Tvar 4/2009

RECENZEESEJE Z ČASU „PŘESKUPOVÁNÍ“Siegfried Kracauer:Ornament masy. EsejePřeložil Milan VáňaAcademia, Praha 2008V čase, kdy v Německu pod vedením I. Mülder-Bach(ové)a I. Belke(ové) probíhá druhýpokus o souborné vydávání „prací“ svéráznéhoarchitekta a sociologa SiegfriedaKracauera (1889–1966; devítisvazkovýprojekt je realizován od roku 2001, prvnísvazek vyšel ve frankfurtském nakladatelstvíSuhrkamp v roce 2004, poslední svazkyby se měly objevit v roce 2010), pražskénakladatelství Academia v rámci své edičnířady Europa vyčlenilo z bohaté Kracauerovytvorby soubor esejí, dedikovaný kdysi – napočátku 60. let – Theodoru W. Adornovi:Das Ornament der Masse. Navázalo takvlastně na letité, ošuntělé české překlady:na skripta Od Caligariho k Hitlerovi. Psychologickédějiny německého filmu (1958; přel. B.A. Poslušný) a výtah z Kracauerovy americképráce Theory of Film. The Redemptionof Physical Reality (1968; vybral a přeložil I.Sviták).Nakladatelství svěřilo Kracauerův textpřekladatelské péči Milana Váni, stejně jakojiný svůj projekt – edici Jaspersova spisu Diegeistige Situation der Zeit z roku 1931; taképřeklad Jaspersovy práce stihl vyjít v roce2008. Bohužel tvrdím, že Váňův překlad,resp. jeho konečná, patrně nepříliš bedlivěredigovaná podoba, klade četbě překážky,které sice mají užitečně zcizující efekt, nakonecale původní pohyb myšlenky mohoumísty až zatemnit nebo prostě odložit podtíhou třebas jen drobných stylistických neohrabanostía úporností. Oč citlivěji než Váňa(například vzhledem k deiktickým vztahůmv textu) byla před několika lety Věra Koubovás to přeložit – pro časopis Iluminace(1995) – esej Fotografie!O genezi souboru se toho čtenář, odkázanýna českou edici, příliš nedozví. Filmováteoretička a historička Petra Hanákováv předmluvě Siegfried Kracauer, kritikpropadlý světu nejprve docela chronologickyskládá klíčové body Kracauerovy biografie,doplňujíc je vzápětí podezřelezpřehledňujícím rozpisem Kracauerových(metodologických) figur: témat, postojů.Zmiňuje, jakoby mimoděk, Kracauerovoúsilí – v roce 1933 – o výběrové vydání doté doby „publikovaných novinových článků“pod názvem Straßebuch a faktickou realizacidaného nápadu až v roce 1963, kdybyly texty, spjaté především s angažmá veFrankfurter Zeitung v letech 1921–1933, vevýběru – a ještě pod Kracauerovým patronátem– vystaveny ve svazku Das Ornamentder Masse, vydaném nakladatelstvím Suhrkamp(tamtéž o rok později vyšel svazekStraßen in Berlin und anderswo). Česká edicese v tiráži prostě hlásí k edici z roku 1977– marně bychom tu ale hledal něco podobnéhoediční poznámce, alespoň konstatujícívztah ne/totožnosti mezi dvěma prvnímivydáními souboru. Kniha je vůbec textologickyskoupá, až to vypadá, že si na tom češtívydavatelé zakládají. Proč například nedopřáličeskému čtenáři bibliografický servis,umožňující lokalizovat všechny dílčí texty –alespoň tak, jak je to k dispozici minimálněv německé verzi z roku 1963? Ačkoli totižkompozice sugeruje celky docela nechronologicky(v šesti krocích, oddílech), mělo byčtenáři být umožněno číst texty i s ohledyk času publikace, potažmo vzniku.Přesto – výběr a pokusné rozčlenění, totoKracauerovo pozdní dílo, je sestavou, s níž jetřeba se vyrovnat. Stojíme přece před výkonemohlédnutí: do času před emigrací, tedytřeba i do času, kdy ještě žil Walter Benjamin– „můj přítel“, jak stojí v nostalgickém Rozloučenís Lipovou pasáží z roku 1930, v textu,kterým Kracauer soubor uzavřel. Stojí-lina konci estét, znalec pravé nudy a pamětníkpravé pasáže, úvod knihy voní po cestách,medituje – v gestu zneosobňujícíhoodstupu – slavnostní (lidský) rituál, organizujícíosud hocha i zvířete (Chlapec a býk),a městské exteriéry, nemilosrdné formaceživota. Pařížský text (Analýza plánu jednohoměsta, 1928) už přitom zřetelně vyznačujezákladní nastavení Kracauerova obratuk parametrům moderní, poslední reality,tj.: kriticismus, vyšetřující tuto realitus fenomenologickou (svého druhu), typologickoua přitom ironizující jasnozřivostí,hloubavostí – kriticismus dodnes funkční,viz například: „Centra světových měst, kterájsou i místy lesku, se navzájem podobají stálevíc a víc.“ (s. 40) Klíčové východisko svéhopostoje přitom Kracauer vystavil v jednomz ranějších textů souboru, v dodnesstrhující eseji Čekající z března roku 1922.Vyčlenil tu možnosti pobývání ve stávající„duchovní situaci“, na horizontu „společného[intelektuálního] osudu“, tj. vytržení z norem„církevní autority, tradice, ustanovení, dogmatu“.(s. 110) Tváří v tvář „vyprázdněníduchovního prostoru“, „vyhnanství“, „osamocení“a „relativismu“ načrtl svou pozici„čekání“, „váhající otevřenosti“ (s. 118): „přenésttěžiště z teoretického Já na celkově lidskéJá a obrátit se z atomizovaného neskutečnéhosvěta beztvarých sil a veličin zbavených smysludo světa skutečnosti a jím uzavíraných sfér“, ke„skutečnosti, která je naplněna živými věcmia lidmi, a proto vyžaduje konkrétní vidění.“ (s.119) Je prý třeba pokusit se „k ní povznésta spřátelit se s ní“. (s. 119) Tedy přátelství;to je možná jen občasný nápad, závan laskavosti.Nicméně zbytek platí: do Kracauerovavýhledu vstupují odtud nejrůznější časové„vnější a vnitřní předměty“ (fotografie, cestování/ tanec, otázka úspěšnosti na knižnímtrhu, žánr biografie, kino aj.), jejich prizmatemKracauer pročesává toky přítomnosti,jejich prostřednictvím se pokouší dešifrovat,pojmenovat „význam“ toho, co se děje,toho, co se ukazuje.Je přitom právě Kracauerův pojem „skutečnosti“něčím, co je dobré ustavičně, průběžnězvažovat, a to v několika směrech.Jak se to kupříkladu má s „neklamnýmipovrchovými projevy“ epochy (jež Kracauerupřednostňuje před „soudy epochy o soběsamé“) – jako spojkou k „základnímu obsahustávajícího“ (Ornament masy, 1927, s. 66)?Zvlášť když Kracauer je ve vztahu k realitěvšechno, jen ne naivní; viz například jehopřirovnání nároků historismu k fotografickétouze, slova o těch, kteří „věří, že uchopídějinnou skutečnost, když bez jakýchkoliv skulinopět sestaví řadu událostí v jejich časovénáslednosti“ (Fotografie, 1927, s. 45), nebopolemický komentář k perspektivě, již sezdá nabízet historiografický koncept ErnstaTroeltsche: „pozorovatel dějin jako takovýnení s to vyklouznout relativnímu a musí sevelmi chránit toho, aby skok intuice zaměňovalse skokem do absolutna“ (Krize vědy. K zásadnímspisům Maxe Webera a Ernsta Troeltsche,1923, s. 188). Podnětným svědectvímKracauerova hledání vlastního možnéhonoetického východiska jsou texty včleněnédo oddílu Perspektivy, počínaje kritickým,nicméně nesporně blíženeckým profilemGeorga Simmela (a nejstarším textem souboru),v jehož rámci se Kracauer pokoušípojmenovat konstanty Simmelových sondtaké prostřednictvím formule „bytostná soupatřičnostnejrůznějších fenoménů“ a pojmu„analogie“ (Georg Simmel, 1920, s. 200–201)– viz: „Tak jemný cit pro podobnou formovanostfenoménů je však bytostně nutně zřetězens právě tak neklamným citem pro diference.“(tamtéž, s. 202) Když potom o několik letpozději Kracauer zapisuje zásady Benjaminovavýhledu jako odstup („k útvarům a fenoménůmsotva přistupuje v době jejich rozkvětu,spíše je hledá v minulosti. Živé útvary jsou muzamotané jako sen; osvětlují se ve stadiu rozpadu“;Ke spisům Waltera Benjamina, 1928,s. 225) a skepsi („Zde tedy vůbec nepřipadáv úvahu záchrana živého světa, spíše meditujícízachraňuje zlomky minulosti“, tamtéž, s.227), jde i nejde o kompliment. Kracauer,ochotný dychtivě vyměřovat přítomnosti v jejích rizicích, nesporně vyhlíží budoucnost(a neříkám, že nutně s nadějí: chce prostěvědět, co může přijít; srov. esej Vzpourastředních vrstev. Vypořádání s okruhem kolemčasopisu Tat, 1931), byť provždy citlivěk proměně konstelací, k tomu, co opustilo„viditelnost našeho světa“ (Ornament masy,1927, s. 70) – srov. pozoruhodný záběr Kafkovazdánlivě nostalgického mytému světa,z něhož se vytratil původce zprávy (FranzKafka, 1931).Kracauer se ale příliš nezabývá – zdá se– hledáním (skutečného) původce zprávy.Upozorňují-li na něco jeho průzkumykinematografie, je to deformace (vypaření,okrášlení, znetvoření) „naší společenské skutečnosti“(Film 1928, s. 263) v dílech soudobéprodukce: „ztráta substance je rozhodujícímpříznakem celé stabilizované produkce“(tamtéž, s. 273; a další texty v oddíle Kino,včetně ironicky laděné reportáže z instantníhoúzemí ateliérů společnosti UFA). Tatokritika nicméně nakonec vřazuje pojem„skutečnosti“ do rámce váhavé – marxismempoučené – eschatologie; přítomný„duchovní prostor“ jen vyhrocuje minuláupadání, jejichž logice je třeba se stavět docesty. Kracauer svou roli našel v pojmenováníprázdnot, náhražek, stínoher a ruin– a jejich podmínek. Ať už na horizontuideálu docela teologického, pozitivní představy„skutečného člověka“, rozvíjejícíhosvou existenci napříč dvěma dimenzemi –„napjatého“, „zajatého Zde a potřebného onohosvěta“ , „v němž veškeré Zde teprve najde svůjsmysl a závěr“ (Cesta a tanec, 1925, s. 61),nebo v nutnosti změřit přítomnost v jinémjazyce („Profánní již dávno odrostlo teologickýmkategoriím“, Bible po Německu. K překladuMartina Bubera a Franze Rosenzweiga,1926, s. 166). Empirie každopádně neníkoncovým bodem Kracauerových rozvah,jež přece usilují zachraňovat (i samou svouneodkladností) především napětí, vlastníduchovní sféře lidské existence: „Neboť statekvzdělanosti, jehož přijetí masy odmítají, sezčásti stal už jen historickým majetkem, protožeekonomická a společenská skutečnost, ježmu byla přiřazena, se změnila.“ (Kult rozptýlení.O berlínských filmových palácích, 1926,s. 277). To je moment, jímž Kracauerovakniha neodvratně sahá do naší situace.Michal Topor„KLOBOUK DOLŮ,PANE SPISOVATELI“?Pavel Renčín:Městské války I – Zlatý křížArgo, Praha 2008Citát vybraný z diskuse na internetovémserveru Sarden (http://pes.eunet.cz) jeslabým odvarem z nadšení, s jakým bylapřijata první část trilogie Městské válkyPavla Renčína. Jako čtenář očarovaný jehopředchozími prózami Nepohádka (Strakyna vrbě, 2004) a Jméno korábu (EuromediaGroup – Knižní klub, 2007) jsem se ovšemtentokrát poněkud minul s jeho fantazijnímsvětem „druhého města“ (jde o podstatu tzv.urban či městské fantasy, k níž se Renčínhlásí, nikoliv o narážku na titul známé Ajvazovyprózy). Mrzí mě to tím víc, že třídílnýtext je avizován jako autorovo opus magnuma navíc představuje vůbec první českýromán, bezezbytku naplňující pravidla subžánruměstské fantasy.Svoje pocity se pokusím zdůvodnit, alepředně musím upozornit, že zde vystupujiz pozice čtenáře dvojdomého, sledujícíhojak „umělecky hodnotnou“ prózu, tak sou-vaji byla začtená do barevné knížky, najejímž obalu byl název Nepohádka.“)Kniha byla uvedena barvotiskovým poutačemse slovy Praha krvácí… potřebujehrdinu. Slogan pravda dost ubohý, zatovšak dostatečně vystihuje zápletku. Vedruhém městě představuje totiž Praha překrásnoupanovnici, která ovšem schází naúbytě, neboť některý z jejích soků – a všenapovídá tomu, že jím bude konkurenčníBrno (!) – nabourává hranice její identitytím, že jednoduše likviduje silniční cedules jejím značením (sic!). A královna má zcelanepochopitelně za to, že jediným člověkem,který ji i město zachrání, není nikdo jinýnež finanční analytik Václav Vran. Tedyna počátku antihrdina, který ovšem nosína ruce znamení zlatého kříže přitahujícíjakési monstrum….Právě koncepce ústřední postavy vzbuzujepodle mého největší pochybnosti. Nejde anitak o to, že nikdo z královniných poddanýcha věrných přátel nechápe, proč zrovna taknanicovatý, nepříliš inteligentní a už vůbecne odvážný bankovní úředníček by měl býttím vyvoleným. Tak už to prostě ve fikciněkdy bývá. Podobně se to má s autorskýmzáměrem představit protagonistu jako čločasnouprodukci SF&F. Moje literární zkušenosttedy rozhodně není svázána s tímtospecifickým žánrem ani s jeho recepcí, ježse jen velmi zvolna vymaňuje ze zvláštního(snad obrozenského) úzu jásat nad každoudomácí knižní novinkou.Na prvním místě musím ovšem autorovii já vystřihnout pochvalu za velmipřirozený a přitom barvitý a poetickýjazyk jeho textů, který je v soudobédomácí fantastice vskutku výjimkou.Jeho věty plynou bez většího zádrhele,oplývají bohatstvím metafor i přirovnánía rozhodně svědčí o autorově kultivovanosti.V kontextu žánru se autor střežínadužívání zhoubných dialogů i vulgarismů,stejně jako otevřených sexuálníchscén (dokonce i iniciační soulož s bohyníSwrotkou, rozuměj Svratkou, je popsána„cudně“). Můžu se jen dohadovat, dojaké míry jde o Renčínovu přirozenost,anebo zda je výsledný text dílem jehosebekázně a ctižádosti vymykat se žánrovémumainstreamu. Oproti předchozímprózám ovšem přibyla dost křečovitásnaha o humor a nedůmyslné odkazováník vlastním textům, které vyznívají dostsamoúčelně. (Například: „Dívka v tramvěkaoplývajícího zápornými vlastnostmi,byť čtenářský předpoklad, že tato vstupníinformace by se měla začít měnit, se v textunaplňuje teprve v samém závěru. Potud byto tedy snad bylo v pořádku, kdyby ovšemVaškova proměna působila alespoň trochuvěrohodně. Tady to jde naopak všecko ráznaráz, lidská nula zvyklá na pohodlí svéhobezbolestného života se prostě téměř přesnoc stane dobrodruhem, který sice nebezpečnádobrodružství nevyhledává, aleúčastní se jich bez jakéhokoliv údivu. Akcese vrší jedna na druhou, Vašek se musínenadále vrhnout do nové, aniž by byla plněvysvětlena předchozí.Dá se namítnout, že autorovi křivdím,neboť první ze zákonů románových triavíce-logií říká, že úvodní díl musí být pouhourozjížďkou, expozicí či náznakem pro to,co teprve přijde a rozuzlí se. Budiž, nejspíšto autor opravdu zvládne vcelku dobře, alepro mě Městské války zkrátka ztratily kouzloa jedinečnou atmosféru Renčínových předchozíchpróz. Vedle nich představuje recenzovanýtitul sériovou akční fantasy, a neníproto důvodu, abych v četbě dalších dílůpokračoval.Erik Gilktvar 04/09/22