Tvar 4/2009

HRUBÁ MEZIHRA: SLAVNOSTVEDLE ŘEČÍZeno Kaprál: Hrubá mezihraPavel Mervart, Červený Kostelec 2008Skloňuje-li se jméno Zenona Kaprála, definujese jeho psaní třeba takto: „Poezie ZenoKaprála je básnickým cvičením. Ne ve smysluignaciánských exercicií – i když si lze jen těžkopředstavit exercitanta, který by se alespoňv rovině vnitřní disciplíny odkazu sv. Ignácenedotkl – nýbrž ve smyslu dosažení jistého,dnes však převážně iluzorního, básnického čiuměleckého gradu. – Taková cvičení, řekněmerétorická, stylistická či poetická, jsou uloženav samotných základech evropské kultury.“ (IgorFic) Podobná vyjádření lze číst téměř za každousbírkou, a tak se velice podobně mluviloi o sbírce předposlední, o Strmilovskýchlistech: „Nejoriginálnější básník český. Jistě,každý poeta by měl být původní už prožitkem,viděním, jež do svých veršů vkládá. Kaprál jeale navíc výjimečný způsobem, který si pro svůj„zpěv“ zvolil. Zalíbilo se mu totiž v postaršíbásnické dikci, jež by mohla patřit takovémuHorovi, Heydukovi, Hálkovi, možná ještěněkomu dávnějšímu a okrajovému. A dokonaleten tón zvládá. Těší se tím krásným jhem, rozvíjíje do podivínské krásy. I v jeho nové sbírceStrmilovské listy je mu básnictví disciplinou,svobodnou ve své přísnosti.“ (Jan Štolba)Ovšem – platí především ta druhá, Štolbovaformulace i u poslední Kaprálovy sbírky,u Hrubé mezihry? To se teď pokusme prozkoumat.Hrubá mezihra je ukázkou, že nic netrvávěčně, že naopak klíčem k básnické přesvědčivostije asi takováto pozice: pokud něco,nějaký jazyk, nějakou řeč dokonale umím, jenejvyšší čas ji opustit, protože už nevzrušuje,ale stává se klecí, do které lze sice postupněvměstnat málem celý svět, ovšem také velicebrzy je v tom vězení světu těžko, potí se tua drhne – a to je pak v básních velice cítit.Kaprál se v Hrubé mezihře pokusil sestavitvlastně jakousi abecedu současného světa,a to je pokus hrdinský a odvážný, bohuželale ne vždycky úspěšný. Sestavil sbírkuz básní abecedně za sebou řazených, přičemžněkterá písmena favorizoval (třebabásní začínající na S je osm), některá vynechal(písmena E, G, H, CH, atd.) Navíc jdeo básně přísně dvacetiveršové, přičemžprávě na úrovni dvaceti veršů podařilo sedocílit veliké improvizačnosti ve strofickémčlenění – je-li potřeba, plyne za seboupět čtyřveršových strof, pokud to vyžadujenapětí básně, střídají se třeba strofy tříveršová,devítiveršová, pětiveršová a znova třiverše na závěr. To všecko svědčí o tom, jakKaprál rozumí dění uvnitř básně, jak ví, žestrofa je velice důležitým básnickým činitelem,že je vlastně malým, samostatnýmsvětem uvnitř básně. Tady platí vše, co bylořečeno: Kaprál je precizní, přesný, zároveňi jemně ironický – zkrátka – líbí se mu v pravidelnosti,a právě proto ji umí kdykolivopustit, potud se nic nezměnilo.Horší je ale situace tam, kdy má potřebupřes tyto precizní verše cosi nazlobenéhosdělovat světu: je to potom poezie bezútěšnětezovitá, bolestně „opravdová“,smutně vážná: „Ta drzost vejít do svatyně. /Dupat tam v botách vojenských. / Opilé zdividět potácet. / Vzdělancům funět do tváří. / Jerigorózní měnit svět. / Zář ohňů tančit po kopcích/ a rozmarýnek po vodě.“ Nebo ještě jinak:někdy je čekání na báseň tak bolestné, že seKaprál utíká do příležitostné poezie. Jsoupak záznamy skutečností, spíš cosi jako básnickýdeník. Ovšem na báseň zdá se mně tomálo. To nemá znamenat, že příležitostnápoezie nemá smysl, jen v těchto několikapřípadech postrádám nějaký vnitřní důvodbásně, ne už jako záznam či tezi, ale jakonevyhnutelnost: „Dokořán z chodby otvíráme/ dveře a co je za nimi. / Jen to a dál senestaráme / o nevětrané dějiny. // Kabinety jeshromáždily / z krajin podhradí odjinud / uvázlév síťkách na motýly / bez požehnání buďprach buď. // (...) Zatuchá tam. Tím odrazuje/ odstátý věk u vodách tmy. / Nad blaty kuželsvětla pluje, / tak obujte si návleky!“Ale zas – je to dáno hrdinským, a v našemprostředí ojedinělým pokusem obsáhnouttento svět, dát mu jakýsi jazykový klíč, díkykterému bude možné s ním nějak mluvit,nebo lépe: o tomto hledání něco říkat druhým.Pokud se to daří, pokud se jazyk sámdává, máme před sebou nádherné, přišlébásně. Stává se to tam, kde forma jaksi usadízážitek, kde je skutečnost přišpendlena rytmema rýmem. Vznikají tak básně velkéintenzity a kouzla. Je to dáno i jistým oproštěním,jakoby přitakáním tempu a rytmujazyka dneška, nikoli dnešního života: „Jejeden zbožný muž. / Rozsvěcí v kostele. / (...)Rád bych ho poznal. / Naklonil se k němu / jakk pobratimu svému, / slyšel co říká / o zhášenízrána. / Tak jak nasloucháme / těm, jež blízkomáme, / ženě a dětem. // Kdo kdy tohle viděl, /chumelicí spěchat, / venku šelmu nechat / řvátna náměstí. / Otřepat se můžeš, / jak on svícevzývat, / s nimi dohořívat / za bílého dne.“Dalšími krásnými místy v Kaprálově novésbírce jsou ta, kde se báseň sune a posouvájakýmsi hudebním samospádem: jako bytu jazyk konečně básníku vydával své dividendy.Teprve teď, na hranici sdělitelnosti,otevírá se prostor pro skutečnou hudbu.A je to potom koncert pro všechny smysly:„Naber si a žvýkej manu! / Chci tě vidět střízlivého./ Poletuje, je jí plno / na drnech a kolístanu / jako fungi rozprostřeno / do kruhů zečtverce mého. / Dokud sladká v ústech taje, /hlad máš po mně. Ale běda. / Obloudí tě prochuť leda. / Teprv hořká výživná je.“Bohužel, všechna tato krásná místa jsoustrhávána sutí ostatního veršotepectví.Zkrátka v Hrubé mezihře platí obojí – je tohrubá mše, tedy typ mše slavnostní, centrální,hlavní: je to tedy Kaprálův pokussumarizovat svůj svět s jeho běsy i svátostmi.To je pokus úctyhodný a na mnohamístech úspěšný. Je to ale ovšem také mezihra:hudba mezi dvěma jinými hudbami,ještě nehotová, improvizační, mnohdy plnáomylů a neprůchodných cest, po kterých sedál jít nedá. A to je také problém této sbírky:příliš krásné verše se tu setkávají s verši přílišchtěnými, a to je smutné.Nakonec ale přeci jen převládá dobrý pocit:je to sbírka hledačská, ale na jejím půdorysumůže jednou vyrůst opravdově angažovanáa odvážná poezie, jak o tom svědčíposlední báseň sbírky, Žlutice, vyrostlá neani tak z obrazu hudebního, ale spíš výtvarného:„Je síla, která smírčí kříže / na políchstaví, mocnější / než terče jimiž slunce víže / doskruží vodu na poušti? // A má co dělat historie/ mechem zarostlých zločinů / ještě co s námi?Říkat si je / a třást za zimních večerů? // Jakoby Zlo se poučilo / tak dobře z lidské paměti, /že příčin živým neubylo. / Čím dávněji, tím vzápětí.// Jsou z jedné ruky vytesané, / do tvrdézemě vbořeny. / Viz oheň nebe skrz ně plane /jak z katechismu svědomí. // A jenom o tu chvílidbají / ty kříže zda jim slunce je. / Dlaně siu nich nahřívají / nepopsatelní andělé.“Jakub ChrobákOZNÁMENÍHVORECKÉHO MEDZIKUSMichal Hvorecký: Pastierský listMarenčin PT, Bratislava 2008V Čechách nie je nutné Michala Hvoreckého(1976) nijako zvlášť predstavovať. Ako osobnosťje tu relatívne zavedený, český prekladtematicky moderného románu Plyš (českyLabyrint, 2007) je možné ešte stále nájsťna pultoch kníhkupectiev a v neposlednomrade k popularizácii práve Hvoreckého Plyšudopomohol i projekt Listování, kde sa knihadočkala vydareného spracovania v podobescénického čítania. Publikácia Pastierskylist je už jeho šiestym počinom, i keď právetu slovo kniha znamená len zväzok, zborníkkrátkych textov, ktoré majú spoločnýpriesečník predovšetkým – a niekedy iba– v autorovi.Napriek tomu, že sa dielo Michala Hvoreckéhoneustále nachádza vo všeobecnejnepriazni slovenských literárnych kritikov,jeho knihy sa tešia veľmi dobrej predajnostia preklady do nemeckého, talianskeho,poľského a českého jazyka sú iste rovnakopotešujúce. Súbor Pastiersky list však prekračujeprozaický priestor, kde sa autorbežne pohybuje a čitateľ ho tam i očakáva.Je možné knihu považovať za popieranievlastného tvrdenia a tím pádom potvrdeniekritiky priamo spod pera Hvoreckého keď,podľa všetkého, Pastiersky list publikovalv očakávaní vysokej predajnosti. Jeho prozaickédielo je dobre predajným artiklom,Hvorecký je značka a po okorenenej publicistikebežný čitateľ taktiež rád siahne.V prípade, že posledné vety nie sú pravdivé,je na mieste otázka „Prečo vyšiel Pastierskylist?“. Je snáď Michal Hvorecký zásadnýmslovenským publicistom alebo píše tak dlhoa kvalitne, že je už načase vydať mu knihuzobraných článkov, esejí atď.? Na obe otázkyje v tejto chvíli odpoveď záporná. Pastierskylist je s najväčšou pravdepodobnosťou vyplnenímmedzery, medzikusom medzi dvomaprózami, keď by časová odmlka autora bolapríliš dlhá.Štyri kapitoly krátkych textov (Vlastnoucestou, Obraz autora, Ministerstvo zábavy,Malý ostrov), na ktoré je kniha rozdelená,sú až zbytočne veľa a na prehľadnostirozhodne nepridávajú. Knihu je možnév tomto prípade čítať od akejkoľvek strany,kde sa čitateľ náhodne ocitne. Publikácii bypokojne stačili dve časti – prvá reportážez ciest a pohľad na okolie vôbec, druhú bypotom tvorili eseje a úvahy, kde sa autorviac či menej zamýšľa nad osobne prežitýmiudalosťami či javmi, priamo sa ho týkajúcimi.V štyroch rámcoch sa totiž texty tematickyvzájomne prekrývajú a ich rozdeleniebolo skôr prianím ako realitou. Vo fináleje taktiež množstvo „odpadu“, predovšetkýmv prvej polovici knihy, prekvapivýmobjavom, keďže autor je remeselne veľmizručným pisateľom. Skutočne nie je možnénikde nájsť istotu, že Hvorecký všetky opisovanéudalosti zažil, ale na tom ani nezáleží.Predovšetkým je tu totiž dôležitá mierazapísanej reality, pretože ak je aspoň časťtýchto príbehov produktom fantázie a nieiba planého opisu, je možné na Pastiersky listnazerať ako na oveľa menšiu absurdnosť.Avšak nie všetko, samozrejme, je na vyhodeniea autor dokáže byť miestami – v druhejpolovici súboru – mimoriadne trefný vosvojej kritike. Všeobecne sa od prežitkova historických až folklórnych záležitostí dištancujúciMichal Hvorecký, moderný Stredoeurópan,vytvára satirické fejtóny a označujenepríjemné skutočnosti, je schopný nechaťnazrieť do reálneho slovenského prostredia,ako ho pozná obyčajný domorodec. Venujesa fenoménom od Depeche Mode, cez EgonaBondyho, siahajúc až ku katalógom Quelle.A nemožno nespomenúť i niekoľko textov,kde opisuje bežný život seba, ako spisovateľa.Totiž, vo všeobecnosti známe smutnépravdy o niektorých pohostinných zariadeniachv slovenských turistických oblastiach,kde hostí po šiestej hodine večer vyhadzujúako po záverečnej, sú viac úsmevné akoskutočnosť, v akej sa nachádza slovenskákultúrna scéna. Príklad cesty do nemenovanéhomesta na verejné čítanie, kde autoroviprisľúbia tisíckorunový honorár, z ktoréhosa zrazu stane päť stoviek, aby nakoniec spisovateľnedostal nič, je skôr bežnou praxouako výnimkou. Úsmev je zmrazený, zrkadlospoločnosti nastavené i vďaka Pastierskemulistu. Tak ako sa má zvyšovať kvalita pôvodnejprodukcie v krajine, kde už ani Hvoreckéhonie je možné zaplatiť?Ján ChovanecV knihkupectví Fra probíhají tato čtení: 24. 2.2009 představení knihy Sereny Vitale Puškinůvknoflík a překladatelů Kateřiny Vinšovéa Milana Dvořáka; 3. 3. 2009 PetrBorkovec: After (Chodasevič, Brodskij, Nabokov,Odarčenko, Tarkovskij aj.)Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze doplnilosvou expozici českého barokního uměnío samostatnou část věnovanou Baroknímuuměleckému řemeslu.V kapli Italského kulturního institutu v Prazemůžete zhlédnout sbírku stolních her, kteréjsou věnovány světu hor. Výstava nazvanáLe Montagne per Gioco. Tra le vette e lenevi dei giochi da tavolo je přístupná do27. 3. 2009.Městská část Praha 5 a společnost Dada mediauspořádaly výstavu Koláže a fotomontážeMiroslava Huptycha. Koná se ve VilePortheimka (Štefánkova 12, Praha 5) do 1. 3.2009.Tvar lze objednat e-mailem, telefonicky nebo poštoutvar@ucl.cas.czTvar, Na Florenci 3, 110 00 Praha 1tel.: 234 612 398, 234 612 399cena pro předplatitele 22,– KčZ výstavy Koláže a fotomontáže Miroslava Huptychatvar 04/09/23