moc cenu snažit seo to, aby byl básník blbější, než doopravdyje. Protože blbost nám nikdo neodpáře. Stačiloby vidět se chvíli z větší dálky a bylo byto úplně jako z komedie o prosťáčkovi, kterýnetuší, že ho všichni kolem tahají za nos,a roztomile škobrtá tam, kde mu spadnekbelík na hlavu. Intelekt, vzdělání, sebekritika,nic z toho básníka neuchrání před tím,aby nežvatlal.Tak teď nevím – opustí tě teda ta naivita,jaks tvrdil, anebo neopustí, básníku?Tahle skoro jistě ne. Ona už je to naivitajiného druhu. Málokomu z nás se za životapodaří doopravdy „otevřít oči“, a těžko říct,jestli by potom ještě psal nějaké básně. Dálbych to radši nerozvíjel, nejsem guru. Takžek tomu Wernischovi: když se člověk tváří, žeje blbější, než je, může se mu někdy podařitto, co herci v grotesce – že se musíš rozesmáta díky tomu ti něco docvakne. Mnohemčastějším výsledkem je ovšem takováta prostoduchost a rozdychtěnost. Dojemnýlyrický úsměv, při kterým se ježí srst.Mně se na tom hesle líbí „neměl bát“. Játo neberu jako nabádání k blbosti, alenabádání k tomu připustit si tu možnost.Že budu za blbce – před ostatními,před sebou... a neděsit se toho příliš. Jeto heslo rebelující proti kontrole!Možnost jsem přece připustil. Dokoncenevyhnutelnost. Jen se mi zdá, že tohomoc nedokážeš, když se budeš snažit kontroluvypnout nějakým tlačítkem, abys bylajakože svobodná. Můžeš dopadnout jakoty paničky na zážitkovém semináři, kde napár dní šťastně zapomenou, že jsou prodavačkya úřednice a sedřené mámy, navlíknouse do cikánskejch hadrů a od té chvílevěří tomu, že mají ďábla v těle a že čardáš jejejich pravá přirozenost. Pocit osvobozeníjim rozhodně neberu, ale upřímně řečeno,nedá se na to koukat. Hned vidíš, že je tamněco špatně. Že to osvobození je násilné,na povel.Mně se zkrátka líbí úplně jiná představasvobody: ta paradoxní. Svoboda ne jakoodvaz, ale jako vnitřní průlom, ke kterémuse ovšem musíš dost tvrdě prodozorcovat.Proškrtat, mluvíme-li o textech. Kolikrátjá už jsem slyšel, že to, co dělám, je příliškontrolované, spoutané rozumem, nežaby to mohla být ta pravá poezie! Jenžemě zase odpuzuje, když je poezie řídká.Když vidím, že něco mohlo být přesnější,ale autor do toho nesáhl, protože nechtělporušit „pravdu okamžiku“. Tu božskouspontánnost, autenticitu výpovědi. Někdypadnou jména prokletých básníků, jakoby oni byli pravzorem téhle spontánnosti,ale omlouvám se, to se už opravdu musímsmát. Jejich dokonale sevřené, propracovanéverše, ty formy virtuózně rozehrávajícírytmus a souzvuky slov, a dnes to má býtospravedlněním všech těch nedomyšlenýchrozplizlostí, břeček divoce nablitých na hromadu?To by se divili.Jaká je tvoje zkušenost s těmito věcmiz divadla?Že žádný herec neujde tomu, čemu DenisDiderot říkal herecký paradox. Člověkna jevišti má totiž dvojí bytost – jednaje velmi uvolněná, spontánní, a druhávšechno chladně pozoruje a dává hranice,kudy a kam až to má jít. Když té druhébytosti dáme jméno Sebekontrola, Dohled,Dozorce, okamžitě vyvoláme pocit, že je toněco negativního. Ale co když to nazvemeprostě nadhledem? Najednou to zní úplnějinak. Herec, který má nad sebou nadhled,se na jevišti může proměňovat, v cokolivchce. Předvede ti hysterickej záchvat, alenemáš strach, že tě tím bude otravovat.Zato herec, který nadhled nemá, na tebebude hodinu obracet vnitřnosti s pocitem,že čím víc to hulí, tím víc to „dal“, a ty jsijako zajatec přítomna u nechutné scény,kterou jsi nejspíš vidět vůbec nechtěla. Tysama, pokud vím, se právě kvůli tomu divadluvyhýbáš.Taky, to je pravda.Ono každé představení je boj o to, jestli tosklouzne nebo nesklouzne. Ale když se pakprojeví ten nadhled, o kterém jsem mluvil…Musím přiznat, že nadhled je podle mě jednouz nejvyšších hodnot, k jakým uměnímůže člověka dovést. Je to vlastně druhzázraku. Vždyť i ta slova se prolínají: zázrak– nadhled. „A prazrak zračí se za zázrakem,“jak napsal Holan. A nadhled zraje v nedohlednu.To mě teď napadlo. Kdo ví, možnáto i něco znamená.Dá se najít analogie mezi dvojí osobnostíherce a literáta? Neposkytuje tennadhled bytost jménem vnitřní čtenář?Vidíš, teď váhám. V textu samozřejměpůsobí něco, čemu literární teorie říkáimplicitní čtenář. Tušená osoba, která víceméněurčuje pravidla toho, co píšeš. Codovysvětlíš, aby tomu bylo rozumět, jestlibudeš používat učená cizí slova nebo hiphopovýslang, jestli to napíšeš jako lumírovskýsonet nebo jako experimentální prózu…A tahle osoba může být úplně tupá. Vyberešsi někoho, kdo tě nutí, aby ses mu podbízela,a na nadhled můžeš klidně zapomenout.Ten vnitřní čtenář, na kterého ses zeptala,bude spíš představa někoho, o kom víš, ževí víc než ty. A že se tebou díky tomu trochubaví, vidí do tebe a nic mu neutajíš. Ve...6tvar 04/09/

ozhovor...5a nadhled zraje v nedohlednuchvíli, kdy se to na tebe přenese a začneš sebavit taky, se text úplně rozzáří. Jako kdyžBorges potkává sám sebe, tak nějak si topředstavuju.Kolem pojmu „čtenář“ se toho loninapleskalo tolik, ale jaksi divně, nezdáse ti? Kdo to vůbec je?Úspěšně nám ho zprotivili, to se jimmusí uznat! Tak okázale se ke čtenářimodlí a otloukají nám ho o hlavu, že užo něm nechceme ani slyšet. Ale to je podfuk,nesmíme si toho čtenáře nechat vzít.Je to parťák a jede v tom s náma. Člověkmu musí dát hranice, vocaď pocaď, nemůžesi od něj nechat kecat do všeho, ale častoti může nečekaná čtenářská reakce něcopotvrdit, posunout tě dál, dokonce ti dodatdalší motiv, nabídnout pokračování něčeho,co zmrzlo... Obluda, která se teď z čtenářeudělala, to je účelový výmysl teoretiků. Bična ty neposlušný. Na autory, kterým sepřísně káže, že čtenářem pohrdají – ale onijím nepohrdají, jenom z něj dělají rovnocennéhopartnera.výtvarné uměnítriumf vůle nad zdravým rozumemukázka z výstavyA kdo že to tedy je? Pro tebe?Znovu ta nejomletější fráze, kterou sečlověk až stydí říkat – čtenář je spolutvůrce.Dobře víš, že jakmile nehraje s tebou, dílonefunguje a fungovat nemůže. Ochotačtenáře zmocnit se napsaného a po svémsi s tím hrát je nutnou podmínkou toho,aby „akt proběhl“. A já se mu do toho, co sibude s mými texty dál dělat, nechci míchat.Nechci mu dávat jednoznačnej recept, jakmá věci chápat, a ještě mu to třikrát převysvětlit.Na to si ho dost vážím. Snad každýautor občas řekne: Já na čtenáře seru, alesám ví, že to přehání a nepřiznává si celoupravdu. Vidí jen to, co chce vidět, sám sebe,ale nevidí už mechanismy, které se napodobě jeho textu podepisují spolu s ním.Tobě se takový postoj zrovna dost vyčítá...Jak to? Já přece na čtenáře neseru, jense mi prostě nelíbí ta arogantní hlasujícífigura, jejíž síla spočívá v množství...Ani mně se nelíbí. I sociologicky je to dostbizarní. Pár vysokoškolských profesorů literaturyse nám odvázalo a začalo si hrát nabouřliváky, kteří teď budou od plic říkat,co si doopravdy myslí. Dokonce, jak jsemzjistil, si takhle dělají u studentů dobré oko,protože jejich teze zní neakademicky, rázněa srozumitelně, a tím se vymykají z okolníhosuchopáru. Jenže tohle není vzpouračtenářů, to je vzpoura strojů na čtení. Jáse jim nedivím, že mají literatury už dost,když kromě té primární mají ještě sekundárnía terciální a citační index. Mechanismusse zahltil a výsledkem je odpor a touhapo pomstě. Samozvaně si tedy vzali právovystupovat jako tiskoví mluvčí a rozesílajírůzná varování typu My, čtenáři, v tobě nevidímepartnera! Nebo další oblíbený slogan:Na dílo musejí být dva. Přitom oni na to dvajsou, ale ten jeden asi zrovna není ten praveja za nic na světě si to nechce přiznat.Co generační otázka? Ještě před desetilety bych přísahala, že názorové odlišnostimezi generacemi jsou umělýmproblémem. Teď ale už jaksi do nejmladšígenerace nepatříme, do literaturyvstupují lidé, kteří se narodiliv jiné době a mají úplně jinou životnízkušenost – máš pocit, že se to nějakprojevuje v jejich hodnotovém systémua hlavně v jejich psaní? A pro násv jejich nepochopitelnosti?Kupodivu nemám. Jestli jsem se někdy cítilmimo, bylo to v druhé polovině devadesátýchlet, kdy se v okruhu Hostu a Welesu zvedlavlna spirituální a venkovské poezie. To minezbylo než se zaspórovat, zapouzdřit, vůbecjsem tomu nerozuměl. Přitom s tím přišli lidimého věku, nebo jen o dva tři roky mladší. Aleměli úplně jiné předchůdce, jiné hodnoty, jinýcit pro obraz a pro hudebnost. A potom zaseta léta, kdy se do nás cpalo horem dolem, ženejvětší nadějí české literatury je Viki Shock...Když si teď vezmu třeba prvotiny z nakladatelstvíFra, už se zase objevuje poezie, u kterémám důvod zpozornět. Jsou to navíc prvotinynesrovnatelně lepší, než byla ta mojev edici Ladění. Styděl bych se položit je vedlesebe. Takže generační rozdíl cítím spíš v tom,že my jsme na ten vstup do literatury tenkrátdostali až nezaslouženě dobrou dobu.Připravila Božena SprávcováŠimon PikousBěhem realizace tohoto výstavního souboru jsem několikrát slyšel otázku: Stojíti to za to?Nechci se vézt na ekologické ani politické vlně, ale na povrch vyplula neskutečnádivadelní taškařice plná paradoxů. V době, kdy se oháníme ochranou přírody,jsme ochotni náklaďáky vozit sníh z horských rezervací na závodiště a protiekonomické krizi stavíme sněžná děla. Vítězí vůle udělat NĚCO. Něco, co zavznešenou myšlenku skrývá náš alibismus a pokrytectví – stejně jako berlínskáolympiáda pompézně oslavovala skrytý hnus blížící se války. Snad proto jsem nakonec výstavy zařadil fantaskní krajinu, kde pracují sněžná děla jako podivuhodníroboti kdesi v daleké budoucnosti na cizí planetě.A odpověď? Stojí, lepší než mlčet!Poznámka redakce: Výstava Triumf vůle nad zdravým rozumem probíhá od 12.února do 5. března v Liberecké synagoze, Rumjancevova 1362.Připomeňme, že Triumf vůle je film, v němž dokumentaristka Leni Riefenstahlovázachytila – s patosem a oslavností – říšský sjezd Hitlerovy NSDAP roku 1934. O dvaroky později Riefenstahlová, vedena stále stejnou myšlenkou, natočila na letnícholympijských hrách v Berlíně dvoudílný film Olympia: Přehlídka národů a Olympia:Oslava krásy.tvar 04/09/

ozhlas9x ferdinand vaněkojedinělý projekt českého rozhlasuPetr PavlovskýV hlavní roli Ferdinand Vaněk. Tak se jmenuje sborník devíti her Václava Havla,Pavla Landovského, Pavla Kohouta a Jiřího Dientsbiera (vydalo nakladatelstvíAcademia, Praha 2006). Název je samozřejmě hrou se slovy, protože v roli můžebýt jenom skutečná, nikoli fiktivní osoba. Ovšem podobně, jako existovaly harlekiniádyjako zvláštní případ komedie dell´arte, existují i vaňkovky, tedy hrypropojené stálou postavou disidentského spisovatele Ferdinanda Vaňka.V Českém rozhlase název převrátili a v rámcičtvrtečních Her pro tento večer odvysílalaVltava cyklus dramaturga Hynka PekárkaFerdinand Vaněk v hlavní roli. Byl dokoncedesetidílný, protože započal (23. 10. 2008)Havlovou nepříliš známou „ur-vaňkovkou“Anděl strážný (1963), kterou v roce 1968nastudoval Josef Melč.Základní situace je podobná úvoduKafkova Procesu: mladý spisovatel Vavák(narážka na obrozeneckého písmáka) sinení vědom, že by mu cokoli hrozilo, a přestou jeho bytu zazvoní jakýsi cizí muž,dosti drze se vnutí dovnitř, nechá se hostita zároveň začne velice familiérně vykládat,že umělce už léta přátelsky sledujea ochraňuje před možnými institucionálníminásledky jeho počínání. Dlouholetýobdivovatel a ochránce zná údajně všechnyjeho hry, chodí na jejich premiéry a mluvíváo nich s kolegy v blíže nespecifikovanémzaměstnání. „Protektor“, který se taktonáhle vynořil z neznáma (Jiří Sovák), přicházís tím, že má aktuální starost o chráněncůvvzhled. Jako dárek proto přinášíjakýsi patafyzický leštič vlasů – podezřelediletantský přístroj na způsob „Puzuka“ zeZtížené možnosti soustředění (1968). Hlavněale chce vylepšit dramatikův obličej, kterýpodle něj zohavují příliš odstálé uši. Na tysi přinesl speciální nástroj zvaný „užky“.Takže v drastickém, černohumornémzávěru slyšíme bolestný jekot JaromíraHanzlíka. Klíčový moment je ale umněskryt v drmolivém zdánlivém dialogu (defacto monologu) hosta, v jeho řečnickéotázce: „Jak jste daleko s Andělem strážným?“– míněno s rukopisem Vavákovy nejnovějšíhry. Nejpozději v tuto chvíli posluchačpochopí jeho nikdy nepojmenovanouidentitu: jde o fízla, který nejspíš odposloucháváspisovatelův byt. Rafinovaně jeovšem ponechána otevřená otázka, zda sito uvědomil i naiva Vavák.Pokračovalo se první, nejslavnější, u nási ve světě znovu a znovu divadelně inscenovanouvaňkovkou Audience (1975), a tov již klasickém Pistoriově undergroundovémnastudování s Ferdinandem – VáclavemHavlem a Sládkem – Pavlem Landovským. 6.listopadu 2008 pak odezněla unikátní inscenacejejího původního pandánu, Vernisáže,inscenované Rádiem Svobodná Evropa roku1977, s Karlem Krylem v málomluvné roliBedřicha. Nahrávku objevil dramaturg HynekPekárek při práci na kolekci zvukových dokumentůpro Dějiny české literatury 1945–1989(nakl. Academia, Praha 2007–2008). Samozřejmě,jde o poněkud ochotnickou rozhlasovouinscenaci, ale základní téma střetupokrytectví a banality s autentický životemv totalitě zaznělo až překvapivě silně.Poslední Havlova vaňkovka, Protest,z roku 1978, se vysílala 13. listopadu 2008.Hodinovou aktovku v úpravě Pavla Minksea v režii Luboše Pistoria (1991) interpretovaliJan Hartl a Josef Somr, který předvedljakýsi lehce znechucující monolog zbabělce.Základní téma je podobné Vernisáži:Jde o život v pravdě, případně o to, jak sez něj vymluvit, jak si najít racionální, etickyoprávněné důvody, „proč raději ne“, a jakse seberealizovat v náhradních aktivitách(kýčovité zařizování bytu, zahrádkářství).Následující čtvrtek byl na programuKohoutův komediální Atest, po mém soudujeden z nejlepších textů jeho dramatickétvorby. V režii Ivana Chrze (2008) hráloskvělé obsazení Ivan Trojan (Vaněk), PetrNárožný, Tatjana Medvecká a Jana Drbohlavová,hvězdou večera byla Andrea Elsnerováv roli adolescentní Beby. Přijímače se muselyotřásat smíchem posluchačů: podobnost seŠkvoreckého Blběnkou byla uchvacující. Kdofuněl protagonistu, „českého chňápka“, psajménem Áda, nebylo uvedeno. V každémpřípadě šlo o brilantní konverzační komedii,která spolehlivě dováděla ubohost totalitníhokádrování ad absurdum, aniž by sepřitom nějak patrněji vymykala dobovýmreáliím.27. listopadu 2008 měl rozhlasovoupremiéru Marast téhož autora (rež. VladoRusko), který naopak považuji za vaňkovkunejslabší. Byla zřejmě zařazena pro úplnost,protože kdyby byla rozhodujícím kritériemumělecká kvalita, bylo by mnohem vděčnějšíobohatit cyklus „celovečerní“ LandovskéhoSanitární nocí (1976), ve které byla postavaVaňka vůbec poprvé použita mimo kontextdíla Václava Havla. I ona má základní komediálníladění, které vaňkovkám vesměs prospívá;naopak Marastu k jeho škodě téměřchybí. Z hlediska formy se ovšem důslednědrží Havlova stylu v práci s kompozicí, navícse přímo nabízí fonozpracování: „Postavyodhalují totalitu především skrze jazyk, kterýse zde stává demonstrací komické neschopnostivyšetřovatelů kompletovat fakta a užívatčeštinu.“ (Lenka Jungmannová v doslovu keknižnímu vydání).Konečně 4. prosince 2008 došlo na LandovskéhoArest (1983), Chrzovu inscenaciz roku 1993. Postavu Ferdinanda Vaňka sitentokrát zahrál Jan Novotný. Jak už názevnapovídá, tentokrát se s naším disidentemsetkáváme ve vězení. V cele, do které je přeřazen,již pobývají čtyři muži výrazně odlišnýchcharakterů. Dominuje Soumar (RudolfHrušínský), zvaný Harry. Je to veterán Cizineckélegie i sovětského gulagu, „sedí“ jižčtrnáctý rok a své muklovství chápe jakov podstatě definitivní, tedy doživotní stav.Totalitní svět kolem sebe realisticky pokládárovněž za vězení, „jenom o trochu větší“:„Když je člověk jednoduše zavřenej v jednoduchymkriminále, s jednoduchym režimem, notak ho napadaj jednoduchý souvislosti.“ Jenaprosto smířený s tím, že spravedlnostnení, nebo alespoň ne v panujícím režimu,a že on už s tím stejně nic neudělá. Cynickýtón, s jakým Rudolf Hrušínský pronáší jehonázory a závěry, přesně vystihuje Soumarůvcharakter. Skepsí nešetří Harry zejména vevztahu k tiskaři a komunistovi uhlířské víryPejchlovi (Josef Somr), který sedí v soudnívazbě, protože v práci tiskl falešné lístky natramvaj. („Obohacuje se přeci každej.“) Pejchlačeká soud a Soumar se baví tím, že mu líčí,jak ho povedou v řetězech jako medvědaa jeho máma bude sedět v první řadě. Paradoxnípostavička „proletáře“, který neotřesitelněbrání „rodnou stranu“, vyvstala z hlasuJosefa Somra chvílemi bojovného, jindy zaslítostivého či podlézavého, málem hmotně.Mukl Harry reprezentuje životní postojčlověka, který rezignoval na ideály a přestalbojovat. Jak tautologicky říká, v životěmu šlo vždycky jenom o život. Proti němustojí Vaněk, který je ideálů plný a chuť k boji(v jeho případě k boji intelektuálnímu) ještěneztratil. V cele, ve které je společně s mazákemSoumarem, soudruhem Pejchlem,Romem Horňákem (Petr Rašev) a hluchoněmýmMaďarem Mattem (Emil Žák), působíVaněk jako Don Quijote. Například když sedozvídá, že při soudu neměl Matte překladateleze znakové řeči a jeho posunky, kterýmise snažil říci, že nerozumí, byly státním znalcemčeštiny přeloženy jako doznání, velicese rozčílí, chce vidět rozsudek a něco s tímudělat. Harry ho však ihned zarazí a řeknemu, že už s tím nejde dělat nic, poněvadž tenprotokol, který byl z velmi jemného průklepovéhopapíru, už dávno vykouřili.Vaněk dodržuje společenskou etiketuvčetně spisovné mluvy s důsledností ažnesnesitelnou. Jeho uctivost a bezelstnévystupování působí v řadě situací silněkomicky. Hned při jeho příchodu, kdy nabízívšem cigarety se slovy „berte si jako kdybybyly společné“ není v jeho hlasu ani špetkaironie. Ta naopak ani chvilku nechybí, Har-rymu, jeho Sancho Panzovi – o to silnějšíje kontrastní komický efekt. Ferdinand jesice dobrácký, ale při sebemenším projevuporušování morálních zásad či omezovánísvobodného vyjádření vlastního názoru sebouřlivě staví na odpor. Jeho přátelské chováníke spoluvězňům kontrastuje s chovánímkomunisty Pejchla, který se chce nechatkvůli němu přeřadit na jinou celu, poněvadžprý nemůže trpět podrývání základů socialismu.Nakonec ale přiznává, že pravýmdůvodem žádosti o přeřazení je stracho vlastní osobu a o zajištění rodiny.Absurdní atmosféra v cele i absurdníkombinace postav, které ji obývají, vyvrcholív situaci, kdy začnou zvenčí doléhatzvuky nasvědčující vězeňské vzpouře. Pejchlpropadá panice, Horňák by se rád připojil,Vaněk se snaží něco zaslechnout, abyse mohl zorientovat, a jediný Soumar pohotovějedná – organizuje zabarikádovánídveří. (Autor ovšem pominul elementárnífakt, totiž že dveře cel ve vězení, pokud sidobře pamatuji, se otevírají zásadně ven).Nakonec se však ukáže, že se v prostoráchvězení natáčí film a ona domnělá vzpoura jejeho součástí.Prostředí věznice je dokresleno zvuky otevírajícíchse a zavírajících se mříží a dveří cel,zvuky kroků dozorce a foukací harmonikyna začátku a v závěru nahrávky. Mnohosituací bylo propracováno s citem pro situačníkomiku a satiru, nijak tím ale nebyloutlumeno hlavní téma „člověk a moc“.Dientsbierův Příjem, asi nejautentičtějšínehavlovská vaňkovka, zazněl 11. prosince2008 (režie Ivan Chrz). Jakoby druhé dějstvíAudience, jen jsme se z kanceláře v pivovarupřesunuli do kanceláře v kriminále.S tradičně neměnným, až jednotvárnýmVaňkem (Michal Pavlata) kontrastuje mnohotvárnýLábusův Sládek, který zcela ovládlpole, byl oproti svému havlovskému předobrazudaleko chytřejší, sofistikovanějšía o poznání bezcharakternější. Při relativníkongenialitě tohoto textu je paradoxní, že sejeho autor, polistopadový „politický turista“,dostal během uplynulých dvou desítek let natéměř opačný ideový břeh (názory na NATO,bombardování Srbska, invazi do Iráku atp.)než Václav Havel.Cyklus zakončila 18. 12. 2008 Kohoutovaaktovka Safari (režie Hana Kofránková)s Jiřím Ornestem v hlavní a zároveň epizodníroli. Autor tu dotáhl základní Havlovoautorské gesto do krajnosti: Vaněk jesice centrem veškerého děje, ale ostatníjej téměř nepustí ke slovu. A tak inscenacikralovala v roli nesnesitelné moderátorkyrakouské televize Bára Štěpánová, jednaz mála disidentek mezi dnešním českýmherectvem. Kohout poznal současné eurointelektuályjako málokterý z českých literátů;jeho satirický obraz sebestředných,primitivně antiamerických a ostentativněpokrokových „užitečných idiotů“ je autentickysžíravý. Kdo četl Hedbávného monografiio exulantu Alfrédu Radokovi, jehožpamátce Václav Havel dedikoval Audienci,leccos lépe pochopí.• • •Série vaňkovek je výjimečným projektem,kvantitativně i kvalitativně. Bylo zdevyužito všech podstatných rysů, které textyspojují, od stálých postav až po děj nesenýpřevažující verbalitou. S velikou akribiíbylo využito i všech dosavadních fonoinscenací,legálních i nelegálních (fonografickýsamizdat), z domova i z exilu. Dramaturgiebyla dostatečně citlivá, než aby se snažilao nějaké násilné sjednocování režijní čiherecké. Vzniklo dílo, které obohatilo klasikučeské zvukové inscenace.tvar 04/09/

literární historiespisovatel a náboženstvíhledačské cesty julia zeyeraDita KřišťanováZeyerův vztah k náboženství byl obdobně komplikovaný jako autor sám. Zeyer bylcelou svou osobností hledač, člověk okouzlený různými druhy umění rozličnýchkultur, a to nejen evropských. Měl široký rozhled a zájem o staré civilizace, jejichžnáboženství dobře znal.Ze vzpomínek se můžeme dozvědět, žeZeyer byl člověk velmi zbožný. V HeritesovýchVodňanských vzpomínkách čteme: „(…)o svatbách přítomen býval v kostele, na posledníchcestách spoluobčany své venkovské provázel,a to tak svědomitě, že snad každý žebrák,který v těch letech pohřben byl u sv. JanaKřtitele ve Vodňanech, v průvodu za rakví mělJulia Zeyera.“ Samozřejmě že šlo o návštěvykostela katolického. Ke konci života Zeyerpřimkl k okruhu Katolické moderny, k jehoblízkým přátelům patřil tehdy sochař FrantišekBílek; katolicismus se objevuje takév Zeyerově díle.Náboženský vývojZeyer jakožto velmi zcestovalý člověk sedříve než mladší generace seznámil s evropskýmiliterárními proudy, a proto se v jehodíle objevuje novokřesťanství a symbolismuso generaci dříve, než tyto směry zasahujíčeské země. Proto byl Zeyer u mladégenerace vystoupivší v devadesátých letechnesmírně populární, což mu imponovalo.Jaroslav Kvapil o Zeyerovi, který – podle něj– pod silou obdivu nastupující generace „jihla zjihl“, o jeho vztahu k náboženství napsal(v knize O čem vím. Sto kapitol o lidech a dějíchmého života): „Vroucí cit náboženský bylbásnickou pózou, podchycenou teď sympatiemiKatolické moderny.“Problematikou Zeyerova vztahu k náboženstvíse zabývali všichni jeho životopisci.I mezi nimi je nicméně patrné, že sis touto otázkou nevědí rady. Obvykle zmiňujížidovský původ jeho matky Eleonory,která však tíhla spíše k mariánskému katolictví.Například Jan Voborník ve své pozitivistickémonografii Julius Zeyer z roku1907 o spisovatelově původu píše: „Kolikz povahy předků po meči přešlo na básníka,nelze ovšem určiti. Zrození uměleckého géniaje tajemstvím, a Zeyerův zjev ničemu se taknevzpírá jako výkladům mechanicko-materialistickým.Jisto jest, že se v rodinách z rodnépůdy do jiné kultury přesazených (Voborníkzde naráží na francouzský původ Zeyerovyrodiny – pozn. D. K.) udržuje jakási náchylnostk vzpomínkové snivosti. Ta se zjevilau Julia Zeyera v síle neobyčejné, ale obyčejněse připisuje vlivu židovské krve se strany matčiny,což je dosti záhadná věc. Matka Eleonorapocházela ze staré rodiny židovské v Praze.Dům jejího otce stával na Starém Městě. Láskuk rodnému domu věrně zachovala, s dětmi jejnavštěvovala a ráda vzpomínala na některéstarozákonní zvyky z domova. Jinak upřímnělnula k svému katolictví mariánskému, jehožpoesií naplňovala ovzduší svých milovanýchdítek. Byla vůbec paní výtečná, synem Juliemzbožňovaná, a jejímu vychování dlužno připsatimnoho v povaze básníkově.“Této problematice se zejména věnovalJosef Šach. Jeho studie z roku 1942 vydanápod názvem O náboženském smýšlení JuliaZeyera měla být příspěvkem k osvětleníZeyerova vývoje. Sám Šach byl autoremz okruhu Katolické moderny a Zeyera představiljako eklektika, který vybíral a hledalpravdu, ale nakonec „po těžkých zápasech jinalezl v učení Kristově, přilnul k němu a splynuls ním“. Šach ve své studii v podstatě chronologickyzapisuje, kdy a komu psal Zeyerinformace o náboženství, vybírá pouzetémata týkající se křesťanství a posmrtnéhoživota. Šach sám definuje autorův vývojtakto: „Proces náboženského života Zeyerovaje velmi složitý. Silná víra let dětských, zasetázbožnou matkou a chůvou (oblíbené klišépři výkladu Zeyerovy osobnosti – pozn. D.tvar 04/09/K.), utuchá v jinošském věku a na začátkulet mužných, jako nevelká jiskra doutná podpopelem racionalismu a skepse. Ale pozvolnarůzné události většího nebo menšího významu– tu smrt matky, tu hluboká bolest vlastníhosrdce, tu umění velkých malířů-primitivistů,nebo zas útisk národní, pocit osamocenosti,nemoc, smrt přátel – rozhrnují popel a jiskravzrůstá v plamének. Prochází těžkou duševníkrizí v letech 1884–87, po níž náboženské jehocítění směr ujasnění, dostává určitý směr, a toke křesťanství. Po částečné reakci z let 1890–94 pod vlivem buddhismu a moderních filozofů,zejména Nietzscheho, nastává rychlejší sklonke křesťanství vlastně již ke katolicismu.“Poslední větší česká monografie o spisovatelipochází z roku 1942, od té doby sezeyerovská problematika objevuje pouzev článcích a drobných studiích. Zeyeroviživotopisci nemají na spisovatele jednotnýpohled, nejsou schopni sjednotit se na tom,jaký umělecký směr Zeyer vyznával či jakýmbyl ovlivněn. S výjimkou Pynsentovy anglickémonografie nejsou s to pochopit, žeZeyera zasáhlo větší množství uměleckýchvlivů než jeho současníky. Zeyer se v těchtotextech objevuje jako zasněný samotář(Jurčinová, Kvapil) či vlastenec (Krejčí,Fučík) a částečně jako neuchopitelný autor(Honzíková, Pynsent). Různost monografiítedy vyvolává nejistotu a osobnost Zeyerovazůstává nadále zahalena. Obdobně jeto i s otázkou náboženskou, kterou se konkrétnězabýval jen Šach, ovšem i tady lzepodpořit tvrzení, které u vykladačů autoraplatí obecně, že si prostě vybírá z autorovytvorby i korespondence pouze to, co se muhodí.Nejpřesněji problém vystihl zřejmě JanVoborník, který si se Zeyerem osobně dopisoval:„Zrazen pyšnou krásou složitou, vědeckoupravdou, přepychem, uměleckým úspěchemi celou civilizací zklamán, hledal básník cestuk prostotě, k radosti harmonie, zachutnalo muumění Giottovo a nesmírný klid idyly sv. Františka.Tu hasly ohně smyslnosti, tu byla láskavšeho ke všemu, nebylo sobectví, ani strachusmrti, byl jen vzlet, radost odříkání, štěstí primitivismu.Padaly brány kurtizán před snivoukrásou Madonny. Padaly, ale nedopadly dlouho.Zeyer nemohl do té idyly, ani do nemocnice, anido chaloupky celou skutečností života, neboťneměl prosté víry. Vstoupil jen jako nádhernýkrál magus a klaněl se ideálu spásy, v zbožnétouze a umělecky.“Okouzlení náboženstvímAčkoli Zeyerova pozdní tvorba nese katolickýnádech, spisovatel se nikde ve svékorespondenci neprojevuje jako náboženský(katolický) horlivec. Z náboženství sitaké dokáže dělat legraci, jak o tom svědčíkoláčová modlitba ve prospěch Vitouškovasvátku z 26. září 1872: „PředevšímTi blahopřeju ku svátku, a je mi velmi líto, žežiješ mezi lidem tak nekřesťanským, že ani sv.Václava neoslavují a ani koláče nepečou, aledobře se Ti stává. Ty´s vždy tak okázalýmzpůsobem koláči opovrhoval v marnosti srdceTvého, a nyní Tě dosáhne spolehlivý trest hospodinův,boha Tvého. Marno napínáš svýchnozder, neobsáhnou sladkého čichu povidel,máku, tvarohu a vařiva ovoce dobrého a rozličného,marně napínáš zrak – žádný koláč stkvícíse žlutostí zlata, ani kulatý ani čtverhranný,neobjeví se před Tebou a duše Tvoje se naplnítrpkostí. Chvála budiž bohu hospodinovi, onťvelký, mocný a spravedlivý, a trestá hříchy aždo desátého pokolení! Žádné koláče tedy, žádné,žádné – Amen.“U Zeyera lze spíše mluvit o okouzlenínáboženstvím a jeho uměním – často opěvujejednoduché kříže, mariánské motivy čiprosté kostelíky. Ve velké oblibě má Lomecu Vodňan, kde část svého života prožil. Nahřbitově u tohoto kostelíka chtěl být rovněžpohřben. Často místo také navštěvovala vodil tam své přátele: „Fanta zde byl jen třidni a nejeli jsme nikam. Nebyla zvláštní pohoda.Jednou odpůldne jsme se vydali na Lomec,víte ten bizardní kostelíček v lese, nedalekomého hřbitova? Jen jsme došli, dohonila násbouře. Byli jsme více než půl hodiny uvězněniv té kapličce, sami, v soumraku, vítr a stromyhučely, blesky letěly kolem oken, okna řinčelaa déšť šuměl. Bylo to čarokrásné, mystickykouzelné. Pak šli jsme v dešti (nepřestával) nahřbitůvek, v těch šlojířích vodních, padajícíchneustále z nebe, byl ještě krásnější než v slunci.Byli jsme unešeni,“ píše Zeyer v červnu 1896malířce Zdence Braunerové.Biblická inspiraceS biblickými texty Zeyer pracuje stejně jakos jinými: jsou mu inspirací, na jejich základětvoří své obnovené obrazy, látku přepracovávápo svém, přidává svou fantazii, pocity,ale patrné jsou i vlivy jiných typů textů.Z Bible si vybírá velké postavy a k nimdotváří vlastní příběh. „Měl názor, že moudrostzašlých věků, biblická, prýštila s hvězdnatévýše jako posvátný déšť k úlevě srdcí pod kolesypyšných Cesarů rozdrcených,“ píše Voborníkve zmiňované monografii. Ze Staréhozákona setrvává Zeyer u jednoho tématu,a sice krále Šalamouna a Písně písní. Postavahebrejského krále se objevila v básni Coslza zmůže. Ta pojednává o Šalamounovia královně ze Sáby: oba panovníci se trumfujírůznými vzácnostmi, které vlastní.Až Šalamoun zavede královnu k zázračnévinné révě; když ji královna okusí, vůbecjí nechutná. Révu totiž otrávila slza dítětepotrestaného za to, že si vzalo hrozen:„Tak tvoji, králi strážci zvolali,a vzduchem prut zašvihne jako had,po smíchu je a tekou slzy teď,ty na zelené révy padají –nuž tážeš se, proč žlučí víno tvé?Před trůnem božím anděl vznáší se,ten v ruce třímá váhu obrovskou,jí vážil zlato, drahokamy, vše,co bohu za obět jsi, králi, dal:tu tekly slzy toho dítětea měnily se v moře, v potupu,a padaly na váhu odplatya zvážily tvé zlato a tvůj chrám!“Dále se postava spravedlivého krále objevujev novele Jeho svět a její, kde si hlavníhrdinové čtou Píseň písní, a konečně ještěv dramatické básni Sulamit. V této skladběvystupuje Benaja, kterého vychovává andělAnpiel, jenž z něj chce učinit nadčlověka.Má to však jeden háček – Benaja nesmípoznat lásku k ženě. Postavy díla jsou zaslepenyvášní, z níž vyrůstá jejich jednání. „Všepůsobí osud a vášně,“ píše Voborník, „všudeje vzpírání se člověku osudu, všude porážka.Staré viny přinášejí vždy nový trest, zcela jakou Aischyla, jehož veliká tragika byla Zeyerovýmideálem.“Kromě postavy Šalamouna Zeyer starozákonnílátku příliš nevyužívá, ačkoli se sámdokonce hebrejsky učil. Starozákonní motivse objevuje pouze v povídce Smrt Evy. V níumírá pramáti Eva, svědkem jejího skonuje mladík Jubal. Ten je ve snu povolán, abybyl přítomen tomu, jak anděl odnese Evuv náručí. Jubal je Zeyerovi blízký a je znátautostylizace do tohoto mladíka: „Neb věz,od mládí prvních zlatých dnů já miloval jen snya neurčité touhy, já bloudíval po lesích, pustinácha naslouchal, jak šumí stromové, sytilduši zpěvem slavíků a hledal luny usmívavoutvář a hvězdného nebe divukrásný třpyt v lesklémzrcadle dřímajících jezer a v hlučném tokuvalících se řek…“Nový zákon je Zeyerovi bližší, ale autor siopět vybírá témata, na kterých lze postavitpříběh. Poutá ho k sobě zejména postavaKrista – v různých podobách ho skrývá zarůzné své postavy, např. za Tyra v Neklanovi– Zeyer o něm v předmluvě této divadelníhry píše: „Doba Neklanova vábila měmocně, vábila mě svým zvláštním přísvitem.Porovnával bych ji s lunojasnou nocí časně najaře. Černě strmí velké stromy, pod nimi plížíse bledé mlhy, potok hučí ještě pod ledem. Alenevýslovné kouzlo měsíce prozařuje vše, a něcojako bití tepen příštího života hlásí se nebema zemí. Mnoho jsem o tom snil, jak asi se jevilybyzantská kultura a světlý, velký zjev Kristůvtěm prostým a silným srdcím našich předkův barbarské jejich tmě, když první paprskyvzdělaného světa se do jejich lesů draly v lunnéještě noci, před úsvitem slovanských apoštolů.Dějepis a tradice o tom mlčí. Tu může vůdcembýti pouze poesie. Snad mě zavedla, alepod jejím vlivem vybásnil jsem Tyra z Chýnova.Ostatně mi sám Hájek k tomu pokyn dal.Naznačil tu záhadnou postavu tak neurčitě,že fantasii dokořán dvéře otevřel a ponechalji přes všechnu vyrudlost nevím jaký ideálnínimbus.“Lidová zbožnostZeyera rovněž vábí katolická zbožnost,především v lidové podobě, např. v Třechlegendách o krucifixu je krucifix antropomorfizována rozmlouvá s hrdiny. V druhélegendě zase hlavního hrdinu Abisaínanavštěvuje socha Krista. Abisaín poznává,jak moc se mýlil: „A já tě nenáviděl, nenávidělvěčnou lásku!“ Kristus mu ale všechnoodpouští: „»Tvá nenávist byla cos jak skrytáláska,« těšil jej Spasitel, »láska, které jsi nerozuměla která tě zmatkem plnila. Ty vzpíralinzercet ó n yb a r v yv ů n ěk l u bo b c h o dč a j o v n aMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)Otevřeno denně kromě neděleod 10 do 22 hodin

ez servítkůjsi se proti ní, neboť zdála se ti hříchem. Tvánenávist plynula z lásky k tomu, co se ti zdálopravdou nejsvětější, a nenávist tvá byla protosama svatá. Nenávist taková budí lásku a víceji miluje Bůh než tupou k velkým věcem lhostejnost!«“Podobně i ve třetí legendě, v níž prostýSamko hledá nebe; když dojde do kláštera,myslí si, že ho našel. Jednou pak objevív jakési kobce téměř ztrouchnivělý starýkrucifix. „Obličej byl hluboce výrazný, byloneskonale mnoho vroucnosti a prostoty v pojmutía v provedení toho krucifixu, ale vnitřnívýznam a cenu chápala už doba tak málo, jakoti mniši prosté srdce Samkovo oceniti dovedli.“Samko přinese jídlo a začne se o Krista starat.Od toho dne už ví, co je štěstí: „Trnitábyla cesta moje, ale došel, došel jsem po ní donebes.“Tři roky před svou smrtí chtěl Zeyernapsat pašijovou hru. Tento nápad hodlouho trápil, chtěl ji dokonce inscenovatve Vodňanech. Z plánu nakonec sešlo, Zeyernicméně stihl alespoň oživit mariánskousymboliku v díle Zahrada Mariánská. Voborníkk tomu dodává:„Líbila se mu čistota naivníchduší, o nichž vyprávěl, a svaté svazky zaúčelem zrození Boha. Byla to krása nejvyššíslastná poesie bílých duší prostinkých, meziněž básník poklekl a uměním svým se modlil.Básnické individuality je tu málo, neboť seZeyer příliš držel pramenů. Jest tu přesnost,ale duch vypravování není reální ani plastickyepický, nýbrž abstraktně mystický. Tvořila toZeyerova musa pro Zeyerovu duši.“MartinismusKatolictví nebylo jediné náboženství, k němužZeyer inklinoval. Matkou uchované židovskézvyky jej zaujaly a motivy židovstvívtělil i do svých literárních textů. Obvyklev nich jde o soupeření židovství a křesťanství;tyto motivy jsou obvyklé například vedruhé legendě o krucifixu.Zeyera zasáhly také směry jiné – zaujal hobuddhismus, v knihovně měl rovněž kabalistickouliteraturu, což by nasvědčovalo tomu,že byl ve svém poznávání náboženstvímystik.Často také bývá řazen mezi svobodnézednáře. O tom více vypráví ve svých VzpomínkáchJiří Karásek ze Lvovic: „Dražďákbyl i členem různých okultních společností, alehlavně byl martinistou a měl jako martinistastyky s Juliem Zeyerem. Tím jsem byl velicepřekvapen a moje vážnost k Dražďákovi velmistoupla, když mi ukazoval dopisy Zeyerovysvědčící o tom, že Dražďáka pokládá za přítelea používá ho k tomu, aby udržoval styky Zeyerovys martinistickou lóží v Londýně. Jak jsemzjistil později, zůstal Zeyer až do smrti martinistou,a jest tedy tvrzení o jeho naprostéma čistém katolicismu pochybné. Z katolicismupřejímal Zeyer entuziasmus umělce pro jehokrásné a významné obřady, ale ideově náleželmartinismu, jejž katolická církev potírá a zavrhuje.“V Zeyerově pozůstalosti jsou zachoványdva dopisy Karla Pavla Dražďáka. Informujespisovatele, že se seznámil s bankéřemMayerem, kterého prý Zeyer dobřezná. Svůj dopis podepisuje písmeny S a J,přičemž tyto značky mohou znamenattajnou šifru. Milan Nakonečný ji v knizeNovodobý český hermetismus vysvětluje jakoznačku, která znamená Superieur Inconnu(Vyšší Neznámý). Toto označení podleNakonečného platilo pro 3. stupeň zasvěcenído martinistického řádu a šlo o lóžovéjméno. Zda opravdu díky mnohem mladšímuDražďákovi udržoval Zeyer se zednářistyky, nevíme, ale jeho charakteru náboženskéhomystika by to odpovídalo. Nakonečnýostatně ve své knize popisuje martinistickoulóži, založenou baronem Adolfem Leonhardimv roce 1895 v Českých Budějovicích,která se jmenovala U modré hvězdy. Dražďákve svém druhém dopise opět hovoří o theofisickélóži a těší se na opětovné setkání seZeyerem. Dále vzpomíná na kresby WilliamaBlakea, anglického básníka, jehož mělZeyer ve veliké úctě a jenž nemohl chybětv básníkově knihovně.Občas neškodí vrátit se úplně na začátekMiloslav Lelek, vrátnýOkultismusV Otavanu č. 10–12/1926 byla publikovánazajímavá vzpomínka Josefa Čadka,adjunkta obecního soudu v Písku. Čadekbyl v srpnu 1897 přeložen do Vodňan, kdese seznámil s přednostou železniční staniceVálkem. Válek se poměrně brzy seZeyerem spřátelil, oba se zajímali o spiritistickouliteraturu. Všichni tři společněnavštívili na jaře 1898 jako hosté spiritistickouschůzku v Českých Budějovicích,kde jakési médium upadlo do tranzu,v němž znenadání začalo přednášet francouzskéverše, ač jinak francouzským jazykemnevládlo. Vodňanská skupina se tomupodle Čadka velmi podivovala, a proto sena schůzku vypravila ještě jednou. Zjistila,že médium podvádí, neboť opakovalopřesně tytéž věty, které hypnotizér říkalminule. Když sám pořadatel seance doprovázelpány na vlak, Zeyer se mu vysmála prohlásil údajně: „Mne aspoň ve vašíschůzi již neuvidíte!“ A také se prý již žádnédalší podobné akce nezúčastnil.• • •Zeyer ukazoval ze svého života jen to, cochtěl, jeho chování podle dostupnýchvzpomínek a korespondencí nese znakypozérství. Pózy a stylizace, v nichž se Zeyerpředstavoval svým přátelům, známým, alei veřejnosti, zakrývají jeho obraz jako člověka.Za svého života získal několik „nálepek“a tato etiketizace ho neopouští ani posmrti, ba co více, je ještě prohlubována, ažzačíná působit jako klišé. Kritické soudyo Zeyerově osobnosti jsou v menšině, básníkje adorován a stává se vyprázdněnýmpojmem.K čemu je vám dobré umět číst?No jistě, tak to čtení je nejdůležitější k celému takovému rozhledu člověka, aby člověkvůbec pochopil život jako takový. Aby poznal dějiny, aby poznal minulost a mohl se v tomhlesvětě orientovat. Bez čtení by to nebylo možné. Čtení je důležité pro orientaci ve světěa orientace ve světě je důležitá pro orientaci v životě. Člověk si pak třeba může přečíst, comu prospívá a co mu škodí, a může se tak orientovat třeba i z hlediska stravování. A jestrašně důležité číst literaturu, která vypovídá o minulosti, protože bez poznání minulostinemohou lidé pochopit dnešek. Já třeba jsem dneska velice špatný z toho, jak ti mladílidé neznají minulost, protože oni jsou pak hrozně lehce ovlivnitelní. Něco se jim namluví,a když ten člověk nezná minulost, tak si třeba řekne, že támhleten politik je lepší nebotenhle je nejlepší, ale nakonec je to všechno úplně jinak. Bez znalosti minulosti nepochopíčlověk dnešek: Neumí nebo nechce číst, nezná minulost, nemůže nic pochopit. A pokud jdeo knížky, které nepopisují minulost, tak ty jsou třeba dobré k tomu, že člověku pomáhajíuvolnit se od problémů. A to je nesmírně důležité, uvolnit se, číst něco, co člověka trochudostane do jiných dimenzí, člověk zapomene na svoje starosti, uvolní se, což je ohromnědůležité. Protože když je třeba ten život těžký, tak si člověk vytvoří určitou iluzi, že to třebabude lepší. Prostě na chvilku zapomene, vytvoří si určité sny, které vypadají, že by se skoromohly uskutečnit, že jsou – že jsou velmi blízko a že by to všechno mohlo snad nějak jít.Je důležité, aby člověk dokázal překonat svoje problémy – děje se hodně ošklivých věcí, jespousta vražd a sebevražd, lidi by se měli nějak uvolnit.Připravil a fotografoval Pavel NovotnýŽil byl jednou jeden král a ten král se jmenovalBalast Balastovič Balastov… Vlastně nežil, aninebyl, jen se jevil. Přesto, nebo možná právěproto nemělo jeho království počátku ani koncea rozkládalo se všude tam, kde bylo lze zacítitupřímné nadšení pro psané slovo. A protožedoba přála rozvoji elektroniky, bylo tedy onokrálovství svým charakterem jakousi „virtuálnímonarchií“, do které se dalo poměrně snadnoproklikat, neb vstupní cesty nebyly střeženya pojem „selekce“ byl královými věrnými poddanými,nazývajícími se zde nickové, již dávnovytěsněn na smetiště dějin. A tak, i když jstes Balastem nebyli zrovna dvakrát zadobře,mohli jste přijít alespoň „na čumendu“. Žádnéneštěstí, i taková „čumenda“ stála za to, zvlášťpro ty z vás, kteří jste rádi surfovali nekonečnem,pro něž se vžil krycí název literární server.K čumilům vašeho ražení byl totiž král Balastodnepaměti vstřícný. Svědčil o tom napříkladpočet udělovaných audiencí, který byl neomezenýnejen co do počtu, ale i co do délky trvání.A tak jste směli přijít kdykoliv, zůstat, jakdlouho jste chtěli, a odejít, kdy se vám zamanulo.Král Balast se vám po celý ten čas ochotněvěnoval a nechal na vás, abyste poskytnutouaudienci ukončili, až se vám samotným jehopřítomnost omrzí. Věru, osvícený král, říkalijste si uznale a jeho poddaným jste snad chvilkui záviděli. Problém ovšem nastal, když jste královy„čumendové“ pohostinnosti využili a hnedpo svém odchodu se nechali slyšet, že v jehokrálovství není něco v pořádku. Třeba ta Balastovabezbřehost a schopnost sebou samým všezaplavit, anebo ta jeho záliba v exhibici…I rozjeli se do světa Balastem vyslaní poslové,aby hlásali opak – že totiž v království všechnoklape, a kdo si to nemyslí, není v pořádku sám.Protože: jak může být něco v nepořádku tam,kde vládne tak demokratický a všem a všemuotevřený král? To jen jakýsi náhodný čumil,jakýsi nýmand a intelektuální budižkničemu,který má v popisu práce čeřit naše výsostnévody, tady šťourá klacíkem v naději, že na dněobjeví mrtvolu s kamenem přivázaným k noze.Jaká to drzost?! hysterčil sám Velký Balastv obavě, že ho snad chce onen čumil, nýmanda budižkničemu svrhnout z těžce vydobytéhotrůnu, posadit se na něj sám a jeho královstvínejprve beze zbytku anektovat a posléze přetvořitk obrazu svému. Metály ověšená hruďBalasta Balastoviče Balastova cinkala a bilana poplach. Už se viděl, jak ho vedou v řetězecha jak jemu na život a na smrt oddaní nickovézaplňují chaty a blogy plamennými hesly typuSVOBODU BALASTOVI A NIKDY JINAK!a staví se tak na jeho obranu.Fantazii měl Balast vždycky bujnou, to semusí nechat, ale někdy si s ní nevěděl rady. Vláčelaho, kam se jí zachtělo, a dělala si s ním, co jinapadlo. A tak ho jednou zase takhle čapla zalímec a vystrkala ho z království ven. Když septal, proč, řekla mu, že tahle monarchie potřebujenová území a on že má jít a nějaká zabrat.I poslechl ji Balast a začal se rozlézat. Nejdřívepomalu a opatrně, neboť nevěděl, na jaké překážkya nebezpečí může narazit, ale když zjistil,že téměř na žádné, a navíc, že je i mimo svoumonarchii tak nějak vítán, radostně si poskočil.Netrvalo dlouho a pronikl do tištěného slova,kterým do té doby z hloubi své svobodné dušepohrdal, usadil se v knihách a na stránkáchčasopisů, jež proti němu ještě nedávno řinčelyzbraněmi, nahrnul se do literárních soutěží,kde si pro sebe zabral první ceny a last but notleast ochočil si grantové komise, díky jejichžpodpoře pak uspořádal nonstop čtení ze sebesama a… A pořádá ho dodnes.Žil byl jednou jeden král, ten král se jmenovalBalast Balastovič Balastov, a protože bylnajednou všude, nebyl nakonec nickde.Svatava Antošovátvar 04/09/

literární historiepocit ghettažidé v prozaických dílech ladislava fukseErik GilkLadislav Fuks (1923–1994) patří k silné generaci prozaiků narozených ve dvacátýchletech minulého století, jejichž tvorba dosáhla prvního vrcholu, ne-li přímokulminovala v letech šedesátých. Stačí připomenout Jaroslava Putíka (1923),Josefa Škvoreckého (1924), Arnošta Lustiga, Ludvíka Vaculíka (oba 1926), MilanaKunderu či Alexandra Klimenta (oba 1929).Jako pražský rodák maturoval Fuks uprostředdruhé světové války na gymnáziuv Truhlářské ulici a posléze byl nuceněnasazen na vrchní správě statků v jihomoravskémHodoníně, kde zažil bombardováníspojenců. Po válce vystudoval na pražskéfilozofické fakultě hned čtveřici oborů:filozofii, psychologii, pedagogiku a dějinyumění. Po krátké epizodě působení v papírenskémprůmyslu se uplatnil v poslednějmenovaném odvětví, když byl od roku 1956až do svého prozaického debutu zaměstnánve Státní památkové správě, respektivev Národní galerii. Do tohoto období spadásérie popularizačních kunsthistorickýchčlánků, které Fuks publikoval na stránkáchnejrůznějších periodik, a především monografieZámek Kynžvart – historie a přítomnost(1958). Důkladné znalosti tohoto metternichovskéhosídla autor uplatnil při psanísvého nejrozsáhlejšího a zároveň posledníhorománu Vévodkyně a kuchařka (1983).Úspěšná prvotinaPřestože Fuksova literární dráha trvala dvědekády, ve čtenářském povědomí je autorspjat hlavně se „zlatými šedesátými“, tedys obdobím uvolnění komunistické totality.Bez nadsázky můžeme konstatovat,že svými prozaickými texty se významnouměrou podílel na konstituování nebývaleširokého (výrazově, žánrově i tematicky)rozpětí tehdejší české literatury, způsobeného(bohužel dočasným) zrušením cenzurníchstátních orgánů. Ač jeho prvníprozaický text (povídka Věneček z vavřínu,zařazená na konci šedesátých let do souboruSmrt morčete) nese dataci 1953, jehobeletristická prvotina vyšla až o celé desetiletípozději, v roce autorových čtyřicetin.Nešlo však o text ledajaký, novela PanTheodor Mundstock se stala doslova literární„událostí“, jak nazval svou recenzitehdejší přední literární kritik Jiří Opelík.Překvapivě zralý text, důsledně promyšlený,spoléhající na složitou motivickou strukturu,propracovanou psychologii titulnípostavy i překvapivou pointu, zaznamenaltakový úspěch, že se autor rozhodl vstoupitna dráhu profesionálního spisovatele(dle vlastních slov na doporučení mnohýchosobností, mezi jinými samotného JanaMukařovského). Následovalo vydání dalších,stále živých a znepokojujících textů, v nichžje hlavním tématem konfrontace jedincea fašistické totalitní moci, prorůstání zlado prožívání a jednání hlavních, obzvláštědětských postav a následné pokřivení jejichcharakteru (obzvláště v autobiografickémrománu Variace pro temnou strunu, 1966).K autorově světové proslulosti přispěla filmováadaptace jeho novely Spalovač mrtvol(1967) režisérem Jurajem Herzem rok pojejím vydání. Přestože film o bestii v roušespokojeného otce a manžela získal nejednofestivalové ocenění, byl na dlouhých dvacetlet uložen v trezoru.tvar 04/09/10Druhá vlnaLadislav Fuks se svojí tvorbou v šedesátýchletech jednoznačně zařadil do druhé vlnyválečné literatury (původcem dnes již běžnéhotermínu je Aleš Haman) a zároveň jispoluutvářel. Od konce padesátých let bylav literatuře (stejně jako ve filmu i na divadle)problematika okupace, koncentračníchtáborů a nově především židovského osudua holocaustu pociťována opět jako aktuální.Pro autory i recipienty byla válka a okupacestále ještě součástí nedávné osobnízkušenosti, zároveň však již byla realitounatolik vzdálenou, že při jejím zobrazováníodpadla bezprostřední potřeba příméhodokumentování hrůz a zločinů nacismu čioslav hrdinství odboje a přenechala prostorliterárnímu modelování obecně lidskýchsituací. Namísto ilustrace ideologickýchschémat začal prozaiky (vedle zmíněnýchLustiga a Škvoreckého připomeňme kupříkladuLudvíka Aškenazyho, Jana Otčenáška,Hanu Bělohradskou či Ladislava Grosmana)zajímat individuální prožitek, úděl jednotlivce,který se dostal do soukolí bezohlednémašinérie. Téma války tak směřovalo kestále novému hledání příčin a projevůzásadní krize lidství a vnášelo do literaturyi otázky existenciální. Důležitým problémemse stala osobní odpovědnost člověkaa jeho možnost ubránit se zvůli neomezenémoci a zachovat si svou vlastní identitu.V případě problematiky židů, židovskéhoosudu a holocaustu byla akcentovánazejména obecně lidská složka tohoto tématu,tedy motivy degradace lidství nepřátelskoutotalitní mocí (a z ní plynoucích pocitů strachu,ohrožení a vydědění) a naopak motivyspontánní lidské sounáležitosti navzdorykrutým okolnostem. Tematizace židovstvía holocaustu nebyla tedy u Fukse na prvnípohled ničím výjimečná, ač stejně jako jehovrstevník a přítel Josef Škvorecký nemělžidovské předky. Oba však měli spoustužidovských přátel a spolužáků, které jimvzala válka, a chtěli tento bolestný prožiteka tragický osud jejich blízkých uměleckyztvárnit (Škvorecký především v cyklu povídekSedmiramenný svícen, 1964).Homosexualita a strachFukse s touto tematikou sbližoval navícpocit ghetta, společenské vyvrženosti, odcizenísebe sama od světa, který jej obklopoval.Autor byl totiž svéráznou osobnostís pozoruhodným psychofyzickým profilemvyplývajícím z jeho menšinové sexuální orientace.Poměrně přesně jeho situaci v našínepříliš tolerantní společnosti popsala EvaKantůrková, když započala svoji vzpomínkuslovy: „Ladislav Fuks se vymykal dílem i osudem,a taky tím, kým byl, z běžnosti českýchrozumářských, malinko přízemních, cílevědoměpraktických, humorem a účinnou přizpůsobivostíoplývajících a střízlivě bezfantaskníchpoměrů. Ladislav Fuks byla zvláštnost,obdivovaná i zesměšňovaná, »cizinec«.“Homosexualita jej nejspíš velmi trápilaa snažil se jí – často s fatálními následky– čelit. Svědčí o tom především nevydařenýsňatek s italskou kunsthistoričkou GiulianouLimitti v Miláně roku 1964, z něhožFuks doslova uprchl a způsobil tím diplomatickýskandál. Mnohé z jeho pocitů nepochopenéhočlověka žijícího v socialistickéspolečnosti, jež neznala jinakost v žádnémsměru, se promítlo do historického románuVévodkyně a kuchařka, zjevné autostylizačnírysy měla mít podle dochovaného torzanedokončená próza Podivné manželství paníLucy Fehrové (viz shoda iniciál autora a protagonistky,dále pak zvuková podobnosthrdinčina jména v genitivu s plurálem nejvyššípekelné bytosti – Luciferové).Menšinová sexuální orientace a zřejmáfrustrace z dětství (velmi přísný a chladnýotec a matka, jež o něj neměla zájem – vedleVariací pro temnou strunu najdeme evidentnídoklady neutěšených rodinných poměrův románu Příběh kriminálního rady, 1971) sevýznamnou měrou podepsaly na Fuksověúzkosti, hysterickém strachu, který se plněprojevil na začátku sedmdesátých let, kdyneodolal vábničce normalizačního pohodlídál se věnovat literatuře a stal se přednímoficiálně vydávaným a uznávaným autorem(obdobnou cestou se vydal Vladimír Páral).Přestože po srpnové okupaci měl, jaksám uvádí, nejednu nabídku k emigraci,zvlášť od svých četných německých přátel,zůstal v Československu, údajně kvůli staréa duševně nemocné matce, s níž sdílel dejvickýbyt až do její smrti v roce 1975. ŠkvoreckýFuksovu situaci vystihl velmi trefně,když už v exilu napsal, že prozaik muselčelit „dilematu spisovatelů píšících v zemíchstalinismu: dilematu toho, kam až se musía kam až lze“. A vskutku: na jedné straněpsal beletrii na objednávku (obzvláště toplatí o textu Křišťálový pantoflíček z roku1978 o dětství a mládí Julia Fučíka) a bylnucen podepisovat podstrčené články(podle Mertla komunisté zneužívali jeholidské slabosti a bezbrannosti a jako nestraníkajej doslova vydírali), na druhé straněudržoval přátelské styky s katolickou inteligencí,což dokládají vzpomínky VěroslavaMertla a Jaroslava Meda, a je známo, že bylhluboce věřícím člověkem.Někteří literární vědci znalí Fuksovýchživotních osudů interpretují zájem o židovskouproblematiku jako nezpochybnitelnýprojev jeho homosexuality. Řečeno značnězjednodušeně: autor psal o jedné menšině(národnostní a náboženské) a měl přitomna mysli menšinu jinou (sexuální), přičemžzastřeně vyslovoval vlastní pocitypříslušníka menšiny druhé. Podle MartinaC. Putny představuje Fuksovo psaní způsobsublimace, kdy „autor o homosexuálníchcitech a úkonech buď mluvit z vnějších důvodůnesmí, ale z vnitřních pohnutek chce, nebo jerozdvojen sám v sobě a »chce i nechce«“. Fukssi podle kritika vymyslel „masku dokonaleneproniknutelnou pro nezasvěcené a snadnoprůhlednou pro čtenáře shodně cítící: Psal o něčemúplně jiném [holocaustu].“ Takové tvrzeníodmítáme již proto, že odhalit autorskýzáměr je téměř vždy nemožné, a nelze pakjednoznačně a takto apodikticky delimitovatFuksovo rozhodnutí psát o židovské tragédii.Souhlasíme však s Putnou v tom, žejde o jakousi „alianci ponížených“ a že pronásledovánížidů může být u Fukse „TAKÉmetaforou o údělu homosexuálů“.Ať už má takové genderové čtení Fuksovýchpróz opodstatnění, či ne, faktemzůstává, že bývají s židovstvím pravidelněspojovány jako celek, přestože explicitnětoto téma reflektují pouze texty vydanév letech šedesátých. Než se na ně zaměříme,připomeňme ještě dvě prózy z počátkunásledujícího desetiletí, v nichž je rovněžpřítomen židovský element, byť pokaždév poněkud jinak zakódované podobě.Myši a OsloveníVe známém románu Myši Natálie Mooshabrové(1970) jde o příznaková antroponymaprotagonistů: křestní jména dětí paníMooshabrové Wezr a Nabule představujítypická židovská jména, k témuž původuodkazuje i rodinné příjmení.Vypravěčem modelové, obtížně dešifrovatelnéalegorické prózy Oslovení z tmy (1970)je patnáctiletý hoch Arjeh, těžce raněnýpři vesmírné katastrofě, kterou považujeza poslední soud. V této situaci leží bezmocnětváří k zemi a vede dialog s cizincem,jemuž nevidí do tváře a který ho vybízí, abyvyměnil řeč, kulturu, historii a budoucnostsvého národa za pohodlný život pro jehopříslušníky. Arjeh je vůči cizinci v podřízenémpostavení, obdivuje jeho kultivovanosta vzdělání, navzdory všemu však jehoLadislav Fuks ve dvaačtyřiceti letech; fotografie zevzpomínkové knihy Ladislava Fukse a Jiřího TušlaMoje zrcadlo & co bylo za zrcadlem(Melantrich, Praha 1995)nabídku odmítá. Přestože protagonista jepříslušníkem pronásledované, blíže neurčenékasty, z mnoha náznaků (narážky narasismus a koncentrační tábory) lze usuzovat,že jde o židovský národ. Svědčí o tommimo jiné jména Arjehových kamarádů(Haasová, Maus, Spielmanns, Katzner, Löblovi),jejichž antipodem je příslušník nadřazenékasty a demagog s příznačným jménemRys. Bez významu není ani skutečnost,že jméno Arjeh znamená hebrejsky lvíče,což samo o sobě odkazuje k židovskémupůvodu, ale především tento význam koincidujes chlapcovým mládím, jeho odvahoua nepoddajností.RozčleněníZatímco v Oslovení z tmy jsou tedy židézpodobeni jako nejvíce zkoušený národv lidských dějinách, v prózách z šedesátýchlet se setkáváme s židy výhradně jakos oběťmi fašismu. Tuto kategorii můžemedále klasifikovat:1. Židé jako součást mechanismu totalitníhorežimu – Pan Theodor Mundstock.Pan Mundstock žije v úzkosti z očekávánína předvolánku k transportu, dokud neobjevísvůj „vynález“, totiž metodu, jak se navšechny útrapy co nejlépe připravit a holocaustpřežít. A tak pomalu mění svou garsonkuna malý koncentrák. Nepřipadne muani šílené a hrůzné nacvičovat vlastní smrt,pouští si plyn a představuje si s klapajícímplíškem v ústech, že je zastřelen, paradoxněse těší do koncentračního tábora, kde sijedině může ověřit „úspěšnost“ své „dokonalé“přípravy. Metodě podřizuje i sociálnívztahy: nezdráhá se ve jménu metodyurážet a nespravedlivě obviňovat řezníkaKlokočníka. Strach z koncentračního táborafyzického se stává koncentračním táboremv myslích lidí. I paní Šternová si častostěžuje, že u nich doma je to jako v koncentráku.Mundstock je dokonce schopen smířitse s nacistickou zvůlí a přizpůsobit nesmyslnýmprocesům svůj život, a nejen svůj,metodu se snaží vštípit i Šimonovi. Metoda,která jej nakonec přivede pod kola vojenskéhoauta, spočívá tedy především v absolutnímpřijetí logiky těch, proti kterým mábýt namířena.Máme pana Mundstocka obdivovat prohrdinné úsilí vzepřít se, pro jeho vůli bojovato svůj život v předem prohrané bitvě, anebonám má být odporný pro své ponížení, proochotu zcela popřít své lidství jen proto,aby zachránil svůj ubohý, malý, úřednickýživot, který podle něj stejně nemá valnéhovýznamu? Těžko soudit. Vyložíme-li v těchtointencích Mundstockovo chování jako přistoupenína pravidla totalitního systému,

pak bude nejspíš hoden jednoznačnéhoodsudku z obecně etického aspektu. Ovšemtím, že jej táž pravidla nakonec přivedouk neočekávané smrti, se nabízí noetickáotázka, nevěští-li jeho skon zároveň konecnacistické totality z téhož důvodu: tak jakonesvoboda jedince neodpovídá dynamicelidského života, je systematičnost totalityzase zcela neadekvátní proudu dějin.2. Židé jako přátelé a souputníci, jejichžsmrt způsobí hrdinovo osamělé dospívání– Mí černovlasí bratři (1964). Nejbližšímipřáteli protagonisty Michaela jsou„černovlasí bratři“, tedy spolužáci židovskéhopůvodu, s nimiž založí spolek propotírání antisemitsky smýšlejícího učitelezeměpisu. Tváří v tvář politickým událostemlet 1938–1941, do nichž je děj povídekzasazen, však Michael poznává, že přátelstvítakřka na život a na smrt nemůže vzdorovatnadcházející tragédii. Na jedné straněs chlapci soucítí a bohorovně prohlašuje, žeochrání „všechny, na které sahá temná ruka“,na druhé straně ovšem naráží na nedostatečnosta omezenost svých činů, na nemožnostdostát svému slibu a proklamovanémupřátelství, načež si uvědomuje svoje selhánía není schopen byť verbálního povzbuzení.Za dané konstelace nemůže než přihlížetpotupné sebevraždě nebo fatálnímu transporturodin svých spolužáků.V poválečném dovětku poslední povídky,kdy chlapec navštíví hrob zešílevšího učitele,se namísto radostného konstatovánío ukončení válečného utrpení dostáváčtenáři trpkého závěru: „Byl mrtev jako míčernovlasí bratři z třídy, David Kohn, PavelArnstein, Mojžíš Katz a jeho sestra Ester, kterénenáviděl, týral, sužoval a mučil, ale na jehohrobě alespoň rostla tráva a za ním zpívalapěnkava“. Obdobně deziluzivně vyzníváobměna sentence, která se celým souboremrefrénovitě line: „Smutek je žlutý a šesticípýjako Davidova hvězda“. Převedením sponovéhoslovesa do prézentu dosáhl autorambivalentního závěru. Věta Smutek bylžlutý a šesticípý jako Davidova hvězda by spíšnež o konci druhé světové války vypovídalao ztrátě židovských kamarádů a tragédiižidovského národa vůbec. Zároveň se nabízíinterpretovat závěr jako Michaelovu reflexidozrání a přechodu z chlapeckého věku dodospělosti, kdy již bude stát v životě sámbez pomoci druhých.3. Židé jako překážka ke společenskéa politické kariéře – Spalovač mrtvol. Naprvní pohled spořádaný manžel, otec dvoudětí a zaměstnanec krematoria Kopfrkinglve skutečnosti cítí jistou nespokojenostse svým dosavadním životem. V práci siuvědomuje svou omezenost, neschopnostvyšplhat se na zaměstnaneckém žebříčkuvýš, vůči manželce zase trpí pocity určitémalosti, podřadnosti, neboť její rodiče zajistilibyt a její příbuzní rodinu stále podporují.Tyto individuální dispozice se ocitnouv souladu s objektivními podmínkami vechvíli, kdy přichází fašismus.Protagonista je k němu zpočátku nedůvěřivý,avšak postupně se nechá svádět„ďábelským našeptávačem“, přítelem Willim,který mu imponuje svou silou a vzestupem.Jeho prostřednictvím si Kopfrkingl uvědomísvoji jedinečnou životní šanci, tedymožnost s poměrně malým rizikem a úsilímdosáhnout ráje pro sebe už na zemi, a chytíji doslova za pačesy. Uvěří demagogickémupřesvědčování o své vyvolenosti a možnostivstoupit do nacistického nebe, které mutéměř barvotiskově splývá s budovou Casinaplnou poddajných árijských blondýnek. Natuto cestu může ovšem vstoupit jedině s čistýmrasovým profilem, a proto se musí conejdříve zbavit židovské manželky a svýchdětí. Stává se vraždícím monstrem a svojezločiny vykládá skrze učení o převtělováníduší jako pomoc svým bližním, kteří by prosvůj původ stejně smrti neunikli. Toto frapantnípokrytectví je prodloužením jehoestétství a přejemnělosti, autoritativníhopřístupu ke skutečnosti a bohorovnosti,s níž přejmenovává věci a lidi a pozměňujetím jejich status.4. Židé jako vyhnanci a ztroskotanci– Cesta do zaslíbené země (1969; v souboruSmrt morčete). Příběh, který vychází zeskutečné historické události, je vystavenjako symbolická paralela k legendárnímuputování starozákonních židů na pouštia pojednává o židech, jež nacistický režimvyhnal na sebedestruktivní cestu. Skupinazámožných vídeňských židů prchá přednacisty jedinou možnou cestou z Rakouska– plaví se na draze vykoupené pramici poDunaji k Černému moři. Cesta ke spáse sevšak během několika dnů stává utrpením:nejprve se porouchá lodní motor, poslézepřistanou na ostrově, kde nejprve opadnevoda a utečenci se na něm ocitnou uvězněni,zkázu pak dokoná bouře. Někteřízemřou vyčerpáním, jiní volí dobrovolnousmrt, skupinka přeživších židů v čele s rabínemAscherem odmítne pomoc katolickéhokněze a vstupuje do „rozestouplých vod“řeky.Účastníky plavby charakterizuje bezvýjimky nějaká věc nebo návyk, na nichž lpía které je vážou buď k jejich bezstarostnémupředválečnému životu, anebo se jimi upínajík naději do budoucna. Na jedné straně jsouvšední potřeby a stereotypy chování signálemfatální nepřipravenosti uprchlíků nacestu ohrožující jejich existenci, na druhéstraně tvoří přirozenou součást jejich životů,ne-li jich samých, a činí je nezaměnitelnými,byť trochu tragikomickými postavami. Jestliževěci a zvyky symbolizují spásu, pak vechvíli odloučení od nich protagonisté zákonitědospějí k pozdnímu prozření, ztrácejísvoji identitu a jejich životy jsou nezvratitelněvydány všanc.Cesta do zaslíbené země představuje snadnejpůsobivější text Ladislava Fukse vypovídajícío holocaustu už proto, že v němabsentuje jakýkoliv náznak zlehčujícíchprostředků autorem běžně užívaných, jakojsou hra se čtenářem, jeho mystifikování,zklamání čtenářského očekávání či zavádějícímotivy. Motivická výstavba tu sloužívýhradně k postupnému narůstání napětíspějící k apokalyptické zkáze.výročípražan volbou120 let od narození ludwiga windera„Rouhej, proklínej a rozbíjej se, přece jsi neporazitelný, sestup třeba do té nejtemnějšíšachty zoufalství, přece jsi vyvolený vždy znovu pozdvihnout svůj pohled, vždyznovu vstát, vždy znovu být sám sebou, dnes a za tisíc let. Nevzdávej se své svatékrve, bičuje Tě a očišťuje Tě. Bůh je v Tobě, jeho duch je nad Tebou!“ To říká vnitřníhlas Albertu Wolfovi, protagonistovi románu Židovské varhany, románu, o kterémnositel Nobelovy ceny za literaturu Thomas Mann prohlásil, že se mu jenmálokde zjevila podstata židovství tak vizionářsky živě jako právě tady. Kdo bylautor Židovských varhan, novinář a spisovatel Ludwig Winder, od jehož narozeníuplynulo 120 let?Dne 7. února 1889 se v malé jihomoravskéobci Šafově manželům Maximilianovia Fanny Winderovým narodil syn Ludwig.Když bylo chlapci šest let, zavedlo otcovoučitelské povolání rodinu do Holešova. Tamtehdy žila velká a od okolní křesťanské společnostirelativně oddělená židovská obec,a tak mohl budoucí spisovatel poznat životv ghettu v takové formě, s jakou se jehogenerační druhové vyrůstající v liberálnějšíPraze už nesetkali, což se projevilo i v jehodíle.Přibližně v roce 1900 odešel začínající středoškolskýstudent Winder do Přerova, kdestudoval krátce na gymnáziu, které pozdějivystřídal za olomouckou obchodní akademii.Již v této době psal verše a díky finančnípodpoře svého otce, který kdysi spojoval svémladistvé literární naděje s českou lyrikoua talent svého nejmladšího syna podporoval,mu vlastním nákladem vyšla první básnickásbírka s prostým názvem Básně.Po maturitě v roce 1907 odešel Winder zasvým nevlastním bratrem Ottou do Vídně,kde působil jako lokálkář v levicově liberálníchnovinách Die Zeit, a tak se octl v centrupolitického a kulturního dění podunajskémonarchie. Jako autory pro něho tehdy nejdůležitějšíoznačuje německý germanistažijící a působící v Praze Kurt Krolop, kterýje znalec Winderova díla, zakladatele psychoanalýzySigmunda Freuda, kritika soudobéobecné i jazykové kultury a bojovníkaproti frázi Karla Krause a jednoho z nejvýraznějšíchpředstavitelů vídeňského impresionismuArthura Schnitzlera. Po dvouletech ve Vídni se z lokálkáře stal redaktorfejetonů v německých novinách vycházejícíchv provinčních městech monarchie,mezi nimiž byly i Teplice a Plzeň.Zajímavou kapitolou z této doby je krátké,ale pro Winderovo myšlenkové zránídůležité působení jako soukromý tajemníkhraběte von Könnigsegga, kterému pomáhalpři psaní knihy o lovu lvů v Habeši (nynějšíEtiopii). Napětí a střety mezi aristokratickoua měšťanskou společností je totiž téma,které se ve Winderově díle vyskytuje v různýchobměnách, a někteří z jeho hrdinů jsouaristokraté, již si musí zvyknout na novouspolečenskou realitu, kterou vytvořila prvnísvětová válka.V červnu 1914 začal Winder pracovatv redakci německých novin Bohemia, vydávanýchv Praze, které byly druhým nejstaršímlistem v monarchii a vyznačovalyse zaměřením na kulturu. Praha přineslaWinderovi existenční jistotu i možnoststýkat se s významnými literáty své doby.I když se v tomto městě neodehrává děj většinyjeho knih, přece i on vnímal podobnějako například Gustav Meyrink historickoukontinuitu Prahy současné a rudolfínskéa dokázal vyjádřit její osobité kouzlo.V Praze se také z lyrika a autora dramatickéhopokusu Poledne stal prozaik, Windertak pro sebe objevil žánr, v němž mohlnejlépe uplatnit své přednosti, střízlivouJindra Broukalovávěcnost a schopnost analyzovat lidské myšlení,cítění a jednání. Román Šílená rotačkaz roku 1917, který zavádí čtenáře do atraktivníhoprostředí vídeňské redakce i vysokéspolečnosti, není nevyzrálá prvotina, aledílo, které alespoň v náznaku obsahujevětšinu témat, jež Windera měla provázetaž do smrti. Román je cenný i zajímavýmia někdy překvapivě aktuálními pohledydo zákulisí novinářské práce. Volba a předevšímzpracování látky svědčí o autorověschopnosti pozorovat, současníci si u hlavníhohrdiny všimli některých vlastnostítehdejších známých vídeňských žurnalistů,i o jeho citu pro společenské jevy s významempro budoucnost.Tématem, které prostupuje celé Winderovodílo, je židovství. Již Šílená rotačkapřibližuje na osudech dvou židovskýchprotagonistů pocházejících z Haliče, šéfredaktoraTheodora Glasera a operní pěvkyněOlgy Feuermannové, nezdařenou i zdařenoužidovskou asimilaci. NejznámějšímWinderovým ztvárněním této problematikyje však až román Židovské varhany z roku1922. Už titul je velmi symbolický, protožehra na varhany při bohoslužbě v synagozebyla jednou z věcí, o které se v 19. stoletípřeli více a méně asimilovaní Židé. O vztahk židovské tradici v knize také jde. Vzpouraproti židovské ortodoxii a útěk do smyslnéhoživota v moderním velkoměstě, návratk židovství a opětovné ztroskotání – těmitoživotními etapami prochází hrdina románuAlbert Wolf, nezdárný syn zbožného talmudistyWolfa Wolfa. Jazyk románu je inspirovánjazykem bible a vykazuje i vliv expresionismu,pozorného čtenáře zaujmou i četnérétorické figury, které jsou pro Winderatypické.„Najít jednotlivce na místě, na které sevtěsnal nebo na které byl zahnán, mít jasnýpřehled o obrovských posunech tříd a skupina neztrácet jednotlivce z očí,“ tak vidělWinder v eseji Látka a básník z roku 1926úlohu umělce. Tuto úlohu plnil i v několikarománech z let 1927 až 1935, v nichžse na jednotlivých lidských osudechzabývá proměnami evropské meziválečnéspolečnosti.V již politicky velmi napjaté druhé polovině30. let se Winder románem Následníktrůnu z roku 1938, který vyšel ve stejnémroce i česky, vrátil k osobnosti, která ho zajímalauž od mládí – k Františku Ferdinandud’Este. Winderův následník je na jednéstraně velice přesnou rekonstrukcí opírajícíse zejména o vzpomínky pamětníků, nadruhé straně je to studie o temném člověku,duchovně spřízněném s Albertem Wolfema dalšími autorovými hrdinů, kteří toužípo lásce a štěstí, a přece se cítí nešťastní,osamělí a cizí v životě, jehož veškerou tíhunesou na svých bedrech. Moderního člověkadělá z rakouského arcivévody to, že i kdyžtouží po řádu, vnímá svět jako chaos.Po vzniku protektorátu v březnu 1939představovala emigrace pro Windera,Pražana volbou, jedinou šanci, jak si zachránitživot. Vyvázl z dosahu nacistů koncemčervna 1939 společně s manželkou a staršídcerou Marianne, mladší dcera Eva byla připokusu o překročení hranic zatčena a pozdějizahynula v koncentračním táboře. LiterárněWinder zpracoval svůj útěk v románuListopadový oblak, který také přináší jednoz mála německy psaných svědectví o bitvěo Británii, a v silně autobiografické povídceRozloučení, v níž se mu podařilo vystihnoutsurreálnost oné doby, kdy byla zrušenavšechna normalita a která se lidem zvyklýmna demokratickou první republiku zdálanaprosto nepochopitelná.V dílech, která vznikla v anglickém exilu,si Winder klade naléhavou otázku, kdejsou kořeny neblahého politického vývojev Evropě a zejména v Německu první ploviny20. století.Ludwig Winder zemřel 16. června roku1946 v anglickém Baldocku. Jeho knihyjsou osobitým příspěvkem k věčnému rozhovoruo základních otázkách lidské existencea o základních touhách i bolestech lidskéduše, proto neztrácejí svou aktuálnostani v 21. století.tvar 04/09/11

úvahadoktor kott přemítášestý pokus o interpretaci prózy ireny douskovéMilan ExnerV řadě recenzí o prózách Ireny Douskové,míněné jako v principu neuzavřené, pokračujemejejí v pořadí čtvrtou knihou, jejížnázev čtete v titulu tohoto článku. Jdeo autorčinu první knihu povídek; pozdějise k ní přiřadí druhá povídková kniha Čímse liší tato noc, o které jsme řekli, že vyjadřujefilozofii dějin a antropologii našíautorky. Postupovali jsme tehdy schematickya reduktivně podle jednotlivých povídeka zajímala nás základní struktura děje,jeho místo a čas, charakteristika postava klíčové výroky. Podobně budeme postupovati v této recenzi.První kniha povídek Ireny Douskové neníhistorická a tomu bude odpovídat i zvolenámetoda. Nakolik jde o děje a hrdinyširší české současnosti, tedy doby „polistopadové“,půjde o analýzu (více či méně)existenciální. Životní pocit hrdinů je tucentrální sémantickou entitou a jejich počínánía životní zisky mají povahu symbolů.Existenciální téma je pro Irenu Douskovoupřípravou na téma dějinné; obojí se přitomlépe vyjadřuje řadou fragmentů než jednotnýmpříběhem. Existenciální antropologiebyla tedy přípravou na antropologii dějinnou.Doktor Kott přemítá. Postavy: PhDr.Karel Kott, redaktor kulturní rubriky v jednomcelostátním deníku; jeho manželkaJUDr. Renata Kottová, na rozdíl odmanžela hodně vydělávající, sebevědomá,zvládající dobře domácnost; k manželovishovívavá. Dvě děti, dcera v první, syn večtvrté třídě základní školy. Doktor Kott sipřehrává z gramofonu Bacha, škrabe přitombrambory a přemýšlí, co ho připoutaloprávě k této ženě: Kozy! napadne ho téměřokamžitě. Od této myšlenky není schopenpokročit dál. Při myšlenkách na kolegyniHaničku: Doktor Kott si bezmyšlenkovitěpotěžkával koule a nespokojeně vrtěl hlavou.Jakápak Barbie... Venuše! Botticelliho Venušepřeci. PhDr. Kott čím dál víc zabředá dovzpomínek na dětství, které mu nejsouzrovna příjemné. Když se ho syn zeptá,proč mu ve škole říkali „kokot“, zfackuje hoa častuje nevybíravými výrazy. Důležité proněj není, že tak ve škole říkají jeho synovi,ale že jemu tak nikdy neříkali (což je zřejmépopření reality).Alice. První část povídky je vysázenakurzívou a obsahuje denní sny pětapadesátiletérozvedené ženy, druhá část, vysázenástojatým písmem, pak její reálný život.Alice ve fantaziích svůj život bravurnězvládá: je malířkou, má intimního příteleintelektuála, na bývalého manžela a jehopartnerku/partnerky shlíží shovívavě a ironickyglosuje jeho život. Ve skutečnosti:Kdysi vysoká a štíhlá, teď shrbená a předčasněstařecky vyschlá, plížila se Alice pro láhevvína, lhostejno jakého, neboť všechna jí chutnalastejně málo jako ocet nebo zkyslá polévka.Ani obrovský vytahaný svetr nedokázal zakrýtnemilované vyzáblé tělo s kostnatými boky,s břichem vpadlým a jednou provždy prázdným(...) Chtě nechtě zachytila na okamžik veskleněných dveřích samoobsluhy svůj obraza s plným vědomím té bídy vzala za kliku.Cestou do Slávie. Hrdinka: slečna Sylva,směřující v neděli dopoledne do kavárnySlávie za účelem seznámení a vysnívajícísi během čekání na tramvaj budoucí živots dosud neznámým partnerem. Její senprobíhá dobře až do chvíle, kdy ji v tramvajidva chlapci ohodnotí slovy: „Hele, jaký mátlustý brejle!“ řekl jeden z nich matce... „Celáje ňáká tlustá,“ řekl druhý spratek. Vlivemtohoto nežádaného vstupu se snový příběhzačíná hatit: partner si najde milenkua manželé skončí u rozvodového soudu.Když Sylva dorazí do kavárny Slávie, uvításvého nápadníka nečekaným způsobem:„Já se ti divím,“ řekla. „Divím se, že máš ještětu drzost sem přijít. Po tom všem!“ Následujeuražený odchod, který šokovaný muž sledujekavárenským oknem. „Třeba to vůbecnebyla ona,“ pomyslel si.Na Čulíka. Doba: dva roky po sametovérevoluci. Hrdinové: Robert, jeho sestra Kristýna(Bert a Týna) a děvče Sabina. Děj: jízdastarou škodovkou do Beneluxu. Běhemcesty se Sabina, takto studentka psychologie,projevuje jako konzumní blondýna, bezzájmu o kulturní památky; stále jen vzpomínána psa Čulíka, kterého jí nedovolilivzít s sebou. Rovněž automobil se ukazujejako špatně volený společník a Týna, kterése cestování po autoopravnách s rozhovoryo šatech a módě začne zajídat, zlomyslněpovzbudí Sabinu, aby valuty, určené naopravu vozu, utratila za šaty; nezbývá tedynež obrátit směr jízdy zpátky k Praze. Vedlejšímdůsledkem Týniny taktiky je torpédováníbratrova vztahu k hloupé Sabině.„Jestlipak víte, na co se nejvíc těším?“ zeptalase (tj. Sabina, když Bert přestal křičet a onaplakat). A Bert s Týnou, aniž by o sebe zavadilipohledem, odpověděli svorně: „Na Čulíka.“Že to pro Berta není dobré vysvědčení, nenapadnežádného z nich; jediným pozitivnímcitem tu totiž zůstává vztah k psovi.Svatba. Hrdinka: Pavlína Vlachováv době příprav svatby se svým snoubencemZdeňkem. Její matka, takto učitelka, ženadominatního typu, se během seznamovacíhovečírku se Zdeňkovými rodiči zmocníveškerých příprav, od menu hostiny přesvolbu svatebních hostů až k nevěstinýmšatům. Pavlína nakonec uteče do zahrady:Zdeňkovi nedalo žádnou práci Pavlínu najít...„Člověče, neblázni,“ řekl, „vždyť o nic nejde.“Pavlína se rezignovaně vrací domů: „TakŠimon Pikous, Sněhové dělo ve Vesci, fotografie z cyklu Triumf vůle, leden 2009dobře,“ řekla Pavlína, „tak mi ty šaty tedaušijte, když myslíte. Mně je to fuk.“ Rodiče anito nevezmou vážně a pokračují v klasickémstylu. Scéna s matkami, otci a podivínskoubabičkou se mění v panoptikum.Francouzská ryba. Další ze škodolibýchpříběhů o rodičích a dětech. Hrdinkou jeEva, aktuálně v jiném stavu, a její manželPetr; oba bydlí s Evinými rodiči v jejich bytě.Matka se projevuje jako jednoduchá žena,která ráda a hodně jí: ovar, vařený těsně přednávštěvou u Petrových rodičů, distingovanýchintelektuálů, kteří novomanželůmnabízejí menší byt v podkroví své vily, Evutéměř rozzuří. Stydí se za matku a navíc senechce před návštěvou u tchána a tchyně,které si v kontrastu k svým rodičům idealizuje,přejíst. Po návštěvě dobře pochopíme,proč Petr bydlí raději u tlusté, nicméně celkemdobrácké Eviny matky. Dárky, kteréPetrův otec přivezl snaše z Paříže, jsou levnýšunt a „francouzská ryba“, s velkým tartasempřivezená ze „Západu“, se neukázalabýt ničím víc než skromným předkrmem,po kterém nic nenásledovalo. Manželé tedybudou i nadále bydlet v bytě Eviných rodičů,francouzské oknoO AKTUALITÁCH Z FRANCOUZ-SKÉHO KULTURNÍHO ŽIVOTAREFERUJE LADISLAVA CHATEAUKaždého Francouze můžeme oslovovat„pane ministře“Plastika provokativního umělce Davida ČernéhoEntropa v Evropě neuspěla; nelíbí seČechům, Bulharům ani Maďarům; Francieje na ní vyobrazena jako „GRÈVE“, stávka.Ať se nám to líbí nebo nelíbí, něco na tomje. Potvrzuje to i dokumentární pařížskávýstava Paris manif´, která byla otevřenav polovině prosince v Refektáři des Cordeliersv rue de l’École de Médecine, nedalekobulváru Saint-Michel; výstava trvala do11. února.Představila historii francouzských manifestacía stávek od konce 19. století až podnešek. Léta 1934 až 1968 patřila k těmnejplodnějším, však je také kurátoři výstavynazvali l‘âge clasique, klasickým věkem.Není divu. Předválečná léta jsou plná napětí,změn a krizí. Politické zvraty byly tak časté,že jeden slavný spisovatel, tuším GeorgesDuhamel, napsal v jednom svém románě:Ve Francii se vlády mění tak často, že každý bylalespoň den ministrem, a proto každého Francouzemůžeme oslovovat „pane ministře“.Zvláště rok 1936 byl ve znamení naděje,solidarity, optimismu a – velkých stávek.V létě téhož roku zvítězila ve volbách prvnílevicová vláda Front populaire, Lidová fronta,v čele s Leonem Blumem; období bel été sestalo mýtem: prodloužila se školní docházka,prázdniny, zkrátila se pracovní doba, Francouzipoprvé vyjeli na placenou dovolenou.V politicky vzrušeném období třicátých letse stávkovalo za svobodu, demokracii a mír;manifestovala pravice i levice, v ulicíchpochodovali antifašisté, komunisté i anarchisté,ale i dělníci a poslíčkové, sufražetkyi garçons de cafés, číšníci. Nejmohutnějšídemonstrace a stávky organizovali komunistéa odbory. Manifestovalo se nejradějiv trojúhelníku place de la République, Bastillea Nation. Také place de la Concorde semůže pochlubit slavnou manifestací, prvomájovouroku 1911. Zkrátka nepřišla aniLatinská čtvrť nebo place des Pyramides;protestovalo se i na Champs-Elysées a 13.května 1968 mohutná studentská stávkaproslavila place Denfert-Rochereau. V současnédobě si nacionalista Jean-Marie LePen oblíbil ke svým manif´ zejména sochuJeanne D‘Arc, zachránkyně Francie, o jejížslávě nepochybně sní.Stávky a manifestace se staly vážnýmsociálním fenoménem, výrazem veřejnéhomínění, který je nutno respektovat. Postupnědokonce vznikla i stávková kultura; šansony,slogany, literatura… K jejímu rozvoji přispěliumělci zvučných jmen, zvláště Jacques Prévert;jeho báseň Vive la grève! (Ať žije stávka!)se recitovala při mnohých protestech stejnějako Chanson de la faim, Hladová, kterouzhudebnil Maurice Korb.První francouzské stávky a manifestaceměly spíše podobu průvodů vzdávajícíchčest významným osobám, průvodem bylai velká protinacistická manifestace okolohrobu neznámého vojína u Vítěznéhooblouku na Champs-Elysées v roce 1940. Poválce pak početný průvod doprovázel napříčPaříží rakev s plukovníkem Fabienem, kterýpadl při osvobozování Paříže; jeho jménoColonel Fabien nese stanice metra i náměstív devatenáctém okrsku.Lze bez přehánění říci, že pařížská ulicebyla odjakživa kolébkou všech protestů,revolucí a stávek. Snad každý revolucionářalespoň jednou v životě procházel ulicemiu Seiny, na Montmartru nebo na place del‘Hôtel de Ville, nyní – symbolicky – naplace de Grève! Na pařížské ulici v roce 1883pronesl také anarchista Louis Michel svůjznámý projev k miséreux, ubožákům, obětemekonomické krize; tehdy poprvé zavlálčerný prapor, symbol anarchismu.Pařížská ulice plná kavárniček, obchůdkůa bohémů se stala mimo jiné také světem,kde se odehrál příběh Ubožáků Victora Huganebo výjev, který Delacroix tak mistrovskyzachytil na svém obraze Svoboda vede lid 28.července 1830 (mistr nechtěl na barikáděchybět, a tak se na obraze vypodobnil jakočlen národní gardy, jako muž s cylindrem…).Slovník jazyka francouzského Robert uvádí,že tvary protestující, manifestující používal užv roce 1849 jiný anarchista, myslitel a básníkPierre-Joseph Proudhon, sloveso manifesterse objevuje až roku 1868. O sto let pozdějivyjdou do pařížských ulic tisíce mladýchFrancouzů, kteří pod hesly Pod dlažbou je plážnebo Nevěř nikomu po třicítce začnou radikálněreformovat svět; opět padne vláda, ministři,změní se politika. A nedávno, v roce 2006,manifestovaly davy studentů znovu, tentokrátproti zákonu o prvním zaměstnání na„dvouleté použití“, opět se protestovalo protisociální nespravedlnosti a diskriminaci.V sedmdesátých letech se ve Francii uskutečniloprůměrně dvě stě padesát manifestacíročně, na přelomu milénia jich už bylotisíc pět set. Nutno zdůraznit, že ani Francouzipoliticky nevyhranění nezůstávajílhostejní k veřejným věcem, k osudu jiných;liberální prostředí v nich paradoxně vyvolávápotřebu účasti a zájmu.tvar 04/09/12

zapáchajícím po vepřovém ovaru; po hladovémnávratu z návštěvy jim možná kousekstudeného ovaru přijde k chuti.Úchyl. Hrdina: Filip Jelínek, zaměstanecbanky, který vzbudí podezření svýmchováním u fotografa, resp. fotografky;není spokojený se snímky na svůj občanskýprůkaz, a tak obráží jeden fotografický ateliérza druhým. Zjevně není přítelem žen,kterých se obává, což zčásti pochopíme,když poznáme jeho manželku a švagrovou.Rodinu zajišťuje nadstandartně, není všakpro obě sestry dostatečně mužný; on sámje obviňuje ze zhýčkanosti a neženskosti.Konflikt, který vznikne po Filipově poněkudopožděném návratu domů, je spuštěnmotivem, který má povahu dobového symbolu,totiž záchodovým prkénkem, nepoloženýmzpátky na mísu. Filipova situace seještě zhorší po návštěvě kriminalistů, kteříhledají jakéhosi devianta z centra Prahy.Dvacet snímků na občanku, z nichž sejediný nepovedl, zbaví Filipa viny před kriminalisty,nikoli však před oběma ženami.Jeden z kriminalistů při odchodu na Filipamrkne a zašeptá: „Ačkoli, když to tak vidím,nechcete jít přece jen radši s náma?“Easy way. Easy way je pražská reklamnífirma; ve skutečnosti jde o snadnou cestupoezie, resp. autora k literárního úspěchu.Hrdinkou je vodňanská gymnazistkaAnička Růžičková, která zvítězí v soutěžio nejlepší verše na šampon; zde, stejně jakov mnoha jiných knihách, se Irena Douskováukazuje jako mistr nápodoby funkčníchstylů lyriky (a ovšem pseudolyriky, což jei náš případ). Anička, která z hloupéhozadání vytěží maxinum, má sice talent,ten ale není objektem zájmu obou majitelůfirmy, kteří ji pozvou na soukromouvečeři, ani básníka, který zkříží jejich plánya nakonec ji defloruje; „básník“ tu znamenátolik, že vydal sbírku. Anička, kterou ránopo první milostné noci obestírá hrůza, seutěšuje tím, že si básník Hartmann (nomenomen) nevšiml ošklivých skvrnek na jejíkůži po holení ohanbí žiletkou; uvědomímelisi, že si Anička tuto kosmetickou úpravuzpůsobila před odchodem na večeři s majitelireklamní firmy, je zřejmě její literárnícesta celkem předurčena.Boban se vrací. Hrdinou je zachovalý čtyřiašedesátníkRobert Neumann, emigrantz roku 1968, ubytovaný po dobu návštěvyv Praze v hotelu Ambassador. Dosud máv živé paměti listopadové opojení roku 1989,kdy po pětadvaceti letech navštívil Prahupoprvé; nyní, dva roky „po revoluci“, se snažíneztratit dobrou náladu, i když česká společnostmá k nějaké extázi či sametu už hodnědaleko. Jak se postupně objevují a stupňujíprojevy asociality a hulvátství (pověstnípražští taxikáři a podobně), začne se s jehopsychickým stavem měnit i stav fyzický. Přivečeři u přátel, která se verbálními projevypříliš neliší od vývěsky krematoria, prodělámozkovou příhodu a je přikován na lůžkov jedné české nemocnici. Dantovo „Zanechtevší naděje, kdo vstupujete“ zřejmě nebude jennápisem vhodným pro vchod do metra, jaksi pomyslel při sestupu do pražského podzemípřed krátkým časem.Zdroj čisté radosti. Hrdinka: Marie Procházková,gruntující před odjezdem na letníbyt, kam odeslala manžela s dětmi napřed,aby jí při úklidu nepřekáželi. Ačkoli tutovariantu sama navrhla a prosadila, je nespokojenáa podrážděná. V manželství je na tomženská vždycky hůř. Zároveň si je vědomátoho, že motivem jejího zdržení doma nebylúklid; dojetí při sledování kýčovitého americkéhofilmu o lásce až příliš jasně naznačuje,oč vlastně jde. Během úklidu, kdykouří, popíjí kávu a whisky, ucítí v chodběneobvyklou příjemnou vůni. Podstata věcibyla jasná: Na chodbě krásně voněl cizí chlap.Mariina odpověď na čichový podnět je fyziologická:myšlenka „na sex“ je náhle neodbytná!Když neznámý muž zazvoní u jejíhobytu, aby zde nechal nějaké věci pro svoutetu, která zrovna není doma, pozve ho dál;manželská nevěra je na spadnutí, nakonecale k ničemu nedojde. Před odjezdem naletní byt odpovídá Marie na otázku tetyneznámého návštěvníka, kamže to vlastnějede: „Já? Já jedu do Hnojné Lhotky. (...) Zamanželem, on už tam je.“Rozhovor. Hrdinkou je mladá novinářkaLucie, která kvůli pracovnímu místu opustilaPrahu. Dominanty severočeského města,kde pracuje v redakci okresních novin, tvoříhřbitov, nemocnice a domov důchodců, onavšak svůj exil prožívá pozitivně: není vydánanapospas aroganci šéfredaktorů jako v Prazea v psaní má nebývalou volnost, o které alezároveň ví, že už nebude dlouho trvat; dobase totiž rychle mění. Na procházce městemse seznámí s jedním důchodcem, učitelemve výslužbě Kyselou, pamětníkem a znalcemzdejšího kraje, a nadchne se pro interwievs ním. Také starý muž je nadšen a koná přípravyna rozhovor, ten však je redakcí odsunutna počátek následujícího roku. Lucie,která žije mezi redakcí okresních novina pronajatou garsoniérou celkem v izolaci,dostane mezitím nabídku z jedné pražskéredakce a nakonec jí neodolá. Plánovanýrozhovor s pamětníkem se neuskuteční, cožstarý muž bere statečně, i když, zdá se, pramálověří slibu, že ho bude realizovat jinýredaktor. Nemáme tedy vcelku vážný důvod,abychom se domnívali, že důchodce, kterýse v noci před Luciiným odjezdem oběsil,je učitel Kysela. Je to ale předznamenání:V poryvech ledového větru tiše dokvikával rokprasete, zatímco za humny už rok draka nedočkavěrozevíral tlamu.Maminka. Jde o typ manželství, jakýdobře známe z novely Někdo s nožem, kdetéma o paranoi sudičských mužů vyvrcholiloKateřininou povídkou o manželovi,zešílevším nad vánočními dárky. Takérodiče povídky Maminka zažívají svoupředvánoční idylu. Tatínek, vracející sez nákupů ověšený balíčky, je podrážděný,ostatně jako vždycky; nezdá se, že by sikdy chtěl s manželkou a synkem povídat.„Táta se pořád zlobí, viď?“ podotkl Míša. (...)Jasně že se pořád zlobí, pomyslela si, a už měs tím pěkně sere. Chlapec, který vyžaduje,aby ho koupala a předčítala mu matka, přivedenakonec otce k zuřivosti. Když otecvychladne, vyžaduje na manželce souloža nedokáže pochopit, proč ho odmítá. Takétady si žena do pracovního přetížení promítáerotické obrazy z fiktivního světa; mátedy hned dvojí důvod k odmítnutí manželskéhosexu: „Na tyhle věci já teď nemám anipomyšlení.“ A přirazí troubu, až to zadrnčí.Závěr:Absence nočních snů, tak typických prořadu knih Ireny Douskové, napovídá samao sobě, že v Doktoru Kottovi jde o lidskéživoty zvláštním způsobem zploštělé.Nezdá se přitom, že by autorka stranilaženám, nestraní nicméně ani mužům. Jsoutu ovšem denní sny našich hrdinů, ty všakjsou obsahově chudé a ploché jako televizníseriál: sexuální kýč, ať už manželskýnebo mimomanželský, je metou těchtopostav, které se z podstaty svých povahmíjejí s jakoukoli vnitřní hlubinou. Jsounešťastné, ale ne tragické. Budí znepokojení,ale ne soucit. Chybí jim vznešenost, aťuž je vidíme jako rodiče, manžele, milencenebo zaměstnance. V afektu jsou vulgární,ale ne upřímní. Neupřímnost a falešnévědomí jsou jejich erbem a obranným štítem,který nemůže fungovat prostě proto,že je to zároveň zdroj jejich trýzně. Neznajísebepřesah a katarzi. Žijí uboze, žijí konzumně,žijí při povrchu. A žijí tak proto, ženeznají lásku.Lze z takové situace vybřednout? Aleano: každá z těchto figurek má reálnoušanci stát se postavou; k tomu by ovšemmusela procitnout ze svých rigidních iluzí!Aby procitla, musela by objevit zázrak vcítěnía prožitku nitra toho druhého, svéhobližního; nejbližší lidé těchto postav tedynejsou jejich bližními. Jedinou figurkou,která se dokázala ubránit odcizení, je učitelKysela, rozdávající se ve své lásce k domovině.To, co leží na našich hrdinech jako příkrovsmogu, je negativita; žádný z nich senevymezuje pozitivně, tj. vyššími city.Neváží si jeden druhého ani sebe sama,jsou to deidealizovaní lidé. To, co považujíza city, jsou emoce, povýtce primární. To,co považují za lásku, je sexualita, pudováa nesublimovaná. Vystrčeny do průvanudějin, jak to uvidíme v druhé povídkovéknize naší autorky, mohou být heroickénebo ubohé, ale nic mezi tím. A to je kořenzklamání z polistopadového vývoje českéspolečnosti (neboť o něj tady podstatnýmzpůsobem jde): že totiž láska zas jednounezvítězila nad lží a nenávistí! Že senechceme osvobodit pravdou, ale iluzemi.Zdá se, že existenciální i historická analýzaIreny Douskové směřuje neomylněk tomuto cíli.severní vítrKULTURNÍ LIŠEJNÍK Z KŮRSTROMŮ SEŠKRABALONDŘEJ VIMRNad recepcí Jáchyma Topolaaneb Češi jsou ve Švédsku v podezřeníKoncem loňského roku vyšly ve švédštinědva tituly Jáchyma Topola. Oba téměřnajednou. Noční práce (v překladu ToryHedinové, nakl. Ersatz) a Zlatá hlava (v překladuSophie Sköldové, nakl. Rámus). Až najednu poněkud zapadlou povídku a několikbásní (v jednom svazku vydaných též nakladatelstvímRámus) se jednalo o první uvedeníTopola ve Švédsku. A dodejme, že jeto jeden z mála současných českých autorů,kteří se ve švédštině objevili. Jak byly Topolovytexty přijaty (tedy necháme-li stranouhojně navštívené autorské čtení)? Recenzívyšlo něco přes půl tuctu, což ve Švédsku nazahraničního neznámého autora rozhodněnení málo. Zdvořilou pozornost věnovalypředevším Noční práci, hotové furóre napáchalaZlatá hlava.Recenzenti Noční práce, ač přijali románvcelku pozitivně, nepřinesli svým švédskýmpohledem na dílo nic moc pozoruhodného.Vesměs představují neznámého autorašvédskému publiku, u něhož předpokládajíjistá specifika. Namnoze odmítají povrchnímarketingovou značku „rockový román“,protože: Je to – s týmž důrazem na obě slova– magický realismus. Fantaskno, jenomže prokládané.Ponor do politických podmínek, kterývšak nikdy neodmítá bezmeznou suverenituJáchym Topol na fotografii Karla Cudlínafikce. Noční práce, jež jde vstříc snům na dennímsvětle vyhaslým a vzpěčuje se chladněnesmiřitelné skutečnosti (Jan Karlsson, Kristianstadsbladet,30. října 2008). Reprezentativníukázkou těchto anotačních recenzí,jež počítají se švédským předporozuměním,budiž následující výstřižek: LiteratuřeJáchyma Topola bychom v naší jazykové oblastiměli věnovat pozornost. Tady, kde většina lidížije, a už dlouho, jako v chráněné dílně. Topolovaliteratura je závažná, tam se neproblematizujeto, jak se obyvatel elegantní vilové čtvrticítí stísněně a znuděně. To jméno si zapamatujte(Eva Björnbergová, dagensbok.com, 21.října 2008). Dalo by se říci, že recepce Nočnípráce vypovídá především o způsobu, jakýmse recenzenti zahraniční literatury vyrovnávajíse zcela neznámou literaturou, knihou,jejím autorem. Převyprávění děje, několikžánrových nálepek, jedna dvě věty obraznéhoa odměřeného hodnocení...O spletitých cestách mezinárodní literárnírecepce však daleko příznačněji svědčípřípad Zlaté hlavy. Naplno se zde ukazuje,že jakou má recepce zahraniční literatury(v našem případě ve Švédsku) vlastně výpovědníhodnotu, není navzdory výše řečenémuvůbec jasné. Vypovídá o přeloženéknize? O autorovi a zprostředkovávanémliterárním kontextu? O překladu, ať už narovině lingvistické či na rovině mezikulturníkomunikace? Ale kdepak. Případ Zlaté hlavynaznačuje, že vypovídá především o kontextupřijímajícím, a to na osobní a ideovérovině recenzentské; tématem recenzí zdáse býti zvláště ono švédské předporozumění,jež rozporuplný text Topolův pouzeaktivizuje. Nuže: románový fragmentz Mongolska je ve švédském vydání doplněnrozhovorem, jejž s autorem vedl Petr Placák.Recenzentka si za odrazový můstek zvolilajednu z replik. Topol vzpomíná na sovětskétanky v Praze v srpnu 1968 a dodává, žetehdy začal hluboce a intenzivně nenávidětsovětský komunismus.K tomu Inga-Lina Lindqvistová: JáchymTopol [od té doby] místo sovětského komunismuzačal zkrátka a prostě nenávidět Rusy.Rusové znásilnili krásné Mongolsko – a mongolskéhoprotagonistu soustavně znásilňujehrbatá Ruska, jejíž podnapilý otec mu vypíchneoko. […] Mongolsko nabízí spisovateli veškerýprostor, jejž potřebuje, aby mohl dát otevřenýprůchod své nenávisti vůči Rusům. Školya zdravotní péče není ani tak lidské právo,nýbrž výmysl zlých Rusů, jak nalákat ryzíMongoly, aby slezli z koňského hřbetu. Stručněřečeno: rasistický manifest v elegantním literárnímhávu (Aftonbladet, 30. října 2008).Téhož dne, ve zcela jiném deníku, zcela jinýrecenzent, tatáž recenzovaná kniha: Kdybychchoval důvěru v to, že jsou naši ochráncikomunismu schopni se vžít nejen do mocenskýchstruktur světa ideologií, ale touž měroui do lidských osudů, tuto knihu bych jim doporučil.Ale nejspíš by ji z pevných ideových a hlubocezakořeněných důvodů odvrhli jako – v nejlepšímpřípadě dobře napsaný – pamflet. Cosejde ve jménu velké věci na nějakém tom oku?Slepí jsou přece všichni ti ostatní! (Jan Karlsson,Kristianstadsbladet, 30. října 2008).Tolik tedy k událostem nedávným. Abychomrecepci mezinárodní (opět: v našempřípadě švédské) recepce domácí literaturyještě dále zproblematizovali – a zapředlido ní též časový aspekt a proměnu českéi švédské společnosti – dodejme, že v roce1929, za zcela odlišné kulturně-politickohistorickésituace, vyšla ve Švédsku antologieČeští vypravěči (Tjeckiska berättare).Obsahuje tři texty tří autorů: Aloise JiráskaDo Němec, Antonína Sovy Pankrác Budeciuskantor a Josefa Knapa Réva na zdi. Pozoruhodnýje důvod výběru Jiráskovy povídky.Z korespondence překladatele Emila Waltera,toho času kulturního atašé ve Švédsku,a Josefa Knapa se dozvídáme, že EllenWesterová, překladatelka do švédštiny,vybírala mezi vícerem titulů, ale rozhodne sepatrně pro povídku Do Němec, jednak proto,že si myslí, že je dobrá, za druhé odpovídá rozsahema za třetí není v ní nic protiněmeckého,tedy z politicko-propagačních důvodů, poněvadžprý „Češi jsou ve Švédsku v podezření, žeNěmce nemají rádi“.tvar 04/09/13

Díky důkladné několikaleté přípravě, probíhajícíi při „totálním nasazení“ po uzavřenívysokých škol během okupace, mohli v roce1946 předložit vedení Tatry Kopřivnicedokonale zpracovaný cestovatelský projekt.Ten byl schválen, mladí inženýři absolvovalidovednostní kurs na výrobní lince přímov kopřivnické Tatře a po dalších organizačnícha technických přípravách se 22. dubna1947 vydali s přidělenou Tatrou 87 na svouprvní několikaletou expedici. Do konceroku 1950 projeli od západu k východu a odseveru k jihu Afriku, od jihovýchodu napříčk severozápadu Jižní a Střední Ameriku,aby cestu zakončili – kvůli změně politickésituace – v Mexiku.Na druhou expedici vyráželi opět 22.dubna – v roce 1959 a ve dvou speciálněvyrobených prototypech Tatry 805 a navícs mechanikem a lékařem. Do roku 1964 projelipostupně některé státy Blízkého východu,monzunové Asie, indonéské a japonské ostmiroslavzikmundMiroslav Zikmund v Českém centru v Košicích u fotografií H+Z, 18. 10. 2006; foto Radovan KoderaJiří Hanzelka a Miroslav Zikmund (vpravo) na ostrově Chinchas v Peru v r. 1949. Fotografoval Eduard IngrišV sobotu 14. února oslavil neuvěřitelné90. narozeniny Miroslav Zikmund – cestovatelskálegenda. Narodil se v Plzni v roce1919 krátce po vzniku čs. republiky v rodiněželezničáře a obě okolnosti silně zapůsobilyna formování jeho osobnosti. S historiía rozvojem tehdy mladé nadějné republikybyl spjat citově, železničářská krev v němvzbuzovala cestovatelské nadšení a touhupo poznání. První cestu – na režijní volnoujízdenku – absolvoval v 17 letech vlakema s mladším bratrem dojeli do nejzazšíhokouta Československa, do podkarpatoruskéJasini. Už tehdy si vedl cestovatelský deníka v něm pečlivé záznamy z cesty i poznámkyo pořízených fotografiích.Se svým souputníkem, celoživotnímparťákem a cestovatelským dvojčetem JiřímHanzelkou se seznámil již v prvních dnechpo nástupu na Vysokou školu ekonomickouv Praze na podzim 1938 a brzy se pustili dopřípravy cesty po pěti světadílech.inzerceobrázky z přítmí zámeckých knihovenO Zahradě zdraví (Gart der Gesundheit)jsme před třemi lety už ve Tvaru psali, a takjen ve stručnosti zopakujme, že se jednáo dílo vydané tiskem poprvé v roce 1485. Zaautora Zahrady je považován Johann Wonneckevon Kaub (kolem r. 1430 až 1503/4),osobní lékař kurfiřta Friedricha I. Kniha jekompilací z děl „různých slavných doktorů“a obsahuje farmaceutické recepty léčiv získávanýchz rostlin, zvířat a minerálů. Vyšlamnohokrát – jen do konce 15. století se objeviločtrnáct „pirátských“ vydání, která vždydoprovázelo okolo čtyř stovek velmi kvalitníchdřevořezů, přisuzovaných ErhartuReuwichovi. Dílo samo mělo i velký význampři utvářené novodobé němčiny. Latinskávydání vycházela pod názvem Hortus sanitatisa stala se na dvě staletí biblí přírodovědců.larovy a převážně asijskou část tehdejšíhoSovětského svazu. Na svých cestách pořídilistovky tiskových a rozhlasových reportáží,natočili desítky krátkometrážních a několikcelovečerních dokumentárních filmů a nafotilidesetitisíce záběrů. Ve statisícovýchopakovaných nákladech vydali postupně 12obsáhlých a literárně hodnotných cestopisů(ten jedenáctý vyšel až po r. 1990, dvanáctýv prosinci 2008). Jejich cestopisné dokumentárnífilmy patřily k nejnavštěvovanějšímcelovečerním filmům promítaným v čs.kinech.Po okupaci Československa v roce 1968byli profesně i existenčně persekvováni.Společenské rehabilitace se dočkali až poroce 1989 – začaly se vydávat a prodávatjejich knihy a filmy, Tatra 87 z první expedicese vrátila v Národním muzeu z depozitáředo expozice. Oba cestovatelé se opětstali součástí společenského a kulturníhoživota, začali se objevovat znovu na stránkáchnovin a časopisů i v rozhlasovýcha televizních pořadech.Jiří Hanzelka v únoru 2003 po dlouhénemoci zemřel. Miroslav Zikmund žije veZlíně a navzdory svému požehnaném věkuněkolikrát do roka s partnerkou Mariívyjíždí poznávat exotické země, kde ještěnebyl, nebo se zvídavě vrací na místa, kterákdysi navštívili s Jiřím Hanzelkou. Stáleaktivně sleduje společenské dění, ale předevšímsoustavně pracuje na katalogizacisvého a Hanzelkova díla pro Archiv H+Zzlínského muzea. V loňském roce dokončilposlední společný a dosud nepublikovanýrukopis knihy Past na rovníku, který se takstal zatím poslední vydanou knihou dvojiceH+Z.Miroslavu Zikmundovi k jeho narozeninámpřejeme do dalších let hodně zdraví,dobré nálady, mnoho energie a cestovatelskýchzážitků…Martin Langertvar 04/09/14

důmyslný rytířautor quijota ivan matoušek /4XXXII.Příštího dne společnost dorazila do hospody,kterou Quijote se Sanchem již jednou navštívili(viz. XVI. a XVII.). Hostinský se ženou,dcerou a Maritornes je poznali. UtrmácenýQuijote ihned ulehl a spal. Ostatní při jídlehovořili o jeho bláznovství. Hostinský nechápal,jak se lze pomátnout z rytířských románů,které jsou nejlepším čtením, načež přineslněkým zapomenutý kufřík se třemi knihamia popsanými lístky. Farář chtěl dvě knihy plnénesmyslů spálit a jednu jako skutečnou historiiponechat. Hostinský namítl, že románybyly vytištěny se svolením Královské rady a žesám by s pálením postupoval opačně. Doroteia Cardeniovi připomíná Quijota. Nicméněk údivu Sancha uznává, že dnes již potulnýchrytířů není. Farář mu knihy ponechal. Sanchouvažuje o návratu k rodině (podle výsledkuvýpravy do Micomiconu). Všechny zaujmePovídka o nevhodně zvědavém (na lístcích),takže se ji farář rozhodne přečíst.XXXIII.Ve Florencii žili významní šlechtici Anselmoa Lotario, nazývaní dva přátelé. Anselmo sivzal krásnou a ctnostnou Camilu, leč pojalúmysl její ctnost vyzkoušet. Požádal o toLotaria, který se mu jeho šílenou touhu popoznání marně snažil pádnými argumentyrozmluvit. Nakonec se tedy odhodlal ke lsti,a aniž by Camilu sváděl, tvrdil, že ho odmítá.Anselmo je pozoroval klíčovou dírkou, a takLotaria usvědčil ze lži. Ten se zastyděl a slíbilpříteli vyhovět. Pošetilý manžel svým chovánímnaplňoval verše znamenitého básníka:z ke modrého kafi baruVe smrti já hledám žití,v nemoc zdraví nechť se změní,svoboden chci do vězení,ve zdi průchod toužím míti,věrnost žádám ve zrazení.Osud můj však jinak velí,vždyť mi málo slastí chystá:pro mé blaho není místa.V touze své že tak jsem smělý,i co mám, ztratím dojista.Odjezdem za venkovským přítelem vytvořilpro Lotaria takové podmínky, že se do Camilyopravdu zamiloval.XXXIV.Camila, nenacházející u Anselma pochopení,se Lotariovi vzdala. Po návratu byl Anselmoke své spokojenosti Lotariem ujištěno počestnosti své ženy. Nyní už jen Všetečkachtěl, aby na ni zrádný přítel jako na Chlorispsal oslavné verše. Ty se zasvěcené nevěrnicilíbily, a dokonce to mohla před manželem(tvrdil jí, že je Lotario do jakési Chlorisopravdu zamilován) říkat nahlas. SlužebnáLeonela o hříchu své paní věděla, utěšovala jii povzbuzovala a sama si teď do domu vodilamilence. Jednou ho Lotario zahlédl a v žárlivostiusoudil, že se jedná o dalšího milenceCamily. Aby se jí pomstil, pravil Anselmovi,že se může z úkrytu v pokladnici přesvědčito nevěrnosti své ženy. Ovšem vzápětí svéhočinu litoval, přiznal se k němu Camile a ta muřekla o milenci služky a navíc vymyslela, jakjeho unáhlení napravit. V pokladnici sehrálas ním a Leonelou takové divadélko, že ukrytýmanžel (údajně opět u venkovského přítele)byl ve věrnosti své manželky utvrzen (chtěladokonce svádějícího Lotaria zabít, načež sesama trochu poranila).XXXV.Farářovo čtení přerušil boj s obrem (spícíQuijote rozsekal šavlí měchy s vínem). Sancho,ač nespal, hledal obrovu hlavu, neboťvěřil, že mu dopomůže k panství. Quijotepoklekl před farářem v domnění, že klečípřed princeznou, a pravil (k radosti Sancha),že jí obr už neublíží, načež únavou zase usnul.Farář slíbil zuřícímu hostinskému uhraditškodu a Dorotea slíbila Sanchovi hrabství.Pak farář pokračoval ve čtení novely. Všeobecnáspokojenost byla narušena, kdyžv noci Anselmo zahlédl prchat od Leonelymilence. Chtěl služebnou zabít, a proto munakonec slíbila, že se ráno doví něco důležitějšího.Zamkl ji, vrátil se do ložnice a všechnořekl Camile. Ta, když usnul, utekla i se šperkya penězi k Lotariovi, který ji odvedl do klášteraa sám zmizel z města. Služebná uteklapo prostěradle oknem. Když poznal Anselmo,co způsobil, odjel k venkovskému příteli, kdestihl napsat, že Camile odpouští, a zemřelzármutkem, který mu přinesla nevhodnázvědavost. Lotario padl v bitvě, načež Camilav klášteře zemřela žalem nad skonem svéhomilence. Farář by novele, jejíž formu považovalza zdařilou, věřil, kdyby v ní byl tak pošetilýne manžel, ale nápadník.XXXVI.Do hospody dorazil don Fernando s Luscindou(unesl ji z kláštera) a doprovodem,všichni zamaskovaní. Před jejich příchodemse stihla i Dorotea zamaskovat a Cardenioschovat. Postupně se však všichni poznali.Fernando nakonec přijal Doroteu za svouženu (dobře se vyjadřovala, poutavě vyprávělao svém neštěstí) a Cardenio již mohl býts Luscindou. Plakalo se štěstím, jen Sanchoplakal z žalu, že Dorotea není princeznouMicomiconu.XXXVII.Když tu novinku řekl vzbudivšímu se Quijotovi,ten tím nebyl překvapen, neboťví, že je zde vše zakleto. Mezitím farářostatním vyprávěl, jak lstí dostali Quijotaz Peňa Pobre, načež se rozhodli, že Doroteasvou úlohu dokončí. Tu vstoupil Quijotejiž ustrojen a s helmou Mambrinovou nahlavě a sám Dorotei vysvětlil, že se v prostoudívku změnila z rozkazu čaroděje, jejíhootce. Ona tvrdila, že je stále princeznou. Dohospody dorazil otrok doprovázející maurskoukrasavici Lelu Zoraidu (Marii), kteránerozuměla španělsky. V čele slavnostnívečeře sedící Quijote pravil: Uvažme, jakpodivné věci zažíváme. Kdo vstoupivší dotohoto hradu by poznal, že paní po mé levicije královnou Micomiconu a já že jsem rytířSmutné Postavy, jehož sláva jde světem?Potom duchaplně porovnával vědu s válečnictvím,které jako cestu k míru plnounebezpečí hodnotil k radosti přítomnýchšlechticů výše. Odříkání je studentům vynahrazenojejich pozdějším vlivným postaveníma přepychem.(pokračování příště)Většina časopisů, i těch s delší výrobnílhůtou, již předvedla letošní první číslo,a tím i záměry, kudy se chce dále ubírat,případně co je s časopisem nového.Podívejme se, pevně usazeni u kavárenskéhostolku, na některé z nich.A2 ohlásila již v prosinci loňského rokuzměnu periodicity a rozsahu – přestává býtdvaatřicetistránkovým týdeníkem a stáváse čtyřicetistránkovým čtrnáctideníkem.Charakter a zaměření zůstalo nezměněno,jen z toho náhlého ztloustnutí jakoby časopis trochu znervózněl a ulevoval siděrami, kde se dá. Přehled kulturních akcí,ale i zajímavých TV programů se protáhlna čtyři tiskové strany a umístěn uprostředaspiruje na to, aby byl vyňat a přimagnetovánna lednici. Hezký nápad, ale... já to asidělat nebudu. Ani dvoustránka plná autíčekv prvním čísle a něčeho jiného v dalšíchplus zcela textu zbavená titulní strana měpříliš nenadchly – nevím, zda tyto výtvarnéambice souznějí s možnostmi papíru, spíšene. Dojem boje s prázdnými stránkami dělái další hluché místo, totiž druhá stranazaplácnutá velkorysým Obsahem čísla(opravdu je pro čtyřicetistránkový čtrnáctideníknezbytný takto přesný rozcestník?)a inzercí na vlastní předplatné (ta se ještějednou objeví i na straně poslední). Přibylacelostránková rubrika Odpor a glosy redaktorůpod vtipně mnohoznačným názvemEskalátor. – Obé podtrhuje dlouhodobousnahu A2 o asertivní novinařinu, která sezaměřuje na žhavá témata, podstatná profungování kulturních a vzdělávacích sfér;výběr témat většinou míří do černého – cožse např. Literárním novinám, které majírovněž ve štítu kulturně-politické zaměření,příliš nedaří. Napadá mě, zda rubrikouinstitucionalizovaný periodický odpor jevlastně ještě odporem – ale to je spíš věcdiskuze než této glosy. Přejme Ádvojce donového roku více písmen, sílu mít tužkystále ostře ořezané a také ať se v nové situacizabydlí a co nejlépe využije těch několikavýhod, které se nabízejí (zpomalení tempaa stránky navíc).Literární noviny byly – počínaje číslem 4– opuštěny šéfredaktorem Jakubem Patočkoua prodány obchodní společnosti Právo,solidarita a informace. Nový šéfredaktorZbyněk Fiala přišel z redakce týdeníku Ekonom.Hodlá prý Literárky zatraktivnit. To jedobře. Ohyzdné a neatraktivní jsou dlouháléta. Vzhledem k výše uvedenému se všakobávám, že o literaturu v nich opět nepůjde– spíš o politiku, zase z nějaké jiné strany.Host po Novém roce překvapil novým formátema grafickou úpravou; „lesklý euroformát“už neodpovídá charakteru dnešníholiterárního či kulturního periodika, vysvětluješéfredaktor Miroslav Balaštík v úvodníkuletošního prvního čísla. Aha. Zapátrejmetedy, co má být onen charakter dnešníholiterárního či kulturního periodika, kterémuchce nový nelesklý neeuroformát Hostaodpovídat. V jedničce jako by Host vsadilna zlaté mediální pravidlo lidi zajímá to, coznají. A tak místo aby časopis v moři písmena knih něco hledal, třídil a nacházel (a takyriskoval), bere zavděk „celebritami“, které jižpředtím nasvítily jiné reflektory – servírujenové podrobnosti o životě a tvorbě laureátůOrtenovy ceny Jaroslava Rudiše a PetrySoukupové, nepohrdne tématy stokrát promrskanými(krize české literatury, čekánína velký román – pravda, tentokrát v Estonsku),ba ani pravidelná dávka emocí (návyková?)Trávníčkova Románového zápisníkunevypadá, že by měla v plánu kdy vykliditpole. Mimochodem, odpočinek by možnázasloužilo i vášnivé povídání o víně bořetickéhopána s koštýřem – po jistou dobu tobylo milé, teď už to ale trochu začíná zavánětdeliriem. A máme zde i výtvarno (věkemprověřené a zaručeně hodnotné fotografieJosefa Sudka), nově vykázané z potištěnýchstránek do jakési vnitřní fotografické přílohy(ó, jak dnešní), a máme zde i židličky, resp.háčka, známkující knihy jako v denním tisku(to je nepochybně ještě dnešnější a MirkemBalaštíkem v editorialu též šalamounskyzdůvodněné). K útěše mi zbývá Vít Slíva sesvými tradičně dobrými básněmi, hrdinnéa nevděčné úsilí Radka Fridricha, mistránkadílenského Hostince, určeného pro začínajícíautory, a naděje, že si přece jen trochu počtuv některé z těch oháčkovaných recenzí. Přiznávám,že první číslo Hosta mě docela otrávilo.Obrázek na obálce by se snadno mohlstát hrozivým symbolem konců české literatury:Barvou posprejované ruiny, za nimižpřísně vykukuje Jára Rudiš...Psí víno – že prý je nebo bude vepsí, psalve své glose na ministerském Portálu českéliteratury (www.czlit.cz) Vladimír Novotnýkrátce poté, co s několika dalšími osvědčenýmiredaktory opustil psívínovský redakčníokruh. Bez Vladimíra Novotného,Michala Šandy, Radima Kopáče a JaroslavaKovandy tedy vepsí? Neviděla bych to, vašnosti,zas tak černě. Těžiště Psího vína leželovždy hlavně v poezii, ukázkách z tvorbyautorů bez ohledu na jejich zavedenost.V tom se nic nezměnilo. Omlazená redakces vervou loví v neprobádaných vodách a máodvahu tisknout i to, co by uměřený občansnadno nazval ptákovinou. Vždy je zajímavějšíurčitá průkopnická nevycválanost nežkultivovaná šeď, která možná neurazí, aletaké většinou nic moc zajímavého nepředvede.Pokud se o některém z časopisů dá říci,že aktivně vyhledává nové neznámé autory,je to určitě Psí víno. V tom smyslu alespoňtrochu zaceluje trhlinu po časopise Iniciály,která vlastně od jeho zániku ve spektruliterárních časopisů neustále zeje. Ne že byse na Psím víně nenašla ani jedna moucha,sympatické však je, že časopis se netváří,jako že sežral všechnu moudrost světa, jenabitý energií a dobrou vůlí sám sebe hledata zlepšovat.Božena SprávcováGrand Biblio. Symbolickým výstřelem z dělaoslavil vstup do třetího ročníku časopisuo knihách ze všech stran jeho šéfredaktor JaroslavCísař. Stačí posledním dvoučíslemprolistovat a je jasné, že i v letošním rocezůstane vše při starém. Jde v podstatě o časopisinzertní, v němž reklama nemilosrdněválcuje vlastní publicistiku, a tak se nabízíneodbytný pocit, že vydavatel – nakladatelstvíGrand princ, a. s. – titul věnující se literatuředo své stáje zařadil sice z důvodů prestižních,jinak však k němu přistupuje stejnějako k jiným svým tiskovinám, zaměřeným(namátkou) na oblast motorismu, bydlení čizdraví a wellnesu. Všudypřítomná reklamaje nutné zlo dnešní doby, a proto nad nísnad lze přimhouřit oko, stejně jako nadsnahou o hledání atraktivních osobnostímimo vlastní literární provoz (v č. 1–2/2009se zpěvák Dan Bárta dušuje, že na filmy časnemá, ale na přečtení dobré knížky si honajde vždycky). Co mi na Grand Bibliu vadípředevším, je tezovitost jednotlivých článků(často navíc doplněná nechtěnou pachutínemastných neslaných píárek) a zjevný příkaz„Buďte struční!“, nutící pisatele referovato příslušné problematice povrchně. Totéžplatí o rozhovorech – jakkoliv jsou vedenys lidmi majícími co říci, omezují se na párotřepaných otázek, dávají respondentovimálo prostoru, působí dojmem hektickyvyráběných pásových prefabrikátů. Místypřipomíná Grand Biblio ve svém strachuz delších textů až bulvární plátky. Co jinéhoříci k úvodnímu dílu seriálu o životě a tvorběVladislava Vančury, k stránkovému článkuo velikosti cca tisícovky znaků, doprovozenémudvěma fotografiemi a hned třemi (!)mezititulky? Stať, jež by v jiném periodikuvyšla souborně, tu bude uměle natahovánado celoročního seriálu a rozsekávána nainformační prvočinitele. Šéfredaktor Císařmá určitě dobrý úmysl, nechybí mu anidobré nápady a „čuch“ na zajímavá témata,je však příliš svázán požadavky nakladatele.Grand Biblio tak zůstává sotva na půl cesty,nemalý potenciál se rozplývá v moři nutnýchúliteb.Michal Škrabaltvar 04/09/15

eletrieděj a mezeraPetr KrálZápletka sama se před námi tu a tam vynoříz davu; většinou bohužel jen proto, abyv něm tím lépe zmizela. Často všechnoskončí, sotva se to rozjelo; provalí se, žesemafory na městských křižovatkách čistív noci smetáček vystrčený z náklaďáku– než se to ale řekne, je ze smetáčku pouhýpahýl. Málem jako by to svět jen zas a zaszkoušel, stejně na nás jako na sebe. Sami tokolikrát ani nerozjedeme, každý začátek jetěžký, ale začátek vyprávění – někdy pouhévěty – často ze všeho nejvíc; řekneme si, žeby to snad stačilo vzít podle abecedy, jenžeA ztuhlo, B pajdá, C sotva chodí a od D doZ to jde od desíti k pěti, až k definitivní nule.Začátky neposedí, jen přilétnou jako ptákpro hrst zrní, už zas mizí v dálce, některé sevracejí, aby znovu frnkly; desetkrát, stokrát.Vrací se i zpráva, kterou jsme úspěšně vyslalido světa, odeslaný dopis k nám za větrnéhoodpoledne vlétne zpátky vikýřem nebo honevědomky píšeme znovu, znovu vytáčímečíslo a říkáme tomu na druhém konci drátutytéž věty, na něž odpovídá stejným bláboleníma které pro opilost znovu neslyší.Nebudem si jednou jistí ani tím, že jsmenevzali po druhé týž jed a neklepeme podruhé u téže nebeské brány, stejně mlčenlivéa zavřené jako po prvé?Zdviž v metru se rozezvonila, budemeodjíždět. Všichni zpozorněli, než si ale stačímedát pohov, znovu stojíme; o patro výšnebo o patro níž, račte klesnout s dechemnebo zhluboka vydechnout, výlet je u konce.Dál se jde pěšky; znovu si připomenoutjméno, datum narození, vystoupat schodya vyjít ven. Stmívalo se; když jsme vcházelina náměstí, stál na něm jen opuštěnýmalířský stojan s náčrtem posledního odpoledníhomraku, v pozadí dva černoši rychlenatírali na žluto poslední z velké haldy židlía docela v koutě, už ve tmě, kadil bůhvíjakejpřežranej pes. Nikdo tu nečekal, jen náhlepřistižená scéna náměstí jako po rozevřeníopony, málem se rozezněl i divadelní zvonek.Někde se přitom určitě něco dokonaloa stalo, stačí se trochu zaposlouchat domumlání natěračů nebo do šumu v bistru,které míjíme na rohu: i tady se mluví jenomo tom, jako všude jinde.Něco se stalo, to je jisté, jenže kde a co?Jako obvykle, samosebou: někdo někomuněco řekl, v pivnici nebo v sakristii, ten totak nenechal, snad se dokonce splašil a šelpo prvním kladivem, plivnul na něj neboho postříkal hadicí. První se nedal a vyvedldruhého na most, vyplách mu navždy kbelík,možná zprznil sestru, prostě se pomstil;přišli pak policajti, kteří našli kbelík, snaddokonce prázdnou místnost, protože sestrase mezitím vdala, nasedla na jiného dřív,než vyšel z aleje, v týž den, co bratrovischramstli varlata, podle jiných rajčata, doposledního kousku. Zamotaná aféra bezkonce, plná tíživých stínů a mátoh z masaa kostí; nemyslitelná za Stalina, to se ví, aniza Chaplina. Bohužel se dál lze jen dohadovat,kde má začátek a konec, kde poslézepřistála a kam vnikla, jaké v ní padlo rozhodujícíslovo a kudy se od něj táhne až k nám.Co volal Vošický, když ulicemi New Yorkudorazil sám až k přístavu a uviděl milovanouvystoupit na nábřeží? Žínko? Boženko?Nebožko?Naše dopisy se vracejí bez odpovědioknem, papír, který kdysi začal kolovatpo třídě, od prvních, někdy posledníchlavic směrem ke středu, k nám zato dodnesnedošel, marně ho vyhlížíme s toužnedočkavostí, s níž v novinách hledámerozuzlení záhadných případů, o nichž setak nadějně rozepsaly před týdnem nebopřed dvěma roky; pokud se navždy nepropadnoudo ticha, vyplují znovu krátce nadhladinu jen v podobě zdrženlivé zprávy,jako podzemní pramen, jenž nám chcepřipomenout, že kdesi dál proudí bez nása nechat tak pro nás zblednout slunce dal-písmenem a jako po promítání grotesekvidíme na ulici samé gagy. I Harold Lloyd,když jeho filmy začly vydělávat miliony díkbrýlím s obroučkou ze želvoviny – a bezčoček –, které v nich začal nosit, se rozzářípři zjištění, že je jen poslední v dlouhé řadě:„Jistý korespondent mi nedávno napsalz Pekinu, že Číňané nejen už před tisíci letynosili brýle ze želvoviny, co znak důstojnosti,ale že je běžně nosili také beze skel.“Tušíme, že i za závěrečným pádem oponyv divadle, po skončeném představení, ještěnásleduje další, při němž se opona zvolnaoddělí od stropu a snese se na zaprášenouscénu; jen to, že nás z divadla všichni tlačíven – biletáři i druzí diváci – nám zabráníse tu zdržet a druhý pád opony spatřit, tímfatálněji, že k němu může dojít až za léta poprvním (princip přetaženého drátu; i tense někdy prověsí natolik, že začne téct ažpo létech zatížení). Všichni jsme zato, tose ví, viděli aspoň před pádem věcí samýchodpadat od jejich masy menší zlomek, jenžjako by příští pád hlásil svým a přitom sámnabýval masy a povahy – snad i významu– samostatné věci: konec klarinetu klesádo kanálu před zbytkem nástroje, kapkavyběhlá z upuštěné láhve se tříští o dlažbuchvíli před láhví.Varianty na totéž téma nedohledně hloubenéjemnými odstíny, jež k němu přidávají,a vrstvené na sebe na způsob ruskýchpanenek, až se z té poslední – a největší– konečně roztlemí celá, zřetelně viditelnáPravda. Od slůněte vyraženého na školnígumě až po slona Nekonečna, v jehož tělese spolu všechno hemží – tvé křehké brýles mým krvavým biftekem, daleký strom sesklenicí pastisu, již k němu zvedáme, skutečnádomovnice s fiktivním reklamnímsloupem, jemuž se vyhýbá cestou z bistra.Rural Blues a v závěsu za ním i Urban Blues,za osamělým saxofonistou, jak s nástrojemu úst pomalu prochází davem k prázdnémubrooklynskému mostu – stmívá se – pakaspoň zástupy těch, co na sluncem rozzářenékolonádě cumlají náustky konýveks vlažnou minerálkou. Saxofonista sám,jak jinak, vsouvá svou ruskou panenku dojiných, každé pořádné sólo, říkal jeho kolegaaltkař, je jako líčení života venku, na volnémvzduchu, jímž jsme si střídavě v Sing-Singukrátili pusté neděle. Jak teď sedí v křesílkučističe bot – nebo na otočné židli v barbershopu– a živnostník mu líčí svůj nedávnýtanec s policajty, saxofonista mu do tohovstoupí vlastním monologem (pouzdros nástrojem odpočívá v koutě), vyprávío učitelce, která na výletě vedla neomylněsvěřenky na dno propasti, pak i o něžnýchservírkách, které jsou anděly nočníchnáměstí, a o tichých jeptiškách, které se ponich rozprchávají jak vrabci.Jenže co naplat: zatímco situace se stavído řady, zápletka se z nich neskládá; den jeslunečný, ale hlubina dne je chladná. Hlubinadne, nebo spíš její dno: „le fond de l’airest frais“. Dno bezedného dne, nedohlednépodsklepí prázdného domu, jímž je slunná,ale už trochu chladná neděle z počátku podzimu.Co se tu, na tom nespatřeném dněskrývá? Konec města a velké obory a nakonci, u řeky s přívozem, přívětivá hospoda(do nahořklé a svěží vůně dne se už mísívůně dopékaných sluk), přívoz bez hospodya s nevrlým převozníkem, možná jen holýbřeh s trochou zdupaného listí? Jisté je, žeze dna za sluncem už táhne chlad a my vedni dál marně vyhlížíme zápletku, kteránepřichází; příběh je jako vždycky všudea nikde, kolem nás i v nás a v ničem, na žádnémmístě zvlášť. Uvízli jsme snad osudnějen v mezeře, která dělí jednu situaci oddruhé, začátek vyšetřování od jeho rozuzlenía zjevení prvního proroka v kloboukuod toho, který jde za ním?Už tenkrát, když skončila válka a nám mělkonečně začít život, jako by nenastal očekášíhodne, pod nímž nám zbude jen svěsitrezignovaně hlavu. Mnohdy se tak navícstane v souvislosti s dalším temným případem,s nímž může být předešlý podle některýchtajemně spojen. Víc se však nedovíme,zatímco kulka vystřelená uprostřed nocináměsíčnou zůstala vězet v opěradle židle,z níž jeden z nájemníků sledoval v televiziwestern, někdejší vražda ve vlaku budí dáltytéž otázky: „Nikdo ve vagonu nic neviděla neslyšel, vzdor pěti vystřeleným nábojům.Vrah zřejmě s výstřely čekal, až vlak vjededo tunelu mezi Saint-Raphaël a Napoule.O loupežnou vraždu nešlo, v kabelce obětizůstaly peníze i dokumenty. Nebyly zjištěnyani stopy případného zápasu. Co mohlonarušit existenci tak spořádané ženy, jížbyla mladá učitelka hudby? Stala se obětípochybného vztahu, který pečlivě tajila,nebo příležitostného vraha, jenž vkročil dokupé ,zadaného‘ pro vraždu jen proto, abyspáchal svévolný zločin bez motivu?“I ze svého vlaku, když za jízdy vyhlédnemeven, zachytíme většinou jen signálnebo výstražné znamení, k nimž pak marněčekáme pokračování; žádné už nebude,pokaždé se vrátíme k témuž horkémupoledni a do téže vylidněné vsi, kde starýWilliamson přechází ulici, aby jedním pohybemvsunul jutovou obálku – možná jenholou střešní tašku – do štěrbiny v cihlovézdi pošty. Už jen tím, že jsme zachytili tensignál bez dovětku, se nám zjevně dostalozvláštní šance a cti; nestačilo zvednouthlavu o chvíli později, abychom se s nímnavždy minuli? Někdy, při průjezdu neznámýmměstem, ji zvedneme právě ve chvíli,kdy někdo rychle mizí za rohem; jindy sotvavejdeme do kavárny, když z ní někdo ve spěchuodchází. Je to snad tentýž člověk, mákdesi s tím prvním aspoň tajnou schůzku?Ještě dnes, nebo až za pět let? A v kterépomuchlané lampárně, na jakém zběžněnačmáraném peronu? Nic nám naneštěstíneříká, zda tentokrát jde o pravou stopu,natož co všechno nám uniká, když ji nesledujeme.(...)K některým situacím, pravda, se místopokračování aspoň přidávají jiné, které jsoujejich novou podobou. Ne dalším rozvinutím,ani jinou verzí, která by v nich odkryladosud nezřené aspekty; nové situace jsouprávě jen reprizou starých, nebo nanejvýšjejich novou inscenací: opakováním téhožposelství. Změna kulis a kostýmů je přitomněkdy tak radikální, že za nimi původní situacihned nevidíme; už po čase ale pokorně zjistíme,že to je zas jen ona, věrná stará známá,již nová podoba oproti původní jen trochuposunula. Místo kolečka salámu, které sepři náhlém rozsvícení v posluchárně valilozvolna středem fyzikářovy lysiny, sjíždí teďstejně zvolna diváku z protější tribuny pohlavě hokejový puk; také spolužák tleskajícízničehonic dědovi, jenž před koncertemklade hudebníkům noty na pultíky a o němžjsme mu řekli, že to je sám velký dirigent,je pouze novým vtělením toho, který nahodinách spal a nechával se budit, jen kdyžfyzikář udělal nový vtip, aby se mu poslušnězasmál s ostatními – toho, co se pak do obecnéhoticha rozchechtal i tehdy, když ho prozměnu vzbudili, protože byl vyvolán. Mírněposunutá druhá situace tvoří s první toužsesterskou dvojici jako obrázky ve stereoskopu,tak jako těm má zdvojení dát situacijen větší relief a umožnit nám ji lépe spatřit,snad i lépe číst její poselství.(...)Jestli se občas věci, situace a lidé k soběslétají zdálky a ve shodě s úslovím o vzájemnépřitažlivosti protiv – havran usedávprostřed náměstí vedle cáru novin, mořskásasanka uléhá na břeh k odloženénůši –, většinou mají spíš sklon k hromaděnía k řazení do front podle příbuznostia zásady „vrána k vráně sedá“, jako ze seboutáhnou slovníkem slova s týmž začátečnímvaný mír, ale rozzela se právě jen bezednámezera. Jeden tehdy vyšel z domu před cizívojáky a řekl: „Konejte svou povinnost, jsemautor Růžového kavalíra.“ Dali mu pokoj,ani mu neprohledali dům, jako by pochopili,že je už tak jako tak v rozvalinách. Druhýse objevil na prahu jen proto, aby se mlčkyvzdal; skolili ho bez ptaní jednou dobřemířenou ranou, dostalo se mu jen pochybnévýsady být první troskou v budoucí poušti.Dodnes se zdá, že žijeme v intervalu mezitěmi dvěma výstupy, mezi obřadnou úklonouautora Kavalíra a strohým gestem toho,jehož hudba sama už sestává jen z pár holýcha třaskavých, výstřelům podobných tónů.Zatímco první se vrací do vily, pozorně seholí, kropí si tvář kolínskou a otvírá šampaňské,odhodlán jak to půjde zapírat sámpřed sebou, že napříště předem pobývá vevile jako v hrobce – a vjíždí v ní do jara jakov pohřebním voze –, výstřel, který ukončilživot toho druhého, rozsvěcí ve slunečnémdni bílou zář díry v paměti, prázdné stránkyslavnostně rozžaté prachem, jímž se začínápokrývat. Zdědili jsme po obou, ale jenticho společné přestávky; náš vlastní důmje napříště postaven z trosek.•Nic se nezmění ani tím, že zápletce vyjdemevstříc a vydáme se za ní do světa, do jinéhoměsta a osvětlení. Spolu s námi se přesunei osudná mezera, zatímco se blížímek Americe, ta se od nás vzdaluje; stojímepak na neznámém náměstí jako na prázdnémjevišti a než se večer slunce snese nadobzor jako deus ex machina, zápletka násmíjí nepoznána v kterémkoli z aut, kteráscénu křižují všemi směry najednou. Tichozející mezery nás čeká i na klidném bulváruu kraje městského středu, kde se jenobčas rozšumí místní trh a kde teď, v předvečerdušiček, je jen tím hlubší klid, že tuza stmívání shořel velký mercedes zanechanýu chodníku cizincem, jenž chtěl prozkoumatbeze svědků hotely v sousedství.První kramáři zvolna rozkládají své stánkyse svíčkami a věnci – ti nejpředvídavějšíje možná už zas balí –, světla jejich lampi okolních luceren opřádá lehká mlha, kdosijí pronáší lať nebo provádí psa, někdo teďdokonce zadýchaně přibíhá, chvatně se proplétámezi stánky a znovu zapadá do noci,jako by někoho pronásledoval, nebo spíšfoto Martin LangerPetr Král (nar. 1941) od roku 1968 žil veFrancii, nyní pobývá opět v Praze. Publikovalřadu knih básnických, prozaických a esejistickýchčesky i francouzsky.tvar 04/09/16

jako by se někdo hnal za ním; nikdo další seale neobjeví, tmu znovu čeří jen tichnoucívlnění chvíle po události, po požáru a poohňostroji, po válce, a vyčkávavé dýchánípauzy mezi dvěma trhy nebo dvěma průletyHalleyovy komety, snad i mezi dvěma vzdálenýmiúprky nočního štvance.Mezera se v novém městě ještě zvětšila,úměrně jeho rozloze, samo se dme mezisvými okraji jako nedohledná aréna, jejížpřecházení bere obyvatelům města všechnysíly i veškerý čas. Pro napůl podřimujícíhokuřáka, jímž je muž kamarádovy bývaléšéfky, je celý den pouhá prodleva mezi chvílí,kdy si u ranní kávy vsune do úst svou věčnougauloisku, a chvílí před spaním, kdy jizase vyndá, jen mírně ocumlanou a ožehlouplameny, které k ní nepřestal zvedat, anižsi zapálil. V závorce otevřené prvním a uzavřenédruhým navyklým gestem není kroměslůvka „enfin“, „koneckonců“ – s nímž sikuřák vystačí v každé situaci a které občaspronáší i mimo kontext, jako své důvěrnéposelství – místo pro nic, na co by nestačiloodpovědět jen lehkým zíváním nebo zvednutímobočí; místo zápletky nebo událostidojde nanejvýš k lehké modulaci, z někdejšíhostudenta strategie jménem Vitkovič sestane úspěšná teroristka Vitkovičová, JackS. se z mírně posmutnělého trumpetistyzmění v lehce zarudlého, tristně vtipnéhorozhlasového komika (jen trombonistaFrank R. ho při ranní cestě z letiště málempřekoná a udolá všechny svými špílci ještěv taxíku, než po návratu domů provrtá kulkamiženu, obě děti i sám sebe). Dlouholetýštamgast staré hospody poblíž krámu,v němž kuřák se ženou tráví čas, otevírápři obědě ve dni další závorku v závorce,když u stolu do poslední chvíle čte noviny,které si po dobu jídla pouze přidrží naprsou, aby je znovu zvedl k očím hned poposledním soustu. I kdyby se ale závorkyve dni vrstvily jako se při hostinách malétalířky kladou do větších, zápletka v nichjen tak uvíznout nehodlá, vprostřed jejichsevření se dál otvírá jen prázdno osudnépauzy. Ještě když v létě dorazíme stopemdo města na dalekém Jihu, vševědoucí stařec,u něhož najdeme nocleh, na nás místovizitky vytáhne z portmonky jen prázdnoukartičku; stejně panensky bílý zůstanei kapesník, do nějž se před námi jiný stařecrozkašle, jako by chrlil všechnu zbylou krev.(...)Kam dohlédneme, hrají lidé pouze v nepodařenýchzápletkách, neúplných a špatněvedených, potlačených v zárodku, koktavých.Jeden je neprávem zatčen a pak, dřív,než se zjistí, že byl skutečně vinen – byťjiným zločinem – ke všemu i neprávem propuštěn;druhý celá léta buduje loď, a když jinakrásně pokřtí – poslední láhví z vypleněnéhosklepa – a spustí slavnostně na vodu,má sotva čas zahlédnout, jak mizí pod hladinou:to, co považoval za svou spásnou archu,skrývalo ve skutečnosti zrádný Titanic projediného pasažéra. Někteří své vystoupenív rozhodnou chvíli zahodí: samolibý ňoumašťastně vytočí správné číslo, polekaní zločinciho ale uslyší jen předvádět, jak efektněkašle; jiný v témž okamžiku, kdy má néstvítězný trumf, usne jako dřevo. Hrdinskýčin dalšího spočívá jen v tom, že zkusí převéztpřes hranice kulku – v jiné verzi jehlu– ve vlastním těle; ten, kdo po léta marněchtěl být hasičem, úspěšně dorazí až doNew Yorku, šťastně tu zastihne i slavnýzápad slunce, za skly věží a kupolí s odleskyvšech marně vyhlížených požárů spatřítuhnout uhranuté domácí kobry i dámyustrnulé jako květiny v herbáři, vedle hortenziía růží, z nichž vytéká skutečná krev.Soumračná hodina sebevražd číhá hned zatím podvečerním vzplanutím, muž si vzdutvlnou pohnutí nasadí hasičskou helmua vrhne se z okna, aby za vším udělal aspoňparádní tečku; kabát po otci, v němž přepluloceán, má ale v podšívce všita skládací křídlaa chlapík se díky nim snese bez šrámudoprostřed parčíku pod oknem, na prázdnýsokl, jejž krátce zaplní svým zjevením jakovyjeveným pomníkem z masa a kostí. Trochusnad ten sporný a efemérní triumf přetrvájen dík švýcarským turistům, za jejichžrozculeným párem vyvstává ze snímku,který si pořídili samospouští a jenž pak poléta zdobí jejich album.Prožít celý souvislý – i patřičně zauzlený– příběh, tlustý román nebo aspoň solidnípovídku, je dáno málokomu, jedni se točídokola v téže epizodě bez vyústění, druzíse bez varování propadnou rovnou do finále.Mezery se na nás necení pouze namísto příběhů,zejí i z příběhů samých; tak dlouhopátráme po tom, co skrývá místnost zakrámem, až zjistíme, že je prázdná. Chybímálo – občas už k tomu dochází aspoň nachvíli a na zkoušku –, aby jednou nastal celýprázdný den, zaspaný úplně a nevědomkyvšemi, co se tu vrtí kolem. K zamyšlenívybízí i případ té prázdné lodi, opuštěné,zdá se, jen chvíli předtím, než ji tenkrátobjevili, smírně kolébanou vlnami i s dosudŠimon Pikous, Sněhová děla ve Vesci, fotografie z cyklu Triumf vůle, leden 2009prostřenými stoly, načatým jídlem a nedopitýmvínem, rozkouřenými doutníky;vzdor odlišným hypotézám jako ta, podleníž hromadná evakuace měla kamuflovatúnos jediného pasažéra, nešťastného vynálezcešvédské zápalky, lze mít za to, že secestující z lodi prostě vytratili, zdejchli sepo špičkách a beze stopy jako tolik lidskýchpříběhů. Otec, který vprostřed noci odjedez domu do Australie, tam nikdy nedorazí;nezjeví se ani na prahu noční kuchyně, kamse údajně přichází rozloučit, daleký světadílsám nikdy nepotvrdí svou existenci.Když se nám rodič po letech ozve z Amerikya oznámí, že za námi letí do Evropy, nedojedeani na letiště, z cesty je jen hučení větru,jenž odnáší pasažéry neznámo kam a přesouváletiště sama jako velké archy papíru.I Pavel V. chvíli po tom, co vyšel z vězenína vzduch, zničehonic nikde není, zastihneho ještě tak nejspíš ten pohled, co mu hopak z New Yorku pošleme s patřičně tučnouznámkou, ale beze vší adresy. I tehdy,sejdou-li se všechny k příběhu potřebnénitky, není jisté, že se zadrhnou jak třeba;tak jako opilý kamarád ztráví večer předtelevizí u neznámých sousedů, aniž na tomá nazítří sebemenší vzpomínku, spletousi najatí vrazi v hotelu osudně patro, host zadveřmi, u nichž zvoní, si nicméně ve spanítak zalehne ucho, že se na něho nedozvoní.Vzdor potrhlému osvícení, které z něj září,projde bílý naháč nočním Harlemem zpozorovánjediným opilcem, který už je navícv posledním tažení; sotva se mu vidinaztratí z očí, je z něj jen stále lehčí povzdechstoupající vzduchem nad střechy. I příběhy,jimž jsme se sami připletli do cesty, se ztrácejív písku dní, stejně jako ty, které násmíjejí v dálce. Holky, v nichž s kumpánems ošklíbáním poznáváme dvě lesbičky, násstejně otráveně mají za dva teplouše; kdyžmi ráno domovníkovo dítě strká poštu poddveře a dělá na mne za nimi obscénní gestos představou, že ho z druhé strany vzrušeněvyhlížím nahý, nemá ani tušení, že zatímcoke mně vsouvá obálku, trčím za dveřmisvlečený a nespouštím z nich oči celý vzrušenýpředstavou, že dítě se svou pobledlou,předčasně vrásčitou pletí a svým poťouchlýmpohledem na mne z druhé strany děláobscénní gesto.(Kdo by chtěl opravdu přihlížet exhibicionistickémučíslu, měl by s tím dost práce;sehnat někde v krajině poslední nevinnouhusopasku, vtáhnout ji do autobusu,v zatáčce u hospody přistihnout místníhozhýralce ve chvíli úlevy a vylézt před nějs husopaskou dřív, než si s povzdechem zaszapne kalhoty... Ke všemu se ještě nepřestatmodlit, ať se nespustí bouřka a chlápkav poslední chvíli neodřízne od holky blesk,obyčejný nebo rovnou kulový.)Stane se, že z příběhu známe jen dekoraci,jedinou nehybnou kulisu: v letním dnirozpálená obloukovitá konstrukce mostupřetřená nátěrem barvy khaki, za plískanicakvarijní přítmí salonu v šéfově bytě, kdetrčí za staženými záclonami bíle povlečenýklavír vprostřed shromáždění vysokých,stejně bílými rubáši chráněných křesel. Aťsebenaléhavěji cítíme, že pod víkem klavíruspočívá v čerstvé hlíně upíří zjev šéfovynebožky matky a v konstrukci mostu jsoudovedně skryty celé hrozny maskovanýchvojáků, zůstanou překryti mrazivým dechemmístnosti a vlněním horkého letníhovzduchu, nedočkáme se bouřky, za jejíchžblesků vyvstává matka z klavíru a deptá synanovými panovačnými příkazy, zatímcovojáci vybíhají na most v útočné rojnici; světv sobě tvrdošíjně zůstává skrytý a nedá sejen tak vyhnat ven, na světlo světa. Seč jenaopak vsakuje, co se vsáknout dá, hrdinya rekvizity příběhů tak jako samy jejich děje.V úschovnách ztrát a nálezů se kupí nepotřebnépředměty, liché rukavice a prázdnépeněženky; opravdu drahocenné, zrádnězmizelé pírko, jež jsme si v noci vezli domůmetrem na klopě svrchníku, tam ale nedorazí.I ono nás jistě čeká v poledním tichuarizonské zastávky, u dřevěné čekárny ovívanémalátnými orly, spolu s dalšími osudněpohřešovanými poklady, ztracenou skleněnkou,špendlíkem se žlutou hlavičkou, holípobitou třpytnými štítky. Než se nás dočká,menší zápletka by nicméně neškodila, trochuse v ní blýsknout nebo ji aspoň šťastněpřistihnout, jak si s šuměním, jiskřeníma kypěním razí cestu dnem. Potkáme všaknanejvýš osamělého hasiče, jenž na pustémvečerním bulváru marně hledá svůj požár,nebo automobilového závodníka, jemuž sev letních polích kamsi zaběhl vůz. Vzniknesnad chybějící příběh aspoň ve chvíli, kdyse kdesi v dálce – v nekonečnu za našimizády – vzájemně setkají?(...)Všude kolem je tu jistě dál velký Románsvěta, psaný současně a do všech strannajednou všemi a vším, každým povzdechemnadzvedajícím hradbu míjejícího zimníkua každým vpádem větru do nesčetnýchpapírových límců novinového kiosku, každouodjíždějící ambulancí a každým blížícímse pohřebním vozem; stejně tím, kdo o párulic dál vypustil šťastně duši, jen dolezlzpátky do peřin, jako tím, kdo z nich radšisjel na zem, než aby umřel v posteli. Jenžev tom to právě vězí, tady spočívá i nejhlubšíléčka; román světa prochází námi všemia přitom se odehrává mimo každého z nás,kříží nám cestu a vniká do nás, kdy chce,my sami v něm ale nikdy opravdu nejsme.Když výstřely z revolveru přivolají do domuv Passy policii, komisař, pravda, vstoupíi do básníkova bytu a v básni na vzdálenoubohyni, kterou tu najde, spatří ve shoděse známým úslovím důkaz, že za aférou jetřeba hledat ženu; román světa sem vpadnezároveň s ním, roznáší doslova své stopypo koberci zároveň s poldovými bagančaty.Vzápětí však zmizí na obzoru tak, jak seodtamtud přihnal, nechá tu nevinného básníkai neznámého souseda, u nějž výstřelypadly, a hledá si pokračování daleko odtud,na jiných místech a v jiných životech. Znovujsme sami se sebou, se svou trvalou nahotoua svými věčnými neznalostmi; dál ovládámejen šedesát tři způsobů, jak se opřít o nálevnípult, dál nevíme nic ani o pravidlech hry naburze, ani o pivu, které pijeme: o tom, jak seměří jeho stupně, a na čem záleží jeho chuť– na vodě, na receptu, na sládkově stáří? –,je-li v tom anglickém chmel a zda chutnálépe z tanku nebo ze sudu. Prošel námi světa jeho román jen proto, aby nás tím lépenechal na holičkách?(Z rukopisné prózy Medové kuželky)tvar 04/09/17

eletrievít kremličkaDiagnóza tuzemskaVy vzpomínky, vzpomínečky! Když váspotkávám, nesoucí v sobě trosky ušlechtilosti,již jste měli hájit jako první co nejpevnějšípavézu duše, nesoucí se ulicemicoby hovno na tácku, rozteklé žárem tužeba ztuhlé mrazem pýchy, hoj! Na vás patřípurpurová muleta, v majestátu rozloučenís idylou pastvin, kde jste býčci skotačilinablíž kravek. Mdlost zdejší chorobná.Kosmická bárka FénixJednoho dne jsem vyhrál šílený prachyv loteriích. Zčistajasna mi došel elektronickýmail, ať se fofrem seberu a vydám sedo Holandska – ale ne jenom tak, napředať pošlu finance blenhajmovi na účet, tenže zařídí notářské okolnosti ve slovutnémHaagu, a na mě zbude už jenom přebrat siu soudu hranaté sumičky.To se ví, že jsem neváhal – hned jsemrozeslal kámošům do různých organizacíýmejl, že jsme vyhráli, ať mi pošlou prachyna cestu, protože jsem šťastný výhercev loterijích a beze mě se to neobejde anináhodou; že dostanou korkáče a zlatýsluncobrejle a pivo v klubu „Poslední útočiště“měsíc zdarma, když nebudou váhata podpoří výhercovu dobrodružnou cestudo zahraniční monarchie.Nikdo se neozval, ale bylo to hezké témapři hovorech u piva v „Posledním útočišti“.Za několik dní se přihlásila ýmejlem dalšíloterije. Moje výhra překonala metu milióneuro. To už bylo vážné. Naplánoval jsem sikoupi domu a několika hradních zřícenin,tzv. „šťastnou rodinu“ a každoroční dovolenouna úbočích socialistické Galie Předalpské.Jenže i tahle loterije se odmlčela.Snad z toho důvodu, že lidský život mápodstatu v zoufalství, poskytuje každánaděje příčinu k té nejzoufalejší radosti,jaké je člověk schopen; sanktusáci jsoušťastni ze společenství všech stejných, kteřítak stejně kdesi sedí a sní tytéž nomenklaturníchiméry, jisti v jalových doktrínách- zatímco my, zářící v nocích a samotách,letící Fenixové k věčnosti máme čas pouzek naplnění, naše plameny jsou krásné, ačna odiv příšerně žhnou, nás bolí jenom trochuv příslibu znovuzrození a volnosti.Jó, hoši, každýho výhra nepotká – kdyžpotkávám trosky vyhořelých ideálů s vlečkouloňského karnevalu, šourající sek další chvíli – pro koho se scházíte k modloslužbě?Zas jenom kvůli sobě – ale myžhneme všem! Fénixem se člověk nejspíšrodí.Jsou Fénixové domácí a Fénixové divocí.Domestikovaná forma se podobá způsobemživota i zjevem představitelůmčeledi kurů, žije si pro sebe a smí si občaspřižhnout jedno dvě pírka, ale hned si jesám uháší, aby nepobouřil okolí a klidnoudomácnost. Opravdu zahoří až v peci krematoria.Divoký tažný Fénix se způsobemživota podobá Músám – jako se ony nedajípřinutit k službě, tak i Fénix žhne věčnýmurčením a poroučet si nedá.Po Zemi běhají spousty Omzíků, co seučejí latinsky – sud kulatý, rys tu pije, tuje kára, loterije!, a stačí jim to; dovlečouse potom domů, stoupnou si na zídkua začnou agitovat do kamer – nevím, tahledoba je hrozně nudná, nikde žádné plachtyani křídla; ti, co žijí v blahobytu, nepomohoutěm, co hynou nouzí jeden každýza sebe v myriádách; plachty našich lodínestačí na rubáše a peří našich křídel nedostačujena prošívané deky chránící předchladem noci a mrazem kosmu?Ano, letím do noci, dál od těch, co měchtěli zhasit provždy. Můj život není podobenství,ale skutečnost jiskřící odhodlanostía hněvem nad troskami, jež zůstalypod kopyty mezkyň v žernovech a soukolíchorlojů všeho druhu; někde na ztemnělýchpláních začíná slavnost Fénixů s tanci,zpěvy a vyprávěními – letím tam!Jestli jsem někdy byl v Arizoně? Jak se tovezme: pocházím z jižních Fénixů a řeč zdejšíchopeřenců bývá plna prázdnoty, přílišslibují a nejvíce si berou; jsou příliš povrchnína můj quetzalí vkus, prorostlý orchidejemia svlačci, z nichž se dá pít nektar jitřní rosyčepovaný sestrou Lunou. Přicházela jsi tenkrátna svět drobnými krůčky, tvojí fénixímáti hnízdila v očích podzimní noc, zaokny se odmlčelo město, modráky byly můjsvatební šat a manžetami kýble s bahnempražského podzemí a v mých nepřátelích seusídlila hrůza z návratu Fénixů, z našehopokolení vstupujícího do tohoto světa z místbělostných jasů a nejpustších temnot Poesie,z hukotu jeskynních vodopádů a tisíciletéhošpitání krůpějí chtónických slzí na krápnících,z urputnosti života i neodvratnosti zániku,od kotoučů dýmu prvních ohňů Lidí Země,kdy jsme vznikli my, Fénixové, aby námi senzískal světlo i temnoty, rozsah i obrysy a životse začal dít – a vystoupali jsme nad kondory,nad oblaka, vystoupali jsme až k první hvězděa ještě dál, kam síly dostačí klopotnou cestou,která jednou skončí a nebude již návratu aničlověku, ani Fénixovi, punktum punktatum– když nám nepřátelé chystají život v loteriji,pomoci nelze.Žiji na Zemi nepřátel, zlodějů života, zlodějůčasu, zlodějů díla, na Zemi optimistickýchvrahů, kde nejlépe být obětí, abyduch nezabředl do zla – ano, navzdory zlutřeba mlčky vzdávat díky a snášet všechnov tryzně nepohodlné fénixí sebeoběti. Naostrově Korfu stála kdysi básnířka v zahradě– pro koho tlouklo její srdce? Pro koho tlukousrdce naše? Spatřil jsem kdysi racka, vznášelse ve vzdušném proudu na neviditelné vlněvětru vanoucího k Marmarskému moři – víctěší vzpomínek mizení než návraty, Fénixi,když letem jsi unaven a čeká tě ještě dlouhácesta.Pracoval jsem tehdy v posudkové komisianimalistů. Šéf měl pět vysokých škola honil si na nás brko, pak tam byl pankáč,několik skinů s vazbou na obě Británie, noa pak ještě pár týpků a v pozadí já. Nevděksvětem vládne, a ještě chce být klamán, žeto až k životu není – jeden kujón, když přišeljednou za měsíc do práce a řval na mě, comu sedím u počítače, kde jsem každodenněvydělával na mizinu, dal výpověď, když natuhle prastarou tezi přišel, tak nás bylo zaseo jednoho míň. Dole na něj čekala dročka, sekterou to vzal štandopéde rovnou na pracák,a teď je ve vatě – v tyhle slavný dni ani jinaknejde! Mě to tehdy taky nějak přestalo bavita šel jsem dál svou cestou.Ten bude nějakej podezřelej, pomyslela sitetka dredka, když jsem dorazil do útulny.Nikam jsem nepatřil. Tetka dredka miběhem hodiny šlohla z tašky svetr a ještěse tlemila – bylo s podivem, že měla čemu.Potom za ní přišel čert a říká, ať jde vařitpolívku, že má hlad. Netrvalo však dlouhoa tetka dredka mi vyzvrátila divukrásnédary: slyšení časů starých, seznání budoucnostia trochu životadárné polévky na cestukosmem. Tehdy jsem netušil ještě, že měčeká šťastná hodinka, jak psáno v KnizeÚdělů na nebesích.Kráčel jsem sešeřelými ulicemi města,v arkádě ztišelé večerní existence, vesmírnýmidešti, žalem odloučení od sestera bratří Fénixů, vzdálený pyramidám Yucatanu,lesím a horám Země, kamenným bludištímplechových oblud a klamných stínůlidí, vzdálený moři, z nějž jsme utvořeni, jakslzy dosvědčují pro všechen čas lidský.Kde jsi kde jsi kde jsiV hlavě mi rotuje kosmický majákV hrudi mi pne energie motoru bárky mezihvězdnéPaprsky srší do všech směrů intergalaktickýchprostorůKde jsi kde jsi kde jsiVolá bárka FénixZůstala nám pouze nebeská klenba s tichouvýzvou do hvězd vepsanou: Pryč odtud!, nežse zase něco semele…VidaByla zima, někdy koncem prosince. Nickapřijela do Prahy, do té staré české vlasti,normalizované pasti. Byla tehdy emigrantkouve slunné Francii, ještě než se dalak sestrám trapistkám a odjela do Tibetu, čisaharského Tibesti smažit amolety misijníbeduínským ošlehaným bídákům… no nic.Kuba byl tehdy na vojně, a že jsme s Nickouneměli zrovna co na práci, vydali jsmese za ním. Elektrickou keňou jsme dojeli naBílou Horu a před cestou si dali grog. Chytlijsme stopa, který nás odvezl až ke Kubovýmkasárnám – to bylo asi deset večer,tma jako v prdeli a mráz jako v hajzlu (tose tehdy říkalo, vy, co sedíte v komfortusvětel a tepla, slušňácky se ošklebující zesprostých), dozorce s parádní píšťalkoua hilznou na zlaté šňůrce nám Kubu zavolal,tak jsme vlezli dovnitř a dali řeč: velice jsmeobdivovali jeho statečnost a vyjádřili ji lahvičkouRozumně Uložené Měny, načež jsmepokračovali v bezprávím přerušené diskusi;byla noc, mrazivá noc – ó, noci utěšitelko!,slova létala z našich úst podobna hřejnýmobláčkům žahavek byliny tabákové podmraznou oblohou s rozechvělými hvězdami,a dokonce nás navštívil vzorný soldát Ujo,který povětšině pracoval v kotelně, protožeho ke zbraním raději ani nepouštěli, a i Ujosi s námi zavdal.Něco mě tehdy odneslo. Povídali jsme siv té mrazivé noci, podobni ostrůvku teplakdesi v kosmu, hvězdy vůkol se roztančilyjako v krasohledu, a když na tu noc vzpomínám,připadalo mi, že Nicka – tehdy ještěnebyla u trapistek, ale flákala se někde poPaříži – nabírala sil ke vzmachu křídel jakopouštní supice, než nadána bystrozrakema silou perutí vzlétne nad zalidněné pustinyTasílie. Kdysi tam bylo fůry zvěře, ryby,krokodýli, což by našinec do Sahary neřekl;ještě před padesáti lety badatel Henri Lhote– ten můj pamatovák! – ač hledal saharskékrokodýly, našel tam v zavodněných rozsedlináchvprostřed skal jakési houževnaté parmice,což jsou šupinatí ploutevnatci; životv Tasílii možný jest pouze otrlým, k čemužNicka zřejmě má sklon. Nicka jest AtlétkouDucha, Boží boxerkou, na ni žádnej nemá.Putujeme po rozmanitých cestách, jelikožcesty Boží jsou neprozkoumané, jak bylořečeno v jistém americkém filmu, a vím, žeNicka kdesi na nás někdy myslí, protože setehdy z nebe snese dost zvláštní vítr; jinaktoho člověk ví dost málo a svět je zřejměfurt dost divnej. Kdo puncuje neviditelnouduši, není zrovna dvakrát jasný.A té noci jsme se s Kubou načas rozloučilia s Nickou táhnuli na vlak, zatímco hvězdyse dál vlekly svými poněkud nudnými drahami.Už jsme neměli na bilet, průvodčí sizapsal naše prekérní nacionále a vypadnulijsme na nočním předměstí pražském a šlikdovíkam – ale možná si vzpomenu… ano,šli jsme do chatrného domečku, sedli ke stolečkua pili jsme pivíčka, přičemž jsme bylišťastni, že jsme navštívili Kubu vprostřednedobrovolné služby vojenskému režimu zaoněch vánočních nocí.Svět je zřejmě furt dost divnej, a jistěfurt divnej bude; dokonce ani normální býtnemůže, neboť by ztratil rozmanitost a naněkteré věci prostě formulář není; s tímžádnej už nic nenadělá. Dokonce ani nenídvakrát jasný, jak to vlastně s těmi formulářiopravdu je. Když přijde tato žinantníotázka na přetřes, myslím raději na cestukosmem, která skýtá pohyb do všech směrů.Při zkoumání slunečního světla na výšinách,když havrani kroužili nad mojí hlavou,zjistil jsem následující: ad primo materiálníprostor energie prosycuje všemi směry, přičemžv něm vznikají oblasti s rozličnýmihodnotami energetické hustoty; ad secundona kmitu energie při setkání s překážkouvzniká zpětný flažoletový kmit; tato skutečnostzpochybňuje představu o jednosměrnélinearitě času, což znamená možnost zpřítomněníminulosti, které ale dneska většinounikoho moc nezajímá obzvlášť proto,že obecným požadavkem je co nejrychlejipokud možno co nejvíce zapomenout.Onyno efekt je zřejmě podstatou Maharalovapředstavení císařovi Rudolfovi II. Habsburskémupři ukázce tvářnosti Patriarchů.O těchto záležitostech pořáde něco.Jestli na tebe myslím? Začasté na tebemyslím, když brunátná řeka táhne mýmduchem v Mračném údolí, kde seznávámdni a noce; jistě pro tu blaženost, již tolika tak dlouho toužíš nám uzmouti; svět jefurt však divnej a bude ještě divnější, ažbude úplně nejdivnější; myslím, že bude takdivnej, že se ti už ale vůbec líbit nebude.• • •S těmi cestami se to má tak: proslýchá se, ževedou k jednomu cíli, který však cílem není.Všechno to je domluva; kde je světlo, je stín,a jsme, kde nejsme. Z uvedených zkoumánívyvozuji, že nám bude jednou třeba odejíti– kam však, nevím ani já, bude to tam všakjiné a za nyní neprostupnou hranicí. Jsmestále v rozkyvu mezi obtížným dobrema snadným zlem, ale dost legend; protožekonce není.Poznámka: Vy mý poznámky! Co já mělpoznámek v žákajdě za vzdorné chování!Tehdy ještě u školy parkovaly okupačnítanky. Tuhle povídku jsem napsal cobyvánoční loni (2008) na objednávku, že všakzase nebyl jsem republikánskému zřízeníloyální, nevotiskli ji a místo ní dali nějakouobecně prospěšnější celebritu; zřejmě žijivíce budoucnosti. Anebo nadějím? To spíš– prý ale všichni po většinu života spíme,čímž lze dosíci požehnaného věku v celkemdobré náladě. Musím do kosmu.foto archiv TvaruVít Kremlička (nar. 22. 10. 1962 v Praze)po gymnáziu absolvoval dvouletou střednípedagogickou školu a pět semestrů PedFUK. Vystřídal řadu zaměstnání (zeměměřič,noční hlídač, operátor ve výpočetnímstředisku). Od roku 1981 publikovalv samizdatových sbornících a v časopisech.Po roce 1990 zveřejňoval poezii, prózua publicistiku (např v edici Tvary sbírkuBásně). Vydal Lodní deník (Nezávislé tiskovéstředisko, 1991), Cizrna (Torst, 1995),Staré zpěvy (Revolver Revue, 1997), Zemskýpovídky (Hynek, 1999), Prozatím (Petrov,2002), Amazonia (Knihovna Jana Drdy,2003), Manael (Protis, 2005) a Země Noc(Clinamen, 2006).tvar 04/09/18

literární životNe, vážně, říkal můj praděda tuhle – měuž ty mladý vážně serou, furt se jenom ptají:co máme dělat? Zamlada bejvalo práce fůry,fujtajbl, že se jeden ani nevotočil a už honěkam volali. Ale dneska? Žádnej si nechceušpinit ručičky, pořád jenom tam a zase semhle,všechno už dělají roboti, zapískáš a on tipřezuje bačkory, že se jeden bojí umřít, abyz něj neudělali po smrti robota – kyborgas implantovanýma gulami a mozkem šofératrakaře, co se vytřískal na ledovce, jakotuhle včera. Třeba si mě nechají na pokusya jednou za sto let mě probudí z uměléhospánku, jo něco pravdy na těch vyprávěnkácho strašidlech a fextech bude! Nalejí dotebe nějakou zázračnou kořalku a usneš, zasto roků nalijí do křtánu zase jiný pití a tyse vzbudíš, porozhlédneš se, jaké to je a cose změnilo, a když to bude stát za kulový,zase do sebe chlístneš trochu té kořalkya nanovo! Není tohle pokrok?!? Anebo snadvývoj?!? Chachacha?!? Tuhle bylo v Čínězemětřesení, vzniklo jim tam jezero a oni hohned zastřelili vojáci, protože se jim nehodilodo rozvojového územního plánu – aleto jste si nahráli s geomorfologickou tektonikou,tj. vznikem a zánikem zemskéhopovrchu pomocí zemětřesení, jež utvářelopozemskou tvářnost po staletí miliard rokůa něco málo k tomu – teď bude zase nějakézemětřesení, vzniknou jim tam takové maléhory o rozměru Kordylijér i s jezerem, nospíš s takovým jezírkem – ale lidi včas utečou,protože jim kanáři dají avízo jako tehdyv památných dolech na rumělku, když seto sypalo – a to dost fofrem (22. 1. 2009)!Vysadějí tam potom nějaké okrasné budhystyckélotosy – oni brzo zjistějí, že nemohoupopravovat fetky, protože taková fetka mázvýšenou senzybyletu a nad strojní řád většíhoblaha není – ty se budou divyt! Děsnáporucha to bude, pacholci mocenští, budetese divit a to máte za to! Něco bych do sebepotřeba chlístnout, takhle nasucho nemůžupřesně věštiti! A to přece chcete, née???Chápu, že lepší katastrofy nepředpovídat,protože na tom stojí ekonomika modernídoby, ale lidi jsou lidi, obzvlášť když jsoutam civilové a děti v nemocnicích – muselymít parádního vzteka, když to tam tehdytak zdemolovali! Jo, je to tak, někdo se nanás z vejšky kouká, načež hlídá každý našehnutí – mě tuhle sledovali ladarem celý léto,když jsem chodil ke splavu na ryby a na pivo,družicí z kosmu mě sledovali, co dělám zavylomeniny, jako by s nima nebylo starostídost! A že je, to si pyšte! Tohle fakt nemácenu!!!Fotografoval Martin LangerDalší večer (4. 2. 2009) čtení autorů Tvaru v pražském klubuRybanaruby zahájila svými básněmi Marika Mariewicz. Nové textyz miniaturních papírků přečetl Radek Fridrich, vše uzavřel VáclavKahuda (snímky nahoře), který se tentokrát představil jako performerv šusťáku a v monolozích dvanácti postav předvedl esenciryzího kahudovství. Již jsme si zvykli na rozmanitou zvířenu, kteráse autorských čtení většinou aktivně účastní. S Marikou Mariewiczspolupracovala zaujatým funěním černá labradorka, vystřídánapoté štěňátky, která zvědavě naslouchala a vůbec si vedla roztomile,zvláště při vystoupení Radka Fridricha. Příští čtení – snad budevčas vyhlášeno na stránkách Tvaru a na webu www.itvar.cz – očekávámezačátkem dubna. Literáty opět dodá a uvede redakce časopisu,živočichy (už dlouho nebyly kočky!) Rybanaruby.bsVÝLOVArmin Müller-Stahl je mužem mnohatalentů. Vedle úspěchů na poli hudby, divadelníchprken, filmu i výtvarného uměníse počítá k těm, kteří zacházejí se slovemliterárně. Do češtiny byla zatím přeloženajediná jeho povídka (chcete-li, novela) Hannah(přeložila Eva Hermanová, Kniha Zlín2007). Dle anotace si Müller-Stahl „bere tonejkultivovanější z evropského románu“, přestožeono kultivované je v případě Hannahzhuštěné do méně než sta stran. Je tomuskutečně tak? Lze tuto útloučkou novelurovnat vrcholům románu? Müller-Stahlrozmístil póly svého příběhu mezi čtyřipostavy: vypravěče Hermanna Krämera,jeho dávného přítele Arnolda, vypravěčovuženu Helen a dceru Hannah; čtenář se aleaktuálně setkává jen s prvními dvěma. Stařímužové se scházejí jednoho večera v hotelovémpokoji, aby byla při popíjení vína,doutnících a poslechu houslových koncertůvypovězena zauzlená historie jednohootcovství a jedné tragické smrti. Na mnohokrátzkomplikovaný a časově rozvrstvenýsyžet skládá obraz vztahu vypravěče, egoistickéhoa manipulativního, ale přesto milujícíhootce, a Hannah, nejdříve dítěte a potémladé ženy, geniální houslistky a jeho dcery.Ovšem – dcery jen osvojené, nikoliv vlastní.Skutečné otcovství je vyjeveno až v závěru,včetně překvapivých okolností, které jejdoprovázely. Čtenář se spolu s posluchačemArnoldem napřeskáčku dovídá „všeo Hannah“ a o „lži, ve které ji drželi“, jakopodstatnější než poněkud melodramatickázápletka se však nakonec ukazuje motivodpovědnosti za pravdu, otázka po „správnosti“jejího vyjevení i přes katastrofu, kteroumůže způsobit. Kniha se snaží vyhnoutjalovému přemítání o milosrdné lži či nutnépravdě a nutí čtenáře k zaujetí vlastníchstanovisek. Možná v tom tkví síla i slabosttéhle nerozsáhlé knížky – obírá se závažnýmtématem, pokouší se skrze nedůvěryhodnépostavy přimět čtenáře k jeho promýšlení,ale zároveň mu nedovolí doopravdyvstoupit, pocítit onen motiv jako skutečnězneklidňující. Vypravěč mluví, smutný příběhse odvíjí, ale těch několik škvír, kudyby čtenář mohl vejít, je ucpáno rétorismem,převysvětlováním a někdy i plytkou(tele)novelistikou. Zůstává rozpačitý pocitz řemeslně velmi zručné, ale jinak polovičaté,příliš ambiciózní knihy, a ozvěnatragického osudu, která se brzy slije donerozlišitelnosti. Nebohý – a nezvěstný– „evropský román“ byl zahradnicky zkultivovándo tvaru, který sice neurazí, ale chuťpo něm zůstane jako po každé genetickymodifikované plodině: mdlá.Mugle/Mugl Reného Daumala je dalšímtextem člena francouzské umělecké skupinyVysoká hra / Le Grand Jeu, který vychází v češtině(Malvern 2007). Zásluhou Věry Linhartovéa dalších (Šerý, Topinka…) je poetikatohoto zvláštního sdružení nastíněna užpoměrně plasticky. Tvorbu Daumalovu soustavněpřekládá a komentuje Jakub Hlaváček;překladatelské dílo, jak jsem se s ním setkalav Muglovi, budiž na tomto místě významněpochváleno. Text Mugle/Mugl (autorem nepojmenovanýa názvem opatřený až díky editorům)vznikal v roce 1926, kdy bylo Daumaloviosmnáct let. Je známo, že členové Vysokéhry ve svých raných letech mocně experimentovalis omamnými látkami. Při četbě tentofakt nejednou vytane na mysli. Jak vlastněpsát „recenzi“ o surreálné, halucinační vizi– ovšem s jistou kompozicí a přesahem domýtu? Úvodem citace: „Bylo tomu již dávno, coostatní lidé ztratili svá jména; všichni se plazilina úrovni země a jejich oči pro nás byly pouhýmisenegambijskými skleněnými cetkami, jež přidoteku rozdírají prsty. Přesto jednoho dne několikz nich přišlo v davu a pokusilo se nám vyléztna čela. Šplhali tam po svahu kopce z lepkavéholaku, na němž se k sobě lepily hnědé stromky;zatím jsou však pouhými bublinami stoupajícímipodél stěny akvária.“ Obrazů obdobného typuje v textu nepočítaně – ba je z nich složen.Pokud s autorem nechceme hrát jeho hru,zůstane nám v rukou jen skládka bezbřehépara-surrealistické blábolivosti. V opačnémpřípadě se ze slov vyloupne něco podobnéhomanifestu; intimní a přitom obviňující křikna svět, jehož se subjekt pokouší zmocnit.Prostředky: pohrdání – bolest – destrukce.Průvodcem, pomahačem i soupeřem je mustařec Mugl, stejně jako vypravěč neuchopitelnáentita, jednou titán, jednou hvězdnýprach. Nelze tvrdit, že Daumalův text hlásájednu konkrétní pravdu; spíš je sotva možnése nějaké alespoň trochu smysluplné pravdydotknout. Mně z Mugla zbyla revolta protikonformní lidskosti, davu, línému splývání,nerozrušenosti. Proti tomu se staví všeckone-lidské, za-lidské, obsahující nejlépe vše:vesmír, lidstvo, rozkoš, bolest, zločin, smrt.Personifikovanou věčnou výčitkou je Démon,číhající ve všem, co skrývá uspokojení. Mugle/Mugl není textem pod polštář, spíš by měl býtopatrně dávkován a určen k lihuprostémuopíjení – každému, kdo je ochoten nahlédnoutsvět i z druhé strany zrcadla.Anna Cermanovátvar 04/09/19

RECENZEPROVOKATIVNĚ CHMURNÁPODOBENSTVÍHaruki Murakami:Konec světa& Hard-boiled WonderlandPřeložil Tomáš JurkovičEuromedia group – Odeon, Praha 2008V pořadí pátá u nás vydaná próza HarukiMurakamiho nazvaná Konec světa & HardboiledWonderland je i v kontextu literárnítvorby tohoto současného japonskéhospisovatele mimořádná. (V češtině dosudvyšly tituly Norské dřevo, 2002 a 2005; Najih od hranic, na západ od slunce, 2004; Kafkana pobřeží, 2006; Afterdark, 2007). A tozejména širokým záběrem žánrově zdánlivěneslučitelných a významově nesourodýchmotivů.Hlavním protagonistou obsáhlého románuje pětatřicetiletý muž, řadový kalkulátor,zabývající se kódováním počítačových dat.Čtenář je nejdříve konfrontován s dennírutinou tohoto typického konzumentamoderní doby, který má svou práci, svouwhisky, své oblíbené filmy, literární autory,hudebníky, své holky na jednu noc. Mít svůjklid – takové jsou vyhlídky a přání hrdinyrománu směrem do budoucna. „…budu bezproblémů žít a učit se řecky a na cello. (…)Odjedu do hor a tam budu sám samojedinýcvičit a cvičit (…), možná bych si dokonce mohlkoupit v těch horách nějakou chatu. (…) Tamsi budu číst, poslouchat hudbu, pouštět si navideu staré filmy a vařit.“ V důsledku pečlivěpromyšlených plánů svého nadřízenéhoprofesora je však bezejmenný hrdina o svouvizi tiché existence v ústraní připraven. Anižby cokoliv tušil, stává se obětí jeho pokusů,které mu postupně změní život od základů.Uveďme hned na úvod, že příběh sámskýtá mnoho různých interpretací, jak toostatně uvádí v doslovu i Tomáš Jurkovič,který román do češtiny přeložil. Jedenz několika plánů díla upomíná čtenářek literatuře science-fiction. V souvislostis Murakamiho románem jako celkem byvšak takové žánrové vymezení bylo doznačné míry scestné a limitující. Osobněvnímám celou škálu ireálných prvkův autorově vyprávění především jako mnohoznačná,provokativní a nejednoznačnědešifrovatelná podobenství současnéhopřetechnizovaného světa, v němž je člověk– a zde i hlavní protagonista románu– zbavován vlastního ega, vlastního já,dokonce i vlastních vzpomínek, aby splnilúkol, který mu byl kýmsi zadán. Anižby tušil, jaké to pro něj bude mít následky.„Proč jsem ale musel opustit svůj starý svět?(…) Něco, nějaká síla mě sem seslala. Sílaabsurdní a síla brutální. Kvůli ní teď ztrácímstín i svou paměť, kvůli nim mě má opustiti duše, kterou v sobě mám.“ Svéprávná svobodnábytost se před zraky čtenáře měnítéměř v loutku. Ztrácí vlastní vědomí,vlastní „stín“ – tedy samou podstatu sebesama. Přichází pozvolna o nedokonaloustránku svého lidství, aby mohl žít ve fiktivnímměstě, které je utopickou metaforounového „dokonalého“ světa, v němž slovyautora „(…) nikdo s nikým o nic nebojuje. (…)Nikdo nenaříká, nikdo se ničím netrápí. (…)Všichni jsou spokojeni a žijí si v klidu a míru.(…) Je to proto, že v sobě nemají žádnou duši.“Taková je podmínka i daň, kterou člověkmusí zaplatit, aby mohl v novém světě „být“– sice zbavený bolesti a utrpení, ale obranýi o možnost milovat. Zde spatřuji autoremdo krajnosti vyhrocenou vizi budoucnosti,pramenící z obavy, jakým směrem se současnýcivilizovaný svět ubírá a jakými hodnotamia principy se řídí.Bezejmenný protagonista románu čelímnoha úskalím, někdy téměř „nejapným“,ale též skličujícím mystifikacím. Je vedendo slepých uliček, aby z nich pak sám nebos pomocí druhých hledal sebezáchovnávýchodiska. Je to jistý druh iniciační cesty,kterou hrdina podstupuje, a vystavovánmnoha překážkám chvílemi bojuje o holépřežití. „Když mi vzali stín, jako by s nímněkam zmizely i vzpomínky na starý svět. (…)Mně se to zdá zvrácené, i celé tohle místo. Člověkbez svého stínu nepřežije a stíny nemohouexistovat odděleně od lidí. A přesto jsme seteď octli každý zvlášť.“ Za vším, co se v dílčíchepizodách příběhů odehrává, je skrytomnoho obtížně vysvětlitelných záhad. Kdojsou ti pokoutníci, kódmani, o nichž sev románu mluví a jimž je hrdina i díky profesorovýmpokusům vystaven na milosta nemilost? Co jsou zač všechny ty bytostibez duše, s nimiž se hrdina románu střetává– například knihovnice, která je jeho pravourukou při čtení snů z lebek mrtvých zvířata do níž se posléze zamiluje?Jednou z četných předností Murakamihorománu je skutečnost, že čtenář v žádnéjeho fázi nemůže odhadnout, jakým směremse bude významově bohatý a členitý příběhodvíjet. Někdy je až obtížné zorientovat sev nelineární expozici dílčích motivů, kterétak či onak pojí nějaká, třeba i dialektickásouvislost. Stejně tak není jednoduché dešifrovat,jaký význam mají některé mystikouzahalené motivy. Můžeme jmenovat čtenísnů z lebky jednorožce, jímž je coby ještěneplnohodnotný obyvatel „nového světa“hrdina románu pověřen. Nebo profesorovypokusy ovládnout lidské vědomí a shromažďovatz nich data do tzv. černých skříněk.Či spalování těl mrtvých zvířat strážnýmměsta, který drží v zajetí stíny některýchjeho obyvatel. Ze strany autora se čtenářžádných jednoznačných vysvětlení nedočká.V tom tkví ostatně i podstata Murakamihofabulace – detailně promyšlené a z pozicečtenáře ne vždy snadno uchopitelné.Pakliže lze tomuto románu něco vytknout,jsou to snad (především v první polovině)zbytečně obsáhlé, doslovné popisy vedlejšíchudálostí – minimalističtější styl naraceby v některých částech textu jistě prospěldynamičtějšímu epickému spádu a přehlednějšínávaznosti klíčových motivů. Celkověmelancholickou atmosféru románu, která jeznakem i mnoha předchozích autorovýchpróz, narušuje snad jen vztah knihovnicea hlavního hrdiny. Příběh hledání dívčinyztracené duše je zdánlivě vedlejší, aleo to více naléhavější linií díla, která předevšímv poslední třetině románu nabývá navýznamu. V konfrontaci s odosobněnýmsvětem, v němž postavy přebývají, působíprotagonistova bezelstná láska ke knihovnicijako zjevení, jako zázrak v tom nejvěrnějšímslova smyslu. Láska je nakonecpro oba jedinou možnou záchranou, jak sizachovat vlastní já navzdory všem, kteří sejim v tom snaží bránit. „Ať se děje co chce (…)rozhodl jsem se (…) vydobýt si své ztracenévzpomínky nazpátek do poslední vteřiny. (…)Musím se zas vrátit k sobě samému, tak jak tomá být. (…) Já se rozhodl přežít, ať se bude dítcokoliv. (…) Zatoužil jsem to najednou vykřiknoutna celý svět. Už se mnou nebudete orat,slyšíte?“ Tento zoufalý křik lze vnímat jakojedno z významných a dnes zvlášť aktuálníchposelství románu – nenechat sebou orata snažit se vést autentický, plnohodnotnýživot i přes četná úskalí a protivenství, kteráto s sebou přináší.Dodejme, že dílo Haruki Murakamiho bylopřeloženo již do šestatřiceti jazyků. RománKonec světa & Hard-boiled Wonderland vyšelv originále už v roce 1985. (Byl oceněn prestižníTanizakiho cenou.) Ponechme stranou,proč vyšel tak zdařilý román v českém překladuaž nyní. Tím spíše stojí za to uvést,jak je i po více než dvaceti letech od svéhovzniku příběh v celé své šíři stále sdělnýa svými vizemi směřovanými k budoucnostibez nadsázky jasnozřivý.Jan JurekCESTA DO HLUBINBOHEMISTOVY DUŠEJana Pleskalová, Marie Krčmová, RadoslavVečerka, Petr Karlík (eds.):Kapitoly z dějin české jazykovědnébohemistikyAcademia, Praha 2007Habent sua fata disciplinae. Nikoliv pouzeknihy, i vědní obory mají své osudy. A proskutečné zájemce mohou být tyto více nežsuchopárným sledem jmen vědců a jejichděl, mohou se proměnit v četbu dobrodružnoua poučnou, ba strhující – srovnatelnous čtením historických románů. Historiebohemistiky, přesněji její jazykovědné části,v tom není žádnou výjimkou. Hodnověrnýmdůkazem budiž monumentální, takřkasedmisetstránková kniha nesoucí názevKapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky.Ač vyšla v pražské Academii, její kolébku hledejmev Brně, respektive na místní bohemistickékatedře, jež se má v posledních letechčile k světu. Dílo mapující historii jednohooboru vzniklo jako společná práce osmnáctičlennéhoautorského kolektivu v čeles prof. Janou Pleskalovou, vedoucí Ústavučeského jazyka FF MU, na základě tříletéhograntu – a je třeba hned na začátek předeslat,že všichni zúčastnění odvedli výbornoupráci, zvláště pak editoři, jimž bylo dátknize výslednou ucelenou podobu, zároveňvšak ponechali autorům volnou ruku,nesvazujíce je nějakým povinným mustrem.Výsledkem je živá ukázka různých přístupůi idiolektů, majících jedno společné: odpovědnýpostoj, zaujetí pro věc a skvělou orientaciv příslušném oboru. (Snad jen mohlabýt kniha opatřena krátkými medailonkyautorů, stejně tak postrádám pro větší přehlednostjejich jména u jednotlivých kapitolv obsahu.)Kniha je uvozena (bezkonkurenčně nejrozsáhlejší)kapitolou pojednávací o vývoji českéhomluvnictví – je příznačné, že právě gramatikasplývá laické veřejnosti s lingvistikounejčastěji, další oddíly se věnují ostatnímlingvistickým disciplínám, od těch tradičních(fonetika či slovotvorba) až po ty nejnovější(matematická a korpusová lingvistika, dostidiskutabilní genderový přístup k jazyku sivlastní kapitolu nevysloužil); každá kapitolaje doplněna přehledem základní oborovéliteratury. Vždy znovu a znovu procházímepo časové ose, urážejíce tu delší, tu kratšíčasový úsek, sledujeme „mikrohistorii“ příslušnéhoodvětví, setkáváme se opětovněs velikány typu Dobrovský či Gebauer, tvořícímistředobody neobyčejně rozsáhlé sítějmen. Pestrost rozličných vědeckých metod,přístupů a teorií si v ničem nezadá s bohatstvímnaší mateřštiny.Opomenuta nezůstávají ani příbuznátémata, ať už jde o vývoj spisovné češtiny– a názorů na spisovnost vůbec (kap. Pravopisa Purismus), přehled význačných jazykovědnýchperiodik a institucí, osudy Pražskéškoly či dějiny slavistiky, oboru bohemisticenejbližšímu. Vzhledem k časovým indispozicímupustili editoři od studie zabývajícíse komplexně zahraniční bohemistikou,namísto ní nabídli pouhou „ochutnávku“v podobě dějin výuky češtiny v Rakousku(ostatně na vídeňské univerzitě se češtinazačala učit dřív než na té pražské). Celkový,jakkoliv stručný, zhutnělý přehled, tu všakpřece jen myslím mohl být podán, jednotlivinao česko-rakouských vztazích působíponěkud osaměle a jaksi nekoncepčně.Kapitoly si ani nekladou za cíl být pracísyntetickou a vyčerpávající (koneckoncůprávě proto je relativní komplexnost a výběrovosttematizována v samotném názvu),spíše chtějí působit jako jakési podloží propřípadná budoucí díla. Závěrečné resuméchybí – a je na samotném čtenáři, jaké shrnutísi udělá. Jen sotva však nepostřehneono šestisetleté kontinuum (jakkoliv místypovážlivě ohrožené), onen oblouk klenoucíse od prvních jazykovědných spisů a mluvnicaž po moderní lingvistické disciplíny(je zvlášť potěšující, že před nimi česká lingvistikanezakrývá hlavu do písku). Vědomíbohatých tradic, kdy čeští jazykovědci bylisvého času v centru pozornosti celéhoodborného světa, dává nepřímo naději téžnaší mateřštině, jíž někteří škarohlídovéprorokují blízký konec.Výtky a připomínky působívzhledem k monumentálnosticelého díla téměř jako hnidy, lečzaznít musí: namátkou, špatněuvedená křestní iniciála LadislavaŠtolla v rejstříku (v textu přitomsprávně) či tamtéž opomenutýa z dnešního pohledu kuriózně--groteskní sovětský jazykovědecN. J. Marr, rozkolísané psaníposesiv Gebaurův/Gebauerův.Nejsou však takového chybičkypřirozeným produktem kterékolivlidské práce, nepůsobilo bydílo veskrze bezvadné nepřirozeným,sterilním dojmem?Kapitoly spolu s paralelním projektemRozhovory s českými lingvisty(o nich stručně ve Tvaru č.18/2008), založeným na čím dáloblíbenější metodě orální historie,představují dosud nejucelenějšíohlédnutí za uplynulým vývojemjazykovědné bohemistiky. Jedobré reflektovat vlastní dějiny– a ne nadarmo se tak děje v symbolickýokamžik, jakým je začáteknového tisíciletí. Nečiňme takjen kvůli tradici a pocitu hrdosti,neméně důležitý je i výčetdosažených úspěchů, tápání a slepých cest,naznačující další možné směry…Na závěr nezbývá než lehký, veskrzeosobní povzdech: škoda, že toto kompendiumnebylo vydáno dříve – v době svýchbohemistických studií bych je velice uvítal.Rád jsem se však vydal na úchvatnou pouťnapříč staletími i dnes. Současným studentůmbohemistiky pak Kapitoly doporučuju,ba přímo předepisuju coby povinnou literaturu– kromě poučení nejednomu z nichprohloubí lásku k oboru.Michal Škrabaltvar 04/09/20

POKUS O MÝTICKÝ ROMÁNOlga Tokarczuková:Anna In v hrobech světaPřeložil Jan FaberKniha Zlín, Zlín 2008Současná nejčtenější polská autorka napsalatento příběh pro knižní edici Mýty, kam přispěloněkolik současných světových spisovatelůs ambicí převyprávět pro dnešního čtenářeněkteré starobylé mýty. Tokarczukovápři psaní této knihy čerpala ze sumerskéhoeposu o bohyni Inanně, která se rozhodlasestoupit do hrobů světa proto, aby vyvedlaz říše smrti svou sestru-dvojče, a vrátila ses ní zpět na povrch.Příběh se odehrává v neurčitém čase(můžeme spíše jen hádat, že je to jedenz možných obrazů naší budoucnosti), veměstě, které stojí na ruinách bývalého světa.Život v něm je hierarchizován podle toho,v jakém podlaží obří budovy, která městotvoří, se odehrává. V nejvyšších patrech sežije nejlépe, je tam elektřina, sprchy a teplo,v suterénech se nacházejí hroby, neníodtud úniku, nevedou tam dráty ani žádnéjiné spojení. Lidé jsou často fyzicky přeměněnipodle své společenské funkce (rikšovémají vozíček, který jim přímo vyrůstáz lopatek) a ti, co žijí mimo město, jsou naokraji společnosti. A právě tam žije stařena,která ve skleníku pěstuje malé sazeničkylidí a která daruje Nině Šubur, té, jež většinupříběhu vypráví a vydala se zachránitAnnu In z hrobů světa, moc bojovat o životjejí přítelkyně. Autorka tak buduje pro svůjpříběh scénu jako z amerického katastrofickéhofilmu.Nina Šubur doprovází Annu In k branám,kde začínají hroby a čeká na ni tři dny. Cose děje uvnitř, se dozvíme od dveřníka Neti:snaží se Annu varovat, ona však trvá nasvém, přistupuje až k poslední sedmé bráněa setká se se svou sestrou. Poté je shledánavládkyní podsvětí vinnou a umírá. To všese dozvídáme, aniž bychom se dopátralihlubší motivace těchto dějů. Bohužel to takzůstane až do konce příběhu.Pokud něco označíme slovem „mýtus“,míníme tím tradičně „univerzální a nadčasovýpříběh, který reflektuje a utváří náš život– odhalují naše přání, obavy, touhy a poskytujínám vyprávění, jež nám připomínají, co znamenábýt člověkem“, píše se na záložce tétoknihy. Podstatný je právě onen vztah text –čtenář. Mýtus vyzývá recipienta, aby určitýmnezaměnitelným způsobem nahlédl realitu,uviděl něco, co je základem vztahu člověkake světu vůbec. V mýtu je jedinec nahlédnutz pozice kosmických souvislostí, kteréjsou skryty pod povrchem běžných událostíjeho života, přesto jsou však jeho vnitřnímsmyslem. Krásná slova napsal o mýtu JanPatočka: „Na jedné straně se nám dává teplýsvět naší blízkosti, který sice není pohodlný, jeho třeba každý den a každou minutu vykupovattvrdou vytrvalostí a prací atd., ale on drží, onnás hřeje, on nás živí, a na druhé straně tamtemstrašlivý, ustavičně nějak zde přítomný. Onje sice kdesi na periferii, ale může každou chvílipropuknout zde.“ Pokud Olga Tokarczukovápřepisuje starosumerský mýtus, těžko se dáčekat, že si ho dokáže dnešní čtenář vztáhnoutke svému životu. Navíc když příběhmýtu je těžko srozumitelný, obsahuje řaduzámlk a příčiny dějů zde se odehrávajícíchse dopátrat nemůžeme. Přiznává se k tomui samotná autorka v doslovu, kterým svévyprávění doprovodila – jednak původní textna hliněných tabulkách není úplný: „Mnohdyse stává, že chybí několik řádků, a to – jakobypodle pravidel nejlepší detektivní literatury– v nejdůležitějším, kulminačním momentu“– a autorka také přiznává: „velmi často jsemsi při četbě syrových textů z tabulek pokládalaotázku ‚proč‘. A protože jsem ne vždy dokázalanajít na otázky jasnou odpověď, dovolila jsem sinásledovat hlas intuice.“Anna In, dcera nejmocnějších tohoto světa,se vypravuje do hrobů, aby zvítězila nadsmrtí a poté se vrátila zpátky. Jedna postavanakonec na přímluvu Niny vyrobí zvláštnímouchy, které vyvedou Annu In z říše smrti,a dveřník Neti správně prorokuje, že „všichnibudou chtít udělat to samé, na cestu se vydajívelké davy mrtvých a zaplaví město, budouse potulovat po ulicích, obsadí stanice metra,zaplní kina, budou nocovat v parcích a parnících“.Z podzemí se vyhrne to, co tam bylood počátku věků pečlivě střeženo: všechnalůza světa (můžeme se totiž domnívat, žeumírají jen ti, již byli z neznámých důvodůuznáni vinnými), která se nyní vzbouřilaa vtrhla na povrch proto, aby našla za AnnuIn náhradu. Vybírají si Zahradníka, kterýje v příběhu určitým ztělesněním dobra– stará se o město. Je odveden do podzemí,ale nakonec se za něj obětuje jeho sestraa on zůstává naživu. Anna In po návratuz podsvětí dostane od svých otců k dispozicivšechna tajemství světa.Olga Tokarczuková v doslovu zdůrazňujeúlohu mýtu v dnešním světě – působí totižna integraci intelektu a citovosti, světaa jazyka a zmírňuje tak děsivou propast mezinimi. Přesně taková však její kniha není.Podstatou mýtu rozhodně není jeho snadnáuchopitelnost a možnost ho zcela vysvětlit,ale to, že problémy, které nám předestírá, sedotýkají našeho života, tudíž nás přitahujíhledat na ně v mýtu odpovědi. A to anižbychom tyto odpovědi někdy mohli považovatza konečné a hotové. Jsme svědky příběhus bohatou imaginací, plného barvitýchobrazů, avšak psaného natolik subjektivnímstylem (většinou se jedná o nepřímouřeč jednotlivých vypravěčů) a s tolika neurčitýmiději a vztahy mezi postavami, že násve zkoumání logiky příběhu přepadá téměřbeznaděj.V žánru kritiky se často setkávámes touto situací: kritik se není ochoten otevřeněpřiznat, že si s daným textem nevědělpříliš rady, nebo že k němu nemá co říci.Dočkáváme se tak (nejčastěji nad soudoboulyrikou) neurčitých a povšechných výroků,které mají zastírat kritikovu nemohoucnost,a hlavně nevyhraněných (povětšinou „projistotu“ neodsuzujících) hodnocení. Protitomuto druhu zbabělosti je třeba se vymezovati tím, že pověstně „poneseme kůži natrh“. Řeknu proto otevřeně, že kniha AnnaIn v hrobech světa zvláštní hodnotu nemá.I při jejím několikanásobném pročítání jsembojoval s prostým neporozuměním ději, jelikožjsem nedokázal odhalit motivaci jednajícíchpostav (určitý postoj vypravěče k dějichtít nemůžeme, jedná se o vyprávění multifokální).U prózy to považuji za fatální– a možná se jedná o můj osobní problém.O mimořádných zážitcích, které v člověkudokáže vyvolat recepce mýtu, nemůže býttudíž řeč, ačkoliv bychom to od knihy, kteráse takto prezentuje, očekávali.Petr ŠimákZDE NAJDEŠ, CO TI SCHÁZÍLenka Uhlířová, Jiří Stach: Velká cestamalého pánaMeander, Praha 2008Jednou z dalších půvabných knížek nakladatelstvíMeander se jmenuje Velká cestaMALÉHO PÁNA. Autory jsou Lenka Uhlířováa Jiří Stach. Spolupráce spřízněnágeneracemi a krví.MALÝ PÁN, jakých bylo a je v podoběprinců, tuláčků a chlapečků mnoho, si žijesvým způsobem života, spokojeně, bezstarostně,tiše, jako když lehce a neslyšně padátěžký únorový sníh. Odtud se odvíjí pohádkovýpříběh, který koliduje mezi lidovoua autorskou pohádkou. Nalezneme v němcelou řadu mytických archetypů a zcelavážně míněnou snahu o jejich realizaciv autorčině tvůrčí ambici, ve výtvarnémdoprovodu ke knize a – jak se lze domnívat –v dětském myšlení a cítění jejich dětí. Vždyťdětská zkušenost vidění světa je to, co násobohacuje a osvobozuje.Jak začíná cesta MALÉHO PÁNA? Přicházísen. Sen jako iniciační okamžik, který obrátícelý jeho dosavadní život spočívající v bezpečístereotypu. Zvyk a stereotyp mnohdyhraničí s lhostejností, z níž byl snem, svýmživotním snem MALÝ PÁN probuzen. Probuzeníjako zrození. Prozření. Ale ještěne vidění a vědění. To je začátek. Klučinase vydává na cestu, k níž se rozhodl právěosmého dne od toho iniciačního snu. Pochopitelně;osmička znamená znovuzrození.Ale co ten maličký viděl ve svém snu? Důma nad jeho dveřmi nápis: ZDE NAJDEŠ, COTI SCHÁZÍ! K tomuto snu i k autorčinu textuse váže výtvarný doprovod. Vzpomínal jsem,co mi ta jedinečná kompozice připomíná.Vždyť to není jen malý poutníček z tétopohádky. Pak jsem našel Caspara DavidaFriedricha a jeho „Chausera“ v lese z roku1813. Mohu se plést, ale většina Stachovavýtvarného doprovodu je variací významnýchvýtvarných děl minulosti, ba co víc,výtvarným dotvářením a přizpůsobenímJaké obrazy a mytické, kulturní a literárníarchetypy se objevují v cestě MALÉHOPÁNA? A mohou to být třeba jen literárnímotivy, které určují směr této cesty. Každopádněa popořadě: pramen; šíp, směr, divokýchhusí let; průvodce, jenž poutníka vedea pak opouští; tíseň, stíny, přízraky; kontradikcesvětla a stínu, dobra a zla, krásy a ošklivosti;tajemství, hledání v bludišti, hlavolam,labyrint; poznání, otázka po smyslu bytí,Sfinx; konečně proměna, k níž vše směřuje.A otázka musí být plodná a hrdina vyvolený!Proč? Aby svou zkušeností prosvětlil skutečnostokolního světa, zachránil jej, obnovil.To vše je prokládáno vstupy z běžnéhokaždodenního života, počínaje tkaničkouod bot a konče pracovitým mravenečkemči dopisem od maminky. To vše je výtvarněrámováno invencí přizpůsobenými reáliemi,resp. objekty, jimž mohly sloužit za vzory dílavšech kulturních epoch zpravidla z období,kdy se klasický tvar převrátil v manýru.V čem však tkví smysl tohoto příběhu?K proměně človíčka, jeho života podle pravidelosudu, jak mu sudičky prostřednictvímsnu ukázaly, dojít musí. Dojde k ní tehdy,když se na správné věci správným způsobemzeptá. Tehdy, když přijde jeho čas. Ve správnouchvíli. Tato pohádka je cestou labyrintem,na jehož konci nalezne poutníčekpřátelství, kamarádství, za nímž se můžeskrývat láska či Bůh, jak to bylo v mýtech,legendách a příbězích o poutnících. Alev dnešní době je kamarádství darem a prodítě zvlášť důležitým poznáním. Bylo tokdy jinak? Nebylo. Důležitější však je, žez každého labyrintu je nutné vyjít tou samoucestou, jakou jsme dospěli k jeho středu. Pakje nutné, alespoň náznakem, jít zpět, k soběsamému a sebou samotným, mocí získanoucestou ke svému srdci, uzdravit všechnynemocné, bídné, zapomenuté, smutkem čiprokletím stižené, které jsem na cestě kestředu poznal a kteří mi ve svém zatraceníukázali správný směr. A to tu chybí. Nevadí,lze namítnout, je to pohádka autorská.Z hlediska vnímání literárního díla jevšak horší, že tu něco přebývá. Všech zastakulturníchobjektů počínaje megalitickýmistavbami v Stonehenge a konče výtvarnýmzáznamem zvířecích stop ve sněhu jakožtoryze přírodním rukopisem na protilehléstraně popisované knihy. Ale výtvarnýchinspirací bychom našli daleko víc.Pro čtenáře, tedy alespoň pro dospěléhočtenáře, jsou ovšem neméně důležité literárníinspirace Lenky Uhlířové. Není těžké nahlédnout,že výtvarný doprovod s nimi korespondujetak úzce, jak jen to jde. Výslednýdojem je nejen úctyhodný, ale i povznášející.Zpět k Friedrichovi. Poutníček procházíkrajinou. Jde vstříc cíli své cesty, na kterouse vydat musel, a po straně strmí obrovskáhradba lesa, k níž jakoby míří. Snad je to jednoduché:„Kde v půli život náš je se svou poutí,/ procházet musel jsem tak temným lesem, / žepravý směr jsem nemoh uhodnouti.“ Úvodníverše z impozantního Dantova díla navazujína to, co bylo známo dávno před ním, stejnějako co ovlivňuje básníky a spisovatele dodnešních časů. Není důležité, jestli si jemladý čtenář či MALÝ PÁN umí vyložit, zdapodle těchto mýtických, kulturních a literárnícharchetypů vědomě jedná. Důležité je, žejsou a že tvoří jednotlivé fáze našeho života,byť bychom si jejich smysl uvědomovali ažex post.A že jich není v této pohádce málo.Pohádka navazuje na mýtus. Mýtus je spojens vyprávěním, a to se slovem. Slovo,stejně jako obraz, představuje mýtus. To jeneobyčejně důležité, jelikož pohádka pakmůže zprostředkovat smysl světa, v němžkonkrétní človíček žije. Především díkyneobyčejné přesvědčivosti podání a díkysouladu životní zkušenosti lidské bytostis přesvědčivostí mýtu či pohádky, přesvědčivosti,jíž žádná filozofie, filologie čijiná věda nemůže dosáhnout. Proto je zde,v této knize, důležitý soulad mezi vyprávěníma výtvarným doprovodem. Jak jsemřekl, soulad generací a krve. Skoro se nabízítvrzení: vážím si rodičů, prarodičů i dalších,kdo umějí základní principy světaběhu svýmdětem a vnoučatům zpřítomnit v obrazovérealizaci, ať už verbální či výtvarné.vení na této „křížové cestě“ je příliš. Celýpříběh ve svém důsledku vyhlíží asi tak,jako by slepička, co utíká kohoutkovi ležícímuv oboře pro trošku vody, aby jej opětpřivedla k životu, ani nevěděla, kde všudebyla. Zde se nám protíná první (obsahový)nedostatek s druhým (formálním). Kdybybyla slepička nešla zpět po stejné cestěnebo kdyby se na ní ztratila, protože užani nevěděla, kde všude se stavila, pak bykohoutek zemřel a slepička asi steskem poněm. Jednoduše. Na tak malé ploše rozmilépohádečky na spaní jsem letmo napočítaltěch zastavení něco kolem dvaceti. Kam jepak odváděna pozornost? K dobrodružstvíhledání, nebo k cíli, který maličko ustupujepřed tou hrůzou překážek a úkolů, osoba jevů přiblížených mnohdy jen narážkouči nápovědou, jimiž je MALÉMU PÁNOVIprojít? Pak jsme ovšem u záměru autorsképohádky: co má vlastně zprostředkovat vevztahu k pohádce lidové? Není autorčinovzdělání, ona poučenost dějinami literaturya záliba v zápletce, na škodu příběhu,jehož adresátem je koneckonců jen a jenmalý čtenář, kterému nikdo neposkytnevýkladový aparát v podobě přívětivé rozmluvya laskavého vysvětlení. Nebyla zdeznalost a kombinační schopnosti nadřazenynad citlivé naslouchání, prostoujednoduchost, inspiraci a asociativní myšlení?Dokonce i nad mytický řád a kulturníparadigma? Konečně. Vznikl dříve příběh,nebo je doplňkem výtvarného doprovodu?Je poučenější text, či ilustrace? Spoustaotázek.Takové otázky si MALÝ PÁN jistě klástnebude. Tak je zavrhněme i my a přejmedětem další krásnou knihu z nakladatelstvíMeander. Je tu však ještě motto, co jakobyvzdáleně s rozbíhavostí otázek předloženýchv pohádkovém příběhu Lenky Uhlířovéi v této recenzi nějak souvisí: „Známá hra:zavři oči nahmátni knihu / otevři ji otevři oči/ a je tam odpověď / To není náhoda A neznamenáto nic / Všechno je odpověď / na niž jetěžké najít otázku“ (Ivan Wernisch, 1975).Igor Fictvar 04/09/21

RECENZEESEJE Z ČASU „PŘESKUPOVÁNÍ“Siegfried Kracauer:Ornament masy. EsejePřeložil Milan VáňaAcademia, Praha 2008V čase, kdy v Německu pod vedením I. Mülder-Bach(ové)a I. Belke(ové) probíhá druhýpokus o souborné vydávání „prací“ svéráznéhoarchitekta a sociologa SiegfriedaKracauera (1889–1966; devítisvazkovýprojekt je realizován od roku 2001, prvnísvazek vyšel ve frankfurtském nakladatelstvíSuhrkamp v roce 2004, poslední svazkyby se měly objevit v roce 2010), pražskénakladatelství Academia v rámci své edičnířady Europa vyčlenilo z bohaté Kracauerovytvorby soubor esejí, dedikovaný kdysi – napočátku 60. let – Theodoru W. Adornovi:Das Ornament der Masse. Navázalo takvlastně na letité, ošuntělé české překlady:na skripta Od Caligariho k Hitlerovi. Psychologickédějiny německého filmu (1958; přel. B.A. Poslušný) a výtah z Kracauerovy americképráce Theory of Film. The Redemptionof Physical Reality (1968; vybral a přeložil I.Sviták).Nakladatelství svěřilo Kracauerův textpřekladatelské péči Milana Váni, stejně jakojiný svůj projekt – edici Jaspersova spisu Diegeistige Situation der Zeit z roku 1931; taképřeklad Jaspersovy práce stihl vyjít v roce2008. Bohužel tvrdím, že Váňův překlad,resp. jeho konečná, patrně nepříliš bedlivěredigovaná podoba, klade četbě překážky,které sice mají užitečně zcizující efekt, nakonecale původní pohyb myšlenky mohoumísty až zatemnit nebo prostě odložit podtíhou třebas jen drobných stylistických neohrabanostía úporností. Oč citlivěji než Váňa(například vzhledem k deiktickým vztahůmv textu) byla před několika lety Věra Koubovás to přeložit – pro časopis Iluminace(1995) – esej Fotografie!O genezi souboru se toho čtenář, odkázanýna českou edici, příliš nedozví. Filmováteoretička a historička Petra Hanákováv předmluvě Siegfried Kracauer, kritikpropadlý světu nejprve docela chronologickyskládá klíčové body Kracauerovy biografie,doplňujíc je vzápětí podezřelezpřehledňujícím rozpisem Kracauerových(metodologických) figur: témat, postojů.Zmiňuje, jakoby mimoděk, Kracauerovoúsilí – v roce 1933 – o výběrové vydání doté doby „publikovaných novinových článků“pod názvem Straßebuch a faktickou realizacidaného nápadu až v roce 1963, kdybyly texty, spjaté především s angažmá veFrankfurter Zeitung v letech 1921–1933, vevýběru – a ještě pod Kracauerovým patronátem– vystaveny ve svazku Das Ornamentder Masse, vydaném nakladatelstvím Suhrkamp(tamtéž o rok později vyšel svazekStraßen in Berlin und anderswo). Česká edicese v tiráži prostě hlásí k edici z roku 1977– marně bychom tu ale hledal něco podobnéhoediční poznámce, alespoň konstatujícívztah ne/totožnosti mezi dvěma prvnímivydáními souboru. Kniha je vůbec textologickyskoupá, až to vypadá, že si na tom češtívydavatelé zakládají. Proč například nedopřáličeskému čtenáři bibliografický servis,umožňující lokalizovat všechny dílčí texty –alespoň tak, jak je to k dispozici minimálněv německé verzi z roku 1963? Ačkoli totižkompozice sugeruje celky docela nechronologicky(v šesti krocích, oddílech), mělo byčtenáři být umožněno číst texty i s ohledyk času publikace, potažmo vzniku.Přesto – výběr a pokusné rozčlenění, totoKracauerovo pozdní dílo, je sestavou, s níž jetřeba se vyrovnat. Stojíme přece před výkonemohlédnutí: do času před emigrací, tedytřeba i do času, kdy ještě žil Walter Benjamin– „můj přítel“, jak stojí v nostalgickém Rozloučenís Lipovou pasáží z roku 1930, v textu,kterým Kracauer soubor uzavřel. Stojí-lina konci estét, znalec pravé nudy a pamětníkpravé pasáže, úvod knihy voní po cestách,medituje – v gestu zneosobňujícíhoodstupu – slavnostní (lidský) rituál, organizujícíosud hocha i zvířete (Chlapec a býk),a městské exteriéry, nemilosrdné formaceživota. Pařížský text (Analýza plánu jednohoměsta, 1928) už přitom zřetelně vyznačujezákladní nastavení Kracauerova obratuk parametrům moderní, poslední reality,tj.: kriticismus, vyšetřující tuto realitus fenomenologickou (svého druhu), typologickoua přitom ironizující jasnozřivostí,hloubavostí – kriticismus dodnes funkční,viz například: „Centra světových měst, kterájsou i místy lesku, se navzájem podobají stálevíc a víc.“ (s. 40) Klíčové východisko svéhopostoje přitom Kracauer vystavil v jednomz ranějších textů souboru, v dodnesstrhující eseji Čekající z března roku 1922.Vyčlenil tu možnosti pobývání ve stávající„duchovní situaci“, na horizontu „společného[intelektuálního] osudu“, tj. vytržení z norem„církevní autority, tradice, ustanovení, dogmatu“.(s. 110) Tváří v tvář „vyprázdněníduchovního prostoru“, „vyhnanství“, „osamocení“a „relativismu“ načrtl svou pozici„čekání“, „váhající otevřenosti“ (s. 118): „přenésttěžiště z teoretického Já na celkově lidskéJá a obrátit se z atomizovaného neskutečnéhosvěta beztvarých sil a veličin zbavených smysludo světa skutečnosti a jím uzavíraných sfér“, ke„skutečnosti, která je naplněna živými věcmia lidmi, a proto vyžaduje konkrétní vidění.“ (s.119) Je prý třeba pokusit se „k ní povznésta spřátelit se s ní“. (s. 119) Tedy přátelství;to je možná jen občasný nápad, závan laskavosti.Nicméně zbytek platí: do Kracauerovavýhledu vstupují odtud nejrůznější časové„vnější a vnitřní předměty“ (fotografie, cestování/ tanec, otázka úspěšnosti na knižnímtrhu, žánr biografie, kino aj.), jejich prizmatemKracauer pročesává toky přítomnosti,jejich prostřednictvím se pokouší dešifrovat,pojmenovat „význam“ toho, co se děje,toho, co se ukazuje.Je přitom právě Kracauerův pojem „skutečnosti“něčím, co je dobré ustavičně, průběžnězvažovat, a to v několika směrech.Jak se to kupříkladu má s „neklamnýmipovrchovými projevy“ epochy (jež Kracauerupřednostňuje před „soudy epochy o soběsamé“) – jako spojkou k „základnímu obsahustávajícího“ (Ornament masy, 1927, s. 66)?Zvlášť když Kracauer je ve vztahu k realitěvšechno, jen ne naivní; viz například jehopřirovnání nároků historismu k fotografickétouze, slova o těch, kteří „věří, že uchopídějinnou skutečnost, když bez jakýchkoliv skulinopět sestaví řadu událostí v jejich časovénáslednosti“ (Fotografie, 1927, s. 45), nebopolemický komentář k perspektivě, již sezdá nabízet historiografický koncept ErnstaTroeltsche: „pozorovatel dějin jako takovýnení s to vyklouznout relativnímu a musí sevelmi chránit toho, aby skok intuice zaměňovalse skokem do absolutna“ (Krize vědy. K zásadnímspisům Maxe Webera a Ernsta Troeltsche,1923, s. 188). Podnětným svědectvímKracauerova hledání vlastního možnéhonoetického východiska jsou texty včleněnédo oddílu Perspektivy, počínaje kritickým,nicméně nesporně blíženeckým profilemGeorga Simmela (a nejstarším textem souboru),v jehož rámci se Kracauer pokoušípojmenovat konstanty Simmelových sondtaké prostřednictvím formule „bytostná soupatřičnostnejrůznějších fenoménů“ a pojmu„analogie“ (Georg Simmel, 1920, s. 200–201)– viz: „Tak jemný cit pro podobnou formovanostfenoménů je však bytostně nutně zřetězens právě tak neklamným citem pro diference.“(tamtéž, s. 202) Když potom o několik letpozději Kracauer zapisuje zásady Benjaminovavýhledu jako odstup („k útvarům a fenoménůmsotva přistupuje v době jejich rozkvětu,spíše je hledá v minulosti. Živé útvary jsou muzamotané jako sen; osvětlují se ve stadiu rozpadu“;Ke spisům Waltera Benjamina, 1928,s. 225) a skepsi („Zde tedy vůbec nepřipadáv úvahu záchrana živého světa, spíše meditujícízachraňuje zlomky minulosti“, tamtéž, s.227), jde i nejde o kompliment. Kracauer,ochotný dychtivě vyměřovat přítomnosti v jejích rizicích, nesporně vyhlíží budoucnost(a neříkám, že nutně s nadějí: chce prostěvědět, co může přijít; srov. esej Vzpourastředních vrstev. Vypořádání s okruhem kolemčasopisu Tat, 1931), byť provždy citlivěk proměně konstelací, k tomu, co opustilo„viditelnost našeho světa“ (Ornament masy,1927, s. 70) – srov. pozoruhodný záběr Kafkovazdánlivě nostalgického mytému světa,z něhož se vytratil původce zprávy (FranzKafka, 1931).Kracauer se ale příliš nezabývá – zdá se– hledáním (skutečného) původce zprávy.Upozorňují-li na něco jeho průzkumykinematografie, je to deformace (vypaření,okrášlení, znetvoření) „naší společenské skutečnosti“(Film 1928, s. 263) v dílech soudobéprodukce: „ztráta substance je rozhodujícímpříznakem celé stabilizované produkce“(tamtéž, s. 273; a další texty v oddíle Kino,včetně ironicky laděné reportáže z instantníhoúzemí ateliérů společnosti UFA). Tatokritika nicméně nakonec vřazuje pojem„skutečnosti“ do rámce váhavé – marxismempoučené – eschatologie; přítomný„duchovní prostor“ jen vyhrocuje minuláupadání, jejichž logice je třeba se stavět docesty. Kracauer svou roli našel v pojmenováníprázdnot, náhražek, stínoher a ruin– a jejich podmínek. Ať už na horizontuideálu docela teologického, pozitivní představy„skutečného člověka“, rozvíjejícíhosvou existenci napříč dvěma dimenzemi –„napjatého“, „zajatého Zde a potřebného onohosvěta“ , „v němž veškeré Zde teprve najde svůjsmysl a závěr“ (Cesta a tanec, 1925, s. 61),nebo v nutnosti změřit přítomnost v jinémjazyce („Profánní již dávno odrostlo teologickýmkategoriím“, Bible po Německu. K překladuMartina Bubera a Franze Rosenzweiga,1926, s. 166). Empirie každopádně neníkoncovým bodem Kracauerových rozvah,jež přece usilují zachraňovat (i samou svouneodkladností) především napětí, vlastníduchovní sféře lidské existence: „Neboť statekvzdělanosti, jehož přijetí masy odmítají, sezčásti stal už jen historickým majetkem, protožeekonomická a společenská skutečnost, ježmu byla přiřazena, se změnila.“ (Kult rozptýlení.O berlínských filmových palácích, 1926,s. 277). To je moment, jímž Kracauerovakniha neodvratně sahá do naší situace.Michal Topor„KLOBOUK DOLŮ,PANE SPISOVATELI“?Pavel Renčín:Městské války I – Zlatý křížArgo, Praha 2008Citát vybraný z diskuse na internetovémserveru Sarden (http://pes.eunet.cz) jeslabým odvarem z nadšení, s jakým bylapřijata první část trilogie Městské válkyPavla Renčína. Jako čtenář očarovaný jehopředchozími prózami Nepohádka (Strakyna vrbě, 2004) a Jméno korábu (EuromediaGroup – Knižní klub, 2007) jsem se ovšemtentokrát poněkud minul s jeho fantazijnímsvětem „druhého města“ (jde o podstatu tzv.urban či městské fantasy, k níž se Renčínhlásí, nikoliv o narážku na titul známé Ajvazovyprózy). Mrzí mě to tím víc, že třídílnýtext je avizován jako autorovo opus magnuma navíc představuje vůbec první českýromán, bezezbytku naplňující pravidla subžánruměstské fantasy.Svoje pocity se pokusím zdůvodnit, alepředně musím upozornit, že zde vystupujiz pozice čtenáře dvojdomého, sledujícíhojak „umělecky hodnotnou“ prózu, tak sou-vaji byla začtená do barevné knížky, najejímž obalu byl název Nepohádka.“)Kniha byla uvedena barvotiskovým poutačemse slovy Praha krvácí… potřebujehrdinu. Slogan pravda dost ubohý, zatovšak dostatečně vystihuje zápletku. Vedruhém městě představuje totiž Praha překrásnoupanovnici, která ovšem schází naúbytě, neboť některý z jejích soků – a všenapovídá tomu, že jím bude konkurenčníBrno (!) – nabourává hranice její identitytím, že jednoduše likviduje silniční cedules jejím značením (sic!). A královna má zcelanepochopitelně za to, že jediným člověkem,který ji i město zachrání, není nikdo jinýnež finanční analytik Václav Vran. Tedyna počátku antihrdina, který ovšem nosína ruce znamení zlatého kříže přitahujícíjakési monstrum….Právě koncepce ústřední postavy vzbuzujepodle mého největší pochybnosti. Nejde anitak o to, že nikdo z královniných poddanýcha věrných přátel nechápe, proč zrovna taknanicovatý, nepříliš inteligentní a už vůbecne odvážný bankovní úředníček by měl býttím vyvoleným. Tak už to prostě ve fikciněkdy bývá. Podobně se to má s autorskýmzáměrem představit protagonistu jako čločasnouprodukci SF&F. Moje literární zkušenosttedy rozhodně není svázána s tímtospecifickým žánrem ani s jeho recepcí, ježse jen velmi zvolna vymaňuje ze zvláštního(snad obrozenského) úzu jásat nad každoudomácí knižní novinkou.Na prvním místě musím ovšem autorovii já vystřihnout pochvalu za velmipřirozený a přitom barvitý a poetickýjazyk jeho textů, který je v soudobédomácí fantastice vskutku výjimkou.Jeho věty plynou bez většího zádrhele,oplývají bohatstvím metafor i přirovnánía rozhodně svědčí o autorově kultivovanosti.V kontextu žánru se autor střežínadužívání zhoubných dialogů i vulgarismů,stejně jako otevřených sexuálníchscén (dokonce i iniciační soulož s bohyníSwrotkou, rozuměj Svratkou, je popsána„cudně“). Můžu se jen dohadovat, dojaké míry jde o Renčínovu přirozenost,anebo zda je výsledný text dílem jehosebekázně a ctižádosti vymykat se žánrovémumainstreamu. Oproti předchozímprózám ovšem přibyla dost křečovitásnaha o humor a nedůmyslné odkazováník vlastním textům, které vyznívají dostsamoúčelně. (Například: „Dívka v tramvěkaoplývajícího zápornými vlastnostmi,byť čtenářský předpoklad, že tato vstupníinformace by se měla začít měnit, se v textunaplňuje teprve v samém závěru. Potud byto tedy snad bylo v pořádku, kdyby ovšemVaškova proměna působila alespoň trochuvěrohodně. Tady to jde naopak všecko ráznaráz, lidská nula zvyklá na pohodlí svéhobezbolestného života se prostě téměř přesnoc stane dobrodruhem, který sice nebezpečnádobrodružství nevyhledává, aleúčastní se jich bez jakéhokoliv údivu. Akcese vrší jedna na druhou, Vašek se musínenadále vrhnout do nové, aniž by byla plněvysvětlena předchozí.Dá se namítnout, že autorovi křivdím,neboť první ze zákonů románových triavíce-logií říká, že úvodní díl musí být pouhourozjížďkou, expozicí či náznakem pro to,co teprve přijde a rozuzlí se. Budiž, nejspíšto autor opravdu zvládne vcelku dobře, alepro mě Městské války zkrátka ztratily kouzloa jedinečnou atmosféru Renčínových předchozíchpróz. Vedle nich představuje recenzovanýtitul sériovou akční fantasy, a neníproto důvodu, abych v četbě dalších dílůpokračoval.Erik Gilktvar 04/09/22

HRUBÁ MEZIHRA: SLAVNOSTVEDLE ŘEČÍZeno Kaprál: Hrubá mezihraPavel Mervart, Červený Kostelec 2008Skloňuje-li se jméno Zenona Kaprála, definujese jeho psaní třeba takto: „Poezie ZenoKaprála je básnickým cvičením. Ne ve smysluignaciánských exercicií – i když si lze jen těžkopředstavit exercitanta, který by se alespoňv rovině vnitřní disciplíny odkazu sv. Ignácenedotkl – nýbrž ve smyslu dosažení jistého,dnes však převážně iluzorního, básnického čiuměleckého gradu. – Taková cvičení, řekněmerétorická, stylistická či poetická, jsou uloženav samotných základech evropské kultury.“ (IgorFic) Podobná vyjádření lze číst téměř za každousbírkou, a tak se velice podobně mluviloi o sbírce předposlední, o Strmilovskýchlistech: „Nejoriginálnější básník český. Jistě,každý poeta by měl být původní už prožitkem,viděním, jež do svých veršů vkládá. Kaprál jeale navíc výjimečný způsobem, který si pro svůj„zpěv“ zvolil. Zalíbilo se mu totiž v postaršíbásnické dikci, jež by mohla patřit takovémuHorovi, Heydukovi, Hálkovi, možná ještěněkomu dávnějšímu a okrajovému. A dokonaleten tón zvládá. Těší se tím krásným jhem, rozvíjíje do podivínské krásy. I v jeho nové sbírceStrmilovské listy je mu básnictví disciplinou,svobodnou ve své přísnosti.“ (Jan Štolba)Ovšem – platí především ta druhá, Štolbovaformulace i u poslední Kaprálovy sbírky,u Hrubé mezihry? To se teď pokusme prozkoumat.Hrubá mezihra je ukázkou, že nic netrvávěčně, že naopak klíčem k básnické přesvědčivostije asi takováto pozice: pokud něco,nějaký jazyk, nějakou řeč dokonale umím, jenejvyšší čas ji opustit, protože už nevzrušuje,ale stává se klecí, do které lze sice postupněvměstnat málem celý svět, ovšem také velicebrzy je v tom vězení světu těžko, potí se tua drhne – a to je pak v básních velice cítit.Kaprál se v Hrubé mezihře pokusil sestavitvlastně jakousi abecedu současného světa,a to je pokus hrdinský a odvážný, bohuželale ne vždycky úspěšný. Sestavil sbírkuz básní abecedně za sebou řazených, přičemžněkterá písmena favorizoval (třebabásní začínající na S je osm), některá vynechal(písmena E, G, H, CH, atd.) Navíc jdeo básně přísně dvacetiveršové, přičemžprávě na úrovni dvaceti veršů podařilo sedocílit veliké improvizačnosti ve strofickémčlenění – je-li potřeba, plyne za seboupět čtyřveršových strof, pokud to vyžadujenapětí básně, střídají se třeba strofy tříveršová,devítiveršová, pětiveršová a znova třiverše na závěr. To všecko svědčí o tom, jakKaprál rozumí dění uvnitř básně, jak ví, žestrofa je velice důležitým básnickým činitelem,že je vlastně malým, samostatnýmsvětem uvnitř básně. Tady platí vše, co bylořečeno: Kaprál je precizní, přesný, zároveňi jemně ironický – zkrátka – líbí se mu v pravidelnosti,a právě proto ji umí kdykolivopustit, potud se nic nezměnilo.Horší je ale situace tam, kdy má potřebupřes tyto precizní verše cosi nazlobenéhosdělovat světu: je to potom poezie bezútěšnětezovitá, bolestně „opravdová“,smutně vážná: „Ta drzost vejít do svatyně. /Dupat tam v botách vojenských. / Opilé zdividět potácet. / Vzdělancům funět do tváří. / Jerigorózní měnit svět. / Zář ohňů tančit po kopcích/ a rozmarýnek po vodě.“ Nebo ještě jinak:někdy je čekání na báseň tak bolestné, že seKaprál utíká do příležitostné poezie. Jsoupak záznamy skutečností, spíš cosi jako básnickýdeník. Ovšem na báseň zdá se mně tomálo. To nemá znamenat, že příležitostnápoezie nemá smysl, jen v těchto několikapřípadech postrádám nějaký vnitřní důvodbásně, ne už jako záznam či tezi, ale jakonevyhnutelnost: „Dokořán z chodby otvíráme/ dveře a co je za nimi. / Jen to a dál senestaráme / o nevětrané dějiny. // Kabinety jeshromáždily / z krajin podhradí odjinud / uvázlév síťkách na motýly / bez požehnání buďprach buď. // (...) Zatuchá tam. Tím odrazuje/ odstátý věk u vodách tmy. / Nad blaty kuželsvětla pluje, / tak obujte si návleky!“Ale zas – je to dáno hrdinským, a v našemprostředí ojedinělým pokusem obsáhnouttento svět, dát mu jakýsi jazykový klíč, díkykterému bude možné s ním nějak mluvit,nebo lépe: o tomto hledání něco říkat druhým.Pokud se to daří, pokud se jazyk sámdává, máme před sebou nádherné, přišlébásně. Stává se to tam, kde forma jaksi usadízážitek, kde je skutečnost přišpendlena rytmema rýmem. Vznikají tak básně velkéintenzity a kouzla. Je to dáno i jistým oproštěním,jakoby přitakáním tempu a rytmujazyka dneška, nikoli dnešního života: „Jejeden zbožný muž. / Rozsvěcí v kostele. / (...)Rád bych ho poznal. / Naklonil se k němu / jakk pobratimu svému, / slyšel co říká / o zhášenízrána. / Tak jak nasloucháme / těm, jež blízkomáme, / ženě a dětem. // Kdo kdy tohle viděl, /chumelicí spěchat, / venku šelmu nechat / řvátna náměstí. / Otřepat se můžeš, / jak on svícevzývat, / s nimi dohořívat / za bílého dne.“Dalšími krásnými místy v Kaprálově novésbírce jsou ta, kde se báseň sune a posouvájakýmsi hudebním samospádem: jako bytu jazyk konečně básníku vydával své dividendy.Teprve teď, na hranici sdělitelnosti,otevírá se prostor pro skutečnou hudbu.A je to potom koncert pro všechny smysly:„Naber si a žvýkej manu! / Chci tě vidět střízlivého./ Poletuje, je jí plno / na drnech a kolístanu / jako fungi rozprostřeno / do kruhů zečtverce mého. / Dokud sladká v ústech taje, /hlad máš po mně. Ale běda. / Obloudí tě prochuť leda. / Teprv hořká výživná je.“Bohužel, všechna tato krásná místa jsoustrhávána sutí ostatního veršotepectví.Zkrátka v Hrubé mezihře platí obojí – je tohrubá mše, tedy typ mše slavnostní, centrální,hlavní: je to tedy Kaprálův pokussumarizovat svůj svět s jeho běsy i svátostmi.To je pokus úctyhodný a na mnohamístech úspěšný. Je to ale ovšem také mezihra:hudba mezi dvěma jinými hudbami,ještě nehotová, improvizační, mnohdy plnáomylů a neprůchodných cest, po kterých sedál jít nedá. A to je také problém této sbírky:příliš krásné verše se tu setkávají s verši přílišchtěnými, a to je smutné.Nakonec ale přeci jen převládá dobrý pocit:je to sbírka hledačská, ale na jejím půdorysumůže jednou vyrůst opravdově angažovanáa odvážná poezie, jak o tom svědčíposlední báseň sbírky, Žlutice, vyrostlá neani tak z obrazu hudebního, ale spíš výtvarného:„Je síla, která smírčí kříže / na políchstaví, mocnější / než terče jimiž slunce víže / doskruží vodu na poušti? // A má co dělat historie/ mechem zarostlých zločinů / ještě co s námi?Říkat si je / a třást za zimních večerů? // Jakoby Zlo se poučilo / tak dobře z lidské paměti, /že příčin živým neubylo. / Čím dávněji, tím vzápětí.// Jsou z jedné ruky vytesané, / do tvrdézemě vbořeny. / Viz oheň nebe skrz ně plane /jak z katechismu svědomí. // A jenom o tu chvílidbají / ty kříže zda jim slunce je. / Dlaně siu nich nahřívají / nepopsatelní andělé.“Jakub ChrobákOZNÁMENÍHVORECKÉHO MEDZIKUSMichal Hvorecký: Pastierský listMarenčin PT, Bratislava 2008V Čechách nie je nutné Michala Hvoreckého(1976) nijako zvlášť predstavovať. Ako osobnosťje tu relatívne zavedený, český prekladtematicky moderného románu Plyš (českyLabyrint, 2007) je možné ešte stále nájsťna pultoch kníhkupectiev a v neposlednomrade k popularizácii práve Hvoreckého Plyšudopomohol i projekt Listování, kde sa knihadočkala vydareného spracovania v podobescénického čítania. Publikácia Pastierskylist je už jeho šiestym počinom, i keď právetu slovo kniha znamená len zväzok, zborníkkrátkych textov, ktoré majú spoločnýpriesečník predovšetkým – a niekedy iba– v autorovi.Napriek tomu, že sa dielo Michala Hvoreckéhoneustále nachádza vo všeobecnejnepriazni slovenských literárnych kritikov,jeho knihy sa tešia veľmi dobrej predajnostia preklady do nemeckého, talianskeho,poľského a českého jazyka sú iste rovnakopotešujúce. Súbor Pastiersky list však prekračujeprozaický priestor, kde sa autorbežne pohybuje a čitateľ ho tam i očakáva.Je možné knihu považovať za popieranievlastného tvrdenia a tím pádom potvrdeniekritiky priamo spod pera Hvoreckého keď,podľa všetkého, Pastiersky list publikovalv očakávaní vysokej predajnosti. Jeho prozaickédielo je dobre predajným artiklom,Hvorecký je značka a po okorenenej publicistikebežný čitateľ taktiež rád siahne.V prípade, že posledné vety nie sú pravdivé,je na mieste otázka „Prečo vyšiel Pastierskylist?“. Je snáď Michal Hvorecký zásadnýmslovenským publicistom alebo píše tak dlhoa kvalitne, že je už načase vydať mu knihuzobraných článkov, esejí atď.? Na obe otázkyje v tejto chvíli odpoveď záporná. Pastierskylist je s najväčšou pravdepodobnosťou vyplnenímmedzery, medzikusom medzi dvomaprózami, keď by časová odmlka autora bolapríliš dlhá.Štyri kapitoly krátkych textov (Vlastnoucestou, Obraz autora, Ministerstvo zábavy,Malý ostrov), na ktoré je kniha rozdelená,sú až zbytočne veľa a na prehľadnostirozhodne nepridávajú. Knihu je možnév tomto prípade čítať od akejkoľvek strany,kde sa čitateľ náhodne ocitne. Publikácii bypokojne stačili dve časti – prvá reportážez ciest a pohľad na okolie vôbec, druhú bypotom tvorili eseje a úvahy, kde sa autorviac či menej zamýšľa nad osobne prežitýmiudalosťami či javmi, priamo sa ho týkajúcimi.V štyroch rámcoch sa totiž texty tematickyvzájomne prekrývajú a ich rozdeleniebolo skôr prianím ako realitou. Vo fináleje taktiež množstvo „odpadu“, predovšetkýmv prvej polovici knihy, prekvapivýmobjavom, keďže autor je remeselne veľmizručným pisateľom. Skutočne nie je možnénikde nájsť istotu, že Hvorecký všetky opisovanéudalosti zažil, ale na tom ani nezáleží.Predovšetkým je tu totiž dôležitá mierazapísanej reality, pretože ak je aspoň časťtýchto príbehov produktom fantázie a nieiba planého opisu, je možné na Pastiersky listnazerať ako na oveľa menšiu absurdnosť.Avšak nie všetko, samozrejme, je na vyhodeniea autor dokáže byť miestami – v druhejpolovici súboru – mimoriadne trefný vosvojej kritike. Všeobecne sa od prežitkova historických až folklórnych záležitostí dištancujúciMichal Hvorecký, moderný Stredoeurópan,vytvára satirické fejtóny a označujenepríjemné skutočnosti, je schopný nechaťnazrieť do reálneho slovenského prostredia,ako ho pozná obyčajný domorodec. Venujesa fenoménom od Depeche Mode, cez EgonaBondyho, siahajúc až ku katalógom Quelle.A nemožno nespomenúť i niekoľko textov,kde opisuje bežný život seba, ako spisovateľa.Totiž, vo všeobecnosti známe smutnépravdy o niektorých pohostinných zariadeniachv slovenských turistických oblastiach,kde hostí po šiestej hodine večer vyhadzujúako po záverečnej, sú viac úsmevné akoskutočnosť, v akej sa nachádza slovenskákultúrna scéna. Príklad cesty do nemenovanéhomesta na verejné čítanie, kde autoroviprisľúbia tisíckorunový honorár, z ktoréhosa zrazu stane päť stoviek, aby nakoniec spisovateľnedostal nič, je skôr bežnou praxouako výnimkou. Úsmev je zmrazený, zrkadlospoločnosti nastavené i vďaka Pastierskemulistu. Tak ako sa má zvyšovať kvalita pôvodnejprodukcie v krajine, kde už ani Hvoreckéhonie je možné zaplatiť?Ján ChovanecV knihkupectví Fra probíhají tato čtení: 24. 2.2009 představení knihy Sereny Vitale Puškinůvknoflík a překladatelů Kateřiny Vinšovéa Milana Dvořáka; 3. 3. 2009 PetrBorkovec: After (Chodasevič, Brodskij, Nabokov,Odarčenko, Tarkovskij aj.)Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze doplnilosvou expozici českého barokního uměnío samostatnou část věnovanou Baroknímuuměleckému řemeslu.V kapli Italského kulturního institutu v Prazemůžete zhlédnout sbírku stolních her, kteréjsou věnovány světu hor. Výstava nazvanáLe Montagne per Gioco. Tra le vette e lenevi dei giochi da tavolo je přístupná do27. 3. 2009.Městská část Praha 5 a společnost Dada mediauspořádaly výstavu Koláže a fotomontážeMiroslava Huptycha. Koná se ve VilePortheimka (Štefánkova 12, Praha 5) do 1. 3.2009.Tvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštoutvar@ucl.cas.czTvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1tel.: 234 612 398, 234 612 399cena pro předplatitele 22,– KčZ výstavy Koláže a fotomontáže Miroslava Huptychatvar 04/09/23