Tvar 4/2009

literární historiespisovatel a náboženstvíhledačské cesty julia zeyeraDita KřišťanováZeyerův vztah k náboženství byl obdobně komplikovaný jako autor sám. Zeyer bylcelou svou osobností hledač, člověk okouzlený různými druhy umění rozličnýchkultur, a to nejen evropských. Měl široký rozhled a zájem o staré civilizace, jejichžnáboženství dobře znal.Ze vzpomínek se můžeme dozvědět, žeZeyer byl člověk velmi zbožný. V HeritesovýchVodňanských vzpomínkách čteme: „(…)o svatbách přítomen býval v kostele, na posledníchcestách spoluobčany své venkovské provázel,a to tak svědomitě, že snad každý žebrák,který v těch letech pohřben byl u sv. JanaKřtitele ve Vodňanech, v průvodu za rakví mělJulia Zeyera.“ Samozřejmě že šlo o návštěvykostela katolického. Ke konci života Zeyerpřimkl k okruhu Katolické moderny, k jehoblízkým přátelům patřil tehdy sochař FrantišekBílek; katolicismus se objevuje takév Zeyerově díle.Náboženský vývojZeyer jakožto velmi zcestovalý člověk sedříve než mladší generace seznámil s evropskýmiliterárními proudy, a proto se v jehodíle objevuje novokřesťanství a symbolismuso generaci dříve, než tyto směry zasahujíčeské země. Proto byl Zeyer u mladégenerace vystoupivší v devadesátých letechnesmírně populární, což mu imponovalo.Jaroslav Kvapil o Zeyerovi, který – podle něj– pod silou obdivu nastupující generace „jihla zjihl“, o jeho vztahu k náboženství napsal(v knize O čem vím. Sto kapitol o lidech a dějíchmého života): „Vroucí cit náboženský bylbásnickou pózou, podchycenou teď sympatiemiKatolické moderny.“Problematikou Zeyerova vztahu k náboženstvíse zabývali všichni jeho životopisci.I mezi nimi je nicméně patrné, že sis touto otázkou nevědí rady. Obvykle zmiňujížidovský původ jeho matky Eleonory,která však tíhla spíše k mariánskému katolictví.Například Jan Voborník ve své pozitivistickémonografii Julius Zeyer z roku1907 o spisovatelově původu píše: „Kolikz povahy předků po meči přešlo na básníka,nelze ovšem určiti. Zrození uměleckého géniaje tajemstvím, a Zeyerův zjev ničemu se taknevzpírá jako výkladům mechanicko-materialistickým.Jisto jest, že se v rodinách z rodnépůdy do jiné kultury přesazených (Voborníkzde naráží na francouzský původ Zeyerovyrodiny – pozn. D. K.) udržuje jakási náchylnostk vzpomínkové snivosti. Ta se zjevilau Julia Zeyera v síle neobyčejné, ale obyčejněse připisuje vlivu židovské krve se strany matčiny,což je dosti záhadná věc. Matka Eleonorapocházela ze staré rodiny židovské v Praze.Dům jejího otce stával na Starém Městě. Láskuk rodnému domu věrně zachovala, s dětmi jejnavštěvovala a ráda vzpomínala na některéstarozákonní zvyky z domova. Jinak upřímnělnula k svému katolictví mariánskému, jehožpoesií naplňovala ovzduší svých milovanýchdítek. Byla vůbec paní výtečná, synem Juliemzbožňovaná, a jejímu vychování dlužno připsatimnoho v povaze básníkově.“Této problematice se zejména věnovalJosef Šach. Jeho studie z roku 1942 vydanápod názvem O náboženském smýšlení JuliaZeyera měla být příspěvkem k osvětleníZeyerova vývoje. Sám Šach byl autoremz okruhu Katolické moderny a Zeyera představiljako eklektika, který vybíral a hledalpravdu, ale nakonec „po těžkých zápasech jinalezl v učení Kristově, přilnul k němu a splynuls ním“. Šach ve své studii v podstatě chronologickyzapisuje, kdy a komu psal Zeyerinformace o náboženství, vybírá pouzetémata týkající se křesťanství a posmrtnéhoživota. Šach sám definuje autorův vývojtakto: „Proces náboženského života Zeyerovaje velmi složitý. Silná víra let dětských, zasetázbožnou matkou a chůvou (oblíbené klišépři výkladu Zeyerovy osobnosti – pozn. D.tvar 04/09/K.), utuchá v jinošském věku a na začátkulet mužných, jako nevelká jiskra doutná podpopelem racionalismu a skepse. Ale pozvolnarůzné události většího nebo menšího významu– tu smrt matky, tu hluboká bolest vlastníhosrdce, tu umění velkých malířů-primitivistů,nebo zas útisk národní, pocit osamocenosti,nemoc, smrt přátel – rozhrnují popel a jiskravzrůstá v plamének. Prochází těžkou duševníkrizí v letech 1884–87, po níž náboženské jehocítění směr ujasnění, dostává určitý směr, a toke křesťanství. Po částečné reakci z let 1890–94 pod vlivem buddhismu a moderních filozofů,zejména Nietzscheho, nastává rychlejší sklonke křesťanství vlastně již ke katolicismu.“Poslední větší česká monografie o spisovatelipochází z roku 1942, od té doby sezeyerovská problematika objevuje pouzev článcích a drobných studiích. Zeyeroviživotopisci nemají na spisovatele jednotnýpohled, nejsou schopni sjednotit se na tom,jaký umělecký směr Zeyer vyznával či jakýmbyl ovlivněn. S výjimkou Pynsentovy anglickémonografie nejsou s to pochopit, žeZeyera zasáhlo větší množství uměleckýchvlivů než jeho současníky. Zeyer se v těchtotextech objevuje jako zasněný samotář(Jurčinová, Kvapil) či vlastenec (Krejčí,Fučík) a částečně jako neuchopitelný autor(Honzíková, Pynsent). Různost monografiítedy vyvolává nejistotu a osobnost Zeyerovazůstává nadále zahalena. Obdobně jeto i s otázkou náboženskou, kterou se konkrétnězabýval jen Šach, ovšem i tady lzepodpořit tvrzení, které u vykladačů autoraplatí obecně, že si prostě vybírá z autorovytvorby i korespondence pouze to, co se muhodí.Nejpřesněji problém vystihl zřejmě JanVoborník, který si se Zeyerem osobně dopisoval:„Zrazen pyšnou krásou složitou, vědeckoupravdou, přepychem, uměleckým úspěchemi celou civilizací zklamán, hledal básník cestuk prostotě, k radosti harmonie, zachutnalo muumění Giottovo a nesmírný klid idyly sv. Františka.Tu hasly ohně smyslnosti, tu byla láskavšeho ke všemu, nebylo sobectví, ani strachusmrti, byl jen vzlet, radost odříkání, štěstí primitivismu.Padaly brány kurtizán před snivoukrásou Madonny. Padaly, ale nedopadly dlouho.Zeyer nemohl do té idyly, ani do nemocnice, anido chaloupky celou skutečností života, neboťneměl prosté víry. Vstoupil jen jako nádhernýkrál magus a klaněl se ideálu spásy, v zbožnétouze a umělecky.“Okouzlení náboženstvímAčkoli Zeyerova pozdní tvorba nese katolickýnádech, spisovatel se nikde ve svékorespondenci neprojevuje jako náboženský(katolický) horlivec. Z náboženství sitaké dokáže dělat legraci, jak o tom svědčíkoláčová modlitba ve prospěch Vitouškovasvátku z 26. září 1872: „PředevšímTi blahopřeju ku svátku, a je mi velmi líto, žežiješ mezi lidem tak nekřesťanským, že ani sv.Václava neoslavují a ani koláče nepečou, aledobře se Ti stává. Ty´s vždy tak okázalýmzpůsobem koláči opovrhoval v marnosti srdceTvého, a nyní Tě dosáhne spolehlivý trest hospodinův,boha Tvého. Marno napínáš svýchnozder, neobsáhnou sladkého čichu povidel,máku, tvarohu a vařiva ovoce dobrého a rozličného,marně napínáš zrak – žádný koláč stkvícíse žlutostí zlata, ani kulatý ani čtverhranný,neobjeví se před Tebou a duše Tvoje se naplnítrpkostí. Chvála budiž bohu hospodinovi, onťvelký, mocný a spravedlivý, a trestá hříchy aždo desátého pokolení! Žádné koláče tedy, žádné,žádné – Amen.“U Zeyera lze spíše mluvit o okouzlenínáboženstvím a jeho uměním – často opěvujejednoduché kříže, mariánské motivy čiprosté kostelíky. Ve velké oblibě má Lomecu Vodňan, kde část svého života prožil. Nahřbitově u tohoto kostelíka chtěl být rovněžpohřben. Často místo také navštěvovala vodil tam své přátele: „Fanta zde byl jen třidni a nejeli jsme nikam. Nebyla zvláštní pohoda.Jednou odpůldne jsme se vydali na Lomec,víte ten bizardní kostelíček v lese, nedalekomého hřbitova? Jen jsme došli, dohonila násbouře. Byli jsme více než půl hodiny uvězněniv té kapličce, sami, v soumraku, vítr a stromyhučely, blesky letěly kolem oken, okna řinčelaa déšť šuměl. Bylo to čarokrásné, mystickykouzelné. Pak šli jsme v dešti (nepřestával) nahřbitůvek, v těch šlojířích vodních, padajícíchneustále z nebe, byl ještě krásnější než v slunci.Byli jsme unešeni,“ píše Zeyer v červnu 1896malířce Zdence Braunerové.Biblická inspiraceS biblickými texty Zeyer pracuje stejně jakos jinými: jsou mu inspirací, na jejich základětvoří své obnovené obrazy, látku přepracovávápo svém, přidává svou fantazii, pocity,ale patrné jsou i vlivy jiných typů textů.Z Bible si vybírá velké postavy a k nimdotváří vlastní příběh. „Měl názor, že moudrostzašlých věků, biblická, prýštila s hvězdnatévýše jako posvátný déšť k úlevě srdcí pod kolesypyšných Cesarů rozdrcených,“ píše Voborníkve zmiňované monografii. Ze Staréhozákona setrvává Zeyer u jednoho tématu,a sice krále Šalamouna a Písně písní. Postavahebrejského krále se objevila v básni Coslza zmůže. Ta pojednává o Šalamounovia královně ze Sáby: oba panovníci se trumfujírůznými vzácnostmi, které vlastní.Až Šalamoun zavede královnu k zázračnévinné révě; když ji královna okusí, vůbecjí nechutná. Révu totiž otrávila slza dítětepotrestaného za to, že si vzalo hrozen:„Tak tvoji, králi strážci zvolali,a vzduchem prut zašvihne jako had,po smíchu je a tekou slzy teď,ty na zelené révy padají –nuž tážeš se, proč žlučí víno tvé?Před trůnem božím anděl vznáší se,ten v ruce třímá váhu obrovskou,jí vážil zlato, drahokamy, vše,co bohu za obět jsi, králi, dal:tu tekly slzy toho dítětea měnily se v moře, v potupu,a padaly na váhu odplatya zvážily tvé zlato a tvůj chrám!“Dále se postava spravedlivého krále objevujev novele Jeho svět a její, kde si hlavníhrdinové čtou Píseň písní, a konečně ještěv dramatické básni Sulamit. V této skladběvystupuje Benaja, kterého vychovává andělAnpiel, jenž z něj chce učinit nadčlověka.Má to však jeden háček – Benaja nesmípoznat lásku k ženě. Postavy díla jsou zaslepenyvášní, z níž vyrůstá jejich jednání. „Všepůsobí osud a vášně,“ píše Voborník, „všudeje vzpírání se člověku osudu, všude porážka.Staré viny přinášejí vždy nový trest, zcela jakou Aischyla, jehož veliká tragika byla Zeyerovýmideálem.“Kromě postavy Šalamouna Zeyer starozákonnílátku příliš nevyužívá, ačkoli se sámdokonce hebrejsky učil. Starozákonní motivse objevuje pouze v povídce Smrt Evy. V níumírá pramáti Eva, svědkem jejího skonuje mladík Jubal. Ten je ve snu povolán, abybyl přítomen tomu, jak anděl odnese Evuv náručí. Jubal je Zeyerovi blízký a je znátautostylizace do tohoto mladíka: „Neb věz,od mládí prvních zlatých dnů já miloval jen snya neurčité touhy, já bloudíval po lesích, pustinácha naslouchal, jak šumí stromové, sytilduši zpěvem slavíků a hledal luny usmívavoutvář a hvězdného nebe divukrásný třpyt v lesklémzrcadle dřímajících jezer a v hlučném tokuvalících se řek…“Nový zákon je Zeyerovi bližší, ale autor siopět vybírá témata, na kterých lze postavitpříběh. Poutá ho k sobě zejména postavaKrista – v různých podobách ho skrývá zarůzné své postavy, např. za Tyra v Neklanovi– Zeyer o něm v předmluvě této divadelníhry píše: „Doba Neklanova vábila měmocně, vábila mě svým zvláštním přísvitem.Porovnával bych ji s lunojasnou nocí časně najaře. Černě strmí velké stromy, pod nimi plížíse bledé mlhy, potok hučí ještě pod ledem. Alenevýslovné kouzlo měsíce prozařuje vše, a něcojako bití tepen příštího života hlásí se nebema zemí. Mnoho jsem o tom snil, jak asi se jevilybyzantská kultura a světlý, velký zjev Kristůvtěm prostým a silným srdcím našich předkův barbarské jejich tmě, když první paprskyvzdělaného světa se do jejich lesů draly v lunnéještě noci, před úsvitem slovanských apoštolů.Dějepis a tradice o tom mlčí. Tu může vůdcembýti pouze poesie. Snad mě zavedla, alepod jejím vlivem vybásnil jsem Tyra z Chýnova.Ostatně mi sám Hájek k tomu pokyn dal.Naznačil tu záhadnou postavu tak neurčitě,že fantasii dokořán dvéře otevřel a ponechalji přes všechnu vyrudlost nevím jaký ideálnínimbus.“Lidová zbožnostZeyera rovněž vábí katolická zbožnost,především v lidové podobě, např. v Třechlegendách o krucifixu je krucifix antropomorfizována rozmlouvá s hrdiny. V druhélegendě zase hlavního hrdinu Abisaínanavštěvuje socha Krista. Abisaín poznává,jak moc se mýlil: „A já tě nenáviděl, nenávidělvěčnou lásku!“ Kristus mu ale všechnoodpouští: „»Tvá nenávist byla cos jak skrytáláska,« těšil jej Spasitel, »láska, které jsi nerozuměla která tě zmatkem plnila. Ty vzpíralinzercet ó n yb a r v yv ů n ěk l u bo b c h o dč a j o v n aMánesova 87, Praha 2(metro A, stanice Jiřího z Poděbrad)Otevřeno denně kromě neděleod 10 do 22 hodin